Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Tělo a duše

Elyse Holden, překlad: Petr Říhánek


1

Joey

Každého dne se probouzím a omlouvám se mrtvé ženě. Omlouvám se za život ve lži. Žiji ve lži? A pokud by mě to tak mrzelo, neudělala bych s tím něco? Už ani nevím. Možná kdybych nezačala chodit na terapii, nebyla bych ohledně svého rozhodnutí tak zmatená. Jednou na vysoké mi Jen řekla, že bych měla dát terapii šanci. 'Dokonce i Dawson to zkusil,' žertovala. Tehdy jsem ji odbyla, ale dnes beru vše, co říkám, vážně.

Podle všeho mám velký strach z opuštění a tolik otcovských problémů, že udrží mou terapeutku v branži další dekádu. Mohla jsem o tom mluvit s kýmkoli, ale nemluvila, takže za poslech musím platit neznámému člověku. Ačkoli nemáme nedostatek materiálu, většinou mluvíme o tom, proč utíkám ze vztahů. Má terapeutka to rozlouskla hned při prvním sezení. Utíkám, abych se vyhnula opuštění, bolesti. Pokud bych nebyla ta sobecká, byla bych ta, kdo by musel sbírat střípky rozpadlého vztahu, stejně jako má matka. Utíkala jsem celý svůj život, otázka je: 'dělám to i teď?' Utekla jsem od Dawsona a využila Paceyho jako záchranou síť, nebo jen o svém rozhodnutí pochybuji, protože to začíná mezi mnou a Paceym být vážnější? Nerada na to vůbec myslím, ale Pacey je jistota. S ním mohu téměř jet na autopilota. Mohu být mechanickou Joey Potterovou a on o tom nemá sebemenší tušení, nebo pokud má, považuje se za šťastného, že mě má, a netlačí na mě ze strachu, abych neutekla. A já bych utekla.

Je to vtip, Dawson a Pacey v neuvadající bitvě o mou náklonnost. Upřímně, oba jsou pro mě příliš dobří. Někdy mě napadá, že to nejsem já, ale ta neutuchající rivalita, která teď už více než deset let tu záležitost pohání. Nemohu to být já. Pokud by se na mě pořádně podívali, viděli by, jak zkažená a sobecká ve skutečnosti jsem. Oba si zaslouží ženu, která se jim oddá celá, nerozdělí se napůl a dá jednomu své tělo a druhému svou duši. Možná to, že nejsem s Dawsonem, je jediná nesobecká věc, kterou jsem kdy udělala. Kdybychom byli spolu, našla bych si způsob, jak to zničit. Je to tak vždy. Ale na ničem z toho právě teď nezáleží, protože je středa osm hodin večer.


Pacey

Sedím vedle ní na gauči a ona si je sotva vědoma mé přítomnosti. Nesnáším, když k tomu dojde. Nedosáhl bych na ni, ani kdybych se roztrhl, tak to nezkouším. Kdykoli běží Zátoka, propadá se do jiné dimenze. Není tu se mnou, je jí patnáct a dívá se v Dawsonově pokoji na filmy a dělá bůhví co ještě. Teď samozřejmě vím, co ještě, díky všem těm muchlovacím scénám, které nám tahle série přinesla. Předpokládám, že je to odměna pro všechny fanoušky, co během první série před obrazovkami drželi palce a doufali, že se ty dvě spřízněné duše najdou.

Spřízněné duše. Nesnáším ty slova! Nikomu bych to nepřiznal, ale nakoukl jsem do chatů, abych viděl, co si lidi myslí. Vztahoval jsem to spíš na sebe a Joey, ne na Peteyho, Sammy a Colbyho. "Ale oni jsou spřízněné duše!" Na tom stavěli vše. Chtěl jsem jim něco odepsat a říct jim, že venku ve skutečném světě Petey a Sammy dovádějí v posteli, zatímco se Colby oddává své pravé lásce, sám sobě, na druhé straně země. Jednou, když jsem přijel za Joey do New Yorku, zastavil jsem se v samoobsluze pro víno. Přede mnou to dokonce probíraly dvě ženy, kterým muselo být přinejmenším padesát. Žvanily o tom, jak když někdo má kus duše jiného člověka, budou vždy spolu, bez ohledu na to s kým jsou a bla, bla, bla. Šel jsem hned do Joeyina bytu a ojel ji na podlaze v kuchyni. Když jsem tvrději a tvrději bušil do podlahy, bylo mi ukradené, jak hrubý jsem, a bylo mi ukradené, jestli se udělá nebo ne. Udělal jsem to jen proto, že jsem mohl, protože jsem měl její tělo. Možná jsem neměl celou její mysl, ani nic z její duše, ale její tělo mi bylo k dispozici a jemu ne. Zbytek večera mě ignorovala, kdo by se jí taky divil. Téměř jsem ji znásilnil v její vlastní kuchyni. Když jsem následujícího dne odjížděl, cítil jsem se jako hajzl a nenáviděl se.

Reklamy jsou téměř u konce a já vím, že brzy vyjde z koupelny. Nenechala by si z toho utéct ani vteřinu. Colby kvůli naprosto nepřesvědčivé hádce se Sammy poté, co si přečetl její e-mail, zapomněl na Peteyho narozeniny. Nezní to povědomě? Nicméně, Lexi místo toho uspořádá Peteymu párty v docích a my mezi těma dvěma, co se podle všeho nemohou vystát, máme vidět rodící se vztah. Mezi Peteym a Lexi panuje nulová chemie. Jen se urážejí. Nic něžného pod tím není. Urážky létají jak cihly a to je vše. Nemluvě o tom, že by se Andie v žádném ročním období nepromenádovala v kraťasech po zadek a bikinovém svršku a určitě ne v listopadu. Dawson říkal, že herci, kteří je hrají, si právě prodělali ve skutečném životě nechutný rozchod, možná proto to na obrazovce působí nenávistně a trapně. Téměř to mě a Andie uráží. Neexistuje tam žádné Dumbo spojení, ale jsem tomu rád. Měli jsme dobrý vztah, ale vidět Dawsona, jak to masakruje na malé obrazovce, je víc, než můžu snést. Ta zápletka je příšerná i bez toho, aby mi Dawson zničil Dumba. Zajímalo by mě, co si o tom myslí Andie.

Je teď zpátky, a zatímco si sedá a dělá si pohodlí, věnuje mi drobný úsměv. Když se seriál vrací na obrazovku, dívám se, jak se naklání kupředu a plně se ponořuje do dění na obrazovce. Prší tam a Colby a Sammy se najdou v davu lidí v docích. Beze slova se k sobě zpomaleně vydají. Když se konečně shledají, obejmou se a Colby políbí Sammy na rameno, téměř z ní slíbává kapky deště. Nemohu si pomoct a stáčím pohled na Joey, abych viděl její reakci. Sakra. Oči má přivřené a ústa nepatrně pootevřená. V jejím výrazu čtu, že se to skutečně stalo. V seriálu byla jen jedna epizoda, kterou jsem si opravdu užil. Výlet druháků do New Yorku, kde se všichni oddělí od své třídy. Kim se sejde se starými přáteli, ale uvědomí si, nakolik se změnila. John poprvé zajde do gay baru, ale zklame se. Petey a Lexi zabloudí do špatné čtvrti a okradou je, zatímco Sammy a Colby se rozdělí, ale na konci epizody se shledají na Empire State Building, přesně jako v Samotáři v Seattlu. Líbí se mi to, protože je to blbost. Nikdy se nám to nestalo, ale mohlo by. A kromě toho Joey neměla po celou dobu ten toužebný výraz ve tváři. Pamatuji se na ten výraz z doby, kdy nám bylo patnáct.

"Zavoláme mu," navrhuje po skončení titulků. Bože, jako bych to netušil. Voláme mu po skončení každého dílu. Vytáčí číslo a pak mi podává telefon. Proč s ním musím mluvit jako první, když to ani nebyl můj nápad mu zavolat, mi uniká. Ve skutečnosti takhle, když skončím, se s ním může bavit, jak dlouho chce, aniž bych jí seděl u ucha.

"Čau, chlape," říkám neformálně, když Dawson po prvním zazvonění telefon zvedá.

"Díval ses na seriál?"

"Jo," odpovídám. "Ale radši hoď na Andie nějaký šaty, než ji naštveš. Věř mi, tu holku nechceš naštvat. Zažil jsem to." Myslím, že tón jsem trefil. Zavtipkoval jsem, ale zároveň jsem se zastal Andie.

Dál nezávazně tlacháme, ale vidím, že Joey přechází po obýváku sem a tam jako dítě o Vánocích, takže se loučím a podávám jí telefon.

"Čau!" říká. "Jo, bylo to skvělý." Joey se něčemu směje. "Míň trapný než ta scéna z kávovým stolkem minulý týden. Bessie si po tom ze mě zase začala dělat srandu. Znáš to, narážky na Hopsandu Potterovou a 'testování' stolku. Nic, co bych už nezažila." Jde k ledničce pro dietní kolu a jednu ke mě v tiché nabídce zvedá. Vrtím hlavou. "Jo, příští týden budu v Los Angeles. Pacey mě zítra zaveze na letiště a poletím z Bostonu do Phoenixu. Jo jo, a pak do Atlanty a potom ten jeden týden ve slunném L.A."

Zvedám Sports Illustrated, listuji si v něm a pokouším se odblokovat zvuk jejího smíchu. Žárlím, ale nemohu to přiznat. On je její nejlepší přítel, její spřízněná duše. Takže tu teď musím sedět a předstírat, že vždycky zní tak šťastně, i když mluví se mnou. Že tuhle Joey vidím pořád.

"Jasně." Vzdávám to a začínám naslouchat jejímu konci hovoru. "Ráda si s tebou zajdu na oběd nebo tak, pokud si oba najdeme čas." Blbost. Posledně, když ji práce zavála do Los Angeles, jsem jí volal do hotelového pokoje ve tři ráno (na západním pobřeží byla půlnoc) a zvedl to Dawson. Je to pro ně jen hra. Jako by se kvůli sobě na všechno nevykašlali. "Já vím. A ještě jsem ani neviděla studio." Ozývá se další smích a koutkem oka vidím, že se červená. "Ne, nechci si vyzkoušet houpačku na verandě." Dál už poslouchat nemohu.

"Půjdu se projít," oznámím a beru si kabát. Joey jen přikyvuje a mává mi.

"Pacey. Ne, jde se projít."


Dawson

Právě jsem volal své sekretářce a řekl jí, aby přepojila všechny hovory přímo do mé kanceláře a pozdržela všechny návštěvy, a teď si jen tak pro jistotu zapínám i mobil. Na východním pobřeží je devět, takže vím, že tam právě skončila Zátoka, pokud ji nepřerušil baseball. Je vůbec baseballová sezóna? A právě tehdy mučení končí. Ještě že jsem zapnul mobil.

"Čau," odpovídám. Je to Pacey, ale nejsem překvapený, vždy mluví první. "Díval ses na seriál?" Pokouším se zabít čas a potlačit touhu okamžitě vyžadovat k telefonu Joey.

Stěžuje se na Lexinu garderobu a já mu připomínám, že natáčíme v Los Angeles, kde je vedro a herci by se zbláznili, kdyby museli celý den nosit zimní oblečení. Dále jen tak tlacháme a pak podá telefon Joey.

Pokouším se zůstat klidný, ale musím přiznat, že tyto hovory jsou vrcholem mého týdne. Jistě, můžeme si volat a e-mailovat pořád, ale s tímhle můžu počítat, jako jsem kdysi mohl počítat s filmovými večery. Ptám se jí na shlédnutý díl a uleví se mi, když se jí líbí. Kritici ho mohou roztrhat na kousky, jak jen je jim libo, ale chci, aby se líbil jí. Právě teď mi říká, že si z ní Bessie dělá legraci kvůli tomu, že starší sestra Sammy je s Colbym přistihla, jak 'testují' kávový stolek. Směje se tomu, což je dobré. Vždy jsem trochu nervózní, když do seriálu dávám skutečné události, jež se týkají sexu. Nechci, aby to vše běželo v televizi, ale hádám, že jen ona a Bessie znají pravdu.

Na mě musí být pohled. Muž se seriálem v první desítce zalezlý ve své kanceláři a doživotně se oddávající dlouhým hovorů se svou láskou ze střední / nejlepší přítelkyní / spřízněnou duší. Existuje milion jiných věcí, kterým bych se měl právě teď věnovat, ale žádná mě nenapadá. Miluju ji. Bože, jak já ji miluju. Když říká, že přijede do L.A., srdce mi poskočí. Není to tak, že bych se ji pokoušel ukrást od jejího kluka a, nejspíš, mého dalšího nejlepšího přítele, jde o to, že pevně věřím, že je nám souzeno být spolu tělem, myslí a duší. Kdysi jsem prohlásil, že všechny cesty vedou zpět ke mně. Joey jen ještě nedosáhla svého cíle.

2

Pacey

Zatímco jedeme, nemůžu si pomoct a sklápím pohled na ruku na svém koleni a napadá mě, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Jistě, kdysi jsem řídil sportovní auto a teď řídím dodávku s reklamou na Ledárnu na dveřích, ale je to má restaurace a je to má dívka snů, co má ruku na mém koleni. Žena, opravila by mě, kdybych jí řekl, o čem přemýšlím. A nikomu nepatřím, dodala by vzápětí. Jediný problém je, že opět odjíždí, na pár dní Phoenix, pak Atlanta a pak Los Angeles. Štve mě, že kvůli práci a vzdálenosti spolu sdílíme jen část našich životů.

Je toho spousta, co jí chci říct. Chci jí říct, že přemýšlím o prodeji Ledárny a otevření restaurace v New Yorku, abychom mohli bydlet spolu. Chci jí říct, že jsem připravený na manželství a chci jí říct, že chci, aby byla matkou mých dětí. Skutečně však sním o tom, aby se Joey vrátila do Capeside, vzali jsme se a společně tam vychovávali rodinu a vedli restauraci. Samozřejmě o tom zřídkakdy přemýšlím, protože chovat v sobě tuhle představu je marné. Minulý týden mi pomáhala, když jsme neměli dost lidí. Nic neřekla, ale viděl jsem na ní, že si přeje, aby to už nikdy nemusela podstoupit. Kromě toho není moc dobrá servírka. Nedopatřením jsem se zběžně zmínil, jak by bylo skvělé, kdyby naše rodina mohla jednoho dne vést restauraci. Okamžitě v ní nastala změna. Zasmála se a řekla, že jejím rodičům to s tím zrovna nevyšlo. Chtěl jsem namítnout, že nejsem stupidní nevěrný drogový dealer, který se loni vrátil do vězení, aby dokončil dvacetiletý trest za porušení podmínky. Samozřejmě jsem nic neřekl, nechal jsem celou tu záležitost být. Myslím, že pro teď to tak musí být, protože se zdá, že je opět vše v normálu. Pokud bych někdy svou restauraci prodal a přestěhoval se do New Yorku, musel by to být pomalý a nenásilný proces. Joey by si nakonec musela myslet, že to byl její nápad.

Musím přiznat, že se cítím jako blbec, že jsem včera večer tak žárlil. Dawson a Joey spolu chodili, když jim bylo patnáct, tak co? Já vím co. Co se mezi nimi stalo, nebyly jen čtyři měsíce chození, byl to celý život něčeho, co jsem nikdy nezakusil, jen byl svědkem několika útržků. Je to zřejmě natolik důležité, že Dawson cítil potřebu o tom natočit dva filmy a televizní seriál. Joey nezůstala s vyprávěním pozadu. Byla tu ta esej o polibku a později pár povídek, které mi dala během času přečíst. Ale jsou nejlepší přátelé; když jsem do tohoto vztahu vstupoval, byl jsem si toho přece dobře vědom. Nemůžu to svádět na nevědomost, když žárlím. Když to nakonec dostanu z hlavy, je to skutečně pošetilé. Viděl jsem pár těch kůstek, co se kolem něj točí, a je to dost vysoká kvalita. Právě teď je Dawson natolik zavalen prací, že říká, že nemá na žádný vztah čas. Myslet si, že čeká na příležitost ukrást mi mou holku, je směšné.

Ani bych teď Joey u sebe neměl, kdyby nebylo Jen. Během jednoho z našich posledních rozhovorů mi řekla, že na mě použije své poslední přání. Řekl jsem jí, aby ho nemarnila a použila ho na něco produktivnějšího, jako třeba mír na Blízkém východě či něco podobného. Když jsem viděl, že nežertuje, řekl jsem jí, že udělám vše, o co požádá. Předpokládal jsem, že mě požádá, abych pomohl Jackovi s Amy nebo tak něco, když mi řekla, abych nechal Joey jít, nemohl jsem tomu uvěřil.

Jen mi řekla, že nikdy nebudu ve svém životě šťastný, dokud se budu držet myšlenky, že se jednoho dne můžeme dát s Joey zase dohromady, brání mi to ve skutečném štěstí. Zamyslel jsem nad tím a věděl jsem, že má pravdu. Setkání s Joey (a když na to přijde, s Andie a Audrey) mi připomnělo typ žen, které jsem mohl mít a musel mít, abych byl šťastný. Co jsem potřeboval, byla žena, která mě povzbuzuje a zároveň drží doma. Nebyl jsem šťastný s ukradenými chvilkami od nějaké staré rašple. Tak jsem udělal, co jsem věděl, že musím udělat, řekl jsem Joey, že jí dávám svobodu. Když se teď ohlížím zpátky, řekl bych, že Jen věděla, že pouze, když jí nechám jít, může se ke mně skutečně vrátit. Jak se tak říká, když ji miluješ, dej jí svobodu.


Joey

Nemohu si pomoct a cítím jistou úlevu, že odjíždím z Capeside. Nejde o to, že bych chtěla odjet od Paceyho, jen se chci vrátit do města. Po mém povýšení a daní se dohromady s Paceym už skoro žádný čas ve svém bytě netrávím. Chybí mi nedělní rána, když jsem si po probuzení v klidu o samotě četla Timesy. Ale tu cestovatelskou část zbožňuji. Jak jinak bych si prohlédla celou zemi?

Právě teď se zoufale pokouším přečíst tyhle rukopisy. Musím je dočíst, než se dostanu do Atlanty. Předpokládám, že když nebude zbytí, mohla bych to předstírat. Tak jsem to dělala po smrti Jen. Občas jsem neměla ponětí, co doporučuji k vydání. Přečetla jsem něco ze začátku, něco zprostředka a něco z konce. Když se mi to líbilo, doporučila jsem to a zredigování jsem nechala na později. Samozřejmě, že když se to konečně kolem Jen všechno usadilo, vrátila jsem se k tomu a zjistila, že jsem k vydání doporučila pěknou kravinu a musím jí zredigovat.

