Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

V dobrém i zlém

Petr Říhánek


Studený vítr se proháněl za oknem, zatímco Dawson a Joey v teple přikrývek sledovali E.T. mimozemšťana. Když se na obrazovce objevily závěrečné titulky, Joey vytáhla z pod polštáře kapesník, utřela si slzy a hlasitě se vysmrkala.

"Moc to prožíváš," povzdechl si Dawson a dálkovým ovládáním vypnul televizor.

"Ale jdi," zareagovala Joey. "Určitě jsi měl taky slzu v oku."

"Já? Nikdy," podivil se Dawson.

"Zapírání ti nepomůže, znám tě moc dobře," ušklíbla se Joey.

Dawson se jen usmál a vstal z postele, aby vyndal kazetu z videa.

"Dawsone, nemyslíš, že trávíme až moc času koukáním na filmy?" škádlivě se ozvala Joey.

Dawson vrátil kazetu do regálu mezi ostatní a otočil se k Joey. "Myslím, že trávím až moc času... s tebou."

Joey zaznamenala veselý plamínek v Dawsonových očích. "No, můžu jít."

"Ne, ne, ne," zhrozil se Dawson. "Tvůj odchod v sobotu večer z tohohle pokoje, to by... to by narušilo řád celýho vesmíru, probudilo by to netušený síly skrývající se hluboko pod povrchem, u dveří by zazvonili čtyři jezdci apokalypsy a kdo ví co ještě."

"Jsi vážně praštěnej, Dawsone Leery," zavrtěla hlavou Joey.

"Od tebe to sedí," usmál se Dawson a vklouzl zpět pod přikrývku. "Takže zůstaneš?"

"No, nerada bych přivolala Armageddon. A když uvážím, jak je dneska venku a tady tak příjemně... myslím, že zůstanu."

"Díky, zachránilas planetu."

"Hmm. Zhasneš světlo?"

"Jasně," odvětil Dawson a zhasl lampičku u postele.

Chvíli bylo v nastalé tmě ticho, pak se ozvala Joey. "Víš, Dawsone, v tomhle pokoji mám vždycky pocit, že je se světem všechno v pořádku a ty hrozný věci, co se poslední dobou dějou, jsou jenom noční můra, ze který se ráno probudím a zjistím, že táta nesedí v base, máma není nemocná a já žiju obyčejnej život obyčejný třináctiletý holky."

"Jak je mámě?"

"Dneska jí bylo nejlíp za posledních pár tejdnů, prospala klidně celej den a... a neměla ty bolesti. Víš, chemoterapie... Dawsone, promiň, já o tom prostě nemůžu mluvit."

"To je dobrý, chápu to, ale kdybych ti moh nějak pomoc..."

"Pomáháš mi. Vážně. Ani nevíš jak. Jsi se mnou a to je právě to, co teď potřebuju."

"Spraví se to, Joey. Určitě bude všechno zase fajn."

"Já nevím, Dawsone."

*****

Ozvalo se zazvonění telefonu.

"Prosím?" řekla Gale do sluchátka.

"Dobré poledne, paní Leeryová, to jsem já, Joey. Mohla bych mluvit s Dawsonem?"

"Jistě, Joey," odvětila Gale a chtěla zavolat nahoru na Dawsona, ale ten už rychle scházel ze schodů. Gale mu podala sluchátko.

"Ahoj."

"Ahoj, Dawsone."

"Stalo se něco?"

"Ne, nic se nestalo, já jen..."

"Co?"

"Měla jsem se asi zeptat už ráno, ale..."

"To je dobrý, mluv."

"Měl bys po obědě čas? Nebo plánuješ nějaký nedělní dobrodružství s Witterem?"

"Pacey leží v posteli, má chřipku."

"Chudáci bacily."

Dawson se zasmál. "On není tak špatnej, vážně ne."

"Jasně, až na to, že kam šlápne, rok nic nevyroste."

"O co jde, Joey, dnes odpoledne?"

"Nešel by ses se mnou projít ven?"

"Jasně."

"Stavíš se pro mě ve dvě?"

"Dobře."

*****

"Nejsme na tohleto už moc starý?" zeptal se Dawson, sedící na houpačce.

Joey, usazená na té vedlejší čelem k němu, se podivila: "Na co?"

"Vždyť víš, houpačky..."

