 |
Tělo a duše
1
Joey
Každého dne se probouzím a omlouvám se mrtvé ženě. Omlouvám se za život ve lži. Žiji ve lži? A pokud by mě to tak mrzelo, neudělala bych s tím něco? Už ani nevím. Možná kdybych nezačala chodit na terapii, nebyla bych ohledně svého rozhodnutí tak zmatená. Jednou na vysoké mi Jen řekla, že bych měla dát terapii šanci. 'Dokonce i Dawson to zkusil,' žertovala. Tehdy jsem ji odbyla, ale dnes beru vše, co říkám, vážně.
Podle všeho mám velký strach z opuštění a tolik otcovských problémů, že udrží mou terapeutku v branži další dekádu. Mohla jsem o tom mluvit s kýmkoli, ale nemluvila, takže za poslech musím platit neznámému člověku. Ačkoli nemáme nedostatek materiálu, většinou mluvíme o tom, proč utíkám ze vztahů. Má terapeutka to rozlouskla hned při prvním sezení. Utíkám, abych se vyhnula opuštění, bolesti. Pokud bych nebyla ta sobecká, byla bych ta, kdo by musel sbírat střípky rozpadlého vztahu, stejně jako má matka. Utíkala jsem celý svůj život, otázka je: 'dělám to i teď?' Utekla jsem od Dawsona a využila Paceyho jako záchranou síť, nebo jen o svém rozhodnutí pochybuji, protože to začíná mezi mnou a Paceym být vážnější? Nerada na to vůbec myslím, ale Pacey je jistota. S ním mohu téměř jet na autopilota. Mohu být mechanickou Joey Potterovou a on o tom nemá sebemenší tušení, nebo pokud má, považuje se za šťastného, že mě má, a netlačí na mě ze strachu, abych neutekla. A já bych utekla.
Je to vtip, Dawson a Pacey v neuvadající bitvě o mou náklonnost. Upřímně, oba jsou pro mě příliš dobří. Někdy mě napadá, že to nejsem já, ale ta neutuchající rivalita, která teď už více než deset let tu záležitost pohání. Nemohu to být já. Pokud by se na mě pořádně podívali, viděli by, jak zkažená a sobecká ve skutečnosti jsem. Oba si zaslouží ženu, která se jim oddá celá, nerozdělí se napůl a dá jednomu své tělo a druhému svou duši. Možná to, že nejsem s Dawsonem, je jediná nesobecká věc, kterou jsem kdy udělala. Kdybychom byli spolu, našla bych si způsob, jak to zničit. Je to tak vždy. Ale na ničem z toho právě teď nezáleží, protože je středa osm hodin večer.
Pacey
Sedím vedle ní na gauči a ona si je sotva vědoma mé přítomnosti. Nesnáším, když k tomu dojde. Nedosáhl bych na ni, ani kdybych se roztrhl, tak to nezkouším. Kdykoli běží Zátoka, propadá se do jiné dimenze. Není tu se mnou, je jí patnáct a dívá se v Dawsonově pokoji na filmy a dělá bůhví co ještě. Teď samozřejmě vím, co ještě, díky všem těm muchlovacím scénám, které nám tahle série přinesla. Předpokládám, že je to odměna pro všechny fanoušky, co během první série před obrazovkami drželi palce a doufali, že se ty dvě spřízněné duše najdou.
Spřízněné duše. Nesnáším ty slova! Nikomu bych to nepřiznal, ale nakoukl jsem do chatů, abych viděl, co si lidi myslí. Vztahoval jsem to spíš na sebe a Joey, ne na Peteyho, Sammy a Colbyho. "Ale oni jsou spřízněné duše!" Na tom stavěli vše. Chtěl jsem jim něco odepsat a říct jim, že venku ve skutečném světě Petey a Sammy dovádějí v posteli, zatímco se Colby oddává své pravé lásce, sám sobě, na druhé straně země. Jednou, když jsem přijel za Joey do New Yorku, zastavil jsem se v samoobsluze pro víno. Přede mnou to dokonce probíraly dvě ženy, kterým muselo být přinejmenším padesát. Žvanily o tom, jak když někdo má kus duše jiného člověka, budou vždy spolu, bez ohledu na to s kým jsou a bla, bla, bla. Šel jsem hned do Joeyina bytu a ojel ji na podlaze v kuchyni. Když jsem tvrději a tvrději bušil do podlahy, bylo mi ukradené, jak hrubý jsem, a bylo mi ukradené, jestli se udělá nebo ne. Udělal jsem to jen proto, že jsem mohl, protože jsem měl její tělo. Možná jsem neměl celou její mysl, ani nic z její duše, ale její tělo mi bylo k dispozici a jemu ne. Zbytek večera mě ignorovala, kdo by se jí taky divil. Téměř jsem ji znásilnil v její vlastní kuchyni. Když jsem následujícího dne odjížděl, cítil jsem se jako hajzl a nenáviděl se.
Reklamy jsou téměř u konce a já vím, že brzy vyjde z koupelny. Nenechala by si z toho utéct ani vteřinu. Colby kvůli naprosto nepřesvědčivé hádce se Sammy poté, co si přečetl její e-mail, zapomněl na Peteyho narozeniny. Nezní to povědomě? Nicméně, Lexi místo toho uspořádá Peteymu párty v docích a my mezi těma dvěma, co se podle všeho nemohou vystát, máme vidět rodící se vztah. Mezi Peteym a Lexi panuje nulová chemie. Jen se urážejí. Nic něžného pod tím není. Urážky létají jak cihly a to je vše. Nemluvě o tom, že by se Andie v žádném ročním období nepromenádovala v kraťasech po zadek a bikinovém svršku a určitě ne v listopadu. Dawson říkal, že herci, kteří je hrají, si právě prodělali ve skutečném životě nechutný rozchod, možná proto to na obrazovce působí nenávistně a trapně. Téměř to mě a Andie uráží. Neexistuje tam žádné Dumbo spojení, ale jsem tomu rád. Měli jsme dobrý vztah, ale vidět Dawsona, jak to masakruje na malé obrazovce, je víc, než můžu snést. Ta zápletka je příšerná i bez toho, aby mi Dawson zničil Dumba. Zajímalo by mě, co si o tom myslí Andie.
Je teď zpátky, a zatímco si sedá a dělá si pohodlí, věnuje mi drobný úsměv. Když se seriál vrací na obrazovku, dívám se, jak se naklání kupředu a plně se ponořuje do dění na obrazovce. Prší tam a Colby a Sammy se najdou v davu lidí v docích. Beze slova se k sobě zpomaleně vydají. Když se konečně shledají, obejmou se a Colby políbí Sammy na rameno, téměř z ní slíbává kapky deště. Nemohu si pomoct a stáčím pohled na Joey, abych viděl její reakci. Sakra. Oči má přivřené a ústa nepatrně pootevřená. V jejím výrazu čtu, že se to skutečně stalo. V seriálu byla jen jedna epizoda, kterou jsem si opravdu užil. Výlet druháků do New Yorku, kde se všichni oddělí od své třídy. Kim se sejde se starými přáteli, ale uvědomí si, nakolik se změnila. John poprvé zajde do gay baru, ale zklame se. Petey a Lexi zabloudí do špatné čtvrti a okradou je, zatímco Sammy a Colby se rozdělí, ale na konci epizody se shledají na Empire State Building, přesně jako v Samotáři v Seattlu. Líbí se mi to, protože je to blbost. Nikdy se nám to nestalo, ale mohlo by. A kromě toho Joey neměla po celou dobu ten toužebný výraz ve tváři. Pamatuji se na ten výraz z doby, kdy nám bylo patnáct.
"Zavoláme mu," navrhuje po skončení titulků. Bože, jako bych to netušil. Voláme mu po skončení každého dílu. Vytáčí číslo a pak mi podává telefon. Proč s ním musím mluvit jako první, když to ani nebyl můj nápad mu zavolat, mi uniká. Ve skutečnosti takhle, když skončím, se s ním může bavit, jak dlouho chce, aniž bych jí seděl u ucha.
"Čau, chlape," říkám neformálně, když Dawson po prvním zazvonění telefon zvedá.
"Díval ses na seriál?"
"Jo," odpovídám. "Ale radši hoď na Andie nějaký šaty, než ji naštveš. Věř mi, tu holku nechceš naštvat. Zažil jsem to." Myslím, že tón jsem trefil. Zavtipkoval jsem, ale zároveň jsem se zastal Andie.
Dál nezávazně tlacháme, ale vidím, že Joey přechází po obýváku sem a tam jako dítě o Vánocích, takže se loučím a podávám jí telefon.
"Čau!" říká. "Jo, bylo to skvělý." Joey se něčemu směje. "Míň trapný než ta scéna z kávovým stolkem minulý týden. Bessie si po tom ze mě zase začala dělat srandu. Znáš to, narážky na Hopsandu Potterovou a 'testování' stolku. Nic, co bych už nezažila." Jde k ledničce pro dietní kolu a jednu ke mě v tiché nabídce zvedá. Vrtím hlavou. "Jo, příští týden budu v Los Angeles. Pacey mě zítra zaveze na letiště a poletím z Bostonu do Phoenixu. Jo jo, a pak do Atlanty a potom ten jeden týden ve slunném L.A."
Zvedám Sports Illustrated, listuji si v něm a pokouším se odblokovat zvuk jejího smíchu. Žárlím, ale nemohu to přiznat. On je její nejlepší přítel, její spřízněná duše. Takže tu teď musím sedět a předstírat, že vždycky zní tak šťastně, i když mluví se mnou. Že tuhle Joey vidím pořád.
"Jasně." Vzdávám to a začínám naslouchat jejímu konci hovoru. "Ráda si s tebou zajdu na oběd nebo tak, pokud si oba najdeme čas." Blbost. Posledně, když ji práce zavála do Los Angeles, jsem jí volal do hotelového pokoje ve tři ráno (na západním pobřeží byla půlnoc) a zvedl to Dawson. Je to pro ně jen hra. Jako by se kvůli sobě na všechno nevykašlali. "Já vím. A ještě jsem ani neviděla studio." Ozývá se další smích a koutkem oka vidím, že se červená. "Ne, nechci si vyzkoušet houpačku na verandě." Dál už poslouchat nemohu.
