Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Kdo s kým?

Jana Michalcová


Pozn. autorky: Povídka se odehrává po epizodě Bourání pravidel, ve které proběhla ne příliš hezká večeře v domě Jeniny babičky. Pro připomenutí - Jen a Dawson se vrátili z festivalu, kde se dali dohromady, a přestože to chtěli kvůli neplánované večeři "ututlat", vše se provalilo.



"Joey!" zavolám na běžící postavu přede mnou.

"Pacey…," zastaví se a vydechuje. Podívám se na její kraťasy.

"To je teď nová móda?" ukážu na tílko a kraťásky, ve kterých chodí běhat.

"Pacey!" šlehne po mně pohledem typu: Zmlkni, Wittere!, a tak si dám ruce před obličej.

"Promiň, promiň…," zanaříkám naoko vyděšeně. Joey se začne smát.

"Někdy fakt přemýšlím, jestli jsi tak hloupej, nebo to jen hraješ!" zavrtí hlavou a přestane přešlapovat.

"Vyber si…," zazubím se na ní. Plácne mě po ruce.

"Jsi vážně šašek, Pacey! A to už to vypadalo, žes dospěl!" zavrtí hlavou.

"Ty děláš, jako bys vážně věřila, že můžu dospět…"

"Pacey, ráda s tebou někdy povedu debatu na téma: Může Witter dospět?, ale buď mi zmiz z očí, nebo se mnou pojď na kolej, jinak nastydnu a budu nemocná…," řekne a nekompromisně vykročí směrem k Worthingtonu. Rychle ji následuju.

"Hele, Potterová, a když budeš ležet, můžu si půjčit tvojí spolubydlící domů… Aby se nenakazila!" zdůrazním, když Joey naznačuje, že mě praští po hlavě. Chytnu jí kolem pasu a odvedu jí na kolej.

*****

"Jen? Vzbuď se…," šeptám do ucha dívce, která mi leží na nohách. Otevře pomalu jedno a pak druhé oko.

"Čau…," usměju se na ni.

"Čau…," vrátí mi úsměv a políbí mě. Líně se protáhne a pak zase položí hlavu na postel.

"Nebudu vstávat… Budu celý den jen lenošit… Hm…" a zavře oči.

"No ale to bude hrozně nudný… Jen lenošit…," řeknu a hladím ji přitom po vlasech.

"To ale nevíš, co si pod tím představuju…," zasměje se a za malou chvíli už mě líbá.

"A co si pod tím představuješ…?"

"Budeme se celý den jen milovat…," zašeptá mi do ucha a přitiskne se ke mně. Začnu ji hladit po zádech…

*****

"Joey, kdybys náhodou chtěla podat ručník…," zaklepu na dveře koupelny a ani nečekám na vyzvání. Vejdu.

"Pacey!!!" zakřičí Joey. Stojí přede mnou jen v ručníku a ten je tak akorát krátký, že vidím její štíhlá stehna.

"Chtěl jsem ti podat osušku…," pokrčím rameny. Vypadá, že mě za pár vteřin zabije a já se bavím jejími rozpaky.

"Pacey, vypadni!" řekne tvrdě.

"Joey, zapomínáš, že jsem tě už nahou viděl…," posmívám se jí.

"HNED!" zakřičí, a protože chvíli otálím, vezme sprchu a namíří ji přímo na mě. Zasáhne mě ledová voda.

"Potterová, ty chceš válku?" zeptám se.

"Pacey, přísahám, že jestli hned nevypadneš, tak dostaneš další dávku!" vyhrožuje. Je tak roztomilá. V obličeji jsem jí nikdy neviděl tak rudou, snad jen když jsme byli zavřený ve škole a ona poprvé políbila Dawsona.

"A co když ne, Joey?" zasměju se a za pár vteřin už držím sprchu v ruce já.

"Zkus pustit vodu…," popichuju ji a otočím sprchu směrem k ní.

"Pacey, nech toho, prosím!" sedne si bezbranně na vanu. Položím sprchu tak, kam patří a sednu si vedle ní.

"Joey… Chtěl jsem, abys aspoň na chvíli zapomněla…," řeknu a položím svojí ruku na její.

