Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

To nejlepší si nech na konec

LeeryAndPotter, překlad: Petr Říhánek

1

Bostonské nebe rozčísl blesk. Ještě nepršelo, ale déšť visel ve vzduchu.

"Typický," řekl si pro sebe Dawson Leery pomalu jdoucí potemnělou ulicí.

Kdybyste se zeptali někoho, kdo ho znal, v tuhle chvíli by Dawsona nepoznával. Tento dříve vždy pečlivě upravený filmový student byl nahony vzdálený mladíkovi, který začal před pouhými čtyřmi roky chodit na střední školu.

Jeho vlasy, ačkoli kratší, vypadaly roztřepaně a neupraveně. Jeho tvář zdobilo přinejmenším jednodenní strniště. Kolem sebe pevně tiskl bundu a chránil se tak před ostrým větrem. Nejvíce odlišné byly jeho oči. Měl kolem nich tmavé kruhy, jako by týden nespal. Také vypadaly unaveně, jako by tento muž věděl o životě mnohem více, než by odpovídalo jeho devatenácti letům. Dřívější optimistické světlo se v nich ztrácelo a vypadalo to, že už brzy zmizí úplně.

Jeho tvář měla výraz věčného smutku, jako by právě ztratil nejlepšího přítele.

A vše ukazovalo na to, že se možná přesně toto stalo.

*****

Dawson přiblížil svou ruku k oknu a nahlédl dovnitř. Byla neděle a on věděl, co to znamená. Obvyklé setkání v domě babičky Jen. Ale proč tedy nebyl uvnitř spolu s ostatními?

Viděl je tam: Jen, Jacka, Paceyho...

...a Joey.

Zamžoural a dotkl se skla. Prstem sledoval její tvář.

"Joey," zašeptal a pak z ní rychle na chvíli odvrátil zrak.

Nakonec sám sebe přinutil, aby se tam znovu podíval.

Uvnitř se všichni nahlas smáli něčemu, co řekl Jack. Všichni kromě Joey, samozřejmě. Ona se jen dívala na ostatní a usmívala se. Občas její pohled zabloudil k Jen a její úsměv zmizel. Nahradil ho nepříjemný výraz. Jako by Jen nemohla ani vidět.

Venku Dawson dýchl na okno a chladný vzduch mu utvořil kolem úst jemnou mlhu. Pak se otočil a šel pryč, ale ještě před tím ho zahlédla Jen.

*****

"Hele, lidi," promluvila Jen k ostatním, "půjdu na chvilku na čerstvej vzduch. Hned se vrátím."

Vstala od stolu a vyšla ven. Spatřila Dawsona odcházejícího od domu a zavolala na něj.

"Dawsone?"

Dawson se otočil.

"Panebože...," hlesla Jen. "Vypadáš příšerně."

"Cítím se příšerně," tiše odvětil. "Jen jsem se stavil pro svý věci."

Jen se usmála.

"Pojď dál," nabídla mu. "Všichni se diví..."

"Raději bych si je vyzved, aniž by mě spatřili," přerušil jí Dawson s vážnou tváří.

Jen přikývla na souhlas.

*****

V pokoji si Dawson zabalil svou jedinou tašku a hotovil se k odchodu.

"Nemůžu uvěřit, že je to všechno, co máš," poznamenala Jen.

"To taky není," odvětil Dawson. "Většinu svých věcí už mám v Capeside."

"A ty tam pojedeš?" zajímala se.

Dawson zavrtěl hlavou.

"Ne, jen je mi nepříjemný zůstávat právě teď tady."

Jen se na chvíli odmlčela.

"Rozumím," odvětila nakonec. "Koukni, to, co se stalo..."

"Byla chyba," dokončil za ní. "Nemělo se to stát."

Jen si povzdechla.

"To si uvědomuju, Dawsone. Ale není žádnej důvod, aby ses takhle trestal."

"Zatraceně, Jen," zvýšil Dawson trochu hlas. "To není, jako bychom se políbili... udělali něco, na co bychom mohli prostě zapomenout. My... my jsme spolu spali, proboha."

Jen neměla co říci.

"Nevidělas její tvář, když to zjistila," řekl Dawson téměř šeptem. "Ten pohled v její tváři. Neviděl jsem ho od tý doby, co..."

Odmlčel se v půli věty a zamířil k oknu.

"Radši půjdu," prohlásil a vylezl oknem.

"Je mi to líto," hlesla Jen, když Dawson odcházel.

*****

Pacey Witter přecházel ve svém bytě sem a tam a mluvil do telefonu.

"O co se bojím?" hádal se do telefonu. "Já nejsem ten, komu za to šéf platí, zatraceně. Samozřejmě, že jsem vážněj. Hmm, ehmm, v žádným případě. S tímhle nechci mít nic společnýho. Dobře, dobře. Uvidíme se zejtra v práci."

Pacey praštil sluchátkem zpět do vidlice.

"Blbec," řekl si Pacey pro sebe. "Jak jsem se do tohohle dostal?"

V té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Pacey si zamnul ruce.

"Aaa... pizza je tady," pronesl nadšeně.

Pacey došel ke dveřím a otevřel je. Za nimi však nestál kluk s pizzou. Byl to Dawson.

"Dawsone?" podivil se Pacey přítomnosti svého starého přítele.

"Ahoj, Pacey," pozdravil ho Dawson. "Myslíš, že bych tu moh přenocovat?"

*****

Později večer jedli Dawson a Pacey v kuchyni pizzu.

"Neber si to špatně, chlape," řekl Pacey, "ale vypadáš děsně."

Dawson neodpověděl, jen pokračoval v ládování se pizzou.

"Hele, zvolni, D-Mane," pronesl Pacey. "Chováš se, jako bys tejden nejed."

"Skoro nejed," informoval ho Dawson. "Prostě řekněme, že jsem měl dva moc špatný tejdny."

"Děláš si srandu? To jsi jedinej kluk, kterýho znám, co považuje zaskórování za špatnou věc."

Dawson ho varoval pohledem.

"Ach, ach," přikývl Pacey. "Znám ten pohled. Takže jde o Joey."

"Jo," připustil Dawson tiše.

"Už znova ne," stěžoval si Pacey. "Je to tu... nekonečnej cyklus. Velká otázka... 'blondýna nebo bruneta'. Neprošli jsme tímhle už mockrát?"

"Naneštěstí 'bruneta' už nemá víc zájem. Zvoral jsem to, Pacey. Fakt jsem to tentokrát zvoral. Nenávidí mě."

"Ó, nech toho," zarazil ho Pacey. "To není pravda."

"Neviděl jsi její tvář, když to zjistila. Bylo to jako... ta nejhorší věc, co by si mohla představit."

Pacey si povzdechl.

"Měl by sis radši odpočinout, kámo. Zejtra to uvidíš v jasnějším světle."

"Díky, Pacey," odvětil Dawson a zamířil pryč z kuchyně.

Jakmile odešel, Pacey zvedl telefonní sluchátko a namačkal číslo.

*****

Joey se vrátila z pozdní přednášky do svého pokoje. Měla váčky pod očima a vypadala, jako by týden nespala.

Podívala se na Audrey, která seděla na své posteli.

"Co to?" zeptala se Joey. "Každodenní 'hračka pro kluky' se vrátila domů tak brzy?"

Audrey si povzdechla.

"Pro tvou informaci, neměla jsem rande už tři dny. TŘI DNY. Můžeš tomu uvěřit?"

Joey obrátila oči v sloup.

"Asi spadne nebe," poznamenala Joey sarkasticky.

"Měla jsem spoustu práce s tvým hlídáním, pamatuješ?" připomněla jí Audrey. "Fakt jsem nechtěla bejt zodpovědná za to, že uděláš něco, čeho bys pak litovala."

"Audrey, je mi fajn," zalhala Joey.

"Fajn?" odfrkla si Audrey. "Jsi úplně zničená. Mám sto chutí najít 'ty-víš-koho' a zmlátit ho do bezvědomí."

Joey zavrtěla hlavou.

"Prosím tě, nemohla bys to prostě nechat být," požádala jí Joey a lehla si na postel. "Radši bych se o tom nebavila."

