Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Všechny mé včerejšky

LeeryAndPotter, překlad: Petr Říhánek


1

Jasně červené auto zastavilo před domem, jako by k němu patřilo. Nepatřilo, samozřejmě. Pro řidiče toho vozidla byl však ten dům téměř druhým domovem.

Pacey J. Witter vystoupil a nadechl se odpoledního vzduchu.

"Ó, domove, sladký domove," řekl. "Víte, nikdy mě nenapadlo, že budu mít takovou radost, že jsem zas ve starým dobrým Capeside."

"Copak, stáváme se nostalgičtí?" zeptala se Joey, když vstala ze zadního sedadla.

"Pro tvou informaci, ano," odvětil.

Náhle z místa spolujezdce vystrčila hlavu blondýna se slunečními brýlemi.

"Takže tady jsi vyrůstala?" zeptala se blondýna Joey. "Hezký, takovým předměstským způsobem."

"Audrey, dům Bessie je ve skutečnosti na druhý straně řeky," opravila jí Joey. "Tohle je Dawsonův. Teda jeho mámy. Kde jsi k nim přišla?"

Joey ukázala na její brýle.

"K těmhle?" zeptala se Audrey. "Ty mám od toho kluka s tričkem 'Zbraně lidi nezabíjej, jadadadá'. Z toho baru."

Joey jí obdařila pohledem.

"Ukradla jsi je jednomu z těch velkých, můžu dodat potencionálně nebezpečných, lidí?" zeptala se jí Joey.

"Ne, půjčila jsem si je," bránila se Audrey.

"Nemůžeš si něco půjčit od někoho, koho už nikdy neuvidíš."

"No, bóže, vždyť přece nevěděl odkud jsme," řekla a vystoupila z auta. "Já jsem tak mazaná."

Pacey se za dívkami tlumeně rozesmál.

"Připomeňte mi ještě jednou, proč tu jsme?" řekl. "Vždyť to není na cestě do Bostonu. Je to hodinová zajížďka. Brecher blázní, když nejsem v dosahu svýho záznamníku."

"Zmeškala jsem Lilyny narozeniny, chci jí to vynahradit," připomněla jim Joey.

"Jo, no, jsem jen rád, že jsme v Bostonu vyhodili toho chechtálka," řekl Pacey. "Nechceme ho v Capeside ani na minutu. Tohle město samo o sobě vře napětím. Vhoďte sem chodící továrnu na hormony a ocitnete se uprostřed epidemie."

"Ouuuu," poznamenala Audrey a vzrušeně k Paceymu přiskočila. "Vře napětím? Povídej. K čemu se můžu přichomýtnout?"

Joey se otočila stranou.

"A je to tady," zamumlala.

"Řeknu ti to takhle, Audrey," začal Pacey. "Capeside je malý město, takže vyvolává v lidech podvědomý touhy zbabrat si vlastní životy. Něco mezi filmem Johna Hughese a Jerry Springerem."

"Zajímavá kombinace," poznamenala Audrey.

"Abych to zkrátil, je to tu komplikovaný," pokračoval Pacey. "Bereš si všechno příliš osobně. Když se zdá, že už není možný, aby se situace zhoršila, často se ještě zhorší. A je tu fakticky nemožný udržet platonický přátelství mezi opačným pohlavím, pokud není jeden z nich gay. A ani to vždycky nefunguje."

"No, já se nebojím," řekla Audrey. "Jsem pohodová holka. Nad napětí jsem povznesená."

"Varoval jsem tě, mladá dámo," řekl Pacey s pozvednutým ukazováčkem. "Dej tomu čas a tohle naše městečko dostane i tebe."

*****

Otevřeli dveře Dawsonova bývalého domova a vešli dovnitř.

"Haló?" zavolala Joey. "Je tu někdo?"

Rozhlédli se kolem a pak zaslechli z gauče zasténání.

"Jestli je to ten, kdo si myslím, že je, tak doufám, že je sám," zamumlal Pacey.

Po pravdě řečeno v totéž doufala i Joey. Vidět Dawsona Leeryho dovádějícího s Jen bylo to poslední, co by v té chvíli chtěla.

Naštěstí tam byl pouze Dawson.

"Ahoj," řekl nejistě, když pozvedl hlavu, oči napůl zavřené.

Joey musela ovládnout úlevné oddechnutí a při pohledu na Dawsona se dokázala usmát.

"Čau, D-Mane!" pozdravil ho Pacey. "Divokej večírek, co?"

"Ach... sklapni," odvětil Dawson s úšklebkem. "Já nejsem ten, kdo si hraje na taxi službu pro Charlieho Todda. Není tady, že ne?"

"Ale jdi, chlape," řekl Pacey. "Jsi cvok, jestli si myslíš, že bych toho kluka nechal byť jen jednou nohou vkročit do Capeside."

"To jsem rád," řekl Dawson.

Přistoupila k nim Audrey.

"Sice je zábavný koukat, jak se tu vy dva škádlíte, ale moh by mi někdo zodpovědět tu velkou otázku?"

Pacey a Dawson na ní zmateně pohlédli.

"Jakou otázku?" zeptali se jednohlasně.

"Kde je dítě?" řekla vzrušeně. "Slyšela jsem, že je to hotovej andílek."

Dawson se tlumeně zasmál.

"Je nahoře ve svým pokoji," řekl a ukázal ke schodům.

Bez dalšího slova se Audrey tím směrem rozběhla.

"Tak kde je Jen?" zajímal se Pacey.

"V Bostonu," odvětil Dawson. "Jo, ráno odjela s babičkou a Jackem."

"To se divím," poznamenala Joey. "Tvůj zdejší světský život byl snad na ní příliš nudný?"

Joey se zasmála. Očividně to nemyslela vážně a Dawson to věděl. Ale to stejně nepomáhalo.

"Odjela kvůli tomu, že jsme se právě rozešli," řekl a dostalo se mu od jeho dvou nejstarších přátel šokovaných pohledů.

"Cože?!" zeptal se Pacey, který tomu nemohl uvěřit. "Dala ti kopačky? Na narozeniny tvý sestry?"

"Právě když se má máma chystá zase randit," doplnil Dawson ztrápeně.

Joey k němu přistoupila.

"Jsi v pořádku?" zeptala se ho.

Joey nevěděla, jestli má být šťastná nebo smutná. Konec konců Jen byla nejspíše hlavní důvod, proč nebyli s Dawsonem spolu. Ale nerada ho viděla nešťastného. Bez ohledu na důvod.

"Jo, vlastně ano," ujistil jí. "O kopačky ani tak nešlo, spíš o vzájemnej souhlas, že půjdem odlišnými cestami, ale stejně to... no, bolí."

"To je prostě na draka, chlape," zamumlal Pacey. "Promiň, měli jsme tu bejt."

"Ne, to je v pohodě... vážně," řekl jim Dawson. "Jsem jen rád, že jste tu teď. Zcela jistě jste nám tu chyběli. Lily se moc líbil ten tvůj dárek."

Joey se usmála a pokoušela se nezčervenat.

"Hele, kam odběhla tvá holka?" obrátil se Dawson na Paceyho.

Právě v té chvíli začala scházet ze schodů Gale s Audrey ve vleku.

"Doufám, že tady k někomu patří," řekla Gale. "Našla jsem jí nahoře, jak žvatlá na mou jednoroční dcerku."

"To bych mohla být já, paní Leeryová," řekla Joey a přistoupila k nim. "Gale, seznamte se s mou spolubydlící Audrey."

"To je tvá spolubydlící?" zeptala se Gale. "To zní jako Oskar a Felix."

"Uf, uf, ani náhodou, já nejsem Jack Lemmon," bránila se Audrey.

"Hele, jestli je někdo Felix, tak Potterová," přidal se Pacey.

"Takže já jsem ta hezčí?" odvětila Audrey nadšeně.

"Hezčí?" zeptal se Pacey. "Co máš na Matthauovi?"

Nakonec promluvil Dawson.

"Taky je to Paceyho nová holka."

"Proč mě to nepřekvapuje?" odvětila Gale s úsměvem.

*****

Později toho dne se čtyři přátelé procházeli capesideskými ulicemi. Joey všechno Audrey ukazovala.

"... a támhle bývala Ledárna."

Audrey se k ní se zájmem otočila.

"Ledárna?" zeptala se.

"Restaurace, kterou vlastnila její rodina," vysvětlil Pacey. "Shořela před pár lety."

"A sakra," poznamenala Audrey. "Tak kde se teda najíme?"

"Nejspíš u Leeryů," odvětil Pacey.

"V žádným případě, najíme se venku," hádala se Audrey.

Dawson se krátce zasmál.

"Měl na mysli máminu restauraci," informoval jí Dawson. "Leeryovic rybí restauraci."

"To jste snad všichni někdy pracovali v restauraci?" zeptala se. "O co jde? Joey dělala v restauraci, ty jsi dělal v restauraci, Pacey dělal v restauraci."

"Á, ale já jsem kuchař... velkej rozdíl," opravil jí Pacey.

Pak Audrey něco zahlédla.

"Zeptám se támhletoho poldy na cestu," řekla a odběhla.

"Cože?" zeptal se Pacey zmateně. "Audrey, počkej!"

Ale bylo příliš pozdě.

Policista vykláněl hlavu z okénka svého auta, nejspíše něco hledal, když se k němu Audrey zezadu bez varování přiblížila.

"Nazdar, důstojníku!" zvolala.

Překvapený policista se praštil hlavou o okraj okénka.

"Au!" vykřikl a otočil k ní hlavu.

"Co... co je?" zeptal se zástupce Doug Witter.

"Ahoj, mohl byste mi říci, kde bych mohla dostat, já nevím, nějakou mapu?" zeptala se. "Jsem turistka a tak vůbec, potřebuju vědět, kam se jak dostanu."

"A kvůli tomu mě obtěžujete?" zeptal se rozzlobeně. "Kvůli mapě?"

"No... jo," odvětila s úsměvem. "Víte, trochu mi připomínáte Roda Dunlopa ze Dnů slávy. To je tím malým městem."

V té chvíli se za ní objevil Pacey.

"Ahoj, Dougie, seznam se s mou holkou."

Doug jen obrátil oči v sloup.

"Měl jsem to vědět," zamumlal. "Nejsi dobrej průvodce, bráško?"

Audrey otevřela ústa do širokého úsměvu.

"Bratr?!" zeptala se. "Povídej."

Pacey si povzdechl.

"Audrey, zástupce Doug," zamumlal.

"Á, takže tohle je ta Audrey Liddellová," řekl Doug. "Ty hororový historky, co jsem o tobě slyšel..."

"Hororový historky?" zazubila se. "Jaký hororový historky?"

"Dougie kámoší s Brecherem," začal vysvětlovat Pacey. "Tak nějak jsem přišel k tý práci."

V té chvíli se v hlavě Audrey rozsvítilo. Dostala nápad.

"Co kdybych se zejtra večer zastavila?" zeptala se Douga. "Víš... moh bys mě představit celýmu Witterovic klanu."

Když to Pacey uslyšel, poklesla mu čelist a do očí mu vstoupil děs.

"Jistě, klidně oba přijďte," široce se usmál Doug.

Než se mohl Pacey začít přít, Audrey ho umlčela vášnivým polibkem. Pak ho odtáhla pryč.

*****

"Co si sakra myslíš?!" zeptal se Pacey, když se usadili ke stolu v Leeryovic restauraci.

"Milenecký hašteření?" zeptal se Dawson s úsměvem.

"Pozvala se na půdu mý famílie," informoval je Pacey.

Joey a Dawson na Audrey upřeně pohlédli.

"ZBLÁZNILA SES?!" zeptali se jednohlasně.

"Co je?" zeptala se Audrey. "Holka chce vidět, kde vyrůstal její milej. Co je na tom špatnýho?"

"V případě každýho jinýho kluka, by odpověď byla nic," řekla Joey své spolubydlící, "ale nikdy jsi neviděla Paceyho rodinu. Nevíš, jaký to u nich je."

"Hele, já myslím, že Doug je suprovej," hádala se Audrey.