"Na Dawsona a Jen?" zeptá se hořce. Přikývnu.

"Víš, Pacey, vážně je mi to jedno, já o Dawsona už vážně nestojím, opravdu, já…"

"Hele, Joey, oba dobře víme, že tohle říkáš jen proto, abys sama sebe ujistila o tom, co říkáš." Otočí se na mě.

"Jaktože mě tak dobře znáš, Pacey? Neměl by to být Dawson, kdo by tohle měl vědět?" zeptá se vážně. Obejmu jí kolem ramen.

"To nevim… Fakt ne…"

*****

Jen vedle mě pokojně spí. Má odhalenou šíji. Hrozně mě přitahuje. Musím teď ale myslet na Joey. Ať chci nebo ne. Myslím na ten její smutný hlas, smutný pohled, který včera měla. Bože, proč cokoli udělám jí ublíží? Copak je můj život opravdu závislý na tom, jak zareaguje Joey?!

"Ahoj fešáku…," pohladí mě Jenina ruka po tváři a vytrhne mě z mého zamyšlení.

"Vyspáno?" zasměju se a políbím ji na krk. Zasměje se.

"Jo… Jsem jak znovuzrozená…," protáhne se.

"No… Spala‘s taky docela dlouho…" podotknu. Podívá se na moje hodinky.

"Vážně! Bože, už jsou dvě? A ty mě celou dobu pozoruješ?" zeptá se, zatímco si obléká svetr.

"Vlastně…," odkašlu si.

"Myslíš na Joey, že?"

"Taky… Víš, já o tom nechci mluvit. Vážně ne," řeknu a přitáhnu si ji k sobě. Položí mi hlavu na rameno.

"Když budeš chtít…"

"Já vím, Jen, a moc to pro mě znamená…," políbím ji do vlasů.

"Dawsone, nechci, abyste kvůli mně…," podívá se mi do očí.

"Jen, s Joey to padlo už dávno. Je to opravdu složitý a já se o tom teď nechci bavit." Řeknu nekompromisně. Políbí mě.

"Chápu…," usměje se.

"Možná bysme…," začneme oba po chvilce ticha.

"Ty první…," řeknu se smíchem.

"Možná bysme měli jít dolů…," navrhne a já nemůžu jinak než souhlasit.



"Jennifer… Dawsone…," kývne na nás Jenina babička.

"Dobré poledne paní Ryanová…," řeknu trochu nervózně.

"Babi!" Jen babičku obejme a políbí ji na tvář.

"Tedy, Dawsone…," obrátí se na mě babička, "můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš… Jack mi říkal o té škole, to by bylo vážně fajn, tak kdyby‘s chtěl…"

"Jo, ehm, děkuju…," řeknu. Jsem pořád strašně nervózní. Ví to? Doufám, že ne.

"Máš rozestláno… Už nemusíte spát na půdě…," dodá a mně je jasné, že už to ví taky. Ach jo.

"Ehm… Díky…," vyleze ze mě přiškrceně. Když mě paní Ryanová míjí, nakloní se ke mně.

"A, Dawsone… Já tě neukousnu…"

*****

"Zvu tě na zmrzku, Potterová!" řeknu, když se otevřou dveře. Joey se usměje.

"Pacey! To je vážně milý… Tak pojď na chvíli dovnitř, připravím se…"

"Fajn, ale slib mi, že to nebude trvat dvě hodiny!"

"Neboj, jen jednu a půl!" zasměje se a zavře. V pokoji je Audrey a hned, jak mě spatří, nasadí svůj úsměv filmový hvězdy.

"No ne! Božský kuchař u nás!" a pokyne mi, abych si sedl k ní na postel.

"No… Jdu do koupelny, za chvíli budu… Audrey, doufám, že z Paceyho něco zbyde!" řekne Joey a zmizí za dveřmi místnosti, kde jsme včera vedli hovor.

Audrey protočí panenky a upře svůj pohled na mě.

"Takže, Pacey…," prohlídne si mě.

"Bereš jí na rande, jo?" zeptá se a zvědavě si mě prohlíží.

