 |
Tělo a duše
Předcházející části...
9
Joey
Je to zpět. Všechny pochybnosti a obavy, co o sobě mám. Klidně chrápe, hlavu zabořenou v polštáři, jednu ruku neformálně ovinutou kolem mého pasu. Trápí mě otázka, která vždy sídlí jen těsně pod povrchem. Rozhodla jsem se správně? Vrátila jsem se k Paceymu, protože jsem se bála? Protože já se pořád bojím tolika věcí. Bojím se, že nikdy opravdově nedospěji, bojím se, že život, který chci, a klid, po kterém toužím, mi budou navždy těsně unikat, a bojím se, že je to se mnou natolik špatné, že nebudu mít nikdy funkční vztah.
A včera večer jsme se políbili. Neexistuje nic, co by od toho dokázalo odpoutat mé myšlenky. Věřte mi, zkoušela jsem to. Myslela jsem na práci, pokoušela jsem se myslet na matiku, a dokonce jsem si zkoušela vzpomenout na jména všech, kteří ten semestr, co jsem studovala v Paříži, bydleli na internátu na mém patře. Ale myšlenky se mi vždy vrátí k Dawsonovi, což mě dovede zpět k tomu polibku. Ale proč by se mi myšlenky nevracely k Dawsonovi? Byl důležitým faktorem v mém životě tak či onak od dětství. Dokonce jsem se pokoušela myslet na Paceyho, ale to jen zavedlo mou mysl zpět do zakázaného království Dawsona Leeryho.
Kdyby nás teď někdo viděl, myslel by si, že jsme milenci, možná dokonce manželé. Hlavou mu spočívám na hrudi a on má ruku kolem mého pasu. Byli jsme tak, když jsem se vzbudila. A jsme ve spodním prádle, což mě k smrti vyděsilo, když jsem se vzbudila. Pak jsem si vzpomněla, jak jsme opilí vklopýtali do jeho domu, vzájemně jsme se nazdařbůh podepírali a tak se nakonec dostali do jeho ložnice. Jen jsme ze sebe shodili oblečení, klesli na postel a téměř okamžitě usnuli.
Ale zjev může klamat, zvláště když jde o mě a Dawsona. Ale myslím, že takto by to bylo, kdybych si vybrala Dawsona. Byla bych tam, kde jsem teď, v jeho náručí. Tak v čem je rozdíl? Co můžu říct, jediná věc, která odlišuje Dawsona a mě od jiných párů, je sex. Samozřejmě, ten jsme zažili rovněž. V druháku na vysoké a pak skoro v páťáku, když nás přistihla Gale. Tu noc jsme byli příliš opilí, než abychom se styděli, nebylo to pokuřující až do následujícího dne, kdy na nás Gale během vánoční večeře neustále mrkala. Skoro jsme se s Dawsonem dali dohromady, ale pak jsem zpanikařila, měla jsem strach, že se jen bojím jít dál. Vysoká byla téměř u konce a strach, že visím na Dawsonovi (má metafora pro minulost), byl zdrcující. V tu chvíli, kdy jsem Dawsonovi řekla, že si myslím, že bychom měli zůstat jen přátelé, jsem toho litovala, ale to už bylo příliš pozdě.
Během následujících let došlo k pár dalším podobným příhodám jak s Dawsonem, tak s Paceym. Ano, teď to dokážu přiznat, hrála jsem si s nimi. Vždy tu byl nevyslovený příslib, že mě nakonec mohou získat. Není divu, že Jen z mého milostného života učinila předmět svého posledního přání, myslím, že jen chtěla ze záhrobí trochu klidu. Ale vážně, jak sobecká jsem to byla? Prostě jsem předpokládala, že řeknu ‘fajn, hoši, jsem připravena si vybrat‘ a oba budou dychtivě očekávat jakoukoli kostičku, který jejich směrem možná hodím. Dawson šel dál, tím jsem si jistá. Viděla jsem pohledy, které mu včera věnovala ta Rebecca. Způsob, jak hluboce se na Dawsona dívala, mi v těle zapálil veškerá čidla žárlivosti. Vím, že s ní spal. Nic neřekl, ale poznala jsem to. Viděla jsem mu to na očích. Po většinu času ji ignoroval. Nevím, jestli je v práci takto nevšímavý, nebo jestli se jen cítil divně být zároveň s ní a se mnou. Ať tak či onak, většinu času strávil zalezlý v rohu hovorem se mnou. Oba jsme byli opilí a dotýkali jsme se více, než je u nás obvyklé. Má pověstná žárlivost se samozřejmě ujišťovala, že Rebecca vidí, jak se k sobě máme. Ano, jsem mrcha. Nevím úplně, o co mi jde, nemyslím, že ho chci, ale ani nechci, aby ho měla jiná. Uvědomuji si, jak je to k Dawsonovi nefér. Že já mohu být s Paceym a očekávat, že mu to nebude vadit, zatímco já ani nechci, aby si povídal s ženou, kterou ani neznám, protože mám tušení, že spolu spali. Pokud je to tak, pak jsem skutečně mrcha. Všechno to analyzování mi ještě zhoršuje tupou bolest hlavy. Ale musím přiznat, že jsem v terapii už hodně pokročila. Než jsem s ní začala, ani bych se nepokusila propracovat se pocity žárlivosti nebo otázkou zda a proč jsem utíkala. A i pokud k Dawsonovi stále chovám city, co by na tom sešlo? Šel dál a Paceyho by to zabilo. Dawson si beze mě jako partnerky poradí, ale kdybych opustila Paceyho, pochybuji, že by to dokázal zvládnout.
Ale včera večer jsme se políbili. Byla to čistá náhoda, ale nemohla jsem si pomoct a bylo mi to příjemné. Stále to mezi námi jiskří, cítila jsem to a vím, že Dawson také. Nebyla jsem to jen já, kdo se do toho polibku ponořil. Pro takhle brzy ráno je toho všeho na mě příliš. Možná se jen budu ještě chvíli slunit v pocitu spočívat mu v náručí.
Dawson
Je to zpět. Všechna láska, kterou k ní cítím, mě opět zaplavila v jedné mohutné vlně polibku. Ne že bych ji stále nemiloval už předtím, ale téměř jako bych zapomněl na plnou sílu ukrytou za těmi city. Je to tak dlouho, co jsme se naposledy políbili, myslím opravdu políbili, že jsem téměř zapomněl, jak strašně hypnotické umějí naše polibky být. Ne že by ten polibek včera večer byl vášnivý nebo žhavý, alespoň ne pro náhodného pozorovatele. Ten polibek byl bota, vtip. Ale cítil jsem přeskočení elektrické jiskry z jejích rtů na mé a zpět a vím, že ona také. Jak to vím? Měla to v očích. Mluvily ke mně tak zřetelně, jako bych to sledoval na televizní obrazovce.
A teď ležíme tady. Ruku mám kolem jejího pasu a ona se mi opírá o hruď, mám své staré trenýrky a ona černé ladící prádlo. Naše těla se nějak musela v průběhu noci najít, protože takto jsme určitě neusnuli. Domů jsme vklopýtali opilí, shodili oblečení a padli do postele. Přesto si má část nemůže pomoct a myslí na to, že takto by to bylo, kdyby si zvolila mě. Byla by tady, v mém náručí. Sem patříme. Tak jaký je v tom rozdíl? Pokud bychom k sobě patřili úplně, líbal bych jí teď něžně rameno a přesouval se ke krku. Joey by se otočila a pokárala by mě, že musíme být brzy na letišti, ale stejně by mi polibky oplatila. Možná bychom zmeškali letadlo.
Ale úplně k sobě nepatříme. Ačkoli se pokouším myšlenky na to potláčet, dává své tělo Paceymu. On je ten, kdo ji líbá, kdo se s ní miluje. Jsem její spřízněná duše, pokouším si připomenout. Dostávám z ní to nejlepší. Její tělo je sice nádherné, ale je to její mysl, její duše, které skutečně miluji. A ty mám, vždy jsem je měl a myslím, že je vždy mít budu. Není to moc velká útěcha, když cítím její teplé tělo opřené o mé. Tělo mi chce křičet nad tou hroznou nespravedlností.
Je vzhůru. Vím to. Měl bych jí říct, že je čas vstát, že za chvíli musíme být na letišti. Brzy se vrátíme do skutečného světa, kde je čerstvý vzduch, skutečná ňadra a Joey je s jiným mužem. Ale neřeknu ani slovo. Chci takto zůstat navěky, nechat svět za humny. Nejsem si jistý, proč se ještě nepohnula, proč se ode mě nechá objímat, ale nebudu si stěžovat. Vezmu jakýkoliv kousek náklonnosti, který mi poskytne. Jsem takto patetický. Ale včera večer jsme se políbili. Musím jen vyčkat na svůj čas. Ale pro teď se jen budu ještě chvíli slunit v pocitu mít ji v náručí.