Dávám Paceymu ruku na koleno a doufám, že tak přestane s pokusy šmejdit mi volnou rukou po kalhotách. Nechci být kvůli tomu protivná, ale ruší mě to a musím tohle dodělat. Teď je to mezi námi zase lepší. Celé to s tím, že bychom jako rodina vedli Ledárny bylo... na nervy brnkající, mírně řečeno, a čirou hrůzu nahánějící, přesněji řečeno. Nejdříve jsem si myslela, že si dělá legraci, ale když jsem vzhlédla, viděla jsem, že to myslí vážně. K tomu nikdy, skutečně nikdy, nedojde. Nechodila jsem na Worthigton, abych byla servírkou; byla jsem servírkou, abych mohla chodil na Worthington. Moje máma vedení restaurace nesnášela. Byla z toho zoufalá. Kromě toho jsem servírka na dvě věci. Dny, kdy mí přátelé chodili do Pekelné kuchyně a dávali si sedmidolarovou rundu limonády a nakonec nechali kolem patnácti dolarů na spropitném, jsou dávno pryč.

Možná držím Paceyho zpátky. Vím, že chce ženu a děti - vše jak se patří. Jde o to, že já to chci také, ale je to pro mě záležitost daleké budoucnosti. Co se jeho týče, mohlo by to nastat zítra, no, možné ne zítra, ale brzy. Když o tom přemýšlím, chodíme spolu teprve sedm měsíců. Chodili jsme spolu déle na střední. Pacey si představuje teplo rodinného krbu až po prostřední jméno čtvrtého dítěte. Když si to pokouším představit já, vidím dům a psa jasně, ale děti mám rozmazané a stejně tak manžela. Pokouším se zaplašit tu myšlenku z hlavy. Bezva, možná ničím i Paceyho šanci na štěstí. Měla bych si to přestat dělat. Má terapeutka říká, že se musím vědomě snažit o potlačení sebeshazovačných myšlenek, které mě stále trápí. Způsobují, že se chovám nepřátelsky a rezervovaně, abych přikryla vlastní nejistoty. Nepřátelství a rezervovanost mi jdou. Je toho na mě všeho příliš, když mám pracovat. Bezva, další telefonát.

"Haló..."

"Zdravím, slečno Potterová." Je to můj idiotský sekretář.

"Ahoj, Bruci, co se děje?"

"Zdá se, že LA nutně potřebuje přesunout jednu ze schůzek na zítra ráno, takže Atlanta a Phoenix jsou teď mimo hru. Ještě nejste na letišti, že?"

"Ne, až za čtyřicet minut. Chceš říct, že schůzky v Atlantě a Phoenixu odpadají?"

"Jo," odpovídá. "Vždyť víte, Losangeleské vydavatelství má vždy přednost."

"Kam tedy přesně poletím, až dneska nastoupím do letadla?" Mluvím pomalu, abych nepopletla nejsebestřednějšího, nejlínějšího a nejpomalejšího sekretáře, který kdy zdobil toto povolání. Mám v živé paměti okamžik, kdy mě poslal na letadlo do špatného Springfieldu.

"Do Los Angeles. Máte takovou tu elektronickou letenku, takže jsem tam zavolal a změnil ji. Neměla byste mít žádné problémy."

"Jak dlouho tam zůstanu?"

"Až do příštího týdne a pak je samozřejmě Díkuvzdání."

"Volal jsi do hotelu?"

"Hned to udělám, slečno Potterová." Bezva, zavěsil. Doufám, že budu mít pokoj, až se tam dostanu, jestli se tam dostanu. To s tou elektronickou letenkou neznělo moc přesvědčivě.

Nemohu si pomoct a mám radost, že strávím více času s Dawsonem. Trochu se usměji a zavrtím se v sedadle. Tuhle dodávku nesnáším. Příšerné drkocání může soupeřit pouze s naším bývalým pickupem. Ale rovněž cítím vinu. Vinu, že myšlenka na strávení času s Dawsonem ve mně vzbuzuje větší radost, než myšlenka na setkání s Paceym. Ale Dawsona vídám málokdy a Paceyho vidím, kdy se mi zachce. Ale pochybnosti jsou zpět. Pacey nebo Dawson, učinila jsem správnou volbu? Možná jsem je měla nechat jít oba. Pacey byl připravený mě nechat jít. Řekl, že mi dává svobodu. Proto jsem si ho zvolila? Protože řekl, že beze mě může žít a to jsem nemohla dovolit? Nemohla jsem mu dovolit, aby věnoval pozornost a lásku nějaké jiné? Takto je mám svým způsobem oba, protože vím, že Dawsonovu lásku budu mít tak či onak navěky. Pokud je to pravda, jsem skutečně nejsobečtější člověk, co kdy chodil po zemi. No, možná ne co kdy chodil po zemi, ale nejsobečtější, co znám, určitě. Pokud jsem si zvolila Paceyho jen proto, abych si ho mohla udržet pro sebe, mám větší problémy, než jsem si myslela.

"Z práce?" ptá se Pacey.

"Jo." Snažím se znít co nejlhostejněji. "Zdá se, že atlanská a phoenixská část mé cesty odpadla."

"A co LA?"

"Budu tam až do příštího týdne a pak přiletím do Capeside na Díkuvzdání, jak jsme to plánovali."


Pacey

Bezva. Z Joeyina konce hovoru a způsobu, jak se vrtí v sedadle jako natěšené dítě, můžu říct, že musí letět přímo do Los Angeles. Jelikož mi neřekla, kdo jí volal, a momentálně se zdá být ztracená v myšlenkách, můžu se taky dost dobře zeptat.

"Z práce?" ptám se.

"Jo." Nemohu v jejím hlase rozeznat žádnou emoci. "Zdá se, že atlanská a phoenixská část mé cesty odpadla."

"A co LA?" napovídám jí.

"Budu tam až do příštího týdne a pak přiletím do Capeside na Díkuvzdání, jak jsme to plánovali."

"Třeba byste mohli letět s Dawsonem spolu." Doufám, že to nezní tak zahořkle, jako to znělo v mé hlavě.

"Skvělý nápad!" Hádám, že ne. "Á, to mi připomíná..." Joey vytahuje mobil a vytáčí číslo.

"Čau," trochu si zaklání sedadlo. "Jo, jsem teď na cestě na letiště." Pokouším se soustředit na silnici a dívat se kupředu. "Změna plánů. Letím přímo do LA a budu tam až do Díkuvzdání." Nastane pauza a já si nemůžu pomoct a stáčím k ní zrak. Vidím, že rukopisy odložila a dívá se z okénka. "Jo, já vím. A Pacey měl skvělý nápad, že bychom mohli do Capeside letět společným letem." Další pauza a já si nemůžu pomoct a přemýšlím, co jí říká. "Bezva. Pokud to nebude činit tvé sekretářce problémy. Můj má hlavu tak vysoko v oblacích, že ani nevím, jestli budu mít hotelový pokoj, až tam přijedu." Teď vím, že můžu přestat poslouchat. Na svého sekretáře může Joey nadávat hodiny. "Takové nabídky bys neměl činit, když je nemůžeš splnit. Co já vím, večer se můžu ukázat u tvých dveří." No, to mě vrací zpátky do reality.


Dawson

Nejhorší na životě v LA je, že jste nuceni trávit polovinu života v autě uprostřed dopravní zácpy. Je mi jedno, co říkají v dopravním zpravodajství, protože každého dne nasedám do auta a do práce jedu krokem. Nejspíše bych se tam dostal rychleji po rukou a kolenou plazením, ale jako zbytek mas se zakláním v sedadle a čas od času důrazně zatroubím. Dobré na tom je jen to, že mi to poskytuje čas na přemýšlení. Hodně času trávím přemýšlením o svém seriálu. Už připravujeme scénáře pro předvánoční období. Otázka, s kterou bojuji, zní: Měl bych nechat Sammy a Colbyho se rozejít? Nechci to; psaní jejich příběhu mě baví jako snad ještě nic v životě. Scénáristický tým a já každý den neustále přicházíme s nápady, ale k rozřešení jsme se o nic nepřiblížili. Dávám do přehrávače jedno s Joeyiných cédéček Counting Crows, abych mohl lépe přemýšlet. Vrátil jsem jí je ve čtvrťáku, ale před maturitou jsem si je opět půjčil a vzal si je s sebou na vysokou. Jsou poškrábaná a přeskakují a měl bych je nejspíše přestat přehrávat, ale pomáhají mi přemýšlet.

Nemohu si pomoct a přemýšlím o Joeyině příjezdu do LA. Poté, co jsme spolu včera večer mluvili, kdybych řekl, že jsem nebyl nadšený, lhal bych. Není to tak, že jen tak posedávám a trávím dny čekáním, až se ke mně vrátí. Chodím s jinými ženami, jak jen mi to práce dovoluje. Nejsem si tak úplně jistý, co se stalo s klukem, který tvrdil, že může spát jen s někým, koho miluje, protože spím se spoustou žen, které nemiluji. Stále si myslím, že jsem jeden z těch dobrých, ale standarty gentlemanského chování se omezily na telefonát následujícího dne, ať už chci nebo ne. Asi je snadnější říct, že budete spát jen s tím, koho milujete, když jste sedmnáctiletý panic, který ví, že dívka, kterou miluje, je nablízku, vše, co potřebujete, je jen trocha času odděleně.

Myslím, že to chce čas, a čas já mám. Kdysi jsem si mysleli, že čas je náš nepřítel, ale než Jen zemřela, řekla mi něco, co úplně změnilo můj pohled na věc. Řekla mi, že na mě použije své poslední přání. Namítl jsem, aby neprohospodařovala dokonalé přání, ale když na tom trvala, ustoupil jsem. Dal bych té ženě, cokoli by chtěla, a ona to věděla. Když mi Jen řekla, abych dal Joey čas, než se ke mně vrátí, nemohl jsem tomu uvěřit. Řekla mi, že ačkoli si myslím, že je v našem vztahu čas nepřítel, Joey potřebuje dospět. Jen mi řekla, abych dál doufal, ale nenechal si tou nadějí řídit život. Abych žil a miloval, ale vždy byl připraven, že jednoho dne ke mně má spřízněná duše přijde a vyzná mi lásku.

Nejsem si jistý, kde se tomu Jen naučila, ale měla úžasný způsob nabídnout správnou radu bez toho, aby řekla, co člověk dělá špatně. Řekl bych, že ten úžasný dar měla vždy a během času ho stále zdokonalovala. Bezva, další hovor z kanceláře.

"U telefonu Dawson."

"Čau." Je to Joey, musí být na cestě na letiště.

"Jsi na cestě na letiště?"

"Jo, jsem teď na cestě na letiště. Změna plánů. Letím přímo do LA a budu tam až do Díkuvzdání."

To je dokonalé. Od Jeniny smrti jsme spolu s Joey nestrávili víc než dva, tři dny. "To je skvělé, Jo. Teď si určitě najdeme čas, abychom se sešli a konečně uvidíš studio."

"Jo, já vím. A Pacey měl skvělý nápad, že bychom mohli do Capeside letět společným letem."

Když si začne stěžovat na svého sekretáře, nemohu si pomoct a usměji se. Nesnáším letadla a létání. Obvykle má Joey ve zvyku způsobovat, že se mi do nich nechce ani trochu nastoupit, ale myslím, že s ní po boku let přes celou zemi zvládnu. Když říká, že možná ani nebude mít kde bydlet, poskočí mi srdce. Chci jí říct, aby se s hotelem vůbec neobtěžovala a bydlela u mě.

Když se nad tím lépe zamyslím, místo toho žertuji: "No, raději rozestelu postel v pokoji pro hosty." To bylo dobré. Svůdné, ale přesto nevinné, a ona ví, že je kdykoli vítána. Bože, doufám, že to její sekretář zvoral.

3

Joey

"Jak to myslíš, až od úterý?!" Paráda. Prostě paráda. Do úterý nemám kde bydlet.

"Nebojte, slečno Potterová. Jen musím obvolat pár hotelů a jsem si jistý, že něco najdeme."

"MY nic nenajdeme." Nemohu si pomoct a téměř křičím. "To já nemám kde bydlet. Koukej začít obvolávat. Je to velký město, nemůžeš mi tvrdit, že jsou všechny hotely od čtvrtka do úterý obsazený, protože to prostě není možný."

"No," začne Bruce opatrně, "vyrozuměl jsem, že se tam koná o víkendu nějaká velká obchodní konference. Spousta míst je zarezervovaná, ale já určitě něco najdu."

"To bys teda měl. Jsem teď v Dallasu a za dvacet minut nasedám na letadlo do Los Angeles, takže myslím, že se bez pokoje neobejdu." Rozmýšlím si to. "Víš co, kašli na to. Zůstanu do úterka u přátel. Nikam nevolej a neměň rezervaci. V hotelu se zapíšu v úterý." Pokouším se mluvit co nejpomaleji a nejsrozumitelněji. Ten kluk by to mohl zvorat. "Vůbec nic nepodniknu, dobrá."

Ponořím ruku do kabelky a na dně nacházím mobil. Mám asi tak dvacet minut, než budu muset nastoupit do letadla a telefon vypnout. Nerada bych pošramotila pilotovi radar, nebo co je důvod, proč vám nedovolí použít v letadle telefon, dokud se dveře kabiny neotevřou. Sakra, obsazeno. Tohle není tak úplně bomba, kterou chci svěřit hlasové schránce. Alespoň jsem přečetla do práce všechno, co jsem měla. Díky zrušení několika zastávek jsem dohonila zpoždění. Než mu zkusím znovu zavolat, měla bych si nejspíš pořídit něco na čtení. V horším případě mi to poslouží jako štít před slizounem, který bude sedět vedle mě, a uchráním se nepříliš šlechetných nabídek učinit mě členkou vzdušného klubu. Samozřejmě už členkou jsem, ale to vědět nemusí. Hmmm... hádám, že by mi s tím mohli pomoct People Magazine a Cosmo.

Fajn. Zdá se, že sedadlo vedle mě bude prázdné. Nesnáším, když vedle mě někdo sedí, uzurpuje si opěradlo a pokouší se navázat hovor. Musím naposledy zkusit Dawsona. Nemohu si pomoct a jsem trochu nervózní. Vím, že žertoval, když říkal, že mi rozestele postel, ale jsem jeho nejlepší kamarádka, určitě mu nebude vadit, když na pár dní zůstanu u něj doma. Co když tam s ním bydlí nějaká žena? Panebože. Při představě jeho a jiné ženy... spolu... v posteli... se mi trochu zhoupne žaludek. Nerada myslím na to, že je s jinými ženami. Dosud mě to stále naplňuje žárlivostí. Teď to samozřejmě nemůžu přiznat, takže si z toho obvykle dělám legraci a nazývám ho nadrženým kancem a velkoměstským flákačem. Asi dva roky poté, co jsme se spolu vyspali a bolest otupila, jsme se začali poňoukat ohledně sexu - spolu - s jinými. Napůl v žertu jsem mu řekla, že jsme se spolu částečně vyspali proto, abych nešla do hrobu, aniž bych věděla, jaká je noc vášně s Velkým Dawsonem Leerym, že ta zvědavost byla nesnesitelná. Částečně jsem mluvila pravdu, bylo to něco, o čem jsem vždy přemýšlela. Vlastně jsem o tom přemýšlela v podrobných detailech. Myslím, že se tomu říká fantazírování, ale...

"Tady Dawson." To mě vrací zpět do reality.

"Čau, to jsem já."

"Joey! Už jsi tu?"

"Ne, jsem teď v Dallasu. Musím tě požádat o laskavost." Proč jsem tak nervózní? Je to Dawson. Znám ho věčnost. Spávali jsme v jedné posteli, pro smilování boží, proč mi dělá problémy požádat o pokoj pro hosty?

"Rozestlal jsi?" Nemohu si pomoct, říkám to trochu koketně. Ráda s ním flirtuji. Je to neškodný pozůstatek minulosti, vážně.

"Jasně. Vyhlídka na nocování s překrásnou ženou byla velmi lákavá."

"Fajn, protože u tebe zůstanu do úterý, jestli to nevadí." Přestávám s flirtováním. Nemůžu v tom pokračovat, když je Dawson tak zatraceně milý. Znám ho natolik dobře, že i přes telefon a kilometry, které nás dělí, vím, že je skutečně tak zatraceně milý.

"Vůbec to nevadí, Jo." Také přestává s flirtováním. "Kdykoli. Odlétáš v úterý?"

"Ne. Pořád letím domů s tebou." Díky bohu, že poletím domů s ním. Bude to těžké. První společné svátky bez Jen. "Od úterý mám rezervovaný hotel."

"Kdy přistanete? Pošlu ti řidiče."

"Řidiče?" Nemohu si pomoct a usmívám se. "To zní přepychově."

"No, Dawson Leery je ztělesnění přepychovosti." Směji se.

"Měli bychom přistát ve dvě, LA času. Naštěstí mám schůzku až zítra a mám celý víkend volný, pokud vím. Bude to skoro jako dovolená."

"Takže budeš moct dneska skouknout natáčení?" V hlase mu zní naděje.

"Jo, to by bylo skvělý."

"Bezva, Joey. Budu se na tebe těšit."

"Já taky. Brzy na viděnou. Mám tě ráda."

"A já tebe, Joey. Ahoj."

Zavěsím. Cítím se teď mnohem uvolněnější a usmívám se. Před sedmi měsíci bychom si během zběžného telefonátu nikdy neřekli, že se máme rádi. Jakkoli je to smutné, byla to Jenina smrt, která nám dovolila si to říkat častěji. S jejím odchodem se stalo naléhavější ujišťovat se, co pro sebe znamenáme. Začalo to toho dne, kdy řekl, že to, co máme, překračuje sféru milenců a dokonce i nejlepších přátel. Po všem, co se stalo, je pro nás mnohem přirozenější vyjádřit si lásku, která tu byla vždy. I v našich nejčernějších hodinkách jsme se vždycky měli rádi. Láska nikdy nebyla náš problém. Co byl náš problém? Zakloním se v sedadle a povzdechnu si. Let chvíli potrvá a já se vydávám na cestu zkoumání svého nitra a sebeanalýzy, zdá se, že to dělám poslední dobou častěji než dříve. Ten problém jsem byla já.


Dawson

"Už skončilo filmování alternativních konců pro příští epizodu?"

"Jistěže jo. Hezky udržíme všechno pod pokličkou a budem za borce."

"Díky, Todde. Nemůžu uvěřit, že ta záležitost způsobuje takovou hysterii. Vím, že je to poslední epizoda letošního roku, ale tohle překračuje všechno, co bych si dokázal představit." Občas se musím štípnout, abych uvěřil, že jsem tady, v Hollywoodu, v čele jednoho z největších seriálových hitů současnosti.

"No," pokračuje Todd, "co jsi čekal, když jsi přišel s takovou upoutávkou. Slíbíš, že si jedna z dvojic zasexuje, ale nalíčíš to tak, že by to moh bejt kdokoli. Je to fakticky brilantní, protože když se proflákne, kdo to je, můžeš pustit do vysílání jeden z těch alternativních konců a všichni budou nahraní. A jelikož si neřek hercům, který záběry použiješ, taky si nemůžou pustit pusu na špacír. A nafilmovali jsme všechny možnosti."

"Bezva."

"Ale stanice zpochybňuje tvou volbu dvojice."