"Půjdu se projít," oznámím a beru si kabát. Joey jen přikyvuje a mává mi.
"Pacey. Ne, jde se projít."
Dawson
Právě jsem volal své sekretářce a řekl jí, aby přepojila všechny hovory přímo do mé kanceláře a pozdržela všechny návštěvy, a teď si jen tak pro jistotu zapínám i mobil. Na východním pobřeží je devět, takže vím, že tam právě skončila Zátoka, pokud ji nepřerušil baseball. Je vůbec baseballová sezóna? A právě tehdy mučení končí. Ještě že jsem zapnul mobil.
"Čau," odpovídám. Je to Pacey, ale nejsem překvapený, vždy mluví první. "Díval ses na seriál?" Pokouším se zabít čas a potlačit touhu okamžitě vyžadovat k telefonu Joey.
Stěžuje se na Lexinu garderobu a já mu připomínám, že natáčíme v Los Angeles, kde je vedro a herci by se zbláznili, kdyby museli celý den nosit zimní oblečení. Dále jen tak tlacháme a pak podá telefon Joey.
Pokouším se zůstat klidný, ale musím přiznat, že tyto hovory jsou vrcholem mého týdne. Jistě, můžeme si volat a e-mailovat pořád, ale s tímhle můžu počítat, jako jsem kdysi mohl počítat s filmovými večery. Ptám se jí na shlédnutý díl a uleví se mi, když se jí líbí. Kritici ho mohou roztrhat na kousky, jak jen je jim libo, ale chci, aby se líbil jí. Právě teď mi říká, že si z ní Bessie dělá legraci kvůli tomu, že starší sestra Sammy je s Colbym přistihla, jak 'testují' kávový stolek. Směje se tomu, což je dobré. Vždy jsem trochu nervózní, když do seriálu dávám skutečné události, jež se týkají sexu. Nechci, aby to vše běželo v televizi, ale hádám, že jen ona a Bessie znají pravdu.
Na mě musí být pohled. Muž se seriálem v první desítce zalezlý ve své kanceláři a doživotně se oddávající dlouhým hovorů se svou láskou ze střední / nejlepší přítelkyní / spřízněnou duší. Existuje milion jiných věcí, kterým bych se měl právě teď věnovat, ale žádná mě nenapadá. Miluju ji. Bože, jak já ji miluju. Když říká, že přijede do L.A., srdce mi poskočí. Není to tak, že bych se ji pokoušel ukrást od jejího kluka a, nejspíš, mého dalšího nejlepšího přítele, jde o to, že pevně věřím, že je nám souzeno být spolu tělem, myslí a duší. Kdysi jsem prohlásil, že všechny cesty vedou zpět ke mně. Joey jen ještě nedosáhla svého cíle.
2
Pacey
Zatímco jedeme, nemůžu si pomoct a sklápím pohled na ruku na svém koleni a napadá mě, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Jistě, kdysi jsem řídil sportovní auto a teď řídím dodávku s reklamou na Ledárnu na dveřích, ale je to má restaurace a je to má dívka snů, co má ruku na mém koleni. Žena, opravila by mě, kdybych jí řekl, o čem přemýšlím. A nikomu nepatřím, dodala by vzápětí. Jediný problém je, že opět odjíždí, na pár dní Phoenix, pak Atlanta a pak Los Angeles. Štve mě, že kvůli práci a vzdálenosti spolu sdílíme jen část našich životů.
Je toho spousta, co jí chci říct. Chci jí říct, že přemýšlím o prodeji Ledárny a otevření restaurace v New Yorku, abychom mohli bydlet spolu. Chci jí říct, že jsem připravený na manželství a chci jí říct, že chci, aby byla matkou mých dětí. Skutečně však sním o tom, aby se Joey vrátila do Capeside, vzali jsme se a společně tam vychovávali rodinu a vedli restauraci. Samozřejmě o tom zřídkakdy přemýšlím, protože chovat v sobě tuhle představu je marné. Minulý týden mi pomáhala, když jsme neměli dost lidí. Nic neřekla, ale viděl jsem na ní, že si přeje, aby to už nikdy nemusela podstoupit. Kromě toho není moc dobrá servírka. Nedopatřením jsem se zběžně zmínil, jak by bylo skvělé, kdyby naše rodina mohla jednoho dne vést restauraci. Okamžitě v ní nastala změna. Zasmála se a řekla, že jejím rodičům to s tím zrovna nevyšlo. Chtěl jsem namítnout, že nejsem stupidní nevěrný drogový dealer, který se loni vrátil do vězení, aby dokončil dvacetiletý trest za porušení podmínky. Samozřejmě jsem nic neřekl, nechal jsem celou tu záležitost být. Myslím, že pro teď to tak musí být, protože se zdá, že je opět vše v normálu. Pokud bych někdy svou restauraci prodal a přestěhoval se do New Yorku, musel by to být pomalý a nenásilný proces. Joey by si nakonec musela myslet, že to byl její nápad.
Musím přiznat, že se cítím jako blbec, že jsem včera večer tak žárlil. Dawson a Joey spolu chodili, když jim bylo patnáct, tak co? Já vím co. Co se mezi nimi stalo, nebyly jen čtyři měsíce chození, byl to celý život něčeho, co jsem nikdy nezakusil, jen byl svědkem několika útržků. Je to zřejmě natolik důležité, že Dawson cítil potřebu o tom natočit dva filmy a televizní seriál. Joey nezůstala s vyprávěním pozadu. Byla tu ta esej o polibku a později pár povídek, které mi dala během času přečíst. Ale jsou nejlepší přátelé; když jsem do tohoto vztahu vstupoval, byl jsem si toho přece dobře vědom. Nemůžu to svádět na nevědomost, když žárlím. Když to nakonec dostanu z hlavy, je to skutečně pošetilé. Viděl jsem pár těch kůstek, co se kolem něj točí, a je to dost vysoká kvalita. Právě teď je Dawson natolik zavalen prací, že říká, že nemá na žádný vztah čas. Myslet si, že čeká na příležitost ukrást mi mou holku, je směšné.
Ani bych teď Joey u sebe neměl, kdyby nebylo Jen. Během jednoho z našich posledních rozhovorů mi řekla, že na mě použije své poslední přání. Řekl jsem jí, aby ho nemarnila a použila ho na něco produktivnějšího, jako třeba mír na Blízkém východě či něco podobného. Když jsem viděl, že nežertuje, řekl jsem jí, že udělám vše, o co požádá. Předpokládal jsem, že mě požádá, abych pomohl Jackovi s Amy nebo tak něco, když mi řekla, abych nechal Joey jít, nemohl jsem tomu uvěřil.
Jen mi řekla, že nikdy nebudu ve svém životě šťastný, dokud se budu držet myšlenky, že se jednoho dne můžeme dát s Joey zase dohromady, brání mi to ve skutečném štěstí. Zamyslel jsem nad tím a věděl jsem, že má pravdu. Setkání s Joey (a když na to přijde, s Andie a Audrey) mi připomnělo typ žen, které jsem mohl mít a musel mít, abych byl šťastný. Co jsem potřeboval, byla žena, která mě povzbuzuje a zároveň drží doma. Nebyl jsem šťastný s ukradenými chvilkami od nějaké staré rašple. Tak jsem udělal, co jsem věděl, že musím udělat, řekl jsem Joey, že jí dávám svobodu. Když se teď ohlížím zpátky, řekl bych, že Jen věděla, že pouze, když jí nechám jít, může se ke mně skutečně vrátit. Jak se tak říká, když ji miluješ, dej jí svobodu.
Joey
Nemohu si pomoct a cítím jistou úlevu, že odjíždím z Capeside. Nejde o to, že bych chtěla odjet od Paceyho, jen se chci vrátit do města. Po mém povýšení a daní se dohromady s Paceym už skoro žádný čas ve svém bytě netrávím. Chybí mi nedělní rána, když jsem si po probuzení v klidu o samotě četla Timesy. Ale tu cestovatelskou část zbožňuji. Jak jinak bych si prohlédla celou zemi?
Právě teď se zoufale pokouším přečíst tyhle rukopisy. Musím je dočíst, než se dostanu do Atlanty. Předpokládám, že když nebude zbytí, mohla bych to předstírat. Tak jsem to dělala po smrti Jen. Občas jsem neměla ponětí, co doporučuji k vydání. Přečetla jsem něco ze začátku, něco zprostředka a něco z konce. Když se mi to líbilo, doporučila jsem to a zredigování jsem nechala na později. Samozřejmě, že když se to konečně kolem Jen všechno usadilo, vrátila jsem se k tomu a zjistila, že jsem k vydání doporučila pěknou kravinu a musím jí zredigovat.
Dávám Paceymu ruku na koleno a doufám, že tak přestane s pokusy šmejdit mi volnou rukou po kalhotách. Nechci být kvůli tomu protivná, ale ruší mě to a musím tohle dodělat. Teď je to mezi námi zase lepší. Celé to s tím, že bychom jako rodina vedli Ledárny bylo... na nervy brnkající, mírně řečeno, a čirou hrůzu nahánějící, přesněji řečeno. Nejdříve jsem si myslela, že si dělá legraci, ale když jsem vzhlédla, viděla jsem, že to myslí vážně. K tomu nikdy, skutečně nikdy, nedojde. Nechodila jsem na Worthigton, abych byla servírkou; byla jsem servírkou, abych mohla chodil na Worthington. Moje máma vedení restaurace nesnášela. Byla z toho zoufalá. Kromě toho jsem servírka na dvě věci. Dny, kdy mí přátelé chodili do Pekelné kuchyně a dávali si sedmidolarovou rundu limonády a nakonec nechali kolem patnácti dolarů na spropitném, jsou dávno pryč.
