Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Tak tomu mělo vždy být

Beatriz, překlad: Petr Říhánek


"Uvědomil jsem si, o kolik větší je jeho bolest než má, o kolik oceánů větší. Všechny ty roky, co jsem byl s Ellie - tři děti, domov, dobrý život. Přesto měl po celou dobu tu část její duše, kterou člověk dává své první lásce. Až skoná, bude s ní. Předpokládám, že tak tomu mělo vždy být." - Griffith, ‘Zimní pohádka’

"Historie se ráda opakuje." - Dawson

*****

Lily mu zavolala před dvěma dny a nyní tu byl, ve starém Capeside, a dával sbohem jednomu ze svých nejlepších přátel. Vlastně tomu úplně nejlepšímu. Protože bez ohledu na vzdálenost, bez ohledu na to, že spolu v posledních třech letech po Joeyině smrti téměř nemluvili. Vždy byl a navždy zůstane až do dne Paceyho smrti jeho nejlepším přítelem. Což bylo zvláštní a i trochu hloupé vzhledem k jejich minulosti, ale pokud mu někdo rozuměl, měl ho rád a vážil si ho za to, jaký je, nebyl to nikdo jiný než Dawson Leery. Alespoň když nad nimi stále ještě vládla nevinnost a čistota mládí.

Smuteční hostina stále pokračovala a Pacey potřeboval oddych. Zpočátku se pokoušelo na soukromou recepci vetřít několik novinářů, ale teď už byl klid. Ale jeho pětašedesátileté já bylo unavené. Byl starý a bylo to znát. Už dlouho. Nezestárnul tak, jak by se mu to líbilo. Po čtyřicátých narozeninách ztratil všechno kouzlo, které ho kdysi činilo pro ženy neodolatelným. K čertu, ne, to už bylo předtím, a on to věděl. Ale od chvíle, kdy zemřela Joey, ho to už netrápilo. Jeho břicho toho bylo pádným důkazem.

Zatímco seděl na verandě domu Leeryových, který nyní patřil Lily (Dawson jí ho odkázal v závěti), přemýšlel o posledních chvílích Dawsonova života. Stalo se to na natáčení, v LA. To se za ty roky nikdy nezměnilo: miloval svou práci. Dawson pracoval na svém posledním filmu, filmu o atronautech, vzdálených planetách a civilizacích, po kterých filmový průmysl žíznivě prahnul. Podle všeho ucítil bolest v levé paži, ale ignoroval ji, bez ohledu na rady svého asistenta. O pár hodin později se bolest zintenzívnila a on konečně dovolil štábu zavolat sanitku. Když ho odváželi, prý stále mluvil přes mobil k lidem z postprodukce.

Do nemocnice nedojel.

Teď se jeho tělo vrátilo do Capeside. Zpět domů. Zpět tam, kam, bez ohledu na vše, patřil.

A on byl nyní sám. Pacey Witter, majitel řetězce restaurací v NY, otec překrásné třiatřicetileté ženy a dědeček třináctiletého chlapce, se cítil naprosto a zoufale sám, zatímco tam seděl a rozjímal o odchodu dávno ztraceného přítele.

Naposledy se s ním viděl toho dne, kdy Joey zemřela. Pacey strávil u jejího lůžka celé dva dny. Když se o její hospitalizaci dozvěděl Dawson, byl na festivalu v Evropě. Všeho nechal a nasedl na nejbližší let do NY. Pacey si pamatoval okamžik, kdy ho spatřil, velmi jasně.

Dawson vpadl do nemocnice, jeho tělo šedesátníka vypadalo stále dobře a pevně. V očích měl divoký pohled, který mohl sotva skrýt. Neřekl ani slovo a vešel do pokoje, kde ležela. Pohlédl na ni, přejel očima po celém jejím malátném těle a ona otevřela oči a ztěžka otočila hlavu ke dveřím. Pacey vyšel ven a počkal na chodbě.

O třicet minut později vyšel Dawson ven se zarudlýma očima, ale to byly veškeré známky, které Paceymu poskytl, veškerá vodítka, která od něho Pacey dokázal získat. Jako by měl nasazenou masku. Ani v jeho temně modrých očích, ani v jeho tváři nebyl žádný výraz. Ale Pacey věděl, že Joey zemřela. Věděl, že čekala jen na to, aby se s ním rozloučila. Dawson se zhroutil, až když ji přikrytou prostěradlem odváželi. Lékaři mu museli podat valium a Pacey se z nějakého důvodu cítil provinile a lítostivě. Přes svůj žal byl stále schopen vidět Dawsonovu bolest a všimnout si, že je větší a hlubší, než očekával. Možná... možná dokonce větší než jeho, za což se nesmírně styděl.