"Možná jo, možná ne…," zasměju se. Audrey se na mě ale podívá káravě.

"Hele, kuchaři, Joey je křehká, chápeš? Né, že jí ublížíš… Znovu!" varuje mě naoko vážně.

"Rozkaz…," zasalutuju.

"Vždyť to říkám… Šašek!" otočíme se s Audrey na Joey. Vstanu a otevřu dveře z pokoje.

Audrey přistoupí k Joey.

"Hele, zajdo, žádný sprosťárny!" prohlásí a vystrčí nás ze dveří.

"Užijte si to!!" dodá, než zabouchne dveře.

"Páni, takhle rychle jsem z pokoje ještě nebyla…," oklepe se Joey. Pak se podívá na mě.

"Tak co máme v plánu?" vyzvídá.

"Nechte se překvapit, slečno Potterová!" odpovím tajemně a nabídnu jí rámě. Přijme a za chvíli vyjdeme z areálu školy.

*****

"Neřekla‘s, že to tvoje babi ví…," vyčtu Jen. Zasměje se a chytne mě kolem krku.

"Snad si o ní nemyslíš, že je úplně hloupá… Nebylo divný, že jsme přišli spolu…"

"Mohla‘s mě jít třeba jen vzbudit…," zkusím.

"Jo… A vím, že vstaneš ve dvě hodiny… Dawsone, babička si umí dát jedna a jedna dohromady, nehledě na to, že tu byl Jack a ten si určitě nenechal ujít tu příležitost podat nejnovější Bostonské zprávy…"

"Ty si z toho vážně nic neděláš?" divím se.

"A proč? Dawsone, no tak, ona tě má ráda… Vážně tě nezabije nebo tak něco…" Musím se usmát. Jen je prostě moc roztomilá.

"Ty se směješ! To je super…," políbí mě.

"Víš co, nebudeme pořád trčet tady, co ty na to?" navrhnu.

"To není špatnej nápad…." souhlasí.

"Jen minutku… Trochu ze sebe udělám člověka… Vypadám hrozně…," zamračí se. Políbím ji.

"Vypadáš nádherně…," zašeptám. Zasměje se.

"Minutku…"

*****

"Co si dáte?" zeptá se mladičká servírka.

"Já si dám kafe…," řeknu.

"Já čokoládu…," poručí si Joey. Servírka si napíše přání a odkvapí jinam.

"Takže?" zvednu obočí. Joey se na mě zaraženě podívá.

"Co takže, Pacey? Vážně nechápu, co zase chceš vědět…," zavrtí nechápavě hlavou.

"Všechno!" zasměju se, ale když vidím, že Joey se tváří jako citrón, zaměním smích za kašel.

"Joey, no tak, snažím se vydat celý svůj šarm na to, abych ti zvedl náladu a čeho se dočkám? Naše princezna Potterová se tváří jako něco odporně kyselýho…," řeknu dramaticky a Joey se rozesměje.

"Úkol splněn!" zamnu si ruce.

"Pacey…," zavrtí Joey s úsměvem hlavou. Podívá se na svoje ruce, které má složené v klíně.

"Rád vidím tvůj smích… Moc ti sluší…," řeknu. Zvedne hlavu.

"Jsem moc ráda, že tě mám. Vážně. Jakkoli to bylo mezi náma zlý…," řekne a chytne mě pod stolem za ruku. Stisknu ji.

"Já taky Joey." Usměju se. Vyruší nás servírka. Joey mě pustí. Ten okamžik je pryč.

"Prosím…," usměje se na nás. Kývnu hlavou a ona odejde. Odkašlu si. Joey taky.

"No… Takže…," řekne.

"Takže co?" ptám se.

"Co máš dneska večer v plánu?"

"Proč?" podivím se.

"No, měla jsem jít s Audrey do kina, jenže ona už něco má…," na to ona.

"Proboha a co?"

"Jde s Jackem zase do gay baru…," pokrčí Joey rameny. Vyprsknu kafe.

"Prosím? Audrey… Kdo by to do ní řekl…," zavrtím hlavou a snažím se utřít si flek na tričku. Joey se mi směje.

"Ukaž!" vstane a nasliní kapesník.