Možná držím Paceyho zpátky. Vím, že chce ženu a děti - vše jak se patří. Jde o to, že já to chci také, ale je to pro mě záležitost daleké budoucnosti. Co se jeho týče, mohlo by to nastat zítra, no, možné ne zítra, ale brzy. Když o tom přemýšlím, chodíme spolu teprve sedm měsíců. Chodili jsme spolu déle na střední. Pacey si představuje teplo rodinného krbu až po prostřední jméno čtvrtého dítěte. Když si to pokouším představit já, vidím dům a psa jasně, ale děti mám rozmazané a stejně tak manžela. Pokouším se zaplašit tu myšlenku z hlavy. Bezva, možná ničím i Paceyho šanci na štěstí. Měla bych si to přestat dělat. Má terapeutka říká, že se musím vědomě snažit o potlačení sebeshazovačných myšlenek, které mě stále trápí. Způsobují, že se chovám nepřátelsky a rezervovaně, abych přikryla vlastní nejistoty. Nepřátelství a rezervovanost mi jdou. Je toho na mě všeho příliš, když mám pracovat. Bezva, další telefonát.
"Haló..."
"Zdravím, slečno Potterová." Je to můj idiotský sekretář.
"Ahoj, Bruci, co se děje?"
"Zdá se, že LA nutně potřebuje přesunout jednu ze schůzek na zítra ráno, takže Atlanta a Phoenix jsou teď mimo hru. Ještě nejste na letišti, že?"
"Ne, až za čtyřicet minut. Chceš říct, že schůzky v Atlantě a Phoenixu odpadají?"
"Jo," odpovídá. "Vždyť víte, Losangeleské vydavatelství má vždy přednost."
"Kam tedy přesně poletím, až dneska nastoupím do letadla?" Mluvím pomalu, abych nepopletla nejsebestřednějšího, nejlínějšího a nejpomalejšího sekretáře, který kdy zdobil toto povolání. Mám v živé paměti okamžik, kdy mě poslal na letadlo do špatného Springfieldu.
"Do Los Angeles. Máte takovou tu elektronickou letenku, takže jsem tam zavolal a změnil ji. Neměla byste mít žádné problémy."
"Jak dlouho tam zůstanu?"
"Až do příštího týdne a pak je samozřejmě Díkuvzdání."
"Volal jsi do hotelu?"
"Hned to udělám, slečno Potterová." Bezva, zavěsil. Doufám, že budu mít pokoj, až se tam dostanu, jestli se tam dostanu. To s tou elektronickou letenkou neznělo moc přesvědčivě.
Nemohu si pomoct a mám radost, že strávím více času s Dawsonem. Trochu se usměji a zavrtím se v sedadle. Tuhle dodávku nesnáším. Příšerné drkocání může soupeřit pouze s naším bývalým pickupem. Ale rovněž cítím vinu. Vinu, že myšlenka na strávení času s Dawsonem ve mně vzbuzuje větší radost, než myšlenka na setkání s Paceym. Ale Dawsona vídám málokdy a Paceyho vidím, kdy se mi zachce. Ale pochybnosti jsou zpět. Pacey nebo Dawson, učinila jsem správnou volbu? Možná jsem je měla nechat jít oba. Pacey byl připravený mě nechat jít. Řekl, že mi dává svobodu. Proto jsem si ho zvolila? Protože řekl, že beze mě může žít a to jsem nemohla dovolit? Nemohla jsem mu dovolit, aby věnoval pozornost a lásku nějaké jiné? Takto je mám svým způsobem oba, protože vím, že Dawsonovu lásku budu mít tak či onak navěky. Pokud je to pravda, jsem skutečně nejsobečtější člověk, co kdy chodil po zemi. No, možná ne co kdy chodil po zemi, ale nejsobečtější, co znám, určitě. Pokud jsem si zvolila Paceyho jen proto, abych si ho mohla udržet pro sebe, mám větší problémy, než jsem si myslela.
"Z práce?" ptá se Pacey.
"Jo." Snažím se znít co nejlhostejněji. "Zdá se, že atlanská a phoenixská část mé cesty odpadla."
"A co LA?"
"Budu tam až do příštího týdne a pak přiletím do Capeside na Díkuvzdání, jak jsme to plánovali."
Pacey
Bezva. Z Joeyina konce hovoru a způsobu, jak se vrtí v sedadle jako natěšené dítě, můžu říct, že musí letět přímo do Los Angeles. Jelikož mi neřekla, kdo jí volal, a momentálně se zdá být ztracená v myšlenkách, můžu se taky dost dobře zeptat.
"Z práce?" ptám se.
"Jo." Nemohu v jejím hlase rozeznat žádnou emoci. "Zdá se, že atlanská a phoenixská část mé cesty odpadla."
"A co LA?" napovídám jí.
"Budu tam až do příštího týdne a pak přiletím do Capeside na Díkuvzdání, jak jsme to plánovali."
"Třeba byste mohli letět s Dawsonem spolu." Doufám, že to nezní tak zahořkle, jako to znělo v mé hlavě.
"Skvělý nápad!" Hádám, že ne. "Á, to mi připomíná..." Joey vytahuje mobil a vytáčí číslo.
"Čau," trochu si zaklání sedadlo. "Jo, jsem teď na cestě na letiště." Pokouším se soustředit na silnici a dívat se kupředu. "Změna plánů. Letím přímo do LA a budu tam až do Díkuvzdání." Nastane pauza a já si nemůžu pomoct a stáčím k ní zrak. Vidím, že rukopisy odložila a dívá se z okénka. "Jo, já vím. A Pacey měl skvělý nápad, že bychom mohli do Capeside letět společným letem." Další pauza a já si nemůžu pomoct a přemýšlím, co jí říká. "Bezva. Pokud to nebude činit tvé sekretářce problémy. Můj má hlavu tak vysoko v oblacích, že ani nevím, jestli budu mít hotelový pokoj, až tam přijedu." Teď vím, že můžu přestat poslouchat. Na svého sekretáře může Joey nadávat hodiny. "Takové nabídky bys neměl činit, když je nemůžeš splnit. Co já vím, večer se můžu ukázat u tvých dveří." No, to mě vrací zpátky do reality.
Dawson
Nejhorší na životě v LA je, že jste nuceni trávit polovinu života v autě uprostřed dopravní zácpy. Je mi jedno, co říkají v dopravním zpravodajství, protože každého dne nasedám do auta a do práce jedu krokem. Nejspíše bych se tam dostal rychleji po rukou a kolenou plazením, ale jako zbytek mas se zakláním v sedadle a čas od času důrazně zatroubím. Dobré na tom je jen to, že mi to poskytuje čas na přemýšlení. Hodně času trávím přemýšlením o svém seriálu. Už připravujeme scénáře pro předvánoční období. Otázka, s kterou bojuji, zní: Měl bych nechat Sammy a Colbyho se rozejít? Nechci to; psaní jejich příběhu mě baví jako snad ještě nic v životě. Scénáristický tým a já každý den neustále přicházíme s nápady, ale k rozřešení jsme se o nic nepřiblížili. Dávám do přehrávače jedno s Joeyiných cédéček Counting Crows, abych mohl lépe přemýšlet. Vrátil jsem jí je ve čtvrťáku, ale před maturitou jsem si je opět půjčil a vzal si je s sebou na vysokou. Jsou poškrábaná a přeskakují a měl bych je nejspíše přestat přehrávat, ale pomáhají mi přemýšlet.
Nemohu si pomoct a přemýšlím o Joeyině příjezdu do LA. Poté, co jsme spolu včera večer mluvili, kdybych řekl, že jsem nebyl nadšený, lhal bych. Není to tak, že jen tak posedávám a trávím dny čekáním, až se ke mně vrátí. Chodím s jinými ženami, jak jen mi to práce dovoluje. Nejsem si tak úplně jistý, co se stalo s klukem, který tvrdil, že může spát jen s někým, koho miluje, protože spím se spoustou žen, které nemiluji. Stále si myslím, že jsem jeden z těch dobrých, ale standarty gentlemanského chování se omezily na telefonát následujícího dne, ať už chci nebo ne. Asi je snadnější říct, že budete spát jen s tím, koho milujete, když jste sedmnáctiletý panic, který ví, že dívka, kterou miluje, je nablízku, vše, co potřebujete, je jen trocha času odděleně.
Myslím, že to chce čas, a čas já mám. Kdysi jsem si mysleli, že čas je náš nepřítel, ale než Jen zemřela, řekla mi něco, co úplně změnilo můj pohled na věc. Řekla mi, že na mě použije své poslední přání. Namítl jsem, aby neprohospodařovala dokonalé přání, ale když na tom trvala, ustoupil jsem. Dal bych té ženě, cokoli by chtěla, a ona to věděla. Když mi Jen řekla, abych dal Joey čas, než se ke mně vrátí, nemohl jsem tomu uvěřit. Řekla mi, že ačkoli si myslím, že je v našem vztahu čas nepřítel, Joey potřebuje dospět. Jen mi řekla, abych dál doufal, ale nenechal si tou nadějí řídit život. Abych žil a miloval, ale vždy byl připraven, že jednoho dne ke mně má spřízněná duše přijde a vyzná mi lásku.
Nejsem si jistý, kde se tomu Jen naučila, ale měla úžasný způsob nabídnout správnou radu bez toho, aby řekla, co člověk dělá špatně. Řekl bych, že ten úžasný dar měla vždy a během času ho stále zdokonalovala. Bezva, další hovor z kanceláře.
"U telefonu Dawson."
"Čau." Je to Joey, musí být na cestě na letiště.
"Jsi na cestě na letiště?"
"Jo, jsem teď na cestě na letiště. Změna plánů. Letím přímo do LA a budu tam až do Díkuvzdání."
To je dokonalé. Od Jeniny smrti jsme spolu s Joey nestrávili víc než dva, tři dny. "To je skvělé, Jo. Teď si určitě najdeme čas, abychom se sešli a konečně uvidíš studio."
"Jo, já vím. A Pacey měl skvělý nápad, že bychom mohli do Capeside letět společným letem."
