Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Lepší časy

Jana Michalcová


Pospíchám a ani se nerozhlížím kolem sebe. V tom poloběhu vrazím do nějakého člověka.

"Promiňte, já… Moc se omlouvám!" vyhrknu a podívám se do očí tomu, koho jsem srazila.

"Dawsone!" vykřiknu a skočím mu kolem krku.

"Joey! Bože, tak rád tě vidím!" usměje se a po chvilce se mě pustí. Odtáhne mě od sebe a prohlédne si mě. Vadí mi ten pohled, cítím se jako nahá. Začervenám se, když prohlásí: "Seš kočka! Jo, moc ti to sluší!"

"Díky…" Víc ze sebe prostě nedostanu. Stojíme naproti sobě a najednou si nemáme co říct. Zazvoní mi mobil.

"Jo? A… Ahoj. Ne, ale asi se zdržím. Jasně. Jo. Dík. Pa."

Dawson si mě pořád zvědavě měří.

"Nepůjdeme někam na kafe?" zeptám se po pár vteřinách ticha. Neviděli jsme se dost dlouho a máme si o čem vyprávět, takže souhlasí.

Kavárna, kam vejdeme, je docela útulná a moje nejoblíbenější. Sedneme si ke stolku. On si objedná kafe, já jenom čaj. Jsem v rozpacích. Z Dawsona je teď někdo úplně jiný, čím dál tím víc se podobá svému otci.

"Tak povídej, Jo, co teď děláš?" usměje se. Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí.

"No já… Vlastně teď mám rozepsanou knihu a… Vyhlídl si mě jeden fotograf. Chtěl by mě za modelku. Ale to přeci není to, co chci dělat! Práce se shání špatně," postěžuju si.

"Ale vždyť to je přeci skvělý! Joey! A tvá kniha… O čem je?" zajímá se dál.

"No… je to příběh. Dvou lidí, kteří spolu vyrůstali snad odjakživa a zažili toho spoustu neuvěřitelnýho… Ale jejich cesty se rozešli… I když to ta holka vůbec nechtěla, ale museli jít, poznat nový lidi a pochopit, že snad dokáží žít bez sebe," skoro zašeptám.

"A pochopili to?" zašeptá Dawson.

"Ona ne. A jestli on? Víš, že ještě nevím? To je bod, na kterém jsem se zasekla," zasměju se. Chytne mě za ruku. Sice jenom na chvilku, ale i tak cítím, jak moc mi chyběl a chybí.

"Podle mě to nepochopil a pořád v duchu chtěl, aby s ním zůstala. Ať už říkal cokoliv," řekne po chvilce. Vytrhnu mu ruku. Odkašlu si.

"Dawsone…," podívám se na něj prosebně. Pochopí a přestane dělat narážky. Vzpomenu si na naše poslední setkání…



"První cenu získává za svůj film Falešná hra Dawson Leery!" řekla usměvavá brunetka do mikrofonu. Dawson šťastně políbil svou dívku (jak se vůbec jmenovala?!), mě objal a se slzami v očích si šel pro cenu.

"Já… ehm… chci poděkovat úplně všem mým přátelům… kteří mě… uff… podpořili. A také své přítelkyni. Díky." Pak slezl z pódia a zamířil ke své dívce. Odešel s ní do temné noci. Zůstala jsem sedět s Jen, Jackem a Paceym, jehož ruka mi stiskla rameno. Dost dobře věděl, jak se cítím. Ten náš vztah s Dawsonem typu "udělají to, nebo ne" už mě unavoval a Pacey se stal mojí vrbou. Vlastně jsme spolu "jakože" chodili, ale bylo to spíš přátelské a jinak nic. Jen jsem nechtěla být sama a taky jsem snad podvědomě toužila po Dawsonově žárlivosti.

"Jo! Telefon!" vykřikl na mě Pacey následující odpoledne. Zvedla jsem sluchátko a laxně se optala, kdo že se skrývá na druhé straně.

"Ahoj. Joey? Potřebuju s tebou mluvit. Máš čas?" ozval se naléhavý Dawsonův hlas. Samozřejmě jsem ho nedokázala odmítnout.

Místo určení bylo v malé kavárničce. Byl tam dřív a čekal na mě. Vstoupila jsem dovnitř a sedla si. Nesměle jsem se usmála, popravdě mi bylo dost trapně.