"Už je to lepší, díky…," řeknu, když skvrna vypadá podstatně líp.

"Víš co, Pacey?"

"Nee…"

"Mám chuť na zmrzku!" zasměje se Joey a mávne na obsluhu. Mladičká dívčina přijde a oba si objednáme zmrzlinu. Hned taky zaplatíme. Vyjdeme před kavárnu. Joey popadne nálada a zamaže mi obličej svojí vanilkovou.

"Blázne!" směju se.

"Ani ne… Hele, Pacey, dej mi ochutnat…," a hrne se na mojí porci. Když přiblíží hlavu ke kornoutku, vyrazím jím proti ní a ona má na tváří hnědý flek od čokoládové zmrzliny.

"Pacey!" řekne jakoby naštvaně. Začneme se honit po ulici jako malý děti.

"Mám tě!" vykřiknu po několika minutách a pevně jí chytnu kolem pasu. Zrychleně dýchá.

"Pacey, ta zmrzka na tváři ti ale sluší!" posmívá se mi a pak mi dá pusu na tvář.

"Joey…," mám úplně přiškrcený hlas. Máme obličeje tak blízko u sebe… Ona mě snad chce políbit! Proletí mi hlavou. Za chvilku ale slyším její hlas.

"Pacey, víš, že holky jsou zákeřný?" zeptá se a než něco stačím udělat, začne mě lechtat. Strašně nahlas se směju. Shodí mě na trávu a nechce mě pustit.

"Potterová, tak už dost!" zasténám. Joey přestane. Nejdřív si myslím, že mě ušetřila, ale když se posadím a podívám se tam, kam ona, je mi všechno jasný. Kousek od nás totiž stojí Jen a Dawson…

*****

Slyším z venku smích. Je mi povědomý. Jen si kupuje limonádu. Vykouknu z kavárny. Ale to je přece…

"Zlato, tady máš…" vyruší mě Jen. Trhnu sebou.

"Cože? Jo, dík…" Napiju se.

"Hele… Joey…," řekne překvapeně Jen. Vyjdeme ven a sledujeme, jak se s Paceym honí po ulici. Vypadá tak šťastně… Dali se zase dohromady? Překvapí mě, jak tahle myšlenka působí bolest něčemu ve mně… Teď ji chytl kolem pasu a… Vypadá to, že ho políbí… Ne, něco mu šeptá… Mají obličeje olepené zmrzlinou… Teď ho lechtá… A já zjišťuju, že na ně žárlím!

A najednou se na mě Joey podívá. Zarazí se. Teď se zvedl i Pacey.

"Ahoj…," pozdraví nás Joey. Pacey si stoupne vedle ní a pozdraví taky.

"Ehm… My jsme… Šli jsme na limonádu…," vysvětluju, i když nevím proč.

"V pohodě, Dawsone, vždyť si můžeš dělat, co chceš…," zasměje se Pacey. Joey a Jen mlčí. Dívám se chvíli na Joey, chvíli na Paceyho a snažím se zachytit aspoň náznak toho, že jsou zase spolu, že to, co jsem před chvílí viděl, bylo víc, než kamarádské škádlení. Joey se oklepe.

"My jsme šli na zmrzku…"

"To jde vidět…," řekne Jen a všichni se zasmějeme.

"No takže…," odkašlu si.

"No… Tak ahoj…," řekne Joey a chytne Paceyho za paži. V podstatě ho odtáhne pryč. Zůstaneme s Jen zaraženě stát. Zachytím její pohled.

"Myslíš, že…," zeptá se. Pokrčím rameny. Dívám se za odcházející dvojicí.

"Půjdeme?"

"Jo, jasně…," odpovím, chytnu Jen za ruku a pomalu se vracíme ke kavárně.

"Dawsone, co kdybychom šli večer do kina? Nemusíme být u babičky, vím, že se tam zatím necítíš dobře…," navrhne po pár minutách Jen a já jsem rád, že nerozmazává tu věc s Joey a Paceym.

"Jo, to není špatnej nápad… Můžem…," usměju se a políbím ji.