Když si začne stěžovat na svého sekretáře, nemohu si pomoct a usměji se. Nesnáším letadla a létání. Obvykle má Joey ve zvyku způsobovat, že se mi do nich nechce ani trochu nastoupit, ale myslím, že s ní po boku let přes celou zemi zvládnu. Když říká, že možná ani nebude mít kde bydlet, poskočí mi srdce. Chci jí říct, aby se s hotelem vůbec neobtěžovala a bydlela u mě.
Když se nad tím lépe zamyslím, místo toho žertuji: "No, raději rozestelu postel v pokoji pro hosty." To bylo dobré. Svůdné, ale přesto nevinné, a ona ví, že je kdykoli vítána. Bože, doufám, že to její sekretář zvoral.
3
Joey
"Jak to myslíš, až od úterý?!" Paráda. Prostě paráda. Do úterý nemám kde bydlet.
"Nebojte, slečno Potterová. Jen musím obvolat pár hotelů a jsem si jistý, že něco najdeme."
"MY nic nenajdeme." Nemohu si pomoct a téměř křičím. "To já nemám kde bydlet. Koukej začít obvolávat. Je to velký město, nemůžeš mi tvrdit, že jsou všechny hotely od čtvrtka do úterý obsazený, protože to prostě není možný."
"No," začne Bruce opatrně, "vyrozuměl jsem, že se tam koná o víkendu nějaká velká obchodní konference. Spousta míst je zarezervovaná, ale já určitě něco najdu."
"To bys teda měl. Jsem teď v Dallasu a za dvacet minut nasedám na letadlo do Los Angeles, takže myslím, že se bez pokoje neobejdu." Rozmýšlím si to. "Víš co, kašli na to. Zůstanu do úterka u přátel. Nikam nevolej a neměň rezervaci. V hotelu se zapíšu v úterý." Pokouším se mluvit co nejpomaleji a nejsrozumitelněji. Ten kluk by to mohl zvorat. "Vůbec nic nepodniknu, dobrá."
Ponořím ruku do kabelky a na dně nacházím mobil. Mám asi tak dvacet minut, než budu muset nastoupit do letadla a telefon vypnout. Nerada bych pošramotila pilotovi radar, nebo co je důvod, proč vám nedovolí použít v letadle telefon, dokud se dveře kabiny neotevřou. Sakra, obsazeno. Tohle není tak úplně bomba, kterou chci svěřit hlasové schránce. Alespoň jsem přečetla do práce všechno, co jsem měla. Díky zrušení několika zastávek jsem dohonila zpoždění. Než mu zkusím znovu zavolat, měla bych si nejspíš pořídit něco na čtení. V horším případě mi to poslouží jako štít před slizounem, který bude sedět vedle mě, a uchráním se nepříliš šlechetných nabídek učinit mě členkou vzdušného klubu. Samozřejmě už členkou jsem, ale to vědět nemusí. Hmmm... hádám, že by mi s tím mohli pomoct People Magazine a Cosmo.
Fajn. Zdá se, že sedadlo vedle mě bude prázdné. Nesnáším, když vedle mě někdo sedí, uzurpuje si opěradlo a pokouší se navázat hovor. Musím naposledy zkusit Dawsona. Nemohu si pomoct a jsem trochu nervózní. Vím, že žertoval, když říkal, že mi rozestele postel, ale jsem jeho nejlepší kamarádka, určitě mu nebude vadit, když na pár dní zůstanu u něj doma. Co když tam s ním bydlí nějaká žena? Panebože. Při představě jeho a jiné ženy... spolu... v posteli... se mi trochu zhoupne žaludek. Nerada myslím na to, že je s jinými ženami. Dosud mě to stále naplňuje žárlivostí. Teď to samozřejmě nemůžu přiznat, takže si z toho obvykle dělám legraci a nazývám ho nadrženým kancem a velkoměstským flákačem. Asi dva roky poté, co jsme se spolu vyspali a bolest otupila, jsme se začali poňoukat ohledně sexu - spolu - s jinými. Napůl v žertu jsem mu řekla, že jsme se spolu částečně vyspali proto, abych nešla do hrobu, aniž bych věděla, jaká je noc vášně s Velkým Dawsonem Leerym, že ta zvědavost byla nesnesitelná. Částečně jsem mluvila pravdu, bylo to něco, o čem jsem vždy přemýšlela. Vlastně jsem o tom přemýšlela v podrobných detailech. Myslím, že se tomu říká fantazírování, ale...
"Tady Dawson." To mě vrací zpět do reality.
"Čau, to jsem já."
"Joey! Už jsi tu?"
"Ne, jsem teď v Dallasu. Musím tě požádat o laskavost." Proč jsem tak nervózní? Je to Dawson. Znám ho věčnost. Spávali jsme v jedné posteli, pro smilování boží, proč mi dělá problémy požádat o pokoj pro hosty?
"Rozestlal jsi?" Nemohu si pomoct, říkám to trochu koketně. Ráda s ním flirtuji. Je to neškodný pozůstatek minulosti, vážně.
"Jasně. Vyhlídka na nocování s překrásnou ženou byla velmi lákavá."
"Fajn, protože u tebe zůstanu do úterý, jestli to nevadí." Přestávám s flirtováním. Nemůžu v tom pokračovat, když je Dawson tak zatraceně milý. Znám ho natolik dobře, že i přes telefon a kilometry, které nás dělí, vím, že je skutečně tak zatraceně milý.
"Vůbec to nevadí, Jo." Také přestává s flirtováním. "Kdykoli. Odlétáš v úterý?"
"Ne. Pořád letím domů s tebou." Díky bohu, že poletím domů s ním. Bude to těžké. První společné svátky bez Jen. "Od úterý mám rezervovaný hotel."
"Kdy přistanete? Pošlu ti řidiče."
"Řidiče?" Nemohu si pomoct a usmívám se. "To zní přepychově."
"No, Dawson Leery je ztělesnění přepychovosti." Směji se.
"Měli bychom přistát ve dvě, LA času. Naštěstí mám schůzku až zítra a mám celý víkend volný, pokud vím. Bude to skoro jako dovolená."
"Takže budeš moct dneska skouknout natáčení?" V hlase mu zní naděje.
"Jo, to by bylo skvělý."
"Bezva, Joey. Budu se na tebe těšit."
"Já taky. Brzy na viděnou. Mám tě ráda."
"A já tebe, Joey. Ahoj."
Zavěsím. Cítím se teď mnohem uvolněnější a usmívám se. Před sedmi měsíci bychom si během zběžného telefonátu nikdy neřekli, že se máme rádi. Jakkoli je to smutné, byla to Jenina smrt, která nám dovolila si to říkat častěji. S jejím odchodem se stalo naléhavější ujišťovat se, co pro sebe znamenáme. Začalo to toho dne, kdy řekl, že to, co máme, překračuje sféru milenců a dokonce i nejlepších přátel. Po všem, co se stalo, je pro nás mnohem přirozenější vyjádřit si lásku, která tu byla vždy. I v našich nejčernějších hodinkách jsme se vždycky měli rádi. Láska nikdy nebyla náš problém. Co byl náš problém? Zakloním se v sedadle a povzdechnu si. Let chvíli potrvá a já se vydávám na cestu zkoumání svého nitra a sebeanalýzy, zdá se, že to dělám poslední dobou častěji než dříve. Ten problém jsem byla já.
Dawson
"Už skončilo filmování alternativních konců pro příští epizodu?"
"Jistěže jo. Hezky udržíme všechno pod pokličkou a budem za borce."
"Díky, Todde. Nemůžu uvěřit, že ta záležitost způsobuje takovou hysterii. Vím, že je to poslední epizoda letošního roku, ale tohle překračuje všechno, co bych si dokázal představit." Občas se musím štípnout, abych uvěřil, že jsem tady, v Hollywoodu, v čele jednoho z největších seriálových hitů současnosti.
"No," pokračuje Todd, "co jsi čekal, když jsi přišel s takovou upoutávkou. Slíbíš, že si jedna z dvojic zasexuje, ale nalíčíš to tak, že by to moh bejt kdokoli. Je to fakticky brilantní, protože když se proflákne, kdo to je, můžeš pustit do vysílání jeden z těch alternativních konců a všichni budou nahraní. A jelikož si neřek hercům, který záběry použiješ, taky si nemůžou pustit pusu na špacír. A nafilmovali jsme všechny možnosti."
"Bezva."
"Ale stanice zpochybňuje tvou volbu dvojice."
"Kdy stanice mý volby nezpochybňuje." Kdybych naslouchal stanici, seriál by byl učiněná katastrofa. Chtěli po mně příběh, kdy by Sammy ze zoufalství vzala práci striptérky (ano, je jí patnáct, ale co má být). A pak by samozřejmě Petey objednal Colbymu na narozeniny striptérku, protože byl pořád nešťastný z rozchodu s Kim. Stručně a jasně: objevila by se Sammy a zatancovala Colbymu na klíně. Byla to nejvyumělkovanější a nejidiočtější věc, kterou jsem kdy slyšel. A kromě toho jsem cítil, že to bych nikdy nemohl Joey udělat. Musel jsem se smát, když jsem viděl tu zápletku použít v seriálu, který běží po našem. Alespoň jsem jí unikl já. "Vydrž vteřinku, Todde. Mám telefon."
"Čau, to jsem já." Joey. Nemůžu uvěřit, že už je tu.
Ale není, je v Dallasu. A žádá mě o laskavost. Nemůžu si pomoct a napadají mě spousty způsobů, jak bych jí mohl pomoct, a ona mohla pomoct mně. Ne. Musím držet mysl v platonické rovině, i když se mě ptá tím nemravně nevinným hlasem, jestli jsem rozestlal v pokoji pro hosty.
"Jasně," odpovídám a zkouším se přizpůsobit jejímu tónu. Nemůžu si pomoct a flirtování jí oplácím. Je to nebezpečný, ale příjemný pozůstatek minulosti. "Vyhlídka na nocování s překrásnou ženou byla velmi lákavá."
