Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Přichází září

Karen H., překlad: Petr Říhánek


1

her bones will ache
her mouth will shake
and as the passion dies
her magic heart will break
sheĺll fly to France
cause thereĺs no chance
no hope for Cinderella
come September

everything wrong
gonna be alright
come September

HLAS (Dawson): "Stalo se vám někdy, že ve vašem životě přišel čas, kdy jste měli pocit, že ho řídí někdo nad vámi? Má vše za hru? Vzpomínám si, že když jsem byl mladší, mívaly Paceyho starší sestry domeček pro panenky. Vydržely si s ním hrát celé hodiny, jako by to byla ta nejbáječnější věc na světě. Vymýšlely si různé příběhy a přehrávaly je. Něco takového, v čem jsem pak pokračoval ve svých filmech, ale to odbočuji. Pokouším se říct, že možná existuje velký komplex domů pro panenky a my jsme panenky uvnitř. Přinejmenším si to poslední dobou myslím. To by možná vysvětlilo, proč se děje to, co se děje. To by možná vysvětlilo, proč mám pocit, že mi někdo doslova vytrhl srdce z hrudi a rozerval je na kusy. Tohle má být mé šťastné období. Všichni mi neustále říkají, abych tomu dal čas. Že se všechno vrátí. Ale co když ne? Co když vše, co kdy budu mít, je to, co mám teď? Nic. Dobře, ne úplně nic. Mám přátele, rodinu a všechny své vzpomínky. Jen nemám jednu věc, kterou chci. Možná ji už nikdy nebudu mít.

Měli jste někdy něco, co vám bylo nade vše drahé, dokonce i nad váš život... vaši neoddělitelnou součást? Jo, pořád to existuje, není to úplně pryč. Ačkoli přemýšlíte, jestli by ta bolest nebyla mírnější, kdyby to bylo pryč navždy a už se to nikdy nevrátilo.

To jsem já, Dawson Leery, jednadvacet let, král analyzování a nemám žádné odpovědi. Alespoň ne na otázky, které zodpovědět potřebuji.

Co uděláte, když někdo, koho milujete, si myslí jedno, ale všichni ostatní vědí, že je to jinak? Že to tak už není. Že už to tak nějakou dobu není. Kdysi ho milovala a teď je tou osobou, kterou kdysi bývala. Kdysi mě milovala, ale teď tou osobou není. Dává vám to vůbec nějaký smysl? Možná by to dávalo větší smysl, kdybych začal od začátku. Protože jedna věc, ve které jsem dobrý, je vyprávění příběhů. Začnu tím, že vám řeknu, abyste nečekali šťastný konec, proč bych vám jinak vše říkal? Mohu tomu v jednadvaceti vůbec říkat konec? Možná je to spíše nešťastný prostředek. Možná to ještě neskončilo. Možná je rozuzlení pořád před námi, možná to bude pokračovat roky. Nicméně se vraťme do dne, kdy se vše změnilo."


VZPOMÍNKA - PŘED 5-TI MĚSÍCI

Capesideská nemocnice. Chodba.

SESTRA: "Je vzhůru a zvládne pár návštevníků."
BESSIE: "Díky." Rozhlédne se po lidech kolem a zvažuje, kdo by měl jít s ní. Je tam Andie, která nyní přestala plakat, když se dověděla, že je Joey v pořádku. Jen, které se více než ulevilo. A Dawson, který jen prázdně hledí na dveře Joeyina nemocničního pokoje. Pacey a Jack tam nejsou, jeli spolu kempovat. "Dawsone?" Dá mu ruku na rameno. "Co kdybys šel se mnou?"
DAWSON: "Moc rád bych ji viděl."
BESSIE: "Tak pojď, jen pamatuj, že ji musíme utěšit."
DAWSON: "Já vím."
Dawson a Bessie vstoupí do pokoje a spatří Joey, jak z postele kouká z okna. Bessie přistoupí k posteli, zatímco Dawson zůstane stát nedaleko dveří.
BESSIE: "Joey, jsi vzhůru?"
Joey se k Bessie otočí.
JOEY: "Hmm."
BESSIE: "Jak je ti?"
JOEY: "Jsem trošku polámaná."
Dawson vykročí k posteli.
DAWSON: "Docela jsi nás vyděsila, na chvíli jsme mysleli, že jsme tě ztratili."
JOEY: "Kde je Pacey?"
DAWSON: "Jel kempovat s Jackem."
JOEY: "Och. Nevzpomínám si, že by se mi o tom zmínil."
BESSIE: "Myslím, že se rozhodli na poslední chvíli. Koukni, Joey, musíme ti něco říct. Máme špatné zprávy."
Dawson si sedne vedle Joey na postel a vezme ji za ruku.
DAWSON (se slzami v očích): "Přišla jsi o dítě, Joey. Moc mě to mrzí."
JOEY: "Cože? Jak?"
DAWSON: "Při bouračce. Nemohli tomu nijak zabránit."
JOEY: "Myslela jsem, že to byl jen falešný poplach." V očích se jí objeví slzy. "Ví to Pacey? Ví, že jsem tady?"
BESSIE: "Ne, ale má se zítra vrátit. Koukni, půjdu a nechám vás tu na chvíli samotné, ano?"
Pak odejde.
JOEY: "Dawsone, proč se nám pořád dějou špatný věci?"
DAWSON: "Netuším, Joey."
JOEY: "Právě se to začalo mezi náma zlepšovat."
DAWSON: "Já vím."
JOEY: "A teď tohle."
Dawson ji obejme.
DAWSON: "Překonáme to, Joey. Zvládneme to spolu."
JOEY: "Ty tomu asi nerozumíš, Dawsone. Přišla jsem o naše dítě." Odstrčí ho. "Paceyho to zdrtí."
DAWSON: "Cože?"
JOEY: "Říkala jsem, že Paceyho ta zpráva o dítěti zdrtí."
DAWSON: "Co to má co dělat s Paceym?"
JOEY: "Byl otec toho dítěte. Vím, že je pro tebe pořád těžký, že jsem s ním, ale myslela jsem, že to pro tentokrát překousneš."