"Joey. Já jsem moc rád, že jsi přišla… Myslím, že bysme si měli promluvit," řekl po chvilce váhání.

"Jistě. A o čem?"

"O nás," zvedl oči.

"Dawsone… To asi není…," chtěla jsem namítnout.

"Musíme si konečně promluvit, Jo! Už mě vážně nebaví to chození kolem horký kaše, ignorace našich životů…"

"Ale vždyť jsme přátelé!" skoro vykřiknu.

"Ne. Oba moc dobře víme, že jsme víc než přátelé. Ale já chci konečně žít! Chápeš? Konečně se odtrhnout od tebe a žít úplně normálně s někým jiným. Miluju tě, Jo, strašně moc, ale my už prostě nejsme. Nemá to budoucnost. Každý pohled na tebe, každé slovo, které řekneš, každý tvůj úsměv… Všechno tak moc bolí a já už nechci. Nechci, Jo…," řekl a odešel. Šokovaně jsem zůstala sedět a po chvilce mi to nějak všechno došlo. Do očí se nahrnuly slzy. Černé čáry od řasenky jsem ani nevnímala. Vyběhla jsem nešťastně ven. Svítilo slunce a byl opravdu nádherný den. To mě rozčílilo ještě víc. Ve své bezmocnosti jsem udeřila rukou do popelnice, nakopla strom a nakonec se sesunula na autobusové zastávce. Na rameni jsem ucítila ruku.

"Joey? Ach bože!" slyšela jsem Paceyho hlas a pak už jsem jen cítila, jak mě bere do náruče.



Za oknem míjely keře stromy, stromy bytovky nebo obchody a sem tam benzínová pumpa. Vedle mě seděl Pacey a držel mě za ruku. Odjížděli jsme z Bostonu. Nevěděli jsme ani kam jedeme, jen jsem potřebovala pryč a Paceyho nic nedrželo.

"Nejsi unavená?" usměje se.

"Ani ne, Pacey. Víš… Díky za to, co pro mě děláš," po dlouhé době jsem se opět slabě pousmála. Políbí mě na tvář.

"Dělám to rád, Jo." Pak jen sedíme a díváme se jeden na druhého. Přemůže mě spánek.

"Vstáváme, Potterová!!" zašeptá mi Pacey do ucha. Otevřu oči a rozhlédnu se.

"Kde to jsme?" zeptám se unaveně.

"Vítej v L.A." prohlásí, chytne mě za ruku a vyvleče z autobusu. Vezme mi tašku a pak se rozběhneme. Běžíme rovnou do přístavu.

"Ach bože!" vykřiknu. Přede mnou je uvázaná loď. Podobá se… Pravé lásce!

"Pacey?! Jakto…," nechápu.

"No… Pamatuješ na Dannyho Brechera? On mi ji ukotvil… Je to moje loď… Tady budeme teď bydlet!" prohlásí pyšně a nesmlouvavě. Pokrčím rameny. Rozhlédnu se. Svítá a slunce barví vodu do ruda. Příjemný vánek mě pohladí na rameni a první sluneční paprsky dopadnou na mou tvář. Zavřu oči. Nasaju vzduch a usměju se.

"Skvělý! Joey, ty se směješ! Úkol splněn!" zasměje se Pacey a já se musím smát také…



Trhnu sebou. Zvednu oči a vidím Dawsona. Rána v mém srdci se nezhojila a moc mě bolí ho vidět.

"Tenkrát jsi odjela a už jsem tě neviděl…," řekne, jakoby mi četl myšlenky a věděl, na co jsem vzpomínala.

"Vždyť jsi mě odehnal, Dawsone. Tak jsem chtěla pryč a…"

"… A Pacey byl tak hodný a jel s tebou…," dodá Dawson trochu vyčítavě.

"Jo. Je to hodnej kluk. Byl mi oporou a přítelem, když jsem ho potřebovala," přiznám.

"Jistě. On byl ve všem přede mnou. Pamatuješ na čtvrťák? Byli jste tak moc zamilovaní. Vzal tě na tři měsíce na moře, aniž by snad čekal, že se s ním vyspíš. Sdíleli jste spolu jeho neúspěchy, jeho nepovedený narozeniny, dokonce byl i první, s kým jsi spala… Dal ti spoustu věcí, které si ode mě neměla," řekne smutně.