"Znám tě jen pár měsíců, Potterová, ale došla jsem k názoru, že jsi úplnej mistr ve vyhýbání se věcem."

Zazvonil telefon.

"Joey?" zvolala Audrey, ale pak si všimla, že Joey rychle usnula.

"Proč to musím pokaždý brát já?" postěžovala si Audrey, ale nakonec telefon zvedla.

"Jo?" ozvala se do telefonu.

"Ahoj," odvětil Pacey Witter. "To je pokoj Joey Potterový?"

"Já jsem její spolubydlící, Joey je teď jaksi mimo," řekla Audrey. "Kdo volá?"

"Pacey, já jsem...," na chvíli se zarazil. "Já jsem Dawsonův kamarád. Mohla bys jí probudit? Je to důležitý."

"Dawsonův kamarád, hmm? Máš dost drzosti, že sem voláš. Ať si žebrá sám."

"Aaaaaaach ne, špatně jsi to pochopila. Koukni, Dawson neví, že tohleto dělám. Nejradši by zalez někam pod kámen, dokud to neskončí."

"Být jím, zůstala bych tam. Máš ponětí, jak se kvůli tomu Joey cítí? Je úplně zničená."

"Neholí se, hladoví, motá se bez ducha po Bostonu a utíká z domova?"

"Očekáváš, že mi ho bude líto?"

"Dámo, můžeš na chvíli přestat štěkat a poslouchat mě? Dobře, nevím, kolik toho přesně o nich dvou víš, ale rozhodně ne tolik, co já. A můžu tě ujistit, že dokud si o tom SPOLU nepromluví, budou oba jak mumifikovaný mrtvoly. Takže, buď mi můžeš pomoct, nebo sklapnout a podat Potterový ten zatracenej telefon."

Oba se na okamžik odmlčeli.

"Můžem se někde sejít?" zeptala se Audrey.

"Zejtra v parku ve 12:30," odvětil Pacey. "Dobrou."

Pak Audrey zavěsila telefon.

*****

Příští den během přestávky na oběd vyrazila Audrey do parku. Tam na ní kdosi čekal s dvěma kelímky horkého kafe.

"Audrey, že?" zeptal se Pacey.

"A ty seš Pacey?" řekla Audrey a vzala si od něj jeden kelímek.

Pacey se ušklíbl.

"Pacey J. Witter, k tvým službám," zavtipkoval.

V té chvíli mu Audrey vrazila facku.

"Za co to sakra bylo?!" ptal se Pacey, držící se za tvář.

"Chtěla jsem tohle udělat Dawsonovi celej tejden. Ty seš mu nejbližší, koho jsem potkala. Neber si to osobně."

Začali se procházet.

"Díky... myslím," řekl Pacey. "Takže co dosud o těch dvou víš?"

"Jen to základní. Nejlepší přátelé od kolíbky, na střední se zamilovali, scénář 'udělají nebo ne' jak v televizi. A co ty?"

Pacey se usmál. "Ber mě jako příslovečnýho 'třetího do počtu'. Byl jsem dlouhou dobu Dawsonův nejlepší klučičí kámoš a Potterový zarytej nepřítel. Pak jsem je naved do polibku během hry na pravdu a odtamtud se všechno dál odvíjelo."

"Děláš si srandu?"

"Hmm... ona to začala," pokračoval Pacey. "Nejdřív mě uložila políbit Dawsonovu holku, Jen."

"Počkej, počkej... stejnou Jen, co...," zarazila ho Audrey.

"Úplně stejnou Jen," povzdechl si Pacey. "S kterou Joey dlouho soupeřila. Jsem trochu překvapenej, že se jí Joey nikdy nepokusila namlátit. A abych ti řek pravdu, to mohlo bejt... zajímavý."

Pacey se nad tou myšlenkou zazubil. Audrey jen obrátila oči v sloup.

"Všichni kluci jste stejní, víš to?" poznamenala.

"Kromě Dawsona... on je jinej," vysvětloval jí Pacey. "Celá ta záležitost s vyspáním se s Jen spadla úplně odnikud. Vždycky plánoval čekat na tu pravou."

"Takže říkáš, že nebyl sám sebou?"

"Více méně."

"Dobře, budu ti věřit, ale tím se to celý pořád neřeší, hmm? Kdyby bylo něco, co bych s tím mohla udělat, ale nemám ponětí co."

Pacey pozvedl obočí a hlavou mu bleskl nápad.

"Líbilo by se ti zahrát na dohazovačku?"

Audrey se na něj překvapeně podívala. "Myslíš to vážně?"

"Jak jsem říkal, znám tyhle dva od školky. A za ty roky jsem došel k závěru, že nikdy nejsou šťastní, když nejsou spolu. Nikdy to nic nezměnilo. Ani Jen, ani ti dva kluci Joey."

"Vím o Jackovi, ale kdo byl ten druhej?" zeptala se Audrey.

Paceymu se na tváři objevil výraz 'najdi si to v novinách, drahá'.

"Ach, to není důležitý," odvětil, aby rychle změnil téma.

"No tak... vyklop to," nabádala ho Audrey.

"Jdeš teda do toho?" zeptal se jí Pacey.

Na tváři Audrey se objevil poťouchlý úsměv.

"Tak co máte za nápad, pane Wittere?"

2

V místní videopůjčovně si Dawson prohlížel kazety.

V minulosti mu filmy vždy pomohly najít odpovědi na otázky, které se týkaly jeho života. Ale sotva byl člověk, který se dostává do... smrtonosné pasti.

'Smrtonosná past,' pomyslel si. 'Radši se teď budu držet bezmyšlenkovitý akce a analyzování na chvíli odložím.'

"Tohle moc mysl nestimuluje...," ozval se někdo za ním.

Dawson se otočil a spatřil tam stát Davida Wildera.

"...ale co sakra, je to jeden z Willisových nejlepších," dokončil větu Wilder.

Dawson se dokázal usmát.

"Připadáte mi povědomej," podotkl Dawson. "Neviděli jsme se už?"

"Neřekl bych," odvětil Wilder. "Mám fotografickou paměť, když jde o mé studenty."

"Jste učitel?"

"Profesor angličtiny," hrdě prohlásil Wilder.

Muž za pultem u vchodu do půjčovny zavolal na Wildera.

"Hej, Wildere? Ty vaše Brooksovo bijáky dneska dorazily."

Usmívající se Wilder došel k přepážce a vzal si od něj kazety. Dawson ho následoval.

"Čekal jsem na ně dva měsíce," řekl mu Wilder. "Uvědomujete si, že většina lidí vůbec nikdy neslyšela o A.I. Brooksovi?"

Dawson se ušklíbl. "Ano, vlastně... do této chvíle jsem si myslel, že jsem jedinej, co ho zná."

"Vy znáte A.I. Brokse?" podivil se Wilder.

"Doslova. Žil v mým městě."

"Žil?"

"Jo," odvětil Dawson smutně. "Zemřel milulej rok."

"Sakra," zaklel Wilder. "Dal bych cokoli za to, kdybych se s ním mohl setkal. Jsem jeho fanoušek. Víte, kdo zdědil jeho majetek?"

"Ehm, vlastně já," informoval ho Dawson. "Krátce před tím, než zemřel, jsem o něm natočil dokument. Myslím, že jsem asi byl jeho jedinej přítel na celým světě."

Wilderova tvář se rozzářila.

"Nenechal byste mě projít si jeho věci? Já vím, že to může znít trochu bezcitně, jenže... je toho tolik, co o tom muži nikdo neví."

"Myslíte to vážně?" podivil se Dawson. "Nemáte přednášky?"

"Jenom dopoledne. Jestli to není odtud moc daleko, mohl bych to zvládnout."

"Jen hodinku cesty nebo tak," odvětil Dawson. "Jak se vlastně jmenujete?"

"David Wilder. A vy jste?"

Napřáhl pravici. Dawson jí potřásl.

"Dawson Leery."

*****

Pacey a Audrey seděli za stolem v Paceyho bytě. Audrey ochutnávala nějaké podivné pastovité jídlo.

"Mmmm," komentovala to. "Tohle jsi nevařil."

Pacey pozvedl ruce a zazubil se.