"Kdy stanice mý volby nezpochybňuje." Kdybych naslouchal stanici, seriál by byl učiněná katastrofa. Chtěli po mně příběh, kdy by Sammy ze zoufalství vzala práci striptérky (ano, je jí patnáct, ale co má být). A pak by samozřejmě Petey objednal Colbymu na narozeniny striptérku, protože byl pořád nešťastný z rozchodu s Kim. Stručně a jasně: objevila by se Sammy a zatancovala Colbymu na klíně. Byla to nejvyumělkovanější a nejidiočtější věc, kterou jsem kdy slyšel. A kromě toho jsem cítil, že to bych nikdy nemohl Joey udělat. Musel jsem se smát, když jsem viděl tu zápletku použít v seriálu, který běží po našem. Alespoň jsem jí unikl já. "Vydrž vteřinku, Todde. Mám telefon."

"Čau, to jsem já." Joey. Nemůžu uvěřit, že už je tu.

Ale není, je v Dallasu. A žádá mě o laskavost. Nemůžu si pomoct a napadají mě spousty způsobů, jak bych jí mohl pomoct, a ona mohla pomoct mně. Ne. Musím držet mysl v platonické rovině, i když se mě ptá tím nemravně nevinným hlasem, jestli jsem rozestlal v pokoji pro hosty.

"Jasně," odpovídám a zkouším se přizpůsobit jejímu tónu. Nemůžu si pomoct a flirtování jí oplácím. Je to nebezpečný, ale příjemný pozůstatek minulosti. "Vyhlídka na nocování s překrásnou ženou byla velmi lákavá."

Patetické, ale v tu chvíli, kdy jsem včera zavěsil, jsem šel domů, vyměnil povlečení a ujistil se, že jsou v koupelně pro hosty čisté ručníky. Pak jsem dokonce poklidil dům. Mám někoho, kdo každé dva týdne přijde a uklidí, ale nechtěl jsem, aby si Joey myslela, že mám doma nepořádek, ačkoli skutečně mám doma nepořádek. Vše jsem to samozřejmě dělal pro případ, že by u mě bydlela. Co bych udělal pak? Svedl ji? Ne. Jen bych ji bavil. Myslím, že její vztah s Paceym se rozpadne sám od sebe, stejně jako předtím. Nemusím dělat nic, jen být trpělivý a být její přítel.

A teď mi říká, že u mě zůstane do úterý. Včetně dneška a úterý je to šest dní! Chce se ujistit, že mi to nevadí. Jako kdybych ji ve svém domě rád neuvítal. Ptám se, jestli odlétá v úterý. Uleví se mi, že poletí se mnou. Neříkáme to, ale je to tam. Tohle jsou první svátky, kdy budeme všichni spolu bez Jen.

Lepší, než že poletí domů se mnou, je skutečnost, že říká, že přijde omrknout natáčení. Do toho vkládám veškerou svou usilovnou práci a trávím tam tolik času; chci, aby mě viděla v mém živlu. Dávám si za cíl, aby si Joey tuto cestu pořádně užila. Zatímco pokračujeme v hovoru, nemůžu si pomoct a představuji si všechno, co bychom mohli podniknout. Restaurace, večírky, kina, hry, chci se prostě pochlubit se svou kamarádkou. Než zavěsíme, řekneme si, že se máme rádi. To je od smrti Jen nové. Řekl bych, že si nechceme nechat ujít ani jednu příležitost říct si, co pro sebe znamenáme. Jsme více než milenci a nejlepší přátelé, nejsou pro to slova. Doufám, že dokážu na obrazovku dostat alespoň desetinu toho, co pro mě znamená.


Joey

Bože, přemítala jsem o svém životě vysoko nad zemí přinejmenším půl hodiny. Samozřejmě, že věrna své přirozenosti jsem nic nerozřešila. Joey Potterová, navěky zmatená ohledně toho, co chce. Všechny ty rýpavé otázky trvají. Když Jen prohlásila, že její poslední přání je, abych rozsekla ten milostný trojuhelník, nemohla jsem uvěřit, že plýtvá posledním přáním na mě. Ale udělala to. Kdybych nebyla přinucena přiznat, že mám pořád slabost pro bývalého ze střední (nebo, jak to Bessie přesněji podala, pro bývalé), nejspíš by se se mnou celá ta záležitost táhla dalších pár let. Jemně bych jim oběma naznačovala, že mají pořád důvod doufat, držet se toho, co jsme měli. Podvědomě bych jim říkala, aby nenavazovali žádný skutečný a dlouhotrvající vztah, protože jsem pořád tady a existuje šance, že by mě mohli jednou zase mít. Šance, že by mohli nakonec vyhrát. Samozřejmě by si oba uvědomili, jak strašná a nefér jsem, a našli by si dokonalé milující ženy, které bych samozřejmě bez pádného důvodu nenáviděla.

Když jsme ještě všichni chodili na vysoké, no, alespoň byli vysokoškolského věku, vymýšleli jsme si pro lidi, s kterými jsme chodili, přezdívky. CJovi jsme říkali Cukrový Junák, Jackovu nabušenému klukovi jsme říkali Chlapák Dan, protože věčně chodil bez trička. Audrey měla kluka, Richarda, kterému kluci říkali Kluzký Ríša, i do tváře. Nebylo v tom nic osobního. Jednou předvedl děsnou imitaci Richarda Nixona a od té doby mu to zůstalo. Bylo nepočítaně dalších, na některé si ani nepamatuji. Úplně nejhorší byl Stará paprika, můj dokonale milý (ano, padesátník) přítel. Bylo to ještě horší skutečností, že si při raketbalu poranil koleno, a když ho Jack a Jen poprvé viděli, musel chodit o holi. Netrvalo to dlouho. Já jsem dokonale zapadala do jeho světa, ale on vůbec nezapadal do mého. S těmi přezdívkami nám to vydrželo ještě asi tak rok po promoci, což není tak dávno. Tak jsem věděla, že naše parta už není taková klika, jaká bývala. Nečleny jsme přejímali bez přílišného přemýšlení.

Přemýšlení mi moc neprospělo. Potřebuji únik. People Magazine, dokonalé. Zběžně ho prolistovávám, mrknu na Joshe Hartneta, pořád mu to sekne. A sakra. Přibližuji si časopis k očím a sundavám si brýle na čtení. To nemůže být pravda. Ale je. Je to on. Má rozhovor v People. Je tam jeho fotografie v režisérské židličce. Na čtení si musím opět nasadit brýle. Nadpis je "Zázračný chlapec". Začínám číst.

Když poprvé přicházím za Dawsonem Leerym na natáčení jeho úspěšného teenagerského dramatu Zátoka, neuchvátí mě pouze jeho pěkný vzhled, ale rovněž jeho gentlemanské chování, když mi nabídne, abych se posadila do jeho režisérské židličky. Mohu prohlásit, že neztratil nic ze svého maloměstského šarmu.

PM: Již dříve jste mluvil o tom, že Zátoka je založená na skutečných životních zážitcích z dospívání v malém městečku v Zálivu tresek. Kolik ze seriálu je skutečnost a kolik fikce?

DL: Dělala jste si výzkum. Řekl bych, že asi osmdesát procent je skutečnost a zbytek čirá fikce. Je to seriál, v kterém se odráží můj adolescentní život. Postavy jsou založené na skutečných lidech, které jsem znal, někdy jsou kombinací lidí, které jsem znal.

PM: A co Sammy? Je skutečná či fikce?

DL: Z větší části skutečná a z menší části fikce. Ta postava je založená na mé nejlepší kamarádce Joey. Bylo nám patnáct, byla má nejlepší kamarádka, má dívka a já ji vídával z okna, jak ke mně vesluje přes zátoku. Byl to kouzelný obrázek. Mé adolescentní srdce z něj vždy poskočilo.

PM: Byla to vaše životní láska?

DL: Ano, ale už to není romantická láska. Jsme stále nejlepší přátelé. Spřízněné duše.

PM: Jste stále v kontaktu?

DL: Ano. Voláme si nejméně jednou týdně po skončení Zátoky.

PM: Seriál má úspěch jak u kritiků tak u diváků, proč si myslíte, že to tak je?

DL: Pojednává o dospívání. Jak vysoké jsou výšiny a jak hluboké hlubiny. Když dospějete, už takto do extrému necítíte. Nedovolíte si tak cítit. Nic nedopadne přesně tak, jak jste očekávali, ale když se ohlédnete zpátky, vidíte, že přesně tak by to mělo být. Jen doufám, že se v seriálu odráží, že dospívání je o budování přátelství. Některá se změní, některá zůstanou stejná, některá skončí a jiná pokračují navzdory zúčastněným. To pokud máte štěstí. Seriál je úspěšný, protože se s ním mohou všichni ztotožnit. Mládež to prožívá a dospělí si to pamatují.

PM: Můžete alespoň naznačit, kdo to v následující epizodě udělá?

DL: Mohu vám říci, že to budou buď Petey a Lexi, Kim a John, nebo Sammy a Colby.

PM: No, musela jsem to zkusit. A co skutečný život, máte přítelkyni?

DL: Mám práci. To je v tuto chvíli můj jediný zájem.

PM: Naneštěstí se zdá, že náš čas vypršel. Mockrát vám děkuji, že jste si s námi dnes pohovořil.

DL: Já děkuji vám. Bylo mi potěšením.

A to je celé. Ne že bych nevěřila, že poskytl rozhovor. Rozhovory už poskytl předtím. Jde o to, že nikdy předtím mě nezmínil osobně, nikdy neřekl mé jméno. Ale přece neřekl, že je to o ní, Josephině Lillian Potterové, která bydlí v New Yorku a pracuje pro Craigovo vydavatelství. Řekl jen Joey. Tak proč z toho mám ten zvláštní pocit v podbřišku? Možná je to turbulence.

4

Joey

Takže tohle je ono. Tady bydlí. Sám dům je přesně takový, jaký jsem ho čekala, slunný, jednopodlažní, španělského stylu s velkými okny. Vnitřek je něco jiného. Je strašně moderní. Vlastně se mi líbí. Černý kožený gauč Le Corbusieur, ladící černá barcelonská křesla, pohovka a skleněný kávový stolek, o kterém vím, že je od slavného návrháře, ale nedokáži říct od kterého. Že by Grey? Nečekala jsem, že by měl Dawson domov vybavený takto. Čekala jsem nadměrná křesla, domácí kino a na zdech a stolech spoustu fotografií, které spolu téměř soupeří o místo. Nemá tu ani televizi.

"Pokoj pro hosty je dál chodbou, myslím." Zapomněla jsem, že nejsem sama. Dawsonův osobní asistent, Kyle, je tu se mnou. Zdá se milý. Po cestě z letiště se snažil udržovat hovor. Kyle vypadá spíše jako surfař, než jako hollywoodský typ. Na kolenou má v džínsách díry a pochybuji, že se dnes česal, ale ten vzhled k němu sedí.

"Jasně." Ráda bych se po domě porozhlédla více, ale nechci, aby si Kyle myslel, že slídím nebo něco takového, takže jen otevřu první dveře na chodbě. Tohle je Dawson, jakého jsem čekala. Na protější zsi je velké domácí kino a o místo na podlaze soutěží dva gauče a tři předimenzovaná křesla. Na zdech všude visí fotografie. Některé z nich poznávám ze střední školy a z vysoké. Na zdech jsou všichni. Jen jako roztleskávačka a Jack jako fotbalová hvězda se usmívají vedle svých skříněk. Jen a já se smějeme... něčemu. Kdy ji vůbec pořídil? Nevzpomínám si. Jen měla tenkrát kratší vlasy, ale nepamatuji si, který rok je tak měla. Mitch a Gale chovající malou Lily, bože, jako malá byla moc rozkošná. Zářící Jen odpočívající v křesle, kde si hladí své zvětšené břicho. Nesnášela jsem, jak nám Dawson vždy mával objektivem před očima (ať už to byl foťák či kamera). Teď jsem ráda, že tam vždy byl a zvěčnil ty drobné okamžiky, které by jinak zapadly hluboko do mé mysli a nahradily by je starosti a uzávěrky. Dawson, smály jsme se kvůli Dawsonovi. Toho dne nás fotil už snad po biliónté (bylo to ve čtvrťáku na vysoké o jarních prázdninách v Capeside) a Jen se ke mně naklonila a s pokynutím hlavy jeho směrem zašeptala: "Nejlepší milenec mýho života, co u tebe?" Nemohla jsem si pomoct a přidala jsem se k jejímu smíchu nad absurditou té situace.

"To musí být rodinný pokoj." To promluvil Kyle a já se vytrhla ze své návštěvy minulosti. Je zábavné, jak jsme na střední mluvili o tom, že bylo vše jednodušší, když jsme byli děti, a naposledy, když jsem byla v L.A., jsme v mém hotelu bdili do jedné v noci a mluvili o tom, že bylo vše jednodušší na vysokých. Bylo to vůbec někdy jednoduché?

"Jo. Nejspíše to bude rodinný pokoj." Otvírám vedlejší dveře. A musím se smát. Na kraji postele spočívají ručníky a mýdlíčko, jak v penzionu, a na polštáři je máta a vzkaz. 'Jen se držím stylu, na který jsi zvyklá,' stojí v něm. Milé. "Jen se rychle převléknu a pak můžeme jet na plac." Kyle dál stojí ve dveřích, narážku nepochopil. "Kdybys mě na chvilku omluvil," zavírám dveře a doufám, že jsem nebyla příliš hrubá. Otvírám kufr a probírám se oblečením. Co si člověk oblékne na televizní plac svého extraúspěšného bývalého, milence na jednu noc, nejlepšího přítele a spřízněné duše? Jen by věděla. Té myšlence se musím usmát. Teď už to tolik nebolí myslet na ni. Když si představuji svou matku, vidím ji, jak na mě shlíží z nebe, ale u Jen je to jiné. Cítím ji v náhlém závanu větru a vidím ji, když vlny oceánu narážejí na pobřeží. Možná je to tak proto, že nikdy nevěřila v Boha, ale pro mě Jen Lindleyová existuje v zázracích přírody; bez začátku, bez konce, nikdy nepolevující. Nechci nechat Kyla čekat a tak si rychle vybírám khaki kalhoty a krátkou blůzku bez rukávů.


Dawson

Kde mohou být? Poslal jsem Kyla, aby ji vyzvedl, před dvěma a půl hodinami. Díkybohu, že dnes nenatáčíme, protože bych se na to teď nemohl soustředit. Co se pokouším momentálně psát, jsou ve skutečnosti únorové epizody, ne listopadová pro příští týden. Samozřejmě, že nemohu zajít moc do detailů, protože jsem se stále ještě nerozhodl, zda bych měl nechat Colbyho a Sammy se rozejít. Mohl bych se podvolit tlaku stanice a pustit se do nějaké momentální senzacechtivé zápletky. "Navrhli" mi jich milióny: anorexie, drogy, znásilnění, mohl bych pokračovat. Všechno se to mladých týká a týkalo se, i když jsem byl teenager já, ale pokud bych se do něčeho z toho pustil, muselo by to být po mém a muselo by to třeba nakonec i někomu skutečně pomoct. Zaskočím mezi scénáristy a něco z těch nápadů mezi ně rozhodím.

"Až se Kyle a Joey vrátí, řekni jim, že jsem u scénáristů," informuji svou sekretářku, když kolem ní procházím.

Pak se mi z čista jasna zjeví před očima, zatímco následuje Kyla z výtahu. Bože, je nádherná. Nemohu uvěřit, že celé dopoledne strávila v letadle. Je to... Joey. Ode dne, kdy jí bylo patnáct a já ji spatřil v šatech, mě vždy její ryzí krása unášela. Dokonce jsem otevřel staré ročenky a prohlédl si tehdejší fotky. Byl jsem zvědavý, zda byla vždy tak okouzlující a mně to jen uniklo. Jistě, pěknou se stala v šestce, prsa jí narostla v osmičce a rozkvetla v devítce. Nějak mi prostě ušlo. No, to vlastně není tak úplně pravda. Rozhodl jsem se to ignorovat. Občas mi myšlenka, že vypadá moc hezky, vstoupila do hlavy, jako když v devítce šla o Halloweenu za kočku, nebo tehdy, když jsem ji přemluvil, aby šla s námi s Jen na rande. Poprvé jsem na ni sexuálně pomyslel, když jsme začali natáčet Mořskou nestvůru z hlubin a já ji náhodou spatřil, jak se převléká z bikin. To bylo poprvé, co jsem naživo spatřil nahá ňadra. Měl jsem pak několik živých snů, které jsem zametl pod koberec jako čistě biologickou záležitost. Následující týden jsem potkal Jen a veškeré erotické představy o Joey jsem odložil stranou, dokud jsem ji nespatřil ten večer na soutěži krásy. Pak to samozřejmě bylo jako protržení hráze. Ačkoli se v současné době pohybujeme v platonické rovině, nemohu si pomoct a musím ocenit, jak okouzlující je.

"Joey!" křiknu, abych získal její pozornost. Když mě spatří, usměje se a mně téměř puká srdce. Projde kolem Kyla a s otevřenou náručí zamíří ke mně.

"Dawsone," řekne prostě, zatímco se objímáme o něco déle, než se na staré přátele obvykle sluší. "Koukni na sebe," odtáhne se. Mé podvědomí okamžitě žebrá o další objetí. "Vypadáš skvěle."

"Nápodobně," řeknu popravdě a trochu poodstoupím, vděčný za příležitost si ji bez rozpaků prohlédnout.

"Trochu sis zkrátila vlasy. Sluší ti to."

"Jenom jsem se chtěla zbavit posledních pozůstatků té barvy, co na mě tehdy naplácala Audrey."

"No, vypadáš fantasticky." Ano, řekl jsem to znovu.

"Takže tady pracuješ. Představovala jsem si něco menšího, jako třeba tvůj pokoj nebo plac toho hororu. Asi ani přesně nevím, co jsem čekala." Jsem rád, že to na ni udělalo dojem. K čertu, i já stále žasnu, že pracuji tady.


Joey

Když se výtah zastaví, trochu se mi zhoupne žaludek. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsem nervózní a úplně unešená. Kyle vystoupí přede mnou a nechávám se jím vést.

"Joey!" zaslechnu. Když ho vidím, musím se usmát, vypadá zatraceně dobře. Vzpomínám si, kdy mě poprvé začal přitahovat. Bylo to na pohřbu matky a on mě držel za ruku. Vzpomínám si, že se mi hlavou honilo, jak jsou jeho ruce hezké, jemné s pěkně zastřiženými nehty. Od té doby to jen vzrůstalo. To bylo během jeho umpa lumpí fáze. Nyní dospěl v pravého muže. Když jsme se spolu vyspali, bylo pro mě obrovské překvapení, nakolik se jeho tělo ve skutečnosti změnilo. Bylo pevné a svalnaté, narozdíl od doby, kdy jsem spolu v patnácti chodili. Jak se z něho stala taková vazba, zatímco seděl na zadku, mi unikalo. Možná to začalo tím natíráním domů. Také není možné zapomínat na genetickou výbavu. Když byl Mitch naživu, byl to pořádný kus chlapa.

"Dawsone," je vše, co říkám, zatímco mě svírá v náručí. Voní hezky, čistě. Vím, že naše objetí trvá trochu až moc dlouho, než aby mohlo být považováno za platonické, tak se odtahuji.

"Koukni na sebe." Jsem ráda, že si ho mohu bez ostychu prohlédnout. "Vypadáš skvěle."

"Nápodobně." Cítím, jak si mě prohlíží, a upřímně se mi to líbí. "Trochu sis zkrátila vlasy. Sluší ti to."