"Dawsone! Nemůžeš mi vyčítat, že jsem byla s Paceym! Vyčítala jsem ti Jen? Evu? Gretch? Nedělala jsem to!"

"Jasně, jenže mě to vadí. Mám jen… poslední otázku… Jsi s ním?" pohlédne mi hluboko do očí. Neodpovím. Zvednu se. Před odchodem se ještě otočím.

"Ráda jsem tě viděla, Dawsone!"

*****

Vejdu do tmavé chodby. Sáhnu po vypínači, ale záhy zjistím, že žárovka ve světle není. Po tmě nahmatám klíče v kabelce a snažím se odemknout dveře od bytu. Vážně mi to nejde, a tak se mi Paceyho hlava v nich jeví jako zázrak boží.

"Pacey! To světlo pořád nejde… Nechceš s tím už něco udělat?!" zeptám se vyčítavě.

"A… Vítej domů, Jo! Díky za tvoje krásný čau…," usměje se a zabouchne. V předsíni si sundám kabát a zuju se. Rychle se přesunu do obýváku. Velké francouzské okno pouští do pokoje spoustu světla. Místnost je laděna do béžova. Uprostřed se vyjímá smetanovo-béžový gauč. U něj stojí malý ratanový stolek. Na béžových stěnách visí nespočetně fotek, na většině jsem já a Pacey. Asi na třech je pak Jen s Jackem, Paceym a paní Ryanovou, na pár já s Jen a na jedné je… Dawson s Andie.

"Vypadáš nějak…," prohodí Pacey a všimne si mého pohledu spočinutého na fotce Dawsona.

"Potkala jsem ho. Bylo to… Tak to bolelo, Pacey!" pronesu potichu. Pacey si sedne vedle mě a obejme mě.

"Hele, Jo, bude to OK, jasný? Nesmutni mi… Jestli chceš, odvolám schůzku se Sárou a…"

"Ne, jen běž. Stejně má přijít Jen, takže…" chabě se usměju. Políbí mě na vlasy a ve spěchu odejde.

*****

"Je tu, Jen. Dawson je v Bostonu!"

"Já… Já to vím. On mi volal… Ptal se na tebe… A tak jsem mu řekla, že máme dneska spicha a…," sklopí Jen oči.

"Takže proto ti nějak moc nevadilo, že se zdržím, co? Jen, vědělas to a nic jsi neřekla? Jak jsi mohla? Víš, jak mi bylo?!" vyčtu jí.

"Já vím, Jo, ale mě už fakt nebaví sledovat tě, jak tu chodíš jako bez duše a celý tři roky jsi nedělala nic jinýho, než myslela na Dawsona! Nejsem blbá a věř mi, tohle šílení a toužení po něm mám taky za sebou… Chtěla jsem, aby jste si to už konečně vyřešili! No ale asi jste nic nevyřešili, co?" řekne provinile.

"No… To vážně ne. Zeptal se mě, jestli jsem s Paceym…"

"Cos mu řekla?" zhrozí se Jen.

"Nic. Nedokázala jsem mu říct pravdu, tak moc jsem chtěla říct, že jsem s Paceym, aby žárlil, ale já jen utekla. Jako malá holka. Chápeš to vůbec? Celou dobu, celý roky jsem chtěla Dawsona vidět a promluvit si sním, vysvětlit mu, o co jde a co k němu cítím, ale… Tak moc jsem ho chtěla vidět, že když na to přišlo, nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli ho mám políbit, křičet na něj, pohladit… Nic. Ach bože!" povzdychnu si bezmocně.

"Hele, víš co? Vyrazíme do kina, jo?" navrhne Jen. Přikývnu.

U kina se vytvořila pekelně dlouhá fronta.

"No potěš!" vyhrknu, když to spatřím. Nechce se mi moc čekat na lístky, ani nevím, na co vlastně jdeme. Ale otočí se k nám holka asi tak patnáctiletá.

"Hele, můj kluk tu není a měli jsme jít do kina. Mno… Já nějak nechci. Tak já vám prodám lístky, jo? Hele, a že je ten kluk, co tu dneska představuje svůj film, vážně sexy?" zasměje se. Jen jí podá bankovky a nahrneme se do sálu. Prodereme se houfem dívek a zamíříme na naše místa.