Joey
"Dawsone," nemohu si pomoct a zareptám, když mi jeho zvonící telefon propíchne mozek a vyšle skrz něj vlny bolesti. Žaludek mám na vodě, tělo unavené a buší mi hlava. "Mohl bys ten zatracený telefon vypnout?"
"Nápodobně," oplatí mi reptání, když se rozezní i můj mobil. Mátožně se podívám, kdo volá. Harley. S trochou viny telefon bez zvednutí vypnu. Právě teď se nemohu potýkat s vysokoškolským milostným trojúhelníkem.
Cítím se špatně, že jsem se na Dawsona utrhla, když ho vidím vypínat mobil. Vím, že se tohle ráno cítí stejně špatně jako já. Oba jsme toho včera vypili a přes míru a naše odměna čeká až u stanoviště B-10 na jednom z nejhorších letišť, na kterých jsem byla. "Co kdybychom oba nechali vypnuté mobily, dokud se nedostaneme do Capeside?" Pokouším se znít trochu jemněji, když to říkám. Není to jeho vina, že jsem včera byla tak nervózní, že jsem cítila potřebu se zhulákat.
Dívat se na jeho seriál, abych zjistila, kdo si zasexuje, bylo strašně divné. Kdykoli vidím Sammy a Colbyho, nemohu si pomoct a myslím na ně jako na Dawsona a sebe. Musím říkat, jak bylo divné vidět Sammy a Colbyho sexovat po té, co jí dal k narozeninám skleněnou kouli? Bylo to jako se dívat na sebe. Musím říct, že Sammy a Colby si poradili s následky trochu lépe než Dawson a já. Ale přece jen, nebyla tam jiná žena, s kterou by Colby už spal, aby ublížila a ponížila Sammy ráno po té. Fajn. Právě teď se necítím natolik dobře, abych se do toho pouštěla.
"Tak," řekne Dawson, když se posadí na židli. "Co jsi říkala včerejší epizodě?" V jeho tváři vidím očekávání. Včera jsme o tom nemluvili, oba jsme byli příliš opilí. Kde mám vůbec začít?
"Byla... hezká," říkám nakonec.
"Hezká," zopakuje Dawson.
"Jo," zkouším to rozvést. Nechci, aby nabyl dojem, že se mi nelíbila nebo tak něco. "Líbila se mi. Líbilo se mi, jak to dopadlo."
Slyším Dawsonův úlevný oddech. "Bál jsem se, že se ti to nebude líbit."
"No, bylo to téměř dokonalé," připustím. "Ale bylo skoro divné se na to dívat. Svým způsobem to odráželo skutečný život lépe než skutečný život sám."
"Co tím myslíš?" zeptá se.
"No, hádám, že když se teenageři milují, nebo i když se nemilují, když na to přijde, spí spolu. Obvykle to netrvá pět let."
"Pravda," povzdechne si Dawson. "Stanice bylo silně proti. Podle nich sex znamená pro pár konečnou."
"Hmm." Nejsem si jistá, co bych na to měla říct. "A dojeli na konečnou?" zeptám se nakonec.
"Nevím. Právě teď to píšu. Nevím, co bych si s nimi měl počít." Vím, že se mi teď svěřuje. "Chci říct, že jedna má část chce, aby zůstali spolu navěky, hádali se, analyzovali, prostě byli spolu šťastní."
"Ale to není skutečný život," nemohu si pomoct a říkám téměř lítostivě. "Zvlášť když jsi teenager."
„A v teenagerovském dramatu nemůžeš mít dvě hvězdy pořád šťastné a zamilované. Co s tím?" zeptá se.
"Pravda," souhlasím.
"Takže," nadechne se. "Není to ani tak otázka jestli, ale kdy."
Dawson
Jsem rád, že se jí ta epizoda líbila. Jsem více než rád, spíše u vytržení. Říct, že jsem byl z její reakce nervózní, by bylo podcenění roku. V té epizodě toho bylo tolik, co jsem převzal ze skutečnosti, návštěva jejího otce, skleněná koule a její narozeniny. Bál jsem se, že se na mě bude zlobit, křičet na mě, že jsem pro peníze využil její soukromý život. Ale možná, že proto, že jsem vyvážil pravdu s řádnou porcí fikce, jí to nevadilo. Do té epizody jsem vložil spoustu práce, jsem rád, že se jí líbila.
"Nedívej se," zašeptá mi s úsměvem. "Ale támhleta žena si tě prohlíží." Chvíli počkám a pak se tím směrem podívám. Hmm... atraktivní bruneta s časopisem v ruce, musí jí být ke čtyřicítce. Pro mě nejspíše trochu moc stará. Joey má pravdu, trochu divně se na mě dívá.
"Možná tě poznala," pokračuje Joey.
"Režiséry lidé nepoznávají, pokud nejde zrovna o Spielberga a tak."
"To je taky fakt." Joey se nakloní a zašeptá mi do ucha: "Možná si jenom myslí, že jsi kus." Nemyslím si, že je to tím. Teď se dívá na Joey.
"Možná si myslí, že ty jsi kus," škádlím ji.
"Nejspíš si myslí, že jsem tvá žena nebo tak." Zasměje se. Nevěděl jsem, že je ta představa tak absurdní.
Ne, tím to není. Teď zírá na nás oba. Možná mě poznala. "Nebo se jí možná líbíme oba." Joey se zasměje ještě více. V hlavě se mi zjeví příslušný obrázek, ale jen na chvíli. Nelíbí se mi, jak se na nás dívá.
"Neslyšel jsi?"
"Cože?" odpovím. Očividně neslyšel. Musel jsem se bavit představou Joey a té ženy déle než jsem si myslel.
"Máme nastoupit do letadla."
10
Pacey
Život je fajn. Jedu po známém úseku silnice zbrusu novým Viperem na úžasné jídlo s lidmi, kterém mám na světě nejradši. A Joey se dneska vrací. Celý týden jsem se bez ní cítil ztracený, ale to se brzy změní. Celý týden jsem se snažil držet pudy žárlivého kluka na uzdě, ale stejně jsem si nemohl pomoct a volal jsem jí třikrát nebo čtyřikrát denně. Vím, že jsem to přeháněl a že bych to nespíš nedělal, kdyby bydlela u někoho jinýho. Ale na Dawsona právě teď fakt myslet nechci.
Budu myslet jenom na svý fajnový fáro. No, ve skutečnosti není moje. Svět se určitě řítí do záhuby, když sedmnáctiletý holobrádek dostane k narozeninám zbrusu novýho Vipera, zatímco jeho šéf řídí starou dodávku. Ale myslím, že Viper na pár dní je víc než férová výměna za použití mý dodávky na týdenní táboření a za měsíc volných pátečních večerů. Jsem stejně vzrušený jako dítě o Vánocích. Nemůžu se dočkat, až v něm Joey provezu. Možná ji vezmu tam, co jsem na střední parkovávali.
Byl jsem natolik v zajetí myšlenek na sex v autě, že jsem si ani neuvědomil, že jsem zastavil na příjezdové cestě Leeryových. Za mnou zastaví auto. Joey!
"Doufám, že nemáš manželku a tři děti, které nutíš spát v jedné ložnici," slyším říct hlas. Je to Andie, která žertuje ohledně školního projektu, na kterém jsme před dávnými věky pracovali. Šoupl jsem naši hypotetickou rodinu do jedné ložnice, abychom si mohli dovolit Vipera. Ve skutečnosti jsme si to auto nemohli dovolit ani tak.
"Člověk dělá, co musí," říkám, když se jí ženu obejmout. Vlasy jí hezky voní, po vanilce. Když jsme spolu chodili, voněly po jahodách, ale to bylo před mnoha lety.
"Nové auto?" zazáří.
"Těžko," směju se té myšlence. "Půjčil jsem dodávku a tohle je součást dohody."
"Dost dobrá výměna, pokud chceš znát můj názor," přejede auto očima.
"A ty máš pořád Saaba," říkám při pohledu na její auto. "Kabriolet?"
"Jo," vyhrkne. "Musela jsem zatáhnout střechu, protože venku je už zima jak v psinci."
"Jo, ale to je záliv. Neboj, zejtra si nejspíš budem moct vyrazit v šortkách."
"Nebo v bikinách," žertuje.
"Kéž by."
"Pro tebe všechno, Wittere."