Nemocniční chodba.

Jen a Bessie spolu mluví před Joeyiným pokojem. V příští chvíli z pokoje vyběhne Dawson, mine je a chodbou opustí nemocnici.
JEN: "Hej, Dawsone..." K Bessie: "Půjdu za ním."
BESSIE: "Já půjdu za Joey."


DAWSONUV HLAS: "Zažili jste někdy pocit, že všechno, co jste opravdu milovali, vám berou? A že si to člověk, kterého milujete, ani neuvědomuje? Ani neví, že trpíte?


Před nemocnicí.

Jen vyjde z nemocnice a spatří Dawsona pod stromem s hlavou ve dlaních.
JEN: "Dawsone...?"
Přiklekne si k němu a obejme ho.


Joeyin nemocniční pokoj.

BESSIE (vstoupí do pokoje): "Joey, co je s Dawsonem?"
JOEY (krčí rameny): "Já nevím. Asi nezvládá, jak to teď je. Pokoušela jsem se, aby to s Paceym pochopil... ale..."
BESSIE (zmatená) : "Co s Paceym?"
Do pokoje vejde Andie.
ANDIE: "Bessie, tady máš to kafe. Ahoj, Joey."
JOEY (zaraženě hledí na Andie): "Ahoj, kdy ses vrátila z Itálie?"


Před nemocnicí. Dawson a Jen.

DAWSON: "Říkala, že ví, že je pro mě pořád těžký přijmout, jak to je. Že Pacey byl otec toho dítěte. Myslel jsem, že je konečně šťastná. Ona byla s ním, když byla se mnou?"
JEN: "Já nevím."
DAWSON: "Plánovali jsme si společnou budoucnost. Ještě jsme to nikomu neřekli, ale hned po narození dítěte jsme se chtěli vzít."


Joeyin nemocniční pokoj.

BESSIE: "Co jsi říkala, Joey?"
JOEY: "Ptala jsem se, kdy se Andie vrátila z Itálie."
ANDIE: "To už je věčnost."
JOEY: "Tak jak to, že ses nestavila?"
Andie a Bessie na sebe zmateně pohlédnou.
BESSIE: "Půjdu si na chvilku promluvit s doktorem."
JOEY: "Dobře."


DAWSONUV HLAS: "Uplynulých pět měsíců jsem musel žít, jako by se poslední dva roky mého života neodehrály. Jakoby pro nikoho kromě mě nic neznamenaly. V jistém smyslu jsem opět ztratil ženu, kterou jsem miloval a ztratil naše nenarozené dítě. Ona ovšem neví, že bylo moje. Neví, že jsme byli opět spolu. Myslí si, že je pořád s Paceym a že pořád chodíme na střední školu. A co mě opravdu zabíjí, je, že jí nemůžu nic říct."

2

her violet sky
will need to cry
cause if it doesnĺt rain
then everything will die
she needs to heal
she needs to feel
something more than tender
come September

everything wrong
gonna be alright
come September

HLAS JOEY: "Zažili jste někdy dobu, kdy lidé okolo vás věděli o vašem životě více než vy? A ať už vám chtěli o něm říct jakkoli moc, tak prostě nemohli? Proč? Protože jim to tak řekli lékaři. Ale něco mi říct museli."


VZPOMÍNKA - ASI PŘED 5-TI MĚSÍCI

Nemocniční pokoj Joey. O pár dní později.

Pacey a Jack se vrátili a dozvěděli se o Joeyině stavu. Také jim řekli, aby jí nic o jejím životě nesdělovali, jen Pacey jí směl říci, že už nejsou spolu.
PACEY (vstává z židle): "Já vím, že to pro tebe musí být všechno pořád těžký, zvlášt vzhledem k tomu, co se stalo mimo to. Ale musíme ti říct tohle. Musíš vědět, že nejsme spolu."
JOEY: "Proč mi prostě nemůžeš říct, kdo byl otcem mého dítěte? To je vše, co chci vědět."
PACEY: "Nemůžeme, musíš si vzpomenout sama."
JOEY: "Prosím tě, něco mi řekni, cokoli."
PACEY: "Joey, já nemůžu... "
JOEY: "Byl to někdo z vejšky?"
PACEY: "Joey..."
JOEY (v očích se jí objeví slzy): "Řekni mi to. Prosím!"
PACEY: "Ano."
JOEY: "Řekli mu, aby se ode mě držel dál, viď? Protože nemám tušení, kdo to je. Protože když bude tady, poznám to."
PACEY: "Všechno mě to moc mrzí."
JOEY (pláče): "Miluje mě?"
PACEY (v odpověď mu po tváři sjede slza): "Celým svým srdcem."
JOEY: "Pacey, nemohl bys mi o něm něco říct? Nemusí to být nic velkého. Prosím."
PACEY: "Joey... jeho oči ožijí, kdykoli vejdeš do místnosti. Bylo to tak od doby, co ho znám. Vím, nakolik tě pořád miluje, protože to slyším v jeho hlase, kdykoli o tobě něco řekne.... Vím, že si tu přeje s tebou být a pomoc ti, jak jen budeš potřebovat. Že to, co chce udělat víc než cokoli jiného, je držet tě v náručí."
JOEY: "Pacey?"
PACEY: "Jo?"
JOEY: "Díky. A moh bys mi prokázat laskavost?"
PACEY: "A co?"
JOEY: "Až s ním budeš zase mluvit, řekni mu, že ho taky miluju! A že si zkusím vzpomenout."
Pak spatříme Dawsona stojícího za pootevřenými dveřmi, po tváři mu stékají slzy.
PACEY (spatří Dawsona): "Jistě. Ale řekl bych, že on už to ví."


Dům babičky.