"Doug a Gretchen jsou výjimky," poznamenal Dawson, zatímco si usrkl ze svého pití. "Věř mi, nepřežiješ večeři bez toho, abys nechtěla křičet."

Audrey se jen usmála.

"Víte, čím víc slyším, tím víc tam chci jít," informovala je.

Joey si v té chvíli uvědomila, co Audrey dělá. Audrey očividně ve své košaté mysli něco plánovala. Joey jen nevěděla co.

"Dobře, dobře," řekl nakonec Pacey. "Půjdem."

"Joooooo!" zvolala Audrey a vyhodila ruce do vzduchu. "Slibuju ti, že toho nebudeš litovat."

"Doufám, že ne," odvětil Pacey

"Slavná poslední slova," zamumlal Dawson při pohledu z okna.

*****

Ten večer Dawson ležel v posteli. Ve své staré posteli... té, ve které vyrůstal.

Bylo zvláštní tu zase být po těch několika měsících strávených v Bostonu. Jistě, byl to zvláštní pocit, když se vrátil z LA, ale tohle bylo jiné. Když byl v LA, bylo to pro něj spíše jako prázdniny. Návrat do Capeside byl jako konec prázdnin. V Bostonu to takové nebylo. V Bostonu si našel nový život. Dospělý život. Uvádělo ho v úžas, že by si to nejspíše nikdy neuvědomil, kdyby se nevrátil z LA. A nevrátil by se, kdyby...

...kdyby...

...kdyby nebylo Joey.

Znovu ho to zasáhlo. Když byl s Jen, bylo snadné na to vše zapomenout. Ale nyní ho to zasáhlo jako přílivová vlna.

Jeho otec... Joey... všechno. To na něj bylo příliš.

"Prostě na to nemysli," řekl nahlas.

Ale kdykoli jí viděl, bylo těžší a těžší na to nemyslet. Její úsměv, způsob, jakým si odhrnovala vlasy, když byla nervózní. Ten široký úsměv, když měla opravdu dobrou náladu. Její rty.

"Dawsone?" ozval se od dveří hlas a vytrhl ho z fantazírování.

Vzhlédl a spatřil tam Joey, která za sebou zavřela dveře.

"Nemůžu spát v pokoji pro hosty," řekla mu. "Zdi jsou moc tenký."

"A?" zeptal se jí a posadil se. "O co jde? Co je na tom špatnýho? Bojíš se, že Lily začne brečet?"

Pamatoval si na ty noci, kdy k němu vklouzla oknem do pokoje, protože potřebovala uniknout Alexově pozdně nočnímu nářku.

Na tváři se mu objevil úsměv.

"Ne, spíš jde o ten hlasitej nářek vášně, co se ozývá z vedlejšího pokoje," řekla.

Dawson si nemohl pomoci a rozesmál se.

"Ach bože, Pacey je hroznej sám o sobě," řekl Dawson. "On a Audrey spolu to je nejspíš hormonální rychlojízda. Nevím, jak s ní můžeš vydržet v těhlech dnech bydlet."

"Jsem jen ráda, že už mě nevykopává z pokoje každou noc," nepatrně se usmála Joey. "Znám toho kluka, takže můžem lehčejc spolupracovat, když potřebujou volnej pokoj."

Dobře, prostě jí dej nafukovací madračku do Lilyna pokoje, pomyslel si Dawson. O nic nejde.

"Nemohla bych pro dneska přespat v tvý posteli?" zeptala se nevinně.

Řekni ne, Dawsone. Prostě... řekni... ne.

"Ehm, jistě," odvětil.

IDIOTE!

Joey se usmála a v klouzla k němu do postele. Když Dawson ucítil, že se její noha pod přikrývkou otřela o jeho, náhle ztuhl.

"Tohle jsme neudělali od patnácti," řekla a pohlédla na něj.

"Jo," odvětil. "Ani nevím, jestli si pamatuju, kdy jsme naposled spali ve stejný posteli."

"Já jo," řekla a zavřela oči. "Jeli jsme za mým tátou a museli jsme se zapsat v motelu."

Jako úderem blesku se Dawson vrátily vzpomínky. Vše bylo jasné jako toho dne.

"Pamatuješ si něco z toho, co jsem tam říkal?" zeptal se jí Dawson.

"Mm-hmm," řekla stále se zavřenýma očima. "Něco o tom, že nejsi schopnej se rozhodnout mezi svou hlavou a srdcem, že?"

"Jo," povzdechl si. "Víš, někdy mám pocit, že je to problém, přes kterej se nikdy nedostanu. Srdce mi říká jedno, ale hlava říká něco jinýho. 'Jako by ty dvě věci nebyly kompatibilní'"

Pohlédl na Joey, která ale už usnula.

"Jen si přeju, abych věděl proč," pokračoval a mluvil k sobě. "Chci říct, že bez ohledu na to, jak jsem se změnil, pořád mám ten problém. Proč to tak je? Je to mý prokletí vždycky si myslet jedno a cítit něco jinýho? Jen... následoval jsem svou hlavu, že jo? Prostě jsem řek svýmu srdci: 'Tolikrát jsi mi ublížilo, takže tě už poslouchat nebudu.' A čeho jsem tím dosáh?"

Povzdechl si a sklopil zrak.

"A pak jsi tu ty," řekl. "Co jsi cítila k Wilderovi? Proč jsi to cítila? Tolik jsem ti chtěl pomoct, ale nemoh jsem. Proč? Protože jsem se bál toho, co cítím. Já prostě... já to nechápu. Myšlenka na tebe... na nás... bolí to. Když myslím na nejhorší okamžiky svýho života, vždycky jsi jejich součástí. Ale, jak je mi život drahý, já tě prostě nemůžu přestat milovat. Ty... ty jsi pro mě všechno, Joey. Měla jsi pravdu, víš? Kdybys jela do New Hampshiru se mnou ty, stalo by se nejspíš to samý. S jedním malým rozdílem. Bez ohledu na to, kolik Jen nebo Gretchen je v mým životě, nikdy nebude žádná jiná Joey. Nikdy nebude žádná jako ty. Jsi má životní láska, má spřízněná duše, a já nechápu, proč ti to prostě nemůžu říct."

Dawson pomalu vyklouzl z postele. Svlékl si pyžamo a vzal si teplé oblečení. Pak odešel z pokoje.

Když scházel ze schodů a mířil ke dveřím, někdo ho z jednoho z pokojů sledoval. Ten člověk se rozhodl, že ať už jde kamkoli, bude mít společnost.

*****

Kdyby Dawson zůstal ve svém pokoji o chvilku déle, viděl by otevřít se pár očí. Ty oči byly zarudlé slzami.

Myslel si, že Joey spí, zatímco ve skutečnosti slyšela každé slovo, které mu vyšlo z úst.

2

Dawson se procházel podél zátoky nedaleko doků.

Nemohl si pomoci a usmál se. Co byl doma, stával se trochu nostalgickým. Vzpomínal na vše, co se v tom městečku přihodilo.

Na to dobré i na to špatné.

"Přináší to zpátky vzpomínky, co?" řekl hlas za ním.

Otočil se a samozřejmě... přímo za ním stál Pacey.

"Pamatuješ, kdy jsme byli na tomhle místě naposled?" zeptal se. "Byl bych radši, kdyby ne..."

Dawson se nepatrně usmál.

"Tu noc jsme byli připravení zabít jeden druhý, co?" odvětil Dawson. "Bože, jak já tě nenáviděl."

"Cos to tenkrát říkal?" zeptal se Pacey. "Zeptal jsem se tě, jestli si pokoušíš hrát na hodnýho a tys řek 'to už jsi za mě udělal ty' nebo tak něco. Musím uznat, že to byla ta nejlepší replika, co jsem kdy slyšel. Překonal si s ní i Joey."

Oba se rozesmáli.

"Přemýšlím, jestli je tohle to, co se říká," řekl Dawson.

"Cože?" zeptal se Pacey.

"Když se říká, že tomu, co vypadá v danou chvíli zle, se jednoho dne člověk zasměje," odvětil Dawson.

Dawson to zlehčoval, ale Pacey slyšel v jeho hlase hořkost. Nebyla však namířená vůči němu. Ale měla s ním něco společného.

"Proč jsi za mnou šel?" zeptal se ho Dawson.

"Protože mi připadá, že bys právě teď moh potřebovat kámoše," odpověděl Pacey. "A upřímně řečeno, nikdo nezná tenhle konkrétní problém líp než já. Kromě tebe samozřejmě."

"A co přesně je ten důvod, proč mě obtěžuješ, Pacey?" zeptal se Dawson.

"Jedním slovem: Joey," prohlásil Pacey.

Dawson se s povadlou tváří otočil stranou.

"Jsi si jistej, že ti není nepříjemný se o tom se mnou bavit?" zeptal se Dawson tiše.

"Když se můžu bavit s ní o tobě, tak se zatraceně jistě můžu bavit s tebou o ní, Dawsone," řekl mu Pacey.

Překvapený Dawson se k němu znovu otočil.

"A to jsi udělal kdy?"

Pacey se na okamžik odmlčel.

"Po Mitchově pohřbu," odvětil tiše.

Ta vzpomínka Dawsona zabolela. Stále to pro něj byla otevřená rána.

"A o čem jste jako mluvili?" zeptal se Dawson.

"Hele, proč se jí na to nezeptáš sám?" vrátil mu otázku Pacey.

Odpověď nedostal. Povzdechl si a pokračoval: "Že jsi se kvůli ní vykašlal na školu."

"Víš, to není tak úplně pravda," odvětil Dawson. "V LA se mi nelíbilo. Možná si myslela, že to bylo kvůli ní, ale..."

"Ani to nezkoušej, D-Mane!" přerušil ho Pacey. "Znám tě až moc dobře. Jsi beznadějnej romantik, takže takovejhle scénář na tebe dokonale sedí."

"V těhlech dnech už ani tak ne," zamumlal Dawson.

Pacey na něj pohlédl. Zdálo se, že to bude těžší, něž si myslel.

Náhle dostal nápad.

"Neměl by ses o mě tolik strachovat, víš?" řekl. "Už jsem na ní natolik zapomněl, že už to ani není zábavný. Ale stejně to bolelo koukat se, jak po ní Charlie tenhle víkend bezustání vyjížděl."

Jakmile to Dawson uslyšel, napjaly se mu svaly.

"Ten Jenin Charlie?" zeptal se a pokoušel se skrýt, jak je rozrušený. "Co si Joey vůbec myslí, že může tomu slizounovi věnovat byť jen sekundu ze svýho času. 'Zazpívej si s mou kapelou.' Ježíšikriste. Tomu klukovi jde o jedno a jen o to jedno a ty to víš. Jak může bejt Joey tak..."

Pacey se zazubil.

"Co?" zeptal se Dawson.

"Žárlíš," řekl Pacey.

"Nežárlím!" lhal Dawson.

"Ale ano, žárlíš," opravil ho Pacey. "Žárlíš, protože i po vší tý době jí pořád chceš. Jen ti už nestojí v cestě a to dělá celej ten tvůj vnitřní zápas ještě těžším."

Dawson si frustrovaně povzdechl.

"Zatraceně, Pacey, proč musíš mít vždycky pravdu?"

Pacey pozvedl ruce vysoko do vzduchu.

"No, to je mý prokletí," zažertoval. "Byl jsem zapletenej uprostřed týhle záležitost mezi váma dvěma dost dlouho na to, abych viděl na kilometry daleko. Jediný lidi, který to nevidí, jste vy dva. A abych řek pravdu, Dawsone... už je nám z toho všem zle."

Dawson na něj pohlédl se zúženýma očima.

"A co bych podle tebe měl jako udělat? Pokoušel jsem se to zanalyzovat. Pokoušel jsem se to přijmout, pokoušel jsem se jít dál... došly mi nápady."

"Fakt chceš vědět, co si myslím?" zeptal se Pacey.

"Jsem zoufalej," odvětil Dawson.

"Měl bys do toho prostě praštit," řekl Pacey. "Udělej to a uvidíš, co se stane."

Dawson na něj trochu zmateně pohlédl.

"Udělej co?" zeptal se.

"To velký 'to'," prohlásil Pacey.

Dawson vytřeštil oči.