"Myslel jsem, že nebudeš moct přijet." V telefonu se zmínila, že pro residentku je téměř nemožné vzít si na Díkuvzdání volno.
"Jo," povzdechne si téměř smutně. "Můj příběh vyhrál."
Jen přikývnu. Je to na kapesník. Středoškolští přátelé se potkají v patnácti a celé roky zůstanou spolu. Pak ta, co konečně najde v životě klid a stane se matkou, zemře mladá a nechá své jediné dítě nejlepšímu kamarádovi, který je náhodou Andieiním bratrem. Neumím si představit, že by to mohl někdo trumfnout.
"Jsem rád, že jsi přijela," říkám nakonec. "Bez tebe by to nebylo ono." Bez Jen to nebude ono a já vím, že oba myslíme na totéž, protože mě v tichosti chvíli hladí po zádech. Pomáhá mi to. Na okamžik mě uvede v úžas, jak jeden člověk může pro druhého vždy něco správného říct nebo udělat.
"Slib mi, že mě před odjezdem provezeš po hlavní třídě," žádá mě v pokusu zvednout náladu.
"Co kdybych nás zavez k Mercerovo rybníku a ty nás pak zavezeš do Sand Pointe."
"Dohodnuto," říká s nataženou rukou.
"Dohodnuto," objímám ji místo potřesení rukou.
Dawson
Když zastavíme, spatřím Andie a Paceyho, jak se objímají. Jsem rád, že nakonec přijela. Mám pocit, že dnes budu potřebovat tolik přátel, kolik jen půjde. Myslím, že my všichni.
"Jo?" zeptám se. "Pacey si pořídil nové auto?" Věděl jsem, že si restaurace vede dobře, ale nevěděl jsem, že až tak dobře. Ale možná mu ho Doug schoval na policejní aukci nebo tak něco.
"To pochybuju," říká pomalu. "Pokud nechtěl, aby to bylo překvapení."
Když vystupujeme, vidím, že si Pacey všiml, že tu jsme. Nebo bych měl říct, že je tu Joey. Přižene se k ní, zvedne ji ze země a zatočí s ní. A políbí ji. Je to poprvé od čtvrťáku na střední, co je spolu vidím jako pár. Tehdy to bolelo, ale nyní je ta bolest jiná. Tehdy jsem měl pocit, že jsem ji ztratil navždy. Nyní je to, jako by věc, kterou miluji, byla jen kousek na dosah. Nevím, co bolí víc. Pak jsem vržen do reálného světa. Joey podá Paceymu tašky a on je hodí do kufru auta, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Je jeho. Dnes večer s ním odejde, bude spát v jeho bytě a budou se milovat. Zasahuje mě to jako blesk. Je mnohem snadnější držet se naděje a nenechat se stravovat žárlivostí, když mě od nich odděluje celý kontinent. A teď se líbají, zatímco se opírají o kufr jeho zbrusu nového auta.
Už se na to déle dívat nemohu. Otáčím se k Andie a ona ke mně vykročí.
"Je to dlouhá doba," říká, když mě objímá.
"Až moc dlouhá," oplácím jí objetí. Naposledy jsem ji viděl na Jenině pohřbu, ale to neříkáme. Voní hezky, po vanilce a piškotech. Odolávám nutkání přivonět si k jejím vlasům.
"Vypadáš skvěle." Udělám krok dozadu a prohlížím si ji. Když píšu pro Lexi, vždy se pokouším myslet na to, co by udělala Andie. Ale když myslím na Andie, vždy si vzpomenu na hyperaktivní dívku v montérkových kalhotách, milou, ale trochu střelenou. Hezkou, ale obyčejnou. Tak to už není. Dospělost jí sedí. Andie vypadá jako vysokoškolsky vzdělaná pokroková demokratka z východního pobřeží, která jezdí drahým autem. Rafinovaná a elegantní v šedých vlněných kalhotách a růžovém svetříku. Velmi vytříbené, ale přesto je v ní víc, vřelé a nefalšované štěstí zrazuje její formální zevnějšek.
"Sám nevypadáš špatně," škádlí mě. Já nevím. Ačkoli už nejsem patnáctiletý kluk, co se ztrácí v mikině o tři čísla větší, ztěží byste mě označili za elegantního či hezkého.
"Nové auto, co?" říkám nakonec, když se zdá, že mají Pacey a Joey přivítání za sebou.
"Ne tak docela," odpoví Pacey, přijde ke mně, potřese mi rukou a pak si mě přitáhne k objetí. Musím přiznat, že jsem trochu překvapený. Ale několik obav, které jsem ze dneška měl, mizí. Ne že by byl Pacey můj nepřítel. Je můj přítel. Přál bych si, abychom byli lepší přátelé. "Mám ho jen na několik dní na výměnu."
"Pojďte," říká zvesela Andie a já vidím záblesk dívky, kterou kdysi bývala. "Jackovo a Dougovo auto tu už je."
Joey
Je to dobré. Objímají se. Nechtěla jsem, aby tu vládlo napětí, ne dnes. Myslím, že z úcty k Jen všichni na den odloží svou malichernost a žárlivost stranou.
"Andie," otočím se k ní. "Sluší ti to." Ráda ji zase vidím. Naposledy jsme se viděli na Jenině pohřbu. Vzhledem k času, který trávím v Capeside, nemám skutečnou výmluvu, že si nikdy nedopřeji hodinku jízdu za ní do Bostonu. Slíbila jsem si, že se to změní. Nyní je to nejstarší kamarádka, která mi zbyla, vzpomínka na dny, kdy jsem si za přátele dovedla představit jen lidi, kteří měli penis.
"Tobě taky," odvětí.
"Musím se ale převléct," směji se. "Z letadla jsem celá ulepená."
"Nesmysl," říká. "Vypadáš skvěle." Ve skutečnosti se cítím trochu pošetile vedle elegantně oblečené Andie ve vkusných kalhotách a svetru.
"Pojďte," obrátí se Andie zvesela na Paceyho a Dawsona. V hlase jí stále slyším tu ztřeštěnou teenagerku, kterou kdysi bývala. "Jackovo a Dougovo auto tu už je."
Uvnitř jsme přivítání záplavou lidí. Bessie a Bodie si mě bez váhání ukořistí a Alex jim šlape na paty. Dawson je okamžitě obklopem Gale a Lily. Její nový manžel se drží trochu zpátky, nejspíše si není jistý, jaké místo má mezi lidmi, kteří znají jeden druhého lépe než sami sebe. Ale Dawson to mění. Přitáhne ho do objetí ke Gale a Lily a já ho mám za to ráda. Andie zvedne Amy a zapadne do výměny laskavých slov s Jackem a Dougem.
"Evelyn," řekne Pacey a políbí ji na tvář. "Nikdy jste nevypadala půvabněji. To jsou nové šaty?"
"Mám tvůj telefon, mladý muži," pokusí se říct babička přísně, ale navzdory snaze zčervená. "Vsadím se, že to říkáš všem ženám."
"Jen těm oslnivým v krásných šatech," zareaguje promptně Pacey a babička září štěstím. Nevím, zda se s tím narodil, ale Pacey vládne šarmem, který k němu vábí jako med včely ženy od devíti měsíců do devadesáti let.
"Už nám chybí jen Audrey," řekne Dawson a bezúspěšně se pokusí rozmotat Liliny ruce z krku.
"Přijede i Anti-Pacey?" zeptá se Pacey, když si bere Amy od Andie.
"Myslím, že až zítra. Je teď v Anglii nebo tak něco." Ignoruji Paceyho zvednuté obočí a napřahuji ruce, abych se rovněž zúčastnila hry na 'předávání dítěte'.
"Nebudeme čekat dlouho," ukáže Bessie na auto, která se objevuje na příjezdové cestě. Je to Audrey, sama a zpívající si nějakou písničku, kterou neslyšíme. Sluneční brýle si dá z očí na vršek hlavy a zaparkuje. Až teď si všimne, že jsme se shromáždili u okna. Věnuje nám nadšené zamávání a vyskáče po schodech.
"No, jsem tu, takže můžem tu párty rozjet," říká. Nejsem si jistá, jestli mluví vážně nebo ne. Někdy u ní člověk prostě neví.
Podívá se na mě a Dawsona. "No, vás dva jsem tuhle viděla. Ale tebe," obejme Paceyho. "A vás dva," obrátí pozornost k Dougovi a Jackovi. Audrey obejme všechny v místnosti až po nového manžela Gale a pak mi sebere z náručí Amy.