Jen a Jack sedí na verandě a povídají si.
JEN: "Nevím, pro koho je to horší, pro Dawsona nebo pro Joey?"
JACK: "No, když se nad tím zamyslíš, Joey si nepamatuje na nic z předchozích pár let. A právě zjistila, že přišla o dítě, o kterém ani neví, s kým ho měla."
JEN: "Ale zamysli se, jak se musí cítit Dawson. Jeho svět se zase jednou převrátil vzhůru nohama. Tolik ztratil a nejhorší je, že jediný člověk, který by mu mohl ulevit od té bolesti, se na ní podílí. A ani si nevzpomíná, že spolu chodili. Přesto se pokouší Joey pomoct, ale kdo pomáhá jemu?"
JACK: "Nejspíš mu budeme muset pomoct my."


HLAS JOEY: "Chci vědět, co se během posledních pár let stalo. Máte tušení, jaký je to pocit - nevědět? Chci vědět, kdo mě miloval. Chci vědět, kdo byl ten muž, s kterým jsem si plánovala budoucnost. Hlavně toužím po odpovědích. Ačkoli nacházím malou útěchu v tom, že vím, že mě někdo tam venku miluje. Že vím, že jsem konečně byla šťastná. Všichni jsou moc nápomocní, ale někdy mě naštve, že vědí to, co já ne. A utrhnu se na ně. Dokonce jsem poznala změnu v tom, jak se kolem mě teď chovají, včetně toho, jak se chová můj nejlepší přítel.
Když pohlédnu Dawsonovi do očí, nevidím v nich, co jsem vídala. Teď v nich vidím jen směs bolesti, zmatku, lásky a naděje. I po všem, čím jsme prošli, je tam stále láska. Možná to tak bude navždy. Vím, že k němu pořád něco cítím. Ale to je možná jen proto, že je můj nejlepší přítel. Ale poslední dobou, když mu pohlédnu do očí, zdá se, že se z nich něco pomalu vytrácí. Zdá se, že každým dnem je v nich méně a méně naděje. Jakoby se vzdával naděje, že se mi paměť někdy vrátí. Přála bych si, aby mi mohl vše říct. Přála bych si, abych znovu bylo jeho nejlepší přítelkyní, tak jak jsem bývala. Vím, že před pár lety se naše cesty rozešly. Kvůli tomu, že jsem byla s Paceym. Nevím to jistě, ale mám pocit, že jsme se opět stali nejlepšími přáteli. To mi schází nejvíc. Chybí mi můj nejlepší přítel. Chci, aby tu se mnou byl. Ale nemohu si pomoct a odstrkuji ho od sebe. Říkám mu věci, ještě než se nad nimi zamyslím. A zabíjí mě vědomí, že mu ubližuji. Zabíjí mě vidět ho zraněného."


VZPOMÍNKA - Nedlouho po té poslední.

Joeyin nemocniční pokoj.

JOEY: "Proč jsi mi to neřekl, Dawsone? Proč jsi mi nemohl říct o Paceym?
DAWSON: "To nebylo na mně."
JOEY: "Vychutnáš si to, že už nejsem s Paceym? Vědomí, že jsi měl o nás pravdu ti musí dělat velkou radost!"
DAWSON (vypadá zraněn a šokován tím, co řekla): "Cože?!"
JOEY (odvrací zrak): "Nic, zapomeň, že jsem něco řekla."


HLAS JOEY: "Nepřemýšlela jsem o to, co říkám, ale škoda už byla napáchána. Viděla jsem bolest v jeho očích, když jsem to říkala. Viděla jsem, jak moc mu to ublížilo. Dokonce jsem cítila, jak jím to projelo jak tisíc nožů. Kéž by mi jen mohli říci všechno.
Zdálo se, že přece jen mám jedno útočiště. Můj pokoj. Pořád vypadá stejně jak si ho pamatuji. A při mém první návratu do něj se odehrálo další bolestné setkání s Dawsonem. Nutí mě to přemýšlet, proč mi pořád pomáhá, když já mu jen ubližuji. Ubližuji mu podvědomě schválně? Chci, aby rovněž trpěl?"


VZPOMÍNKA - PŘED 4 A 1/2 MĚSÍCI

Potterovic penzion. Pokoj Joey.

Dawson a Bessie jsou v Joeyině pokoji a vyndavají nějaké její věci z krabic a kufru. Když Joey vejde do pokoje, Dawson zvedne několik knih. Dojde ke knihovničce a dá je do prostřední poličky.
JOEY (vypadá rozmrzele): "Dawsone, tam nepatří!"
Dojde ke knihovničce, zvedne je a dá jednu do horní poličky a druhou do dolní.
BESSIE: "Jen se pokouší pomoct, Joey."
JOEY: "Nepomáhá mi, když nemůžu najít svý věci!"
BESSIE: "Joey... "
DAWSON (k Bessie): "To nic, Bessie. Půjdu a vy dvě můžete všechno vrátit tam, kam Joey chce." K Joey: "Jsem rád, že jsi zase doma, Joey."
Odejde z pokoje a ani si nevezme bundu. Mine Paceyho, který se právě objevil před Joeyiným pokojem, a vyjde z domu. Pacey vejde do Joeyina pokoje, vezme jeho bundu a jde za ní ven.

3

the souls that burn
will twist and turn
and find you in the dark
no matter where you run
sheĺs made her mark
but lost her spark
and what sheĺs pushing for
she canĺt remember

everything wrong
gonna be alright
come September

HLAS DAWSONA: "Vím, že jí to bolí, je to zřejmé. A nemohu jí pomoct, ulevit jí od bolesti. Snaží se chovat normálně a někomu to může připadat jako normální chování. Ale já vidím, jak to skutečně je. Vidím jí to na očích. Vidím bolest, otázky... zmatek. Občas dokonce slyším její oči křičet: "Kdo jsem? Kdo mě miluje?" Chci při ní stát, chci jí pomoct, ale mě to také bolí. Ani nevím, koho to bolí víc. Kdo trpí víc vším tím nevyřčeným? Občas jsem v pokušení jí říct, že ji miluji. Vím, že říká věci, které tak nemyslí. Vím, že si nemůže pomoct, říká je, ještě než se nad nimi může zamyslet. Ale stejně to bolí."


VZPOMÍNKA - TENTÝŽ DEN.

U zátoky před penzionem.

