Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Večer světel

Mig


Do sebe ponořená Joey sedí ve svém pokoji na koleji worthingtonské univerzity a pracuje na projektu pozůstalosti spisovatelky Rose Lazareové, jímž ji nedávno pověřil Wilder. Probírá se kopiemi jejích dopisů, ale práce jí zjevně nejde od ruky. Sotva napíše pár poznámek, zmačká papír a hodí ho do koše. Kolem koše už se válí několik nezdařených "střel". Audrey leží na protější posteli, listuje v módním časopise, ale přitom co chvíli poočku sleduje Joeyino roztržité počínání. V jednu chvíli se Joey zjevně bezúčelně přehrabuje v materiálech rozložených na stole, když tu se náhle zarazí. Dívá se na obal jedné z knížek a po tváři jí přeběhne hořce ironický úsměv. Audrey už to nevydrží, vstane a tiše se proplíží za Joeyina záda.

"Jestli hodláš rozšířit místní basketbalovej tým, tak dneska se o to určitě nepokoušej. Odhaduju tvoji úspěšnost tak na tři ku pěti," kývne hlavou směrem ke koši.

Joey hmátne po papíru, co má nejblíž při ruce, zmačká ho a zamíří na koš. Střela mírně zakolísá a nakonec přistane uvnitř: "Pět ku pěti! Ale kdyby byl dneska mým terčem Wilder, dosáhla bych zcela jistě stoprocentní úspěšnosti!" zašklebí se.

Audrey se zvědavě nakloní nad pracovní stůl své spolubydlící a přečte si název knihy, nad kterou se Joey před chvílí tak zarazila. Podle titulu 'Jak se vypořádat se smrtí rodičů' poznává, že je to knížka, kterou při jedné z posledních návštěv dala Joey Dawsonovi, ale on ji tu nakonec 'zapomněl'.

"No ne - podívejme jaká noční můra to straší naši nadějnou výzkumnici Joey Potterovou! Duch Rose Lazareový to však asi nebude!"

"Jestli se chodbama Worthingtonu fakticky prohání nějakej duch..., pak nepochybuju, že Freddie tu v Rose má netušenou konkurenci!"

"Já měla na mysli TUHLE noční můru," poklepe Audrey na obal inkriminované knížky.

Joey se zarazí. Pak pokrčí rameny.

"Špatnej - odhad situace... ?"

Audrey svraští čelo.

"Teď nemluvíme o žádný literární postavě, Joey, ale o klukovi, kterýho znáš jen o píď míň než jeho vlastní máma."

"Tím si v tuhle chvíli nejsem tak docela jistá. Všechny moje dosavadní snahy pomoct mu překonat jeho současnou krizi skončily podobně jako tahle knížka. Odmítnul je." Joey s povzdechem sáhne po knížce a váhá, co s ní má udělat, její oči bezděky zabloudí i k odpadkovému koši.

"Hele, Joey, půjč mi to," Audrey jí knížku z ruky skoro vytrhne, "nechám ji u sebe." Pak na Joey spiklenecky mrkne: "Vždyť kdoví - vzhledem k mámině škole by mi mohla bejt jednou i k užitku..."

Joey přistoupí na Audreyinu hru: "Mám dojem, že jak jsem ji měla možnost poznat, tak bych si troufla předpovědět, že tvoje máti bude ještě v osmdesáti křepčit na jehlovejch podpatcích, zatímco my už budeme pomalu sypat ptáčkům."

Obě se při té představě rozesmějí.

Ozve se zaklepání. Vchází jedna z jejich spolubydlících na koleji a přináší poštu. Joey usedá na postel k Audrey, probírá se obálkami a jedna z nich ji zjevně zaujme. Razantním pohybem ji otevírá.

"Můžu hádat?" Audrey odhodí vlastní poštu bez valného zájmu na postel a zvědavě natahuje krk k Joey: "Duch Rose Lazareový tě právě zasáhnul podruhý!?"

Joey ji nevnímá, zaujatě čte, Audrey vedle ní netrpělivě poposedává: "Joey, srdíčko, nenapínej mě už. Hořím nedočkavostí! Víš, jak zbožňuju milostný dopisy, přece by sis je nenechávala jen pro sebe!"

Joey dočte poslední řádky.