"Vinen a usvědčen. Díváš se na nejnovějšího pomocnýho kuchaře v 'Civilization'."

Audrey ho obdařila pochybovačným pohledem.

"Pomocnej kuchař? Ty? Takže to jsi škrabka na brambory s talentem místo obyčejný šbrakby na brambory. Skvělý."

Pacey obrátil oči v sloup.

Nemohl si pomoct, ale Audrey se mu líbila. Trochu mu připomínala... no... jeho samotného v patnácti. Vůbec se nestarala, co si o ní lidé myslí, dělala, co chtěla, šla, kam chtěla, a měla smysl pro humor stejně velký jako své ego.

Vypadalo to, že s ní bude legrace.

"Dobře, mám plán," spustila Audrey, vytrhávající Paceyho ze zamyšlení. "Nějakým záludným způsobem dostaneš Dawsona do 'klubovny'."

"Myslíš k babičce Jen?" zeptal se Pacey.

"Jo," odvětila Audrey. "Pak ho pošleš pro něco do sklepa. Já přijdu s Joey a udělám to samý. Jakmile budou oba ve sklepě, zamkneme dveře. Určitě jsou zvukotěsný, takže tam pravděpodobně chvíli zkejsnou. Chápeš, kam tím mířím?"

Audrey si dala ruce za hlavu a pyšně se usmála.

"Poslední člověk, s kterým skončila zamknutá, si odnesl pořádnej monokl," poznamenal Pacey.

"Chci vidět, jestli vymyslíš něco lepšího," ušklíbla se Audrey.

Než mohl Pacey odpovědět, uslyšeli od dveří hluk.

"Pacey, jsi doma?" ozval se z předsíně Dawson.

Audrey vykulila oči.

"Schovej se," řekl jí Pacey a Audrey zmizela v ložnici.

Dawson přišel do kuchyně a všiml si jídla na stole.

"Prosím tě, řekni mi, že tentokrát nebudu tvůj pokusnej králík. A když tak mi alespoň nandej plnej talíř."

Pacey rychle změnil téma.

"Takže, sehnal jsi práci?"

"Ne tak úplně," odvětil Dawson. "Ale narazil jsem na někoho, kdo by mi moh pomoct dostat se na školu."

"Povídej," povzbudil ho Pacey se širokým úsměvem.

"Potkal jsem Davida Wildera, vysokoškolskýho profesora," pokračoval Dawson. "Jak se zdá, je to velkej fanoušek filmů pana Brookse. Chtěl si v Capeside projít nějaký jeho starý věci."

Audrey naslouchala z ložnice. Jakmile padlo Wilderovo jméno, rozzářila se jí tvář.

"A jak ti to pomůže v tvém vzdělávacím procesu?" zeptal se Pacey.

"Je to profesor angličtiny. Já nevím, mohl bych se ho zeptat, jestli není nějakej způsob, jak bych se moh dostat na tu školu, na který učí. Možná do filmový třídy, jestli ho můj dokument dost zaujme. Je to nadlouho, ale je to vše, co mám."

"Tak a teď přichází velká otázka," prohlásil Pacey. "Tvůj osobní život. Jak to bude s ním?"

Když tohle uslyšel, Dawsonova nálada poklesla.

"To zůstává neurčeno," odvětil chladně.

"S Joey máte stejný přátele. Budete nuceni si dříve či později spolu promluvit. A oběma by vám to prospělo. Cítí se stejně hrozně jako ty, ne-li hůř."

Dawson ho přerušil. "Tys o tom mluvil s Joey?!"

"Dobře, mluvil jsem s ní včera večer po telefonu," lhal Pacey. "Nemůžu si pomoct, kámo. Nemůžu tu stát a dívat se, jak se oba trápíte."

"Prostě se do toho pro jednou nepleť, dobře? Nepotřebuju, abys za mě řešil mý problémy."

"Tak od nich přestaň utíkat a prostě je VYŘEŠ," žádal ho rázně Pacey.

Dawson se odmlčel.

"Pacey, vážím si toho," řekl Dawson po chvíli, "ale myslím si, že pro Joey bude lepší, když na čas prostě zmizím z jejího života. Pro nás oba to bude lepší."

"Vážně tomu věříš?" zeptal se Pacey.

"Musím," zašeptal Dawson. "Musím už jít, abych stihnul vlak do Capeside. Uvidíme se za pár dní."

Dawson zamířil ke dveřím. Pacey si zklamaně povzdechl.

Pak vyběhla z ložnice Audrey. "Tenhle kluk je teda případ. David Boreaniz je proti němu nicka."

"To spíš Tom Willing," zavtipkoval Pacey. "Je nějakej způsob, jak je dostat s Joey do jedný místnosti?"

Audrey se usmála. "No, je tu jedna zjevná možnost. Zvláště když potkal jejího učitele angličtiny."

Paceyho ústa se pomalu otevřela a pak se proměnila do širokého úsměvu.

"Prostě zbožnuju, když plány přicházejí sami od sebe."

*****

Příští den vylézal David Wilder z okna své pracovny. O kousek dál k němu mířili Audrey a Pacey.

"Víš, že to je poprvý, co tu jsem?" poznamenal Pacey. "Je to tu klasický, jak z nějakýho filmu. Dawson by sem zapadnul."

Spatřil Wildera.

"To je Wilder?"

Audrey přikývla.

"Promiň, já si prostě myslel, že bude... já nevím... suchar," podotkl Pacey.

Audrey se na něj usmála.

"Sleduj, jak čaruju," řekla mu. "Zabav se na pár minut sám nebo tak něco."

Audrey vyrazila k Wilderovi a Pacey si všiml trojice vysokých dívek nesoucích si učebnice.

Poťouchle se usmál. "'Zabav se sám'? Tak se tomu dneska říká?"

Vyrazil za dívkami.

*****

Wilder narazil na Audrey ještě předtím, než dokázal udělat od okna byť jen pár kroků.

Bylo to frustrující, jemně řečeno. Měl rád vyučování... vlastně ho miloval. Práce na Worthingtonu byla pravděpodobně nejlepší, kterou mohl sehnat. To nebyla samotná práce, co by ho obtěžovalo, ale problémy s ní spojené.

Například, že minimálně šedesát procent jeho studentek po něm prahlo jak včely po medu. Pokoušejte se to vysvětlit své ženě, zvláště když věří, že už takhle trávíte v práci příliš mnoho času.

Bezmocně si povzdehl a obrátil se k Audrey.

"Mohu vám pomoci?" zeptal hlasem, který nikdy neprozrazoval jeho vnitřní emoce.

"Jen abyste věděl, nejsem tu, abych vás balila," informovala ho Audrey. "Věřte mi, kdybych vás balila, věděl byste to."

Wilder se dokázal mírně usmát. "Je hezké, že jste upřímná."

"Já jsem Audrey, spolubydlící Joey Potterový," informovala ho. "Znáte jí... bruneta, upovídaná, chová se, jak kdyby byla nevím co."

"Ano?" zeptal se trochu se zájmem Wilder.

"No, pamatujete si na tu esej, co před pár měsícema napsala?" zeptala se Audrey. "Na tu, jak jste jí dal trojku a pak jí požádal, aby jí přepsala?"

Wilder se na chvilku zamyslel.

"To byla ta o tom, jak se políbili s tím klukem, že? A co je s ní?"

Audrey se zazubila.

"Prostě se přihodilo, že jste potkal 'toho kluka', s kterým se za pár hodin budete probírat nějakým harampádím."

Wilderovy oči se rozšířily. "Chcete říct, že to byl...?"

"Jo," přerušila ho Audrey. "A už tejden spolu nemluví."

"...což by mohlo vysvětlovat nedostatek jejího soustředění," dokončil Wilder. "Proč jste s tím za mnou přišla?"

"Strávíte s ním odpoledne. Nemohl byste prostě... víte... zatahat za pár šňůrek? Popostrčit ho, aby si s ní promluvil?

"To je osobní problém, Audrey. Je to jen mezi ním a vaší spolubydlící. Kdybych se do toho zapletl, myslím, že by to nebylo moc profesionální."

Audrey obrátila oči v sloup.