PACEY: "DAWSONE... DAWSONE? POČKEJ!" Dawson se zastaví, otočí se směrem k Paceymu a klesne na trávník. "Dawsone..."
DAWSON: "Pacey, nevím kolik toho můžu ještě snést! Nic si o nás nepamatuje." Pláče. "Nevzpomíná si, jak báječný poslední dva roky byly... na den, kdy jsme zjistili, že je těhotná... na nic. A jako kdyby to nestačilo, musel jsem ráno vyzvednout tohle." Sáhne do kapsy, vyndá malou krabičku a podá ji Paceymu. Pacey ji otevře. "S oznámením jsme čekali, než přijde prsten. Plánovali jsme se vzít asi měsíc po porodu."
PACEY (se slzami v očích): "Nikdy nedokážu pochopit, jak se musíš cítit." Pak Dawsona obejme. "Ale musíš tomu dát čas, jakkoli těžký se to může zdát."
DAWSON: "Dostalo se to do bodu, kdy se kolem ní ani nemůžu chovat přirozeně. Nemůžu ji držet za ruku, dokonce se jí bojím dotknout. Pokouším se vrátit do přátelského módu a selhávám. Vždycky jsem v tom byl dobrý a teď to nezvládám."


HLAS JOEY: "Stále ani slovo od mého kluka z vysoké. Jsem si vědoma, že ani nevím, kdo to je, ale doufám, že netrpí. Pacey mi dokonce poskytl příležitost mu říct, že se pokouším vzpomenout a že ačkoli si právě teď nevzpomínám, kdo to je, že ho miluju."


VZPOMÍNKA: Paceyho byt.

PACEY (do telefonu): "Koukni, já vím, že to není úplně obvyklý, ale chci vám oběma něco poskytnout. Chci to udělat, ale ty jí nesmíš nic říct. Dobrá?"
DAWSON: "Dobrá."
PACEY (k Joey): "Tak. Nechám vás dva chvíli samotné."
JOEY (k Paceymu): "Díky." Do telefonu: "Ahoj... mrzí mě, že ti to nemůžu říct tváří v tvář. Mrzí mě, že si na tebe nemůžu vzpomenout. Nejvíc mě mrzí, že ti nemůžu pomoct. Nemůžeme si s tím navzájem pomoct." Začíná plakat. "Já vím, že si na nic nepamatuju... ale jsem pevně přesvědčená, že jsem tě milovala, měli jsme být rodina." Na druhé straně drátu slyšíme Dawsona plakat. "...a myslím, že někde hluboko uvnitř... vím, že tě pořád miluju. Usilovně se pokouším na všechno vzpomenout... a děsí mě představa, že se to nikdy nepodaří. Jen jsem si myslela, že když ti tohle řeknu... nějak ti to ulehčím. Já nevím, jen že slyšíš můj hlas. Půjdu teď pro Paceyho pro případ, že s ním chceš mluvit."
Položí telefon a zajde pro Paceyho. Pacey zvedne telefon a Joey sedí na gauči a objímá se rukama.
PACEY: "Čau. Jsi v pořádku?"
DAWSON: "Budu. Díky. Skutečně to hodně znamenalo slyšet jí to říkat. Že mě hluboko uvnitř miluje. Můžeš mi prokázat laskavost?"
PACEY: "Jasně. Co to bude?"
DAWSON: "Mohl bys jí říct, že ji miluju? Že na ni myslím každou vteřinu každého dne."
PACEY: "Jo." K Joey: "Joey?"
JOEY (otáčejíc se k Paceymi): "Hmm?"
PACEY (k Joey): "Chce, abych ti řekl, že tě miluje a že na tebe myslí každou vteřinu každýho dne." Joey se znovu rozpláče.
DAWSON: "Řekni jí, že se nemůžu dočkat, až ji budu držet v náručí, až ji budu líbat. Až jí řeknu, co k ní cítím, tváří v tvář a dám jí vědět, kolik pro mě znamená."
PACEY (k Joey) : "Říká, že se nemůže dočkat, až tě bude držet v náručí, až tě bude líbat. Chce ti říct, co k tobě cítí, tváří v tvář a dát ti vědět, kolik pro něj znamenáš."
DAWSON: "Řekni jí, že víc než cokoli, chci s ní prostě být."
PACEY (k Joey): "Říká, že víc než cokoli, chce s tebou prostě být."
DAWSON: "Díky, Pacey. Řekl bych, že jsem to fakt potřeboval. Nemáš tušení, kolik to pro mě znamená, že hluboko uvnitř ví, že mě pořád miluje. Zatím."
PACEY: "Čau."


HLAS JOEY: "Nikdo o tom asi neví, ale znamenalo to pro mě hodně moct mu říct, že ho miluji. A že mi Pacey předal jeho vzkaz. Že mi Pacey řekl, že mě někdo tam venku pořád miluje.
Začínám přemýšlet, jestli je opravdu možné, aby naděje zemřela. Vždycky jsem si myslela, že naděje jen tak zemřít nemůže. Ale už v jeho očích naději nevidím. A pokud naděje zemřela pro Dawsona, pak jistě musela umřít i pro toho, kdo mě tam venku miluje. Miluje mě vůbec?"

4

her eyes surrender her cry
a crying shame
coming undone is she ever gonna feel the same

HLAS DAWSONA: "Přemýšlím, jak jí je. Doufám, že vše zvládá. Přemýšlím, jestli vůbec ví, že jsem pryč. Jestli Pacey někomu řekl, proč jsem musel odjet, ne že by na to byl třeba Einstein. Stále nechápu, proč jsem ze všech míst právě zde. Schovávám se před světem na chatě svých rodičů v Miane. Tady velká část našeho současného vztahu začala. Byli jsme si poměrně jistí, že právě tady bylo počato naše dítě. Tady jsem ji požádal o roku. Všechno se to mělo teď dít. Ale nikdo ani neví, kde jsem."


