Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Polibek

Joey Potterová, překlad: Petr Říhánek


Když zavřel dveře, nabyla pocit, že vstoupili do nějaké časové kapsy. Bylo pozdě. Byli unavení a nervózní, naplňovala je úzkost z budoucnosti. Měla pocit, jako by byli na samém konci "Petera Pana" a zvažovali pro a proti Země-Nezemě. Když hodil na postel prázdný kufr a začal pomalu shromažďovat své věci, pomyslela si, že jezení imaginárního jídla a létání zní vlastně zatraceně moc dobře. Chtěla ho vzít za ruku a říct mu to, žadonit, aby závažné životní rozhodnutí jen o malou chvilku odložil. Ale on se na ní nedíval. Vlastně jí připadalo, že se jejím očím vyhýbá, jako by setkání s nimi mohlo otevřít stavidla. Nikdy se v tom pokoji kluka, kterého znala, co jí připadalo jako celý její život, necítila tak zvláštně. Pokoj byl stejný. Jistě, filmové plakáty se postupem doby změnily. Na zdech nyní visely fotografie jeho přátel, které pořídil, v jejich tvářích se zračilo upřímné štěstí. Všude byly relikty z jejich společně prožitého dětství. Skříň, kde přehrávali Spielbergovy scény, postel, kde strávili spoustu večerů koukáním na filmy, ale častěji vzájemným hašteřením, které se během let vyvinulo z rýpání a vyzývání v něžnost. A zase zpět.

Něžná část byla krátká. No, upřímně řečeno, něžná část byla stálá, ale došli k tomu, že jí vyjadřovali jen sporadicky. Byli hrdiny špatného načasování.

Nyní měl své věci rozprostřené po celém pokoji a ona se mu pokusila pomoct je sbalit. Sbalit na cestu letadlem následujícího rána pět tisíc kilometrů od ní. Po celé jejich životy je oddělovala jen zátoka. Vklouznutí mu oknem do pokoje, když si s ním potřebovala promluvit, se stalo samozřejmostí. Nyní už náhle nic samozřejmé nebylo. Kdo věděl, jak často budou přijíždět domů? Kdo věděl, jaká rozhodnutí učiní na vysokých a kam je tato poté zavedou? Náhle ovšem nemohla vystrnadit z mysli podstatnější otázku. Kdy budou opět spolu? Ne jen ve smyslu vzdálenosti, ne jen ve smyslu společného oběda, ale ve smyslu něčeho většího. To ovšem nahlas říci nemohla. Ještě ne, když pozůstatky uplynulých let stále visely mezi nimi, ať už se jí to líbilo nebo ne. Proti své vůli už dospěli. Dovolila si zamilovat se do někoho jiného a viděla ho učinit totéž. Co by si nyní ještě vůbec mohli říct? Čím teď byli jeden pro druhého?

Složila jedno z jeho triček a pak ho opět rozložila, podivně nervózní. On znovu a znovu převracel v ruce nějakou knihu, jako by rozhodnutí, zda si jí vzít s sebou na druhou stranu země, bylo náhle nejtěžším rozhodnutím, které musel v životě učinit. Tisíckrát mu v tom pokoji hleděla do tváře. Ale bylo něco jiného v tom, jak jí jeho oči zkoumaly tvář. Něco jiného v tom, jak jí připadal nervózní, kdykoli se jejich ruce dotkly, když dávali věci do kufru. Bylo to, jako by stáli nad propastí, nejistí, co by znamenal skok.

Něco se začalo dít. Něco, co se dlouho probouzelo, se začalo drát na povrch. Věděla, že si povídají; slova nad nimi visela jako komiksové bubliny. Ale bylo to, jako by byla pod vodou a neslyšela je. Najednou cítila jen teplo sálající jí z vlastní pokožky a ozvěnu ve své mysli.

A pak, jen tak, se líbali. Nevěděla, jak k tomu došlo. Neměla tušení. Myšlenka na líbání toho kluka jí nepřišla na mysl roky. Což bylo divné. Protože kdysi nemyslela na nic jiného.

A pak, jen tak, to skončilo. On si odkašlal, ona si přešlápla z nohy na nohu. A zasmála se pro sebe. Byl to jeden z těch okamžiků. Jeden z těch okamžiků, kdy přestanete být pouhým smrtelníkem a dosáhnete - byť nakrátko - opravdové velikosti. Takových okamžiků s tím klukem prožila spoustu. Ale nyní odjížděl a nic už nikdy nebude jako dřív.

KONEC