"Právě jste vylez z okna svý pracovny, abyste unikl davu studentek. Máte vůbec slovo 'profesionální' ve svém slovníku?"

"Pro vaší informaci, mladá dámo, mám," zdůraznil Wilder. "Nemůžu vám nic slíbit... ale uvidím, co se dá dělat."

Audrey se vítězoslavně usmála.

"Děkuju vám," řekla a vydala se svou cestou.

*****

Když Audrey opustila areál školy, dohonil jí Pacey.

"Mělas štěstí?" zajímal se.

"Řek, že uvidí, co se dá dělat," odvětila Audrey. "Všechno, co musíme udělat, je počkat. A co ty?"

Pacey jí ukázal tři papírky.

"Dostal jsem tři telefonní čísla," pochlubil se.

Audrey si nemohla pomoct a začala se smát.

"A proč si myslíš, že si nějaká z těch holek s tebou vyjde?"

Pacey se jen zazubil.

"Protože, Audrey, holky letí na outsidery z malýho města," poznamenal. "Za vzor si beru Alexe Harrise."

"Když tě to pomáhá v noci usnout," řekla Audrey suše.

*****

Wilder dojel se svým autem na příjezdovou cestu k domu Leeryů. Vystoupil a rozhlédl se po okolí.

Došel ke dveřím a zaklepal.

Za pár okamžiků mu otevřela Gale.

"Ano?" přivítala ho.

Potřásli si rukama.

"Ahoj, já jsem David Wilder. Předpokládám, že jste Dawsonova matka, že?"

Gale se srdečně usmála.

"A vy jste ten profesor angličtiny, že? Dawson jen pro něco skončil do obchodu. Za chvíli by se měl vrátit. Pojďte dál."

Wilder vstoupil do domu a všiml si stolku se zarámovanými fotografiemi. Na jedné z nich byl Dawson, Gale, Mitch a Lily. Zvedl jí.

"Váš manžel?" zeptal se.

"Ano," odvětila Gale smutně. "Zemřel před pár měsíci."

Wilderova tvář zvadla.

"Omlouvám se, nevěděl jsem..."

"To je v pořádku," uklidňovala ho Gale.

Wilder zvedl jinou fotografii, na které byli Dawson a Joey. Joey měla hlavu lehce opřenou o Dawsonovo rameno.

"Kolik Joey bylo?" zeptal se.

"Tak šestnáct, oběma," odpověděla Gale. "Vy znáte Joey?"

"Jsem její učitel."

"Ach, tak to asi takhle jste se seznámil s Dawsonem, že?"

Wilder se usmál. "Vlastně jsem Dawsona potkal ve videopůjčovně. Nevěděl jsem, že se znají, dokud mi to dnes ráno jeden jejich přítel neřekl."

Přes tvář Gale se přehnal zvědavý výraz.

"Ten přítel," usmála se, "nenosí náhodou havajské košile, je dost vysoký a vypadá jako kombinace Toma Hankse a Jima Careyho?"

"Neee, byla to její spolubydlící," odvětil Wilder. "Ale viděl jsem s ní někoho, kdo by tomu popisu odpovídal."

"Takže si hrajete na dohazovače, co?"

"Když jde o mé studenty, držím se hesla 'nezasahovat', paní Leeryová. Chápejte, nikdy by se nic nenaučili, kdybych jim prozradil všechny odpovědi. Takže místo toho se je pokouším popostrčit správným směrem a doufám, že přijdou na odpovědi sami. Ve studiu i v životě."

Položil fotografii zpět na místo.

"Mé motto je 'když se nevydržíš neustále se o něco pokoušet, pak to něco pro tebe není očividně důležité'."

V té chvíli vešel do domu Dawson.

"Ach, jste tady? Jste připravený podívat se do skladiště?" zeptal se Dawson.

"Veďte mě," odvětil Wilder a vyšel za Dawsonem ze dveří.

*****

Mezitím se Pacey a Audrey bavili u ní na pokoji.

"To snad ne!" vykřikla Audrey. "Ty jsi spal s učitelkou? Ve druháku? Vymejšlíš si."

"Mám to nahraný na kazetě, jestli chceš důkaz," přesvědčoval jí Pacey. "Dawson to celý nahrál."

"Já věděla, že ten kluk nikdy nebyl úplně nevinnej," poznamenala Audrey.

"Ach, prosím tě. Ve druháku byl jak Richie Cunningham. Nechal kameru uprostřed lesa a... přihodilo se."

"Aha... chci tu kazetu vidět," prohlásila Audrey.

Pacey se jen vyzývavě usmál. "Jsi zvědavá?"

Audrey poklesla čelist. "Ach bože, ne! Kolikrát to musím lidem říkat. Jsem prostá, ale ne sprostá!"

"Máš velkou odvahu, že to přiznáš," žertoval Pacey.

V té chvíli vešla do pokoje Joey. Vypadala vyčerpaně, vlasy měla neupravené a na sobě měla stejné oblečení už tři dny za sebou. Bylo to s ní zlé.

"Pacey, co ty tu děláš?" divila se Joey. "Audrey, prosím tě, neříkej mi, že jsi..."

"Nedokončuj-tuhle-větu!" varovala jí její spolubydlící.

Joey se trochu usmála. "Díky. Už je to nějaká chvíle, kdy jsem se naposled něčemu zasmála. Chci říct, že dokonce sama možnost, že jste..."

Audrey jí obdařila chladným pohledem a Joey se odmlčela. Pacey si nemohl pomoct a na tváři se mu rozhostil jeho slavný úšklebek.

Joey odhodila svou tašku na postel. "Nějakej nápad, kde je profesor Wilder? Hledala jsem ho po celý škole, ale není po něm ani památky."

"Ach, je v Capeside," odvětila Audrey jen tak mimochodem.

Joey ztuhla a pomalu se k nim otočila.

"Co dělá v Capeside?" zeptala se překvapeně.

"Mluví s Dawsonem," odvětil Pacey.

Joey ztrácela rovnováhu. Pomalu si sedla na židli.

"J-jak zná Dawsona?" zeptala se šokovaně.

"Potkali se ve videopůjčovně, je velkej Brooksovo fanda," infromoval jí Pacey. "Ó, a Audrey mu jaksi vyzradila, že on je ten kluk z tvý eseje."

Výraz Joey se v té chvíli změnil ze šoku na zlost. Obvinila Audrey pohledem. "Cos udělala?!"

"Prostě mi to vyklouzlo," lhala Audrey. "Vážně, Joey... nešla sis s ním promluvit, že ne?"

"O to nejde! Bože, nepotřebuju, aby zrovna můj učitel znal každej detail o mým zvoraným životě. A za druhý, jestli se mnou chce Dawson mluvit, jediný, co musí udělat, je za mnou přijít."

Pacey obrátil oči v sloup.

"Víte co... děkuju vám," řekla Joey sarkasticky. "Mockrát vám děkuju!"

Pak s prásknutím dveřmi odešla.

Po chvíli se na tváři Paceyho objevil hrdý úsměv.

"První etapa 'Operace spřízněné duše' je v chodu," prohlásil.

Pak se na sebe s Audrey usmáli.

3

Temné skladiště prostoupilo světlo a dalo vyniknout stínům minulosti.

"No, tady to je," prohlásil Dawson.

David Wilder se rozhlédl po skladišti. Bylo plné plechových krabic, skrývajících cívky filmů, starých kamer, plakátů a kostýmů. Na stole leželo pár scénářů, ročenka a všechny možné upomínkové předměty, jaké byste si jen dokázali představit. Všude kolem byly různé předměty související s filmem, včetně loutky ETho stojící na jedné z polic.

"Působivé," poznamenal Wilder. "Cítím se jak ve studiích Universalu."

"Vlastně spíš v 'Dreamworks'," opravil ho Dawson. "Filmy mě zajímají tak dlouho, jak si jen pamatuju. Během třeťáku na střední jsem předělal svůj pokoj a všechny svý věci jsem odtamtud přesunul sem."

Wilder se pustil do prohlížení ročenky. Byla Brooksova.

"Mimochodem, jak jste k tomuhle místu přišel?" zajímal se Wilder.