"Tak v tom případě pro tebe nic zajímavýho nemám. Žádnej Freddie Krueger v dohledu!" ušklíbne se Joey. "Tohle je pozvánka z Capesideský střední na příští víkend. Píše se tu o tradiční absolventský akci s názvem: Večer světel. Nechce se mi věřit, že po pár tejdnech, co jsem pryč, už vznikla tradice, o který nemám nejmenší tušení..."

Audrey se naoko zasní: "Capeside... ta vaše zátoka... a jedna tápající duše... To musí bejt znamení shůry! Musíš tam jet!"

Joey se zatváří odmítavě: "Znamení... Jediný znamení, na který teď právě čekám, je ukrytý někde v támhletý haldě dopisů od Rose."

"Snad se zas nechceš zahrabat do studia!" děsí se Audrey. "Studentskej život má i jiný stránky. Dovol, ať tě s nima podrobněji seznámím." Táhne Joey ke dveřím. Ta se příliš nebrání.

Až když jsou téměř venku, posílá Joey Audrey napřed, že ji brzy dohoní. Vrací se do pokoje, sáhne po mobilu a zadá nějaké číslo. Nervózně přechází po pokoji. Konečně se na druhé straně ozve čísi hlas.

"Haló, Bessie, to jsi ty...?"

*****

V kuchyni restaurace, kde již nějaký čas pracuje, stojí Pacey právě u kuchyňského stolu a usilovně krájí cibuli. Občas si opatrně rukávem protře slzící oči a přitom vždy stočí pohled ke Karen, která cosi přerovnává na opačném konci kuchyně. Po chvíli Karen přináší nějaké nádobí a pokládá ho na vedlejší stůl. Obrátí se k Paceymu.

"No ne, snad nevidím slzy...? Že by se ve velkým šéfkuchaři hnulo cosi jako svědomí? Věčná škoda, že neplatí příměr: černý svědomí - černý slzy! To bys byl v tu ránu jak mouřenín."

"V dobrý náladě, jako vždy!" podotkne Pacey, a pak se uculí: "Zato tobě dneska ta zelená sluší!"

Karen se nechápavě podívá na své tmavé oblečení, v němž však není po zelené barvě ani stopa.

"To bys nejdřív na sebe musela mrknout do zrcadla. Ještě´s totiž pořád nepřestala bejt infikovaná tou svou závistí!" Pacey přitom plynule pokračuje v práci a nakrájenou cibuli vkládá do horkého oleje, který začne prskat.

"Moc vtipný," zatváří se uraženě Karen.

"Ale no tak..." pohlédne na ni, "věř mi, že když na tý svý sladký tvářičce vykouzlíš cosi jako úsměv, zrcadlo zlý královny se v tu ránu závistí rozletí na tisíc kousků."

"Ještě těch sedm malejch trpaslíčků," odvětí Karen už smířlivěji, "a k tomu navíc krásnýho prince, co by mě odved´ od týhle otročiny..."

"O jednom takovým bych věděl, má dokonce i jistý kulinářský schopnosti, takže..." Pacey odkládá nůž a chystá se zezadu obejmout Karen, když mu náhle zazvoní mobil. Karen se mu v tu chvíli vysmekne a odchází. Pacey šmátrá po mobilu a přitom rozmrzele sleduje odcházející dívku.

"Ahoj Jen, jak se vede?" snaží se o škádlivý výraz.

Chvíli poslouchá, pak zavrtí hlavou: "Ne, o ničem nevím. Vždyť jen si to představ: už vidím nadšení úřadů, jak mi do kolonky trvalý bydliště píšou: na lodi, toho času v bostonským přístavu... Asi mi to přišlo domů, ale to je ve výsledku to samý, jako kdyby mi to poslali v láhvi..."

Je slyšet, že se Jen směje.

"A co ty, uděláš si o víkendu čas?" odmlčí se a naslouchá.

"Neříkej mi, žes panu - dej mi jednu, nebo dvě, budou dobré obě dvě - ještě nevystrojila řádnej funus!" šklebí se. Pak je vidět, že nad něčím přemýšlí.

"No, já sám ještě nevím. Nečekám, že by mě tam táta s Dougiem přivítali s otevřenou náručí..."