VZPOMÍNKA - PŘED DESETI DNY

Paceyho byt.
DAWSON: "Přišel jsem tě požádat o laskavost."
PACEY: "Copak to bude?"
DAWSON: "Potřeboval bych, abys mi na něco dal pozor."
PACEY: "Ani náhodou. Znovu už ne!"
DAWSON: "Nejde o tohle."
PACEY: "Ne? Tak o co jde?"
DAWSON (podá Paceymu krabičku s prstenem): "Tohle. Nechci ho nechávat doma. Jen pro případ, že by na něj Joey narazila, ačkoli nevím jak, protože od té nehody v mém pokoji nebyla. Taky jsem ti přišel říct, že na chvíli odjíždím."
PACEY: "Kam? Proč?"
DAWSON: "Kam ti neřeknu. A protože to tu právě teď nezvládám. Zvlášt ne kvůli tomu, co se mělo stát v neděli."
PACEY: "Právě proto bys tu teď měl být. Měl bys tu být se svými přáteli a rodinou."
DAWSON: "Jenom ty víš, proč odjíždím. Nemůžu tu teď být. Ne když mělo dítě přijít na svět. Nemůžu."
PACEY: "Vrátíš se?"
DAWSON: "Ano."
PACEY: "Kdy?"
DAWSON: "Netuším."


DAWSON (HLAS): "Tady se vše důležité seběhlo. Přijeli jsme sem na první dva a půl týdne v prosinci. To bylo před devíti měsíci. A naše dítě se mělo narodit tuto neděli. Dvanáctého.
A vrátili jsme se sem uprostřed února na prodloužený víkend. Tehdy se můj život skutečně změnil, tehdy jsem měl pocit, jako by můj život právě začal. Přijeli jsme ve čtvrtek jedenáctého. A v pátek si se mnou chtěla promluvit, ačkoli jsme spolu mluvili neustále, ale říkala, že jde o vážnou věc."


VZPOMÍNKA - PÁTEK 12.ÚNORA
DAWSON: "Tak co chceš dělat teď, když jsme domyli nádobí?"
JOEY: "Myslím, že bychom si měli promluvit."
DAWSON: "Mluvíme pořád."
JOEY: "Ne, myslím vážně promluvit."
DAWSON: "Fajn... a o čem si chceš vážně promluvit?"
JOEY: "O nás."
DAWSON: "No, to je překvápko."
JOEY: "Dawsone... myslím to vážně."
DAWSON: "A já ne."
JOEY: "Dawsone!"
DAWSON: "Fajn, nechám toho. Tak co se děje?"
JOEY: "Nic... vůbec nic. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jak bys přijal změnu?"
DAWSON: "Změnu čeho?"
JOEY: "Nás."
DAWSON: "A kdy se budeme měnit?"
JOEY: "Přesně za sedm měsíců."
DAWSON: "A proč to?"
JOEY: "Díky něčemu, co jsme přesně před dvěma měsíci dělali tady na té posteli."
DAWSON: "Hm...." Na tváři se mu objeví úsměv. "Říkáš to, co si myslím, že říkáš?"
JOEY: "To záleží na tom, jestli si myslíš, že říkám, že čekáme dítě, což říkám."
Dawson se nakloní, letmo ji políbí a pak ji obejme.
DAWSON : "Budeme mít dítě! Budeme mít dítě! Panebože, Joey. Říkala jsi přesně za sedm měsíců?"
JOEY: "Ano, to jsem říkala."
DAWSON: "Tak proto jsi sem chtěla jet? Abys mi to řekla?"
JOEY: "Ano."
DAWSON: "Kdy jsi to zjistila?"
JOEY: "V pondělí."
DAWSON: "Proč jsi mi o tom neřekla dřív?"
JOEY: "Protože jsem ti to chtěla říct tady, kde to všechno začalo."
DAWSON: "Takže jsme v druhém měsíci?"
JOEY: "Ano a 'jsme'?"
DAWSON: "Hele, je to i moje dítě!"
JOEY: "To máš vlastně pravdu."
Pak se na kloní a něžně ho políbí na rty.
DAWSON: "Ví ještě někdo, že dvanáctého září budeme mít dítě?"
JOEY: "Ne. Jen my."


VZPOMÍNKA - O DVA DNY POZDĚJI - NEDĚLE 14.ÚNORA

Stále chata. Joey sedí v křesle a čte si knihu, když vtom Dawson vstoupí do místnosti.
DAWSON: "Co to čteš?"
JOEY: "Nový román Patricie Cornwellové."
DAWSON: "Je dobrý?"
JOEY: "Ujde, ale to nejspíš proto, že jsem teprve na desáté stránce. Jaká byla procházka?"
DAWSON: "Fajn, poskytla mi čas na přemýšlení."
JOEY: "O čem?"
DAWSON: "O nás. Víš, že tě miluju, viď?"
JOEY: "Ani ne."
DAWSON: "Joey, mluvím vážně."
JOEY: "Aha, takže ty můžeš žertovat, když si chci vážně promluvit, ale já ne?"
DAWSON: "Fajn, zasloužil jsem si to. Ale můžeme na chvilku mluvit vážně?"
JOEY: "Dobře. A ano, vím, že mě miluješ."
DAWSON: "Když jsem se byl projít, přemýšlel jsem o tobě. A o tom, jak moc tě miluju, a došel jsem k závěru, že neexistujou slova nebo způsob, jak vyjádřit, proč tě miluju. Prostě vím, že tě miluju, a že díky tomu, že tě miluju a ty miluješ mě, cítím spoustu věcí."
JOEY: "Jakých věcí?"
DAWSON: "No, když jsem s tebou cítím štěstí a vzrušení, z očividných důvodů. Někdy se cítím vyděšený, někdy ztracený. Protože se ztratím v tom, jaká jsi a jak mě činíš štastným, ale zároveň se cítím jistý. Cítím se jistý, protože mám to, co potřebuji více než cokoli na světě, jedinou osobu, která ze mě činí úplného člověka." V té chvíli se Joey rozpláče. "Že tě miluju mi dává pocit bezpečí. Nikdy jsem netušil, jak v bezpečí bych se mohl cítit díky tomu, že někoho všemi možnými způsoby miluji. S vědomím, že mě miluje rovněž. A když jsem s tebou, cítím se silnější, než když musím všemu čelit sám."
JOEY: "Taky tě miluju."
DAWSON: "Ještě jsem neskončil, Jo."
JOEY: "Promiň."
DAWSON: "Neříkám to proto, že budeme mít dítě, říkám to proto, že to tak cítím. Tolik jsme toho spolu prožili. Chci s tebou prožít zbytek života. Joey Potterová, chci si tě vzít. Otázkou je: vezmeš si ty mě?"
JOEY: "Ano. Ano, vezmu si tě."
Pak ho obejme a políbí se.