"Ty navrhuješ, abych se... abych se s ní prostě z čista jasna vyspal?!" zeptal se šokovaně. "Pacey, ty ses snad úplně POMÁT?!"

"V čem je problém?" zeptal se Pacey v pokusu uklidnit svého přítele. "Ty s nikým nechodíš, ona s nikým nechodí... jste na vysokejch. O vaše 'poprvý' přece nejde, tak proč z toho dělat vědu?"

"Právě jsem se rozešel s Jen, vzpomínáš?" připomněl mu Dawson. "To by byl dost velkej skok, nemyslíš?"

"No a?" zeptal se Pacey. "To jsi udělal s Jen, ne? Jakej by v tom byl rozdíl s..."

"Protože to musí bejt jiný," přerušil ho Dawson. "S Joey... to prostě... to prostě musí bejt výjimečný."

Dawson tam na chvíli stál v tichosti. Samotného ho jeho vlastní slova překvapila.

Pacey tam stál a zubil se jako idiot.

"Gratuluju, Dawsone," řekl. "Právě jsi udělal první krok."

"Počkej chvilku," odvětil Dawson. "Udělal jsi to schválně, že jo? Věděl jsi, že takhle zareaguju."

Pacey přikývl.

"Hele, ale stejně si myslím, že bys to měl udělat. Neuděláš to, ale já bych to na tvým místě udělal."

Dawson se zlehka usmál.

"Jsi mistr v manipulaci, víš to?" poznamenal.

"No," odvětil Pacey, "učil jsem se od nejlepšího. Pojď, vrátíme se, než zjistí, že jsme pryč. Dostanu se do větších trablů než ty."

Společně zamířili zpět k domu.

*****

Pacey vešel po špičkách do pokoje pro hosty. Pokoušel se nevzbudit Gale a Lily.

"Kam jsi odběh?" ozval se hlas Audrey. "Schováváš si snad venku další holku?"

Pacey pohlédl na postel, na které seděla Audrey a usmívala se na něj.

"Jistě," odvětil. "Celej tým roztleskávaček z Capesideský střední. Pacey Witter, lupič srdcí... to jsem já."

Pacey došel k posteli, Audrey ho objala kolem krku a vášnivě ho políbila.

"Pokud jsem já tvá favoritka," řekla. "Jinak tě zbiju."

"To zní sice lákavě...," začal, ale Audrey ho stáhla na postel.

Pak se dlouhou dobu líbali a Audrey mu při tom sundala kabát.

"Tak kam jsi to vlastně šel?" zeptala se mezi polibky.

"K dokům," odvětil. "Šel jsem za Dawsonem. Ten kluk je na tom právě teď fakt bledě."

"Kvůli kopačkám?" zeptala se zmatená Audrey. "Ale jdi, podle toho, co jsem slyšela, si s tím Dawson Leery umí poradit sám."

"A taky chce zpátky Joey," doplnil Pacey.

Když to Audrey zaslechla, přerušila líbání.

"Dobře, naslouchající a chápající Audrey si zabírá první řadu," žertovala. "Ven s tím, pusinko."

Pacey se nad jejím příkazem zasmál a pak začal vysvětlovat.

"Chce jí, ale nepřizná si to. Je to jako obvykle. Bojí se, že k němu necítí to samý."

"On je mentál nebo tak něco?" zeptala se popletená Audrey. "Jsem její spolubydlící, vím svý. Ta holka je do něj udělaná."

"Myslíš, že to nevím? Vlastně jsem mu navrh, ať se spolu vyspí, aby už ten začarovanej kruh jednou provždy skončil."

"Ty jsi kluk podle mýho gusta."

"Nemyslel jsem to tak. Jen jsem chtěl, aby si přiznal, že něco skrejvá."

"Nemohli bysme jim něco namíchat do pití a zamknout je v temným pokoji s topením na plný pecky?" navrhla Audrey. "To by byla prča."

Pacey se rozesmál.

"Nevěřím, že mě v tom překonáváš," žertoval. "Znáš Joey asi tak... devět měsíců? Já je znám od tý doby, co jsme byli děti, a pořád si s nima nevím rady."

"Protože si to komplikuješ."

"A čím jako?"

"Ono to není tak složitý, jak si myslíš. Už nejste na střední škole, pravidla se změnily. Zapomeň na předem vytvořený představy, jak od nich čekáš, že se budou v blízkosti toho druhýho chovat, ty už tak nutně platit nemusí. Jsou to lidi, mají hormony, s nikým nechodí a jsou do sebe zblázněný. Nakonec se to stane. Otázkou pouze je kdy."

"Myslím, že o tom se něco píše v psychologii. Jakože si udržujou odstup kvůli nějakýmu podvědomýmu pudu."

"Děkuji vám, pane Freude," řekla Audrey a obrátila oči v sloup.

"Ne vážně, myslím, že jsem to pochopil," pokračoval Pacey. "Joey umřela máma a on tam pro ní byl po celou dobu. Zemřel mu táta a následovala přesně opačná reakce. Proč to? Jakej je rozdíl mezi... uf, je příliš pozdě na tohle zatracený psychologický analyzování!"

"Díkybohu," řekla a znovu ho povalila na postel.

"Už ti někdo řek, jak je ti těžký odolat?"

Audrey se krátce zazubila.

"Kolik času nám zbejvá do východu slunce?"

"Asi šest hodin," odpověděl Pacey.

"Fajn," řekla Audrey a začali se znovu líbat.

*****

Mezitím se Dawson vrátil do svého pokoje. Joey teď už skutečně spala. Ale když vklouzl do postele, všiml si, že místa pod očima má zarudlá a nateklá.

Plakala. Ale kvůli čemu?

Možná to bylo kvůli celé té záležitosti s Charliem. Nebo kvůli Capeside... možná jí pohled na Lily připomněl její matku nebo tak něco.

Dawson se k ní přisunul a zlehka jí políbil na čelo. Když to dělal, přivoněl si k jejím vlasům. Okamžitě zjistil, že pořád používá stejný šampon, jako když spolu chodili.

Bože, zdálo se to být tak dávno.

Při té vzpomínce se usmál. Pak se pomalu bez dalšího hnutí nechal polapit spánkem.

*****

První věc, kterou Joey spatřila, když se probudila, byla tvář spícího Dawsona Leeryho, kterou měla přímo před sebou.

Okamžitě zpanikařila.

Co to udělali? Bylo příliš brzy... právě se rozešel s Jen... znamenalo to pro něj vůbec něco?

V té chvíli si vzpomněla, co se stalo. Myslel si, že spí, a vyznal jí lásku. Řekl každou jednotlivou věc, na kterou čekala od poslední večera v tom pokoji, a on neměl tušení, že to slyšela.

Pak odešel a ona plakala, až usnula.

Jediná vysvětlení bylo, že se pak vrátil a vplížil se znovu do postele. Musel usnout, zatímco se na ní díval.

Nad tou myšlenkou se Joey usmála, ale rychle si uvědomila, že musí vstát dříve než on. Nechtěla mu stanout tváří v tvář v téhle konkrétní pozici.

Joey bez dalšího přemýšlení vyklouzla z postele a zamířila dolů. Málem při tom vrazila do Audrey.

"Á, rychlej Gonzales," poznamenala její spolubydlící. "Co ten kvalt?"

Joey se začala smát Audreyině vzhledu. Vlasy měla rozcuchané a Joey by mohla přísahat, že má na sobě Paceyho tričko ze včerejška.

"Audrey, jsi v pořádku?" zeptala se, zatímco se stále pochechtávala.

"Kafe," odvětila Audrey. "Hned!"

Audrey neomylně zamířila do kuchyně, kde už Gale začala připravovat snídani. Obě dívky se posadily a brzy se k nim připojil Pacey.

Měl na sobě jedno z Dawsonových starých triček... to, všimla si Joey, které si Dawson vzal na jejich první rande.

"Vypadáš jak truhlík," zasmála se Audrey.

"Je to jedno z Dawsonových," poznamenala věcně Joey.

V té chvíli Audreyina tvář zrudla.

"Ale neřekneš mu to, že ne?" zeptala se. "Pěkně prosím, slibuju, že odteďka už o tobě Paceymu nic špatnýho neřeknu."

Joey jí obdařila chladným pohledem.

"Odteďka?" zeptala se.

Pacey si začal pohvizdovat.

Téměř jako na povel začal scházet ze schodů Dawson.

"Čau, D-Mane!" přivítal ho Pacey. "Přemýšlel jsi o tom, o čem jsme mluvili?"

Dívky na Dawsona zvědavě pohlédly.

"Ehm, jo, přemýšlel," řekl Dawson. "Moc jsem toho nenaspat. Chrápání Joey mě udržovalo vzhůru."

Joey mu věnovala uražený pohled.

"Já NECHRÁPU!" přela se.

"Ale chrápeš!" řekli jednohlasně Pacey a Audrey.

Přistoupila k nim trochu zvědavá Gale.

"Ehm, ty jsi spala minulou noc v Dawsonově posteli, Joey?" zajímala se. "Ne že by mi do toho něco bylo, ale..."

Joey zrudly tváře.

"Jen platonicky, paní Leeryová," ujistila jí Joey.

Dawson se ve snaze změnit téma obrátil na Paceyho.

"Tak kam máte dneska namířeno?" zeptal se.

"Do pekla," odvětil věcně jeho přítel.

"Půjdeme k jeho rodičům," opravila ho Audrey.

"Copak jsem to právě neřek?" zeptal se Pacey.

"Tvý rodiče nejsou zase tak špatní, Pacey," prohlásila Gale.

Po její odpovědi na ní všichni čtyři upřeli zrak.

"Co?" zeptala se nevinně.

"Mami, to fakt ani nezkoušej," řekl Dawson.

"A co ty, Dawsone?" zeptala se Gale. "Máš na dnešek nějaké plány?"

Dawson vstal od stolu.

"No, myslel jsem, že bych se šel mrknout na naší starou školu. Víš... pocit nostalgie a tak vůbec."

Pak odešel. Joey se ho pokusila následovat, ale Gale jí zarazila.

"Joey? Mohla bys jí na okamžik se mou? Chci si s tebou promluvit. V soukromí."

Joey na Gale trochu zmateně pohlédla. Pak jí mlčky následovala po schodech nahoru.

Pacey a Audrey jí právě tak zmatení sledovali odcházet.

3

Joey vešla do pokoje, kde na ní čekala Gale. Prohlížela si album s kresbami, které dala Joey Lily k narozeninám.

"Já vím, jsem z laciného kraje, co?" zeptala se v žertu Joey. "Prostě jsem myslela, že jí dám něco osobního, víte? Než začne žebrat o hračky a cukroví."

Gale se na ní usmála.

"Jsou překrásné. Jsi opravdu talentovaná."

"Jo, no, to říkají všichni," odvětila Joey. "Abych tomu sama věřila... to je něco jiného."

Gale se odmlčela a zavřela album.

"Chtěla jste se mě na něco zeptat?" řekla nakonec Joey.

"Jo," povzdechla si Gale. "Joey, těsně před tím, než tvá matka zemřela, požádala mě o jedno: abych se o tebe postarala. Řekla: 'Chci si být jistá, že má holčička bude mít někoho, kdo se o ní postará, zatímco bude dospívat.'"

Joey se na tváři objevil smutný úsměv. Stejný úsměv, který mívala kdykoli pomyslela na svou matku.

"Mám tě ráda, Joey," pokračovala Gale. "A Mitch tě měl také rád. Byla jsi... dokud nepřišla Lily, byla jsi to nejbližší dceři, co jsme kdy měli. Ale... to, co se pokouším říct, je, že svého syna mám ráda více."

Joey si skousla ret, nevěděla, kam to míří.

"Mám Dawsona moc ráda a nechci ho vidět trpět," řekla Gale. "Takže bych ráda věděla, jaké jsou tvé úmysly."

To byla otázka za milión, že? V té chvíli Joey ještě odpověď neznala.

Joey si znovu skousla ret.

"Mé úmysly? Já... já mám Dawsona ráda, paní Leeryová."

"To vím," odpověděla Gale. "Jen chci vědět, jestli je to v romantickém smyslu."