"Bylo to mýho táty," smutně odvětil Dawson. "Bydlel tu, když se s mámou rozešli. Když se přestěhoval zpátky domů, nechal mě to tu použít na mý věci."

Wilder položil ročenku zpět a začal si prohlížet nějaké plakáty.

"Do jaké školy chodíte?" zeptal se Wilder.

"Na USC," odvětil Dawson stroze. "Teda, chodil jsem. Odešel jsem."

"Vážně? A proč?"

"Moc se mi tam nelíbilo. Celý to město bylo... nebylo to prostě pro mě."

"Opravdu? Jste si jistý, že to byl jediný důvod? Možná jste tu měl nějakou dívku. Protože musím říct, že tenhle skrytý poklad musí být učiněný magnet na holky."

"Ne!" odvětil Dawson až příliš rychle. "Chci říct... je to komplikovaný."

Wilder se pro sebe usmál a předstíral, že nevěnoval pozornost nejistotě v Dawsonově hlase. Začal se probírat scénáři.

"Proč tu vůbec jste?" zeptal se ho Dawson. "A neříkejte mi, že je to kvůli tomu, že jste velkej Brooksovo fanda. Připadá mi, že máte nějaký postranní motiv."

"Mám schopnost 'číst' v lidech, pane Leery," odpověděl Wilder. "Připadáte mi bystrý. Příliš chytrý na to, abyste bloumal po ulicích Bostonu, jak jste to činil. Kromě toho jsem nemusel strávit den ve své pracovně a vylézat oknem, abych unikl hordě studentek."

Dawson si nemohl pomoct a usmál se. "Docela jak Indiana Jones."

"Takže vy právě teď do školy nechodíte?" zeptal se Wilder. "To je překvapující. Nevypadáte jako ten typ lidí, co se vykašlou na školu."

"Ve skutečnosti nemám moc na výběr, pane Wildere," hájil se Dawson. "Časem se tam vrátím, ale tenhle školní rok je už v plném proudu."

"Tak proč se někam na zimní semestr nezapíšete?" zeptal se Wilder a blíže se podíval na jeden ze scénářů. "Myslíte, že bych si to mohl půjčit?"

"Co?" zeptal se Dawson.

"Tenhle scénář, chtěl bych ho použít pro jednu ze svých přednášek."

"Neříkal jste, že jste učitel angličtiny?"

"To jsem. Ale psaní scénářů je také 'psaní'. A tohle bylo napsáno před několika desetiletími. Přesně něco takového hledám."

Pak Wilderovi bleskl hlavou nápad.

"Udělám vám nabídku, pane Leery," řekl Wilder. "Necháte mě si tohle na pár dní půjčit a vy si můžete přijít sednout na jakoukoli z mých přednášek."

Dawson byl překvapen.

"Sednout? Myslíte navštěvovat vaše přednášky jako student?"

"Jen na pár dní," opravil ho Wilder. " A jestli jste tak chytrý, jak si myslím, že jste, měl byste být schopen mi dokázat, že můžete zůstat třeba i natrvalo."

"Dobře," odvětil Dawson a pak si přejel rukou po tváři. "Radši bych se měl oholit. Máte přednášku zítra, že?"

"Přesně. Přednáška začíná v devět ráno, přijďte včas."

Wilder zamířil ke dveřím.

"Hej, počkejte," zvolal Dawson. "V jaký místnosti? A sakra, v jaký vůbec škole?"

"Místnost 101," odpověděl Wilder. "Worthington."

Když Dawson uslyšel 'Worthington', jeho tvář povadla.

*****

Příštího dne se Dawson vydal k areálu Worthingtonu. Vypadal nyní lépe. Tvář měl hladce oholenou a vzal si nové oblečení. Ale stále měl ve tváři ten unavený výraz.

Náhle se vedle něj zjevil Pacey.

"Vypadáš líp, chlape," poznamenal Pacey. "Co se děje?"

"Jdu na přednášku," zamumlal Dawson.

"A kdy jsi sem začal chodit?" zeptal se Pacey, který ovšem přesně tušil, k čemu došlo.

"Pamatuješ si na učitele angličtiny, o kterým jsem ti říkal? Požádal mě, abych si přišel sednout na jednu z jeho přednášek."

"Skvělý, D-Mane! Ačkoli shledávám ironickým, že je to ze všech míst právě Worthington."

"Pacey, prosím tě, přestaň už s tím. Tohle je velká škola. S Joey se nemusíme vůbec potkat."

*****

Uvnitř budovy, v místnosti 101, si Joey sedla na své místo právě v okamžiku, kdy do třídy vešel pan Wilder. Nesl malou hromádku staře vypadajících papírů.

"Dobré ráno, třído," řekl Wilder studentům. "Dnes tu máme hosta. Pokud byste měli s jeho přítomností nějaké problémy, obraťte se s nimi na mě."

Dawson pomalu vešel do místnosti.

"Pane Leery, vzadu by mělo být nějaké volné místo," sdělil mu Wilder.

Oči všech přítomných se stočily k Dawsonovi, který třídě krátce nervózně zamával.

Najednou téměř ve stejný okamžik spatřili s Joey jeden druhého.

"Dawsone?" zašeptala Joey.

"Joey?" zašeptal Dawson.

Jejich oči se odmítly spojit. Jen pouhé spatření jeden druhého přineslo zpět všechnu bolest z minulého týdne.

Dawson tyto pocity potlačil hluboko do své mysli a dokázal si sednout.

Joey se otočila kupředu a zhluboka se nadechla.

Byla to dlouhá přednáška.

*****

"My válíme!" zvolal Pacey k Audrey, která ho našla skrývajícího se za stromem.

"Je uvnitř?" zeptala se Audrey. "Právě teď?"

"Na krájení napětí bys nejspíš potřebovala motorovou pilu," poznamenal Pacey. "Chceš se kouknout?"

"Chytráku 'Fonzie'," žertovala Audrey, "já sem patřím... ty ne."

Paceyho tvář povadla.

"Dobrá poznámka," přiznal Pacey. "Co s tím?"

Náhle spatřili instalatéra, který kolem nich prošel a reptal si pro sebe.

Paceyho tvář se pomalu přeměnila v 'grinchovský' úšklebek.

"Ve skutečnosti nemyslíš na to, že...," začala Audrey, ale už bylo příliš pozdě.

Instalatér se probudil o hodinu později, v lijáku, v havajské košili, šortkách a s dvacetidolarovkou v ruce.

*****

Pacey v pracovním oděvu instalatéra posměšně pozdravil vrátného a zamířil k té části budovy, kam se vydala Audrey.

Začal si pískat 'Můj život piráta'.

"Jsi nemožnej, víš to?" poznamenala Audrey. "Chci říct, že jsi všehoschopnej. Spojila jsem síly s úplným šílencem."

"Víš, že je tenká hranice mezi genialitou a šíleností?"

"A to je co? Tvá útěcha?"

Pacey se rozesmál. Došli k oknu.

"Tady je to?" zeptal se Pacey a vylezl na okenní římsu.

*****

Pacey nahlédl přes okno do třídy, aby zjistit, co se děje uvnitř. Viděl, že Wilder něco předčítá.

"Myslel jsem, že máme angličtinu," ozval se Alex. "Ne 'Jízdu po stojedničce'."

"Myslíte si, že tyhle filmy jsou skutečné události, Alexi?" zeptal se ho Wilder. "Filmy, bez ohledu z jakého období, vycházejí z myslí spisovatelů... takových jako jste vy. Slova a nápady dostávají fyzickou podobu."

"Dobře, chápu to," pokračoval Alex. "Proč nepoužít něco modernějšího? Jediní lidé, kteří kdy vůbec slyšeli o tomhle Brooksovi jste vy a ten šprt támhle."

V okně obrátil Pacey oči v sloup.

"'Šprt'? zamumlal Pacey. "No tak, kámo, určitě umíš přijít s něčím lepším."

Pacey nebyl jediný, komu byl Alex nepříjemný.

"Tenhle kluk se mi fakt nelíbí," podotkl Dawson.

Jeden ze studentů se k němu otočil.

"Vítej v klubu," řekl s úšklebkem.

