Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Každý má svou volbu...

Mig


Dawson už hodnou chvíli leží na posteli a cítí se být zaskočený skutečností, že ho Gretchen i přes ujištění, že ho miluje, nakonec opustila a odjela na společně plánovanou cestu po Státech sama. Nedaleko se povaluje školní ročenka, která je rozevřená na stránce, kam Gretchen vepsala své věnování, v němž se s ním rozloučila. Dawson přemýšlí o událostech posledních dní, které byly poznamenané smrtí pana Brookse a narozením sestřičky Lily, vzpomíná na nepříliš vydařený maturitní večírek i na ohlas svého životopisného filmu o Brooksovi. A teď zas Gretchen! Chápe, že mu chtěla pomoci v těžkém rozhodování, ale...

Ne, tohle filosofování nemá smysl, bleskne mu hlavou, radši by měl jít ven. Když teď zamíří ke škole, určitě někoho potká, vždyť příprava na závěrečný ceremoniál je v plném proudu. Promne si mírně zarudlé oči, natáhne se popaměti po svetru, který leží pohozený nedaleko postele. Po tom balení a vybalování věcí to tu vypadá, jako kdyby se pokojem přehnalo tornádo, zhodnotí letmým pohledem pokoj ztrácející se pod haldami poházených věcí. Ještě štěstí, že rodiče se pořád točí jen kolem Lily! Sebere několik kusů oblečení, z nichž náhle vypadne útlá, otrhaná knížečka. Sehne se pro ni a překvapeně si ji prohlíží. Ale tu mi dala přece Jenina babička! Tenkrát, jak byly ty zmatky kolem narození Lily.

"Žádnej div, že jsem na ni zapomněl," prohodí polohlasně sám k sobě a zvědavě si knížečku prohlíží. Překvapí ho, že je to stará programová upoutávka na film Dlouhé horké léto s Paulem Newmanem. Nechápavě jí listuje a snaží se rozpomenout, co mu vlastně tehdy babička říkala. Je si jist, že mluvila o Brooksovi. Ale co mohl mít zrovna tenhle film společného s Brooksem? Byl si jist, že po filmařské stránce vůbec nic. Mlčky dál opatrně obrací zažloutlé listy.

Až když otočí na poslední list, objeví drobným, podle všeho ženským písmem vepsaný vzkaz: Každý má svou volbu, jak strávit dlouhé horké léto... Sotva čitelné iniciály, které stejná osoba ke vzkazu připojila, mu připomenou příběh, který si sestavil ze střípků Brooksova vyprávění a ze slov jeho dávného přítele. Byl o dívce, kterou Brooks kdysi miloval a jeho nejlepší přítel mu ji přebral. Nechápal však, proč by mu Brooks něco podobného posílal?

Nejlepší bude, když se na to půjde zeptat přímo babičky. Beztak chtěl někam vyrazit jen proto, aby přišel na jiné myšlenky. A tohle je dobrá příležitost.



Za chvíli už stál na prahu jejího domu a klepal na dveře.

Přišla mu otevřít sama babička: "Ahoj Dawsone, jdeš za Jennifer?" usmála se, "to ale musíš přijít později, teď ještě není doma."

"Ne, já... totiž jdu za váma..." "Tak jen pojď dál, mladíku, aspoň mi bude čas ubíhat rychleji. Neříkej to Jennifer, ale jsem z toho jejího úspěšného zakončení studia pořád ještě celá roztřesená - a hlavně samozřejmě nesmírně šťastná!"

Dawson s úsměvem přikyvuje a jde s babičkou do kuchyně.

"Posaď se a nabídni si sušenku," vybízí ho babička a přitom vkládá do trouby další várku, "za tu dobu, co ta holka někde lítá, jsem už stihla upéct sušenek pro regiment. Nechápu, kde tak dlouho vězí?" Chvíli ještě pobíhá po kuchyni, nakonec si sedá k Dawsonovi: "Tak už mi pověz, co tě za mnou přivádí?"