"Nazdar, králíčku," cukruje. Audrey to s dětmi umí. Nikdy by mě to nenapadlo, ale když byla Jen jednou nemocná, vešla jsem do nejdivnějšího hry na salón krásy, kterou jsem kdy viděla. Alex seděl na židli s napulírovanými vlasy a holícím krémem na tváři a Audrey seděla na posteli s časopisem v ruce. Vypadala, jako kdyby nosila válečné barvy a vlasy jí trčely všemi směry.
"Chystáme se na oběd v Africe," řekla zběžně, zatímco Lily pokračovala v mučení jejích vlasů. "Chceš se přidat?"
"Nemůžu," řekla jsem a snažila se zakrýt úlevu v hlase. "Musím zajet do nemocnice, než skončí dopolední návštěvní hodiny."
"Budu tu, až se Gale vrátí a skončím s obědváním v Africe."
Odešla jsem s myšlenkou, že Audrey bude jednou skvělá máma.
"Půjdu se převléct," oznámím.
"Posluž si a použij můj pokoj," řekne Dawson a přidá se k 'předávání dítěte' a vezme si ode mě Amy.
Pacey
Jen je dnes přítomna všude. Ve vzduchu, ve vlnách v zátoce, ve svých přátelích a hlavně v tom malém skřítkovi, který běhá kolem s buclatými ručičkami a špinavě blonďatými vlasy. Řekněte Amy ne a přísahám Bohu, že se otočí, usměje se na vás a stejně to udělá. Je to nezbedné, je to rozkošné, je to Jen. Ale zároveň je v mnoha ohledech jiná. Doufám, že nikdy nebude mít pocit, že žije ve stínu své matky. To bych nechtěl. Pravda je, že ji mám rád, jako by byla má vlastní. Jak jsem slíbil, každý sobotní večer je jen náš. Chodíme do ZOO, do parku, k McDonaldovi, všude možně. A pokaždé, když ji přivedu domů, mi Jack říká, že bych jí neměl nic kupovat, ale já jí vždy něco koupím. Nemůžu si pomoct. Jack říká, že z ní dělám největšího osmnáctiměsíčního rozmazlence, kterého kdy viděl.
Duch Jen je tu zcela jistě přítomen, spojuje nás, pomáhá nám odložit stranou vše, co se stalo ve vzdálené a ne tak vzdálené minulosti. A já jsem odhodlám odvést svý. Jsme v tom všichni společně. Z nějakýho důvodů se kosmický duch, Bůh, nebo kdo stanovuje zákony vesmíru rozhodl, že lidé v tomto domě patří k sobě. Kdo jsem, abych se proti tomu stavěl?
"Hej," podávám Jackovi pivo a posadím se, abych se podíval na Patrioty proti Medvědům. Je divné vidět tam stát u postranní čáry Henryho. Je zraněný a ani nemá dres, ale stejně vypadá, že tam patří. Že je ve svém živlu.
Přijel na pohřeb. Poznal jsem ho hned. Dětská tloušťka a dlouhé vlasy byly pryč, stejně jako nedotknutý, nevinný výraz. Přemýšlel jsem, zda zmizel, když Jen zemřela, nebo už dávno předtím.
"Ahoj, Henry," potřásl jsem mu rukou a nevěděl co dalšího říct. Nenapadlo mě, že by přijel, že to vůbec ví. Celé roky mi nepřišel na mysl, ne že bych na něj nějak moc myslel předtím.
"Byla to má první láska," řekl Henry po dlouhé pauze. "Máma mi řekla, co se děje. Když jsem přijel, bylo už pozdě, byla pryč. Asi jsem jí jen chtěl dát sbohem, poděkovat."
Nebyl jsem si jistý, jestli se mám zeptat, ale zeptal jsem se. "Za co?"
"Za to, že byla má první láska, že mi ukázala, co vůbec láska je. Na první lásce je něco, co nikdy opravdu neskončí." Chvíli jsme stáli v tichosti a pak odešel. Viděl jsem nastupovat do auta a odjet. Nevěděl jsem, že byl jejich vztah tak vážný. Zdál se typický středoškolský. Ale každý vztah na střední je vlastně vážný, zvláště ten první.
Bylo neuvěřitelné, kolik lidí na Jenin pohřeb přišlo. Byli tam lidé z Capeside, Bostonu, New Yorku, odevšad. Nedokázal jsem si představit, že Jen vůbec tolik lidí znala. Staří přátelé, bývalí kluci, kolegové z práce a rodina. Když se skoro každý váš bývalý ukáže na vašem pohřbu, je to nefalšovaná známka úžasného člověka. Drue Valentine dokonce brečel. Vím, že jsem znal jen jednu stranu jeho příběhu, ale zdálo se, že se s Jen hodně sblížili, když přešla na NYU a já zjistil, že Drue tam přestoupil rovněž. Vždy popírala, že by spolu chodili, ale já nevím. Vzhledem k incestní minulosti naší party je zázrak, že jsme se s Jen nikdy nedokázali dát dohromady, ne že bychom se nesnažili. Na střední jsme měli ten sexuální pakt a pak tu byla ta jedna opilecká noc, když jsme zjistili, že se spolu Dawson a Joey málem vyspali během těch nyní neslavně známých vánočních svátků. A během let nastal asi tucet dalších okamžiků, kdy jsem se chtěl řídit srdcem. Když se na to ohlížím, jsem rád, že jsme se nikdy dohromady nedali. Nyní mohou být mé nejoblíbenější vzpomínky na Jen chození za školu, flákání se po městě a zpívání z plných plic Baba O'Rileyho. Jen je jediná žena, která kdy oceňovala můj hudební vkus. Přemýšlím, jestli bych se měl o Henrym zmínit Jackovi. Někdy vypráví historky o Jen až smíchy přijde o hlas a jindy se o ní nechce bavit vůbec. Problém je vyřešen, když si k nám přisednou Doug a Dawson, které následují Audrey a Andie. Všichni společně bychom měli být schopni slušné konverzace.
"Hej," řekne Joey, když schází dolů. V plátěných kalhotách a černém svetru vypadá skvěle. Možná se budeme muset před večeří projet. Dělám jí místo, aby si sedla napůl na můj klín a napůl na gauč, ale ona si sedá na podlahu vedle Andie a Audrey. Nebo bych měl říct: k těm, které nezajímá, že Patrioti dostávají na frak.
"Myslel se, že si vezmeš tu červenou blůzu," řekne Dawson zběžně.
Myslím, že se mi nelíbí, jak zběžně to řekl. Jako by věděl, co si obléká.
"Chtěla jsem," říká Joey. "Ale je na ní pořád ta skvrna z neděle."
Copak bylo v neděli, přemýšlím, ale pokusím se pocity žárlivosti potlačit. Postupně přijdou na řadu horší věci než hovor o blůzách, tím jsem si jistý. Dojde na Los Angeles, na dětství a na Zátoku. Bessie je více než natěšená na vyprávění o té filmové premiéře. Dokonce našla někoho, kdo si to nahrál. Teď si to můžeme pouštět pořád dokola, jako Zátoku. Boží!
Ale nemohu si odpustit drobný úsměv, když si uvědomím, že jsem měl každou ženu v místnosti. Sakra, dokonce jsem dvě z nich připravil o nevinnost. Andie vynahradila zkušenosti úsilím a horlivostí. Do dnes jsou jedny z mých nejmilejších vzpomínek dny, které jsem s touhle holkou strávil. Pak je tu má Joey. Když jí bylo sedmnáct, nevedla si v posteli zrovna obratně, abych byl zdvořilý. Ale časem se věci mění a jsem rád, že to je jedna z nich. Pak je tu Audrey. Nikdy to neřeknu nahlas, ale s ní jsem zažil nejlepší sex svého života. Vyzkoušela všechno a dokonce přicházela s vlastními nápady. Dodnes jí dlužím. Vstoupila mi do života, když jsem si myslel, že už mám všechny velké životní lásky za sebou. Bylo mi devatenáct a teď se to zdá směšné, ale tehdy to bylo to nejdůležitější, co pro mě mohl kdo udělat.
"O čem si to špitáte, holky?" ptám se Audrey, Joey a Andie, které mají hlavy dohromady jako na nějakém dívčím večírku.
"Pššt," řekne Audrey a na protest zvedne ruku. "Máme první výroční zasedání klubu 'Chrápala jsem s Pacey Witterem'."
Na chvíli se rozhostí ticho a všichni se na sebe jen díváme. Začíná se vracet trapnost, která tu ještě před pár okamžiky nebyla. Nevím co říct, tak se napiju piva. Dawson a Doug následují mýho příkladu. Ale Jack se najednou rozesměje. Je to srdečný smích, který mu jde rovnou od srdce. Audrey se k němu připojí a brzy ji následuje Doug. Než se nadějeme, všichni se nekontrolovatelně smějeme. Smějeme se sami sobě a smějeme se jeden druhému a nyní si vzpomínáme, proč jsme všichni přátelé.
