Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Život… je krátký

Jana Michalcová


"Joey, prosím, stůj klidně!" naříká Bessie. Unaveně vydechnu, otočím hlavu k zrcadlu a chvíli nechám svůj pohled klouzat po obrazu v zrcadle. Pohladím opatrně bříšky prstů bílé šaty.

"Jsem unavená, Bess. Prosím, mohly bysme to dodělat zítra? Potřebuju si odpočinout!" hlasité zívnutí potvrdí moji únavu. Bessie přikývne, má toho taky dost, vidím to na ní. Je nervózní a ještě chvilka a začala by být nepříjemná.

"Joey?" Unaveně se na ni otočím.

"Víš, já jen… Poslala jsi to Dawsonovi?"

"Já… Totiž… Poslala jsem to Gale… Dawson se mi dlouho neozval, neviděla jsem ho a… Nevím, jestli by o to stál…" Popravdě jsem na to neměla odvahu.

"Ale je to tvůj nejlepší přítel, tak snad…" namítne Bess.

"Nejlepší přítel, který se mi skoro rok neozval? Díky pěkně!" řeknu ironicky.

"Zajdi za ním… Je doma…"

"Bessie, já… Jsem vážně unavená, prosím. Chci spát…" Bessie s pokrčením ramen odejde a nechá mě v pokoji úplně samotnou, jen se svými myšlenkami. Sednu si na postel a oči zabodnu do svého obrazu, zrcadlícího se na stříbrné ploše proti mně. Co tam vlastně vidím? Joey Potterou ve svatebních šatech. Tečka. Nic víc. Co cítím? Co si myslím? Nic. Mám v hlavě tolik myšlenek a zároveň strašně prázdno. Jak se vlastně stalo, že jsem se dostala až sem? V hlavě mám otázky, které mě sžírají už neskutečně dlouho. Proč se mi Dawson neozval? Proč jsem ho nikdy nezastihla v jeho bytě v LA? Proč ani v New Yorku? Povzdychnu si. Na tyhle otázky mi může dát odpověď jen on sám. Zvednu se, opatrně si svléknu šaty, pověsím je na ramínko a vlezu si do postele. Během pár vteřin se ponořím do krajiny snů.

*****

Ve stejný okamžik, v domě za řekou, sedí mladý pohledný režisér a čte si list papíru. Mračí se při tom a jeho oči jsou plné studených slz.

"Zlato, nechceš už jít spát? Je skoro půlnoc…," ozve se starostivě jeho matka, scházející ze schodů v noční košili.

"Ne, já… Půjdu za chvíli." naznačí Dawson úsměv, a opět se zahledí do papíru.

"Pacey Witter a Josephina Potterová oznamují své rodině, známým a přátelům, že dne 12.června 2009 vstoupí ve svazek manželský v…"

Slza. Druhá. Třetí… Dawsonova ramene se lehce dotkne ženská ruka.

"Ach zlato…," vydechne Gale a sedne si vedle Dawsona. Chytí ho něžně za ruku.

"Já… Pořád tomu nemůžu uvěřit… V tom nejvzdálenějším koutku svojí duše, svého srdce jsem doufal, že snad… Že se vrátí, že ji získám zpátky, že… Já ani nevím, v co jsem doufal…" Další slza a za ní hned jedna, dvě…

"Ani ses jí neozval… Schovával ses, i když jsi tu byl a ona tě hledala. Dawsone, ani nevěděla, že už nemáš ten byt v LA, že v New Yorku jsi ten byt taky prodal a odstěhoval sem. Tvrdíš, že ji miluješ, že ji chceš zpátky, ale vůbec jsi jí to nedal najevo a jen se jí vyhýbal."

"Já… Na tvé svatbě jsem chtěl, jenže… Pacey mě předběhl. Zase vyhrál. Vzal mi jí…" Dawson se zoufale rozpláče. Gale ho sevře ve své náruči.

"Možná bys za ní měl jít a všechno jí vysvětlit… Třeba na to čeká…," pošeptá mu Gale.

"Možná…," neurčitě odpoví Dawson. Gale se pomalu zvedne a políbí ho do vlasů.

"Neboj se toho, Dawsone. Ještě máš čas…" Pak se otočí a pomalu odchází.

"Díky…," zašeptá do tmy Dawson. Gale, vystupující po schodech, ho už ale neslyší.

