Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Tichá noc

Jana Michalcová


Běžím jako o život. Stěží popadám dech. Kolem mě jen protivně sněží, dopadající vločky mi ulpívají na vlasech a oblečení. Čas od času některá přistane na čele, nose či ústech a nemilosrdně roztaje. A já mám pak mokrý obličej! Pohlédnu na hodinky.

"Sakra! To snad ne!" Ten přístroj mi totiž prozradí, že mi právě ujel autobus do Capeside. Super! Poslední, který dnes jede. A já slíbila Bessie, že přijedu určitě dneska. Zakleju a jak brzdím, podklouzne mi noha na ledovce a já se během chvilky kácím k zemi.



"Slečno, není vám nic?" slyším jakoby z dálky. Otevřu oči a snažím se zahlédnout člověka, který na mě mluví. Když se mi to podaří, zůstanu zírat.

"Joey?!" Moje jméno zní tak krásně, tak… sladce… Pomalu mě zvedne a já ucítím nehoráznou bolest kdesi u promrzlého kotníku.

"Do háje! Auu!" usyknu se slzami v očích. V tu chvíli se můj "zachránce" skloní a jemně mi vyhrne nohavici kalhot. Jen se přiblíží rukou ke kotníku pravé nohy, řeknu se zaťatými pěstmi: "Neopovažuj se mi na tu nohu sahat, Dawsone Leery, jinak tě vážně zabiju a je mi jedno, že tvoje rodina bude slavit Vánoce bez tebe!" Pohlédne na mě zdola a nasadí svůj ublížený výraz. Ovšem jeho rošťácké jiskřičky v očích prozrazují, že je velice pobavený. Jako vždy.

"Joey, ty nikdy nepřiznáš, že potřebuješ pomoc! Ach jo. Jako malá…," řekne a usměje se na mě, vstávaje. Konečně mi hledí do očí. Obejme mě a já objetí opětuji. Bože, jak dlouho jsem ho neviděla? Dva dny? Týden? Ne, je to přesně měsíc. Ale mně to přijde jako roky.

"Dawsone… ráda tě zase vidím, já… Je to blbý, co? Já lazar a ty neodolatelný pan REŽISÉR…" Zasměje se a podepře mě. Pomalu dojdeme na autobusovou zastávku a posadíme se vedle sebe na lavičku.

"Chystala ses domů?" zeptá se a ignoruje mou předešlou narážku.

"Jo. A ujel mi autobus. Bože, Bessie mě roztrhá na cucky, vážně. Nikdy nedorazím do Capeside včas!" zamračím se.

"Vidíš, já tam taky jedu. Ale autem… Tak tě vezmu, žádnej problém, Jo, jsme tam za chvilku…," nabídne a pomáhá mi vstávat. Opatrně mě odvede k autu, usadí mě a sám se posadí na místo řidiče.

"Mimochodem… Taky tě rád vidím…" Věnuji mu úsměv, nastartuje a pomalu opustíme poloprázdné Bostonské parkoviště.

*****

Když jsem viděl Joey s tím výrazem bolesti ve tváři, myslel jsem, že to nevydržím. Nikdy ji nevidím rád nešťastnou nebo zklamanou… Nebo plakat. A dneska se opravdu málem rozplakala. Teď sedí vedle mě v autě a spí. Je tak sladká. Každou chvíli se na ni otáčím a vzpomínám, jak jsme vedle sebe usínali v mojí posteli v Capeside. Jak dlouho jsem ji neviděl? Měsíc. Jo, celej měsíc, ježiš, to je doba! Přitom stačilo jen… Jen překonat sám sebe a jít za ní na kolej. Nic víc.

"Dawsone?" zamumlá ospale.

"Jo?"

"Kdy už tam budeme?"

"Tak za dvacet minut…," řeknu a ona se na mě usměje tím svým poloúsměvem.

"Fajn, pak mě vzbuď!" zašeptá a zase se vnoří do krajiny snů…

*****

Dawson si myslí, že spím. Určitě. Ale já nemůžu. I když bych chtěla. Bolest v noze už je lepší, jen nesmím dělat prudké pohyby. Bože, proč jen jsem tenkrát na ty dveře nezaťukala? Kolikrát jsem stála před Dawsonovým bytem a už už se můj prst dotýkal zvonku… A já se vždycky lekla a utekla. Zbabělec! Opravdu se mám čím chlubit… Jenže… Nikdy nezapomenu na tu dívku, která vycházela z jeho bytu v šest ráno… Zrovna, když jsem šla za ním a chtěla… Bože, chtěla jsem mu říct, že… Že ho miluju. Ale teď už je to jedno…

"Co to je?!" vyhrknu najednou, protože auto sebou párkrát škubne, a pak se zastaví.

"Ne! Kruci! Došel nám benzín, Jo," řekne mi bezradně.

"Jak daleko to je do Capeside?" zajímá mě.