"Mmm-hmm… Tohle bych mohla dělat pořád…," zašeptá Jen a dál mě líbá. Já ale musím myslet na ty dva…

*****

"Joey, je mi líto, že to dopadlo takhle…," omlouvám se cestou ke kinu.

"Ale Pacey… Vždyť za to nemůžeš! Všechno je v pořádku…," usměje se na mě. Podezíravě se na ni podívám.

"Hele, jestli do toho kina nechceš…"

"Pacey, věř mi, že chci… Moc se těším. A už nemysli na to odpoledne… Bylo mi fajn…," řekne tiše a chytne mě za ruku. Vejdeme do kina.

"Joey, co vlastně dávají?" zeptám se orientačně.

"Hmm… Asi Moulin Rouge… Hele, Pacey… Já fakt nevim, ona to vybrala Audrey…"

"Fajn…," kývnu hlavou. Dojdeme ke svým sedadlům.

"Páni, doufám, že vedle mě bude sedět nějaká pěkná kost…," vydechnu. Joey mě obdaří dost ošklivým pohledem.

"Pacey, já nechci sedět vedle úchyla, tak se zklidni, půjde to?"

"Pro vás všechno, Potterová…," odpovím a Joey je spokojená.

Film už začíná a místa vedle Joey jsou pořád prázdná.

"Myslíš, že nikdo nepřijde?" zeptá se.

"Nevim, ale ta kost nepřišla…," postesknu si.

"Pacey!" usykne Joey a já se zasměju. Chytnu ji za ruku a podívám se na ni.

"Nesmíš brát vážně všechno, co řeknu." Vysvětluju jí. Najednou je v naší řadě hluk a lomoz.

"To jsou určitě ti opozdilci vedle mě!" zasténá Joey. Přikývnu a všimnu si, kdo se k nám blíží.

"Ehm… Joey… slib mi, že zachováš klid…," zašeptám jí do ucha.

"Proč bych měla zachovávat kl…"

"Ahojte…," pozdraví nás Jen.

*****

Připadá mi to jako zlej sen! Když jsem viděl Paceyho, myslel jsem, že uteču… Protože mě napadlo, že je tu i Joey a, bohužel, byla to pravda.

"Ehm… Ahoj Jen…," pozdraví Pacey mojí společnici.

"Ahoj, Dawsone… Jen…" řekne Joey. Taky je pozdravím. Vyšlo na mě sedadlo vedle Joey a já si připadám jako na prvním rande s Jen.

"Takže jste vyšli do kina?" ptám se Paceyho.

"No jo, Dawsone, už je to tak… Joey se rozhodla, že dneska se učit nebude…," zasměje se on. Joey se přidá a zakryje mu rukou pusu.

"Kecá… Měla jsem jít s Audrey, jenže ona má lepší program…," řekne Joey.

"Počkej, není snad s Jackem v…," začne Jen. Joey přikývne.

"Jo, přesně tam…," potvrdí.

"Snad byste si mohli sednout, ne?" řekne Joey, když se s Jen pořád tísníme v uličce.

"Ehm… Jo…," řeknu a posadím se. Podívám se na Joey, ta má ale oči na plátně. Otáčím se k Jen, když si všimnu, že… Drží Paceyho za ruku…

"Dawsone?" dotkne se Jen mého ramena. Otočím se na ni.

"Ano?"

"Jsem ráda, že tě zajímá Joey, ale myslela jsem, že jsme přišli na film!" řekne trochu naštvaně. Chytnu ji za ruku.

"Promiň… Jen?"

"Hm?"

"Oni spolu…"

"Vážně?" otočí se na mě. Přikývnu.

"Myslím, že jo…," přitakám a chce se mi křičet. Chci se na Paceyho vrhnout a říct mu, že Joey je moje a ne jeho… Ale co Jen? Jsem s ní přece šťastný… Ale proč mi tolik vadí pomyšlení, že Joey a Pacey… Znovu… Spolu…

"Promiň, musím na záchod…," zvednu se omluvně. Jen uhne nohama a pořád se dívá na film. Joey se za mnou otočí, zachytím její pohled. Pak se otočí na Paceyho, něco mu řekne a vyjde druhou stranou.



"Dawsone?"