Patetické, ale v tu chvíli, kdy jsem včera zavěsil, jsem šel domů, vyměnil povlečení a ujistil se, že jsou v koupelně pro hosty čisté ručníky. Pak jsem dokonce poklidil dům. Mám někoho, kdo každé dva týdne přijde a uklidí, ale nechtěl jsem, aby si Joey myslela, že mám doma nepořádek, ačkoli skutečně mám doma nepořádek. Vše jsem to samozřejmě dělal pro případ, že by u mě bydlela. Co bych udělal pak? Svedl ji? Ne. Jen bych ji bavil. Myslím, že její vztah s Paceym se rozpadne sám od sebe, stejně jako předtím. Nemusím dělat nic, jen být trpělivý a být její přítel.
A teď mi říká, že u mě zůstane do úterý. Včetně dneška a úterý je to šest dní! Chce se ujistit, že mi to nevadí. Jako kdybych ji ve svém domě rád neuvítal. Ptám se, jestli odlétá v úterý. Uleví se mi, že poletí se mnou. Neříkáme to, ale je to tam. Tohle jsou první svátky, kdy budeme všichni spolu bez Jen.
Lepší, než že poletí domů se mnou, je skutečnost, že říká, že přijde omrknout natáčení. Do toho vkládám veškerou svou usilovnou práci a trávím tam tolik času; chci, aby mě viděla v mém živlu. Dávám si za cíl, aby si Joey tuto cestu pořádně užila. Zatímco pokračujeme v hovoru, nemůžu si pomoct a představuji si všechno, co bychom mohli podniknout. Restaurace, večírky, kina, hry, chci se prostě pochlubit se svou kamarádkou. Než zavěsíme, řekneme si, že se máme rádi. To je od smrti Jen nové. Řekl bych, že si nechceme nechat ujít ani jednu příležitost říct si, co pro sebe znamenáme. Jsme více než milenci a nejlepší přátelé, nejsou pro to slova. Doufám, že dokážu na obrazovku dostat alespoň desetinu toho, co pro mě znamená.
Joey
Bože, přemítala jsem o svém životě vysoko nad zemí přinejmenším půl hodiny. Samozřejmě, že věrna své přirozenosti jsem nic nerozřešila. Joey Potterová, navěky zmatená ohledně toho, co chce. Všechny ty rýpavé otázky trvají. Když Jen prohlásila, že její poslední přání je, abych rozsekla ten milostný trojuhelník, nemohla jsem uvěřit, že plýtvá posledním přáním na mě. Ale udělala to. Kdybych nebyla přinucena přiznat, že mám pořád slabost pro bývalého ze střední (nebo, jak to Bessie přesněji podala, pro bývalé), nejspíš by se se mnou celá ta záležitost táhla dalších pár let. Jemně bych jim oběma naznačovala, že mají pořád důvod doufat, držet se toho, co jsme měli. Podvědomě bych jim říkala, aby nenavazovali žádný skutečný a dlouhotrvající vztah, protože jsem pořád tady a existuje šance, že by mě mohli jednou zase mít. Šance, že by mohli nakonec vyhrát. Samozřejmě by si oba uvědomili, jak strašná a nefér jsem, a našli by si dokonalé milující ženy, které bych samozřejmě bez pádného důvodu nenáviděla.
Když jsme ještě všichni chodili na vysoké, no, alespoň byli vysokoškolského věku, vymýšleli jsme si pro lidi, s kterými jsme chodili, přezdívky. CJovi jsme říkali Cukrový Junák, Jackovu nabušenému klukovi jsme říkali Chlapák Dan, protože věčně chodil bez trička. Audrey měla kluka, Richarda, kterému kluci říkali Kluzký Ríša, i do tváře. Nebylo v tom nic osobního. Jednou předvedl děsnou imitaci Richarda Nixona a od té doby mu to zůstalo. Bylo nepočítaně dalších, na některé si ani nepamatuji. Úplně nejhorší byl Stará paprika, můj dokonale milý (ano, padesátník) přítel. Bylo to ještě horší skutečností, že si při raketbalu poranil koleno, a když ho Jack a Jen poprvé viděli, musel chodit o holi. Netrvalo to dlouho. Já jsem dokonale zapadala do jeho světa, ale on vůbec nezapadal do mého. S těmi přezdívkami nám to vydrželo ještě asi tak rok po promoci, což není tak dávno. Tak jsem věděla, že naše parta už není taková klika, jaká bývala. Nečleny jsme přejímali bez přílišného přemýšlení.
Přemýšlení mi moc neprospělo. Potřebuji únik. People Magazine, dokonalé. Zběžně ho prolistovávám, mrknu na Joshe Hartneta, pořád mu to sekne. A sakra. Přibližuji si časopis k očím a sundavám si brýle na čtení. To nemůže být pravda. Ale je. Je to on. Má rozhovor v People. Je tam jeho fotografie v režisérské židličce. Na čtení si musím opět nasadit brýle. Nadpis je "Zázračný chlapec". Začínám číst.
|
Když poprvé přicházím za Dawsonem Leerym na natáčení jeho úspěšného teenagerského dramatu Zátoka, neuchvátí mě pouze jeho pěkný vzhled, ale rovněž jeho gentlemanské chování, když mi nabídne, abych se posadila do jeho režisérské židličky. Mohu prohlásit, že neztratil nic ze svého maloměstského šarmu.
PM: Již dříve jste mluvil o tom, že Zátoka je založená na skutečných životních zážitcích z dospívání v malém městečku v Zálivu tresek. Kolik ze seriálu je skutečnost a kolik fikce?
DL: Dělala jste si výzkum. Řekl bych, že asi osmdesát procent je skutečnost a zbytek čirá fikce. Je to seriál, v kterém se odráží můj adolescentní život. Postavy jsou založené na skutečných lidech, které jsem znal, někdy jsou kombinací lidí, které jsem znal.
PM: A co Sammy? Je skutečná či fikce?
DL: Z větší části skutečná a z menší části fikce. Ta postava je založená na mé nejlepší kamarádce Joey. Bylo nám patnáct, byla má nejlepší kamarádka, má dívka a já ji vídával z okna, jak ke mně vesluje přes zátoku. Byl to kouzelný obrázek. Mé adolescentní srdce z něj vždy poskočilo.
PM: Byla to vaše životní láska?
DL: Ano, ale už to není romantická láska. Jsme stále nejlepší přátelé. Spřízněné duše.
PM: Jste stále v kontaktu?
DL: Ano. Voláme si nejméně jednou týdně po skončení Zátoky.
PM: Seriál má úspěch jak u kritiků tak u diváků, proč si myslíte, že to tak je?
DL: Pojednává o dospívání. Jak vysoké jsou výšiny a jak hluboké hlubiny. Když dospějete, už takto do extrému necítíte. Nedovolíte si tak cítit. Nic nedopadne přesně tak, jak jste očekávali, ale když se ohlédnete zpátky, vidíte, že přesně tak by to mělo být. Jen doufám, že se v seriálu odráží, že dospívání je o budování přátelství. Některá se změní, některá zůstanou stejná, některá skončí a jiná pokračují navzdory zúčastněným. To pokud máte štěstí. Seriál je úspěšný, protože se s ním mohou všichni ztotožnit. Mládež to prožívá a dospělí si to pamatují.
PM: Můžete alespoň naznačit, kdo to v následující epizodě udělá?
DL: Mohu vám říci, že to budou buď Petey a Lexi, Kim a John, nebo Sammy a Colby.
PM: No, musela jsem to zkusit. A co skutečný život, máte přítelkyni?
DL: Mám práci. To je v tuto chvíli můj jediný zájem.
PM: Naneštěstí se zdá, že náš čas vypršel. Mockrát vám děkuji, že jste si s námi dnes pohovořil.
DL: Já děkuji vám. Bylo mi potěšením.
|
A to je celé. Ne že bych nevěřila, že poskytl rozhovor. Rozhovory už poskytl předtím. Jde o to, že nikdy předtím mě nezmínil osobně, nikdy neřekl mé jméno. Ale přece neřekl, že je to o ní, Josephině Lillian Potterové, která bydlí v New Yorku a pracuje pro Craigovo vydavatelství. Řekl jen Joey. Tak proč z toho mám ten zvláštní pocit v podbřišku? Možná je to turbulence.
4
Joey
Takže tohle je ono. Tady bydlí. Sám dům je přesně takový, jaký jsem ho čekala, slunný, jednopodlažní, španělského stylu s velkými okny. Vnitřek je něco jiného. Je strašně moderní. Vlastně se mi líbí. Černý kožený gauč Le Corbusieur, ladící černá barcelonská křesla, pohovka a skleněný kávový stolek, o kterém vím, že je od slavného návrháře, ale nedokáži říct od kterého. Že by Grey? Nečekala jsem, že by měl Dawson domov vybavený takto. Čekala jsem nadměrná křesla, domácí kino a na zdech a stolech spoustu fotografií, které spolu téměř soupeří o místo. Nemá tu ani televizi.
"Pokoj pro hosty je dál chodbou, myslím." Zapomněla jsem, že nejsem sama. Dawsonův osobní asistent, Kyle, je tu se mnou. Zdá se milý. Po cestě z letiště se snažil udržovat hovor. Kyle vypadá spíše jako surfař, než jako hollywoodský typ. Na kolenou má v džínsách díry a pochybuji, že se dnes česal, ale ten vzhled k němu sedí.