*****

Ospale vejdu do kuchyně.

"Bess, kde jsou ty šaty? Už jsi je dala švadleně?" zeptám se, zatímco si nalévám sklenici vody.

"Jo… Nechtěla jsem tě budit, víš? Vypadala jsi tak sladce." Usměje se na mě.

"Jako mimino, co?" zasměju se a pak se zahledím do stolu. Bessie si ke mně přisedne.

"Co je s tebou, Joey? Jsi taková… Smutná… Měla bys být snad veselá… Vždyť se za pár dní vdáváš…"

"Nic…"

"Znám tě už dlouho, nemyslíš? Víš, že mně se můžeš svěřit…" Chytí mě za ruku.

"Já jsem dostala strach...," přiznám se.

"Z čeho, prosím tě?" podiví se moje sestra.

"Já… nevím. Že to prostě nezvládnu, že nebudu dobrá žena, že Paceyho zklamu, že už nebudu moct couvnout… Budu s ním do konce života… Najednou si nejsem jistá, že to dokážu."

"Joey, i kdyby vám to neklapalo, můžete se rozvést…" Mlčím. Nevím, co jí mám na tohle říct.

"Já byla taky nervózní, pamatuješ?" zasměje se po chvíli.

"Jenže ty a Bodie… To je něco jinýho…," namítnu.

"A v čem?" podiví se, ale najednou jí blýskne v očích.

"Co je?" zeptám se podrážděně.

"Mezi náma nebyl jeden modrookej režisér, že jo? Ani nikdo jinej jménem Dawson Leery. Nebo se snad mýlím?"

"Jdu ven…," řeknu místo odpovědi. Bessie se hrozně mýlí! Nepotřebuju souhlas Dawsona Leeryho k tomu, abych se vdala! To teda nepotřebuju! Naštvaně vyjdu ze dveří a zastaví se mi dech. Po chvilce šoku jen zašeptám: "Dawsone…"

*****

Celou noc přemýšlel, co by měl udělat. Skoro nespal, protože kdykoli zavřel oči, viděl ji, Joey Potterouvou, ve svatebních šatech a po Paceyho pravé ruce. A to nesmí dopustit! Už mu ji přece nemůže zase vzít… Dal by za ní život, dýchal by pro ni…

A najednou stál před dveřmi penzionu. Stál tu dlouho a pořád uvažoval, jestli má nebo nemá vejít. Ve chvíli, kdy se definitivně rozhodl obrátit se a odejít, se prudce otevřely dveře a ona stála proti němu. V obličeji se mísilo rozhořčení, překvapení a šok. Chvíli na sebe jen tak koukali, ani jeden nebyl schopný něco říct. Byla tak krásná! Ne, krásná je slabé slovo! Pomyslel si Dawson. Je nádherná! Pak se Joey vzpamatovala a zašeptala: "Dawsone…"

"Joey… Ahoj, já…," zasměje se Dawson, aby alespoň částečně zakryl svoje rozpaky. Co má říct téhle krásné ženě, která před ním stojí? Ženě, které se rok neozval, jen a jen kvůli vlastnímu strachu, aby ho neodmítla. A teď před ním stojí a je ještě krásnější než dřív, i když má zvláštně smutný pohled v očích a kolem očí pár vrásek.

"Já… Rád tě vidím…," řekne nakonec a hned si v duchu nadává, co je to za hlupáka. Nevidí ji tak dlouho a nezmůže se na víc než "Rád tě vidím"!

"Jo… Já tebe taky…," odpoví ona.

"No…," odkašle si Dawson, "vidím, že jsi zrovna na odchodu, tak přijdu… Přijdu jindy…"

"Vlastně se jdu projít…," zasměje se Joey, "tak… můžeme jít spolu… jestli chceš…," dodá opatrně.

"Jo, jo jasně že chci…," usměje se na ni Dawson.

"Chyběl‘s mi…," řekne Joey tiše a nečekaně Dawsona obejme. Dawson je zmatený, ale přitiskne ji k sobě. Po pár minutách, když od sebe odstoupí, Joey se usměje a pomalu se vydají, bok po boku, letním dnem.

*****

"Jak se máš, Dawsone?" vyzvídám.

"No… Jako vždy, ne?" zasměje se, "teď točím film, ale nějak jsem uvízl… Pořád se mění scénář a trvá to už dlouho… Nevím…" Zamračí se.