Vtom si všimne, že z hrnce, do něhož před chvílí vložil cibuli, stoupá hustý, dusivý dým. S mobilem v jedné ruce se snaží zachránit, co se dá, nakonec hrnec i s celým obsahem končí ve dřezu. Přibíhá Karen a trochu zlomyslně se ušklíbá.

Pacey opět přiloží telefon k uchu a zahaleká: "Jen, jsi tam ještě? - Věříš, že pověst věčnýho průšviháře z Capeside mě dostihla i tady? Právě jsem z cibulky stvořil černý uhlí... Nedá se nic dělat, minulost se přihlásila o slovo. Vyrazím tam."

*****

V potemnělém domě Leeryových chodí Gale sem tam po kuchyni a konejší malou Lily ve svém náručí. Když přichází Dawson, obrací se k němu.

"Zlato, nemoh´ bys, prosím tě, odnést Lily do její postýlky? Už skoro spí a já tu mám ještě dost práce. Na chvilku si k ní sedni, já tě pak vystřídám."

"Jasně, mami," bere Dawson malou sestřičku opatrně do náručí, "pojď ke mně, maličká, půjdem spinkat..."

Dawson odejde, Gale začne s úklidem kuchyně. Zvoní telefon. Gale se po něm rychle natáhne z obavy, aby dlouhé vyzvánění neprobudilo sotva usínající Lily. Když pozná, kdo volá, zdá se, že mírně tlumí hlas a občas se zkoumavě rozhlíží kolem. Trochu tajemně se přitom usmívá a kýve hlavou.

Chvíli poté, co hovor skončí, nahlédne zvědavě do kuchyně Dawson.

"Myslím, že Lily právě usnula. Kdo to volal?"

Gale se na okamžik maličko zarazí, pak s mávnutím ruky prohodí: "To byla Jenina babička, však víš, že si v poslední době čas od času zavoláme. Podobný úděl nás spolu hodně sblížil..."

Dawson souhlasně přikývne. Vypadá vyčerpaně.

"Jestli ti to nebude vadit, mami, šel bych si už dneska lehnout. Hned ráno dojedu nakoupit, a taky se stavím na tom úřadě... Odpoledne si přijedou pro ten nábytek, co jsme dneska vystěhovali ven, musím se do tý doby stihnout vrátit, a taky..."

Gale ho starostlivě pozoruje, pak k němu přistoupí a pohladí ho po tváři.

"Jdi už spát, zlato. Mám pocit, že si toho na sebe nakládáš příliš. Nákupy můžu občas obstarat i já - zrovna zítra se mi to hodí. A taky bude lepší, když se na tom úřadě stavím osobně."

Dawson chce cosi namítnout, ale Gale ho nesouhlasným gestem zarazí.

"Nemusíš přece brát všechnu odpovědnost jen na sebe. Mám pocit, že se z Mitchovy smrti pořád ještě obviňuješ. A místo toho, abys to probral s odborníky, se jen skrýváš za plnění hory povinností, který si ovšem z velký části na svoje bedra nakládáš sám. Jako by ses chtěl stále za něco trestat. Věř mi, Dawsone, jsou věci, který nejde změnit - a i když nás moc bolí, čas je jednou zahojí. Ale vidět tě, jak místo toho, abys zvednul hlavu a postavil se životu, se jen dál a dál trýzníš, to je pro matku snad ještě mnohem bolestivější..."

"Mami, já..." Dawson se jí schoulí do náruče, viditelně se třese se po celém těle.

Gale ho hladí po vlasech. Pak tiše, spíš pro sebe, prohodí: "Věřím, že o víkendu přijdeš na veselejší myšlenky." Ještě nějaký čas v této dojemné pozici setrvají.

*****

Joey pobíhá po svém pokoji a vybaluje věci. Přijela už předešlý den pozdě v noci, ale to byla ráda, když celá otupělá únavou trefila do své postele. I s Bessie stihla prohodit sotva pár slov. Překvapilo ji však, že jí Bessie tvrdila, že o žádné podobné akci, kvůli níž přijela, nic neslyšela...