"Srovnejte 'Vánoční koledu' a 'Otce rodiny'," pokračoval Wilder. "Oba vycházejí z toho samého. Avšak dřívější scenáristé kladli větší důraz na postavy než na děj. Vyjadřovali city raději než situace."

"A právě proto je to úděsný," vyhrkl Alex.

Joey, která ho právě začala mít už dost, konečně promluvila.

"Fakt víš, co je to opravdovej takt, že?" obrátila se na Alexe sarkasticky.

Dawson si nemohl pomoct a usmál se. Uplynula nějaká doba od chvíle, co viděl Joey v souboji důvtipu. Dokonce i v současné situaci mu to pozvedlo náladu.

"Nejsem překvapenej, že se toho zastáváš," pokračoval Alex. "Tyhle citový žvásty jsou přesně v tvým stylu, co?"

Joey se rozzuřila.

"A urážení práce jiných lidí je tvůj styl, co?"

Alex obrátil oči v sloup.

"Ale jdi, měl to bejt tajemnej příběh," poznamenal Alex. "Proč ten idiot během půlky filmu bláznil po nějaký holce. To je patetický a neprofesionální."

Dawson už nemohl déle vydržet neodůvodněné kritizování v podání tohoto kluka.

"Škoda, že Brooks nebyl žena," řekl Dawson sarkasticky. "To bys měl alespoň něco, na co by sis moh skutečně stěžovat, co? Vítej v 21.století."

Třída náhle vybuchla v jednohlasném 'auuuu'.

"Kdo se tě ptal?" vyhrkl Alex.

"Alexi!" varoval ho Wilder. "Pane Leery, co si o tom celém tedy myslíte?"

"Za prvé si myslím, že ty 'citový žvásty' jsou nezbytný," řekl Dawson.

"Ach, nech už toho," stěžoval si Alex. "Proč? Dělá to příběh stupidnějším."

"Ne, dělá ho to reálnějším," opravil ho Dawson.

Všechny oči se v té chvíli dívaly na Dawsona, zvláště ty Joey.

"Kvůli komplikacím?" povzbudil ho Wilder

"Je jemný rozdíl mezi čtením příběhu a procítěním příběhu," pokračoval Dawson. "Příběh je silnější, když se divák nebo čtenář může stotožnit s postavami a toho se dá dosáhnout užitím emocí. Zatlačením na srdce lidí a vtažením je dovnitř."

Dawsonovy oči začaly kroužit po místnosti. Pohlédl na každého studenta... a dokonce i na Wildera... věnujícího důkladnou pozornost jeho slovům.

Pak se jeho oči dostaly k Joey... a zůstaly tam.

"Zlost. Vášeň. Strach. Smutek. Bolest. Triumf. Radost. Láska," pokračoval Dawson téměř neschopný vyslovit poslední slovo. "To jsou věci, které přivádějí příběhy k životu. To je dělá úplné. To je dělá skutečné. Bez toho jsou to jen slova na papíře."

V té chvíli zahřmělo a Pacey venku málem vyskočil z kůže. Nemluvě o studentech ve třídě. Pak se rozpršelo.

"Ach, to je prostě dokonalým" zamumlala Audrey sarkasticky. "Úplně promoknem."

"Já... ehm... vím, že tohle není vůbec mý místo a neměl bych tu bejt," řekl Dawson nakonec. "Je to jen můj názor. Nejspíš si všichni myslíte, že jsou to slova úplně naivního blázna."

"Ne, pane Leery," poznamenal Wilder. "To zní jako slova spisovatele. Chtěl byste něco dodat, Alexi?"

"Bez komentáře," odvětil Alex hořce.

"Musím říci, že vy a slečna Potterová tvoříte skvělý tým," poznamenal Wilder. "Oba zjevně máte ten nadhled, který se spoustě lidí nedostává."

Joey se podívala na Dawsona a přinutila se k úsměvu.

Znovu zahřmělo.

"Raději jděte zpátky na kolej, než to tuhle budovu odnese," žertoval Wilder.

Něž se však mohl kdokoli pohnout, oknem vpadli do místnosti dva lidé.

Celá třída se otočila, aby se podívala, kdo to je.

Pacey vyskočil a zazubil se.

"A náš další trik bude...," žertoval Pacey.

Audrey vstala a zamávala.

Pak Dawson neslyšně ústy k Paceymu naznačil 'jsi mrtvej'. Zatímco na druhé straně třídy schovala Joey hlavu do dlaní.

*****

"Poslouchej," řekl Dawson svému kamarádovi před třídou, "nestarám se, proč jsi tady, nebo proč si oblečenej jako instalatér, nebo jak sakra vůbec znáš Audrey. Ale proč jsi mě špehoval?"

"Dávám přednost výrazu 'poskytoval podporu', Dawsone," odvětil Pacey s úsměvem.

Studenti ze třídy se začali shromažďovat kolem a Pacey jim zamával.

"Kdo je ten kluk?" zeptala se jedna z dívek.

"Pacey J. Witter k tvým službám," odvětil Pacey. "Jen ignoruj fakt, že jsem tu pouze na skok."

Všichni se rozesmáli. Všichni kromě Dawsona.

"Hej, Leery!" ozval se Alexův hlas. "Co? Kámošíš se s Wilderem, takže se tu můžeš najednou poflakovat?"

"Co máš za problém?" zeptal se Dawson, který právě v té chvíli neměl vůbec náladu přít se s takovým pitomcem jako byl Alex.

Alex k němu došel.

"Nelíbí se mi být viděn s někým, koho vylili ze školy, nebo co se ti to vlastně stalo," štěknul Alex. "A jestli během vteřiny..."

Joey vyšla za třídy a zamířila k nim.

"Moh bys na chvíli sklapnout, Alexi?" řekla Joey a odstrčila ho stranou.

"Myslíš, Josepnino?" odvětil Alex a obdařil jí zlostným pohledem.

"Jmenuje se 'Joey'," bezmyšlenkovitě ho opravil Dawson.

Alex vypadal překvapeně.

"Počkej, počkej," řekl Alex. "Ty znáš tohohle kluka, Potterová?"

Joey se rozhodla ho ignorovat. Místo toho se obrátila na Dawsona.

"Musíme si..."

"...promluvit," dokončil za ní Dawson.

Náhle se Alexova ústa zformovala do ďábelského úšklebku.

"Panebože," zvolal Alex. "To je on, že jo? To je ten kluk?"

Zmatený Dawson pohlédl na Alexe.

"Jakej kluk?" zeptal se Dawson.

"Ty jsi ten kluk z její děsný eseje, že?" zajímal se Alex.

Ze třídy právě vyšla Audrey a zaslechla to. Široce otevřela oči a obrátila se k Paceymu.

"Tohle je špatný," řekla mu. "Tohle je fakt špatný."

"Co?" zeptal se Pacey. "O čem to mluví. Jaká esej?"

"Myslím, že to za chvilku zjistíš," varovala ho Audrey.

Alex se začal smát.

"No tak, jak to, že jsi nezahrnul do svýho malýho výstupu žádný spielbergovský komentáře?" štěkl Alex. "Jsi 'hrdina špatnýho načasování'?"

Náhle to Dawsonovi došlo. V té chvíli pomyslel na to, jak natáčel 'Blázinec v zátoce'. Nebylo těžké pochopit, o co tu šlo. Wilderova poznámka o návratu do Bostonu kvůli dívce. Pacey a Audrey za oknem. A teď nějaká esej, co o něm napsala Joey. Měl toho dost. To bylo přesně to, čemu nechtěl čelit... konfrontace. A všechno ho to rozčílilo.

"Zmlkni!" zavrčel Dawson na Alexe.

Alex se stále smál. "Musím říct, že to na mě trochu udělalo dojem. Slyšel jsem o lidech, kterým to fakt dlouho trvalo, než zaskórovali, ale ty..."

Dawson se už nemohl více ovládnout. Bezmyšlenkovitě Alexe uprostřed chodby praštil. Přede všemi.

"Omlouvám se," řekl Dawson k ostatním. "Radši půjdu."

Pak si to namířil přímo ke dveřím a vyšel ven do prudkého deště.

Joey ho následovala.