"Čemu se smějete?" zeptá se Lily, když s Alexem vejdou do obýváku.
"Ničemu, zlato," řekne Joey, která si osouší slzu z oka, a otevře Lily a Alexovi náruč.
Joey
Je to dobré, vlastně více než dobré. Jsme tu všichni a je tu přítomný ten pocit, že jsme v tom všichni společně. S Dawsonem žertujeme, že jsme byli v minulém životě manželé, ale je to tak. Mám pocit, jako bych s těmito lidmi prožila už několik životů. Napětí je na chvíli pryč, asi hlavně kvůli lásce a úctě k Jen. Panuje jen pocit vzájemného kamarádství.
Andie, Audrey a já jsem natažení na podlaze a pokoušíme se o vést holčičí hovor, zatímco odpovídáme na otázky Alexe a Lily. Hlouposti jako 'proč je nebe modré' a tak.
"To je tvá kabelka, Andrey?" zeptá se Lily s černou koženou kabelkou v ruce. Mezi těmi dvěma je takové to holčičí spojení a Lily předpovídám budoucnost ve světě módy.
"Jasně, zajdo. Je na prodej."
"Za kolik?" zeptá se Lily a zkoumá zevnějšek. To mi připadá úsměvné, protože pochybuji, že už plně chápe hodnotu peněz. Ale Audrey rovněž ne, že?
"Osmdesát dolarů," prohlásí hrdě Audrey. Jak jsem očekávala, to číslo Lily moc neříká.
"Co to sestřičku učíš?" ozve se Dawson, ale úsměv jeho přísný tón zrazuje.
"Každá žena musí umět obchodovat," brání se Audrey.
Lily si přehodí kabelku přes rameno a k Alexovi řekne: "Líbí se ti má kabelka?" Když si dá ruce v pas, pokouším se skrýt úsměv. "Přišla mě jenom na osmdesát centů." Všichni si vzájemně vyměníme nad Lilyným omylem úsměvy. "Je na prodej," dodá po chvilce.
"Můžu se kouknout dovnitř?" zeptá se Lily.
"Jistě," odvětí Audrey a nenápadně z ní vyndá Cosmo a šoupne ho pod gauč.
Alex a Lily se s Audreyinými časopisy stáhnou do rohu.
Díkybohu mají jen Ženu a život, Spy a podobné záležitosti. Modlím se, aby se nevrátili a nevěděli, kde je klitoris.
"Joey," zeptá se Lily. "Je můj bratr tvůj kluk?" Bezva, další otázky.
"Ne, drahoušku. Jsme nejlepší přátelé, jako ty a Alex." Alex se z nějakého důvodu hihňá.
"A proč se líbáte?" Tohle bude nepříjemné.
"Někdy se líbáme na tvář. Dospělí přátelé se tak někdy zdraví nebo loučí." Musím být opatrná, nebo se Alex a Lily začnou líbat. Na to mají celou střední školu. Kromě toho cítím, jak je Pacey napjatý. Jsou to jen nevinné dětské otázky, ale chápu, proč by mu to mohlo být nepříjemné.
"Ale líbáte se jako máma a táta," řekne Alex.
O co tu sakra jde? "Co tím myslíš?" zeptám se ho.
"Hele," řekne a podá mi časopis.
Tělem mi projede vlna obav. Je to tam, fotografie mě a Dawsona a "líbáme se jako máma a táta", jak to Alex výmluvně podal. V hlavě mám prázdno, necítím tělo. Není to jediná fotografie. Na další mi Dawson dává ukousnout ze svého sandwiche, na další se ruku v ruce procházíme, na další máme kolem sebe na té premiéře ruce a uprostřed je ta, na které se líbáme. Je tam i text. Musím si ho přečíst. Je to boj soustředit mysl, aby dokázala dát dohromady slova.
Nadpis na stránce hlásá 'Nové páry' a o stránku se dělíme s dalšími dvěmi dvojicemi. Náš průvodní text zní: 'Zázračný režisér Dawson Leery nikdy o svém milostném životě nemluví, tvrdí, že má čas jen na práci. Slavný režisér Zátoky ale podle všeho v těchto dnech zpívá jinou písničku, jak naznačují fotografie, na kterých je zachycen se svou dlouholetou kamarádkou, Joey Potterovou, o které otevřeně přiznal, že je inspirací pro Sammy Gardnerovou v jeho úspěšném seriálu.' Ale to není vše. Pod každým obrázkem je vysvětlující popisek. U toho z oběda je: 'Na obědě ve slavné restauraci se k sobě Dawson a Joey chovali velmi přátelsky a tady dává Dawson ochutnat Joey ze svého sandwiche.' U fotografie, kde se držíme za ruce, je prosté: 'Dawson Leery a Joey Potterová si užívají klidnou procházku, zatímco si režisér dopřává oddechu od napjatého rozvrhu filmování Zátoky.' A pak ta premiéra: 'V rozhovoru, který ten večer Dawson poskytl, tvrdil, že jsou s Joey pouze nejlepší přátelé, zatímco Joey použila termín spřízněné duše. Imituje umění život nebo život imituje umění?' A když už to nemůže být horší, stane se. Je tam ta fotografie polibku ze včerejšího večera. Píše se u ní: 'Na soukromém večírku u příležitosti vysílání poslední letošní epizody Zátoky, který pořádala jejich společná přítelkyně, zpěvačka a skladatelka, Audrey Liddelová, se Dawson a Joey dlouze políbili.' Sakraaaaaa.
11
Pacey
Cítím, jak mi z těla jedním pomalým hvízdnutím uniká veškerý vzduch, jako u píchlého basketbalového míče. Tohle je horší, než když táta řekl Dougovi, že nezáleží na tom, kolik toho zvořu, protože alespoň má Douga. Tohle je horší, než když jsem nešťastnou náhodou zabil našeho psa, když jsem neúmyslně podpálil kuchyň. Tohle je horší, než když tátovi uniklo, že jsem omyl. Je to horší, protože jde o ni. O Joey, o jedinýho člověka, u kterýho jsem se spoléhal, že mi neublíží. Jediný člověk, kterýho miluju s bezmeznou oddaností natolik, až to fyzicky bolí, se líbá na stránkách nějakýho časáku s jiným klukem. Ale není to jen tak nějaký kluk - je to Dawson. Je legrační, že ho po všech těch letech pořád považuju za nejlepšího přítele. Jen Bůh ví proč. Hádám, že staré zvyky rezaví jen těžko. Teď drží ten časák Audrey. Když se jí nakloním přes rameno, ty nechutné fotky jsou stále tam. Trochu jsem doufal, že se mi to jen zdálo.
"Já, ehm, neměla jsem tušení." Audrey koktá, jako by byla odpovědná za fotky, které mám vypálené v mozku. Chce časopis zavřít, ale místo toho jí ho beru. V očích jí vidím směs emocí. Dělá si starosti, je trochu vyděšená a ještě něco. Myslím, že je to lítost. V těch hlubokých modrých očích je lítost. Stále jsem nenašel odvahu pohlédnou na Joey nebo Dawsona. Ve tvářích těch dvou se buď mé nejhlubší pochyby o nich, o sobě potvrdí nebo vyvrátí. Takže se místo toho dívám na ty fotky a nutím se číst průvodní text. Fotografie, na nichž se smějí, krmí se, drží za ruce, mají ruce jeden kolem druhého. Technicky vzato by to šlo vysvětlit jako chování nejlepších přátel, lidí, kterým je spolu dobře, protože se znají, co jsou živi. Ale jedna z těch fotografií nelže. Nedá se jen tak vysvětlit. Líbá ho. Má Jo líbá jinýho celýmu světu na očích.
A šok nahrazuje pomalu rostoucí hněv. Hněv na ni, že není schopna se definitivně rozhodnout. Hněv na ni, že mě už od třeťáku na střední vodí na provázku. S každou myšlenkou hněv roste a racionalita ustupuje. Ale nejvíc jsem naštvaný na něj. Dawson si vždycky jen tak napochodoval a vzal si, co chtěl, vždycky. Bylo jedno, jestli to patřilo někomu jinýmu, nebo jestli to bylo to jediný, co jste na světě měli. Když to Dawson chce, Bůh by se měl začít pěkně otáčet, aby to Johnny Hollywood dostal. Cítím, jak zatínám ruce v pěst a svírám čelist. Tentokrát bude Dawson litovat, že si vzal, co mu nepatřilo.