"A co vůbec dávají?" zajímám se. Jen pokrčí rameny. Je mi jasné, že to sama netuší. Sál se pomalu zaplňuje a po deseti minutách už každý má své místo. Světla zhasnou. Pak se ozývá šum a najednou jeden reflektor osvětlí pódium. Na něm stojí…

"No páni…," ujede Jen. Já nevěřícně sleduju, jak Dawson kouká před sebe, načež se nahne k mikrofonu.

"Ahoj… ehm… zrovinka jsem přijel do Bostonu, byl jsem požádán, abych si uvedl svůj film. Jmenuje se "Osudové chyby" a asi bych ho měl někomu věnovat. Uff… asi… ho věnuji svému otci a také dívce Josephine Potterové, která tu ale dnes není. A mě to mrzí, to mi věřte. Ten film je… Je vlastně o ní. Doufám, že se vám bude líbit…" Konec. Zůstanu sedět jako přikovaná. Na plátně se objeví reklamy a poté otevírající titulky. Blablabla…. Osudové chyby… Režie Dawson Leery… Hrají… Katie Holmes… James Van Der Beek… Joshua Jackson… Michelle Williams… A další…

"Joey! Ten kluk je do tebe blázen, to mi věř!" nakloní se ke mně Jennifer a pak obě sledujeme dění na plátně.

*****

Prodírám se skupinou fanynek. Zastaví mě vyhazovač.

"Slečno, tam nemůžete!" prohlásí tvrdě.

"Ale já tam mám přítele! Dawsona… Leeryho!" vyhrknu.

"Jasně. A nepochybně jste Josephine Potterová…," ušklíbne se pohrdavě.

"Nejsem! Jsem Joey Potterová. JOEY! Ne Josephine!!" odseknu.

"Heleďte, já mám svoje pokyny…," protestuje.

"Víte co? Trhněte si! A co tohle?!" ukážu mu občanku. Zarazí se.

"Tohle seženete za pár babek!"

Otočím se k Jen a bezmocně pokrčím rameny.

"Tak sem Dawsona zavolejte!" vykřikne Jen. Vyhazovač pokrčí rameny, poví něco druhému a vejde dovnitř.

Čekáme snad celou věčnost. Ze dveří vykoukne vyhazovač a za ním Dawson. Davy dívek začnou šílet. Dawson se ale rozhlíží kolem. Všimne si mě a Jen a na jeho tváří se usadí úsměv. Pošeptá něco vyhazovači a ten, ač nerad, dojde k nám a prohlásí, ať ho následujeme. Ozve se protestní řev a pískání, ale to nás vážně nezastaví.

*****

Místnost, do které vejdeme, je moderně zařízená, ale trochu strohá. Holé stěny, jen gauč a dvě křesla, skříň a stolek. Toť vše. A na gauči sedí Dawson. Usměje se na nás, kývne na toho nabouchanýho chlápka a nám ukáže, ať se posadíme.

"Ahoj…," řekne.

"Čau!" prohlásíme s Jen současně.

"No… vás bych tu nečekal…," pousměje se.

"Víš… my sebe asi taky ne, viď, Jo?" obrátí se na mě Jen. Přihlouple přikývnu. Nedokážu ze sebe dostat kloudnou větu. Během následujících minut mluví převážně Jen s Dawsonem a já je doplním občasným "Hmm", "Jistě", "Ano", "Souhlasím" anebo v nejlepším případě "Máš naprostou pravdu". Prostě jsem za debila a nejraději bych se neviděla. Je mi… no… dost trapně.

"Ehm… já musím běžet, Pacey potřebuje pomoct… Úplně jsem na něj zapomněla… Ráda jsem tě viděla, Dawsone!" prohlásí Jen a rychle vstane. Obejme Dawsona, vyslouží si můj vražedný pohled a odchází. Mám největší chuť jí zabít, protože Pacey má rande a ona se snaží jen o to, abych byla s Dawsonem sama! A to vážně není to, co bych právě chtěla…

Sedíme naproti sobě a mlčíme. Nemáme si vůbec co říct. Jen na sebe koukáme a občas se usmějeme.

"Jo, mrzí mě to ráno," prolomí ticho Dawsonův hlas.

"Mě taky, věř mi. Hele, nebudeme to rozmazávat, jo?" řeknu až příliš rychle.

"Joey, poslouchej mě, prosím!" přisedne si blíž a stiskne mi ruku. Nechám ho. Jeho teplá dlaň mi zahřívá zkřehlé prsty. Srdce mi buší jako o závod.