"Jasně." Ráda bych se po domě porozhlédla více, ale nechci, aby si Kyle myslel, že slídím nebo něco takového, takže jen otevřu první dveře na chodbě. Tohle je Dawson, jakého jsem čekala. Na protější zsi je velké domácí kino a o místo na podlaze soutěží dva gauče a tři předimenzovaná křesla. Na zdech všude visí fotografie. Některé z nich poznávám ze střední školy a z vysoké. Na zdech jsou všichni. Jen jako roztleskávačka a Jack jako fotbalová hvězda se usmívají vedle svých skříněk. Jen a já se smějeme... něčemu. Kdy ji vůbec pořídil? Nevzpomínám si. Jen měla tenkrát kratší vlasy, ale nepamatuji si, který rok je tak měla. Mitch a Gale chovající malou Lily, bože, jako malá byla moc rozkošná. Zářící Jen odpočívající v křesle, kde si hladí své zvětšené břicho. Nesnášela jsem, jak nám Dawson vždy mával objektivem před očima (ať už to byl foťák či kamera). Teď jsem ráda, že tam vždy byl a zvěčnil ty drobné okamžiky, které by jinak zapadly hluboko do mé mysli a nahradily by je starosti a uzávěrky. Dawson, smály jsme se kvůli Dawsonovi. Toho dne nás fotil už snad po biliónté (bylo to ve čtvrťáku na vysoké o jarních prázdninách v Capeside) a Jen se ke mně naklonila a s pokynutím hlavy jeho směrem zašeptala: "Nejlepší milenec mýho života, co u tebe?" Nemohla jsem si pomoct a přidala jsem se k jejímu smíchu nad absurditou té situace.
"To musí být rodinný pokoj." To promluvil Kyle a já se vytrhla ze své návštěvy minulosti. Je zábavné, jak jsme na střední mluvili o tom, že bylo vše jednodušší, když jsme byli děti, a naposledy, když jsem byla v L.A., jsme v mém hotelu bdili do jedné v noci a mluvili o tom, že bylo vše jednodušší na vysokých. Bylo to vůbec někdy jednoduché?
"Jo. Nejspíše to bude rodinný pokoj." Otvírám vedlejší dveře. A musím se smát. Na kraji postele spočívají ručníky a mýdlíčko, jak v penzionu, a na polštáři je máta a vzkaz. 'Jen se držím stylu, na který jsi zvyklá,' stojí v něm. Milé. "Jen se rychle převléknu a pak můžeme jet na plac." Kyle dál stojí ve dveřích, narážku nepochopil. "Kdybys mě na chvilku omluvil," zavírám dveře a doufám, že jsem nebyla příliš hrubá. Otvírám kufr a probírám se oblečením. Co si člověk oblékne na televizní plac svého extraúspěšného bývalého, milence na jednu noc, nejlepšího přítele a spřízněné duše? Jen by věděla. Té myšlence se musím usmát. Teď už to tolik nebolí myslet na ni. Když si představuji svou matku, vidím ji, jak na mě shlíží z nebe, ale u Jen je to jiné. Cítím ji v náhlém závanu větru a vidím ji, když vlny oceánu narážejí na pobřeží. Možná je to tak proto, že nikdy nevěřila v Boha, ale pro mě Jen Lindleyová existuje v zázracích přírody; bez začátku, bez konce, nikdy nepolevující. Nechci nechat Kyla čekat a tak si rychle vybírám khaki kalhoty a krátkou blůzku bez rukávů.
Dawson
Kde mohou být? Poslal jsem Kyla, aby ji vyzvedl, před dvěma a půl hodinami. Díkybohu, že dnes nenatáčíme, protože bych se na to teď nemohl soustředit. Co se pokouším momentálně psát, jsou ve skutečnosti únorové epizody, ne listopadová pro příští týden. Samozřejmě, že nemohu zajít moc do detailů, protože jsem se stále ještě nerozhodl, zda bych měl nechat Colbyho a Sammy se rozejít. Mohl bych se podvolit tlaku stanice a pustit se do nějaké momentální senzacechtivé zápletky. "Navrhli" mi jich milióny: anorexie, drogy, znásilnění, mohl bych pokračovat. Všechno se to mladých týká a týkalo se, i když jsem byl teenager já, ale pokud bych se do něčeho z toho pustil, muselo by to být po mém a muselo by to třeba nakonec i někomu skutečně pomoct. Zaskočím mezi scénáristy a něco z těch nápadů mezi ně rozhodím.
"Až se Kyle a Joey vrátí, řekni jim, že jsem u scénáristů," informuji svou sekretářku, když kolem ní procházím.
Pak se mi z čista jasna zjeví před očima, zatímco následuje Kyla z výtahu. Bože, je nádherná. Nemohu uvěřit, že celé dopoledne strávila v letadle. Je to... Joey. Ode dne, kdy jí bylo patnáct a já ji spatřil v šatech, mě vždy její ryzí krása unášela. Dokonce jsem otevřel staré ročenky a prohlédl si tehdejší fotky. Byl jsem zvědavý, zda byla vždy tak okouzlující a mně to jen uniklo. Jistě, pěknou se stala v šestce, prsa jí narostla v osmičce a rozkvetla v devítce. Nějak mi prostě ušlo. No, to vlastně není tak úplně pravda. Rozhodl jsem se to ignorovat. Občas mi myšlenka, že vypadá moc hezky, vstoupila do hlavy, jako když v devítce šla o Halloweenu za kočku, nebo tehdy, když jsem ji přemluvil, aby šla s námi s Jen na rande. Poprvé jsem na ni sexuálně pomyslel, když jsme začali natáčet Mořskou nestvůru z hlubin a já ji náhodou spatřil, jak se převléká z bikin. To bylo poprvé, co jsem naživo spatřil nahá ňadra. Měl jsem pak několik živých snů, které jsem zametl pod koberec jako čistě biologickou záležitost. Následující týden jsem potkal Jen a veškeré erotické představy o Joey jsem odložil stranou, dokud jsem ji nespatřil ten večer na soutěži krásy. Pak to samozřejmě bylo jako protržení hráze. Ačkoli se v současné době pohybujeme v platonické rovině, nemohu si pomoct a musím ocenit, jak okouzlující je.
"Joey!" křiknu, abych získal její pozornost. Když mě spatří, usměje se a mně téměř puká srdce. Projde kolem Kyla a s otevřenou náručí zamíří ke mně.
"Dawsone," řekne prostě, zatímco se objímáme o něco déle, než se na staré přátele obvykle sluší. "Koukni na sebe," odtáhne se. Mé podvědomí okamžitě žebrá o další objetí. "Vypadáš skvěle."
"Nápodobně," řeknu popravdě a trochu poodstoupím, vděčný za příležitost si ji bez rozpaků prohlédnout.
"Trochu sis zkrátila vlasy. Sluší ti to."
"Jenom jsem se chtěla zbavit posledních pozůstatků té barvy, co na mě tehdy naplácala Audrey."
"No, vypadáš fantasticky." Ano, řekl jsem to znovu.
"Takže tady pracuješ. Představovala jsem si něco menšího, jako třeba tvůj pokoj nebo plac toho hororu. Asi ani přesně nevím, co jsem čekala." Jsem rád, že to na ni udělalo dojem. K čertu, i já stále žasnu, že pracuji tady.
Joey
Když se výtah zastaví, trochu se mi zhoupne žaludek. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsem nervózní a úplně unešená. Kyle vystoupí přede mnou a nechávám se jím vést.
"Joey!" zaslechnu. Když ho vidím, musím se usmát, vypadá zatraceně dobře. Vzpomínám si, kdy mě poprvé začal přitahovat. Bylo to na pohřbu matky a on mě držel za ruku. Vzpomínám si, že se mi hlavou honilo, jak jsou jeho ruce hezké, jemné s pěkně zastřiženými nehty. Od té doby to jen vzrůstalo. To bylo během jeho umpa lumpí fáze. Nyní dospěl v pravého muže. Když jsme se spolu vyspali, bylo pro mě obrovské překvapení, nakolik se jeho tělo ve skutečnosti změnilo. Bylo pevné a svalnaté, narozdíl od doby, kdy jsem spolu v patnácti chodili. Jak se z něho stala taková vazba, zatímco seděl na zadku, mi unikalo. Možná to začalo tím natíráním domů. Také není možné zapomínat na genetickou výbavu. Když byl Mitch naživu, byl to pořádný kus chlapa.
"Dawsone," je vše, co říkám, zatímco mě svírá v náručí. Voní hezky, čistě. Vím, že naše objetí trvá trochu až moc dlouho, než aby mohlo být považováno za platonické, tak se odtahuji.
"Koukni na sebe." Jsem ráda, že si ho mohu bez ostychu prohlédnout. "Vypadáš skvěle."
"Nápodobně." Cítím, jak si mě prohlíží, a upřímně se mi to líbí. "Trochu sis zkrátila vlasy. Sluší ti to."
Samozřejmě, že si všiml. Úplně jsem zapomněla. Chtěla jsem se zbavit posledních pozůstatků té příšerné barvy, co mi loni naplácala na hlavu Audrey. Nechat si obarvit vlasy byl moc, moc špatný nápad. "Jenom jsem se chtěla zbavit posledních pozůstatků té barvy, co na mě tehdy naplácala Audrey."
"No, vypadáš fantasticky." Usměji se tomu komplimentu.
Nemohu si pomoct a rozhlížím se kolem. Je to tu velké. Všude se to hemží lidmi a zdá se, že se každý jednotlivý z nich žene za vlastním životně důležitým úkolem. Ruch trochu utichá, zatímco se všichni musejí podívat, kvůli komu Dawson dělá na chodbě takový povyk. Jsem hrdá, že jsem to já, kdo má pozornost jeho a pozornost všech kolem něj a jsem hrdá na něj. Vůbec to není intimní místečko, které jsem čekala, je to spíše stroj. "Takže tady pracuješ," dokáži ze sebe nakonec dostat. "Představovala jsem si něco menšího, jako třeba tvůj pokoj nebo plac toho hororu. Asi ani přesně nevím, co jsem čekala."
"Je to v tom, že teď mám skutečný rozpočet." Zasměje se, když to říká, ale já stále nemohu uvěřit, že se zdá, že je tu jako doma. "Pojď," dá mi ruku kolem ramen. "Provedu tě tu a pak můžeme jít na plac."
"To je kde?" Nemohu si pomoct a majetnicky se o něj opřu. Pohledy, kterých se mi dostává od několika žen, mi dělají dobře.