Ucítím na rameni spočinout chladnou ruku. Otočím se, abych Andie řekl, aby se do toho nepletla, ale nikdo tam není. Andie sedí vedle Audrey a díky svraštělému čelu a pohledu v jejích očích vidím, jaký má obavy. Hněv mizí a znovu ho nahrazuje tupá bolest. Musím odtud zmizet, než se hněv vrátí a udělám něco, co nikdy nebudu moct vzít zpátky.
Takže v tichosti a o samotě jdu na verandu. Když míjím "dospělé" v kuchyni, nic neříkám a zachovávám pomalý a klidný krok. Za mnou se žádné klapání či spěšné kroky neozývají, ale já je ani nečekal.
Joey
Pokusím se dostat z úst vysvětlení, ale žádná slova nepřicházejí. Bože, proč nemohu mluvit? Nemohu si pomoct a kradmo přehlédnu pokoj. Dawson vypadá ponuře. Tvář má prázdnou a nečitelnou. Kéž by něco řekl, cokoli, aby přerušil tohle mlčící kouzlo, pod které jsme se všichni dostali. Všichni vypadají účastně, ale poraženě. Jako by věděli, že nakonec Paceymu ublížím, a nevyhnutelný okamžik konečně nastal.
A já mu ublížila. Vidím mu to jasně ve tváři. Miluji toho muže a nějak jsem znovu ublížila lidem, které mám nejraději. Proč nemohu říct, že to je nedorozumění? S Dawsonem jsme přátelé, nic se nestalo. Chci mu říct, že ten polibek byl náhoda, ale zdá se to tak... nepřesvědčivé.
Když vidím jeho ublížený výraz, chci ho ze všech sil sevřít a držet. Když bych ho teď mohla ztratit, zdá se to tak jasné. Miluji ho a nechci ho ztratit. Vím, že mám pochybnosti, ale když ho tak vidím, chci ho jen držet a nikdy nepustit. Ale zlobí se. Má zaťaté pěsti a směřuje je na Dawsona. Je zřejmé, že mu to dává za vinu. Měla bych něco říct, abych ho zastavila, ale co? Pacey trhne hlavou a pak najednou uvolní pěsti a tiše odejde. Pokoj je plný ticha. Není v něm ani prostor na dýchání. Jack si povzdechne a Doug na mě zírá. Dawson má oči přilepené k podlaze a Audrey a Andie listují časopisem, jako by v něm byly stopy k tomu, co se skutečně stalo, jen se pořádně dívat. I děti jsou zticha a dívají se z rozšířenými očima z jednoho dospělého na druhého. Musím jít za ním.
"Hej." Ne nejlepší začátek, ale nevím, co říct jiného. "Není to, jak to vypadá." Je ke mně zády, ale vidím, že má napjaté tělo.
"Tak jak to je?" řekne téměř po minutě ticha.
Přijdu k němu blíže a postavím se vedle něj. Dívá se na zátoku. "Chtěla jsem ho políbit na tvář a on chtěl políbit mou a nějak jsme se srazili. O nic nešlo, byl to omyl." Mluvím rychle a slova ze mě vycházejí ještě předtím, než je dokáži v hlavě zformovat. "Zbytek byl úplně vytržený z kontextu. Všechno to bylo vytržené z kontextu."
"Proč mi to zní tak povědomě?" Paceyho hlas je slabý a klidný. Jedna má část chce, aby se přestal ovládat, aby na mě křičel a řekl mi, co cítí, jako to udělal na plese. Nesnáším, když se drží zpátky. Ale zní zničeně a to mě zabíjí. Zabíjí mě to, protože jsem to způsobila. Tak či onak mám pocit, že jsem si měla dávat větší pozor.
"Není to jako na střední," říkám. "Jsme teď dospělí. Nemusíme mezi sebe nechat vstoupit každé nedorozumění. Miluju tě." Jsem zoufalá. Zoufale dychtící, aby mě také pořád miloval. Nechci, aby to skončilo, určitě ne takhle.
"Nevím, o co mezi vámi šlo," říká Pacey se sebekontrolou a důstojností, o kterých vím, že jich nikdy nedosáhnu. "Ale upřímně, tady a teď nejsou správný místo a čas, abychom to probírali. Teď bychom měli vzdávat díky. Oslavovat. A je to poprvý, co jsou všichni od smrti Jen spolu. O tomhle byl měl být dnešek, ne o nás a našich malicherných soupeřeních a propírání vztahů." Má pravdu a já se teď stydím. Stydím se, že jsem znovu vše stočila na sebe. Vždy to tak je a dokonce i já to nesnáším. "Ale nechci to zamést pod práh," pokračuje Pacey. "Nemyslím si, že t můžeme jenom tak přejít. Takže mi něco slib, ano?"
"Co? Slíbím cokoli," zoufale se to snažím zachránit, zachránit si jeho.
"Slib mi, že si o tom večer promluvíme - a hezky upřímně. Nechci, abychom v sobě něco drželi. Musíme se chovat jako dospělí, kterými jsme."
"Ano," říkám a po tváři mi sjede slza úlevy. Mohu to vysvětlit, mohu ho přimět, aby to pochopil.
"A ještě něco."
"Ano?"
"Neutíkej za Dawsonem. Alespoň ne dokud se všechno mezi námi dvěma nevyřeší."
"To bych neudělala." Nedokážu odstranit z hlasu obranné ostří. Dobrá, možná udělala, ale sotva to dokáži přiznat sobě, jinému o to méně.
"Prosím, Jo." Pacey ví, že bych to udělala, i když to neříkám. Cítím zoufalý tón v jeho hlase.
"Nepoběžím, slibuju."
"Nemluv s ním, dokud si nejdřív nepromluvíš se mnou. Alespoň to si dlužíme, ne?"
Nevím, jak dokáži přežít celý den, aniž bych to probrala s Dawsonem. Zoufale chci jeho pohled, jeho útěchu. Ale vím, o co Paceymu jde. Nemůže být ve vztahu se mnou a Dawsonem.
"Jistě," říkám, stoupnu si za něj a obejmu mu záda. Tváří mu spočinu mezi lopatkami a cítím, že se trochu uklidňuje.
"Miluju tě, Jo." Slyším, že mu hlas trochu přeskočil a zradil silný zevnějšek. Přemýšlím, jestli pláče. Chci se podívat, ale cítím se přikována na místě. Ačkoli jsem s Paceym, cítím se sama. Sama se svými myšlenkami.
Dawson
Tohle jsem nechtěl. Ne takhle. Teď se cítím jako padouch. Jako bych Joey svedl večírky a premiérami. Mé racionální já ví, že to tak není. Ví, že se nestalo nic, co by nebylo úplně nevinné, alespoň pro Joey. Přiznávám, že jsem si užíval jejího dotyku, pil v její přítomnosti drahé víno, vyžíval se v našich slovních přestřelkách a nechal jí rozjasnit mi duši. Bral jsem si, co jsem od ní mohl dostat a vychutnával si to. A to je smutné. Viděl jsem výraz v Paceyho tváři a zoufalost v Joeyině. Byla zoufalá, že by ho mohla ztratit. Jak mám doufat, že budeme spolu, když tak očividně chce jeho? Chci doufat, ale je to strašně těžké. Možná kdybych neviděl, jak to urovnali, mohl bych stále doufat. Ale viděl jsem, jak ho zezadu objala a spočinula na něm tváří. A tak zůstali. Díval jsem se, dokud už jsem to nemohl déle vydržet.
A teď jsem tady na molu a hledím na zátoku. Její křivky jsou krásnější než křivky všech žen. Zákruty břehů zátoky odrážejí zákruty mého života. Právě když si myslím, že jdu nějakým směrem, přijde obrat a já zamířím jinam. V mém seriálu je sama zátoka svým způsobem postavou. Spojuje všechny postavy, které podél ní žijí. Jako spojovala mě a Joey. Svým způsobem ji beru jako Joeyinu zátoku, protože jí přiváděla v té malé loďce ke mně. Ale jinak ji beru jako na naši zátoku. Když jsme byli malí, šplouchali jsme se v ní, když jsme vstoupili do puberty, stala se z ní vodní dálnice s úžasným místem určení, a jak jsme dospívali, stalo se z ní místo hloubání a rozvah. Na Zemi neexistuje lepší místo, kde byste si mohli uspořádat myšlenky. Možná má pro mě ta vodní plocha až příliš sentimentální význam. Nevím.
"Myslím, že už jsem si dala dvě a dvě dohromady." Vytrhnu se ze zamyšlení a spatřím jít k molu babičku. Vypadá trochu starší a pohybuje se trochu pomaleji, ale stejně si myslím, že nás všechny přežije.