Občasný pohled z okna na známou capesideskou scenérii ji uklidňuje. Až nyní si uvědomuje, jak hrozně se jí po domově stýskalo. Přemýšlí o tom, že se nejprve musí zastavit ve své někdejší škole a zjistit, jak to s tou školní akcí vypadá. Pak zaslechne, že ji zezdola volá Bessie. Nechá vybalování a rozběhne se za jejím hlasem.

"Joey, někdo ti tu nechal tenhle vzkaz!" mává jí Bessie v ústrety kusem papíru.

"Ukaž, co to je?" zvědavá Joey přidává do kroku.

Popadne papír a při jeho čtení zamyšleně kroutí hlavou.

"Tohle teda nechápu. Asi došlo ke změně. V sedm má bejt sraz nahoře na vyhlídce nad Capeside... - Svíčky a skvělou náladu s sebou..." dočítá polohlasně konec vzkazu.

Bessie jen pokrčí rameny: "Celá ta akce mi přišla divná už od tý chvíle, cos mi o ní prvně řekla. Ale myslela jsem si, že nebude na škodu, když se tu objevíš, zvlášť když Dawson..."

Joey se na ni zkoumavě podívá a Bessie zmlkne. Chvíli mlčení nakonec přeruší sama Joey: "Ty naše tehdejší opilecký řeči jsme si sice vyjasnili, ale přesto cítím, že mezi náma po tý tragický události vyrostla bariéra. Když byl teď naposled v Bostonu, radši šel bydlet k babičce a Jen, i když jsem mu nabídla svůj pokoj." Povzdechne si. "Odmítnul mě, ale stejně jsem tady. Asi máš pravdu, nebyla to ani tak tahle akce, co mě sem nakonec přitáhlo..."

Bessie se chápavě usmívá. "Půjdeš tam?" kývne hlavou směrem k podivné pozvánce.

"Když už jsem kvůli tomu přijela..." odtuší Joey.

*****

Dawson leží na posteli, prohlíží si vzkaz, který je stejný jako ten, co obdržela Joey. Uvažuje, zda se Joey o této akci dozvěděla. A co Jen, Jack nebo Pacey? Je možný, že by kvůli podobný akci opustili Boston? Teď to navíc vypadá, že si z nich někdo jen vystřelil. S pochybovačným výrazem ve tváři odkládá papír se vzkazem na vedlejší stolek. Stále se mu však z podvědomí vrací skoro hamletovská otázka: jít či nejít? A co když tam opravdu někdo dorazí? Chtěl by je vůbec vidět? Mohl komukoli z nich přece zavolat... Dokonce už v jednu chvíli držel v ruce mobil s úmyslem zavolat Jen, ale nakonec to vzdal. Stejně jako nedávno tu návštěvu u psychiatra. Ano, něco s ním není v pořádku, ale především není něco v pořádku s okolním světem. Kam se vůbec vytratil ten "jeho" svět?

Z neveselých úvah ho vytrhne zvonek u domovních dveří. Tak už se asi naše dámy vrátily z nákupů, pomyslí si. Konečně zas nebude mít čas na bezúčelné probírání se vzpomínkami.

Jde otevřít. Místo očekávaných Gale a Lily však uvidí rozpačitě se usmívající Joey.

"Ahoj Dawsone."

"Joey,... ehm... tys přijela?"

Joey si obličej 'zaštítí' oběma pozvánkami: "Říká ti to něco?"

"Jasně," přisvědčí, "přišlo mi zřejmě úplně to samý. Ale pojď přece dál. Gale je teď s Lily někde na nákupech. Myslel jsem, že už se vrátily."

Jdou do Dawsonova pokoje a usednou na postel.

"Bessie mi říkala, že o ničem podobným neví. Tak už jsem si začínala myslet, že jde jen o nějakej vtípek, ale když ti to přišlo taky..."

"Vtípek, kvůli kterýmu se sem vláčíš z Bostonu?" v Dawsonově hlase je skryté očekávání. Joey ho však 'zklame'.

"Znáš přece můj blízkej a nehynoucí vztah k naší bejvalý škole. Na čtení proslovů při závěrečným ceremoniálu se jen tak nezapomíná..."

Oba se odmlčí a vyhýbají se setkání svých pohledů.

"Takže tam půjdeš?" přeruší mlčení Dawson.

"Já, no... mluvila jsem s Paceym, a vím, že se tam chystá..."

