Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Vzpomínky

Beatriz, překlad: Petr Říhánek


Vzpomínka z dětství. To je můj úkol na přednášku z literatury a já nevím, kterou mám vybrat, je jich tolik...

Začněme tím, že jsem byla šťastná, měla jsem báječnou rodinu, která mi dala spoustu nádherných vzpomínek, jichž si cením jako lakomec peněz. Jsou to právě tyto vzpomínky, co mi pomohlo projít posledními týdny, které jsem strávila tak daleko od domova, sladkého domova... poprvé v životě úplně sama.

Když byla má matka ještě mladší než já, měla jednou příležitost odjet do Paříže. Nakonec k tomu nedošlo a to kvůli mému otci. Mimochodem, můj otec strávil celé léto v Kalifornii, na druhé straně země, ale vrátil se, aby byl nablízku své rodině. A mé matce.

Vypadá to jako prokletí, že?

Přesto mě vždy povzbuzovali, abych "rozšířila své obzory" (to cituji svého otce), a to taky dělám. To je důvod, proč jsem tady a píši tuto práci. Chci být spisovatelka. Myslím, že to máme v rodině. Matka je umělkyně a otec je režisér nezávislých filmů. Jejich vliv byl bezpochyby rozhodující. Vnímavost, kterou vládnu, byla svědkem všech jejich hovorů o životě a tak vůbec, jež mě neustále postrkovaly k přemýšlení, analyzování věcí a detailů.

Matka říká, že jsem zdědila otcovu povahu, ale pravda je, že je v tom sama lepší, než si chce přiznat. Myslím, že toto je správná chvíle pro představení jedněch z mých oblíbených, ne-li nejoblíbenějších vzpomínek z dětství, než ztratím nit.

Sobotní večery. O těch večerech rodiče drželi jakýsi druh rituálu. Vždy jsem se cítila privilegovaná, že se ho mohu účastnit. Mé nejkrásnější vzpomínky zahrnují ruce matky - držící mě a kolébající mě ke spánku, zatímco já jí sedím na klíně. Světla jsou zhaslá, televize puštěná a běží v ní nějaký film, kterému nevěnuji moc velkou pozornost. My tři, těsně u sebe na pohovce, otcovy paže kolem matky, a světla New Yorku pronikající oknem do našeho bytu. Vzpomínám si, že během usínání jsem z toho okna koukávala a napadalo mě, že tohle je můj svět, všechno uvnitř je moje, vlastním to; bylo to vše, co jsem v tu dobu znala a chtěla. S ponořováním se do spánku mám spojené ruce matky ve vlasech, pročesávající je prsty. Občas jsem se stulila otci do klína, to jsem milovala. Jen jsem tam seděla, opírala se mu o hruď a dívala se na něj, pozorně vnímajíc každý jeho pohyb a gesto: způsob, jakým naslouchá mé matce, způsob, jakým odpovídá na její polemiku ohledně filmu, který právě shlédli, nebo ohledně čehokoli. Viděla jsem jejich úsměvy, vzájemné pohledy a občas jsem se cítila vyloučena, jako by mi nevěnovali dostatek pozornosti, a naštvala jsem se. Otec říká, že to mám po matce a že když žárlím, nebo se cítím odstrčená, mám tentýž výraz jako ona. Ano, řekla bych, že jsme obě vždy otce bezhlavě, ale zaslouženě, zbožňovali. Vzpomínám si, jak jsem říkávala, že si ho vezmu, až budu starší. Alespoň máte představu, jak malá jsem byla. Matka mi stejně nikdy nedávala ani kapku naděje, vždy říkala, že jí trvalo moc dlouho, než ho lapila, a není sebemenší šance, že ho nechá uniknout. Když to řekla, otec se jen zasmál, objal mě a řekl mi, abych jí neposlouchala. Ráda jsem si hrávala s jeho prsty a dlaněmi, zatímco s matkou mluvili a mluvili... a mluvili. Pamatuji se na vůni matky. Používala jemný, téměř nepostřehnutelný parfém. Pamatuji se na naši starou pohovku (kterou jsme museli o pár let později vyměnit, když na ní můj malý bráška rozlil jednu z barev matky a nešlo to vyčistit), jak otci padaly vlasy do očí a jak je matka dávala stranou. Ale nejjasněji si vzpomínám, jak jsme si nebyli vědomi světa venku, na pocit bezpečí, jako by na nás nemohlo nic dosáhnout. Občas mám pocit, že jsem byla příliš šťastná a nezažila dost traumat a nepříjemných zkušeností, než abych byla dobrou spisovatelkou. Ale pokaždé, když se o tom zmíním, otec říká, abych se nebála, že není kam spěchat, protože to vše zažiji, až najdu svou spřízněnou duši a zamiluji se do něj. Když to matka uslyší, kdekoli v domě je, okamžitě přiběhne, a plácne ho. Pak se zasmějí a já jim závidím celým svým srdcem a duší.

Ale myslím, že má pravdu, je mi osmnáct let, život mi teprve začal, jak mi řekl, když jsme se loučili před odjezdem sem. A mám spoustu krásných vzpomínek, aby mi jím pomohly projít. Ale o sobotních večerech prostě musím zapnout televizi.

KONEC