4

Dawson se vyřítil z budovy a Joey běžela za ním.

"Dawsone?" zavolala na něj. "DAWSONE?"

"CO?" křikl k ní Dawson.

"Přestaň si tohle dělat. Koukni na sebe... koukni, kým ses stal."

Dawson a Joey byli tak zabraní do hádky, že si ani jeden z nich nevšiml, že pár kroků za nimi se shromáždila celá třída. Pacey a Audrey se prodrali davem kupředu.

"Kým?" podivil se Dawson. "Tohle jsem já, Joey. Takovej jsem."

"Jakej?" vyhrkla Joey. "Nechodíš do školy, nemáš práci... tohle rozhodně ty nejsi. Bože... náhle jsi zamilovanej do Jen, aniž bys o ní předtím projevil od svých patnácti sebemenší zájem."

"Nejsem zamilovanej do Jen," přerušil jí Dawson.

V té chvíli u překvapené Joey převládla zlost nad smutkem.

"Takže jsi jí jen využil, bylo to tak?" obvinila Dawsona. "Je hezký vědět, že tvůj smysl pro morálku je tak netknutej, že jsi ochotnej se jen tak vyspat s první ženskou, co se..."

"SPALA SI S PACEYM!" vykřikl Dawson, čímž jí znovu přerušil.

Šokovaná Audrey za nimi vykulila oči a obrátila se na Paceyho pro odpověď.

Stejně tak celá třída.

"Ne v poslední době!" hájil se před Audrey Pacey. "To je dlouhej, dlouhatánskej příběh."

Po chvíli ticha nakonec Joey promluvila. Bylo těžké říci, zda má v očích slzy, nebo je to jen déšť.

"Takže o to šlo? Oplácíš mi to?"

Když to Dawson uslyšel, zloba z jeho tváře zmizela.

Někdy padá v létě sníh.
Někdy se slunce potká s měsícem.

"Ne," odvětil Dawson mírným hlasem. "Tak... tak to vůbec není. Já jsem... já jsem jen byl osamělej."

"Z vlastního rozhodnutí," připoměla mu Joey. "Jsem tu pro tebe, ale ty mě pořád odháníš pryč."

Vidím vášeň v tvých očích.
Někdy je vše jedno velké překvapení.

"Neměl jsem na vybranou," prohlásil Dawson.

"Vždycky máš na vybranou," namítla Joey.

Dawson si povzdechl a zadíval se do země.

"Nenáviděl jsem to v LA. Celej svůj život jsem se tam chtěl dostat, ale nenáviděl jsem to tam. Ale bez ohledu na to bych tam moh zůstat, protože jsem takhle odhodlanej. S tátou jsme se pohádali předtím... předtím než..."

Za nimi je napjatě sledovala celá třída.

"Dawsone?" ozvala se Joey účastně.

"Řek mi, že bych se tam měl vrátit. Byl rozčílenej a kvůli tomu měl tu bouračku. Nebyl by rozčílenej, kdybych se nerozhod odejít, kdybych... kdybych..."

Dawson jí pohlédl přímo do očí.

"Kdybych tě tolik nemiloval."

Protože tu byl čas, kdy po tom jediném jsem toužila.
Řekl bys mi, že to byla láska.
Není to tak, jak jsem doufala,
nebo jak jsem plánovala,
ale nějak to stačí.

Oba se okamžitě odmlčeli a všichni, co je sledovali, napjatě očekávali, co bude dál.

"Konečně," zašeptal pro sebe Pacey.

"Takže... ty mě viníš z toho, co se stalo?" zeptala se šokovaná Joey.

"Neviním tebe," opravil jí Dawson. "Viním nás. Kvůli tobě jsem strávil léto ve Filadelfii. Kvůli tobě jsem přestal natáčet filmy. Kvůli tobě jsem měl odvahu vydržet rozchod svých rodičů. Kvůli tobě si myslím, že mám talent dosáhnout toho, po čem jsem vždycky toužil. Kvůli tobě nemůžu bejt šťasnej s žádnou jinou. Kvůli tobě jsem riskoval život, abych zachránil kriminálníka. Kvůli tobě jsem potkal největšího člověka, co jsem kdy poznal, v jeho posledních dnech. Kvůli tobě jsem ztratil svýho nejlepšího přítele. Kvůli tobě mám vůli pokračovat. Jsi zdroj vší mý bolesti, ale stejně tak mýho štěstí. Člověk, kterýho je mít těžký na blízku, ale bez kterýho nemůžu žít. Kdybych na to zapomněl, byť jen na chvíli... možná by byl můj otec pořád naživu."

"Lidé umírají, Dawsone," řekla Joey. "Každý nakonec zemře. Jednoho dne zemřeš ty, jednoho dne zemřu já. Ale o to nejde. Jde o to žít každej den, jako by byl poslední. Užívat si to. Vzít jakýkoli štěstí, který můžeš najít, a držet se ho celým svým srdcem. Ale někde někdo rozhod, že jeho čas vypršel, a s tím nic nenaděláš. Zachránila bych ho, kdybych mohla, ale to nebylo možný. Takovou moc nemám. A víš co? Ani ty ne."

"Hezkej proslov."

"Měl by být. Ty jsi ten, kdo ho prones."

Dawson se na ní překvapeně podíval.

"Bylo mi třináct, pamatuješ? Byla jsem dva dny zamčená ve svým pokoji a odmítala jsem vyjít ven."

"Jo," vzpomněl si Dawson. "Dva dny poté, co tvá matka..."

Joey přikývla.

"Přišel jsi ke mně do pokoje a řek jsi mi něco hodně podobnýho. A pomohlo mi to, víš? Protože bez ohledu na to, jak to bolelo, jsi měl pravdu. Nemohla jsem tomu zabránit. Stejně jako ty jsi nemoh zabránit tý nehodě Mitche."

Dawson se na ní stále díval a v očích se mu objevily slzy. Joey se k němu pomalu rozešla.

"Bez ohledu na všechno jsi tu pro mě vždycky byl. Bez ohledu na to, jak jsem se chovala, nebo co jsem udělala, vždycky jsi tu pro mě byl. A ráda bych to samý udělala pro tebe, jestli mě necháš."

V ten okamžik se Dawson zhroutil. Joey ho objala a on se jí rozplakal na rameni, zatímco je skrápěl déšť.

"Je mi to líto," opakoval bezustání Dawson. "Joey, je mi to tak líto."

Joey ho jen držela.

A teď si stojíme tváří v tvář.
Není tenhleten svět šílený místo?
Sotva jsem si pomyslela, že naše šance uplynula,
jdeš a necháš si to nejlepší na konec.

"To je v pořádku," zašeptala Joey. "Bude to v pořádku."

V zástupu studentů za nimi se začala ozývat 'ách '.

Audrey a Pacey se ke třídě rychle otočili.

"Dobře, trochu soukromý," požádala Audrey. "Nelíbilo by se vám, kdyby na vás někdo v takovýhle chvíli zíral, že ne?"

Studenti se rychle rozešli. Zůstali jen Audrey a Pacey.

"Zvládli jsme to," prohlásila Audrey hrdě.

Pacey se rovněž usmál... a pak si něčeho všiml. Přímo k nim kráčel instalatér z dřívějška. A rozhodně nebyl v dobré náladě. Pacey se zhluboka nadechl.

"Musím si něco vyřídit, omluv mě na chvíli," řekl Audrey a vydal se naproti instalatérovi.

Audrey sledovala, jak se Pacey pokouší omlouvat, vysvětlovat a ukazuje k Dawsonovi a Joey.

Instalatér to musel pochopit. A tak Paceyho pouze uzemnil pěstí.

*****

Když se Dawson trochu utišil, pohlédl Joey do očí.

"Děkuju ti. Já... myslím, že jsem to potřeboval."

Joey se na něj usmála. "Kdykoli."

Pak se otočili k Audrey, která k nim mířila.

"Hele," zvolala Audrey, "vy jste se usmířili, co?"

Oba věnovali Audrey chladné pohledy.

"Audrey, víme, že jsi to naplánovala," poznamenala Joey. "Jsi strašná lhářka."

Pacey se k nim připojil a navlékal si zpět svou košili.