5


she will run
she’s gonna drink the sun
shinning just for you
instead of everyone
and so it goes
she’ll stand alone
and try not to remember
come September

HLAS JOEY: "V uplynulých deseti dnech mě navštívili Jen, Jack, Andie a Pacey, ale Dawson ne. Ale kdo by ho mohl vinit, že se ode mě drží stranou? V uplynulých pěti měsících jsem se k němu chovala hrozně. Skutečně pro něj naděje zemřela? Zabila jsem ji? Vím, že by mi rád pomohl, ale nechci mu ublížit a tak se mu pokouším vyhýbat, jak jen to jde. Vše, co jsem chtěla, aby věděl, jsem vyřizovala přes Paceyho."


VZPOMÍNKA: PŘED TÝDNEM
Paceyho byt. Dveře jsou otevřené.
JOEY: "Klepy, klep."
PACEY: Čau, Joey, pojď dál. Právě jsem si chystal uvařit kafe. Dáš si?"
JOEY: "Jo." Posadí se na gauč a zvedne za stolu krabičku na prsten. "Máš něco v plánu a neřekl jsi mi to?"
PACEY: "Ne. Není můj. Jen se o něj starám kamarádovi."
JOEY: "Můžu?"
PACEY: "Jasně."
Pacey zajde do kuchyně. Joey otevře krabičku a okamžitě je pohlcena obrazem z minulosti. Náhle už nesedí na Paceyho gauči, náhle je na ulici v New Yorku. Dívá se na ten prsten skrz výlohu a ví, že není sama. Nevidí toho člověka, ale cítí jeho paži na boku. A stejně tak náhle jako to přišlo, shledá, že je zpět v Paceyho obývacím pokoji. Vstane.
JOEY: "Musím jít, Pacey."
PACEY: "Cože?"
Pacey vyjde z kuchyně, ale Joey je pryč. Pak Pacey spatří krabičku s prstenem ležící na podlaze.


JOEY (přemýšlí): "Co to bylo? Co se to právě stalo? To byl můj prsten? Byla jsem zasnoubená? Kdo mi odpoví? Dawson?"


Dawsonův pokoj.
Když Joey vstupuje do Dawsonova pokoje, okamžitě vycítí pocit prázdnoty. Není tam Dawson a pokoj vypadá, jako by v něm nikdo nějakou dobu nežil. Myšlenka, že je to poprvé, co tam od té nehody je, jí připadá zvláštní. Když se rozhlíží, všímá si spousty věcí, které jí připadají cizí, věcí, které tam nikdy předtím neviděla. Ale zároveň jí připadají známé, jako by je tam už viděla. Chystá se vyjít ze dveří, když vtom zahlédne Dawsonův kalendář. Září dvanáctého je červeně zakroužkováno. To bylo před týdnem. Co se mělo stát dvanáctého? Vyjde z pokoje, a když je uprostřed cesty po schodech, zaslechne z obývacího pokoje hlasy.
GALE: "Nelíbí se mi, že nevím, kde je, Mitchi. Že nevím, kdy se vrátí."
MITCH: "Já vím, zlato. Pacey říkal, že jen potřeboval nějaký čas o samotě."
GALE: "Já vím, že ano, ale chci svého syna tady. Chci, aby se vrátil domů."
MITCH: "Jsem si jistý, že je v pořádku."
GALE: "Ale co když není? Viděl jsi, co se s ním za těch posledních pár měsíců stalo. A víš, co mělo být v neděli."
JOEY (přemýšlí): "V neděli bylo dvanáctého. Proč byla tak důležitá?"


Potterovic penzión o pár dní později.
JOEY: "Bessie, musím se tě na něco zeptat a fakt potřebuju, abys mi odpověděla."
BESSIE: "Pokusím se."
JOEY: "Co se mělo stát v neděli? Proč byla tak důležitá?"
BESSIE: "Joey, na to ti nemůžu odpovědět."
JOEY (pláče) : "Prosím, Bessie. Musím vědět, co se mělo stát. Musím vědět, proč to Dawsona tak vzalo. Je někde pryč a nikomu to neřekl."
BESSIE: "Chci ti to říct, vážně ano. Ale sama víš, že nemůžu."


HLAS JOEY: "Chtěla jsem, aby mi to řekli. Chtěla jsem si vzpomenout. Přestalo mi najednou záležet na ostatních? Začala jsem být najednou tak zahleděná do sebe, že mi na ostatních přestalo záležet? Pokud jsem se tak chovala ke svému nejlepšímu příteli, jak jsem se chovala k ostatním? K Jen, Jackovi, Andie. Toužila jsem po svém nejlepším příteli. Chtěla jsem ho u sebe. Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že mě mrzí, jak jsem se k němu chovala. Že mě mrzí všechny ty zlé věci, co jsem mu řekla. Nejvíce jsem chtěla při něm stát a pomoct mu s čímkoli, čím prochází. Po tom všem to bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. Vše by bylo mnohem snazší, kdybych našla svůj deník. Zdálo se však, že jsem si ho přestala psát. Ale to se mi nepodobalo."