"Ví to i ostatní?"
"Zdá se. Ale takovým zprávám nikdy natrvalo moc dlouho, než se mezi vámi mladými rozšířily, že?"
"Ne," nemohu si pomoct a přemýšlím o době, kdy Jen uklouzlo to o Paceym a Joey - jejich prvním pokusu. "Dobré zprávy se šíří rychle a špatné ještě rychleji."
"A je tohle dobrá nebo špatná zpráva?" ptá se babička.
Upřímně nevím, jak na to odpovědět. Mám pocit, že pro jeden vztah to bude poslední hřebíček do rakve, ale nejsem si jistý pro který. "Nevím," odvětím prostě. Stejně si myslím, že to babička chápe. Rozumí přítomným jemným odstínům a podtextu, některým z nich založených na událostech někdy před deseti lety.
"Miluješ Josephinu?" Jedině babička by mohla říct Joey takto. Pravda je, že si myslím, že se Joey možná babičky ještě pořád bojí. Jen trochu.
"Ano." To je ta prostá upřímná pravda vyslovená po všech těch letech nahlas v jednom prostém slově.
"Tak jí to musíš říct. Ale ne dnes." Uvědomuji si, že má pravdu. Dnes není čas na rozlousknutí podle všeho nikdy nekončícího milostného trojúhelníku. Dnes máme být s rodinou a přáteli. Dnes máme oslovovat památku Jen. Jak často máme příležitost být všichni pohromadě? A my přijdeme s tímhle. Hádáme se a trucujeme. Babička má pravdu, jako obvykle. Joey se musí dovědět, co k ní cítím, ale ne dnes. Jen bych si přál, aby to nebylo tak komplikované.
"Jen bych si přál, aby to bylo jednodušší," nemohu si pomoct a říkám. Vím, že to zní dětinsky, ale tak to cítím.
"Možná, že kdyby to bylo jednoduché, nestálo by to za to." Mám pocit, jako by se mi zablesklo v hlavě. Z nějakého důvodu se mnou ta slova rezonují. Chci je použít pro seriál. Teď se musím sám sobě smát, že i uprostřed osobní krize myslím na práci.
"Máte pravdu. Ale občas si přeji, abych cítil k Jen to, co cítím Joey. Vše by pak bylo tak jednoduché." Je to tak. Kluk se zamiluje do dívky od vedle a žijí šťastně až do smrti. Přihrávači by se mohli klidně spárovat a všichni bychom odpluli do západu slunce. Jak z Hollywoodu.
"Vím, že Jennifer cítila totéž." Babička udělá krátkou pauzu a upře zrak na svůj starý dům. Vím, že musí vzpomínat na události a lidi, které odvál čas. "Ale se svými city nic nesvedeme. Nemůžeš si zvolit, koho miluješ. Takže láska možná není jednoduchá, ale je... jedinečná." Usměji se, protože jsem myslel na totéž.
Joey
Je pryč. Myslím Paceyho. Někam odjeli s Andie. Rozumí mu lépe než já a to mě trápí. Asi je to jen malé ochutnání toho, jak se Pacey cítí kvůli Dawsonovi. Já se teď dívám, jak si u zátoky povídají Dawson a babička.
Je neuvěřitelné, kolik toho pro mě může znamenat prostá vodní plocha. Svým způsobem ztělesňuje mou minulost. Staré přátele, rodinu, Dawsona. Mám pocit, že jsme vepsaní v proudech zátoky a s námi vzpomínky na šplouchající se děti, loďky a hloubání na molech. Líbí se mi obrázek dvou duší spjatých v čeřících se brázdách vody. Měla bych si to napsat, než to zapomenu. Mohla bych to použít ve svém románu. Ale možná jen připisuji pruhu vody příliš důležitosti.
"Dlouhý den, co?" Je to Jack. Nemohu než začít přemýšlet, co k tomu chce říct.
"Dalo by se to tak říct," odvětím a pokusím se o úsměv.
"Nemusíš předstírat," říká Jack. "Přišel jsem sem, protože už dál předstírat nemůžu." V hlase nemá žádnou emoci. Možná trochu poraženosti. Nejsem si moc jistá.
Nemusím říkat, že se cítím jako špína. Ztěží si mohu umět představit, jak těžké to pro Jacka právě teď musí být. Člověk, který pro něj znamenal vše, je pryč. Zvyká si na život s Dougem a babičkou a ke všemu má dítě. Ztěží se mohu umět představit, čím musí procházet.
"Omlouvám se, Jacku." Nevím co jiného říct. "Vím, že to musí být těžké." Mírně řečeno, já vím.
"Takhle si to Jen nepředstavovala," říká jemně. Tím jsem si jistá. Pamatuji si, jak mi řekla, že až jí bude šestaosmdesát, člověk, který jí bude v domě důchodců koupat, bude díky jizvě po císařském řezu vědět, že je matkou. To bylo jen před rokem a pár měsíci. Bože, zdá se to být věčnost. A já přemýšlím, jak jsem se dostala do bodu, ve kterém jsem teď. Ale už zase všechno stáčím na sebe.
"Jen si myslela, že zestárne," říkám jemně.
"To jsem neměl na mysli," říká Jack s pohledem na Dawsona a babičku na konci mola.
Mohu na něj jen zvědavě pohlédnout a čekat, až bude pokračovat. Než znovu začne mluvit, uplyne dvacet sekund nebo to také mohly být dvě minuty.
"Nevím, jestli bych ti to měl říct nebo ne, ale stejně ti to řeknu. Počni si s tou informací, co je ti libo. Je to tvůj život, nikoho jiného."
"O co jde?" Zní tak vážně.
"Vím, že Jen tě v rámci svého posledního přání požádala, abys vyřešila ten milostný trojúhelník." Jsem překvapená, ale jen na chvilku. Jack a Jen byli nejlepší přátelé. Dává smysl, že mu o tom řekla.
Nic neříkám a Jack po chvilce pokračuje. "Ale jsou tu další dvě věci, které mi řekla a o kterých nevíš. Vím, že požádala Paceyho, aby tě nechal jít, a také vím, že požádala Dawsona, aby byl připravený, až se mu jeho spřízněná duše vrátí do života." Odmlčí se a konečně na mě pohlédne.
Nemám ponětí co říct, co cítit. "Znamená to, co si myslím?" konečně se ptám Jacka. Myslím, že ano, ale chci to slyšet.
"Znamená to, že si Jen myslela, že si zvolíš Dawsona." Říká to tak prostě, ale je to vše jen ne prosté. Zatočí se mi hlava. Proto mi Pacey řekl, že mi dává svobodu. A Dawson? Musel být strašně zmatený, možná i zničený, když po našem rozhovoru, kde jsme si řekli, že jsme spřízněné duše, zjistil, že jsem se zase dala dohromady s Paceym. Celou dobu v sobě Dawson nosil, co mu Jen řekla. I pokud ke mně žádné romantické city nechová, stejně s tím muselo být těžké žít.
"Co si mám počít?" ptám se Jacka. Znamená to, že mám dát Paceymu kopačky a běžet za Dawsonem, i když jsem slíbila, že to neudělám? Chtěl by mě Dawson vůbec? Měla bych zůstat s Paceym? Miluji ho. Stačí to? Možná bych měla zapomenout na oba dva. Možná nemám chodit s kluky, s kterými jsem chodila na střední.
"Jenom ty víš, co je pro tebe nejlepší. Ani Jen, ani já, ani nikdo jiný to rozhodnout nemůže. Jen jsem si myslel, že bys měla znát všechna fakta. A fakta jsou, že si Jen myslela, že budete s Dawsonem spolu."
Točí se mi hlava, tělo mám jak bez duše a mám sucho v ústech. Každá pochybnost, kterou jsem kdy měla, mi buší v hlavě. Jsou to pochybnosti o sobě, o Paceym, o Dawsonovi a každém vztahu, který jsem měla.
S Jackem zůstaneme dlouho zticha. Vidíme, jak se Dawson a babička vydají zpět k domu. Než k nám dojdou, Jack se ke mně znovu obrátí.
"Má spřízněná duše je pryč. Ty máš štěstí. Co kdybys najednou přišla o člověka, který pro tebe nejvíc znamená? Čeho bys litovala?"
Pacey
Už asi půl hodiny sedíme s Andie na kapotě mého nového auta a máme kolem sebe můj kabát. Ví, že na pročištění hlavy potřebuju ticho. Vše, po čem teď toužím, je klid. Vše, co chci, je trocha pokoje. Pláž nabízí pokoj, pokud něco. Pamatuju, že jsem sem Andie vozil, když nám bylo šestnáct. A jsme tu zase a já se opět cítím jako nula. Moc se toho nezměnilo.