"Kousek odtud, budeme tam muset zajet golfovým vozítkem. Tady," vede mě chodbou," pracují scénáristi." Neunikne mi, že tam mají schéma, které znázorňuje všechny vztahy mezi postavami. Z nějakého důvodu mi to připadá až vtipné. Měla jsem něco takového použít, když jsem se v prváku poprvé pokoušela Audrey vše vysvětlit.
"Ale na to, aby to fungovalo, má Sammy až moc problémů s intimitou," vysvětluje jeden ze scénáristů s kalnými tmavými brýlemi nějaké ženě. "Ta holka nikomu nevěří."
"Ale o to mi jde. Samozřejmě, že s Colbym nebude šťastná moc dlouho. Najde si nějakou výmluvu, aby mu utekla za Peteym."
"Ale to je strašně nepřesvědčivý. To nikdo nikdy nepřijme. Sammy na Colbym moc záleží, nepodvedla by ho."
Dawson je přeruší. "Už jsem říkal, abyste nechali ten nápad s nevěrou být. Sammy by Colbyho nikdy nepodvedla." Nemohu si pomoct a je mi trapně, jako bych slyšela někoho o mně mluvit, zatímco bych se schovávala v kabince na záchodcích.
"Rozhodujeme se, jestli máme či nemáme Sammy a Colbyho rozdělit."
"Tak brzy?" Minulý týden byli moc šťastní, když se usmířili. Vím, že v takovém seriálu spolu nemohou dva hlavní hrdinové chodit celou dobu, ale zdá se to strašně náhlé.
"Ne, jde až o konec února," řekne klidně. "Nikdy není na plánování příliš brzy, protože musíme výsledku, ať už bude jakýkoli, předem přizpůsobit ostatní zápletky."
"Tohle je má kamarádka Joey Potterová." Když mě Dawson konečně představí, vidím, že se jejich výrazy změní. Vypadají, jako by je přistihla ve třídě učitelka, když si posílali psaníčko. Ve tvářích se jim zračí vina a stud. Je zřejmé, že vědí, že jsem Sammy, nebo že je Sammy založena na mně, nebo jak to je. Ale začínají si mě prohlížet a stud nahradí něco jiného. Dívají se na mě, jako by hledali inspiraci či vodítko k tomu, co by Sammy udělala. Nelíbí se mi to.
Ráda jsem z té místnosti vypadla a pokračovala s Dawsonem dál chodbou, přičemž jsme se stavili v kancelářích po cestě. Todd mě přivítal s 'nazdar, lásko' a plácl mě po zadku. Nic jiného jsem však nečekala. Ráda jsem ho znovu viděla.
"Dawsone." Je to Sammy či dle titulků Julia Karen Brownová. Je menší, než vypadá v televizi, tak stopětašedesát, stosedmašedesát.
"Čau, Jules." Dawson ji překvapivě obejme. "Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi už odjela na svátky."
"Nejdřív jsem se chtěla rozloučit."
"To je má nejlepší kamarádka Joey Potterová." Když si potřásáme rukama, řekla bych, že si uvědomuje, že je její postava založena na mně, protože její chování se změní ze zběžného ve všímavé. Nelíbí se mi být takto pitvána. Mám nutkání udělat něco bláznivého, abych ji totálně vyšokovala, ale jen si nervózně dám vlasy za ucho.
"Panebože!" zaskočí mě. "Ty to s těma vlasama fakticky děláš! Je to dokonce napsaný v hereckých poznámkách. Super!" Vidím, že mě zkoumá ještě pečlivěji, jako by se magicky odhalila všechna Sammyina tajemství, jen když se bude dostatečně usilovně dívat.
"Ráda tě poznávám." Nejsem si jistá, co jiného říct. Zdá se milá, ale je zřejmé, že jen stěží odolává nutkání civět na mě.
"No, měla bych jet. Za chvíli mi to letí." Jsem ještě více překvapena, když políbí Dawsona na tvář. "Možná bychom se někdy mohly sejít a popovídat si," nabídne mi Julia Karen Brownová.
"Jasně," řeknu. Co jiného jsem měla říct? Ne. Nechci, aby ses mi šťourala v mozku.
"Je to milá holka," řekne Dawson, když se mu zavěsím za ruku a pokračujeme v chůzi. "Myslím, že ji zaskočilo, že se tu s tebou potkala. Ale je to zlatíčko. Z herců je má nejoblíbenější. Rád bych s ní dělal i na jiném projektu."
"Takže taková vaše Molly Ringaldowá, pane Johne Hughesi?" žertuji.
"Ne úplně, ale ano."
Dawson
Mít tu Joey zavěšenou v mé paži je ráj na zemi. Nemohu si pomoct a při procházení kanceláří věnuji hochům, kteří si ji prohlížejí, pohled, který říká: 'Je tu se mnou.'
"To byli všichni," řeknu, když skončíme s představováním. "Už jen má sekretářka, Linda, a pak můžeme vyrazit na plac."
"Lindo." Má sekretářka je dar z nebes. Vždycky jsem byl snílek, co vnímá velký obraz, a Linda je skvělá v zařizování až do toho nejmenšího detailu. "To je má nejlepší kamarádka Joey Potterová." Nikdy si nejsem jistý, jak bych ji měl lidem představovat. Kamarádka a ani nejlepší kamarádka nevystihují, co pro mě znamená, a spřízněná duše zní cizím uším velmi neplatonicky.
"Ano," řekne Linda Joey. "Myslím, že spolu občas o středečních večerech mluvíme."
"Ráda si přidávám k hlasu tvář." Joey si s ní taktně potřese rukou.
"Půjdeš večer s Dawsonem na tu premiéru?"
"Cože?" Joey vypadá překvapeně. Já jsem na tom stejně. Linda si všimne zmatených výrazů v našich tvářích.
"Premiéru filmu Davida Dahla. Včera jsem ti poslala upomínku."
Jasně, David Dahl, jeden z mých nejbližších přátel a mimoto mi pomohl se schůzkami ohledně mého seriálu. Natolik jsem se soustředil na příjezd Joey, že jsem na to úplně zapomněl. Naplánoval jsem večer doma, kde bychom zkoukli ETho na DVD, ale asi není lepší způsob, jak Joey v L.A. zabavit, než ji vzít na hollywoodskou premiéru.
"Chtěla bys jít?" Nevím, zda bude chtít jít. Vidím jí ve tváři, že si není jistá.
"Pochybuju, že mám něco na sebe. Vzala jsem si jen pár černých koktejlových šatů."
"Dokonalé," říkám k tomu. "Krásná žena černými šaty nikdy nic nezkazí." To mi kdysi řekla má matka. "Není to taková událost, jak by se zdálo. Je to malý film, nebude tam žádná hvězda." Vidím, že se nechává obměkčit.
"Bessie se zblázní, až zjistí, že jsem šla na filmovou premiéru."
5
Pacey
Byl to pomalý a dlouhý den a Joey nezavolala. Zůstal jsem s ní, dokud nenastoupila do letadla. Poslal jsem ji pryč s polibkem, poslal jsem ji k němu. Je zpátky. Žárlivost. Přichází strašně snadno, když myslím na ně dva spolu. Zavolej, prosím tě. Cítím se pateticky, tak jako ve čtrvťáku, když náš vztah šel do háje. Láska tam stále byla, ale neměl jsem jí co nabídnout, aspoň nic, co by potřebovala. Nepotřebovala hrdinu nebo rytíře v zářivém brnění. Naše životy se ubíraly dvěma opačnými směry; Joey směřovala na vysokou a já směřoval k čemukoli, kde platí aspoň pět babek za hodinu.
Stále si říkám, že je to teď jiné, ale když se nad tím zamyslím, a to dělám strašně nerad, je to navlas stejné jako tehdy. Naše životy míří úplně jinými směry. Joey je v New Yorku a celý svět má u nohou. Mé vyhlídky jsou rovněž dobré, ale je to celkem jiný druh vyhlídek. Kde jsem teď, je asi nejvýše, kam to v životě dotáhnu. Upřímně, je to asi nejvýše, kam to dotáhnout chci. Pro mě je to fajn život, ale vím, že pro ni ne. Takže se všeho vzdám. Pojedu do New Yorku nebo kamkoli a budu tím, čím chce. Ne tím, co pro mě chce, ale co chce pro sebe. Budu šplhat vzhůru, budu se vzdělávat a budu si hrát na snoba. Vším tím budu, protože tím je ona, tam směřuje. Miluju ji tolik, až to občas fyzicky bolí, a nemůžu ji nechat jít tou cestou samotnou, nebo ještě hůř, s Dawsonem.
"Ahoj." Sexy zrzavá hříva si sedá na konec baru. Co tady v jedenáct večer dělá sama taková kočka, mi uniká. Nejspíš čeká na svého přítele.
"Co vám můžu nabídnout?" Prohlédnu si ji, ale vím, že ví, že to dělám, díky jemnému úsměvu, který se jí vetře na rty.
"Hmm," myslím, že si schválně kouše ret, aby mi popletla hlavu. "Já nevím. Cokoli je ti libo." Teď vím, že flirtuje.
"Sex na pláži?" Je to skoro spíš návrh než drink.
"To zní dobře."
To flirtování se mi líbí. "Ale budete mi muset ukázat nějaký průkaz."
"Byla jsem jenom dva roky za tebou." Stejně mi podává řidičák. Pěkná fotka, jmenuje se Janice Seymourová. "Nepamatuješ si, že ne?" její hlas je plný předstírané ublíženosti.
"Myslíš, že bych měl, Janice?" Na tykání přecházím úmyslně a s důrazem. Vracím jí řidičák. Na datum narození jsem se ani nepodíval, co já vím, mohlo by jí být klidně sedmnáct.
"S kámoškama jsme za tebou pálily."
"Nechodili jsme spolu na sociologii?" Myslím, že si na ni vzpomínám. Přidejte sponku do vlasů a odmyslete si prsa a myslím, že to mám. "Nechávala jsi mě opisovat úlohy."