Kuchyně v penziónu - současnost
JOEY: "Nikdy jsem se na to nezeptala, ale chtěla bych vědět, když se stala ta nehoda... v kolikátém jsem byla měsíci?"
BESSIE: "Joey..."
JOEY: "Nemusíš mi to říkat, můžu si klidně zajít za doktory a zjistit si to. Já jen..."
BESSIE: "Ve čtvrtém."
JOEY: "Byla jsem ve čtvrtém měsíci?"
BESSIE: "Ano."
JOEY: "Když jsem přišla z nemocnici a vy jste s Dawsonem vybalovali mé věci, odkud přišly? Poslali je sem z Bostonu?"
BESSIE: "Joey, já nemůžu... nebydlela jsi v Bostonu."
JOEY: "Ne? Kam jsem chodila na vysokou?"
BESSIE: "Už jsem řekla příliš."
JOEY: "Prosím, Bessie. Počkat... ta nehoda se stala před pěti měsíci. To znamená, že by se dítě narodilo teď někdy... mělo se narodit dvanáctého!"
BESSIE: "Joey..."
JOEY: "Proto byl Dawson rozrušený. Je rozrušený kvůli dítěti. Protože jsem přišla o dítě. Nemůže mi být nablízku. Kde jsem bydlela před tou nehodou? Když ne v Bostonu..."
BESSIE (zapomíná, že by to neměla Joey říkat) : "U Dawsona."
JOEY: "Cože?"
BESSIE: "Neměla jsem to říkat... já..." Joey se otočí a rozběhne se ke dveřím. "Kam to jdeš?"
JOEY: "Musím jít."
BESSIE: "Joey, vrať se!" Ale je příliš pozdě, Joey už utíká od domu. Bessie zvedne telefon a volá Paceymu. "Pořád se mě ptala a uklouzlo mi, že bydlela u Dawsona."
PACEY: "Najdu ji a přivedu ji zpátky. Bude v pořádku."


Dawsonův pokoj.
Joey něco hledá.
JOEY (přemýšlí) : "Kdybych si psala deník, kam bych ho dala? A proč jsem tady bydlela?" Z nějakého popudu odsune matraci a tam je deník. "Jak to, že tu byl tak dlouho? Jako by se své postele měsíce nedotkl. Musím zjistit, kam Dawson odjel." Vyjde na chodbu, a když dojde ke schodům, nahlas pronese: "Proč ve své posteli měsíce nespal?"
PACEY (za ní): "Protože jsi nespala vedle něho! Nebyla to jen jeho postel."
Když se Joey otočí na Paceyho, který právě vyšel z Dawsonova pokoje, náhle ztratí rovnováhu a spadne za schodů. Všechno zčerná.

6


everything wrong
gonna be alright
come September
everything wrong
gonna be alright
come September
come September
September