"Celý tři roky, každý večer, jsem seděl u telefonu a mluvil s Paceym. Řekl mi, kde jste, jak se máš, co děláš… Věděl jsem i, že se vracíte do Bostonu. Věděl jsem, kdy jsi byla v Capeside za Bessie. Já přijel za mámou a byl jsem se na tebe podívat. Ležela jsi u krbu a spala. Sedl jsem si na zem a pozoroval tě. Tak moc jsem tě chtěl pohladit po vlasech, políbit, probudit, abys věděla, že jsem nezapomněl… A asi bych to udělal, kdyby… Už nevím, co se ti zdálo, jen si pamatuju, jak jsem se tak nakláněl a chtěl ti dát pusu a z tvých očí tekly slzy. Zašeptala jsi do noci: "Chybíš mi, Dawsone!". A já pochopil, jak moc chybíš ty mě. Já… Nechtěl jsem, aby se to stalo. Jenže mi umřel táta a já se s tím nesmířil a asi se s tím nikdy nesmířím. Ty sama to nejlíp víš. A věř mi, že ať jsem ti řekl cokoliv, nechtěl jsem ti ublížit. Jen mě bolelo být v tvojí blízkosti a uvědomovat si, že pokaždé ztratím hlavu, jen se objevíš. Zatají se mi dech a moje srdce tluče snad tisíckrát rychleji než obvykle. Přestanu myslet na okolí a vnímám jen to, jak moc mě přitahuješ a jak moc tě chci. Jak… Jak tě potřebuju…," skončí. Zvednu hlavu. Po tvářích se mi kutálejí hořké slzy.

"Dawsone… já… myslela jsem, že je to už za náma, chápeš? Myslela jsem, že jsme přátelé, že můžeme klidně žít vedle sebe… Každý s jiným partnerem… Ale asi… Když jsem se tehdy dozvěděla, že jsi… Že ty a Jen… Najednou jsem chápala, co se v tobě odehrávalo, když já a Pacey… Ale… Bože… Jenže co když… jsme jen jistota toho druhýho, ke který se můžeme kdykoliv vrátit? Co když se nemilujeme, ale je to jen ten pocit… Že si celý život žil s někým vedle sebe a najednou ho ztrácíš? Nemáme žádný důkaz o nás dvou…," zavrtím hlavou.

"Jo! Proč všechno vzdáváš? Co se s tebou stalo? Joey Potterová z Capeside, kterou jsem znal na střední, se nevzdávala! Ani ta na Worthingtonu…," rozhodí bezmocně rukama. Zvednu se a obleču si kabát.

"Já nevím, Dawsone… Všichni se mění…," řeknu ještě a pak rychle odejdu do chladu noci…

*****

Ráno se probudím a cítím se vážně hrozně.

"Joey! Vypadáš hrozně!!" zhrozí se Pacey, sotva vlezu do kuchyně.

"Ach, díky, ty teda umíš povzbudit…," povzdychnu si a z lednice si vyndám mléko. Když si nalívám, vypadne mi krabice z ruky a mléko se rozlije po kuchyni.

"No bezva!!" zavrčím a chystám se utřít tu spoušť. Pacey mě ale zastaví.

"Tak hele, Potterová, sedni si támhle do obejváku a počkej, přinesu ti snídani, nebo se mi tu ještě zabiješ. A ty mi řekneš, co se děje, jo?" založí si ruce v bok a já se musím pousmát.

"Já tě nemít, Pacey…," řeknu žertem. Pohladí mě po ruce a pak nešetrně vystrčí ze dveří a zavře za mnou.

"No, Pacey…" vyhrknu šokovaně.

*****

Obchod je nacpaný k prasknutí. Zástup lidí čeká na… Na můj autogram! Na věnování do knihy. Nazvala jsem ji "Nejlepší přátelé". Sklidila celkem pozitivní kritiky. Jen sedí vedle mě, z druhé strany Pacey a Jack se uculuje od regálu.

"Vaše kniha je vážně úžasná!!" prohodí ke mně mladá štíhlá žena.

"Ach… Děkuji." usměju se.

"Mohu vás požádat o věnování?" zeptá se.

"Jistě… Jméno?" beru do ruky tužku.

"Na jméně nesejde. Jen snad napište… Pro největšího fanouška od Joey…," řekne po chvilce s úsměvem. Její přání samozřejmě splním. Pak mi dá vizitku a oznámí mi, abych se stavila, že by to mohlo být výhodné. Neurčitě odpovím, že snad a pak už se ke mně dere další člověk.