Joey neodpověděla. Jen smutně přikývla.

"Existuje jedno staré rčení, Joey," řekla jí Gale. "Říká se, že čím více tě někdo miluje, tím snadněji mu můžeš ublížit. Dawson prošel něčím, čím by nikdo tak mladý procházet neměl. Takže tě prosím, abys neudělala nic, co nejsi schopná dotáhnout do konce. Nemyslím si, že by si s tím jeho srdce poradilo."

"Pravda je taková, že si už vůbec nejsem jistá, co vlastně chci," přiznala Joey. "Jako by... bylo špatně, když něco udělám, bylo špatně, když to neudělám. Strašně se bojím, že to zkazím... že řeknu něco špatnýho, že nemůžu říct nic. A když něco řeknu... je příliš pozdě."

Gale se na ní na chvíli upřeně zahleděla.

"Co?" zeptala se Joey.

"To jen, že jsi mi ho teď připomněla, víš?"

Zmatená Joey na ní pohlédla.

"Mitche?" zeptala se.

Gale se zasmála.

"Ne," odpověděla stále s úsměvem. "Dawson mi připomíná Mitche. Ty jsi mi připomněla Dawsona."

"Není to tak nějak totéž?" zeptala se Joey.

Gale zavrtěla hlavou.

"Ne, myslím z dřívějška," pokračovala Gale. "Než začala mít naše 'dokonalá rodina' problémy. Dawson vždy hleděl na svět přes růžové brýle... vždy na něm viděl jen to nejlepší. Občas chodil po špičkách, jen aby se lidé kolem něj cítili líp."

Joey sklopila zrak a vřele se usmála.

"Vždy jsem přemýšlela, kdy o to přišel," pokračovala Gale. "Ale možná, že o tuhle perspektivu nepřišel. Možná jí jen předal tobě."

"Díky," řekla Joey a objala jí.

"Jen mi slib jedno, Joey," řekla Gale. "Jestli uděláš to rozhodnutí, v které doufám, učiň ho šťastným."

Joey vstala k odchodu.

"Cože?" zeptala se Joey. "Říkala jste, že doufáte... proč vkládáte naději do někoho, kdo mu ublížil tolik jako já?"

"Vlastně k tomu mám dva důvodu," odpověděla Gale. "Jeden je, že vím, co k tobě cítí."

"A ten druhý?"

Gale se usmála.

"Něco, co mi řekl Mitch, když ti bylo čtrnáct. Řekl: 'Je mi jedno, co říkají ti stupidní idioti v tý stupidní škole... tahle holka by byla nejlepší snacha na světě.'"

Joey se mírně začervenala a pak odešla.

*****

Dawson se rozhlédl po školní chodbě. Něco hledal.

Co? To nevěděl. Možná jen sám sebe.

Škola byla v podstatě opuštěná. Byly jarní prázdniny, což znamenalo, že se v ní nikdo přinejmenším jeden týden neukáže.

"No, tohle je zcela jistě překvapení," řekl nějaký hlas za ním.

Dawson se otočil a k svému překvapení spatřil ředitele Perskina.

"Ahoj, Dawsone," řekl Perskin. "Myslel jsem, že touhle dobou budeš v Los Angeles."

"Ve skutečnosti v Bostonu," odvětil Dawson. "Neptejte se... je to dlouhý příběh."

"Slyšel jsem o tvém otci," poznamenal Perskin. "Je mi ti opravdu líto. Byl to dobrý člověk."

Dawson přikývl. Ale jeho otec nebyl důvod, proč tam byl.

"Nevadilo by, kdybych se tu na chvilku porozhlédl?" zeptal se Dawson. "Víte... stará místa a tak."

"Klidně," řekl Perskin a vrátil se do své kanceláře.

Dawson pokračoval dál chodbou. Směrem ke knihovně.

*****

Dawson Leery pomalu došel ke stolu uprostřed knihovny. Vytáhl zpoza něho židli, sedl si a obhlédl místnost.

Náhle se ozvaly nějaké hlasy a zaujaly jeho pozornost. Dawson vstal a vydal se směrem, odkud hlasy zaslechl. A spatřil tam Paceyho Wittera.

Ale vypadal jinak. Na oteklém nose měl náplast a vlasy měl upravené v ceasarovském stylu. Vypadal mladší... tak na patnáct.

"Joey, slečno 'udělej, co říká'," řekl Pacey. "Pravdu nebo fant?"

Joey se na něj zamračila.

Dawson si nemohl pomoci a všiml si, jak překrásně vypadala, dokonce i tehdy. Její dlouhé tmavé vlasy jí splývaly na záda a lemovaly její nádhernou tvář.

"Pravda," řekla.

"Takže... kdo se ti líbí?"

"Kdo se mi líbí?"

"Jednoduchá otázka: koho miluješ? Pravdu."

Dawson pohlédl za Paceyho, aby spatřil zbytek party. Jen Lindleyovou, Abby Morganovou...

...a sebe.

Dawson s úsměvem došel k svému patnáctiletému já. Uvádělo ho v úžas, jak vypadá. Tak mladý... s tak otevřenýma očima a tak nevinný.

Opravdu byl někdy takový? Věřil celým svým srdcem, že se všechno nakonec vyřeší samo? Že klaďasové vždy vyhrají a hrdina odjede s dívkou do západu slunce?

Bože, jak tomu klukovi záviděl.

Dawson si stoupl za své mladší já a nadále sledoval Joey.

"Řekla jsem pravdu a myslela jsem fant."

"Pff," poznamenala Abby. "Lidi, vy jste sraby. Copak nikdo z vás nemluví pravdu?"

"Joey," řekl Pacey, "chci, abys líbala na rty celých patnáct vteřin... Dawsona Leeryho."

Oba se otočili k mladšímu Dawsonovi. Pacey poťouchle... a Joey nervózně.

"To nikdy ne!" namítla Joey.

"Pacey... neblázni!" řekli mu oba Dawsonové.

"Ne, musíš to udělat, Joey," připomněla jí Abby.

"Jo, Dawsone, pojď," požádala, čemuž její nejlepší přítel neochotně vyhověl.

Postavili se tváří v tvář a na chvíli na sebe pohlédli.

Pak se políbili.

Dawson se pomalu přesunul zpoza Jen a Abby blíže k mladému páru, v očích se mu formovaly slzy.

"Joey?" zašeptal, když v tom se náhle vytratili. Jako duchové.

Otočil se, protože za sebou zaslechl hlas. Známý hlas.

"Všichni jste začali být posedlý sexem," řekla Joey. "A ty taky, Dawsone. Ale pokud máš strach, že jsou všichni zkušenější, buď v klidu, máš kámošku, co asi umře jako panna."

"Joey, je to otázka času," slyšel říci svůj vlastní hlas, podle všeho odnikud.

"Než-li co?" zeptala se. "Než mi zkratuje mozek a já skočím do postele s každým klukem, co má auto a svaly? "

"Než najdeš pravýho."

Dawson jí pohlédl hluboce do očí, i když věděl, že mu nemůže pohled oplatit. Nad jejími dalšími slovy zadržel dech.

"Už se stalo," zašeptala. "Promiň, Dawsone, já nevím, co se děje. Mám takový pocity, divný pocity, Nevím, jak to říct. Nemůžu to říct. Proboha. My dva se známe dlouho a ty o mně víš všechno. Všechno. A já ti to nedokážu říct. Nemůžu. Ale cítím se osamělá."

"Joey, nejsi sama."

"Ale ano, jsem."

"Já zůstanu při tobě, byl jsem při tobě a jsem při tobě i teď. Slyšíš? Nic, co řekneš, tohle nezmění. Ale možná, když ty věci vyslovíš, dostane se to ven a třeba tě to pak nebude trápit. Možná tě to osvobodí."

"Nemůžu. Nemůžu. Když to povím, nikdy to nevezmu zpět. Všechno se tím změní. To nedokážu. Nemůžu."

"Ani já ne...," zašeptal Dawson, zatímco se duch Joey z minulosti vytratil.

Pak se otočil a se zamyšlenou tváří vyšel z knihovny.

*****

"Audrey, prosím," žadonil Pacey. "Ještě není pozdě, můžem se otočit a odejít. Pořád máme čas."

Pacey a Audrey došli ke dveřím domu Witterových. A zatímco Paceyho poléval nervózní pot, Audrey se jen usmála.

"Ale no tak! Upřímně řečeno, chováš se paranoidně."

"Kdybys musela prožít většinu svýho života s Adamsovic rodinou, taky bys byla paranoidní."

"Prosím tebe, nemůžou bejt horší než má matka."

"Jsou horší," ujistil jí Pacey. "Jediný normální jsem já, Gretch a Dougie. A ani ten není tak úplně košér."

Audrey zaklepala na dveře a čekala na pozvání.

"Ježíši," poznamenala. "Jsi prostě... fakt patetickej, víš to?"

"Díky," odvětil sarkasticky. "Takže můžem odtud dostat můj patetickej zadej, než..."

Než mohl dokončit větu, zevnitř zaslechli velmi hlasité 'dále'.

Otevřeli dveře a vešli dovnitř. Tam na ně zírala Paceyho rodina shromážděná v obývacím pokoji.

"Pacey?" řekl známý hlas.

Pacey zavrtěl hlavou... to snad nemohla být...

"Ty?!" zvolal, když spatřil ženu sedící vedle Douga.

"Á, Pacey," řekla jeho matka, "ty znáš Douglasovu dívku?"

"Jo," zamumlal. "Tak by se to dalo říct."

Ano, Pacey zcela jistě znal Tamaru Jacobsovou.

Audrey, která si všimla jeho nervozity, mu poklepala na rameno.

"O co jde?" zeptala se.

"Nesmrtelnými slovy Yody," zašeptal Pacey, "v problémech jsme."

*****

Dawson se posadil v ruinách a přemýšlel o svém zážitku ve škole.

Jo, 'vrátit se po řece vzpomínek', tak se tomu říká, že? Zahučet po hlavě do minulosti... tak tomu říkal on. A moc se mu to nelíbilo.

Ale jak bylo to staré rčení?

Ti, kteří zapomínají na minulost, jsou jí odsouzeni opakovat?

Jo, to byla pravda. Ale ještě tu byla jiná otázka. Jestliže se člověk pitvá v minulosti přespříliš, může jí vůbec někdy nechat za sebou? Může se někdy pohnout dál nebo ho jeho chyby budou strašit po zbytek života?

"Myslela jsem, že tě tu najdu," pronesl Joeyin hlas za ním.

Došla k němu a sedla si vedle něj, oba se dívali na vodu.

"Tak našel jsi, co jsi hledal?" zeptala se.

"Možná," odvětil. "Ve skutečnosti žádný odpovědi. Jen pár dalších otázek."

"O?"

Dawson na ní pohlédl a usmál se.

"Odkdy nad sebou tak dumáš?" zeptala se ho Joey. "Vážně, trávíš věčnost s temným mrakem nejasně se ti rýsujícím nad hlavou. Já má být ta, co nenávidí svůj život."

"A stejnak přijdeš a rozdáváš rady, jakože bych se na to měl podívat ze 'světlý stránky'?" zeptal se jí v žertu.

"No, někdo musí," poznamenala. "Nemůžeš prostě... prostě nechat věcem volnej průběh?"

"Pacey mi jednou cosi řekl," vyprávěl Dawson. "Řekl mi, že jsem vypravěč. A to je pravda. Kvůli tomu mám tendenci všechno považovat za součást příběhu. Ve všem musí být morální ponaučení. Účel. Smysl."

"Dawsone, přestaň. Jo?" řekla mu. "Protože mě vážně začínáš děsit."

"Promiň," řekl. "To jen, že... nevím si rady. Právě teď si vůbec nevím rady. Jako bych nad ničím neměl kontrolu a byl jsem jenom herec, co se musí držet nějakýho scénáře, kterej nevím, jak skončí. A to je to, co mě opravdu děsí, Joey. Nevědomost."

Joey mu dala ruku na rameno.

"Pomůžu ti," navrhla. "Já jsem tak nějak důvod, proč jsi tady, viď?"