"Vzpomínáte, jak jste mi dala před několika tejdny tuhletu knížku?" podává ji babičce. "Bylo to v tý době, co se měla narodit Lily a my pořád cestovali mezi nemocnicí a domem. Skoro jsem na ni zapomněl a až dneska ji zas našel." Babička si ji vezme a krátce pokývne hlavou.

"Je od pana Brookse?" ujišťuje se Dawson.

Babičce při pohledu na knížku přeběhne přes tvář stín smutné vzpomínky, hned se ale zas mile usměje a odvětí: "Dal mi ji krátce před smrtí, v době, kdy ještě byl doma. Ani sama nevím, proč ti ji nedal sám. Ale kdo ví, co mu kdy běželo hlavou - však jsi ho znal, uměl to bejt pěknej bručoun. Měla jsem ti ji tenkrát jen předat, ale nakupilo se zrovna tolik jiných starostí, že jsem na to dočista zapomněla."

"A neřek´ vám, proč mi ji posílá?"

"Nevím," odvětila babička po krátkém zamyšlení, "možná i něco říkal... Jenže ta moje paměť... Ale na tenhle film se pamatuju moc dobře. Za mých mladých let se na něj chodívalo hned několikrát," zasní se při pohledu na podobenku Paula Newmana.

"Však je to dodnes ve svým žánru klasika. Ostatně, v osmdesátejch letech natočili ještě i remake s Donem Johnsonem, " rozpomíná se Dawson. "Zkusím se podívat v půjčovně, jestli ho tam nemaj, když už jsem nepřišel na nic jinýho... Třeba najdu odpověď v samotným filmu."

Babička přikyvuje, pak ji náhle něco napadne: "Víš co, Dawsone, pojď se mnou. Mám vzadu za domem nějaký haraburdí, co po Brooksovi zbylo tehdy v jeho domě. Byly to starý krámy, co tam někdo při tom mumraji kolem dědických záležitostí odložil stranou a nakonec neodvezl, vzala jsem si je na spálení. Ale proč je neprohlédnout, třeba mezi nimi něco najdeme."

V pokoji pak otevřou zvenku přinesenou starou krabici, v níž jsou naskládány různé časopisy, polorozpadlé dřevěné rámy a nějaké papíry. Dawson se opatrně probírá jejím obsahem, listuje časopisy a až skoro na samém dně objeví zachovalý rámeček, do něhož je zasazena tužkou načrtnutá podobizna - pana Brookse. Podle toho, jak je na ní pan Brooks vyveden, je jasné, že ji někdo vytvořil až v posledních dnech jeho života. Babička s Dawsonem se na sebe překvapeně podívají.

"No, možná jsme to nebyli jenom my dva, kdo ho čas od času chodil navštěvovat," přerušuje mlčení babička. Ještě chvíli se tiše dívají na skicu tváře jejich společného přítele a když se jejich pohledy opět setkají, klíčí jim v očích společné "podezření". Nikdo z nich ho však nahlas nevysloví.

"I když si stále myslím, že vzpomínku na blízkého člověka by si měl člověk uchovávat jen ve svém srdci, mám za to, že tenhle obrázek si přece jenom ponechám..." Babička se při svých slovech sama pro sebe vědoucně usmívá, Dawson má náhle naspěch, nahází ostatní věci zpátky do krabice a odnese ven. Vezme si zpět přinesenou knížečku a se slovy: "Pozdravujte Jen, určitě se za ní někdy brzy zastavím!" rychlým krokem odchází.



Nejprve se stavuje v půjčovně, ale nezbývá mu nakonec nic jiného, než se spokojit pouze s dvoudílným remakem hledaného filmu. Pak už je čas jít domů na oběd. Po obědě rodiče svou hlavní pozornost jako vždy věnují malé Lily, a tak se Dawson nenápadně vytratí, usadí se ve svém pokoji a zapne video. Když film skončí, povzdechne si. Vzpomíná na dobu, kdy by podobný film ihned patřičně okomentovali spolu s Gretchen, anebo... s Joey... Překvapeně si uvědomuje, že se mu při téhle vzpomínce před očima náhle zřetelněji vybavuje právě Joeyin obličej, a rysy Gretchen jako by se stále víc rozplývaly.