"O čem je?"

"O holce… která ztratila matku…," odpoví tiše a podívá se na mě.

"Aha…"

"No a co ty?" zeptá se.

"Normálně…," pokrčím rameny. Nevím, co mu říct.

"Co práce?"

"Budu končit…"

"Kvůli tý svatbě?" zeptá se trochu… jedovatě. Mělo mi být jasný, že to ví, když jsem poslala pozvání i Gale… Když doma nebyl…

"Takže už to víš… Vlastně i kvůli svatbě…," přiznám se.

"Joey?" Zastaví se a otočí si mě k sobě čelem.

"Hm?"

"Proč on? V čem je lepší? Já… chtěl bych to už konečně vědět…," jeho hlas zní tak naléhavě a nešťastně…

"Dawsone… Pacey a já… Žijeme spolu… Má mě rád, je moc hodnej, rozumíme si… A… Ty‘s… Já…"

"Neozval jsem se." Řekne trpce.

"Vlastně… o to ani tak nejde…," zavrtím hlavou.

"Joey, vím, že jsem se měl ozvat, ale neměl jsem čas, všechno kolem Zátoky a vůbec… Vím, že jsou to jen výmluvy a moc se ti omlouvám… Můžeš mi to odpustit? Joey, nikdy mi na nikom nezáleželo tolik, jako na tobě, to přece víš…"

"Proč ses neozval Dawsone? Moc jsem tě potřebovala… My oba, já i Pacey. Nikdy jsem tě nikde nezastihla, kolikrát jsem stála před tvým bytem… A zvonila… A nikdo neotvíral…," začnu plakat. Dawson se na mě zmateně dívá.

"Čekala jsem na zavolání, pokaždé, když zazvonil telefon, přála jsem si, abys volal ty. Pak jsem to vzdala…" Utře mi hřbetem ruky slzu a pevně mě obejme.

"Joey… Neměl jsem odvahu. Myslím, že všechno bylo špatně. Zvoral jsem to a vím to." Podívá se mi do očí a pomalu přiblíží svoje rty k mým. Vytrhnu se mu.

"Dawsone! Tohle… Nejde, nezlob se… Za týden si vezmu Paceyho. Potřebuje mě… Je konec, chápeš? Rozumíš? Nech mě být. Nemůžu Paceymu ublížit… Ne teď…," vyhrknu a s pláčem uteču pryč. Dawson za mnou ještě volá, ale já nemůžu. Proč mě pořád tak moc trápí? Proč mě pořád napadá, jaké by to bylo, ho znovu políbit? Kdyby se ozval dřív, asi bych k němu odešla… Ale teď už nemůžu couvnout… Už to nejde…

*****

Dawson Leery pomalu vešel do restaurace, kterou dříve vlastnili jeho rodiče. U jednoho stolu zahlédl Paceyho, který srkal studenou limonádu.

"Ahoj Pacey!" přijde k němu.

"Dawsone! Jak se máš?" rozzáří se Paceyho obličej a v očích mu zablýská. Tak rád zase Dawsona vidí!

"Já fajn… Ty ale asi líp, co?" prohodí Dawson pichlavě, když si dosedá na židli po pravici Paceyho.

"No, víš…" Pacey si skousne ret, "ono je to… na dlouhý vysvětlování." Zvedne hlavu a trochu se pousměje.

"Pacey já přijdu. Na tu svatbu. Chci vás vidět… Ale hlavně ji…," řekne Dawson tiše.

"Dawsone, já ti jí neberu…," namítne pomalu Pacey.,

"Já vím… Je to moje vina…," přikývne Dawson.

"Měl ses jí ozvat… Potřebovala tě… My oba… Ale jak jsem řekl, je to na dlouhý vysvětlování a já teď už musím jít." Pacey se zvedne a usměje se na Dawsona.

"Budu rád, když přijdeš… A Joey budu mít taky radost, i když ti možná řekla nebo řekne něco jinýho… Vždyť ji znáš…" Oba se zasmějí.

"Měj se Pacey."

"Ty taky…" Dawson se za Paceym ještě dlouho dívá. Vyčítá si, že se jim neozval. Nejde o to, že by se k němu Joey třeba vrátila, ale o to, že se jim tak vzdálil. Na jednu stranu jim jejich štěstí moc přeje, ale na druhou… Neví. Joey vypadá tak nešťastně a to dívky před svatbou většinou nebývají…

"Dáte si ještě něco?" zeptá se ho asi osmnáctiletá černovláska. Dawson zavrtí hlavou. Dívka pokrčí rameny a odejde. Ale ještě se po Dawsonovi několikrát podívá.