"Chceš znát tajemství?" zeptal se Dawson. "Nevrátil jsem se do Bostonu kvůli tobě. Alespoň ne tak úplně."

Trochu zmatená Joey na něj pohlédla.

"Dostal jsem se na praxi do toho studia, pomáhal jsem s filmem," začal. "Tak nějak jsem si pustil pusu na špacír a režisér mě kvůli tomu vyhodil. Bylo to jako by... jako bych konečně zblízka viděl, co jsem chtěl po většinu svýho života, a ono to nebylo takový, jaký jsem očekával. Nenáviděl jsem to tam."

"A kvůli tomu ses vrátil?" zeptala se ho.

Dawson přikývl.

"Tu noc na Paceyho lodi jsem tě obvinil ze ztráty mýho otce," připomněl smutně. "Ne proto, že bych tomu věřil, ale proto, že jsem si myslel, že tak budem vyrovnaný."

"Vyrovnaný?" zašeptala Joey. "Jak?"

"Protože já tě stál tvýho otce," odvětil.

Joey rychle zavrtěla hlavou v nesouhlasu s tím, co právě řekl.

"Ne. Ne, Dawsone. Neopovažuj se si myslet, že..."

"Poslal jsem ho do vězení," pokračoval Dawson. "Kdyby nebylo mě, byl by..."

"Kdyby nebylo tebe, byl by mrtvej, Dawsone," připomněla mu Joey. "Po tom všem, čím jsem prošla v uplynulých pár týdnech, je to to poslední, co bych chtěla."

"Přinejmenším bys ke mně necítila nenávist," zamumlal Dawson.

"Necítím k tobě nenávist, já tě m-"

Joey se odmlčela v polovině věty, což podnítilo Dawsonovu zvědavost.

Přiblížil se k ní a pohlédl jí do očí.

"Chystala ses něco říct," zašeptal. "Co?"

Joey pomalu zavřela oči a plně ho políbila na rty. Ale jen na okamžik.

Pak si uvědomila, co dělá, a rychle polibek přerušila.

"Ach bože," zamumlala a vstala. "Promiň... já jsem..."

Pak odběhla pryč a nechala tam Dawsona se zmateným výrazem ve tváři.

Co se to právě stalo?

*****

V domě Witterových si Pacey a Tamara neustále vyměňovali nervózní pohledy.

Pacey došel k závěru, že někdo tam nahoře ho nemá rád. A neměl na mysli ta monstra, co obývala jeho bývalý pokoj. Jo, to byla prostě jeho smůla. V tentýž den, kdy přijde navštívit rodné hnízdo se svou současnou dívkou, je tam čirou náhodou jeho první dívka.

A k tomu navíc s jeho bratrem.

Samozřejmě neměl problémy Audrey. Konkrétně čelení psychotické matce v rohu.

"Takže, Audrey, že?" zeptala se sladce. "Znáš Joey?"

"Jo, ona je jaksi má spolubydlící," odvětila Audrey.

"Ach, s Paceym byli úplně ten nejkouzelnější pár, víš?" podotkla Paceyho matka. "Jednou..."

Audrey si pro sebe zbytek řeči paní Witterové odblokovala. Kdo sakra mluví s holkou o jejím klukovi a její nejlepší kámošce takhle?

Když Paceyho matka nedávala pozor, Audrey Paceymu posunkem naznačila, že je jeho matka blázen.

Pacey si jen povzdechl a souhlasně přikývl.

"...chci říct, nemyslíš, že..."

Audrey jí přerušila.

"Menší problém, paní W. Zvlášť vzhledem k tomu, že ona a Dawson bezustání dováděj jak nadržený králíci."

Když to Pacey zaslech, téměř se zadusil pivem.

"Och...," hlesla paní Witterová překvapeně. "Dawson Leery? Tomu se mi nechce věřit. Jak jsi na to přišla?"

"Na nic jsem nepřišla," odvětila Audrey se širokým úsměvem. "S Paceym jsme je minulej tejden viděli, jak se na koleji oddávaj divokýmu a nezřízenýmu sexu."

Pacey vykulil oči tak, až se bál, že mu vypadnou z důlků.

"Není to tak, Pacey?" pokračovala Audrey a pohlédla na něj. Její oči říkaly: 'Potvrď to'.

Pacey, který se téměř topil v nervózním potu, jen přikývl.

"Nevěřila byste těm výhodám, co má pan Leery jakožto filmař," pokračovala v historce Audrey. "Videokamery doslova VŠUDE. Úžasná show."

Pacey náhle vstal a vyrazil směrem ke kuchyni.

"Dojdu pro další pivo," řekl a opustil co nejrychleji pokoj.

"Ehm...," řekla rozpačitě paní Witterová v pokusu změnit téma. "Takže, Audrey..."

Ale Audrey samozřejmě neměla v úmyslu nechat jí vyklouznout.

"Chci říct, že podle všeho je ten kluk naprosto neuvěřitelnej, tedy podle Joey, jestli víte, co myslím," pokračovala podmanivě Audrey. "Její přesný slova, myslím, byly 'prostě nepopsatelnej'."

*****

Pacey vklopýtal do kuchyně, tváře úplně rudé.

Nebylo pochyb... teď se bál, že to ONI zešílí z Audrey. Jakási poetická spravedlnost. Jenom nechtěl být u toho.

"Prosím tě, řekni mi, že si dělala srandu," řekla Gretchen, která ho do kuchyně následovala.

Pacey se k ní s úsměvem otočil.

"Jo, tak nějak," řekl a pevně svou starší sestru objal. "Jsem rád, že jsi to zvládla. Jak se máš?"

Gretchen se usmála.

"Dobře... asi," odvětila. "Ačkoli slyšet tam ten rozhovor..."

"Audrey si to celý vymyslela, aby se dostala mámě pod kůži," řekl jí se širokým úsměvem. "Jestli capesideští vyvolení milenci něco takovýho provádí, nevíme o tom."

"No, očividně to zvládáš líp než já," řekla smutně.

Pacey se v duchu praštil. Měl vědět, že přestože on přijal, že Dawson a Joey pro sebe vždy budou 'ti praví', Gretchen pořád ne. Stále jí to bolelo.

"Hele, promiň, Gretchen," řekl. "Někdo by mi měl na prsa našít 'necitlivej'. Pořád máš pro Dawsona slabost, co?"

Gretchen si povzdechla.

"Jo, asi jo," odvětila. "Nejde o to, že bych ho pořád milovala, protože nemiluju. Na některým lidi je prostě těžký zapomenout, hm?"

"Jo," zašeptal Pacey při myšlence na Tamaru Jacobsovou ve vedlejším pokoji. Nikdy neřekl Dougovi o jejich vztahu, vzhledem k tomu, že byl policista. Sakra, kromě nich dvou existovalo pouze šest lidí, co o tom věděli. A tak mu to také vyhovovalo.

No jo, alespoň to už nemůže být horší.

Vtom zazvonil zvonek u dveří.

"Jdu tam!" zakřičel Pacey a vydal se ke dveřím.

Celou cestu si mumlal: "Prosím, prosím, ať je to Dawson, prosím, prosím, ať je to Dawson...'

Nebyl.

V tu chvíli, kdy otevřel dveře, ho kolem krku pevně objal pár paží. Spatřil záblesk dlouhých, blonďatých vlasů a uslyšel známý hlas.

"Chyběla jsem ti?!" nadšena zvolala nově příchozí.

Jo... právě se to ještě zhoršilo.

Andie McPheeová zahlédla utrápený výraz v očích svého bývalého kluka a pozvedla obočí.

"Přišla jsem nevhod?"

Jo... bude to dlooooooouhý večer.

4

Joey vběhla v panice do svého bývalého domova. Co to udělala? Co to proboha udělala?

"Bessie?!" zvolala v naději, že je její sestra doma.

Takové štěstí neměla. Povzdechla si a posadila se na gauč. Na co to sakra myslela? Poprvé za řadu měsíců si konečně opět rozuměli. Mluvili spolu, jako to dělávali. Důvěřoval jí a ona ho... políbila.

Joey klesla na gauč a spočinula hlavou na polštářku. Zakryla si tvář rukama. Co bude dělat?

Pak zazvonil telefon.

Joey zareptala, natáhla se a zvedla ho.

"Haló?" pronesla.

"Joey?" odvětil hlas Paceyho Wittera. "Prosím tě, řekni mi, že je tam Dawson."

Joey pozvedla obočí.

"Pacey?"

"Jo, zkoušel jsem to u něj, ale neměl jsem štěstí," pokračoval. "Lítám tu tak trochu v maléru."

"Ne, Dawson tu není. Chceš, abych přišla já?" navrhla.

"Jasně, to by bylo dokonalý," řekl sarkasticky. "Ty bys byla všechno, co potřebuju, abych zkompletoval tohle vydání 'Zpackanýho milostnýho života Paceyho J. Wittera'!"

"Nechápu," odvětila trochu nazlobeně.

"Je tu Andie," informoval jí Pacey.

Když to zaslechla, objevil se na tváři Joey široký úsměv. Andie McPheeová byla přesně ten typ člověka, který by jí mohl poskytnout tolik potřebné pozvednutí nálady.

"To je skvělý!" vykřikla.

"A Tamara," pokračoval Pacey.

"Jako Jacobsová?" zeptala se Joey.

"Ne, jako ta z reklamy," žertoval Pacey. "Ano, Tamara Jacobsová. Dougie s ní teď jak se zdá chodí a nezapomenutelnej večer je zaručenej. Nemluvě o tom, že tu Audrey rozhlašuje drb, že se s Dawsonem věnujete horizontálním činnostem. Takže, prosím tě, najdi v tom svým chladným, necitelným srdci místečko, dostaň sem Dawsona a zachraň mě!"

Joey se zasmála.

"Hodně štěstí, Pacey," odvětila. "Budeš ho potřebovat."

"Nenechávej mě tady s nima samotnýho," pokusil se namítnout Pacey, ale už bylo pozdě.

Joey zavěsila sluchátko a zazubila se.

Musela najít Dawsona, jak nejrychleji to šlo.

*****

No, to byla jedna velká ztráta času, pomyslel si Pacey, když zavěsil telefon. Když nemohla najít Dawsona Joey, tak nikdo. A zvonu jí žádat o pomoc nebude. Zvláště vzhledem k nejistotě v jejím hlase. Když řekla 'Dawson', bylo to, jako by se musela to jméno přinutit vyslovit, tak těžké to bylo říct.

To by mohlo znamenat jen jedno. Něco se mezi nimi něco stalo. Něco velkého. Ať už to bylo cokoli, Pacey si byl jistý, že má v tom okmažiku svých vlastních starostí až nad hlavu. Bezvadný.

"No?" zeptala se ho dívka usazená u kuchyňského stolu.

"Leery je momentálně nezvěstnej," informoval jí.

V jeden čas byla Andie McPheeová pravděpodobně nejdůležitější člověk v jeho životě. Byla to jeho první skutečná holka a jeden z mála lidí mimo Dawsona, kteří ho povzbuzovali, aby se sebou něco udělal. Nakonec se to však pokazilo. Pak, uprostřed toho malýho dramatu s Dawsonem a Joey, nakonec odjela ze země. Ale nebylo to kvůli němu. Alespoň to říkala. Ale v temnén koutu své mysli si Pacey tajně myslel, že odjela prostě proto, aby od něj byla co nejdál. Že na něj ve skutečnosti tak úplně nezapomněla.

Tak nějak by se prozatím rád vyhnul konfrontaci mezi ní a Audrey.

"Hele, McPheeová," řekl jí. "Fakt nerad bych tě vykopával, zvlášť vzhledem k tomu, že jsi uletěla celou tu cestu jenom, abys mě viděla a tak vůbec..."

"No, nejsme trochu namyšlení?" žertovala. "Ve skutečnosti musím brzy začít školu."

"Jo, ale jde o to, že..," pokračoval. "V obýváku je právě v plným proudu ošemetná situace. Byl bych rád, kdyby se nestala ještě ošemetnější."

Andie se zazubila.

"Typický Capesideský drama?" zeptala se napůl pobaveně.