"Joey?" otočím se na ni. Přijde ke mně.

"Jsi tu s Paceym…," řeknu.

"Jo… On šel… Je moc hodnej…," přikývne a usměje se.

"A vy spolu…"

"Jestli spolu chodíme? Co myslíš, Dawsone?" podívá se mi přímo do očí.

"Jo?" řeknu a můj hlas zní úplně vyděšeně.

"Můžeš si myslet co chceš…," pokrčí rameny a otočí se.

"Joey počkej!" vykřiknu a chytnu jí za ramena. Otočím ji k sobě.

"Co je, Dawsone? Najednou sis uvědomil, že mě chceš?" řekne tvrdě. Dívám se na ni zmateně.

"Je to tak vždycky… Že jo? Když jsem někoho zajímala nebo někoho měla, najednou sis uvědomil, jak mě potřebuješ… Že žárlíš… Já ale nejsem tvůj majetek, Dawsone. Ty máš Jen. A jestli chodím nebo nechodím s Paceym, je čistě moje věc…" Nechá mě na chodbě stát.

*****

Joey si zase sedne.

"Tak co?" pošeptám jí.

"Normálka…," odpoví a vyhledá mojí ruku.

Chvíli po ní se vrátí Dawson a tváří se zkroušeně.

"Co‘s mu řekla?" zašeptám znovu směrem k Joey. Podívá se na mě. Zvedne se a pořád mě drží za ruku. Naznačí mi, abych šel s ní. Dawson se za náma kouká.

"Pacey… Můžeš mě doprovodit domů?" poprosí mě na chodbě. Přikývnu. Pořád mě drží za ruku. Vejdeme do noční tmy.

"Joey… Nechceš si promluvit?"

"Dneska ne, Pacey. Nechci mluvit…," zavrtí hlavou.

"Jsi smutná…"

"Pacey… Proč jsme se rozešli?" Její otázka mě zaskočí.

"No… Byl jsem blbec…," řeknu. Zastaví mě.

"Pacey, ty‘s celou dobu myslel, že chci Dawsona, viď?"

"Věděl jsem to. Joey, vím, že ho chceš i teď…" Začne se ošívat.

"Ale nikdy sis nemyslel, že tě nemám ráda…"

"Joey, podívej se," zvednu prsty její bradu, až se dívám do jejích očí, "víš, že tě miluju a vždycky jsem miloval… Jsi ta nejlepší a nejdokonalejší holka, jakou jsem kdy měl. Až když jsem byl s tebou, tak jsem pochopil, jak se Dawson cítí. Věř mi, Dawson Leery tě miluje víc než kdokoli na týhle planetě a jen potřebuje čas, aby mu to konečně došlo."

"Myslí si, že spolu chodíme…"

"A? Co‘s mu na to řekla?"

"Že si může myslet co chce… Víš, Pacey, on žárlí. Hrozně ho sžírá, že bych s tebou zase byla. On si teď bude myslet, že mě tím svým vztahem s Jen vehnal přímo do tvojí náruče… A bude ho to žrát, dokud mu neřeknu pevný rozhodnutí… Jenže já nestojím mezi tebou a jím. Ale mezi dvěma Dawsonama. Jeden chce Joey Potterovou pořád mít, ale druhej se toho bojí. A ten, kterej chodí s Jen, je ten druhej… Na tý večeři mi řekl, že ho bolí být se mnou… Jenže je to jen proto, že chce aby ho to bolelo. Má konečně důvod, jak vysvětlit svojí nerozhodnost…," poví mi. Obejmu ji.

"Joey, ale co s tím chceš dělat?" zeptám se jí.

"Čekat… Musím počkat, jestli si uvědomí, že se nemusí bát…," odpoví a rozloučí se se mnou.

"Dobrou Pacey… A díky… Mám tě ráda…"

"A já tebe, Joey…" usměju se a políbím ji na čelo.

*****

"Dawsone…," obejme mě Jen.

"Ahoj…"

"Jdu do rádia, tak…," usměje se.

"Jo… Čau…" řeknu a dám jí pusu na tvář. Zarazí se, ale pak se usměje a odejde.