V průběhu času se vše změnilo. On a Joey zapadli do rutiny, jejich láska přešla do něčeho bezpečného, něčeho, co bylo stále přítomné, ale ztěží na to mysleli. Vychovali svou holčičku, zažili dobré i špatné časy a žili ze dne na den. Člověk, který býval věčným svůdníkem všech dostupných žen, se stal spokojeným a řádným manželem.

Na druhou stranu po Dawsonovi byla sháňka. Měl každou ženu, kterou chtěl, některé z nich mnohem mladší než on, některé rovněž starší. Dawson přinejmenším dvakrát podniknul cestu kolem světa, vlastnil dům v Londýně a další v Berlíně, a jeho návštěvy, ačkoli zřídkavé, byly vždy očekávané s radostí a zpocenými dlaněmi.

Sarah, Paceyho dcera, ho zbožňovala. A Joey rovněž. Jakmile prošel jejich dveřmi v New Yorku, Joey se na něj pověsila a objímala ho celou věčnost a další minutu navíc. Občas jí dokonce musel Dawson utřít slzy z očí. Dělal to tiše a láskyplně a hleděli si při tom s úsměvy do očí. Později se objali i Pacey a Dawson a poplácali se po zádech. Nebyla mezi nimi žádná hořkost, žádné otázky, žádná podezření. Bylo to tak, jak to bylo, a to bylo vše, co potřebovali vědět.

Při pohledu na zátoku ho napadlo, proč o tom přemýšlí zrovna dnes. O Joey. O sobě. O Dawsonovi. O jejich příběhu a o rozhovoru, který se odehrál téměř přesně před třemi roky.

"Pacey... nesměj se mi, ale... cítíš ji?"

"Cítím? Jak to myslíš?"

"Myslím... cítíš ji, cítíš ji nablízku?"

"Myslíš Joey?"

"Ano," ozvalo se z druhého konce drátu po krátkém zaváhání.

"No, myslím na ni každý den, jestli mluvíš o tomhle."

"Ne, o tom nemluvím. Mluvím o tom, jestli nemáš někdy pocit, že se otočíš a spatříš ji za sebou. Nebo jestli ji neslyšíš, jak tě volá."

"Ne. Jestli myslíš tohle, tak ne, necítím ji." Pauza.

"Och." - a zasmál se - "Tak to tedy musí být ta má představivost. Vždy jsem jí měl přespříliš, zapomeň na to." Znovu se trochu zasmál.

"Jsi v pořádku, Dawsone?" To Pacey přišel o manželku a přesto měl největší starost o Dawsona.

"Ano, ano, v dokonalém pořádku. Hele, musím jít. Brzy ti zavolám, ano?"

"Fajn."

"Dej na sebe pozor, Pacey."

"Ty taky, Dawsone."

Když se jeho oči v přítomnosti zaostřily, uvědomil si, že někdo sedí na konci mola. Jeho blonďaté vlasy vypadaly ve slunečním světle téměř jako bílé. Paceyho srdce se na okamžik zastavilo a pomyslel si, že má vidění. Pak mu došlo, že je to Dawsonův syn, Matthew.

Dawson se oženil a měl syna dost pozdě. V pětačtyřiceti. Všichni byli překvapeni, když jim oznámil, že se bude ženit a to dokonce s o dvacet let mladší ženou. O deset let později, když byl Matthew ještě dítě, se však rozvedl. Ale otec a syn i pak trávili dlouhá časová období spolu. Kromě jeho práce byl Matt to jediné, co Dawson nikdy nezanedbával.

Teď bylo Mattovi osmnáct a jeho neuvěřitelná podobnost s Dawsonem stačila, aby se Paceymu téměř každý den zatajil dech, ale dnes ještě více než obvykle. Vztah Matta a Dawsona byl velmi podobný vztahu Dawsona s jeho vlastním otcem. Náhle si Pacey uvědomil, že Matt ztratil otce v téměř stejném věku, jako ho ztratil Dawson. Přepadl ho z toho hrozný smutek.