"Tak nějak," odvětil s úsměvem. "Joey zněla pěkně vystresovaná. Takže bys mohla zaskočit za ní do penziónu a povzbudit jí. Uvidíme se, až se z tohohle pekla dostanu."

Andie vstala od stolu a hotovila se k odchodu. Než však mohla udělal byť jen jeden krok, do kuchyně vešla Audrey.

"Hele, kdo byl u dveří?" zeptala se s očima zaostřenýma na Andie.

Když si dívky stanuly tváří v tvář, Pacey sebou téměř trhl.

"Kdo jsi?" zeptaly se jednohlasně.

Pacey si s povzdechem stoupl mezi ně.

"Andie, Audrey Liddellová," představil je. "Audrey, Andie McPheeová."

Audrey pozvedla obočí.

"Jackova sestra?" zeptala se. "Myslela jsem, že jsi v Evropě nebo tak něco?"

"Jo, právě jsem se vrátila," odvětila Andie. "Takže, jak znáš Paceyho?"

"Víš, to je fakticky zajímavej příběh...," pokusil se bezúspěšně vstoupit do hovoru Pacey.

Andie se zasmála.

"Nech mě hádat. Chodíte spolu, že jo?" zeptala se. "Pacey má zvyku bejt fakticky vyplašenej, když se chce vyhnout tomu, aby se něco takovýho dostalo na veřejnost."

"O tom mi povídej," žertovala Audrey. "Při natáčení filmu s Dawsonem..."

"Takže ty znáš Dawsona?" zeptala se Andie.

"Jasně," odvětila Audrey. "Vzhledem k tomu, že po něm má spolubydlící prahne asi tak od třetí třídy nebo tak."

Andie se zasmála a otočila se k Paceymu.

"Spolubydlící Joey, hm?" zeptala se.

"Prosím tě, neříkej to," zamumlal a obrátil oči v sloup.

"Tak jak to s nima v tuhle dobu vypadá?" zeptala se Andie.

"Vždyť víš, jako obvykle," vysvětlovala Audrey. "Posílaj mě každej den do knihovny, aby mohli mít celej pokoj pro sebe. Víš, co myslím?"

Andie na ní pochybovačně pohlédla.

"Vymyslela si to, aby dohnala mou matku k šílenství," vysvětlil Pacey.

"Funguje to?" zeptala se Andie.

"Andie, věř mi, k tomu žádnou pomoc nepotřebuje," zasténal Pacey. "Teď, pokud mě omluvíme, půjdu ujistit ostatní, že jsem pořád naživu."

Pacey odešel a nechal Andie a Audrey samotné.

Po chvíli promluvila Audrey.

"Takže ty jsi Paceyho bejvalá, viď?"

Andie na ní překvapeně pohlédla.

"On ti to řek?" zeptala se.

Audrey zavrtěla hlavou.

"Ne," odvětila. "Chápej, Pacey má zvyku bejt fakticky vyplašenej, když se chce vyhnout tomu, aby se něco takovýho dostalo na veřejnost. Kromě toho mi to řekla Joey."

Andie se zasmála.

"Takže tohle je ta chvíle, kdy začnem jedna druhou nenávidět?"

"Nemůžem tuhle část přeskočit a přejít přímo k částečný toleranci?" zakňučela Audrey. "Jsi příliš suprová, než abych tě nenáviděla."

Andie se usmála. Audrey byla... no, přinejmenším charakter.

"Kromě toho mám divný pocity z tý Jacobsovic ženský," pokračovala Audrey. "Pacey se tak trochu vyplašil, když jí uviděl. Měla bych o ní něco vědět?"

Andie vykulila oči.

"Tamara Jacobsová?" zeptala se.

Audrey přikývla.

"Holka," povzdechla si, "radši si na to posaď."

*****

Všelijaký jásot, výbuchy smíchu a celkové veselí naplnily Dawsonovi Leerymu uši, když se objevil na přístavní párty. Vzpomínal si, co si vždy myslel o vysokoškolácích, kteří do Capeside kvůli jedné z těchto záležitostí přijížděli. Bylo ironické, že teď byl jedním z nich. Nějak mu už nepřipadali tak 'mimo'.

Jen pár lidí, co se pokouší uniknout ze svých všedních životů. Pravda, dosahovali toho pitím, hlasitou hudbou a divokými radovánkami, ale vše to byl ve skutečnosti únik, když se stal život příliš těžkým.

Venku bylo horko. Na polovinu března až příliš horko. I v šortkách a volném tričku se pořád cítil jako ve virtuální peci. U zátoky vál alespoň jemným vánek.

Dawson se posadil na molo a znovu se ztratil ve svých myšlenkách. Joey ho políbila? Z čista jasna. A on jí chtěl polibek oplatit. Nevěděl proč, ale chtěl. A jelikož chtěl, proč za ní nešel, když tak vyletěla?

Proč po té vší době stále utíkal?

Náhle jeho mysl zabloudila zpět do minulosti. Zpět k okamžiku, kdy na tom molu seděl naposledy.

"Pacey má narozeniny," řekl své tehdejší dívce. "Jsem jeho nejlepší kamarád a zapomněl jsem na ně."

Patnáctiletá Joey Potterová na něj soucitně pohlédla.

"Je v pořádku?" zeptala se.

Dawson jen zavrtěl hlavou.

"Ne," odpověděl. "Ublížilo mu to a zlobí se. Nemluví se mnou a já se mu nedivím "

"To je mi líto."

"Jo," odvětil Dawson. "Je to hrozný. Jo, vážně"

Povzdechl si a pohlédl na ní. Pak začal mluvit.

"Možná máš pravdu. Jsem nejhorší filmař světa a měl bych toho nechat, než narazím. Moje sny jsou k ničemu a jednoho dne budou stát lidi ve frontě, aby mi to řekli. Jen jsem nečekal, že i ty."

"Dawsone, já ti neodpustím, co jsi mi provedl," řekla mu Joey. "Zachoval ses zle, žes mi vlez do hlavy a ukrad jsi bez dovolení moje pocity."

"Já vím," souhlasil. "Věř mi, že ano. Je mi to moc líto, že jsem to čet."

Nic více říkat nemusel. Provinilý výraz v jeho tváři bylo vše, co potřebovala vidět.

"Přestože ti vůbec nedlužím vysvětlení, dlužím ti pravdu, protože jsem k tobě byla vždycky upřímná."

Dawson soustředěně naslouchal.

"A pravda je, že tohle k tobě cítím hodně dlouho, Dawsone. Velkou touhu, kterou jsem v sobě dusila. Někdy jsem se díky ní tak rozzuřila na sebe i na nás a musela jsem to nějak dostat ven a takhle já to dělám. Usnadňuju si život. Takže to nemusí být nezbytně pravda, prostě je to můj pocit v ten určitý den, v tu dobu a..."

Usmála se na něj. Sladkým, šťastným úsměvem.

"No, pravdu si nechávám pro tebe," řekla mu. "Podle mého názoru jsi asi nejzvláštnější, nejtalentovanější člověk, co znám. Jsem tvůj největší fanoušek."

Když Dawson od ní ta slova uslyšel, téměř mu roztálo srdce. Vědět, že v něj takto věří. Byla tím nejcyničtější člověkem, kterého znal, nejdůležitější osobou v jeho životě. Znala ho lépe než i on sám.

Pokud v něj věřila, tak to možná byla pravda.

"Jsem rád, že o tobě nevím všechno," řekl nakonec. "Že mě každej den tak překvapuješ."

Dawson se jemně dotkl její tváře a přitáhl si jí k sobě.

"Fajn," zašeptala a políbila ho.

Když tam tak Dawson seděl sám na molu, něco ho napadlo. Něco, co mu předtím unikalo.

Každý hrdina v literatuře i ve filmu měl jednu věc, která zabraňovala tomu, aby byl dokonalý. Jeden polidšťující charakterový rys, který ukazoval, že se může splést. Tragický kaz.

Pro něj to byla nevnímavost. Dawson si uvědomil, že někdy ztrácí tolik času analyzováním věcí kolem sebe, že mu unikají nejjednodušší odpovědi. I když je má přímo před očima. Dělal to, když mu bylo patnáct, a nyní to dělal opět.

Ten pocit prázdnoty, který měl, se netýkal Joey. Nikdy nešlo o ní. Ona v něj věřila a on to věděl. To album kreseb, co dala Lily, její slova, která mu řekla ten večer, co byla přepadena... pořád v něj věřila.

Ona ten problém nebyla. Byl to on, kdo v sebe nevěřil. Že není dost silný, nebo dost pohledný, nebo dost talentovaný, aby dosáhl toho, co chtěl. Že lidé jako Oliver nebo Nikki nebo ty pitomec v LA mají veškerý talent, zatímco on neměl žádný. Že lidé jako Charlie nebo Pacey získají holku, zatímco on je zašlapán do prachu.

Jediné, co musel udělat, bylo s tím bojovat. Musel přesvědčit sám sebe, že je stejně dobrý jako oni.

Ne, to nebylo ono.

Musel přesvědčit sám sebe, že je LEPŠÍ!

S nově nabitým odhodlání se Dawson zvedl na nohy a otočil se, když vtom v dálce zaslechl známý hlas. Jasně... Dawson věděl, že to nebude trvat dlouho, než se tam objeví.

A kam přišel Charlie Todd, problémy jisto jistě následovaly.

*****

První, co Joey napadlo, bylo, že na žádnou párty fakticky nemá náladu. Ani nevěděla, proč se vůbec převlékla do plavek.

Nejspíše jen proto, aby tam zapadla. Ale Chris Wolfe jí řekl, že viděl Dawsona jít na tu párty.

Vtom ho spatřila. Mluvil s... někým, kdo vypadal jako...

"Charlie?" řekla nahlas.

*****

"Čau... Dawsone!" přivítal ho Charlie trochu nesrozumitelným hlasem.

Z toho, co Dawson viděl, bylo zřejmé, že je Charlie opilý. Dawson se divil, že může vůbec stát rovně. Ale mezi jeho podivnými mutantními schopnostmi se zdála být absolutní kontrola nad ženským pokolením, extrémní objem vlasů a ta tajemná schopnost udržovat rovnováhu i za nejextrémnějších podmínek.

"Charlie Todd," odvětil s kamennou tváří. "Trochu ses ztratil, ne? Co tady děláš?"

"Užívám si na párty, co sis myslel?" zeptal se ho Charlie. "Tady, vem si pití."

Podal mu pivo, které Dawson odstrčil stranou.

"Ne, díky."

"Jak chceš," odvětil Charlie a vypil ho sám. "Hele, je tu Joey? Je to tvá kámoška, že jo?"

Jasně, pomyslel si Dawson. Joey byla jen další úlovek, který si Charlie vyhlédl.

Tentokrát ne, kámo.

"Jo, možná," řekl. "Ale neřek bych, že má zájem. Takže můžeš hned vypadnout!"

Charlie se mu vysmál.

"Nemá zájem?" zasmál se nad pošetilostí té představy. "Ale prosím tebe, měla dost 'zájmu' o Wittera, jestli víš, co myslím. A ten kluk je úplná nula."

Dawson cítil, jak mu vře krev v žilách. Trvalo mu to dlouho, než Paceymu odpustil to, co se stalo, a bylo to těžké. Kdyby to byl kdokoli jiný, nejspíše by mu neodpustil. Ale že mu to Charlie otloukl o hlavu, jeho náladě moc nepřidávalo.

"Mluvíš o mým kámošovi!" pronesl Dawson se sevřenou pěstí.

"No tak, ta holka musí bejt prosťoučká," poznamenal Charlie.

Následující věc, kterou Charlie zaznamenal, byla Dawsonova pěst narážející mu do tváře. V bolestech se skácel k zemi.

"Mluvíš o mý dívce!" vykřikl Dawson.

Než to řekl, ani nepřemýšlel. Ta slova mu prostě vyšla z úst. 'Jeho dívka'... jo, znělo to jako něco, co by řekla postava z jednoho z těch filmů ze čtyřicátých let. Ale Dawsonovi to prostě znělo... správně.

Několik lidí kolem něj začalo zírat. Jedním z nich byla nově příchozí Joey.

"Joey...," pokusil se něco říci, ale náhle ztratil slova.