Samozřejmě, že si všiml. Úplně jsem zapomněla. Chtěla jsem se zbavit posledních pozůstatků té příšerné barvy, co mi loni naplácala na hlavu Audrey. Nechat si obarvit vlasy byl moc, moc špatný nápad. "Jenom jsem se chtěla zbavit posledních pozůstatků té barvy, co na mě tehdy naplácala Audrey."

"No, vypadáš fantasticky." Usměji se tomu komplimentu.

Nemohu si pomoct a rozhlížím se kolem. Je to tu velké. Všude se to hemží lidmi a zdá se, že se každý jednotlivý z nich žene za vlastním životně důležitým úkolem. Ruch trochu utichá, zatímco se všichni musejí podívat, kvůli komu Dawson dělá na chodbě takový povyk. Jsem hrdá, že jsem to já, kdo má pozornost jeho a pozornost všech kolem něj a jsem hrdá na něj. Vůbec to není intimní místečko, které jsem čekala, je to spíše stroj. "Takže tady pracuješ," dokáži ze sebe nakonec dostat. "Představovala jsem si něco menšího, jako třeba tvůj pokoj nebo plac toho hororu. Asi ani přesně nevím, co jsem čekala."

"Je to v tom, že teď mám skutečný rozpočet." Zasměje se, když to říká, ale já stále nemohu uvěřit, že se zdá, že je tu jako doma. "Pojď," dá mi ruku kolem ramen. "Provedu tě tu a pak můžeme jít na plac."

"To je kde?" Nemohu si pomoct a majetnicky se o něj opřu. Pohledy, kterých se mi dostává od několika žen, mi dělají dobře.

"Kousek odtud, budeme tam muset zajet golfovým vozítkem. Tady," vede mě chodbou," pracují scénáristi." Neunikne mi, že tam mají schéma, které znázorňuje všechny vztahy mezi postavami. Z nějakého důvodu mi to připadá až vtipné. Měla jsem něco takového použít, když jsem se v prváku poprvé pokoušela Audrey vše vysvětlit.

"Ale na to, aby to fungovalo, má Sammy až moc problémů s intimitou," vysvětluje jeden ze scénáristů s kalnými tmavými brýlemi nějaké ženě. "Ta holka nikomu nevěří."

"Ale o to mi jde. Samozřejmě, že s Colbym nebude šťastná moc dlouho. Najde si nějakou výmluvu, aby mu utekla za Peteym."

"Ale to je strašně nepřesvědčivý. To nikdo nikdy nepřijme. Sammy na Colbym moc záleží, nepodvedla by ho."

Dawson je přeruší. "Už jsem říkal, abyste nechali ten nápad s nevěrou být. Sammy by Colbyho nikdy nepodvedla." Nemohu si pomoct a je mi trapně, jako bych slyšela někoho o mně mluvit, zatímco bych se schovávala v kabince na záchodcích.

"Rozhodujeme se, jestli máme či nemáme Sammy a Colbyho rozdělit."

"Tak brzy?" Minulý týden byli moc šťastní, když se usmířili. Vím, že v takovém seriálu spolu nemohou dva hlavní hrdinové chodit celou dobu, ale zdá se to strašně náhlé.

"Ne, jde až o konec února," řekne klidně. "Nikdy není na plánování příliš brzy, protože musíme výsledku, ať už bude jakýkoli, předem přizpůsobit ostatní zápletky."

"Tohle je má kamarádka Joey Potterová." Když mě Dawson konečně představí, vidím, že se jejich výrazy změní. Vypadají, jako by je přistihla ve třídě učitelka, když si posílali psaníčko. Ve tvářích se jim zračí vina a stud. Je zřejmé, že vědí, že jsem Sammy, nebo že je Sammy založena na mně, nebo jak to je. Ale začínají si mě prohlížet a stud nahradí něco jiného. Dívají se na mě, jako by hledali inspiraci či vodítko k tomu, co by Sammy udělala. Nelíbí se mi to.

Ráda jsem z té místnosti vypadla a pokračovala s Dawsonem dál chodbou, přičemž jsme se stavili v kancelářích po cestě. Todd mě přivítal s 'nazdar, lásko' a plácl mě po zadku. Nic jiného jsem však nečekala. Ráda jsem ho znovu viděla.

"Dawsone." Je to Sammy či dle titulků Julia Karen Brownová. Je menší, než vypadá v televizi, tak stopětašedesát, stosedmašedesát.

"Čau, Jules." Dawson ji překvapivě obejme. "Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi už odjela na svátky."

"Nejdřív jsem se chtěla rozloučit."

"To je má nejlepší kamarádka Joey Potterová." Když si potřásáme rukama, řekla bych, že si uvědomuje, že je její postava založena na mně, protože její chování se změní ze zběžného ve všímavé. Nelíbí se mi být takto pitvána. Mám nutkání udělat něco bláznivého, abych ji totálně vyšokovala, ale jen si nervózně dám vlasy za ucho.

"Panebože!" zaskočí mě. "Ty to s těma vlasama fakticky děláš! Je to dokonce napsaný v hereckých poznámkách. Super!" Vidím, že mě zkoumá ještě pečlivěji, jako by se magicky odhalila všechna Sammyina tajemství, jen když se bude dostatečně usilovně dívat.

"Ráda tě poznávám." Nejsem si jistá, co jiného říct. Zdá se milá, ale je zřejmé, že jen stěží odolává nutkání civět na mě.

"No, měla bych jet. Za chvíli mi to letí." Jsem ještě více překvapena, když políbí Dawsona na tvář. "Možná bychom se někdy mohly sejít a popovídat si," nabídne mi Julia Karen Brownová.

"Jasně," řeknu. Co jiného jsem měla říct? Ne. Nechci, aby ses mi šťourala v mozku.

"Je to milá holka," řekne Dawson, když se mu zavěsím za ruku a pokračujeme v chůzi. "Myslím, že ji zaskočilo, že se tu s tebou potkala. Ale je to zlatíčko. Z herců je má nejoblíbenější. Rád bych s ní dělal i na jiném projektu."

"Takže taková vaše Molly Ringaldowá, pane Johne Hughesi?" žertuji.

"Ne úplně, ale ano."


Dawson

Mít tu Joey zavěšenou v mé paži je ráj na zemi. Nemohu si pomoct a při procházení kanceláří věnuji hochům, kteří si ji prohlížejí, pohled, který říká: 'Je tu se mnou.'

"To byli všichni," řeknu, když skončíme s představováním. "Už jen má sekretářka, Linda, a pak můžeme vyrazit na plac."

"Lindo." Má sekretářka je dar z nebes. Vždycky jsem byl snílek, co vnímá velký obraz, a Linda je skvělá v zařizování až do toho nejmenšího detailu. "To je má nejlepší kamarádka Joey Potterová." Nikdy si nejsem jistý, jak bych ji měl lidem představovat. Kamarádka a ani nejlepší kamarádka nevystihují, co pro mě znamená, a spřízněná duše zní cizím uším velmi neplatonicky.

"Ano," řekne Linda Joey. "Myslím, že spolu občas o středečních večerech mluvíme."

"Ráda si přidávám k hlasu tvář." Joey si s ní taktně potřese rukou.

"Půjdeš večer s Dawsonem na tu premiéru?"

"Cože?" Joey vypadá překvapeně. Já jsem na tom stejně. Linda si všimne zmatených výrazů v našich tvářích.

"Premiéru filmu Davida Dahla. Včera jsem ti poslala upomínku."

Jasně, David Dahl, jeden z mých nejbližších přátel a mimoto mi pomohl se schůzkami ohledně mého seriálu. Natolik jsem se soustředil na příjezd Joey, že jsem na to úplně zapomněl. Naplánoval jsem večer doma, kde bychom zkoukli ETho na DVD, ale asi není lepší způsob, jak Joey v L.A. zabavit, než ji vzít na hollywoodskou premiéru.

"Chtěla bys jít?" Nevím, zda bude chtít jít. Vidím jí ve tváři, že si není jistá.

"Pochybuju, že mám něco na sebe. Vzala jsem si jen pár černých koktejlových šatů."

"Dokonalé," říkám k tomu. "Krásná žena černými šaty nikdy nic nezkazí." To mi kdysi řekla má matka. "Není to taková událost, jak by se zdálo. Je to malý film, nebude tam žádná hvězda." Vidím, že se nechává obměkčit.

"Bessie se zblázní, až zjistí, že jsem šla na filmovou premiéru."

5

Pacey

Byl to pomalý a dlouhý den a Joey nezavolala. Zůstal jsem s ní, dokud nenastoupila do letadla. Poslal jsem ji pryč s polibkem, poslal jsem ji k němu. Je zpátky. Žárlivost. Přichází strašně snadno, když myslím na ně dva spolu. Zavolej, prosím tě. Cítím se pateticky, tak jako ve čtrvťáku, když náš vztah šel do háje. Láska tam stále byla, ale neměl jsem jí co nabídnout, aspoň nic, co by potřebovala. Nepotřebovala hrdinu nebo rytíře v zářivém brnění. Naše životy se ubíraly dvěma opačnými směry; Joey směřovala na vysokou a já směřoval k čemukoli, kde platí aspoň pět babek za hodinu.

Stále si říkám, že je to teď jiné, ale když se nad tím zamyslím, a to dělám strašně nerad, je to navlas stejné jako tehdy. Naše životy míří úplně jinými směry. Joey je v New Yorku a celý svět má u nohou. Mé vyhlídky jsou rovněž dobré, ale je to celkem jiný druh vyhlídek. Kde jsem teď, je asi nejvýše, kam to v životě dotáhnu. Upřímně, je to asi nejvýše, kam to dotáhnout chci. Pro mě je to fajn život, ale vím, že pro ni ne. Takže se všeho vzdám. Pojedu do New Yorku nebo kamkoli a budu tím, čím chce. Ne tím, co pro mě chce, ale co chce pro sebe. Budu šplhat vzhůru, budu se vzdělávat a budu si hrát na snoba. Vším tím budu, protože tím je ona, tam směřuje. Miluju ji tolik, až to občas fyzicky bolí, a nemůžu ji nechat jít tou cestou samotnou, nebo ještě hůř, s Dawsonem.

"Ahoj." Sexy zrzavá hříva si sedá na konec baru. Co tady v jedenáct večer dělá sama taková kočka, mi uniká. Nejspíš čeká na svého přítele.

"Co vám můžu nabídnout?" Prohlédnu si ji, ale vím, že ví, že to dělám, díky jemnému úsměvu, který se jí vetře na rty.

"Hmm," myslím, že si schválně kouše ret, aby mi popletla hlavu. "Já nevím. Cokoli je ti libo." Teď vím, že flirtuje.

"Sex na pláži?" Je to skoro spíš návrh než drink.

"To zní dobře."

To flirtování se mi líbí. "Ale budete mi muset ukázat nějaký průkaz."

"Byla jsem jenom dva roky za tebou." Stejně mi podává řidičák. Pěkná fotka, jmenuje se Janice Seymourová. "Nepamatuješ si, že ne?" její hlas je plný předstírané ublíženosti.

"Myslíš, že bych měl, Janice?" Na tykání přecházím úmyslně a s důrazem. Vracím jí řidičák. Na datum narození jsem se ani nepodíval, co já vím, mohlo by jí být klidně sedmnáct.

"S kámoškama jsme za tebou pálily."

"Nechodili jsme spolu na sociologii?" Myslím, že si na ni vzpomínám. Přidejte sponku do vlasů a odmyslete si prsa a myslím, že to mám. "Nechávala jsi mě opisovat úlohy."

"A ty ses na mě nikdy nepodíval. Byl jsi zblázněnej do Joey Potterový."

"To jsem pořád," vím, že v oblasti flirtování není příliš moudré zmiňovat vaši přítelkyni, ale nemůžu si pomoct.

"Myslela jsem, že jste se rozešli na maturáku?"

"Rozešli. Ale tuhle jsme se dali zase dohromady."

"Takže," upije ze svého drinku. "Sammy a Petey k sobě zase našli cestu."

Děsivou součástí života v Capeside je, že je to město zblázněný do Zátoky. Což je pochopitelné, předpokládám, když místní kluk udělá díru do světa a zviditelní své rodné město. I na Ledárně je malá cedulka, na které stojí 'Inspirace pro Ledoborec v Zátoce.' Ta cedule byla nápad Joey, ale přes léto nám díky turistům přináší zisky. Potterovic penzión má na vchodu velkou ceduli se zlatými písmeny v tomtéž smyslu. Většina lidí v Capeside ví, že Dawson založil svůj seriál na skutečnosti a pro město bylo celkem snadné přijít na to, kdo je v seriálu kdo. Co je ještě horší než lidi, co si myslí, že znají intimní detaily z vašeho života, jsou lidi, co si myslí, že toho byli součástí, toho, co jsme měli. Pár jich sem přišlo a chovalo se, jako by byli součástí party, jako kdyby koukali v Dawsonově pokoji na filmy nebo s námi seděli u stolu v jídelně. Nellie Olsonová, Warren, Belinda a bezpočet dalších sem v povznesené náladě napochodovali a začali se rozkecávat o starých dobrých časech s Dawsonem a partou. Na střední na nás kašlali a náhle jsou mí nejlepší kámoši a vždycky zbožňovali Joey.

"Joey a Pacey k sobě zase našli cestu." Nechci zabřednout do hovoru o Zátoce a doufám, že se mě nebude ptát, kdo si v následující epizodě zasexuje. Jak bych to měl k čertu vědět? Ani Joey to neřekne.

Vidím, že si není jistá, co má teď říct. Nejen, že jsem zdůraznil, že mám přítelkyni, ale ještě jsem dal jasně najevo, že nechci mluvit o seriálu. Tak se chvíli díváme na televizi.

Doprčic. Není před tím úniku. Tu zatracenou upoutávku v posledních dvou dnech vysílali snad stokrát. Slyším známou hudbu. 'Jedna z dvojic,' začne hlasatel a následuje scéna s Kim a Johnem, který má pochybnosti o své sexualitě, scéna s Lexi a Peteym, kde si říkají, že se nasnášejí a pak se vášnivě políbí, a scéna s Colbym a Sam v posteli, kde Colby říká 'poprvé spolu spíme v cizí posteli'. Pak hudba zrychlí a vidíme sestřih různých scén. 'Pozvedne svůj vztah na další úroveň. Uvidíte příští středu v Zátoce.' Nestarám se, jestli se Janice dívá nebo ne, a přepínám na jiný kanál.

"Přišla mi kamarádka," ukáže Janice k štíhlé blondýně, která právě vešla. "Musím jít. Co jsem dlužna?"

"To bylo na podnik."

"Tady," postrčí ke mně přes barový pult ubrousek se svým telefonním číslem. Dávám si pozor, aby neviděla, že ho vyhazuju. Flirtuju, ale nepodvádím. Její otec podváděl a to bych jí nikdy udělat nemohl.


Dawson

Znovu pohlédnu na Joey a hledám známky toho, co se jí honí hlavou. Kdysi jsem v těch očích uměl číst lépe než ve svých. Kdysi byla moje. Ale i když není moje přítelkyně, pořád je má spřízněná duše a cítím z ní nervozitu a ještě něco. Že by strach?

"Jsi v pořádku?" Ptal jsem se jí na to už předtím, ale musím se zeptat znovu.

"Jo, jenom jsem trochu nervózní. Není to každý den, co jde malá Joey Potterová na filmovou premiéru."

"Už nejsi malá." Nemohu si pomoct, a když to říkám, uznale ji přejedu očima. Matka měla pravdu, krásná žena černými šaty nikdy nic nezkazí.

"To je asi fakt." Trochu se začervená a je to jedna z nejroztomilejších věcí, co jsem kdy viděl.

"Povedeš si skvěle. Jenom musíme projít po koberci. Podle toho, kdo tam zrovna ještě bude, budu možná muset zodpovědět pár otázek, když nenajdou nikoho slavnějšího, pak prostě půjdeme zkouknout film. Po něm se samozřejmě koná párty."

Joey je silná žena, je příjemné být v pozici, kdy ji mohu nechat se o mě nepatrně opřít.

"Ale už jsme tady, proč musíme tak dlouho čekat v autě?"

"Dávají si pozor, aby se jim tam neudělala tlačenice. Takhle si fanoušci můžou všechny prohlédnout a fotografové udělat dobré fotky."

"Nás fotit nebudou, že ne?" Zdá se, že ta myšlenka ji ještě více znervóznila.

"Pochybuju. Jsem jenom člověk stojící za Zátokou. Kdyby tu byli herci, fotografové by šíleli."

"Na letišti jsem dneska viděla Peteyho na obálce jednoho z těch teenagerovských časopisů. Bylo to divný."

"Pro ně je to taky divný. V jednu chvíli jsou to protloukající se neznámí herci a v další jsou nový národní hit. Je to šílený."

"Jak to zvládají? Sammy a Julia se zdají být nad věcí."

"No, nikdo není na odvykačce, takže co se hollywoodských standardů týče, vedeme si zatraceně dobře." ZATÍM tam nikdo není, nemohu si pomoct a pomyslím si pro sebe. Ale co můžete čekat, když se devatenáctiletému dospívajícímu náhle ocitne svět u nohou. Já bych si s takovým tlakem a zkoumáním v žádném případě neporadil.

"Jsme na řadě," říkám Joey, když se konečně otevřou dveře od auta. Doprovod pomůže Joey ven jako první a já ji následuji. Je to milé, že si její ruka okamžitě nachází moji. Konejšivě jí ruku stisknu a začínám ji vést po červeném koberci.

Je to zvláštní, protože ani nemohu spočíst okamžiky, kdy jsem o takovéto chvíli fantazíroval. Filmová premiéra, červený koberec, téměř bolestně krásná Joey zavěšená v mé paži. Je to skutečné natolik, nakolik může být skutečná iluze. Není to můj film a není to má dívka. Ne že bych si stěžoval, jsem více než šťastný, že mohu tuto chvíli prožít. Chci si zapamatovat každičký detail. Jak úzká jsou ramínka Joeyiných šatů, jak je na listopad nezvykle teplo a jak mi srdce tluče rychleji, než tlouklo za dlouhý čas.


Joey

Zatímco kráčíme ke kinu, nemohu uvěřit, že skutečně jdu po červeném koberci. Vlastně to spíše připomíná dobytčí ohradu pro bohaté a slavné, které se snaží lapit fotografové a reportéři. 'Davide! Reno!' volají zaníceně. 'Tady!' žádají si pozornost.

Pokouším se zapamatovat si každičký detail, protože vím, že mě Bessie bude v následujících letech ohledně toho znovu a znovu zpovídat, ale zdá se, že jediné, co jsem schopna vnímat, je Dawsonova ruka v mé. Je jemná, jako byla vždy, ale je větší, mužnější. Pokouším se zaznamenat všechny slavné lidi, které poznám. Pár jich tu je, ale žádné skutečně velké jméno.

"Dawsone Leery!" vykřikne dáma s mikrofonem. "Tady!" Zatímco mě k ní Dawson vede, nemohu zcela zpracovat, že někdo chce rozhovor. Jen jdu s ním.