Zatímco se na Matta díval, objevil se odnikud další chlapec a vydal se po molu. Byl to Robert, jeho vnuk. Hnědé vlasy, třináct let, seznámil se s Matthewem teprve předcházejícího dne a okamžitě bylo všem zřejmé, že se z něj stal jeho nový hrdina. Matt byl podle jeho gusta, před pár měsíci nastoupil na vysokou školu, měl dívku a tak vůbec. Pacey sledoval, jak si Robert přisedl vedle Matthewa, a viděl, že mu něco říká. Pak ti dva pokračovali v hovoru a Paceymu dělal ten obrázek z nějakého důvodu dobře, připomínal mu jiného blonďáka a jiného bruneta z před dávných časů. Život je jeden velký kruh.

"Hej, Pacey! Hoď mi ten míč!"

"Tos uhod! Nechytils bys ho, ani kdyby ses přetrh."

"Prostě mi ho hoď."

A dokázal si živě představit desetiletého Dawsona, který se na tomto místě, za tímto domem, rozběhl za míčem a chytil ho. Joey začala tleskat a jásat, zatímco Pacey zamumlal něco o štěstí.

Pacey se usmál a nad tou vzpomínkou potřásl hlavou.

"Ahoj," řekla mu Lily slabě a přisedla si k němu, tisknouc si kábát k tělu. Bylo teplo, přesto však měla ten kabát celý den.

"Ahoj," odvětil tiše a dal jí ruku kolem ramen. Lily se o něj opřela a Pacey na ni shlédl. "Jak to zvládáš, srdíčko?"

"Fajn," vzhlédla s pohledem před sebe. A Pacey jí chtěl věřit. Celý den ale vypadala velmi unaveně a smutně. Mnohem starší než na jejích sedmačtyřicet. Vlasy, stále blonďaté a dlouhé, jí padaly přes ramena a pod očima měla velké tmavé kruhy. Pacey ji políbil na vršek hlavy.

"Takže tady je," ukázala na Matta sedícího na molu. "Jeho matka se mě ptala, jestli nevím, kde je, a já nevěděla, kam odešel."

"Robert je s ním," řekl Pacey, jako by to stačilo. A jemu to stačilo.

Věděl, že Rob, ačkoli mu bylo teprve třináct, se o Matta postará a pokusí se mu za každou cenu ulevit od bolesti. Jako to sám Pacey udělal toho dne, kdy vzal Dawsona k místu, kde zemřel Mitch. Nebyl schopen pomoci Dawsonovi tak, jak chtěl, možná kvůli tomu, že si Dawson nedovolil se mu vzhledem k tíži minulosti úplně otevřít. Ale u Matta a Roba... bez ohledu na věkový rozdíl, Pacey doufal, že Rob bude moci Mattovi pomoci, jako si bez ohledu na své rozdíly pomáhávali Dawson a on, než se všechno tak zkomplikovalo.

Lily a Pacey tam chvíli seděli v tichosti a dívali se na chlapce sedící nad zátokou. Pod přílivem zářivých slunečních paprsků se ve vodě občas zablesklo, poezie přírody, a oba napadlo, jak je možné být v tak temný den svědkem takové nádhery.

Protože bez ohledu na všechnu bolest, bez ohledu na to, koho jste ztratili, se svět otáčí dál. Život jde dál. Nic ho nezastaví.

"Bude s ní, víš?" řekl najednou Pacey.

Lily k němu vzhlédla. Divila se, o čem mluví.

"Téměř čtyřicet společných let a já stejně vím, že za ním přijde a vezme ho s sebou. Chceš vědět, jak to vím?"

Proti rameni ucítil její přikývnutí.

"Jednoho dne, jen pár měsíců po smrti Joey, mi zavolal."

Lily teď opět hleděla na zátoku a jen se zavřenýma očima tiše naslouchala jeho slovům. Pacey byl ponořen hluboko v myšlenkách, znovu vzpomínal, možná více pro sobe než pro ni.

"Zeptal se mě, jestli jsem měl někdy po jejím odchodu pocit, že je stále nablízku. Neměl. Povídal, že občas... má takový... divný pocit. Pak se nad tím jen zasmál a řekl mi, abych na to zapomněl, že to bude nejspíše jen jeho představivost. Já si ale to nemyslím."

Lily na něj teď znovu hleděla.