"A ty ses na mě nikdy nepodíval. Byl jsi zblázněnej do Joey Potterový."
"To jsem pořád," vím, že v oblasti flirtování není příliš moudré zmiňovat vaši přítelkyni, ale nemůžu si pomoct.
"Myslela jsem, že jste se rozešli na maturáku?"
"Rozešli. Ale tuhle jsme se dali zase dohromady."
"Takže," upije ze svého drinku. "Sammy a Petey k sobě zase našli cestu."
Děsivou součástí života v Capeside je, že je to město zblázněný do Zátoky. Což je pochopitelné, předpokládám, když místní kluk udělá díru do světa a zviditelní své rodné město. I na Ledárně je malá cedulka, na které stojí 'Inspirace pro Ledoborec v Zátoce.' Ta cedule byla nápad Joey, ale přes léto nám díky turistům přináší zisky. Potterovic penzión má na vchodu velkou ceduli se zlatými písmeny v tomtéž smyslu. Většina lidí v Capeside ví, že Dawson založil svůj seriál na skutečnosti a pro město bylo celkem snadné přijít na to, kdo je v seriálu kdo. Co je ještě horší než lidi, co si myslí, že znají intimní detaily z vašeho života, jsou lidi, co si myslí, že toho byli součástí, toho, co jsme měli. Pár jich sem přišlo a chovalo se, jako by byli součástí party, jako kdyby koukali v Dawsonově pokoji na filmy nebo s námi seděli u stolu v jídelně. Nellie Olsonová, Warren, Belinda a bezpočet dalších sem v povznesené náladě napochodovali a začali se rozkecávat o starých dobrých časech s Dawsonem a partou. Na střední na nás kašlali a náhle jsou mí nejlepší kámoši a vždycky zbožňovali Joey.
"Joey a Pacey k sobě zase našli cestu." Nechci zabřednout do hovoru o Zátoce a doufám, že se mě nebude ptát, kdo si v následující epizodě zasexuje. Jak bych to měl k čertu vědět? Ani Joey to neřekne.
Vidím, že si není jistá, co má teď říct. Nejen, že jsem zdůraznil, že mám přítelkyni, ale ještě jsem dal jasně najevo, že nechci mluvit o seriálu. Tak se chvíli díváme na televizi.
Doprčic. Není před tím úniku. Tu zatracenou upoutávku v posledních dvou dnech vysílali snad stokrát. Slyším známou hudbu. 'Jedna z dvojic,' začne hlasatel a následuje scéna s Kim a Johnem, který má pochybnosti o své sexualitě, scéna s Lexi a Peteym, kde si říkají, že se nasnášejí a pak se vášnivě políbí, a scéna s Colbym a Sam v posteli, kde Colby říká 'poprvé spolu spíme v cizí posteli'. Pak hudba zrychlí a vidíme sestřih různých scén. 'Pozvedne svůj vztah na další úroveň. Uvidíte příští středu v Zátoce.' Nestarám se, jestli se Janice dívá nebo ne, a přepínám na jiný kanál.
"Přišla mi kamarádka," ukáže Janice k štíhlé blondýně, která právě vešla. "Musím jít. Co jsem dlužna?"
"To bylo na podnik."
"Tady," postrčí ke mně přes barový pult ubrousek se svým telefonním číslem. Dávám si pozor, aby neviděla, že ho vyhazuju. Flirtuju, ale nepodvádím. Její otec podváděl a to bych jí nikdy udělat nemohl.
Dawson
Znovu pohlédnu na Joey a hledám známky toho, co se jí honí hlavou. Kdysi jsem v těch očích uměl číst lépe než ve svých. Kdysi byla moje. Ale i když není moje přítelkyně, pořád je má spřízněná duše a cítím z ní nervozitu a ještě něco. Že by strach?
"Jsi v pořádku?" Ptal jsem se jí na to už předtím, ale musím se zeptat znovu.
"Jo, jenom jsem trochu nervózní. Není to každý den, co jde malá Joey Potterová na filmovou premiéru."
"Už nejsi malá." Nemohu si pomoct, a když to říkám, uznale ji přejedu očima. Matka měla pravdu, krásná žena černými šaty nikdy nic nezkazí.
"To je asi fakt." Trochu se začervená a je to jedna z nejroztomilejších věcí, co jsem kdy viděl.
"Povedeš si skvěle. Jenom musíme projít po koberci. Podle toho, kdo tam zrovna ještě bude, budu možná muset zodpovědět pár otázek, když nenajdou nikoho slavnějšího, pak prostě půjdeme zkouknout film. Po něm se samozřejmě koná párty."
Joey je silná žena, je příjemné být v pozici, kdy ji mohu nechat se o mě nepatrně opřít.
"Ale už jsme tady, proč musíme tak dlouho čekat v autě?"
"Dávají si pozor, aby se jim tam neudělala tlačenice. Takhle si fanoušci můžou všechny prohlédnout a fotografové udělat dobré fotky."
"Nás fotit nebudou, že ne?" Zdá se, že ta myšlenka ji ještě více znervóznila.
"Pochybuju. Jsem jenom člověk stojící za Zátokou. Kdyby tu byli herci, fotografové by šíleli."
"Na letišti jsem dneska viděla Peteyho na obálce jednoho z těch teenagerovských časopisů. Bylo to divný."
"Pro ně je to taky divný. V jednu chvíli jsou to protloukající se neznámí herci a v další jsou nový národní hit. Je to šílený."
"Jak to zvládají? Sammy a Julia se zdají být nad věcí."
"No, nikdo není na odvykačce, takže co se hollywoodských standardů týče, vedeme si zatraceně dobře." ZATÍM tam nikdo není, nemohu si pomoct a pomyslím si pro sebe. Ale co můžete čekat, když se devatenáctiletému dospívajícímu náhle ocitne svět u nohou. Já bych si s takovým tlakem a zkoumáním v žádném případě neporadil.
"Jsme na řadě," říkám Joey, když se konečně otevřou dveře od auta. Doprovod pomůže Joey ven jako první a já ji následuji. Je to milé, že si její ruka okamžitě nachází moji. Konejšivě jí ruku stisknu a začínám ji vést po červeném koberci.
Je to zvláštní, protože ani nemohu spočíst okamžiky, kdy jsem o takovéto chvíli fantazíroval. Filmová premiéra, červený koberec, téměř bolestně krásná Joey zavěšená v mé paži. Je to skutečné natolik, nakolik může být skutečná iluze. Není to můj film a není to má dívka. Ne že bych si stěžoval, jsem více než šťastný, že mohu tuto chvíli prožít. Chci si zapamatovat každičký detail. Jak úzká jsou ramínka Joeyiných šatů, jak je na listopad nezvykle teplo a jak mi srdce tluče rychleji, než tlouklo za dlouhý čas.
Joey
Zatímco kráčíme ke kinu, nemohu uvěřit, že skutečně jdu po červeném koberci. Vlastně to spíše připomíná dobytčí ohradu pro bohaté a slavné, které se snaží lapit fotografové a reportéři. 'Davide! Reno!' volají zaníceně. 'Tady!' žádají si pozornost.
Pokouším se zapamatovat si každičký detail, protože vím, že mě Bessie bude v následujících letech ohledně toho znovu a znovu zpovídat, ale zdá se, že jediné, co jsem schopna vnímat, je Dawsonova ruka v mé. Je jemná, jako byla vždy, ale je větší, mužnější. Pokouším se zaznamenat všechny slavné lidi, které poznám. Pár jich tu je, ale žádné skutečně velké jméno.
"Dawsone Leery!" vykřikne dáma s mikrofonem. "Tady!" Zatímco mě k ní Dawson vede, nemohu zcela zpracovat, že někdo chce rozhovor. Jen jdu s ním.
"Můžete nám říct, kdo se dá příští týden v Zátoce dohromady?" Dnes jsem slyšela položit lidi tu otázku alespoň dvanáckrát, i mně už je z ní nanic.
"Mohu vám říct, že to budou buď Kim a John, Petey a Lexi, nebo Sammy a Colby." Odpovídá pokaždé stejně, i když jsem se ho zeptala já.
"No, upřímně se nemohu středečního večera dočkat," odpoví s úsměvem reportérka, ale vidím, že to slyšet nechtěla. "Kdo je vaše společnice?" zkusí změnit směr otázek a otočí se ke mně. Lhala bych, kdyby řekla, že mě ta otázka nevyvedla z míry. Nechci na sobě žádnou pozornost. Dawson si toho musí všimnout, protože mi dá ruku kolem pasu a dlaní mi spočine na boku. Vděčna za tu nabídku se o něj opřu.
"Joey Potterová," odpovídá díkybohu za mě Dawson.
"Inspirace pro Sammy Gardnerovou?" zbystří reportérka pozornost.
"Ano," odpoví Dawson prostě.
"Jste zamilovaní?" Vidím, že mi pátrá na prstu po snubním či zásnubním prstenu.
"Nejlepší přátelé," pohlédne na mě a usměje se.
"Spřízněné duše," nejsem si jistá, proč cítím potřebu to specifikovat, ale cítím. "Navždy." To slovo je určeno jen pro Dawsona, ne pro tu neodbytnou ženu s předimenzovaným mikrofonem.
"Díky," pokusí se Dawson ukončit rozhovor. Nemusím se ani dívat, abych poznala, že mi nabízí ruku. Vděčna se jí chytím a nechám se vést dál.
Pacey
Janice a její kamarádka stejně jako většina zákazníků jsou už teď pryč, takže jsem se rozhodl zavřít bar dřív. Úterní večery nikdy nejsou terno. Joey mě přesvědčila, abych pustil v televizi Zátoku a udělal z příští epizody velkou událost. To by mohlo obchodu pomoct. Byl to lepší nápad, než jsem věděl, že bude pryč. Ale Doug a Jack tu budou určitě a Gale nejspíš taky, takže by to nemělo být až zas tak zlé.
"Dawsone Leery! Tady!" Hlas z televize mě vytrhne z počítávání tržby. Je to ta nechutná reportérka z | | |