*****

Oddychnu si. Bože, to bylo odpoledne! Tolik lidí… Bessie a Bodie přijeli taky a byli moc šťastní! Alex už tak vyrostl! Ach… Už chodí do školy. Lily se prý také činí…

"Už nikdy nenapíšu žádnou knihu!" prohlásím odhodlaně. Všichni tři se samozřejmě začnou smát.

"Hele, co je?" optám se.

"Zlato, ty jsi asi ten poslední člověk, kterej by přestal psát!" zasměje se Jen a obejme mě. Začnu se smát taky.

"No nic, sbalíme!" prohodí ve chvilce ticha Pacey. Venku už je tma a u dveří čeká Sára…

*****

Po pár minutách zamykám knihkupectví. Chladný vítr se mi zaryje až do morku kostí.

"Fuj, to je zima!" uleví si Jack.

"Joey? Můžu se tě zeptat…" ohlédne se na mě Jen. Přikývnu.

"Jak dopadla tvoje knížka?"

"Jak? No… To je otázka…," zasměju se, ale moc vesele to nezní, což si po chvíli uvědomím.

"Jackie si uvědomí, že její život je jenom její a dá to dohromady s klukem, kterýho zná téměř stejně dlouho jako Marka…," odpovím a mlčím.

"A Mark?" nenechá mě v klidu Jack.

"O tom není na konci zmínka…," řeknu pevně a tvrdě, takže je všem jasné, že tyhle otázky už nechci slyšet.

"Ty, Jo… Ale já tu knížku četla… A končí to tak, že Mark mluví s Jackie po svým koncertu a vyzná jí lásku…"

"Nevyzná, Jen. Jen jí řekne, že jí potřebuje. Konec. Asi jsem neměla nápad, jak zakončit knihu." pokrčím rameny.

Dál jdeme mlčky, ale neujdou mi jejich starostlivé pohledy.

"No… já jsem doma, tak čau!" zapadnu do domu a opřu se o zeď. Propuknu v pláč. Dawsona jsem už nějaký čas neviděla, Pacey říkal, že je v Capeside… Tak jsem chtěla, aby tu byl se mnou, ale… Asi to nejde. Utřu si slzy a pokračuju v cestě.

"Ahoj Pacey!" vykřiknu od dveří do bytu. Žádná odpověď.

"Pacey? Hej, zlato? Pacey? No tak, Pa…," zarazím se. Vejdu do svého pokoje a na posteli leží krabice. Sednu si a opatrně sejmu víko. Uvnitř je velký polštář ve tvaru srdce. Usměju se. Ten Pacey je vážně blázen!

"Pacey? Díky za dárek, ale vážně jsi…" Ve dveřích do obýváku zůstanu stát.

"Ty?" zašeptám.

Postava, která doteď stála v koutu místnosti se vydá směrem ke mně. Světlo z chodby ozáří jeho tvář. Usměje se.

"Tvůj přítel mě pustil…" prohodí.

"On není můj přítel, víš?" sednu si na gauč. Postaví se naproti mně.

"Já vím, princezno. Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsem pyšnej…"

"Tati!" zašeptám. Pohladí mě po vlasech a pak mi stiskne ruku.

"Takže to srdce je od tebe? Ale proč mi Bess nic neřekla?" jsem vážně zmatená a překvapená.

"Překvápko…" zasměje se a posadí se vedle mě.

*****

Vidět tátu po tak dlouhé době byl vážně šok. Ale byla jsem ráda, protože mi to udělalo nesmírnou radost. Pacey sice čekal nadávky nebo výčitky, že mi nic neprozradil, ale nic jsem mu nepověděla. Byla jsem šťastná… Alespoň na chvíli po dlouhé době.

"Joey? Máš telefon!" zavolá mě Pacey. Otřu si ruce, kývnu na něj, aby šel doškrábat brambory, a vezmu sluchátko.

"Ano?"

"Joey Potterová? Ahoj, asi si na mě nepamatujete, ale dala jsem vám tehdy navštívenku… V knihkupectví…"

"Jo, pamatuju. Děje se něco?" znervózním. Ta navštívenka byla z filmového studia.

"Jeden můj známý by rád natočil film podle vaší knihy. Můžete se zítra v deset objevit? Prosím!"