"Takže je tu i Pacey..." opakuje si polohlasně Dawson.

A zcela bezděky mu vyletí z úst: "Jste tu... přijeli jste - spolu?"

"Ne. Ale zavolal mi. Dneska." Joey je toto téma zjevně nepříjemné.

Dawsonovi se na tváři rozhostí výraz úlevy. Pokývá hlavou. "A co Jen a Jack?"

"Pokud vím, tak Jen nepřijede a Jacka teď nejvíc zajímá to jeho bratrstvo..."

Opět se oba na chvíli odmlčí.

"Joey?" přivolá Dawson k sobě její pohled. "Už jsem se ti za tu svou opileckou scénu sice omluvil, přesto ti chci ještě jednou říct: promiň."

"To už je pryč... vysvětlili jsme si to," namítne Joey a raději přejde k jinému tématu. "Co Gale a Lily?"

"Máma se drží. Je prostě skvělá." Dawsonova tvář se na okamžik rozjasní. Pak ale úsměv opět nahradí posmutnělý výraz.

Joey se na něho zkoumavě podívá.

"A..." zarazí se.

"Pokračuj... Cos chtěla říct?" vyzve ji Dawson.

"Víš, Dawsone, cestou do Capeside jsem vzpomínala na všechny věci, co jsme si v poslední době řekli. Nevalná bilance... Sedím v tomhle pokoji, kterej znám už léta, ale přitom se mi zdá, jako by mě od něho dělila obrovská vzdálenost. Od něho a ... od tebe. A skoro se bojím na cokoliv ptát..."

Dawson se rozhlédne po pokoji, jako kdyby si tím chtěl přivolat nějakou dávnou vzpomínku.

"Věříš, žes právě vystihla to, co mě napadá skoro každej večer, než jdu spát? Jsem tady, v pokoji, kde znám každej kout, každej šrám na zdi a snad i to sebemenší zrníčko prachu, a přitom si přijdu tak strašně vzdálenej, jako bych byl v nějaký úplně cizí místnosti..."

Joey si dodá odvahy: "Já vím, že už jsem se tě na to ptala v poslední době snad tisíckrát, ale prostě mě jen zajímá, jak se cítíš? Je ti už líp?"

"Teď, když jsi tady, tak mám pocit, že se nic nezměnilo, že se zase natáhneme na postel a pustíme si nějakej oblíbenej film..."

"...jako třeba nesmrtelnýho E.T.-ho..." pousměje se Joey.

"Přesně tak..." přikývne Dawson, "...a že všechno bude fajn. Ale je mi jasný, že v momentě, kdy odejdeš, temný stíny se vrátěj. A až zase sejdu dolů ze schodů, tak mě při prvním pohledu na známej kuchyňskej stolek poleje studenej pot. Když uslyším hlásek plačící Lily, první, co mě napadne, bude, že tak pláče proto, že se nemůže dovolat svýho táty. Mýho táty..." hlas se mu zlomí, ale dokáže zachovat tvář.

"Dawsone..." chce k němu Joey natáhnout ruku, ale uprostřed pohybu se zarazí.

"Víš, je strašný žít den za dnem s pocitem, že jsme si toho s tátou ještě nestihli spoustu říct. Ale úplně nejhorší vzpomínkou je, že když jsem s ním mluvil naposledy, tak se na mě zlobil..." sklopí oči. "Promiň, opakuju se. I Pacey se mě snažil přesvědčit, že to nebyla moje vina. Jsem mu za to vděčnej, ale..."

Zamyslí se: "Někdy bych si přál, abych tátovi moh´ poslat nějaký znamení, takovej pozemskej vzkaz, aby věděl, že na něj pořád myslím - a v ten moment se mi vybaví E.T. zvedající svůj prstík k nebesům..."

Joey se tváří velmi smutně, Dawson se raději dívá někam jinam. Mlčí. To ticho je plné smutku i vzájemného porozumění.

"Taky jsem chtěla posílat vzkaz svojí mámě, vzpomínáš?" přerušuje Joey mlčení. "Asi i to je důvod, proč mě ten film vždycky spolehlivě dostane..." zasněně se usmívá. Pak se ale rázem vytrhne ze vzpomínek a v jejím hlase zazní rozhodný tón.