"Jsi šťastná?" ptám se jí nakonec.
"Ano," odvětí s drobným úsměvem. A proč by nebyla? Má vše, po čem kdy toužila. "A ne," dodá. To mě trochu zmate.
"Co tím myslíš?" Nechci vyzvídat, ale cítím, že s ní o tom mohu mluvit.
"Mám všechno, co jsem vždy chtěla," říká pomalu. "A miluju svou práci. Ráda pomáhám lidem. Ale nezbývá mi moc času na sebe, ne že bych se o něj měla s kým podělit." Když to říká, usmívá se, a já myslím, že chtěla, aby to vyznělo jako vtip. Mě ale neošálí. "A chybí mi rodina. Jsme od sebe jen hodinku, ale někdy se to zdá jako věčnost."
"Co chceš?" zeptám se po chvíli ticha. "Jaký máš plán?" Je to Andie. Vím, že má plán.
"Až skončím s rezidentůrou, chci se vrátit zpátky do Capeside. Mohu být s Jackem a Amy. Chci se vdát, mít čtyři děti, možná psa. Chci mít směšně nudný, ale šťastný život." Když skončí, usměje se.
"Nezní mi to nudně." Zní to hezky. Jako vše, co chci, ale nemyslím, že budu mít. "Zní to fajn."
"Otázka," říká Andie a přitáhne si můj kabát těsněji k sobě.
"Jestli jsem šťastný?" opakuju. "Co chci?" Na chvíli se odmlčím a přemýšlím o odpovědích. Znám je. Jen se je bojím vyslovit nahlas.
"Ne," říkám nakonec. "Jsem šťastný, ale ne úplně. Dává to smysl?" Andie jen přikývne. "Co se týče toho, co chci, chci ženu, čtyři děti, možná psa. To, co kdysi naši přátelé ironicky označovali za domácí idilku. Směšně nudný, ale šťastný život."
Znovu sedíme v tichosti. Vím, že se musíme brzy vrátit. Naše skutečné životy čekají. Ale jedna má část jít nechce. Jedna má část tu chce sedět s Andie, sledovat slunce zapadat, vzbudit se na pláži a sledovat slunce vycházet.
"Nemám spřízněnou duši," vyhrknu, ještě než si uvědomím, že jsem na to myslel. "Chci říct, že... no..." Stahuju se.
"Vím, co myslíš," řekne Andie. "Myslím, že se v naší partě to slovo trochu nadužívá. Ale vím, co myslíš." Teď zní smutně. Nechtěl jsem ji rozesmutnit. Teď se cítím jako úplný břídil. Ona ke mně byla milá a já si na ní vždy jen vylévám všechny svý problémy. V hlavě se mi zformuje myšlenka. "Co kdybys kdykoli budeš mít pocit, že bys mohla potřebovat spřízněnou duši, mi zavolala? Posloužím ti jako takový náhradník."
"Nápodobně," řekne Andie a opře si mi hlavu o rameno. Pokouším se neztratit se ve vůni vanilky. Náhle jsem z její blízkosti nervózní. Teď už bychom se ale určitě měli vrátit.
12
Dawson
Nějak jsem dokázal tenhle den přežít. Zatímco si Joey a Jack povídali na verandě a ten časopisecký článek putoval z jedněch rukou do druhých vícekrát, než Joey putovala mezi mnou a Paceym, zachovával jsem klidný zevnějšek. Nějakým zázrakem jsem u slavnostního stolu dokázal potlačit slzy, když babička řekla, že děkuje Bohu, že dal Jen a teď jí takové úžasné přátele a rodinu, když nastal v jejím životě okamžik, kdy si myslela, že veškerá láska, kterou pro ni Bůh naplánoval, už vyprchala. Zasmál jsem se, když rovněž poděkovala za to, že vypadá mladší než ta žena, která ji hraje v televizi. Zachoval jsem pevný a klidný hlas, když se mě matka zeptala, co se děje. Řekl jsem jí, že nic. S Joey jsme jen přátelé a teď není čas něco měnit.
Nejtěžší bylo sledovat, jak se Joey po návratu Paceyho a Andie může přetrhnout, aby mu šla pod ruku. Držela ho za ruku, chodila pro pivo, seděla mu na klíně a pak se na patnáct minut, o nichž si ani nechci představovat, co se dělo, vytratili. Takže jsem měl asi pravdu, když jsem matce řekl, že se mezi mnou a Joey nic neděje. Vím, že jí někdy během svátků musím říct, co k ní cítím. Nechci, aby to pomalu ničilo naše přátelství, až z něho nic nezbyde.
Během toho všeho jsem se pokoušel utěšovat tím, že z ní mám to nejlepší, tu část, o níž jsem si jistý, že ji Pacey nevidí, možná ani neví o její existenci. Mám její mysl a duši. Ale to je malá útěcha, když je vidím nastupovat do auta, Joey má ruku kolem jeho pasu a v hlavě jim nejspíše výří myšlenky na usmiřovací sex. Co si nalhávám? Chci to všechno. Chci ji celou tak, jak by mohla mít celého mě - stačí o to jen požádat. Miluji její duši, obdivuji její mysl, ale chci její nádherné tělo. Nechci ho jen pro zřejmé fyzické důvody. Toužím po něm, protože se v něm odráží její mysl a duše. A vím, že si tím jen koleduji o zlomené srdce.
Joey
Tohle odpoledne jsem udělala vše, co bylo v mých silách, abych Paceymu ukázala, že si nemá proč dělat starosti. U slavnostní večeře jsem ho držela za ruku. Sledovala jsem z jeho klína fotbalový zápas. (No, předstírala jsem, že z jeho klína sleduji zápas.) Nosila jsem mu čerstvé pivo z ledničky, kdykoli mu došlo. Dokonce jsem ho zatáhla do koupelny na rychlovku pusou, v naději, že si toho nikdo nevšimne. Musím přiznat, že v domě Leeryových jsem se z toho cítila trochu provinile, ale musím Paceyho přimět, aby na Dawsona a mě zapomněl. Zoufám si. Ano, zoufalost je správné slovo. Panikařím. Nechci Paceyho ztratit. Miluji ho. Vím, že jsem v poslední době měla hodně pochybností, ale to mám po pravdě vždy. Nechci však Paceyho ztratit, ne takhle.
A vyhýbala jsem se Dawsonovi, což se lehčeji řekne, než udělá. Každičký nerv ve mně křičel, abych si o tom s ním promluvila. Dawson cítil totéž. Viděla jsem mu to na očích. Vím, že dnešek nebyl správná doba a slíbila jsem Paceymu, že počkám, dokud si o tom nepromluvím s ním, ale potřebuji svého nejlepšího přítele. Nejhorší na dnešku bylo sledovat, jak se Dawson chová, jako by nevěděl, že se mu vyhýbám, sledovat, jak drží všechny své emoce uvnitř. Mohu si jen představovat, co si o tom všem myslí. Doufám, že se necítí provinile. Nic špatného neudělal. Nikdo neudělal.
Ale když teď s Paceym jedeme k němu, cítím, jak se mi v žaludku sbírá úzkost. I když jsem se snažila předstírat, že je vše v pořádku, vím, že to, co se stane, až přijedeme domů, nemůže být dobré.
I když jsem se snažila soustředit na Paceyho, pronásledovala mě Jackova slova. Jak řekl, že jeho spřízněná duše je pryč, zatímco já pořád mám šanci na změnu, mi nedává pokoje. Pronásleduje mě skutečnost, že si Jen myslela, že si zvolím Dawsona. Především abych uklidnila sama sebe, pohladím Paceyho po stehně a rukou mu spočinu na koleni.
Pacey
Je zvláštní, jak Joeyina ruka na mém koleni byla minulý týden tak uklidňující. Teď musím přemýšlet, jestli to je přirozená reakce, nebo pokus ukonejšit mé zraněné ego. Připouštím, že mé ego je stejně pochroumané jako mé srdce. No, ve skutečnosti bych to mohl přiznat pouze Andie, ale u ní jsem přesvědčen, že jsou má tajemství v bezpeční - vždy to tak je.
Když jsem se vrátil s Andie, byl zbytek dne lepší, než jsem si představoval. Vím, že se Joey mohla přetrhnout, aby mě ujistila, že je vše v pořádku. Sledovala mi na klíně fotbalový zápas a dokonce mě zatáhla do koupelny a udělala mi to pusou. Tím jsem vlastně moc překvapený nebyl. Sex nikdy nebyl náš problém.
| | |