"Ach… jistě. Ano. Tak zítra. Nashle." Zavěsím.

Vejdu jako ve snách k Paceymu a pak začnu výskat a obejmu do.

"Potterová! Klid, nebo tě kuchnu! Co je příčinou tvojí náhlé radosti?"

"Pacey! Oni chtějí natočit film podle mojí knížky!! Je to… Neuvěřitelný!" vychrlím ze sebe rychle a usmívám se.

"Tak to oslavíme, jo? Holka, mám takovou radost!!" zasměje se. Doděláme oběd a celý den jsme vážně v pohodě.

*****

"Slečna Potterová?" ozve se za mnou mužský hlas.

"Ano. To jsem já." Otočím se. Starší, docela pohledný muž mi pokyne rukou, ať ho následuji. Procházíme spletí chodeb až se konečně zastavíme u jedné z kanceláří. Geena Milesová přečtu si na štítku. Muž zaklepe a na "Dále" mě uvede do pokoje.

"Joey! Dobrý den!" usměje se Geena.

"Takže vy jste Geena Milesová? Těší mě, vážně moc!" řeknu obdivně. Takže tahle kritička mě požádala o věnování!

"Mě víc, to mi věřte!" ukáže na křeslo. Posadíme se. Před sebou má nějaké papíry.

"Líbila se vám moje kniha?"

"Ano. Ale ta, do které jste se podepisovala, nebyla pro mě. Byla pro přítele," vysvětlí mi a zvedne se.

"A kdo to je?" zarazím se.

"Však ho poznáte…," usměje se záhadně. Pak spolu mluvíme, celkem dlouhou dobu, projednává se mnou některé momenty a jak bych si představovala film. Asi po dvou hodinách se konečně vydáme do ateliéru.

"Kulisy jsme už připravili. Víte, Joey, skvěle jste vystihla popisy pokojů a okolí, takže s tím problémy nebyly…," obeznamuje mě po cestě. Mlčím, ale usmívám se. Otevřou se velké, černé dveře a mě ozáří světlo reflektorů.

"Páni!!" ujede mi a hned se omluvně podívám na Geenu. Ta je ale zabrána do rozhovoru s nějakou dívkou. Vrátí se ke mně a vede mě dál. Rozhlédnu se. Kulisy vypadají jako Dawsonův pokoj v Capeside. Je tak věrohodný, že tomu ani nevěřím.

"Joey, chci vám představit vašeho skalního fanouška, budoucího režiséra filmu a mého známého…," zaklepe mi na rameno Geena. Otočím se a úsměv mi zmrzne na rtech.

"Dawsone…," zašeptám.

"Joey…," řekne on. Geena se usměje se vzdálí se.

"Takže ty ses rozhodl natočit ten film…," řeknu rezignovaně.

Přikývne.

"Zaujal mě, to mi věř! Navíc mi silně připomíná jednu dvojici, která se nějak… Odcizila."

"Vážně? Nepovídej…," odseknu a ustoupím stranou. Přijde ke mně a chytne mě za ruku. Otočí si mě k sobě a zvedne mi hlavu. Můj pohled se střetne s jeho.

"Joey, už jsem vážně nevěděl, jak se s tebou spojit. Ty jsi o mě nechtěla slyšet, Pacey mi o tobě nechtěl nic říct a Jen překvapivě taky ne. Odešla jsi tehdy moc brzy, neřekl jsem ti všechno, co jsem chtěl…"

"Možná je to tak lepší…," řeknu a vytrhnu svojí ruku z jeho.

"Joey, ty utíkáš! Poslouchej mě!" pevně mě chytne a jeho pohled se mi zavrtá ještě hlouběji do očí.

"Miluju tě Joey a je mi jedno, jestli ty mě ne. Je mi jedno, jestli naší lásce věříš. Protože já věřím a myslím, že i ty něčemu věříš. Tak proč mi to neřekneš?" Sklopím hlavu. Mlčím.

"Joey! Už mě netrap! A sebe taky ne!" řekne prosebně.

"A co chceš slyšet, Dawsone? Co? Že jsi mi ublížil, že jsi mi zlomil srdce? Tak co?" vykřiknu.

"Cokoliv, Jo. Jen něco řekni!"

Zvednu hlavu. Zůstaneme si dívat do očí a naše rty se pomalu přiblíží. Pak se spojí v polibek.