"Můžete nám říct, kdo se dá příští týden v Zátoce dohromady?" Dnes jsem slyšela položit lidi tu otázku alespoň dvanáckrát, i mně už je z ní nanic.

"Mohu vám říct, že to budou buď Kim a John, Petey a Lexi, nebo Sammy a Colby." Odpovídá pokaždé stejně, i když jsem se ho zeptala já.

"No, upřímně se nemohu středečního večera dočkat," odpoví s úsměvem reportérka, ale vidím, že to slyšet nechtěla. "Kdo je vaše společnice?" zkusí změnit směr otázek a otočí se ke mně. Lhala bych, kdyby řekla, že mě ta otázka nevyvedla z míry. Nechci na sobě žádnou pozornost. Dawson si toho musí všimnout, protože mi dá ruku kolem pasu a dlaní mi spočine na boku. Vděčna za tu nabídku se o něj opřu.

"Joey Potterová," odpovídá díkybohu za mě Dawson.

"Inspirace pro Sammy Gardnerovou?" zbystří reportérka pozornost.

"Ano," odpoví Dawson prostě.

"Jste zamilovaní?" Vidím, že mi pátrá na prstu po snubním či zásnubním prstenu.

"Nejlepší přátelé," pohlédne na mě a usměje se.

"Spřízněné duše," nejsem si jistá, proč cítím potřebu to specifikovat, ale cítím. "Navždy." To slovo je určeno jen pro Dawsona, ne pro tu neodbytnou ženu s předimenzovaným mikrofonem.

"Díky," pokusí se Dawson ukončit rozhovor. Nemusím se ani dívat, abych poznala, že mi nabízí ruku. Vděčna se jí chytím a nechám se vést dál.


Pacey

Janice a její kamarádka stejně jako většina zákazníků jsou už teď pryč, takže jsem se rozhodl zavřít bar dřív. Úterní večery nikdy nejsou terno. Joey mě přesvědčila, abych pustil v televizi Zátoku a udělal z příští epizody velkou událost. To by mohlo obchodu pomoct. Byl to lepší nápad, než jsem věděl, že bude pryč. Ale Doug a Jack tu budou určitě a Gale nejspíš taky, takže by to nemělo být až zas tak zlé.

"Dawsone Leery! Tady!" Hlas z televize mě vytrhne z počítávání tržby. Je to ta nechutná reportérka z Prásku. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Jsou to Joey a Dawson na nějaké akci. No, hádám, že nezavolá.

Myslím, že mi bude špatně. Jo je tam po jeho boku a drží ho za ruku. Vypadá to, jako že jsou spolu a ne ve smyslu nejlepších přátel. Byl jsem natolik v šoku z toho, že teď má Dawson ruku kolem pasu mé holky, že jsem ani neposlouchal, co říkají.

Musím se soustředit na poslouchání. "Joey Potterová," říká Dawson. Joey umí mluvit sama.

"Inspirace pro Sammy Gardnerovou?" Proč nevyžvaníš celýmu světu, že je pořád posedlej mou holkou?

"Ano." Vůbec se mi nelíbí, že nepokračuje. Nejsem si jistý proč, ale nelíbí se mi to. Je to příliš... důvěrný.

"Jste zamilovaní?" Bože, teď mi fakt bude špatně.

"Nejlepší přátelé," odpoví Dawson a pohlédne na ni, téměř jako by ji chtěl políbit. Prosím, Bože, nedopusť, aby ji políbil.

"Spřízněné duše." Proč to musela říct a pohlédnout na něj se zasněnýma očima? "Navždy." Mám pocit, jako bych se vetřel do důvěrné chvilky milenců. Když vidím, jak poslepu sahá pro jeho ruku, pevně přesvědčená, že tam bude, mám pocit, jako bych ji už ztratil.

6

Joey

Když se otočím a spatřím zpod přikrývky vykukovat Dawsonovu hlavu, celým tělem mi projede záchvěv paniky. Vyspali jsme se spolu. Ne, vidím, že mám pořád na sobě šaty a mám takový ten špinavý pocit, co člověk má, když se vyspí oblečený. Vím, že k ničemu nedošlo. Ani jsem netušila, že mi ten pocit chyběl, ať je jakkoli nepříjemný. Pohled na hodiny mi řekne, že je teprve šest. Sakra, proč jsem se vzbudila tak brzy? Vzhledem k letu a včerejšímu ponocování jsem přelámaná, unavená, zničená a vyčerpaná. Pacey. Proto jsem se vzbudila. Nezavolala jsem mu. Pořád má za to, že bydlím v hotelu. Doufám, že se mi nepokoušel dovolat. Nechci, aby si dělal starosti, a nechci, aby žárlil. Bože, cítím se jako nejhorší přítelkyně na světě.

Musím našlapovat po špičkách, abych Dawsona nevzbudila. Nejsem si jistá, proč se tím vůbec obtěžuji, když vím, že by tudy mohl nejspíše projít mašírující pluk a on by stále ležel na své straně postele a tiše chrápal. Zatímco za sebou jemně zavírám dveře, pokouším se přijít na to, proč se cítím tak provinile. Je v tom více než jen zmeškaný telefonát. Vím, že jde o bydlení u Dawsona, o to, že jsem s ním šla včera ven. Téměř mám pocit, jako bych Paceyho podváděla. Ale nepodvádím. To bych nikdy nemohla. Ale cítím se tak, jako bych mu byla nevěrná. Jedna má část se ptá, zda by včerejší večer s Dawsonem vypadal stejně, kdyby u toho byl Pacey. Držela bych se s ním za ruku, objímala bych ho, líbala ho a hledala na jeho hrudi oporu, když jsem byla nervózní? Odpověď je ano a ne. Objala bych ho při prvním setkání a možná ho i políbila na tvář, ale nedržela bych se s ním za ruku a nedávala bych kolem něj ruku a nenechala ho, aby dal svou kolem mě. Ale bylo to nevinné. Přátelské. Platonické. Jde o to, že vím, že Dawson a Pacey jsou teď přátelé, ale nikdy už to mezi nimi nebude takové, jaké to bylo v šestnácti. Nebylo by fér dávat na odiv můj vztah s Dawsonem či Paceym před tím druhým. S něžnosti bych to ani u jednoho nepřeháněla, kdyby byl ten druhý nablízku. Teď musím říct Paceymu, že bydlím u Dawsona.

Nejdříve zkousím kancelář v restauraci, jelikož vím, že už je nejspíše v práci.

"Ledárna, mohu vám pomoci?"

"Čau, Pacey." Když slyším jeho hlas, uvědomím si, že mi trochu schází.

"Joey. Voláš." Zní to, jako by se mu ulevilo, ale zároveň odměřeně.

"Jo." Pokouším se znít co nejuvolněněji a nejveseleji. "Promiň, že jsem nezavolala včera, ale bylo to tu dost hektický. Ve městě se koná nějaká obchodní konference nebo co, takže všechny hotely jsou zamluvený a já si nebyla jistá, co si mám počít, až jsem si vzpomněla, že tu bydlí Dawson a Audrey a ani jednomu by nejspíš nevadilo, kdybych u nich přespala. Pak mě napadlo, že ani nevím, jestli je Audrey vůbec ve městě nebo ve státě nebo kde, tak jsem se rozhodla, že zavolám Dawsonovi a zjistím, jestli bych mohla bydlet u něj, v pokoji pro hosty. Řekl, že ano, tak jsem tu. Tedy budu pár dní bydlet u něj doma v pokoji pro hosty. O nic nejde, jen do úterý v pokoji pro hosty." Bezva, melu. To se děje, když jsem nervózní. Nechci, aby bezdůvodně žárlil.

"Včera jsem tě viděl." Proč zní tak bezvýrazně?

"Cože?" Jeho hlas mě začíná trochu děsit. Nesnáším, když k něčemu takovému dojde. Netuším, o čem to mluví. "Co tím myslíš?"

"Myslím, že jsem tě včera viděl na tý události. Viděl jsem v televizi ten rozhovor."

"Á, to." Proč mě děsí, že to ví? Cítím se jako dítě, které načapají při nějaké nepatřičnosti. Ale já jsem nic neprovedla. Jenom jsem si vyšla s kamarádem, s nejlepším kamarádem. "O nic nešlo. Byla to jenom premiéra filmu Dawsonova kamaráda. Celý se to semlelo na poslední chvíli."

"Nevypadalo to jako nic." Nesnáším, když je takový, když zůstává klidný, i když je očividně naštvaný až na půdu.

"Co tím myslíš?" Zkouším šeptat, co to jde, abych nevzbudila Dawsona. Pokud k tomu chce něco říct, měl by to prostě říct. "Pokud k tomu chceš něco říct, prostě to řekni."

"Myslím tím, že jste se k sobě dost měli."

"O čem to sakra mluvíš? Víš, že je to můj nejlepší kamarád."

"Mluvím o tom, že jste vypadali extra kamarádsky." Slyším, jak mu při tom přeskočí hlas, a zabíjí mě to. Ale zároveň se mi vůbec nelíbí, jak mě nenápadně obviňuje z... čeho? Z čeho mě to vlastně obviňuje?

"Z čeho mě to vlastně obviňuješ?"

"Z ničeho. Jen říkám, že to VYPADALO, jako byste byli víc než kamarádi. Jenom by mě zajímalo, kolik dalších lidí získalo stejný dojem jako já."

"Hádám, že nikdo, vzhledem k tomu, že jsme té reportérce řekli, že jsme jen přátelé. Zeptala se a my jsme popravdě odpověděli. Jestli na Dawsona žárlíš, tak to řekni. Nedělej z toho něco, co to není." Ach ne. To jsem říct neměla. Fakt jsem to říct neměla. Takové věci člověk neříká. Problém je, že v hádkách nebývám fér, nikdy jsem nebývala. Vždy mířím pod pás.

"Víš, že to není pravda. Je mi ukradený, jakou sebestřednou ptákovinu vytáhne v příští epizodě z klobouku, o to tu vůbec nejde."

"Máš pravdu, Dawsonův seriál ten problém není," zasyčím. "Problém je, že se pořád cítíš ohrožený jím a naším přátelstvím, když k tomu nemáš žádný důvod."

"Vidím svou holku v náručí jinýho chlapa a jsem..."

"Nebyla jsem v jeho náručí!" přerušuji ho. "Děláš závěry z něčeho, k čemu ani nedošlo."

"Nemůžeš mi tvrdit, že jsem neviděl, co jsem viděl."

"Říkám, že z toho děláš víc, než to ve skutečnosti bylo."

"Joey, nejde o to, že bych ti nevěřil. Dawson se tě pokouší oslnit vší tou hollywoodskou špínou."

Musím se smát. "Dawson se jen pokouší být mi dobrým kamarádem a hostitelem. Poslouchej, Pacey, nechci se s tebou hádat a musím se připravit do práce. Můžeme si o tom promluvit později?"

"Fajn," zamumlá. "Čau." Ani jsme si neřekli 'Miluju tě'. Nesnáším, když se hádáme. Co je horší, nesnáším, když se hádáme kvůli Dawsonovi, protože to se nikdy nevyřeší. Nepřestanu se s ním přece přátelit. Jednou jsem Dawsonovi řekla, že to nejdůležitější je přátelství nebo něco v tom smyslu. Jen mi to potvrdila více než kdokoli. Upřímně, radši bych přišla o milence a udržela si přítele.


Pacey

Volal jsem do hotelu, ve kterém Joey říkala, že bude bydlet, a chtěl jsem jí nechat vzkaz v recepci, jen abych zjistil, že tam bude bydlet až od úterý. Pak jsem jí zkusil zavolat na mobil a ten byl vypnutý. Musí tam být asi tak šest ráno. Dělám si o ní starosti. Ne takové, jako kdybych ji včera neviděl s Dawsonem. I když je mi nepříjemné myslet na ně dva, alespoň vím, že je v bezpečí.

"Ledárna, mohu vám pomoci?" zvedám automaticky telefon.

"Čau, Pacey." Díky bohu, že volá. Když slyším její hlas, uvědomím si, že už mi schází. Ale rychle si vzpomenu, co jsem viděl včera večer.

"Joey. Voláš." Víc ze sebe nedostanu. Chci říct 'Co se to tam k čertu děje? Proč jste s Dawsonem vypadali tak zatraceně důvěrně a proč jsi mi alespoň nezavolala?' Samozřejmě, že nic takového neříkám. Musím zůstat klidný a udržet si sebekontrolu. Nechci být kluk, co se může pominout, když si jeho přítelkyně vyjde s jiným. Toho kluka nesnáším.

Vím, že je z našeho rozhovoru nervózní, protože začíná mlít o hotelech a Audrey a Dawsonovi. Jediná věc, která mě v tom zmatku slov zaujme, je fakt, že asi stokrát zmíní pokoj pro hosty. Dobrá, spí v Dawsonově pokoji pro hosty. Ale obrázek toho, jak k němu vzhlíží, zatímco on má ruku kolem jejího pasu, mám vypálený v hlavě.

Nakonec už si nedokážu nechat, co vím, pro sebe. "Včera jsem tě viděl." Zkouším znít co nejklidněji.

Nejdřív netuší, o čem mluvím, až jí sdělím, že jsem ji včera večer viděl v televizi.

"Á, to. O nic nešlo. Byla to jenom premiéra filmu Dawsonova kamaráda. Celý se to semlelo na poslední chvíli." Z nějakého důvodu jsem teď ještě naštvanější. Možná je to tím, jak to zahrává do autu.

"Nevypadalo to jako nic." Vím, že bych to měl asi nechat být, ale z nějakého důvodu nemůžu. Chci to nechat být a zeptat se jí na let nebo na něco nudného a neutrálního.

"Co tím myslíš?" Teď šeptá, nejspíš proto, aby ho nevzbudila. Ta myšlenka mě naplní zlostí a žárlivostí. "Pokud k tomu chceš něco říct, prostě to řekni."

"Myslím tím, že jste se k sobě dost měli."

"O čem to sakra mluvíš? Víš, že je to můj nejlepší kamarád." Jako bych to nevěděl. Od chvíle, kdy jsme spolu chodili na střední, to používá jako zaklínadlo.

"Mluvím o tom, že jste vypadali extra kamarádsky." Nedokážu zabránit tomu, aby mi při tom nepřeskočil hlas. Pravda je, že se mi chce někde v koutku vybrečet, ale na brečení nejsem, takže se dál hádáme.

"Z čeho mě to vlastně obviňuješ?" ptá se. Jde o to, že nevím, z čeho ji obviňuju. Nemyslím si, že by mě podváděla.

"Z ničeho. Jen říkám, že to VYPADALO, jako byste byli víc než kamarádi. Jenom by mě zajímalo, kolik dalších lidí získalo stejný dojem jako já." Kolik lidí si myslí, že režisér Dawson Leery žije šťastně až navěky se svou spřízněnou duší?

"Hádám, že nikdo, vzhledem k tomu, že jsme té reportérce řekli, že jsme jen přátelé. Zeptala se a my jsme popravdě odpověděli." To má pravdu. Jasně se vyjádřili, že mezi nimi nic romantického není. "Jestli na Dawsona žárlíš, tak to řekni. Nedělej z toho něco, co to není." Nemůžu uvěřit, že to řekla. Takové věci člověk neříká, protože jakmile je vysloví, nejdou vzít zpátky. Už to mezi vámi zůstane navždy. Nežárlím na Dawsona zázračného režiséra, nebo na to, co si zrovna umane hodit tenhle týden do éteru. Žárlím na Dawsona nejlepšího kamaráda, který má část Joeyina srdce a celou její duši. Žárlím na to, že Dawson má z mé přítelkyně to nejlepší a teď ji dokonce má celou pro sebe. Je to nedospělé, ale je to tak.

"Víš, že to není pravda. Je mi ukradený, jakou sebestřednou ptákovinu vytáhne v příští epizodě z klobouku, o to tu vůbec nejde." To je částečná pravda. "Máš pravdu, Dawsonův seriál ten problém není." Zasyčí ta slova jako chřestýš. "Problém je, že se pořád cítíš ohrožený jím a naším přátelstvím, když k tomu nemáš žádný důvod." Takže konečně uhodila hřebíček na hlavičku. Co bych měl udělat? Mohl bych připustit, že žárlím, protože se mi nikdy neoddá celá. Mohl bych na ni kvůli tomu tlačit a naléhat, že dokud bude Dawsonova spřízněná duše, nikdy k sobě nebudeme skutečně patřit. To by ji přimělo vzít nohy na ramena, a jelikož tam má na útěchu Dawsona, vím přesně, jak by to dopadlo. Nemůžu to přiznat.

"Vidím svou holku v náručí jinýho chlapa a jsem..." Než si může vykopat hlubší hrob, přeruší mě.

"Nebyla jsem v jeho náručí!" Ale já tě viděl." Děláš závěry z něčeho, k čemu ani nedošlo." Možná ano. Vím, že asi ano. Proč už nemůžu zmlknout?

"Nemůžeš mi tvrdit, že jsem neviděl, co jsem viděl." Obrázek jich spolu mi říká víc, než by kdy mohla ona.

"Říkám, že z toho děláš víc, než to ve skutečnosti bylo."

To je pravda. Ale narůstalo to ve mně měsíce, když povadl pocit vítězství, který jsem měl, když jsme se dali dohromady.

"Joey, nejde o to, že bych ti nevěřil." Věřím. "Dawson se tě pokouší oslnit vší tou hollywoodskou špínou." Ani nevím, jestli věřím tomu, co říkám.

Teď se mi směje. Prosím tě, přestaň se mi smát, jako bych byl nějaký dítě. Říká, že Dawson se jen pokouší být kamarád, čemuž i věřím. Říká, že se nechce hádat, a já taky ne. Joey Potterová, mistryně ve vyhýbání, si o tom chce promluvit později. To je vlastně dobrý nápad. Právě teď nedokážu racionálně myslet. Nejhorší je, že než zavěsím, ani neřeknu 'Miluju tě'.


Joey

Nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo, a zároveň vím, že to bylo dlouho na spadnutí. Ne že bychom se s Paceym nehádali. Hádáme se pořád. Existuje však pevně dané nevyslovené pravidlo - žádné hádky o Dawsonovi. Oba jsme ho právě porušili. Štve mě, že jsem tak daleko, když mi hádka visí nad hlavou. Asi bych se měla osprchovat, ale až do oběda nikam nemusím. Na kávovém stolku spatřím výtisk Muže a života. No, to vysvětluje Dawsonovy svaly. Jelikož nemám co jiného na práci a zoufale potřebuji odvést myšlenky jinam, začnu jím listovat. Pak narazím na kvíz. Hmmm. Myslela jsem, že kvízy jsou jen v časopisech pro ženy. "Jste citový podvodník?" ptá se titulek. Ošiji se, ale zvědavost zvítězí.

1) Jste vůči partnerce otevřený, co se plného rozsahu vztahu k vaší kamarádce týče? Ano. O tom byla celá ta hádka.

2) Bylo by vám příjemné, kdyby vaše partnerka vyslechla rozhovor s vaší kamarádkou? Ne. Určitě ne. Dawsonovi říkám věci, které bych nikomu jinému říct nedokázala.