"Hmm," pokrčila rameny Joey a jemně se odrazila od země.

Dawson následoval jejího příkladu a také se začal pomalu houpat.

"Dawsone, pamatuješ si, jak jsem se poprvý potkali?" ozvala se po chvíli Joey.

"Jo. Máme to někde doma nahraný na kazetě. Je to divný, byli jsme hodně malý, ale pamatuju si to dost přesně."

"Já taky. Osudový setkání, co?"

"Ve svých pamětech to nazvu 'Den, kdy jsem potkal svou spřízněnou duši'."

"Spřízněnou duši?" pozvedla tázavě obočí Joey. "To jsme něco jako E.T. a Elliot?"

"Jo, akorát jsme ze stejný planety a nikdo z nás nikam neodlétá."

Joey zastavila houpačku. "Přála bych si, abychom zůstali pořád dětmi."

"Proč?" zajímal se Dawson, který se také přestal houpat.

"Víš, když lidi dospějou, občas zapomenou na svý kamarády, s kterejma vyrůstali. Za pár let odejdeš na nějakou filmovou školu a po pár tejdnech si na ušmudlanou holku z druhý strany řeky ani nevzpomeneš."

"Joey, na tebe bych nikdy nemoh zapomenout."

"Tomu uvěřím, až uslyším tvou oskarovou děkovačku," ušklíbla se Joey.

Dawson se usmál. "Tu už mám dávno napsanou. Jsi zmíněna hned za naším pošťákem."

"Ha, ha, ha. Už víš, o čem bude ten tvůj oskarovej film?"

"Jasně. Co takhle psychothriller o klukovi, kterej se jednoho dne dočista pomát z dospěláckejch hovorů se svou nejlepší kamarádkou."

"No, lepší bude o holce, která měla dost vtipných poznámek svýho nejlepšího kamaráda, a tak ho v nestřežený okamžik shodila do řeky."

"Jo, jo, to je dobrý," potvrdil s úsměvem Dawson. "Chceš se podílet na scénáři?"

Joey se také usmála a začala se znovu houpat. Po chvíli však přestala a Dawson spatřil v jejích očích slzy.

"Joey, co se děje?" strachoval se Dawson.

"Dawsone, nechci tě ztratit."

"Neztrácíš mě."

"Všechno ve svým životě ztrácím," odvětila Joey se slzami stékajícími jí po tváři. "Všechno."

"Mě neztratíš, Joey, vždycky tu pro tebe budu," řekl Dawson, pevně jí hledící do očí. "Nemůže se stát nic, co by nás dva rozdělilo."

"Slibuješ?" vzlykla Joey.

"Slibuju," přikývl Dawson. Pak natáhl ruku a Joey vděčně přijela jeho dlaň do své.

*****

Dawson se posadil vedle Mitche ke stolu v kuchyni, obhlédl připravenou snídani a nakonec se napil džusu. Vtom zazvonil telefon. Zvedla ho Gale. "Prosím... Dobré ráno, Bessie."

Chvíli bylo ticho a pak si najednou Gale skryla tvář do dlaně.

Dawson prudce vstal ze židle a zoufale zašeptal: "Ne."

"Uklidni se, Dawsone," chytl ho Mitch za rameno a upřel pohled na Gale, která se zavřenýma očima krátce přikývla a potvrdila tak jejich nejhorší obavy.

Dawson se vytrhl Mitchovi a rozběhl se ke vchodovým dveřím.

"Dawsone!" zakřičel Mitch.

"Potřebuje mě, musím za ní," odvětil Dawson od věšáku, kde si vzal bundu. Pak vyběhl z domu.

*****

Dawson vešel do pokoje Joey a uviděl jí ležící na ustlané posteli s hlavou zabořenou do jednoho z polštářků.

"Joey," zašeptal Dawson.

Joey vzhlédla a Dawson spatřil její uslzenou tvář se zarudlýma očima.

"Máma... máma umřela."

"Já vím," řekl Dawson a posadil se na postel. Oči měl plné slz.

"Umřela... Dawsone, já...," snažila se Joey ze sebe vypravit souvislou větu.

"Nic neříkej," odvětil Dawson a lehl si vedle ní. Joey si opřela hlavu o jeho rameno a začala nezadržitelně plakat. Dawson jí pevně objal a z očí mu také vytryskly slzy.

KONEC