Joey! Musí se za ní zastavit. Nejspíš už tuší, co mu Brooks chtěl tímhle filmem naznačit: Nikdo se nevyhne zúčtování svých činů. I když se snažíme odepsat všechny stíny naší minulosti, ony nás beztak jednoho dne dostihnou. Nic si nepomůžeme, když budeme před druhými skrývat svoje city. A tak jako v tom filmu, dost možná že je prověřilo právě jedno dlouhé horké léto... Ale kdopak ví, snad je tohle všechno jenom náhoda...

Teď by ale měl rozhodně najít Joey. Tuší, že by mu mohla cosi vysvětlit.

Cestou k Potterovic domu se potkává s Bessie, která vede za ruku malého Alexandra. "Ahoj Dawsone, zase jsi k nám po čase našel cestu?" usmívá se Bessie.

"Ahoj. Je doma Joey?"

"Jen jdi klidně dál. Myslím, že Joey tam teď někde pobíhá, jistě tam někde na ni narazíš. A my jsme taky hned zpátky," popostrčí Alexandra a pokračují v chůzi.

Dawson zaklepe na dveře. Zdá se mu, že zaslechl šramot, ale když dlouho nikdo nepřichází otevřít, vstoupí dovnitř sám.

"Joey?" zavolá, "jsi tady?" Osmělí se a zamíří k jejímu pokoji. Dveře jsou pootevřené. S lehkým zaklepáním do nich vstoupí: "Joey?" Odpovědí mu je však pouze ticho. Bezděky se rozhlédne, snad jako by se chtěl ujistit, že se tu od jeho poslední návštěvy nic nezměnilo. Nemůžu tady takhle stát, Joey je asi v jiné části domu, co by tomu řekla, kdyby... Chce odejít, když ho upoutají tři známá slova: Dlouhé horké léto... Na kraji poličky je postavená videokazeta. Neodolá a přistoupí blíž. Obrázek na obalu ho nezklame: Paul Newman. Všimne si, že vedle kazety je opřený nějaký zápisník nebo... je to skicák! Dawson se rychle rozhlédne a zaposlouchá se do okolních zvuků. Všude je klid. Svědomí ho sice varuje, ale jeho ruka už sahá po sešitě a oči nedočkavě kloužou po stránkách. Třebaže jde jen o hrubé nákresy a drobné studie, bez sebemenších pochyb poznává zobrazenou osobu - pana Brookse...

Jakto že se Joey podařilo něco takového utajit? ptá se v duchu sám sebe. A jakto, že jsme se tam nikdy nepotkali?

Listuje rychle dál, když tu ho jedna kresba zarazí, vidí na ní pana Brookse, a pak ještě jednu osobu, ale... To je přece on, jak stojí za kamerou! Zaraženě odkládá sešit, a v tu chvíli je mu jasné, že teď a tady by zrovna Joey potkat nechtěl. Potřebuje si někde v klidu uspořádat myšlenky, co se mu zběsile honí hlavou. Ještě ráno byl zoufalý z toho, že ho opustila Gretchen, a najednou se mu svět odkrývá ve zcela nových barvách.

Co nejtišeji se proplíží domem a běží pryč. Je mu nad slunce jasnější, že o tomhle svém objevu Joey nemůže říct. Ledaže by začala ona sama... snad se toho dne dočká. Náhle mu přes tvář přeběhne úsměv: Určitě! Ten čas jednou přijde! Všechno do sebe začíná stále jasněji zapadat.

Ani se moc nediví, když po svém návratu uvidí Joey, jak sedí na molu před jejich domem a hledí do vody. Mlčky si přisedne k ní.

Joey se ho po chvíli zeptá: "Co budeš dělat v létě?"

A Dawson odvětí: "Tohle..."

A oba sedí dál na molu vedle sebe a houpou nohama nad hladinou vody.

KONEC