3) Bylo by vám příjemné, kdyby vaše partnerka viděla videopásku z vašeho setkání s kamarádkou? No, k tomu právě došlo a určitě mi to příjemné není. Pacey samozřejmě v těch nevinných gestech četl více, než v nic bylo. Ale je fakt, že kdybych si myslela, že se Pacey dívá, dávala bych si pozor.

4) Svěřujete se s událostmi dne více své kamarádce než partnerce? Ano. Ale Dawson je skvělý posluchač a dokáže mi zlepšit náladu. Vzhledem k tomu, že teď oba pracujeme v kanceláři, je pro něj snažší vcítit se do mých problémů.

5) Mluvíte o negativních pocitech či intimních detailech vašeho vztahu s kamarádkou, ale ne s partnerkou? To ne. Detaily ohledně vztahu s Paceym se z našich rozhovorů snažím vynechávat.

6) Jste si vědom sexuálního napětí v přátelství? Bože, to rozhodně ano.

7) Dotýkáte se s kamarádkou jinak, když jste sami, než před ostatními? Ano.

8) Jste do své kamarádky zamilovaný? Ano, ale asi ne tak, jak to autoři kvízu mysleli.

Šest z osmi. Citově Paceyho podvádím, ale myslím, že to už jsem věděla.

7

Dawson

Normálně bych v pátek zůstal v práci tak do osmi, ale vím, že Joey už se nejspíše vrátila domů, takže jakmile hodiny odbijí pátou, rychle mizím z kanceláře. Stejně už tam skoro nikdo nebyl. Lidé se jeden po druhém začali vytrácet kolem čtvrté. Děje se to každý pátek a každý pátek předstírám, že to nevidím. Vím, že Joey něco trápí, ale když jsem se jí na to zeptal, mávla nad tím rukou s tím, že o nic nejde. Věděla, že vím, že lže, ale nechal jsem to pro tentokrát být, protože mi přinesla snídani. Ta ženská dělá sakra dobrou snídani. Pamatuji na dobu, kdy dokázala spálit i makaróny se sýrem.

Ani se nenechávám trápit dopravou jako normálně. Celý den jsem přemýšlel o včerejším večeru. Stále jsem si jeho události přehrával v hlavě jako film; jak mě držela za ruku, tiskla se ke mně pro oporu, jak svou krásou a inteligencí udělala dojem na všechny mé přátele. Vzpomínám si, že jsme toho vypili trošku přes míru, a když jsme se vrátili domů, jen jsme se skáceli na mou postel a spali jako kdysi zleva doprava. Potřetí, co jsme spolu spali v cizí posteli, pokud počítáte kolejní pokoj Joey a mou postel v LA za cizí. A než usnula, políbila mě na tvář a řekla, že se skvěle bavila. Je pro mě mnohem snazší psát scény se Sammy a Colbym po té, co s Joey telefonuji nebo si od ní přečtu e-mail. Že ji tu mám u sebe to zdesetinásobilo. Dnes jsem napsal pár skvělých scén, šťastných scén. Vždy se snažím vyvážet dobré se zlým, protože takový je skutečný život; nejzářivější okamžiky jsou doprovázeny největšími ranami. Několik příkladů z mého života: s Joey jsme si řekli 'Miluji tě' - ale rozešli se, konečně jsme se spolu vyspali, jen abychom prošli tím zmatkem, co následoval.

Panebože, teď přemýšlím o té noci, kterou jsme spolu strávili. To si moc často nedovoluji, protože vím, že je to cesta, po které bych se neměl vydávat, ale doprava stojí a cítím se moc dobře. Je smutné, že nejlepší sex svého života jsem zažil před šesti lety? Nejspíše. Je smutné, že si z toho pamatuji každou sekundu, jako by to bylo včera? Nejspíše. Ale skutečně si pamatuju každičký okamžik. Klíčový bod, kdy se naše obětí změnilo z přátelského ve zkoumavé a následně naléhavé. Bylo to téměř surreálné po tolika letech přemýšlení, jaká by byla v posteli, jaké by to bylo být v ní, jak by vrcholila; že se to skutečně dělo, bylo nepopsatelné. Váhal jsem mezi nutkáním být k ní opatrný; skoro uctivý, jako by to byla jedna z čínských panenek, které máma měla vždy na horní poličce ve volném pokoji. A pak jsem měl nutkání přitisknout ji na postel a přinutit ji při vyvrcholení křičet mé jméno, až by sousedi začali bušit na zdi a křičet na nás, abychom toho nechali. Nakonec jsem učinil obojí a jsem tomu rád. Bylo toho tolik, co jsem s ní chtěl dělat. Shromažďovalo se to ve mně roky a u ní to bylo podle všeho stejné, protože mi do ucha šeptala věci, u kterých by mě nikdy nenapadlo, že je z úst Joey Potterové uslyším, jedině ve svých snech a fantaziích. A už jsem doma. Měl bych si dopřát pár minut vsedě za volantem na uklidněnou, než vejdu dovnitř.


Joey

Jsem ráda, že je doma, protože nimrání se v událostech dne už bylo dost. Vím, že Dawson si pořád myslí, že se něco děje, i když jsem mu ráno řekla, že o nic nejde, a pak odvrátila jeho pozornost borůvkovými palačinkami. Obvykle si je schovávám na 'ráno poté'. Když muž ochutná ty borůvkové palačinky, je obvykle navždy můj. Naučila jsem se je dělat díky bydlení v penziónu, který vyhrál titul 'nejlepší snídaně' čtyři roky za sebou. Jediný problém je, že když muž ochutná mé palačinky, nabyde obvykle falešný dojem, že umím vařit i jiná jídla, co nejsou od Vitany. Vzpomínám, jak jsem spálila makaróny se sýrem, zatímco jsme s Dawsonem hlídali Alexe.

"Čau," řekne, když vejde dovnitř.

"Čau," usměji se, protože nechci, aby si myslel, že si dělám starosti.

"Půjčil jsem si je a chci je vrátit." Podívám se, co mi dává. Má cédéčka Counting Crows ze střední. Roky jsem na ně nepomyslela. Předpokládala jsem, že si za ty roky nějak našla cestu do koše.

"Myslela jsem, že už jsou dávno ztracená."

"Jsou strašná. K poslechu bych je nedoporučil, pokud člověk není v nitru masochista nebo tak něco." Zasměje se, když to říká, a já se musím smát s ním. Samozřejmě jsem teď zvědavá, jaká jsou, takže si je později určitě poslechnu. Možná jsem masochistka nebo tak něco.

"O čem chceš mluvit?" Téměř se bojím zeptat, o čem chce mluvit, vzpomínám si na naši dohodu, že si ta cédéčka předáme, kdykoli si budeme chtít o něčem promluvit.

"Chci, abys mluvila ty." Bála jsem se, že to řekne. "Vím, že tě něco trápí."

Proč jsem vždy tak překvapená, že ve mně po všech těch letech stále dokáže číst? Dokonce poznal, že jsem přišla o panenství. Následující ráno jsem si stoupla před zrcadlo, abych se podívala, jestli vypadám nějak jinak, protože jsem se o moc jinak necítila. Nejsem si jistá, jak jsem si myslela, že se budu cítit, jako by se pohnula země a obrátila nebesa nebo něco podobně děcky hloupého. Jo, já vím, že jsem čekala příliš. Čekala jsem, že sex vyléčí všechny problémy, které jsme s Paceym měli, ale místo toho je jen prohloubil. V žádném případě jsem nečekala, že Dawson bude schopen vycítit tu změnu, kterou jsem sama nebyla schopna postřehnout, ale když se to stalo, nepřekvapilo mě to.

To byl důvod, proč jsme se poprvé rozešli. Znal mě tak dobře, jak jen může člověk druhého člověka znát. Uměl číst v mé tváři, v mých očích a v mém těle. Bylo divné, že mezi námi už nebyla žádná tajemství. Strašidelné by bylo lepší slovo než divné a děsivé by bylo ještě lepší. Dawson mě znal lépe, než kdy znal můj otec matku, a to mě děsilo až do morku kostí. Bylo nám jen patnáct a už jsme měli citové a duševní pouto, které přesahovalo pouta většiny manželských párů. Co mi nahánělo strach, byla otázka, co bude dál. Mluvila jsem o tom se svou terapeutkou a ta mě dovedla k nepříjemnému závěru, že jsem vystavěla mnoho bariér, jen abych si na tu otázku nikdy nemusela odpovědět. Rozešla jsem se s ním a začala chodit s Jackem. S ním jsem byla v přesně opačné situaci. Vůbec mě neznal. Bylo to bezpečné. Líbilo se mi to. Poskytlo mi to ve vztahu moc a kontrolu. Mám ve vztazích ráda moc a kontrolu. Je to snazší, když vás má kluk rád více než vy jeho, nebo když vás moc dobře nezná. Samozřejmě jsem nemohla ovlivnit fakt, že byl gay. To byla stejně velká rána pro mou sebeúctu, jako když měl Dawson holku a vyspal se se mnou. A po Jackovi to šlo jedno po druhém. Něco bylo vážné, jako když jsem ho setřela, protože táta si šel sednout, a něco hloupé a vyumělkované, jako když jsme spolu v létě mezi prvním a druhým ročníkem vysoké vůbec nemluvili. Ale měla bych věnovat pozornost Dawsonovi, který na mě začíná v očekávání hledět.


Dawson

Vím, že Joey nesnáší, když vyhrotím situaci a pokusím se ji přinutit mluvit. Mám pocit, že se to týká Paceyho a odtud pochází její znepokojení. Ačkoli bych jí nerad dával rady ohledně Paceyho, více nerad ji vidím smutnou. Abych řekl pravdu, udělal bych cokoli, aby byla šťastná, i kdyby to znamenalo dávat jí rady ohledně Paceyho. Především jsem její přítel. Myslím, že když vrátím Joey její cédéčka, uvolní se a bude pro ni snazší mluvit.

"Čau," říkám, když procházím dveřmi.

"Čau," odpoví Joey. Když to říká, usmívá se, ale neví, že umím číst v jejím výrazu, v jejích očí a v jejím těle.

Zrazují její úsměv.

"Půjčil jsem si je a chci je vrátit," vytahuji cédéčka.

"Myslela jsem, že už jsou dávno ztracená," řekne s mírně pobaveným výrazem.

"Jsou strašná." Je to pravda. Ačkoli je poslouchám, některé písničky zní jako organizované tahání koček za ocas. "K poslechu bych je nedoporučil, pokud člověk není v nitru masochista nebo tak něco." Zatímco se tomu smějeme, napadá mě, že musím být masochista, když tu s Joey stojím, myslím na to, jak je úžasná, a pokouší se ji přimět k hovoru o problémech s jejím přítelem. Ano. Zcela jistě jsem nějaký druh masochisty.

"O čem chceš mluvit?" Téměř v jejím hlase cítím strach.

"Chci, abys mluvila ty." Je to ode mě riskantní. Mohla by odseknout, že mi do toho nic není, a měla by pravdu. "Vím, že tě něco trápí."

Vidím jí v očích konflikt. O co jde? Zápasí v ní loajalita k romantickému vztahu s Pacey s loajalitou k platonickému, ale emocionálně intimnímu vztahu se mnou?


Joey

"Špatně se mi o tom mluví," říkám konečně po zápasu loajality ke vztahu s Paceym s loajalitou k platonickému, ale emocionálně intimními vztahu, co mám s Dawsonem. Pacey by vyletěl z kůže, kdyby věděl, že jsem o našem vztahu mluvila s Dawsonem. Netýkala se toho jedna z otázka v tom kvízu?

"Víš, že mi můžeš říct všechno." To je pravda, Dawsonovi můžu říct všechno, a pokud plácám nesmysly, obvykle mi to řekne. Teď, když už tu Jen není, je jediný, s příležitostným plácnutím od Bess, který mi to říká a pokouší se nic nezastírat. Dawson byl jediný, komu jsem řekla o terapii. Pacey říká, že až na pár výjimek jsou terapeuti samý žvást a jen okrádají lidi, co potřebují proplesknout. Když mluvil o pár výjimkách, myslím, že měl na mysli Andie. Když jsem o terapii řekla Dawsonovi, odvětil, že je to dobrý nápad a že už jsem tam nejspíše měla jít dávno.

"Ráno jsem mluvila s Pacey." Na chvíli udělám pauzu a čekám na jeho reakci. Jen přikývne. "A, no, tak nějak jsme se pohádali."

"O čem?" zeptá se konečně po chvíli ticha.

"O to jde. Nejsem si jistá. Byla toho spousta a zároveň nic." Náhle mi přišel zajímavý vzorek mé sukně. "Viděl nás v televizi na té premiéře. Viděl ten rozhovor a tak vůbec."

"Och," je vše, co říká.

"Podle něj to vypadá, že mezi náma něco je, i když si to ve skutečnosti nemyslí. Takže o nic nejde."

"Joey, to je šílené. Nic mezi námi není. Dokonce jsme to té reportérce řekli. Viděl tuhle část?"

Mohu jen přikývnout. "Myslím, že jenom žárlí," říkám nakonec. "Ale nemá k tomu žádný důvod."

"Joey." Mohu říct, že se Dawson dostal do analytického módu, a je to velmi přitažlivé. Neměla bych mu to dělat, takhle si před ním vylívat své problémy s Paceym. Je to sobecké. Nemůže to pro něj být snadné, i když už mezi námi žádné romantické city nezůstaly. "Jestli Paceymu vadí tvé přátelství se mnou, tak má problém on, ne ty." Mluví velmi pomalu, jako by chtěl, aby každé slovo vyznělo přesně tak, jak ho myslel. "Celkové situace si byl přece vědom. Věděl o celé té bouřlivé historii, kterou jsme si prošli. Tvůj úžasný smysl pro přátelství je jedna z tvých největších předností. Pacey by si ho měl vážit, stejně jako chová v lásce všechny ostatní stránky tvé osobnosti." Upřímně se cítím trochu... nesvá... slyšet Dawsona použít slovo Pacey a chování v lásce v jedné větě.

Vím, že má pravdu. Pacey věděl, do čeho jde, když se mnou dal dohromady. Nemůže to svádět na nevědomost. S Dawsonem jsme byli přátelé dávno před tím, než se všechno ostatní semlelo. Na druhou stranu to pro Paceyho asi není lehké vidět, že Dawson, někdo, s kým byl celý život srovnáván, má stále tak blízký vztah s jeho dívkou. Myslím, že Dawson chce pokračovat, ale přeruší nás telefon.

"Haló?" ozve se Dawson. "Čau, Audrey!" Když to řekne, naznačí mi ústy slova 'To je Audrey' a ukáže na telefon. Následuje dlouhá chvíle, kdy se Audrey musí jako obvykle vypovídat. Naposledy jsem ji viděla na Jenině pohřbu. Smutné, že? Je to má nejlepší kamarádka a naposledy jsem ji viděla, když má vůbec první kamarádka, co jsem kdy měla, zemřela.

"Ne, vlastně ne. Hm hm. Všichni odjeli, takže..." Následují další Dawsonova 'Hm hm'. "Ty víš, že ti to nemůžu říct. Abys to zjistila, musíš se kouknout na seriál."

"Protože," povzdechne si Dawson. "Fajn. Příští ženskou postavu v seriálu pojmenuji po tobě." Musím se usmát, zatímco se Dawson snaží, aby se dostal ke slovu. Mohu dosvědčit, že s Audrey je mnohem snazší mluvit tváří v tvář než po telefonu.

"Joey je tu," vyhrkne nakonec Dawson. Musím se usmát, když vidím, jak si Dawson dává sluchátko od ucha. Audrey musí do telefonu křičet. Podá mi sluchátko.

"Čau, Audrey."

"Zajdo!" vyhrkne. "Proboha živého, proč jsi mi neřekla, že jsi v LA?"

"Myslela jsem, že jsi v Evropě."

"Tam jsem byla před dlouhými třemi dny."

"No tak vidíš," odpovídám.

"Říkal ti Dawson, že jelikož natáčení pro tenhle týden skončilo, budeme mít ve středu menší seriálovou párty u mě doma? Právě jsme to dohodli. Nemůžu uvěřit, že mi neřekne, kdo si to rozdá s kým. Tobě to řekl? Fakt se to dělo během reklam? Jsem si dost jistá, že to nejsou Sammy a Colby, u toho jsem byla." Opravdu se necítím na to, abych Audrey řekla vše o Abby Morganové a jejím záhadologickém projektu. Mám pocit, že právě na tom Dawson založil tu epizodu.

"Ne, neřekl mi to. A ty nemíváš menší párty." Přichází mi na mysl, jak se Audrey v páťáku o jarních prázdninách rozhodla uspořádat 'menší' párty a málem nás vyhodili z bytu.

"A jsem totálně na větvi, že s váma budu moc strávit Díkuvzdání. Rozhodně to bude milionkrát lepší než cokoli, co naplánovali mí rodiče."

"Takže budeš moct jet?"

"Jo," konečně se nadechne Audrey a já musím přiznat, že mi tyhlety naše rozhovory scházely. "Následující týden budu hrát po bostonských kavárnách, takže tím směrem mám stejně namířeno. Už jsem o tom hodila řeč s Dawsonem a bohužel máme jiné lety."

"To je blbý." Ve skutečnosti není. Lety s Audrey jsou k nepřežití. Nejdříve je nervózní, pak hlučná, nakonec neposedná.

"Promiň, ale musím už jít," omlouvá se Audrey. "Nevěděla jsem, že budeš ve městě, takže už mám na dneska plány. Ale uvidíme se před tou párty. Slibuju. Mám tě ráda, zlato. Čau."

"Čau, Audrey." Nemohu si pomoct a jsem pobavena jejím šaškováním. Audrey je stejně tak zábavná, jako bývala na vysoké. To vystupování s kytarou, na které se dala, jí ale pomohlo dospět. Naposledy, když jsem s ní mluvila, usilovně pracovala na vlastní nahrávce. Audrey je schopna vzít svou občasnou brutální upřímnost a přetvořit ji v úžasné hudební výsledky.

"Je to blázen, ale je to jeden z lidí, u nichž si nedokážu představit, že bych je neznal," řekne Dawson, když mu podávám sluchátko.

"Vím, jak to myslíš," souhlasím. "Nemohli bychom si zaskočit na něco k jídlu a dokončit ten rozhovor později?" Musím přiznat, že umírám hlady a ráda bych přešla na nějaké trochu lehčí téma, pokud je to možné.

"Copak, ty nevaříš večeři?" řekne Dawson s takovým trhlým úsměvem, že se musím usmát rovněž.

"Musím ti připomínat, jak jsem málem podpálila dům, když jsem se ti snažila udělat makaróny se sýrem?"

"Ale snídaně byla skvělá."

"Snídaně je snídaně." Sakra, nejspíše jsem to neměla říkat s tím svůdným úsměvem, ale řekla. Nemohla jsem si pomoci. To ten trhlý úsměv. Trhlý, ale okouzlující.

"To vskutku je," oplácí mi flirtování.

"Pojďme." Když ho popadnu za ruku, aby ho odtáhla z rodinného pokoje, kterému Dawson říká televizní pokoj, padne mi do oka fotografie Jen. Myslím, že ji vyfotil to léto, co jsme s Paceym jeli na Floridu. Klečí v plavkách s Jackem a Andie za hradem z písku.