*****

"Bessie, jdu si ještě jednou zkusit ty šaty… Přijdu brzo, vážně. Jestli přijde Dawson… Teda Pacey, tak mu řekni, ať na mě počká…," řeknu rychle a nadávám si za ten přeřek! To má Bessie zase radost! Úplně živě si dokážu představit, jak je teď blažená, že se potvrzuje její hloupá představa, že Dawson stojí mezi mnou a Paceym. To už je snad za náma!!!

"Jasně, Joey. Oba dva tu ráda nechám čekat!" zasměje se. Vejdu do kuchyně.

"Haha, zase jsi vtipná. Bessie, dej mi už s tou tvojí představou pokoj!" řeknu ostře.

"Ale Joey, jaktože představou? Nevím, kdo včera přiběhl a brečel jako malý děcko… A důvod pláče byl někdo, kdo se nazývá Dawson Leery… JÁ to teda nebyla!" brání se. Povzdechnu si a radši už vyjdu ven.

Pořád myslím na Dawsona. Jsem z toho moc zmatená. Tak moc jsem se těšila na zkoušku šatů, na to, jak budu vybírat doplňky… Jenže teď se nemůžu těšit. Celé noci brečím a vlastně ani nevím proč. Mám Paceyho moc ráda, vím to, ale… Co cítím k Dawsonovi? Je to jiné, než k Paceymu… Silnější? Ne, to asi ne. Tyhle dva city prostě nedokážu srovnávat. Jenže… Je to tak těžké, já nevím… Já… Dawson byl celý můj život. Co když nepřijde na svatbu? Nedokážu si představit, že už bych ho nikdy neviděla… Ten rok byl hrozný a ještě horší bylo ho vidět. Tak se změnil. V obličeji mu přibylo pár vrásek, úsměv jakoby ani neznal. Oči mají takový unavený a smutný výraz… Jen doufám, že to není kvůli té svatbě, i když bych asi byla hodně naivní, kdyby mi nedošlo, že i ta svatba je jeden z důvodů.

"Promiňte, jdu asi pozdě!" omluvím se, když vejdu ke švadleně. Ona jenom zavrtí hlavou, usměje se a pokyne mi, abych šla za ní.

*****

"Ahoj Dawsone! Už jsem myslela, žes zapomněl, kde bydlíme!" usměje se Bessie.

"Bessie… Ahoj." Usměje se Dawson taky. Bessie mu naznačí, ať jde dál.

"Posaď se, udělám kafe…," řekne Bessie. Dawson přikývne a posadí se k jídelnímu stolu.

"Tak," prohodí Bessie za chvíli, když už oba sedí nad hrníčky s horkou kávou, "co tě sem přivádí? Po takový době?"

"No… Totiž… Ehm…"

"Aha… Joey…," prohlásí Bessie a usměje se na Dawsona pohledem: Však já všechno vím!

"No… Jo… Ona… Mrzí mě to… Já…" Dawson pořád neví, jak to říct.

"Dawsone… Jezdila sem obden… Hledala tě doma. A ty ses jí vyhýbal! Nedošlo ti, že tě třeba potřebuje? Vážně tě to nenapadlo?"

"Napadlo… Jenže jsem byl strašně sobecký. Nedokázal jsem se vypořádat s tím, že mi jí Pacey zase vzal… Že oni mají být spolu, ne my… Joey je teď tak nešťastná, až se divím, protože když bych se já ženil, byl bych ten nejšťastnější na světě…"

"To jo…," pousměje se Bessie, ale hned zase nasadí vážný výraz.

"Přišla o dítě, Dawsone…," zašeptá a Dawson se na Bessie zaraženě podívá.

"Před půl rokem… Proto tě hledala. Pacey toho měl taky plnou hlavu a ona si neměla komu postěžovat, komu se svěřit… Víš, ani mě neřekla všechno… Hodně se s Paceym hádali, pak spolu nemluvili… Bydlela tady asi měsíc. Pak Pacey přijel. Dlouho spolu mluvili, o čem, to nevím, ale asi o něčem důležitém. Joey se pak s ním vrátila do Bostonu. Pacey si tam pronajal dům, zatímco Joey byla v Capeside. Bylo to… Dost zvláštní, víš, jednu chvíli to vypadalo, že se rozejdou a pak… Nevím… Ale určitě vím, že Joey tě potřebovala a zklamalo ji, že tě nikde nemohla zastihnout. Pacey ti taky volal, ještě než se pohádali a Joey přišla sem."