Sama Joey ani neregistrovala, co Dawson právě udělal. Ani neslyšela, o co v té rvačce šlo. Vnímala jen to, co mu vyšlo z úst.

'Jeho dívka'?

Bylo to jasné. Musejí si promluvit. Hned!

Joey k němu beze slova přistoupila, popadla ho za ruku a odváděla ho směrem k plážového domu, kde se konala párty.

Mezitím si k Charliemu poklekla trojice dívek a začaly mu prohlížet nos.

Možná, pomyslel si Charlie, to nakonec nebude tak špatný.

*****

Joey zavedla Dawsona do dřevěné kůlny a pustila mu ruku.

"Dobře," řekla mu. "Musíme si...?"

"Promluvit?" zeptal se.

"Jo," povzdechla si. "Co se to tam stalo? Proč jsi na Charlieho vyjel jak Rambo?"

"Něco o tobě řek," informoval jí.

"Á, takže ty máš najednou za úkol bránit mou čest?" zeptala se sarkasticky. "Postarám se o sebe sama, Dawsone."

"Jo, jasně, Joey!" vykřikl Dawson. "Tím, že budeš spát s učitelama angličtiny?"

Joey vykulila oči. Ta drzost!

"To není pravda... co je to s tebou?!" vyptávala se. "Smál ses, když jsem ti o něm řekla, vzpomínáš? Jako kdyby tě to netrápilo."

"No, trápilo!" odvětil. "Jako mě trápí, když je ten prasák tam venku někde blízko tebe!"

"Co si...?" začala se ptát. Nedával smysl.

Nebo možná poprvé za dlouhou dobu dával dokonalý smysl.

"Miluju tě, jasný?" vyhrkl ze sebe konečně Dawson. "Pokouším se nemilovat, ale nemůžu si pomoct. Žárlím, kdykoli tě jiný kluci líbají nebo o tebe projeví zájem, protože si pamatuju, jaký to je mít tě v náručí. Jestli mě to dělá sobeckým a marnivým, tak ať!"

Joey neřekla ani slovo. Jen na něj šokovaně zírala.

Náhle si Dawson všiml, že Joey má na sobě plavky. Samozřejmě, že má... to patří k přístavní párty.

Ale 'skutečně' si toho všiml až teď. Zvláště její přitažlivé postavy, kterou plavky odhalovaly.

"Dawsone, celej hoříš," poznamenala a otřela si čelo. "A já taky."

Měla pravdu, potil se... a nebyly za tím hormony. Podíval se pod lavici a spatřil tam hromádku uhlí.

"Bože, jsme v sauně," došlo mu. "Vypadněme odtud, než..."

Než však mohl dokončit větu, proběhlo kolem několik mladíků s vodními pistolemi.

Jeden z nich vrazil do dveří a ty se s prásknutím zavřely.

Dawson si povzdechl a šel je otevřít.

Ani se nehnuly.

"To snad není možný," zasténala Joey.

Začali do dveří bušit.

"PUSŤTE NÁS VEN!" křičeli jednohlasně. "HALÓ?!"

V bušení a křičení pokračovali bez sebemenší odpovědi asi tak pět minut. Nakonec to vzdali a začali po kůlně frustrovaně přecházet sem a tam.

"Skvělý!" začala si stěžovat Joey. "To je prostě skvělý. Teď je tenhle víkend oficiálně kompletní."

Nyní se potili jako šílení. Se sevřenými dveřmi teplota extrémně narostla.

Dawson shledal, že se na Joey dívá. Spíše tedy zírá. Její hladká pokožka se leskla potem.

Joey se toho všimla.

"Ty na mě zíráš?" zeptala se.

"Ehm...," zamumlal. Těžko to nemohl popřít.

"Bože, prosím tě, zkus držet svý hormony na uzdě!" požádala.

"Hele, ty jsi to začala!" připomněl jí. "To tys mě políbila."

"Já to začala?" namítla. "A co ten tvůj malej monolog minulou noc, když jsem byla v tvým pokoji?"

"Tys byla vzhůru?" zašeptal.

A jéje, pomyslela si.

"To byly soukromý myšlenky, nebyly určený cizím uším," informoval jí.

"No, to není má chyba, že nevedeš vnitřní monology, Dawsone," žertovala. Pak si všimla, že se vedrem přilepilo Dawsonovi tričko na tělo.

"Vypadáš dost dobře," řekla roztržitě.

Dawson vykulil oči.

"Prosím?!" zvolal.

"To je tím horkem," prohlásila. "Musíme..."

Přiblížil se k ní.

"Co?" zeptal se.

Skousla si ret.

"Prosím tě, nedělej to," požádala.

"Nedělej co?" zeptal se nevinně.

"Nedívej se na mě takhle," poprosila. "Protože, jestli se budeš takhle dívat... jestli se ti podívám do očí, nebudu to schopná zastavit."

"Zastavit co?"

Neodpověděla. Nyní byli u sebe velmi blízko, téměř se dotýkali.

"To horko nás dostává," poznamenal. "Možná bysme radši..."

Bez varování ho políbila. Rukama ho pevně objala kolem krku, ani jeden z nich nebyl schopen se odtrhnout.

Dawson jí rovněž objal a přitáhl si jí blíže k sobě. Rychle mu stáhla tričko a odhodila ho na podlahu.

Po chvíli se přesunuli na lavici. Dawson, ležící na Joey, jí odhrnul z očí pramínek vlasů. Oba zhluboka oddechovali.

"Možná bysme měli...," začala říkat.

"Neanalyzuj," zašeptal. "Prosím tě, Jo, neanalyzuj."

Pokračovali v líbání.

"Miluju tě," zašeptala Joey proti jeho rtům.

Zatímco pokračovali, oběma jim na mysl přišlo několik slov. Něco, na co si měli vzpomenout již dávno.

"Dawsone, tady nejde o prostředí, ani o dokonalý načasování. Musí to být ten pravý."

Dawson konečně věděl, co tím myslela.

5

Pacey seděl uprostřed stolu, podpíral si rukama bradu a zoufale se nudil.

Ne, vzdej to... žádná zábava. Jenom trápení. Nebo marnost. Nebo pomalu se utahující smyčka.

"Vážně, nemáte tušení, jak jsme tady na Douglese hrdí," řekla jeho matka Tamaře. "Jak našel pro bratra, když odešel ze školy, práci a tak všechno."

"Já jsem ze školy neodešel, mami!" opravil jí Pacey. "Já jsem odmaturoval. Jenom jsem prostě nešel na vejšku."

John Witter se uchechtl.

"Já myslel, že tě nevzali," ozval se.

Pacey neodpověděl. Jen zasténal, zatímco jeho matka zas a znova pokračovala ve velebení Douga. Kde jsou sakra Audrey a Andie?! Když tu Audrey ničila Dawsonovu pověst, tak byl alespoň mimo světla ramp. Nebo tu Dawsonovu pověst 'vylepšovala'? Bude se na to muset Dawsona a Joey později zeptat. Každého zvlášť, samozřejmě. Tím se vyhne superčervenání.

Naštěstí pro něj si Tamara všimla, jak nepříjemné mu to vše je. Rozhodla se změnit téma.

"Co kdybys mi pověděl o tom zloději, kterého jsi minulé úterý chytil," ozvala se. "Jak o tom psali v novinách."

Doug se hrdě usmál, zatímco Pacey znovu zasténal.

Povídačku o vyděšeném zlodějíčkovi už ne, pomyslel si.

"Takže jsem na obchůzce," začal vyprávět Doug.

"Oblečenej jak z cirkusu," zamumlal Pacey. Naštěstí ho slyšel jen Doug.

"Co jsi to říkal, malej bráško?" zeptal se.

"Jen jsem si odkašlával, velkej brácho," odvětil Pacey a až příliš hlasitě si odkašlal.

"Takže," pokračoval Doug, "ten chlap vylézá z lékárny jako by po něm šla sama smrt nebo tak něco. Jelikož mám ctí býti strážcem pořádku, vyrážím do akce!"

"A v té chvíli...?" zeptal se jeho napůl smějící se otec.

"Jo," odvětil Doug s širokým úsměvem. "Je tak překvapený, že tam jsem, že mi hodí všechno, co má, přímo do tváře."

Všichni u stolu se rozesmáli. Všichni kromě Paceyho, který jen obrátil oči v sloup.

Samozřejmě, Doug se zapomněl zmínit, že na toho neozbrojeného zlodějíčka namířil zbraň. Ten chlap byl nejspíše vyděšený k smrti.

"Čemu se tak smějete?" ozval se za nimi tichý ženský hlas. Byla to Andie.

Díky, dobrotivý bože, pomyslel si Pacey.

Andie McPheeová pomalu došla přímo za Paceyho.

"Hele, Dougie?" zeptal se Pacey svého bratra. "Co kdybys McPheeový pověděl tu zlodějskou historku? Ona nejspíš..."

Pacey svou poznámku nedopověděl, protože ucítil, že se kolem něj semknuly Andieiny ruce a začaly ho pomalu hladit po hrudi.

"Ehm, Andie?" zeptal se trochu zmatený Pacey. "Co to děláš?"

Andie se usmála, přiložila mu rty k levému uchu a zašeptala: "Jen mi věř."

"Toho se bojím," odvětil jí šeptem.

U stolu na scénu odehrávající se před nimi upřeně hleděl přinejmenším tucet párů zmatených očí. Zvláště ty Gretchen.

"Co kdybychom šli někam, kde je větší soukromí?" zeptala se ho Andie. "Víš... řádně se přivítat."

"Ehm...," začal říkat Pacey, ale byl okamžitě přerušen.

"Co si myslíš, že děláš?!?" ozval se přes místnost rozzlobený hlas Audrey.

Stála tam se založenýma rukama a očividně neměla dobrou náladu.

"Nic!" odvětil písklavě Pacey.

Andie odpochodovala směrem k Audrey a Pacey jí rychle následoval. Obě dívky vypadaly, že jsou připravené na konfrontaci.

"Proč jsi ošahávala mýho kluka?" dotazovala se Audrey.

"Ošahávala je silný slovo," poznamenal Pacey. "Bylo to spíš..."

Audrey i Andie mu věnovaly chladné pohledy.

"Zmlkni!" řekly jednohlasně.

Pacey zmlkl.

"Hele, já ho viděla první, Liddelová!" křikla Andie. "Copak, nevíš si rady s konkurencí?"

"Tebe zvládnu levou zadní, skrčku!" odsekla Audrey.

V té chvíli se Pacey začal samou nervozitou potit.

"Dámy," zamumlal, "máme diváky."

"Auuu, bohatá slečinka z LA mi ublíží?" posmívala se jí Andie. "Já se taaaaaak bojím."

"To bys měla, holka!" odvětila Audrey. "Co uděláš? Praštíš mě sešítkem s poznámkama?"

"Zlodějko!" vykřikla Andie.

"Mozkovno!"

"Náno!"

"Pomoc!" zašeptal Pacey.

Dívky se dlouhou chvíli probodávaly očima. A pak náhle...

"Tohle je hloupý," řekla Andie.

"To rozhodně."

"Jsme klidní, rozumní lidé, no ne?" zeptala se Andie.

"Jasně," odvětila Audrey.

Pacey si úlevně oddechl.

"A klidní, rozumní lidé se umějí podělit, no ne?" řekla Andie s poťouchlým úsměvem na tváři.

"Uf... podělit?" podivil se Pacey.

"Jo, Pacey," souhlasila Audrey. "Vždyť víš."

Ta představa mu nebyla cizí.

Každá z dívek ho vzala za jednu ruku a Pacey se z toho v rozpacích začervenal.

Ale to nebylo nic v porovnání s výrazy ve tvářích členů jeho rodiny. Třeba Doug vypadal, že mu vypadnou oči z důlků.

Tohle nějak vyloudilo Paceymu na tváři úsměv.

"Půjdem, dámy?" zeptal se.

Ruku v ruce vypochodovali ze dveří.

Když se za nimi dveře zavřely, všichni na ně zírali. Pomalu jim začalo docházet, čeho byli svědkem.

"Co to sakra bylo?" zeptal se Doug.