Když na ni hledím, vrací se mi další vzpomínka. Šest neděl po císařském řezu jsem jí slíbila, že se každou sobotu budeme scházet v tělocvičně, dokud se neprocvičí zpět do svých oblíbených džín. Ne že by tolik přibrala, narozdíl od Bessie, která vážila téměř dvakrát tolik, než se Alexander narodil. Když jsme se před cvičením převlékaly, všimla jsem si rozšklebené růžové jizvy, která se jí táhla přes břicho. Nemohla jsem si pomoct a zírala na ni. Těžko se mi věřilo, že odtamtud vytáhli dítě. Jenino dítě.

"To je dobrý," řekla Jen a přejela si rudou jizvu konečkem ukazováčku. "Můžeš se na ni podívat." Tak jsem se dívala. Ta jizva nějak učinila Jenino mateřství strašně reálným. Byla jsem tam, když se Amy narodila, a párkrát jsem navštívila Jen a miminko v jejím bytě, ale bylo pro mě stále těžké uvěřit, že je Jen matka. Ale teď to bylo, jako by byla označkovaná nebo tak něco.

"Vlastně," pokračovala Jen, "je to nejoblíbenější část mého těla. Jednoho dne budu šestaosmdesátileté stařena v domě důchodců a ten zatracenec, co mě bude nucen koupat, bude vědět, že jsem něčí matka. Jednoho dne mě Amy opustí, ale stále budu mít na těle její otisk." Síla a pravda těch slov mě zasáhla tak hluboko, že jsem ani nevěděla co říct. Bylo zřejmě, že Jen žije na úplně odlišném místě než já. Můj svět byly uzávěrky, hádky s Chrisem a pití jedné skleničky červeného vína před spaním navíc, než bych asi měla. Jenin život měl účel a směr. Byla poradkyní pro mládež a zároveň přispěla světu vytvořením nového života. Bylo téměř nepochopitelné, že to byla dívka, o které jsem si kdysi myslela, že má svou budoucnost vepsanou ve tváři, státní umělecká škola, manžel z dobré rodiny, tři děti a novotou zářící farma v Connecticutu. Nemohla jsem se mýlit více, ani kdybych se snažila.

"Co je tvá další oblíbená část?" bylo vše, co jsem dokázala říct. Právě jsem si uvědomila, jak banální je ve skutečnosti můj život, a dokázala jsem se zeptat jen na další oblíbenou část jejího těla.

"Cože?" odvětila.

"Říkala jsi, že je to tvá neoblíbenější část, co další části?"

"Má prsa." Přísahám, že mi věnovala téměř svůdný úsměv.

"Kdysi jsi je nesnášela."

"Já vím, ale teď, když mám Amy, slouží úplně jinému účelu. Jako by mi náhle došlo, na co ve skutečnosti jsou. A kromě toho jsou větší." Zasmála se, když to říkala, a pokračovaly jsme v převlékání.

Když jsem toho dne přišla domů, plakala jsem, a než jsem šla do postele, prohlížela jsem se v zrcadle. Přejížděla jsem po neviditelné čáře na vlastním břiše a pokoušela se představit si, jaké by to bylo nosit v sobě nového človíčka. Podepřela jsem si prsa a pokoušela se představit si, že jsou plná mléka. Pokoušela jsem se představit si, že vedle v pokoji spí dítě. A plakala jsem. Ne že bych chtěla mít dítě. Jen jsem chtěla něco.

"Joey." Dawson jemně třese mou paží a pokouší se získat mou pozornost. Přemýšlím, jak dlouho to už dělá. Vidím, že sleduje můj pohled k fotografii Jen.

"Vydrž chvilku." Ženu se k svému laptopu, protože si to musím zapsat, než to zapomenu. Otevřu laptop a cítím, že mi Dawson nahlíží přes rameno, zatímco otvírám soubor nazvaný 'Věci, které bych si přála vědět o své matce'.

Vím, že si četl, co jsem psala, ale mám pocit, že mu musím své počínání vysvětlit. Chci, aby tomu plně rozuměl. "Sepisuju pro Amy všechny vzpomínky na Jen. Ale nejen mé vzpomínky. Nejdříve jsem z očividných důvodů začala s babičkou a před dvěma týdny jsem byla na obědě s jejím tátou. Vyprávěl mi skvělou historku o tom, jak jí vzal to léto, co byla s ním v Hamptonsu, na zmrzlinu. Postupně dojde na vzpomínky všech ostatních a nakonec je dám Amy spolu s kresbami, na kterých pracuju. Začalo to, když mě napadlo, že je toho tolik o mé vlastní matce, co bych chtěla vědět, ale lidé, kteří to věděli, buď sami zemřeli nebo to byli staří přátelé, co se rozprchli po zemi."

"To je báječný nápad, Jo." Díky jeho smutnému úsměvu vím, že říká pravdu. Možná sám myslí na nějaké příhody s Jen. "Víš, bude muset být v pubertě, až se dostane k mým vzpomínkám, protože některé nejsou zrovna určené pro děti."

"Já vím. Myslím, že čtrnáct je tak akorát."

"Co je tohle za složku?" Vím, že mluví o té, nazvané 'Život bez Jen'.

"To je pracovní název," vysvětluji. "Pro můj román."

"Píšeš román." Cítím v jeho hlase pýchu a jsem ráda, že je na mě pyšný. "O čem je?"

"No, to je trochu komplikované," začnu. "Začíná to, jak čtveřice přátel, dva kluci a dvě holky, co jsou na okraji mládežnické společnosti, začínají léto před nástupem na střední školu. Jeden z chlapců si myslí, že má jeho matka poměr, takže se rozhodnou zjistit, s kým ho má. Jaksi z toho udělají cíl toho léta. Mezitím druhého chlapce doma týrají a jedna z dívek zjistí, že její matka skrývala skutečnost, že umírá. A druhou dívku, asi Jeninu postavu, doma úplně ignorují. Nicméně, první den si na schodech střední školy slíbí, že se tam za deset let sejdou. V průběhu školního roku se Jenina postava dostane do špatné party a zemře při nehodě zaviněné alkoholem. Ostatní tři se odcizí, protože se navzájem za její smrt obviňují. O deset let později se sejdou na smluveném místě a čtenář vidí, jak špatně to s jejich životy kvůli té jedné události dopadlo. Otázka je: budou schopni překonat Jeninu smrt a být spolu, nebo jim ta bolest a události minulosti zabrání oddat se jeden druhému?"

"Jak to končí?" Dawson vypadá upřímně zaujatý.

"To si asi budeš muset přečíst."

"Pošli mi to e-mailem." Nečekala jsem, že si to skutečně bude chtít přečíst. Teď jsem nervózní. Je to jediná práce románové délky, kterou jsem kdy napsala. Co když se mu nebude líbit?

"Já ti nevím. Je to hotové, ale ještě to chce doladit a tak. Možná až to uhladím."

"Přestaň se vytáčet, Joey. Myslíš, že jsem nikdy neviděl neuhlazený rukopis?"

"Fajn, pošlu ti to. Teď se pojďme najíst."

"Ne." Když to říká, překříží si ruce na hrudi. Má výraz odhodlaného dítěte, které se rozhodlo, že bude jíst jen červené věci. Alex to jednou udělal.

"Ne?" zopakuji to více jako otázku.

"Pošli mi to hned."

"Nemáš žádnou trpělivost," škádlím ho, zatímco přidávám román jako přílohu k mailu. "Víš, zabere ti věčnost to stáhnout. Je to extra dlouhý."

"Jako 'Vojna a mír'?" zeptá se.

Zavrtím hlavou. "Spíš jako 'Jih proti severu'."

"To jsem nikdy nečetl," odvětí. "Ale když už mluvíme o knihách, s kterých byly skvělé filmy, ta tvá zní dost filmově."

"Dawsone," zasténám. "Ty myslíš jenom na to jedno. Ještě jsi to ani nečetl."

"Nemusím." Když se na mě usměje, nemohu si pomoct a úsměv mu oplatím. "Ten souhrn, cos mi říkala, zněl jako řeč před grantovou komisí. Kdybych v ní byl, natočil bych to."

Nemá smysl se s ním hádat, ačkoli z mé knihy nikdy film nebude. "Fajn. Když se podle tohohle needitovaného, nepublikovaného románu bude točit film, můžeš ho režírovat, ano?"

Líbí se mi vítězoslavný úsměv, který mi věnuje. "O víc jsem nežádal."

"Když mluvíme o nenatočených filmech," měním téma na něj. "Co je s tím Spielbergovo projektem?"

"Ty víš, jak pomalu to může v tomhle městě s projekty jít. Rozhodl jsem se, že natočím film podle jedné z nepublikovaných her pana Brookse. Laciné, jelikož vlastním práva. Bude to mít skvělé Hepburnovsko-Traceyovské dialogy a příchuť pozdních čtyřicátých let, ale okolí a postavy budou ze současnosti. Masám se líbit nebude, ale bude to film pro lidi, kteří mají rádi filmy."

"To zní hezky." Vidím, že e-mail konečně odešel. "A je to," ukáži na obrazovku. "Teď už můžeme jít?"

"Jasně," odvětí Dawson. "Na co máš chuť?"

8

Joey

Vlastně bych tu už neměla být. V úterý jsem se měla zapsat v hotelu. Ale jak řekl Dawson, věci mám rozházené všude možně, stejně bych nebyla schopna najít vše, co bych potřebovala sbalit. Kromě toho by bylo zbytečné se sbalit a jít na hotel, když oba za dva dny odlétáme. Takže jsem samozřejmě souhlasila, že zůstanu. Hlavní důvod nebyl balení a pohodlí. Prostě si s ním náramně užívám.

Oběd na balkóně v prominentní restauraci, nakupování, večírky; podnikli jsme asi vše, co člověk může v Los Angeles podniknout, a vyvažovali jsme to dobrou porcí sezení na zadcích. Má nejoblíbenější část byly procházky. Skoro si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsme se vydali na procházku jen tak bez cíle. Možná je to proto, že se cítím tak vzdálená svému životu na východním pobřeží, nebo proto, že jsme prostě Dawson a Joey, ale necítila jsem se tak volná už hodně dlouho. Ostatní lidé by tento večer lenošili u bazénu, ale Dawson a já nejsme jako ostatní. Jsme v jeho ‘televizním’ pokoji. Čte si můj román a já si čtu své odrbané vydání Sentimentální výchovy od Flauberta. Důvod, proč si čtu něco, co už jsem četla, je nervozita z toho, že Dawson přímo přede mnou čte můj román. Kdybych se neměla na co soustředit, stále bych v jeho tváři hledala známky toho, co si o něm myslí.

"To jsem já," říkám, když nás vyruší zazvonění mobilu. "Ahoj."

"Joey," slyším skrze potlačované slzy. Je to Harley. Asi byste mě mohli nazvat její rádkyní, ne že bych zrovna já měla někomu radit. Myslím, že bych spíše sama potřebovala rádce.

"Co se děje, zlato?" Těžko se věří, že už je na vysoké. Je z ní teď žena.

"Nic, dokud jsem ho neviděla." Začíná znovu plakat, tak jí dávám chvilku na uklidněnou. "Myslela jsem, že už je to za mnou, dokud jsem ho včera večer neviděla na večírku. George tam byl s jinou."

"To může být těžké," souhlasím s ní. "Vidět člověka, kterého stále miluješ, když je zřejmé, že si našel někoho jiného." Tohle mi jde od srdce. Co takhle Eva? Nebo když byl Dawson po smrti táty s Jen. "Musíš si uvědomit, že nemáš kontrolu nad skutky jiných. Musíš dát času prostor tě uzdravit a nenechat skutky jiného určovat tvé štěstí. Naneštěstí to obvykle znamená zapomenout a jít dál." Vím, že se to snáze řekne, než udělá, ale musím to říct, protože jsem její rádkyně.

Je legrační, jak se má chráněnkyně, pro nedostatek lepších slov, vyvedla po mně. Ten George, o kterém mluví, je kamarád jejího prvního kluka Patricka. George rovněž zvěčnil úlohu Dawsona v tom filmu, který jsme natočili v létě po skončení druháku vysoké.

"Ještě jsi neslyšela to nejhorší," pokračuje Harley. "Byla jsem na dně a tak jsem zavolala Patrickovi."

"To snad ne," zasténám. Vím lépe než ostatní, kam to směřuje.

"Ale jo," popotáhne. "Zase jsem se s ním vyspala." Mluví jako má skutečná chráněnkyně.

"To ničemu nepomůže a není to fér k Patrickovi."

"Já vím. Ráno si myslel, že jsme zase spolu, a když jsem řekla, že ne, strašně jsme se pohádali. Křičel, že jsem ho zneužila jako rozptýlení od George a že toho má dost. Nakonec mi řek, abych mu zavolala, až dospěju."

"Má pravdu," pokusím se říct co nejjemněji.

"Já vím," připustí Harley. "Nechtěla jsem se s ním vyspat, když jsem mu volala a pozvala ho k sobě. Jen jsme se bavili a já si vzpomněla, jak to mezi náma bylo fajn. Pak se to prostě stalo." Tohle znám až příliš dobře. "Hele, můžu ti brnknout pozdějc? Jdu na přednášku."

"Jasně." Natáhnu se. "Tomu by ses měla věnovat, studiu. Soustřeď se chvíli na sebe."

"Já vím," zabručí Harley. "Zatím se měj."

"Jo, ty taky."

Je legrační pomyslet na to, čím budu pro Amy. Určitý typ vzoru nebo důvěrnice (doufám). Jen mě požádala, abych jí pomohla s tím, čemu říkala ‘holčičí kravinky’. Sehnat jí správnou první podprsenku, celá ta záležitost s periodou, kluci, sex. V žertu mě požádala, abych zapojila Jacka, Dawsona a Paceyho jako názorné pomůcky, až budu s Amy mluvit o sexu. Jsem ráda, že mi v tom Jen věřila. Mohla požádat i Andie, konec konců je teď v podstatě Amyina teta, ale požádala mě. I když je mi to ctí, jedna má část se toho bojí. Bojí se, protože vím, že až k tomu všemu dojde, jedna část Amy si bude přát, aby to byla její matka a ne já. Vím, že je to tak, protože tak to bylo se mnou a Bessie. Ačkoli jsem vděčná za to, co pro mě dělá, jedna má část chtěla, aby proti mně seděla má matka.

Zvedám knihu, abych si zakryla tvář, a pevně zavírám oči v naději, že z nich neunikne slza. Je to jeden z těch ‘takhle to nemá být’ okamžiků. Kdyby mi někdo v patnácti řekl, že s Jen budeme kamarádky a že zemře mladá a opustí Jacka, ze kterého se stal její gay přítel, s její dcerou a já budu chodit s Paceym, zatímco Dawson bude natáčet v Los Angeles televizní seriál, jediné, čemu bych věřila, by bylo, že Dawson žije v Los Angeles. Řekla bych, že Jen je běhna, Pacey je idiot, chodím s Jackem a Dawson... no, toho si jednoho dne vezmu a budeme s dětmi bydlet ve velkém domě s bílým plotem, bude slavný režisér - vše, jak má být.

Abych přišla na jiné myšlenky, nechám oči bloudit po Dawsonových zdech. Některé lidi na těch fotografiích ani neznám. Je téměř nepředstavitelné myslet na to, že Dawson má celý ten druhý život, který znám jen skrze detaily, jež se mi rozhodne sdělit. Ale hádám, že se mnou je to stejné. Už se nepohybujeme ve stejných kruzích a jsme od sebe mnohem dál než jen přes řeku. Když vidím všechny ty lidi, co jsou pro Dawsona důležití, těžko se mi věří, že jsme kdysi bývali jen tři. Filmový nadšenec, upjatá knihomolka a Pacey, no, ten byl černá ovce. Pak přišla Jen. Ta značně zvýšila naši společenskou prestiž. Pak se objevili Jack a Andie, pak Andie odjela a objevila se Audrey. Pak jsme se jaksi rozprchli do vlastních životů.

Na zdech jsou i plakáty. Reklamy na Zátoku, ale tyhle jsem předtím nikde neviděla. Každý z herců má svůj vlastní plakát s krátkým popiskem. Na Johnově stojí ‘tichošlápek’, na Lexině ‘mozek’, na Kimině ‘divoška’, na Peteyho ‘klaun’, na Colbyho ‘snílek’ a na mém, tedy plakátu Sammy, stojí ‘nejlepší kamarádka’. Napadá mě jedině, že jsou ze začátku seriálu a jsou pokusem představit publiku postavy. Jsem ráda, že je nepoužili. Jsou trochu kýčovité a je z nich cítit Breakfast Club. Ta část, kde se mluví o tom, že jsou princezna, tichošlápek, kriminálník a tak. Kromě toho jsou postavy Zátoky stejně mnohorozměrné jako lidé, na kterých je Dawson založil. Jsme více než jen zevšeobecňující popisky. I když nám toto uvědomění trvalo léto.


Dawson

Zatímco si čtu její román, nemohu si pomoct, a krátce na Joey pohlédnu. Má obličej zabořený v nějaké francouzské knize, o které jsem nikdy předtím neslyšel. Jsem ráda, že je tu, že se rozhodla zůstat u mě, místo aby šla do hotelu. Celý tenhle týden byl skvělý. Vadí mi jedině, že příliš rychle utekl. Už je středa. Dneska večer jdeme na ten Audreyin večírek a zítra letíme do Capeside.

Doufám, že až se vrátíme domů, to kouzlo nepomine. Neviděl jsem Joey takhle šťastnou od toho dne, co jsme společně dělali na tom mém filmu. Byli jsme na obědě, večírcích, seděli na zadcích a koukali na filmy a podnikali ty úžasné procházky. Zapomněl jsem, jak jsme to dělávali, procházeli se jen tak bez cíle. Myslím, že před touhle cestou jsme to naposledy podnikli, když jsme oba bydleli v Bostonu.

"To jsem já," řekne Joey, když se oba instinktivně po prvním zazvonění natáhneme po svých mobilech. Zdá se, že mluví s kamarádkou. Je divné myslet na to, že Joey má přátele, které neznám a o kterých ani nevím, že existují. Ani si nedokážu představit, že by se kamarádila s jinou holkou než s Audrey, Andie nebo Jen. Samozřejmě to platí i opačně, mám celý druhý život, o kterém Joey nic neví. Nezná kamarády, se kterými chodím na skleničku, nebo ženy, se kterými spím a pokouším se chodit. Joey neví, že mi volala Rebecca a nechala na záznamníku vzkaz, že se vrátila do města a chce se sejít.

Vím, že je to směšné, ale ten vzkaz jsem vymazal a nezavolal jí. Téměř mám pocit, že by to vůči Joey byla zrada nebo tak něco, když tu teď bydlí. Vím, že ke mně právě teď nechová žádné romantické city, ale čas, který jsme strávili spolu, mě přesvědčil, že k sobě patříme. Kdybych do toho zatáhl Rebeccu, zkomplikoval bych už tak komplikovanou situaci. Vím, že Joey je s Paceym a zítra se nesebere a neopustí ho, ale jednou se to stane. Z nějakého důvodu věřím, že to bude spíše dříve než později. Proč? Protože jsem si všiml, že Pacey volá přinejmenším čtyřikrát denně a všiml jsem si, že když jdeme ven, Joey vždycky vypne mobil. Protože každou noc spíme v jedné posteli a Joey mi dělá každé ráno snídani a ujištuje se, že mám do práce vše nachystané. Jak se držíme za ruce, objímáme a líbáme, mě dovedlo k víře, že co má s Paceym, brzy skončí. Jak jsme se včera večer dostali do lechtací bitky o dálkové ovládání a než jsme dohodli příměří, nastala ta trapná chvilka.