** come September - natalie imbruglia **

Leeryovic chata
Dawson otevře dveře a vejde do chaty s taškami s nákupem a pak za sebou dveře namáhavě zavře. Otočí se ke kuchyni, když vtom něco ucítí. Nejdříve si nemůže tu vůni úplně ztotožnit, ale vzápětí ji pozná. Vejde do kuchyně, odloží nákup a zamíří ke schodům. Nahoře se zastaví před dveřmi pokoje rodičů a opatrně naslouchá. Není si jistý, co najde uvnitř. Otevře dveře a zjistí, že tam nikdo není. Dojde k názoru, že si tu známou vůni jen představoval. Po cestě ze schodů si sundá bundu a pak zamíří do pokoje vedle kuchyně. Svého pokoje. Když otevře dveře, čeká ho překvapení. Na jeho posteli spí Joey. Dawson se téměř rozpláče. Joey leží tváří ke dveřím a není přikrytá. Dawson tam jen stojí a hledí na ni... minutu... nebo že by hodinu? Kdo ví?
DAWSON (přemýšlí) : "Jak věděla, že jsem tady? A jak vůbec o tomhle místě ví? Rodiče to tu koupili teprve před dvěma lety. Museli se jí o tom zmínit, nebo jí řekli, že sem může zajet strávit nějaký čas o samotě. Bože, je překrásná, tak klidná."
Dojde ke křeslu u skříně, zvedne z něho deku a přistoupí k posteli. Něžně Joey přikryje, dává pozor, aby ji nevzbudil. Má nutkání ji políbit, ale ví, že nemůže. Takže jen k posteli přiklekne a jemně ji políbí na čelo. Chvíli tak zůstane. Když odtáhne hlavu, Joey se nepatrně pohne.
JOEY: "Ahoj."
DAWSON: "Ahoj."
JOEY (se slzami v očích): "Mrzí mě všechny ty zlý věci, co jsem ti řekla."
DAWSON: "Vím, že jsi to tak nemyslela."
JOEY: "Stejně mě to mrzí."
DAWSON: "Já vím."
Joey se posadí a Dawson si přisedne tváří k ní.
JOEY: "Kde jsi byl?"
DAWSON: "Musel jsem skočit pro jídlo."
JOEY: "To jsem si všimla." Dawson se zasměje a odvrátí zrak. Joey mu dá ruku pod bradu a otočí si jeho tvář k sobě. "Já vím, že pro tebe musely být poslední měsíce těžké."
DAWSON: "Ne tolik jako pro tebe."
JOEY: "Možná, možná ne."
Pak se nakloní a políbí ho. Dawson nejdříve nezareaguje, zdá se zaskočený. Pak se do polibku ponoří a všechny myšlenky jsou odváty pryč. Začne jí polibky oplácet, pomalé, jemné, krátké polibky, zatímco Joey přesunu ruku z jeho ramene na tvář. Pod jejím dotykem roztaje, konečně cítí, co tak dlouho postrádal. Ale když si uvědomí, co dělá, ten pocit povadne. Přestane ji líbat a odtáhne se.
DAWSON: "Joey..."
JOEY: "Vím všechno, Dawsone. Pamatuju si."
DAWSON: "Pamatuješ?"
JOEY: "Ano." Znovu ho políbí. A on se opět ztratí v polibcích, v jejím dotyku, zdá se, že to, po čem uplynulých pět měsíců toužil, se k němu vrací. Ale než se mu zamlží mysl, znovu líbání přeruší. "Dawsone..."
DAWSON: "Joey, jak mám vědět, že to, co se právě stalo, není jen výsledkem toho, že sis přečetla svůj deník, nebo že ti to někdo všechno řekl? Jak mám vědět, že si skutečně vzpomínáš?"
JOEY: "Pamatuju si všechno. Ačkoli Bessie pár věcí naznačila a Pacey taky, když..." Odmlčí se.
DAWSON: "Když Pacey co?"
JOEY: "Před týdnem jsem za tebou přišla a ty jsi nebyl doma. Slyšela jsem, jak se tví rodiče baví o tom, že jsi někde pryč, aniž bys někomu řekl, kam jedeš. Začala jsem se Bessie vyptávat, proč bys odjížděl. Proč bys něco takového dělal? Neřekla mi to. Takže jsem změnila taktiku a začal znovu o pár dní později. Uklouzlo jí pár věcí, co neměly, naznačila, že jsme byli spolu, ačkoli jsem si to tehdy neuvědomila. Ale věděla jsem, že tvůj odjezd měl co dělat s dítětem. A že pokud jsem si psala deník, byl by tam, kdy jsem bydlela naposledy. U tebe. Abych to zkrátila, šla jsem do našeho pokoje, jak mu teď Pacey říká. Našla jsem svůj deník, ale nečetla jsem ho. Proč? Protože jsem chtěla vědět, proč jsi nespal ve své posteli, protože kdybys spal, našel bys ho. Když jsem došla ke schodů, řekla jsem tu otázku nahlas. A náhle se za mnou objevil Pacey a řekl, že to proto, že jsem nebyla s tebou, a než jsem se nadála, spadla jsem ze schodů a ocitla se znovu v nemocnici. Vzbudila jsem se a na všechno si pamatovala. A stále jsem svůj deník nečetla."
DAWSON: "Vážně?"
JOEY: "Fakt, a v té chvíli už ho Bessie zase schovala."
DAWSON: "Ví, že jsi tady?"
JOEY: "Ví, že jsem tě jela hledat. A jelikož jsem deník nečetla, jak tomhle místě vím? Kromě toho jsou věci, který jsem o nás do deníku vůbec nenapsala."
DAWSON: "Jaké věci?"
JOEY: "Pořád chceš důkaz? Nejspíše na to máš právo. Pro začátek vím o tvém mateřském znamínku vysoko na stehně. Jak bych o něm mohla vědět, kdybych ho neviděla? Také jsem si nikdy nezapsala, co jsi mi řekl ten večer, co jsi mě v tomhle pokoji požádal o ruku, zatímco jsem seděla v támhletom křesle. Jasně, zapsala jsem si, že se to stalo, která dívka by si to nezapsala? Zapsala jsem si, že se to stalo tady, ale nezapsala jsem si, že jsi mě modrou košili, kterou jsem ti dala k Vánocům. A pořád si pamatuju slovo od slova, co jsi mi řekl." Nakloní se k zásuvce ve skříňce vedle ní a něco z ní vyndá. Pak to dá Dawsonovi do dlaně, přikryje to jeho prsty a pak sevře svou dlaň přes jeho. "Začal jsi tím, že nemůžeš přijít na jeden způsob či slovo, jak vyjádřit, jak moc mě miluješ. Řekl jsi, že to, že jsi se mnou, v tobě vyvolává spoustu pocitů. Když jsi se mnou, jsi šťastný a nadšený, ale zároveň se někdy cítíš vyděšený, a já tehdy nevěděla, proč tě to děsí. Ale teď to vím, děsí tě myšlenka, že bys mě mohl někdy ztratit. A na chvíli jsi možná ztratil, ale teď jsem tu. Pořád jsem tu. Také jsi řekl., že by ses ve mně mohl ztratit, ale zároveň jsi zjistil, co potřebuješ víc než cokoli jiného na světě. Člověka, který tě činí celým." Oba se rozpláčou. "Řekl jsi, že tě nikdy nenapadlo, jak v bezpečí se budeš cítit, když budeš někoho milovat každým možným způsobem, že jsi se mnou silnější, než kdybys musel všemu čelit sám. Dawsone Leery, vezmeš si mě?"
DAWSON: "Joey, nemusíš se ani ptát! Dovedeš si představit, že bych na to mohl říct ne? Tak dlouho, jak si jen pamatuji, je to vše, co jsem chtěl. A teď to chci víc než kdykoli předtím. Takže ano, vezmu si tě." Nakloní se a políbí ji. "Bože, tolik jsi mi chyběla."

Epilog

Mohlo je to navěky rozdělit, ale nakonec to jejich vztah jen upevnilo.
Někdy se to musí stát, abyste se naučili, jak drahocenný může čas být. Musíte mít na paměti, že zítřek není vždy samozřejmý. Že něco tak silného jako láska.... nemůže být odkládáno stranou.
Proto se nyní věci měly tak, jak se měly. Jak se měly mít.
Celé to začalo polibkem z donucení, když jim bylo patnáct. Když byl přinucen uvědomit si své city k ní. A téměř to skončilo jednu ponurou zimní noc, když přišli o své nenarozené dítě. Když málem přišla o život i ona.
Dostal se na pokraj ztráty všeho, co miloval... toho jediného, na čem mu záleželo.
Když ležela na nemocniční posteli, uzavřel dohodu s Bohem. Ať přežije a slibuji, že už nikdy nebudu slepý vůči jejím citům. Budu jí každého dne říkat, co pro mě znamená... jak moc ji miluji, jen mi ji neber.
A přání se mu splnilo... ale ne úplně tak, jak by chtěl.
Jak jí mohl říct vše o tom, co pro něj znamená, když ani nevěděla, jak to s nimi bylo.
Myslel si, že si s ním Bůh pohrává. Ale nyní věděl, že to tak nebylo. Teď věděl, že aby si úplně uvědomil, co v ní má, musel být chvíli bez ní. Nemohl jí nic říci. To by bylo sobecké.
Nakonec se mu vrátila.
A stále ho chtěla.
Milovala.
Dva měsíce po opětovném shledání se vzali. Byl to malý obřad, jen blízcí přátelé a rodina.
Vše se vrátilo zpět do starých kolejí. Zvláště když mu uprostřed obřadu pošeptala: "Jsem těhotná."
Když se do někoho zamilujete, berete tím na sebe velké riziko. Riskujete, že svého milovaného ztratíte.
Musíte se rozhodnout, zda to za to riziko stojí.
A nakonec... to vždy za to stojí.

Konec