"Myslím si, že ty však v tuhle chvíli nejvíc potřebuješ nějakou změnu, vypadnout odtud aspoň na chvíli pryč... Půjdeš dnes na ten Večer světel?"

Dawson pokrčí rameny.

"Měl bys tam jít, když už nikdo jinej, přijdu tam já... a taky Pacey. Určitě tě zase rád uvidí...Ale dělej, jak myslíš," zvedá se k odchodu, "no nic, budu už muset jít."

"Možná bych na tu akci opravdu měl vyrazit," ozve se váhavě Dawson a doprovází Joey ke dveřím.

"V tom případě se uvidíme v sedm tam!" usměje se Joey a odchází. Dawson se za ní ještě dlouho dívá.

*****

Úzké návrší nad Capeside je zahaleno do houstnoucího šera. Slunce se už téměř přehouplo za obzor, blíží se podvečerní sedmá hodina. Krajina je osvětlena odleskem pouličních světel a neonových nápisů, které i přes značnou vzdálenost ostře září do tmy.

Nedlouho po sobě přicházejí dvě postavy, ze šera se nejprve vyloupne silueta Joey, brzy následována Dawsonem. V tu chvíli se za nedalekým stromem pohne temný stín. Ale zatím zjevně nemíní opustit úkryt.

"Ahoj Joey," usměje se Dawson, když pozná druhou temnou siluetu.

"Ahoj!" odvětí Joey.

"Zdá se, že si z nás opravdu někdo jen vystřelil. Už bude sedm, není vidět skoro ani na krok a nikde nikdo..." rozhlíží se Dawson nedůvěřivě kolem. Drobného pohybu za stromem si však nevšimne.

"Ještě bych počkala s nějakými ukvapenými závěry, pár minut jistě zbejvá. Navíc - máme asi použít tohle," vytáhne z kapsy svíčku a sirky, kterými ji zapálí.

"Nějak se mi to nechce líbit," pochybovačně prohodí Dawson, ale přitom rovněž vyndavá masivní svíčku a zapaluje ji o tu, kterou si prve rozžala Joey.

"Neříkalas, že má přijít taky Pacey?" prozkoumává stále okolí, ale jas svíček ho příliš oslepuje, takže vidí méně než předtím.

"Asi se opozdil," Joey se zdá být navenek zcela klidná, ale uvnitř je rovněž napjatá, co se bude dál dít. Nenastražil to nakonec na ně sám Pacey? Ale proč by to dělal? Když vidí Dawsonovu podivně staženou tvář, zdánlivě zlehka prohodí:

"Ale Dawsone, kam se poděl tvůj smysl pro tajemno a strašidelný situace? To já na ty tvoje halloweenský kousky, s kterejma jsi mě tak děsil, rozhodně do konce života nezapomenu!" ušklíbne se.

"Jen počkej, večer ještě nekončí..." zdvihne Dawson svíčku ke svému obličeji a dělá strašidelné grimasy.

Vtom mu náhle někdo zaklepe na rameno. Dawson se lekne a bleskurychle se otočí. I Joey sebou trhne. Pak se úlevně rozesměje. Dawson poté, co zjistí, komu se ho podařilo vystrašit, se přidává.

"Andie!" vyhrknou Dawson a Joey téměř jedním dechem, smějou se a objímají nečekanou návštěvu.

"Andie, co tu děláš? Vrátila ses z Evropy? A už tu zůstaneš?" hrne se na dívku sprška zvědavých otázek.

"Ahoj, lidičky! Tak ráda vás zase vidím..." usmívá se Andie. "Přijela jsem už před týdnem..."

"A proč ses nám neozvala?" podivuje se Dawson.

"Mluvila jsi s Paceym?" zajímá se Joey.

"Mělo to bejt překvapení. A Pacey mi ho málem zkazil..." zlobí se naoko Andie. "Jeho brácha mě totiž někde zahlídnul, a tak mu to hezky zatepla dones´..."

Opět je radostně obejme: "Jsem tak ráda, že jste přišli! Aspoň že vás dva jsem překvapila. Škoda, že tu není i Jen. S Jackem ale v poslední době nebyla žádná domluva..."

Andie se je chystá po svém způsobu zasypat množstvím informací. Joey se na ni uculuje, Dawson však nad něčím usilovně přemýšlí.