Joey musí poskytovat nějaké romantické rady, protože teď do telefonu říká, že je těžké vidět člověka, kterého stále milujete, s někým jiným. Svatá pravda. Co takhle Joey a Jack, Joey a Pacey, Joey a Charlie a teď znovu Joey a Pacey? Ale zaujme mě, co říká poté. Že nemáme kontrolu nad skutky jiných. Že je v pořádku nechat čas léčit a nenechat skutky jiných určovat vaše štěstí, že to obvykle znamená zapomenout a jít dál. Možná bych měl Rebecce zavolat. Ne že bych se Joey vzdal, pochybuji, že se to někdy stane. Ale Jen měla pravdu, měl bych žít a být šťastný, ale zároveň zůstat otevřený možnosti, že se ke mně jednoho dne má spřízněná duše vrátí. Problém je, že když tu Joey mám, uvědomuji si, co mě činí skutečně šťastným.

Když zavěsí, neřekne, s kým telefonovala; jen se vrátí ke čtení. Co se týká mě, vracím se k jejímu románu. Je vážně dobrý. Samozřejmě je to první práce po letech, co jsem četl, a nebyl to scénář. Já byl vždy na filmy a knížky byly Joeyiným teritoriem.

"Vážně by z toho byl skvělý film," nemohu si pomoct a po chvíli přerušuji ticho.

"Dawsone," zasténá Joey. "Nezačínej s tím, prosím tě. Pochybuju, že ti musím říkat, jak těžké by to bylo zfilmovat. Pořád se tam skáče v čase. Diváci by byli absolutně zmatení."

"Poradil bych si s tím." Ve skutečnosti jsem přemýšlel, jak si s tím poradit, od chvíle, kdy jsme začal číst, a ještě jsem na nic nepřišel.

Její tvář změkne. "Tím jsem si jistá." Ani nemohu slovy vyjádřit, jak je nádherné, že ve mně tahle žena věří. "Ale nedostaneš příležitost, protože z toho film nikdy nebude." Když domluví, vyplázne jazyk a vrátí se k vlastní knize. Bože, já tu holku miluju.

"Mohla bys být scénáristkou, Jo." Napůl ji škádlím, napůl to myslím vážně.

"Mohla bych být spoustou věcí, Dawsone Leery." Díky jejímu úsměvu vím, že teď flirtuje. Je to její rozpustilý úsměv. Miluji ten úsměv.

"Jsi spousta věcí." Flirtování s vaší nejlepší kamarádkou je nebezpečná hra. "Měli bychom se převléct, jestli nechceme přijít pozdě." Nerad to téma vůbec načínám, protože teď, když se to blíží, jsem k smrti nervózní z toho, že tu epizodu uvidí. Její názor je jediný, který se počítá.

"Konec konců je to tvá oslava." Usměje se a odloží knihu. Když se natáhne, musím myslet na to, že to gesto je téměř kočkovité.


Joey

Když mi Dawsonův kamarád David, ten z té premiéry, nabídne šluk z jeho jointu, zavrtím hlavou. Byla bych v pokušení, ale s Dawsonem mi nějak nepřipadá drogování správné. Nevím proč, možná proto, že jsem v srdci pořád upjatá knihomolka v převleku Freda Siegela. Ne že bych to předtím nikdy nezkusila. Chodila jsem s dost bítníky, a tak jsem svého času nějakou tu trávu vykouřila. Byl to typ kluků, kteří pili černou kávu a odevzdávali padesátistránkové práce o románu ‘Na cestě’, které naťukali na svých zašlých psacích strojích, protože odmítali falešnost elektronicky založené společnosti, ve které dnes žijeme. A byli to vždy socialisti, komunisti, anarchisti, nebo jiní isti. Myslívala jsem si, že takoví kluci jsou hlubocí. Když se za nimi ohlédnu teď, většinou to byli pitomci.

Na druhou stranu další sklenička by byla velmi vítaná. Epizoda právě začala a já už jsem nervózní jako nikdy. Sammy má narozeniny a s Colbym odjeli čelit jejímu otci, který opustil rodinu, když bylo Sammy pět. Když dojdou k jeho domu, nikdo tam není a jim ujede autobus. Než aby se tam vrátili následující den, zavolají Colbyho matce, která dá číslo své kreditky klukovi za recepčním pultem v nějakém zavšiveném motelu. Co mě dostalo, byla Colbyho replika ‘Poprvé spíme v cizí posteli’. Vrátilo mě to do doby, kdy jsme s Dawson jeli navštívit do vězení mého otce. O pár dní později jsme se s Dawsonem dali poprvé dohromady a můj život se navěky změnil.

Když se seriál rozjel, zeptala jsem se Dawsona, proč z mého otce neudělal kriminálníka, řekl, že televizní produkční si nemysleli, že to zní uvěřitelně. Víte, že máte pošahaný život, když je příliš šílený na teenagerovské drama. Je stále ve vězení, můj táta. Zavřeli ho kvůli porušení podmínky. Někteří lidé kráčí životem a nikdy se nenapraví. Doufám, že já jedna z nich nejsem.

Scény s Johnem a Kim mě rozpláčí. Dawson musí mít paměť jako slon, protože někdy si ani nepamatuji, že Jen něco řekla nebo myslela určitým způsobem, dokud to nevidím říct nebo myslet si Kim. Holka, co hraje Kim, na Jen nemá, ačkoli musím připustit, že ten smutný pohled, který Jen mívala, zvládá dokonale. Téměř jako by jí někdo přejel psa.

"Čau, zajdo," přijde ke mně a Dawsonovi Audrey s širokým objetím. "Fešáku," přivítá se s ním.

"Čau, Audrey," řekneme současně.

"Tenhle tejden jsem s váma skoro nebyla." Trochu našpulí rty, když to říká. Je pravda, že jsme se sešli jen jednou a pak se náhodou potkali na jednom večírku. Volný čas, který jsem s Dawsonem měli, jsme trávili spolu. Je legrační, že jsem se s ním vždy cítila uvězněná na jednom místě, jako by mi bylo navěky patnáct a dívali jsme se v jeho pokoji na filmy. Už ten pocit nemám, možná proto, že jsem si v jeho přítomnosti dovolila cítit se jako dospělá, nebo možná proto, že jsme na hony vzdálení všemu a všem, co znám. Když jsem s Dawsonem teď, cítím se jako já, ale lepší. Jako bych mohla být romanopiska nebo scénáristka nebo cokoli, co mě učiní šťastnou. Když jsem s ním, svět se zdá plný příležitostí, ne překážek.


Dawson

Když se vracím s další várkou pití pro sebe a Joey, spatřím přicházet Audrey. Když je ve městě, vídám ji obvykle jednou týdně nebo tak. Máme nějaké společné přátele.

"Čau, zajdo," obejme Audrey Joey. "Fešáku," řekne, když obejme mě a štípne mě do zadku. Kdyby to byla jiná žena, bral bych to jako pozvání, ale je to Audrey, takže se jen zasměji a doufám, že nikdy nezjistí, že jsem po ní během jejího posledního ročníku na vysoké mírně pokukoval. Nešlo o nic velkého, myslím, že mi jen chybělo myslet si na někoho, kdo není Joey. Rozhodli jsme se, nebo bych spíše měl říci, že Joey se rozhodla, že se nedáme dohromady poté, co jsme během vánočního večírku mé rodiny vypili více než přes míru a skoro jsme se spolu vyspali. Jediný trapnější okamžik, než když nás s Joey matka přistihla ve druháku, byl, když nás s Joey matka přistihla napůl nahé. Samozřejmě jsme byli oba opilí, takže plná váha rozpaků se dostavila až později. Máma nám stále věnovala poťouchlé pohledy a nebe mi pomoz, dokonce na nás během vánoční večeře mrkala. Pokořující, skutečně pokořující.

"Čau, Audrey." Říkáme to s Joey zároveň a z nějakého důvodu mi to přijde legrační.

"Kde jste se vy dva schovávali?" zeptá se nás a odzátkuje si láhev piva. Musím přiznat, že jsem vždy nesvůj, když vidím Audrey pít. Myslel jsem, že alkoholici by se měli vyhýbat alkoholu úplně. Audrey nikdy nepije moc, jen trochu. A vlastně mi do toho stejně nic není.

"Dawson mi ukazoval město." Když to Joey říká, usměje se a dá kolem mě ruku.

"Tak tak," napodobuji její gesto. "Pokoušel jsem se uchovat v tajnosti, že LA je ve skutečnosti špinavá díra." Když to říkám, všichni se zasmějeme. Myslím, že už nám všem teď stoupl alkohol do hlavy.

"To mi došlo, když jsme při přistání museli proletět oblakem smogu." Los Angeles je skutečně špinavá díra. Ale teď je to samozřejmě má špinavá díra. Ne všechna místa na světě mohou disponovat čistým nebem, modrým oceánem a křišťálovou zátokou.

"A co ty, Audrey? Turné už skončilo?"

"Ano, díky bohu." Opravdu zní, jako by se jí ulevilo. "Právě jsem skončila s vlastní nahrávkou, když ses o tom zmínil." O nahrávce jsem se ani nezmínil, ale díky úsměvu, který mi věnuje, tuším, co přijde teď.

"Kdy vyjde?" zeptá se Joey.

"Kolem Vánoc. Jedna z výhod mít drahou polovičku s kontakty v branži. Ale mám kopie, které vám může dát, než odejdete. Jen si pak řekněte."

"Cédéčka zadarmo. Věděla jsem, že existuje důvod, proč spolu kamarádíme." Obzvláště přátelský tón, kterým to Joey říká, mě vede k názoru, že to nejsem jen já, taky už má menší špičku.

"Existuje jeden kluk, co znám," řekne Audrey s úsměvem, který naznačuje, že tím klukem musím být já. "A ten má menší televizní seriálek." Zcela jistě jsem ten řečený kluk. "A kdyby ta písnička zazněla v jeho seriálu, prodej by vylít asi tak o milion procent."

"Nemusíš se ptát dvakrát," říkám s úsměvem. Dobré hudby není pro seriál nikdy dost.

"Nemusela jsem se ptát ani jednou," řekne vítězoslavně.

"Je po reklamě," zarazí Audrey konverzaci a na obrazovku se vrací Zátoka. Sammy a Colby jsou teď v posteli. Zkouším nenápadně pozorovat Joey, abych odhadl, co si myslí o událostech na obrazovce. Tvář má bezvýraznou, ale je do seriálu naplno ponořená. Scéna se ted změnila a vidíme Lexi a Peteyho. Doufám, že herci, kteří je hrají, se brzy usmíří. Je zřejmé, že to má vliv na jejich práci. Kde bývalo jiskření a vášeň, je nyní smutná zahořklost. Pokud se brzy neusmíří, jsem si jistý, že si oba najdou někoho jiného. Připadá mi, že koníčkem herců mimo obrazovku je hledání nových způsobů vzájemného spárování. Ne že bych pardonoval vztahy na pracovišti, ale je těžké udržet na uzdě devatenáctiletou mládež s penězi a bouřícími hormony.


Joey

Je snazší se dívat, když teď Lexi a Petey střídají vzájemné urážky s muchlováním. Nedokážu si představit, jak tihle dva sexují, jejich chemie se rovná nule. Nespíš budu potřebovat další drink, abych se uklidnila. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle nervózní ze sledování sexování Dawsona a sebe, tedy Sammy a Colbyho.

"Cože to děláš?" zeptá se mě David, když začne další reklamní přestávka.

"Píše scénáře," řekne Dawson, který se za mnou objeví a podá mi další skleničku.

"To není pravda," zasměji se.

"Nebuď skromná, Joey," řekne Dawson hravě. Dělá to jen proto, aby mě trápil. Buď to nebo je opilý. Nebo obojí.

"Měl by sis přečíst její poslední práci. Je fantastická."

"Dawsone, přestaň," prosím ho se smíchem.

"Rád bych se na to někdy mrknul. Nových talentů je jak šafránu."

"Dobře." Nevím, co jiného říct. Nechci být zlá a říci ne.

"Usměv!" přišel nás někdo fotit. Částečně proto, abych mu to oplatila, částečně proto, že mám radost, že tu s ním jsem, a nejspíše částečně proto, že jsem opilá, se nahnu, abych ho políbila na tvář. Když otočím hlavu, mé rty se setkají s Dawsonovými. Instinktivně zavřu oči a ztratím se v pocitu svých rtů na jeho. Cítím píchnutí elektrické jiskry, které si naše rty vymění. Muselo to trvat jen asi deset sekund, ale mám pocit, že to bylo deset minut.

"Promiň," řekne Dawson, když se odtáhne. "Chtěl jsem... ale nevěděl jsem, že tě napadlo totéž."

"Promiň," omlouvám se. Cítím, že se červenám. Mohlo by to být alkoholem, nebo polibkem, nebo obojím. Ale necítím se špatně. Měla bych se cítit špatně. Ale byla to jen náhoda. Ne?

"Ehm... jo," řekne Dawson s drobným úsměvem.

"Jo," jemně mu úsměv oplatím.


Pacey

Je už půlnoc, ale párty je v plném proudu. Ledárna nebyla takto plná, co se tu stavily kapely jedoucí z Craftského festivalu. To bylo v září. Jack a Doug jsou jediní, ktěří odešli. Rozloučili se se spící Amy v náručí asi v deset. Ta holka by prospala i nukleární holocaust, přesně jako její matka. Chudák Jack. Dneska během několika scén otevřeně plakal. To musím přičíst Dawsonovi k dobru, zdá se, že si pamatuje všechno. Jsou věci ohledně Jen, u kterých si uvědomuju, že jsem je zapomněl, dokud je nevidím skrze Kim, ne že by se jí ta žába, co Jen hraje, mohla byť jen přiblížit. Nemá v sobě tu zenovou bláznivě suprovou kvalitu, co měla Jen. Ale má ten zbitý pohled. Kdykoli na tom byla Jen zle, zrazovala ji její tvář, vypadala, jako by jí právě někdo přejel psa nebo tak něco. Pak jsme tu měli Lexi a Peteyho. Bože, to byla ale noční můra. Za celý svůj život jsem neviděl tak strašné líbací scény. Oba vypadali, že by byli radši kdekoli, jen ne, kde byli. Když jsem poprvé viděl upoutávku, měl jsem nepříjemný pocit, že skončí v nějakém penzionu a Petey naplní Lexiny fantazie o dokonalém rande. Díky bohu, že k tomu nedošlo. Nakonec uvízli v podpalubí lodi jeho otce. Byl to nesmysl, ale dneska jsem neměl náladu na sledování svého života na obrazovce.

A v neposlední řadě ze zátockých dvojic jsme tu měli Sammy a Colbyho. Ani nemohu popsat slovy, jak divné bylo sledovat tyhle dva dělat to, co se dá popsat jen jako žhavý narozeninový sex v nějakém levném motelu. Vlastně to bylo hnusný. Mohl jsem to cítit až na dně žaludku. Ne že bych si nepamatoval, že Dawson a Joey se spolu vyspali na její narozeniny. Kdo by mohl zapomenout na tu scéna, kterou to skončilo? Ale Ježíši Kriste!

A ona je teď na jedné z Audreyiných "malých" párty a sleduje to. To je poprvé, co bych si přál, abychom seriál sledovali spolu. Přemýšlím, jak jí asi je, když to vidí na televizní obrazovce. Nevadí jí mít takovou osobní část jejího života vystavenou na odiv všem ostatním? Vím, že mě to vadí.

Myslím, že jsem z kanceláře zaslechl zazvonění. Joey to asi viděla a nemá radost. Chce si nejspíše někomu vypovídat.

"Ledárna."

"Díky bohu, že jsme to nebyli my!"

"Andie! Jsi to ty?"

"Jo," zní trochu zadýchaně. "Chtěla jsem ti zavolat domů, ale nechtěla jsem nikoho vzbudit, tak mě napadlo, že je šance, že ta párty pořád běží, a zavolala jsem do restaurace." Zklamání z toho, že to není Joey, je nahrazena dychtivostí mluvit s Andie. Měli bychom spolu mluvit častěji. Bydlí přece jen v Bostonu. Měl jsem se za ní stavit, když jsem jel z letiště, ale ani mě to nepadlo.

"Jsem rád, že voláš, a ode mě rovněž díky bohu, že jsme to nebyli my."

"Ti herci jsou spolu strašní. Jinak se vedou dobře, ale když jsou spolu, je to prostě... blé." Musím se zasmát, když Andie řekne 'blé'. Ta holka ví přesně, co říct, aby mi zvedla náladu, vždycky to tak bylo.

"Pochybuju, že jsem za celej svůj život viděl tak trapný líbačky."

"A co jsi říkal na ostatní dvojice?" položí Andie jemně zásadní otázku.

"No, kdybych řek, že se mi to líbilo, lhal bych."

"Jo, založeno na skutečných událostech, co jsem tak slyšela."

"Pravda, tys na té oslavě nebyla."

"Zrovna jsem se zotavovala z ročního vandrování po Itálii."

"Jo, to ses měla."

"Je to jen založeno na skutečných událostech," řekne jemně. "Neodehrálo se to přesně takhle. Kromě toho je teď s tebou."

"Ve skutečnosti je tenhle tejden za prací v Los Angeles, takže technicky vzato je teď s Dawsonem."

"Ale vrátí se zase k tobě a to doslova." Andie má pravdu. Až ta cesta skončí, budu to já, ke komu se vrátí. Tady je její život.

"Máš pravdu," řeknu zvesela. "Nezáleží na tom, co se stalo v nějakým stupidním televizním seriálu. Život, ten se počítá. A v tom jsme s Joey spolu."

"To už je lepší." Dokážu si přes telefon představit, jak se usmívá. "Je tam ještě Jack?"

"Ne, s Dougem a Amy odešli kolem desátý."

"Jak to zvládnul? Pár scén bylo dost smutných."

"Jo, John a Kim, kteří přemýšlí, jestli někdy nejdou romantickýho partnera, kterýho budou mít tak rádi, jako mají rádi jeden druhýho. Pěkně drsný na koukání. Jack trochu brečel, sakra, já trochu brečel."

"Já taky," připustí Andie. "Občas je pro mě těžké takhle sledovat kousky svého života a života lidí, kteří jsou pro mě důležití."

"Vím, co myslíš," souhlasím.

"A jindy," pokračuje Andie, "je to příjemné. Cítím se vám všem nablízku. A upamatovávám se na věci, které bych jinak už dávno zapomněla."

"Má bohem prokletá narozeninová párty." Odkazuju se na epizodu minulého týdne.

"Panebože!" zaječí Andie. "Co jsem to měla na sobě? Jako bych se někdy producírovala v bikinách a šortkách a ke všemu v listopadu."

"Na kriminál," usmívám se a zabředám do dlouhého hovoru se starou kamarádkou.

Pokračování...