"Miluju tě, Dawsone! Zašeptám. Pohladí mě po vlasech a obejme mě. Pak se chytneme za ruce a odcházíme.

*****

Probudí mě polibek na čelo. Otevřu oči. Nade mnou se sklání Dawson a usmívá se.

"Ahoj," řeknu a pohladím ho po tváři.

"Ahoj," pozdraví a políbí mě.

"Co tu děláš?" divím se.

"No, takovej dobrej človíček mi dal klíče a nechal mě tě pozorovat, jak spíš…" Zasmějeme se.

"Asi Paceyho roztrhnu!" prohodím žertovně.

"Ne, to nedělej, protože za to by tě zavřeli a já bych tě neměl sám pro sebe…"

"Sobče!!" políbím ho. Pak se zvednu a chystám se vstát. Dawson mě ale nenechá.

"Kampak?" strhne mě zpátky na postel. Sáhnu po polštářku a bouchnu ho po hlavě. Vezme jiný a oplatí mi to. Rozpoutáme bitvu.

"Vzdávám se!!" vykřiknu se smíchem, když mě Dawson zalehne a já nemůžu nikam. Stoupne si.

"Joey? Víš co? Nechce se ti ještě zalézt zpátky do postele? Rád tě pozoruju, když spíš…," chytne mě za ruku.

"Jo? A určitě při tom myslíš na nekalý věci!" řeknu naooko vážně.

"Jasně! Já jsem totiž strašně brutální…," pošeptá mi. Líbnu ho na tvář. Oplatí mi polibek. Pak mě políbí znovu, ale žádostivěji. Pomalu si leháme…

*****

Dawsonovy paže mě objímají a jeho prsty jsou propletené s mými. Pustím ho a otočím se čelem k němu. Odhrnu mu vlasy z čela a políbím na zavřená víčka. Usměje se. Otevře oči a políbí mě.

"Miluju tě Joey! Strašně moc tě miluju!! A doufám, že to zůstane navždy!" Usmějeme se na sebe a vnímáme dech toho druhého. Položím mu hlavu na hruď a poslouchám tep jeho srdce.

*****

Premiéra filmu. Sedíme vedle sebe a držíme se za ruce. Sleduji se zatajeným dechem Dawsonovo dílo. O nás. Teď je to opravdu o nás. Bulváry nás nenechají být, Dawson je úspěšný a já napsala další knihu. Ale nic si z toho neděláme.

"Jsi skvělý režisér, Dawsone!" pošeptám. Políbí mi ucho a stiskne ruku.

"A ty skvělá spisovatelka, Joey!" řekne a políbí mě. Položím hlavu na jeho rameno.

Vedle Dawsona sedí Gale a pozoruje nás. Zachytím její pohled. Usměje se. Oplatím jí úsměv.

"Bylo to dost dobrý, brácho!" poplácá Dawsona po rameni Pacey. Dawson se usměje a poděkuje. Sedíme pořád na místech. Nechceme jít pryč. V sále už není nikdo, jen my, stará parta z Capeside. Postupně odejde i Jen s Jackem, Pacey se Sárou a Bess.

"Moc vám to spolu sluší!" řekne dojatě Gale, když se otočí na odchodu. Dawson se usměje a já zčervenám.

"Škoda, že to nevidí Mitch. Měl by radost. Měl tě rád, zlato…," řekne mi a potom odejde.

"Joey?" pohladí mě Dawson po rameni.

"Ano, lásko?" pohlédnu mu do očí.

"Jak dlouho jsme spolu?"

"Dawsone! My dva se známe snad od narození!" zasměju se.

"Přesně tak. A proto jsem si jistý… Joey, miluju tě a… Vezmi si mě!" řekne a aniž by čekal na mojí odpověď, políbí mě.

"Dawsone," usměju se, "my se chceme vzít?"

"Já si tě chci vzít. Ty mě?"

Místo odpovědi ho políbím. Pak se zvedneme a odejdeme spolu do krásné letní noci. Zastavíme se před vchodem do kina a políbíme se. Nad námi zhasne zářivý nápis. Kolem se rozhostí tma. Jediní my dva v celé ulici. Sponka se mi rozepne a spadne na dlažbu. Moje vlasy začnou vlát ve větru… Ale já to nevnímám. Vnímám Dawsona a tento okamžik. Pouliční lampy se začnou rozsvěcovat.

KONEC