Pak se zarazí a vyhrkne: "Počkat, Andie,... no jo - jasně! Tahle akce... že... že je to tvoje práce?"

Andie se usměje: "Stačilo mít nápad, a pak už jen uskutečnit pár telefonátů - s Jackem, s Gale..."

"Hmm, pak že prej volala Jenina babička! Mně se na tom hned něco nezdálo!" šklebí se Dawson.

"Víš, Dawsone, mrzí mě, co se stalo tvýmu tátovi," zvážní na chvíli Andie, "nemohla jsem tehdy hned přijet,... ale jen to šlo, tak jsem tady! To koukáte, co?!" Opět se rozesměje a její smích je natolik nakažlivý, že překlene smutek vzpomínky.

"Večer světel... hmm, hezky sis to vymyslela," usmála se Joey. "A co bude teď?"

"Stačí počkat pár minut a hned to uvidíte!" ozve se ze tmy za nimi.

Všichni sebou nejprve trhnou, a pak se otočí za známým hlasem. Andie se v tu chvíli rozeběhne a už objímá nově příchozího: "Ahoj, Pacey!"

"Andie!" sevře dívku v náručí a radostně se s ní roztočí. Když ji pustí, letmo se pozdraví s Dawsonem a Joey, jeho pozornost zcela strhává Andie: "Tak rád tě zas vidím!" Oba se hltají pohledem, zdá se, jako kdyby všechny minulé události zmizely v nenávratnu a nyní na celé zemi existovali jen dva lidé: Pacey a Andie.

Joey s Dawsonem se na sebe usmějou.

"Tak - a co se teď bude dít?" vrátí je zpět na zem Dawsonova otázka.

"To budeš koukat, chlape!" usměje se Pacey potutelně. "Ví někdo, kolik je přesně hodin?"

"Bude osm, zhruba za pět minut..." posvítí si Joey na hodinky.

"Tak až bude minuta do osmý, zhasneme svíčky a budeme odpočítávat!" nařídí Pacey.

Všichni se s tázavým výrazem dívají na Paceyho, ani Andie zjevně neví, co se chystá. Mlčky hledí dolů ze stráně na neonově zářící městečko. Před osmou poslušně zhasí svíčky a společně odpočítávají.

"...Pět!... Čtyři!... Tři!... Dva!... Jedna!..." Odmlčí se. Ale nic se neděje. Když napjaté očekávání trvá již déle než dalších několik minut, všichni se nespokojeně otáčejí k Paceymu. Vtom se celé okolí ponoří do tmy.

"Co..., co to má bejt?" ozve se Dawson. Celé Capeside zmizelo ve tmě.

"Ještě počkej!" uklidňuje ho Paceyho hlas.

Náhle se do ticha noci začínají ozývat třaskavé rány. Nebe se v tu ránu rozsvítí vodopády hvězd. Capeside ozářil velký ohňostroj.

Celá čtveřice s úžasem hledí na noční oblohu, kde neustále vybuchují další a další světlice. Pacey se spokojeně usmívá.

"Jak... jak´s to dokázal?" nezvykle pracně ze sebe vydoluje Andie.

"Co bych neudělal - tobě na uvítanou... Chtěla´s přece Večer světel, nebo snad ne?" Andie do něho škádlivě dloubne, oba se na sebe usmějou a Pacey si ji přitáhne k sobě.

"Ale... Capeside... elektrika... zhasla..." nechápavě na Paceyho pohlédne Joey.

Pacey na ni škádlivě mrkne: "Poslední pozdrav od Drua Valentina!"

Všichni svorně zaklánějí hlavy a dívají se vzhůru na ohňostroj. Když ustanou poslední gejzíry světel, je vidět, že z oken capesideských domů vycházejí mihotavá světýlka z drobných lampiček a svíček a vytvářejí tak nevšední, skoro pohádkovou scenérii.

Joey přistoupí k Dawsonovi a pošeptá mu do ucha: "A tohle je zase pozdrav pro tvého otce..." Dawson se na ni usměje, pokývá hlavou a obejme ji kolem ramen. Oba pak svorně natáhnou volnou ruku vzhůru a vztyčí prst k nebesům...

KONEC