"No, přinejmenším mám zpátky svou košili. Kéž bych moh říct to samý o svý dvacce."

Dawson se otočil k Paceymu s drobným úsměvem na tváři.

"Hezkej monokl."

"Díky, brácho," odvětil Pacey.

"Ehm, Pacey? Pamatuješ si, o čem jsme se bavili? O tom, že se do toho nebudeš plést?"

"O čem to mluvíš? To byl nápad Audrey," lhal Pacey.

Joey a Dawson na něj pochybovačně pohlédli.

"Cože?" ozvala se Audrey uraženě. "Vy si nemyslíte, že by mě to mohlo napadnout?"

"Řekněme, že Paceyho znám," řekl jí Dawson. "Přišel za tebou, že jo?"

"Jo, ale mě napadlo celý to s Wilderem," hájila se Audrey. "Za to bys mě měl připsat body, hezoune."

"Hezoune?" ozval se Pacey. "Myslím, že se rozbrečím."

"Ale jdi, jen se na něj koukni," hádala se Audrey. "Musíš to uznat."

"Věř tomu, kdo se vyzná, Audrey," varoval jí Pacey. "Do tohohle fakt nechceš spadnout."

"Když o tom mluvíme, cože jsi mi to vykládal?" zeptala se Audrey. "Něco jako 'ach, nikdo důležitej', hmm? Zasvětí mě už někdo do tohohle 'dlouhýho příběhu', nebo co?"

Dawson a Joey obrátili oči v sloup. V té chvíli rozčísl oblohu další blesk a všichni překvapením povyskočili.

"Mám lepší nápad," navrhla Joey. "Schovejme se někam, než nás uškvaří blesk."

Joey popadla Dawsona za ruku a odběhli se ukrýt před bouřkou.

Jakmile byli pryč, Audrey se obrátila k Paceymu.

"Dobře, spusť," řekla a pak s úctou vzhlédla k černému bouřkovému nebi nad sebou. "Když o tom tak přemýšlím, radši někde jinde. Pojď, koupím ti kafe."

"Kafe?" zeptal se Pacey. "Radši ne."

"Proč ne?" podivila se Audrey.

"Jestli se dá Dawsonovi věřit, mám nelogický nutkání vyjíždět po těch, co můžu 'zachránit nebo ovládat'," varoval jí Pacey.

Audrey se jen pozvedla na špičky, aby mu stála tváří v tvář, a věnovala mu smyslný úsměv.

"Tak to máme asi něco společnýho."

Paceyho ústa se v úplném šoku pomalu široce rozevřela.

*****

Celí promáčení z prudkého deště doběhli Dawson a Joey na kolej.

"Audrey?" zakřičela Joey. "Jsi doma?"

"Radši se vrátím," řekl Dawson. "Pacey se bude divit, co se mi stalo."

"V tomhle počasí ven nepůjdeš, Dawsone," odvětila Joey přísně. "Už takhle vypadáš dost nemocnej."

"Díky," odvětil Dawson sarkasticky.

Náhle zhaslo světlo. Joey už toho měla dost.

"Skvělý. Prostě skvělý... co DALŠÍHO se dneska ještě stane? Popadni nějaký svíčky z támhletoho šuplíku, jo?"

Dawson došel k šuplíku a vyndal svíčky. Dal je na stůl a zapálil je. V té chvíli přišla Joey s dvěma ručníky.

"Radši se usušíme, než se oba nachladíme," prohlásila Joey, zatímco podávala Dawsonovi jeden z ručníků.

Dawson si vzal ručník a začal jí sušit vlasy. Po chvíli přestal a pohlédl jí upřeně do očí. Cítil, jak je do ní vtahován, jako by mohl strávit příští hodinu, příští týden, dokonce celý život jen hleděním jí do očí.

"Dawsone?" zašeptala Joey.

Bez varování se dotkl její tváře.

Zachvěla se, ale nebylo to kvůli dešti.

Někdy padá v létě sníh.
Někdy se slunce potká s měsícem.

"Nejspíš vypadám strašně," usmála se nervózně Joey.

"Ne," odvětil Dawson. "Vypadáš nádherně."

Vidím vášeň v tvých očích.
Někdy je vše jedno velké překvapení.

Mihotavé světlo svíček jim skákalo po tvářích... které se téměř dotýkaly.

"Počkej," zastavila Dawsona Joey. "Ty... ty a Jen..."

Dawson dal svou ruku na její.

Protože tu byl čas, kdy po tom jediném jsem toužila.
Řekl bys mi, že to byla láska.

"Zapomeň na Jen, zapomeň na Paceyho," požádal jí Dawson. "Vše, na čem právě teď záleží, jsi ty a já."

Joey zhluboka vydechla.

"Dawsone, jestli to uděláme, všechno se změní. Už žádné 'jsme jen přátelé', už žádné dvojsmysly. Jsi si jistej, že jsme připraveni na všechno, co s tím přijde?"

Není to tak, jak jsem doufala,
nebo jak jsem plánovala,
ale nějak to stačí.

"Nikdy jsem si nebyl ničím jistější, Joey," usmál se Dawson.

Zamyslete se na chvíli. Zastavte čas. Nechte všechno odpočívat v pokoji. Možná pak budete chápat, jak se v té chvíli cítili.

Nejdříve váhali, čekali až ten druhý udělá první pohyb. Pak se nějak dokázali pohnout zároveň a políbili se.

A teď si stojíme tváří v tvář.
Není tenhleten svět šílený místo?
Sotva jsem si pomyslela, že naše šance uplynula,
jdeš a necháš si to nejlepší na konec.

Nejdříve se líbali jemně... něžně. Ale časem se stal polibek vášnivějším. Joey pomalu stáhla Dawsonovi košili a on jí sundal promoklý svetr. Upřeně hleděli jeden na druhého... jejich oči se ani na okamžik neodvrátily.

Pak pomalu přešli k Joeyině posteli.

Všechny noci, co za mnou jsi chodil,
když tě nějaká hloupá holka nechala,

Vklouzli pod přikrývku a pokračovali v líbání. Náhle přestalo na všem záležet. Na tom, jak si vzájemně ublížili, kolik bolesti cítili ještě před hodinou.

Brzy bylo veškeré jejich oblečení odloženo na podlaze. Pomalu trochu oddělili své tváře, přemýšlející o tom, co se stane dál.

přemýšlel jsi, co jsi provedl.
Já přemýšlela, co to s tebou je.

"Joey?" ozval se Dawson.

Ve tváři Joey se objevily obavy. "Co? Co se děje?"

"Miluju tě," řekl jí Dawson. "Tolik tě miluju."

A s tímto se ve tváři Joey objevil široký úsměv.

"Miluju tě," zopakovala po něm, objala ho a přitáhla si ho blíže.

Protože jak bys mohl dát své srdce jiné
a sdílet své sny se mnou.
Někdy to, co tak hledáš,
je to jediné, co nevidíš.

A venku stále pršelo. Ale už to nebyl takový drsný déšť jako předtím. Byl jemný... konejšivý. Skoro jako by i počasí došlo nového klidu.

A teď si stojíme tváří v tvář.
Není tenhleten svět šílený místo?
Sotva jsem si pomyslela, že naše šance uplynula,
jdeš a necháš si to nejlepší na konec.
Někdy to, co tak hledáš,
je to jediné, co nevidíš.

A uvnitř pokoje si dva lidé leželi v náručí. Nechali jemný déšť, aby je uspal. Joey spočívala hlavou na Dawsonově hrudi a objímala ho. Oba vypadali, že spí, ale přitom se usmívali.

V následujících dnech a rocích si budou tento okamžik pamatovat, jako by to bylo včera. Když přijde řeč na jejich zážitky s Jen a Paceym, nějak si na ně nebudou jasně vzpomínat.

Protože pravda je, že nezáleží na tom, kdo je váš první. Záleží na tom, kdo je váš poslední.

Někdy padá v létě sníh.
Někdy se slunce potká s měsícem.
Sotva jsem si pomyslela, že naše šance uplynula,
jdeš a necháš si to nejlepší na konec.

Šel jsi a nechal sis to nejlepší na konec.

KONEC