"Já jsem takovej blbec! Řekni to, Bessie."

"Jsi blbec! Dawsone, ale tímhle jim nepomůžeš…," pokrčí Bessie rameny.

"Já vím… Udělal jsem chybu a přeju si, aby mi Joey odpustila…," zašeptá Dawson.

"Ona už ti dávno odpustila, Dawsone…," usměje se na něj Bessie.

"Proč se ale ke mně chová tak… Jinak?" nechápe Dawson.

"Zkus o tom popřemýšlet… Třeba ti to dojde… No, mám teď práci, takže…"

"Jo jasně, chápu. Prosím, neříkej Joey, že jsem tu byl…"

"Neboj, Dawsone… A ahoj…"

"Jo… Ahoj." Odpoví Dawson a odchází s hlavou plnou zmatených myšlenek.

*****

"Joey!" slyším známý hlas. Nasadím jakž takž šťastný úsměv.

"Pacey… Ahoj…," řeknu. Právě jsem vyšla z obchodu. Koupila jsem si nové sluneční brýle. Mám sice jedny v Bostonu, ale nechala jsem je tam a tady sluníčku protivně svítí do očí.

"Byl za mnou Dawson…," informuje mě Pacey, když ke mně přiběhne a dá mi pusu na tvář.

"A co říkal?" zeptám se. Pacey mě chytí za ruku. Jdeme prosluněnou ulicí. Kolem chodí zamilované páry, manželé, malé děti, studenti… Prostě mi přijde, že celé Capeside se sešlo právě dnes v téhle ulici.

"Přijde na svatbu…"

"Ale…," řeknu zaraženě. Pacey se zastaví a dívá se mi do očí.

"Joey… Mám tě moc rád, ale… Nechci, aby sis mě brala jen z lítosti… Kdybych ti to neřekl, tak už jsme se dávno rozešli a vím, že i ty to víš. Já cítím, že mě máš ráda, ale je to jiné… Mrzí mě, že jsem ti nebyl oporou, když jsi přišla o naše dítě… Choval jsem se strašně hloupě a kdybych mohl, vzal bych to zpět…," řekne mi tiše.

"Pacey já nevím, proč mi tohle říkáš… Já si tě přece chci vzít, protože tě mám ráda…"

"Ale je tu někdo, koho miluješ, Joey. Oba to přece víme…," řekne Pacey klidně.

"Ale vždyť…," Pacey mi položí prst na rty.

"Joey, myslíš, že jsem si nevšiml, jak jsi nešťastná? Že máš kruhy pod očima, že každé ráno vypadáš ztrápeně… Nemusím být génius, aby mi to došlo. Jsi ten nejúžasnější člověk, kterýho jsem kdy potkal a vím, že Dawson je šťastný muž, protože má tvoje srdce. Jsi nádherná, hodná, milá, něžná a neuvěřitelně silná. A taky neuvěřitelně dětinská. Vždyť ty si jen nechceš přiznat, že Dawson je pro tebe ten nejdůležitější člověk…" Po tvářích mi tečou slzy.

"Ale Pacey… Ty mě potřebuješ… Já… To vím… Nemůžu tě nechat…," namítnu.

"Ale já tebe jo. Joey, já si tě prostě nevezmu, i kdyby ses postavila na hlavu. Nechci si tě vzít. Byl to absurdní nápad… Stejně by k ničemu nebyl…"

"Pacey…," zašeptám.

"Joey… Já už nemám tolik času a ty to víš… Ale tam, v tom domě za řekou, žije někdo, kdo ti může dát celý život… Já ne… A Joey, můžeš tu přece pro mě být i tak a pomáhat mi. Musíš Dawsonovi všechno říct, teprve pak pochopí… Nikdy ale nezapomenu na ty chvíle, které jsem s tebou strávil… Protože to bylo moc krásný…"

Obejme mě. Pláču a obdivuju Paceyho, protože je tak moc silný… Pacey mě pak ještě naposledy políbí na čelo a otočí se. Pomalu odchází a já za ním jen tiše řeknu: "Nikdy na tebe nezapomenu…"

*****

"Ahoj Dawsone…," pozdravím, když se konečně otevřou dveře. Dawson na mě zmateně kouká.