"Byli spřízněné duše. Joey mi to řekla snad milionkrát. Pokaždé, když byl pryč příliš dlouho, a to většinou byl, a jí se po něm zastesklo, stačilo, aby si začala soužit, a o pár dní později zazvonil telefon, nebo přišel dopis, nebo něco, a život byl zase v pořádku. Jako by to rovněž cítil."

Lily mu sevřela ruku, v očích se jí začaly formovat slzy.

"Měl jsem jí v tomto životě. Alespoň tu část, kterou mi dovolila mít. Vždycky jsem věděl a cítil, že existuje její část, kterou si vyhradila pro něj, ale já ji miloval a bylo mi to jedno. Teď jí ale bude mít navěky. A možná, že tak tomu mělo vždy být."

Opět nastalo ticho. Lily se zavěsila do Paceyho paže a od mola se ozvalo zasmání. Mattovo zasmání. Pacey se usmál.

"A nejlegračnější je, že mám radost, že to vím. Vím, že Joey tam nahoře, nebo kam odcházejí duše, už nebude sama. A ty bys z toho také měla mít radost. Věř mi, bude v pořádku."

"Já vím. Ale i když to vím, tu bolest v hrudi to neztiší," řekla a vzlykla. Pacey ji konejšivě pohladil po zádech.

"Lily?" Byl to Alex, který něžně pronesl její jméno za lavičkou. Neslyšeli ho přicházet.

Otočila se k němu, utřela si slzy a natáhla ruku, aby ji sevřel. Poklekl před ni.

"Jsi v pořádku, zlato?" zeptal se znepokojeně. Všiml si její nepřítomnosti a vyšel z domu, aby se po ní poohlédl, čekal, že bude sedět na molu nebo něco takového.

"Ano," odvětila a nabídla manželovi slabý úsměv. "Ano, jsem v pořádku." A láskyplně ho pohladila po ruce.

"Mrzí mě to, zlato, ale potřebujeme tě uvnitř," omlouval se jemným a láskyplným hlasem Alex. Chtěl být se svou životní láskou sám, aby nějak utišil její bolest, ale věděl, že to bude muset počkat.

Lily vstala a přikývla, stále ho držíc za ruku. Než odešli, otočila se k Paceymu.

"Pacey, mohli bychom si později popovídat? O... mém bratrovi. Třeba mi můžeš zase vyprávět o ten šprýmu, co jste provedli na střední, nebo o tom dni po škole, jak ti zlomil nos." Když to řekla, Pacey vydal krátké hrdelní zasmání. "Nebo třeba o tom, jak jste se ztratili v LA, protože jste měli takovou špičku, že jste nepoznali rozdíl mezi levou a pravou."

"Spolehni se," řekl jí.

Lily se na něj vřele usmála, opřela se o Alexe a vrátila se do domu za svými povinnostmi. Pacey zůstal sám se svými vzpomínkami.

"Miluju Dawsona. Je má spřízněná duše."

To mu řekla na Jenině smuteční hostině. O mnoho let později ho požádala, aby jí pohřbil v ruinách, svírala mu z nemocničního lůžka ruku a očima ho prosila, aby se o to postaral. A tak jí to slíbil. Slib samozřejmě splnil. A dnes tam byl pohřben i Dawson, vedle ní. To místo bylo zamluveno před třemi roky. Náhoda? Samozřejmě, že ne.

Nikdy se nedozvěděl, o čem Dawson a Joey toho dne v nemocnice mluvili. Dawson mu to nikdy neřekl a on se nikdy nezeptal. Ale vždy věděl, že cokoli si řekli, muselo to být důležité a bude to něco, co teď bude navždy patřit jen jim.

Následující hodiny tam nadále seděl a přicházely ho navštěvovat přízraky minulosti. Co mu to Joey před lety říkala o tom, že je všechny tři ty přízraky budou pronásledovat nebo tak něco, dokud si nevyřeší, cokoli vyřešit mají? Paměť mu poslední dobou už moc dobře nesloužila.

Možná teď, jednou provždy, budou moci ty přízraky spočinout v pokoji. Teď, když dvě duše, kterým bylo souzeno být navěky spolu, spolu konečně budou, možná, že ty přízraky konečně zmizí.

Ale i pokud ne, Pacey je přivítá jako společnost. Byly vše, co mu teď ze včerejška zbylo.

KONEC