*****

Venku propukly dívky v záchvat smíchu. Stále trochu zmatený Pacey mezi ně vstoupil.

"Co to mělo znamenat?" zeptal se. "Vtip, že jo? Vy jste vymyslely vtípek a nezasvětily mě do něj?"

"No... jo!" řekla mu Audrey. "Přiznej to, jsme bombový."

"Jsme víc než bombový," přidala se Andie. "Tvá holka je docela charakter, Pacey. Divím se, že se s Joey ještě nezabily."

"Dej jim čas," usmál se Pacey.

"Nech si to," bránila se Audrey a udělala gesto rukou. "S Joey jsme si takhle blízký."

"Kdo vůbec přišel s tím malým představením?" otázal se jich Pacey.

Andie se zazubila a ukázala na Audrey.

"Jak jsem mohla odolat?" zeptala se Audrey. "V tom pokoji byla ženská, s kterou jsi poprvé spal. Musela jsem jí ukázat, kdo je šéf."

V Paceyho tváři se objevila panika.

"Tamara?" zeptal se šokovaný Pacey. "Ty víš o... Potterová ti to řekla?!"

Audrey zavrtěla hlavou.

"Já jí to řekla," přiznala se Andie. "Promiň, Pacey, ale měl jsi jí to říct, a já..."

"Počkat, počkat," přerušil jí Pacey a otočil se zpět k Audrey. "A tobě to... nevadí?"

"Máš tušení, kolik z nás se zakoukalo do svejch učitelů?" zasmála se. "Jednou mě učil v LA jeden britskej matikář... Jsem jenom, no, unešená, že si s tím skutečně něco udělal. To vyžaduje velkou odvahu."

Pacey pozvedl obočí.

"Ty mně... gratuluješ?!" zeptal se zmatený Pacey.

"To ne!" odvětila. "Jen říkám, že to na mě udělalo dojem. Ale nejsem ani trochu postrašená, jestli si děláš starosti s tímhle. Kdybys tak věděl, jaký věci jsem vyváděla na střední já..."

"Jaký věci?" zeptal se znepokojením v hlase.

Audrey se na něj zazubila.

"To bys rád věděl, co? No, aspoň teď vím, proč ses s Joey nehádal kvůli tomu jejímu profesůrkovi."

Andie vykulila oči.

"Joey se zakoukala do nějakýho profesora?" zeptala se. "Kdy to bylo? Proč mi to nikdo neřek? To na ní vůbec nevypadá a myslela jsem, že se Dawson kvůli ní vrátil z LA, tak proč by dělala zamilovaný oči na jednoho ze svých učitelů, a proč o tom Jack nic neví, a..."

Pacey a Audrey na ní upřeli zraky.

"Zase plácám, že jo?" zeptala se Andie.

Dostalo se jí dvojího souhlasného přikývnutí.

"Tak co chcete dělat teď?" zeptala se Audrey. "Slyšela jsem o párty v docích. Chcete jít?"

"Mám lepší nápad," navrhl Pacey. "Co kdybysme zašli ke Gale a počkali, až se vrátí Dawson a Joey, a udělali si filmovej večer jak za starejch časů?"

"Filmovej večer?" podivila se Audrey.

"Každoroční Capesideská tradice," informovala jí Andie. "Sedíme v Dawsonově pokoji a koukáme na nějakej film, pak ho srovnáváme s událostmi v našich životech. Je to sranda."

"Zní to tak," usmála se Audrey a všichni tři zamířili k domu Leeryových.

"Tak co myslíte, že dělali?"

"Vždyť víš, jako obvykle," odvětil Pacey. "Až k smrti analyzovali svůj vztah, vyměňovali si ach-tak-intenzívní pohledy, ale ani jednou na sebe nešáhli. Jinými slovy... pořád to samý, pořád to samý."

Pacey se nemohl mýlit více.

*****

V docích.

Nyní bylo časné ráno a párty už dávno skončila. Všichni už v tu dobu byli doma.

No, téměř všichni.

Dawson Leery se opíral o zábradlí a díval se do dálky. Pomalu mu začalo docházet, co se právě mezi ním a Joey stalo.

No, věděl, co se stalo... to bylo jasné. Jen mu unikalo proč. Proč se s ní teď vyspal?

Chtěl zapomenout na Jen? Věděl, že o to vůbec nešlo. Miloval Joey. Cítil k ní mnohem víc, než kdy cítil k Jen.

Tím to bylo, ne? Něco, co se týkalo toho, co cítil Joey, v něm hluboko uvnitř něco spustilo. Říkejme tomu pud... říkejme tomu hormony, jakkoli. Věděl jen, že s Joey nablízku by mohl dokázat cokoli. Jako by mohl být vším, čím chtěl.

Dawson se nad tou myšlenkou usmál. To, že nyní s Joey konečně byl, mu poskytlo novou formu svobody, o které nevěděl, že je možná.

Jako na divadelní narážku uslyšel za sebou kroky. Věděl, kdo to je, aniž by se podíval. Ani na ní nemusel pohlédnout, když se vedle něj opřela o zábradlí.

"Jak se to říká?" zeptal se jí. "'Člověk se domů už nikdy nevrátí'? To nesedí, co?"

Otočil k ní tvář. Její výraz byl napůl radostný a napůl ustaraný.

"Ne," zašeptala. "Nesedí."

Otočil se zpět k zátoce a chvíli na ní v tichosti hleděli.

Nakonec Dawson promluvil.

"O čem přemýšlíš?"

"Proč si myslíš, že o něčem přemýšlím?" odvětila věcně.

Usmál se.

"Tvé oči," odpověděl. "Mají takový ten vzdálený výraz."

Joey se skousla ret a povzdechla si. To mu také rovnou mohla říci pravdu.

"Já jen...," začala. "Jedna má část na mě neustále křičí, že jsem udělala obrovskou kolosální chybu a že bych tady a teď měla prosit o odpuštění. Ale..."

"Ono je nějaké ale?" zeptal se Dawson s pozvednutým obočím.

Joey si znovu povzdechla.

"Ale ať už se pokouším jakkoli, nemůžu přesvědčit sama sebe, že to byla chyba."

Když to Dawson uslyšel, věnoval jí pobavený úsměv.

"To je zábavný," řekl.

"Co jako?" zeptala se Joey.

"Cítím přesně totéž," řekl jí. "Měl bych cítit vinu, žádat po svém mozku vysvětlení, ale není to tak."

Joey se na něj usmála. Dawson jí pomalu vzal za ruku a usměv jí oplatil.

"Takhle jsem tě nikdy předtím neviděl," řekl.

Joey se zasmála.

"A co jak jsme byli malí a tví rodiče nás společně koupali?" žertovala.

Společně se nad vzpomínkou ze svého dětství zasmáli.

"To jsem neměl na mysli," usmál se Dawson. "Myslím právě teď, v tuhle chvíli. Vypadáš prostě tak... šťastná. To světlo v tvých očích je jasnější, než jsem je kdy viděl. A neustále se musím připomínat, že jsem tím důvodem já."

Joey se začervenala. Všechny starosti jí opustily. Nyní byly nahrazeny ...něčím jiným. Nemohla přesně popsat, co cítí. Věděla jen, že je to snad vůbec poprvé, co si s ničím nedělá starosti. Ani se školou, ani s prací... to jediné, na co v té chvíli myslela, byla ona a Dawson.

"Tak," zeptala se, "co se stane teď?"

"Co máš na mysli?" odvětil.

"No, jsme spolu?" otázala se Joey. "Nebo se vrátíme k přátelství a zapomeneme, že se to kdy stalo?"

Dawson se nad tím na chvilku zamyslel, sám si odpovědí nebyl úplně jistý.

Nakonec promluvil.

"Může to znít trochu naivně a zastarale, takže mě zkus sledovat, Joey. Vždycky jsem věřil, že když se spolu dva lidé vyspí, alespoň na malou chvilku je zasáhne vlna čisté upřímnosti."

Joey mu pohledem naznačila, že to nemůže myslet vážně.

"Jsi si tím jistý?" zeptala se.

Hrdě se usmál.

"Skoro úplně," odvětil. "Protože to, co ti chci říct, je čistá pravda."

Joey přikývla a připravila se na cokoli, co přijde.

Dawson jí vzal i za druhou ruku a tím nejupřímnějším pohledem, který dokázal vykouzlit, se jí podíval přímo do očí.

"Nemůžeme se vrátit zpátky," řekl jí. "Nemůžeme být takoví přátelé, jako když jsme se poprvé políbili. Posledních pár let jsem se zas a znova pokoušel se k tomu vrátit, ale nejde to. Jakkoli usilovně jsem se pokoušel, prostě to nejde. Podívám se na tebe a vidím nejkrásnější ženu na světě."

Joey nyní neměla slov. V očích se jí začaly formovat slzy.

"Dawsone," zašeptala, ale Dawson jí dal na rty ukazováček.

"Pššt, nech mě to dokončit," požádal. "Pokoušel jsem se zamilovat do někoho jinýho. Tenhle rok jsem konečně v hledání někoho, koho bych miloval více než svou nejlepší kamarádku, uspěl."

Joey smutně sklopila zrak.

"Myslíš Jen?" zamumlala.

Dawson zavrtěl hlavou.

"Ne, myslím tebe."

Joey překvapením otevřela ústa.

"Ale právě jsi říkal, že...," začala, ale Dawson jí přerušil.

"Poslední měsíce jsi působila jako úplně jiný člověk. Nejdříve mě to trápilo. Ale čím více jsem viděl, tím více se mi to líbilo. Náhle už to nebolelo být ti nablízku. Naopak, s tebou jsem se cítil líp. Nemyslel jsem na tátu, ani na jakoukoli bolest v uplynulých tří letech. Vše, co jsem před sebou viděl, byla tahle sebejistá, zábavná, pozoruhodná a překrásná žena. A zároveň mě ta žena znala lépe, než by kdy mohl kdokoli jiný. Znovu jsem se do tebe zamiloval."

Když to Joey vyslechla, políbila ho. Stáli tam spolu, drželi se a poprvé za dlouhou dobu neměly žádné pochybnosti. Protože oba nyní věděli, co ten druhý cítí. Joey Potterová věděla, že jí Dawson miluje natolik jako ona jeho. To bylo vše, co chtěla... vše, co kdy chtěla.

Nakonec přerušila polibek a upřela na Dawsona vážný pohled.

"Dawsone, nemůže to být jako předtím," řekla mu. "Jestli jsme spolu, musí to být jiné."

"Lepší?" zeptal se s úsměvem.

Joey mu úsměv oplatila.

"Nemůžu ti slíbit věčnost, Dawsone," pokračovala Joey. "Ale můžu ti slíbit, že udělám cokoli budu moci, aby ten čas, který je nám dán, byl nešťastnější dobou našich životů."

"Pokud se dá soudit podle tohoto okamžiku, nepochybuji o tom ani na vteřinu," odvětil.

Znovu na sebe šťastně pohlédli. Náhle si však Dawson smutně povzdechl.

"Co se děje?" zeptala se znepokojená Joey.

"Jde jen o to, že...," odvětil. "Že jsem vždycky očekával, že naše poprvé bude velká romantická událost. Svíčky, hudba... víš?"

Joey se usmála.

"Ohlédni se," navrhla.

Dawson jí vyhověl a spatřil, že se v zátoce objevila zlatavá zář. Zatímco s Joey mluvili, začalo vycházet slunce. Byl to překrásný pohled.

Joey v tichosti vklouzla před něj a on jí objal.

"Vzbudit se a společně koukat na východ slunce," řekla mu. "Nenapadá mě nic romantičtějšího než tohle."

Zatímco jí Dawson držel, Joey mu spočinula hlavou na rameni.

"Spielbergovský styl?" navrhl.

"Ne," odpověděla mu Joey. "Řekla bych 'Leeryovský styl'."

Dawson se pro sebe usmál, zatímco pozorovali oranžovou zář odrážející se v zátoce a přinášející příslib nového dne. Mohli myslet pouze na to, jak skutečně symbolické to pro ně je.

Byl to nový začátek. Nejen toho dne, ale i následující kapitoly jejich životů. Té, kterou projdou společně.

KONEC