"Joey… Pojď dál…" Mlčky vejdu. Dawson přede mě postaví čaj a sedne si naproti mně.

"Co se stalo? Ty jsi plakala… Pohádali jste se s Paceym?" zeptá se. Má tak vyrovnaný hlas…

"Rozešli jsme se…," řeknu prostě.

"Ale vždyť se máte za týden brát…," namítne překvapeně Dawson.

"No jo… Z toho asi sejde…," usměju se smutně a zase začnu plakat.

"Joey…," chytne mě Dawson za ruku.

"Mlč, Dawsone, a poslouchej. Pacey je nemocný a má asi půl roku… Pak umře… Konec… Chtěla jsem s ním být, protože… Vlastně ani nevím proč. Prostě jsme spolu žili a přišli jsme o dítě. Nerozešli jsme se, ale neklapalo to. Odstěhovala jsem se sem a on pak přijel a řekl mi to. Bylo mi blbý se na něj vykašlat… Tak jsem se vrátila. Choval se jinak a někdy měl hrozný bolesti. Nebo hroznou náladu. Všechno jsem přestála. A pak jsme začali přemýšlet, že se vezmeme. Chtěla jsem, aby byl šťastný, až…," rozpláču se ještě víc a Dawson si sedne vedle mě.

"Joey, moc mě mrzí, že jsem tu pro tebe nebyl… Ale už budu… Navždy… Vzpomínáš?" řekne tiše. Přikývnu. Pevně mě obejme a pak oba pláčeme, protože se potřebujeme vyrovnat se všemi změnami, co nastaly.

*****

O 7 měsíců později:

"Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku drahého syna a přítele Paceyho Wittera. Zemřel tiše na zákeřnou nemoc dne 1.ledna 2010." Řekne farář a já vím, že teď promluví Dawson. Už stojí před lidmi, nervózně se dívá z jednoho na druhého… Jeho obličej je hrozně bledý a v očích má slzy. Některé stékají po tvářích.

"Pacey byl můj nejlepší kamarád. Byl rivalem v lásce, ale byl to bratr. Byl mi velice blízký. Miloval svojí práci, svojí loď, Pravou lásku," při těch slovech se podívá na mě, "své přátele a, i když to nedával moc najevo, i svou rodinu. Byl upřímný, vždy ochotný pomoci… Odchází mi jedna z nejdůležitějších osob mého života. Nikdy nezapomenu, brácho!" Dawsonovi vyhrknou do očí slzy a ihned si hledají cestu skrz obličej. Dawson vyběhne pryč a já se rychle zvednu a pospíchám za ním.

"Dawsone…," dotknu se lehce jeho paže. Otočí se a položí mi hlavu na rameno. Jeho tělo se třese ve vzlycích. Pláče a já také. Ztratili jsme někoho, kdo nás moc změnil a ovlivnil. Kdo nás miloval a my jeho.

"Bude mi chybět…" řekne Dawson.

"Mně taky…" zašeptám do jeho vlasů.

Tiše stojíme a stíráme si vzájemně slzy.

*****

U hrobu stojí mladí manželé. Žena má hnědé vlasy a čokoládově hnědé oči. Na tváři krásný úsměv, jednu ruku na vzdouvajícím se bříšku a druhou vloženou do dlaně svého muže.

"Pacey, podívej! Joey pěkně přibrala, viď?" zasměje se Dawson.

"Ale je to taky jeho vina!" ohrazuje se Joey.

"Bude to kluk!" řekne pyšně Dawson.

"A už pro něj máme i jméno…," pohladí si Joey něžně bříško a Dawson udělá totéž.

"Bude to Pacey…," zašeptají oba.

Dawson položí na hrob kytici kopretin a Joey růži. Dawson dá potom své ženě ruku kolem ramen a pomalu odchází domů. Přes hřbitov se v tu chvíli přežene lehký závan letního větru a pohne s okvětními lístky květin. Joey to vidí a usměje se na Dawsona.

"Slyší nás, Dawsone… Pacey o nás ví…" Ruku v ruce pak už vycházejí ze hřbitova.

V závanu větru se lehce pohne plamen svíčky.

KONEC