Musím pořád myslet na to, co mi Joey řekla. Zajímalo by mě, jestli s Paceym chodí nebo ne. Sakra, proč zrovna on? Proč ne někdo jako byl AJ? Proč Pacey? A proč znovu? Vždyť přece než mi umřel táta, vypadalo to, že… Co když jsem jí k tomu dohnal vztahem s Jen? Byla z toho vedle, i když to napřiznala… Bože, jsem takovej blbec! Je to jasný… Je to moje chyba! Nedokážu žít s pomyšlením, že budu s ní, ale taky mě štve, že by byla s někým jiným… A otázka je, co mě bude bolet víc…

A dost! Rozhodnu se. Vezmu si bundu a pospíchám na kolej.



Stojím přede dveřmi a nabírám odvahu zaklepat. Najednou se otevřou dveře a v nich stojí Joey.

"Ehm…," dívá se překvapeně.

"Ahoj, Joey…"

"Dawsone… Co tu děláš?" pozve mě do pokoje. Je tu sama. Jsem o to radši. Posadím se na postel.

"Totiž já…," podívám se na ni. Sedí na posteli Audrey a pozoruje mě.

"Ehm, teda já… Chtěl jsem si promluvit…"

"O čem?"

"Totiž… Ty a Pacey…" Nevím, jak to říct.

"Nechodíme spolu, Dawsone. Pacey je strašně milej kluk, ale já… Nechci teď nikoho." Řekne a její pohled mě pálí u srdce. Nedovedu si z jejího výrazu nic vysvětlit.

"Aha… Joey…"

"Dawsone, jestli jsi mi přišel říct, že sis uvědomil, že mě miluješ nebo tak, tak jdi pryč, vždycky si to uvědomíš, když se objeví někdo jinej…," její hlas zní tvrdě a jen slzavé oči mi prozradí, že se jí to neříká lehce.

"Joey, prosím…" chytnu ji za ruce, "neodháněj mě od sebe…"

"Pak mi řekni jeden jedinej důvod, proč bych tě měla vyslechnout…" Mlčím. Nevím, co jí říct.

"Dawsone, jdi pryč… Prosím…," zvedá se z postele.

"Ten důvod je to, že mě miluješ…," řeknu najednou. Zarazí se.

"Co?"

"Důvod, proč bys mě měla vyslechnout je ten, že mě miluješ. A já tebe. Joey, přece kolem sebe nebudeme pořád chodit jako dva cizí lidi. Přeci jsi moje nejlepší kamarádka nebo snad ne?" Posadí se vedle mě.

"Dawsone, tohle bude zase jen vztah na pár týdnů… A bude po všem…"

"Joey, věř mi… Nebude…"

"Vždyť tě bolí, když jsi se mnou…"

"To tě štve? Urazilo tě to?" podívám se jí do obličeje.

"Neurazilo. Zranilo, Dawsone… Chtěla jsem ti pomoct, chtěla jsem být s tebou, abys věděl, že tu pro tebe kdykoli budu… Tohle by zranilo snad každýho… Já vím, že je to těžký, když ti umře táta nebo máma, ty to přece dobře víš, ale já se k tobě nikdy neotočila zády… Nikdy jsem se k tobě nezachovala tak jako ty ke mně."

"Joey, mrzí mě to, věř mi… Já… Nevím, co mám ještě udělat, abych tě přesvědčil…" chytnu ji za ruku. Otočí se ke mně.

"Dawsone…" Položím jí prst na rty a políbím ji.

"Joey… Miluju tě… Neodháněj mě…"

"Dawsone… To nejde… Nemůžu… Promiň…," řekne a teď políbí ona mě. Líbá mě a pomalu se zvedá, líbá mě celou cestu ke dveřím. Vystrčí mě na chodbu a zavře dveře. Stojím jako opařený. Pak se sesunu. Opřu si čelo o dveře a položím na trám dlaň.

"Miluju tě, Joey…" zašeptám a polykám při tom slané slzy.

*****

V pokoji: Joey sedí schoulená u dveří, čelo opřené o dřevo, ruku na trámu.

"Miluju tě, Dawsone…," šeptá a zalyká se pláčem.

KONEC