"Joey… hodně daleko. V těch dvaceti minutách jsem se pěkně sekl. Autem… By nám to trvalo nejmíň ještě hodinu… Silnice jsou v děsným stavu a navíc ta ledovka…," rozhlédne se po silnici a rozmáchne rukama.

"OK, hele, zavolám Bessie, jo?" nabídnu a vytáhnu svůj mobil. Je vypnutý. Zkusím ho zapnout a…

"Nezavolám… Vybitá baterka…," povzdychnu si.

"A já taky ne…," řekne on tiše.

"Jak to?" zbystřím.

"Já ho nechal v Bostonu…"

"Dawsone, nechceš mi říct, že jsem hodinu od domova, s tebou, v zimě, bez mobilu a navíc na silnici, kde projede jedno auto za den a na který jsou všehovšudy dvě pumpy, z čehož jedna za Bostonem a druhá za Capeside, že ne?!"

"Bohužel… Tak co, holt tu přespíme a zítra snad něco pojede…," pokrčí Dawson rameny.

"Přespíme… My dva… OK. To nám ale bude teplo… A kdyby náhodou byla zima, můžeme se k sobě třeba přitisknout, že?" odseknu ironicky.

"Joey, a co bys chtěla dělat? Je půl dvanáctý, nemáme benzín… Chceš jít pěšky nebo co?" zeptá se. Ztichnu. Má pravdu. Ježiši, to je situace!!!

*****

Vidím, že je Joey pěkně naštvaná, jenže co můžu dělat? Myslel jsem, že snad bude aspoň klidná, ale ona ne…

"Hele, Joey, slibuju, že se tě ani nedotknu, souhlas?" Mlčky přikývne. Sklopíme sedačky a ulehneme.

"Dobrou, Dawsone…," řekne a zavře oči.

"Dobrou, Jo…"

*****

Podívám se na hodinky. Jedna. Nemůžu spát. Pořád myslím na dívku, ležící vedle mě. Je tak blízko, tak krásná… Nejraději bych se jí dotýkal, líbal ji… Miloval… Cokoli. Moje nejlepší kamarádka, dívka, kterou neskutečně miluju, leží vedle mě v mém autě… A já se jí ani nedotknu…

"Jo, spíš?" zašeptám do ticha.

"Ne," odpoví a otevře oči. Dívám se do jejích oříškových očí a vybavím si, jak jsem ji políbil, než jsem odletět do LA. Jak jsem se do nich díval a byly plné lásky a vášně, když jsme se poprvé milovali… Snažím se potlačit tyhle myšlenky, ale jde to těžce.

"Na co myslíš, Dawsone?" Její hlas vnikne do mých uší a působí jako balzám a zároveň jako oheň.

"Na nás."

"Na nás?" zeptá se překvapeně.

"Myslím na to, jak jsem tě líbal. Na to, jak jsi měla šťastné oči, když jsme byly spolu. Jak jsi byla na svatbě mých rodičů, místo abys byla s Paceym. Jak jsi odešla a nechala mě stát na molu. A jak jsi po létě přijela a byla tak krásná, snědá, nervózní… Dokonalá…"

"Dawsone…," vydechne.

"Myslím na to, že bych…," začnu, ale přeruší mě její ústa. Políbí mě a na chvilku se odtrhne, podívá se mi do očí, potom mě zase začne líbat. Začnu ji hladit po tváři, potom po zádech, po krku…

*****

Líbám Dawsona. Neuvěřitelné. V jednu chvíli myslel přesně na ty věci, na které já… Na stejné situace… Hladí mě po těle a já jeho taky. Za chvíli se na mě překulí a leží na mě. Začne mě líbat na krku, v dekoltu, jeho ruce se propletou s mými, prsty vytvoří "smotanec". Oba zrychleně dýcháme. Přejíždím mu ústy po tváři… Jedna jeho ruka pustí mou a začne mi rozepínat džíny.

"Dawsone, prosím, ne!" řeknu a odstrčím ho.

"Promiň, Jo, nechtěl jsem ti nějak ublížit nebo…," začne se omlouvat. Položím mu prst na rty.

"O to nejde. Já jen… Poslední naše sexuální dobrodružství dopadlo špatně a já… Nechci to prožít znovu. Mám strach, že to zase skončí, že máš jinou… Já…," snažím se vysvětlit svoje pocity.

"Joey… já tě miluju…," řekne a dívá se mi přímo do očí, já však myslím, že ten pohled se usadil až v srdci.

"Dawsone, já… taky tě miluju, moc, právě že moc. Myslím… Nechci to takhle… Narychlo… Chci, aby se to mohlo vyvíjet… Jinak ten náš vztah bude mít zase jepičí život a to já nechci. Už jsem starší a ty taky a já… Nechci to takhle…"

"Dobře… Vezmeme to tedy pomalu…," usměje se a vezme mou ruku do své. Lehne si a já taky. Políbí mě na čelo a pak na ústa.

"Dobrou, Joey."

"Dobrou…"

KONEC