Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Život je krásný

LeeryAndPotter, překlad: Petr Říhánek


Prolog

Dawson Leery šel pomalu capesideskými ulicemi a cítil se hůře než kdy předtím.

Zvoral to... neuvěřitelně to zvoral. A nebyl si jistý, jestli se to dá nějak napravit.

Vyspal se s Jen Lindleyovou. Před třemi roky by za to dal nejspíše cokoli, ale nyní cítil jen odpor.

Ne k Jen, samozřejmě. Ne. Cítil odpor sám k sobě. Nemiloval Jen. Jistě, byla jednou z jeho nejbližších přátel, ale to bylo vše.

Nebyla to Joey.

"Joey," zašeptal si pro sobe.

Joey Potterová. Jeho nejlepší kamarádka. Jeho inspirace. Jeho spřízněná duše. Jeho srdce.

A nejspíše s ním už nikdy nepromluví.

Zadul mrazivý vítr a přiměl Dawsona těsně si k sobě přitisknout kabát. Jemně sněžilo, ale v silném větru to působilo téměř jako vánice.

*****

"Pokusím se," řekla Joey do telefonu těsně předtím, než zavěsila.

Otočila se k mladému muži, který seděl na pohovce.

"To byla Gale," řekla mu. "Chtěla vědět, jestli je Dawson v pořádku."

Pacey Witter k ní vzhlédl.

"Jsi si jistá, že je jediná?" zeptal se.

Joey si povzdechla. Pacey možná nebyl úplně ten nejchytřejší člověk na světě, ale když došlo na její vztah s Dawsonem, vždy udeřil hřebíček na hlavičku.

"Jo, bojím se o něj," přiznala Joey.

"Neboj, najdu ho," ujistil jí.

Pacey si vzal kabát a zamířil ke dveřím.

"Otázkou zůstává, co mu povíš, až ho uvidíš," řekl Pacey, ještě než odešel.

"Kéž bych to tak věděla," zašeptala si Joey pro sebe.

Pak došla ke krbu a začala se hřát u ohně. Na blízkém stolku stála zarámovaná fotografie z Vánoc roku 1996, na které byli vyfoceni společně s Dawsonem. Tolik se toho od té doby změnilo.

Při pohledu na fotografii si povzdechla.

"Kdybych to mohla vrátit, Dawsone," řekla k fotografii, "nikdy bych tě nenechala odejít."

*****

Dawson prošel kolem mola... toho, které moc dobře znal. Někdo, koho znával, tady zemřel a on se tomu místo pokoušel vyhýbat, jak jen to šlo.

Někdy měl pocit, že se vší tou smrtí a umíráním kolem to bývalo jednodušší. Matka Joey, pan Brooks, dědeček Jen... Mitch…

Při myšlence na svého otce zavřel Dawson oči. Po tváři mu stekla slza.

Pak vzhlédl na noční oblohu.

"Co ode mě chceš?" zeptal se tmy. "Proč mě pořád takhle trestáš? Mohl bys mi, prosím tě, odpovědět?"

Žádná odpověď nepřišla.

"Vždy jsem dělal to, o čem jsem si myslel, že je správné," pokračoval Dawson. "Nestačí to? Nezasloužím si být šťastný? A to nejsem jenom já, viď? Ne. Každý, kdo mi byl blízký, za to zaplatil. Pacey. Jen. Pan Brooks. Moji rodiče... Joey."

Stále se nedočkal odpovědi a tak jen bezmocně nakopl malou kupku sněhu.

"Víš co? Bylo by jim líp beze mě! Všem by jim bylo líp beze mě. Všem by bylo líp, kdybych se nikdy nenarodil."

V té chvíli se pořádně rozchumelilo.

"Slyšíš mě?!" křičel Dawson. "PŘEJU SI, ABYCH SE NIKDY NENARODIL!!!"

Pár minut tam jen tak stál. Pak si všiml, že na molu někdo je.

Zábavný, pomyslel si. Před chvilkou tam ještě nikdo nebyl.

Byla to dívka. Mohlo jí být tak patnáct, šestnáct, určitě ještě chodila na střední školu.

Pak spatřil, že dívka ztrácí rovnováhu.

"Hej," zavolal na ní. "HEJ, DÁVEJ POZOR!"

Rozběhl se k ní právě ve chvíli, kdy spadla do vody pod sebou.

Bezmyšlenkovitě tam za ní skočil.

1

Dawson Leery se pomalu vytáhl na suchou zem. Pak vytáhl tu dívku. Oba se třásli zimou, mrzlo a tak vůbec.

Slyšel jí vyplivnout vodu a pak se rozdýchala. Díkybohu, byla naživu. Co jí to napadlo přijít sem na molo právě dnes, když bylo vše pokryté sněhem a ledem? Proč nezůstala na Štědrý večer se svou rodinou?

No jo, ale proč nezůstal on?

"Jsi v pořádku?" zeptal se dívky. "Mám někomu zavolat?"

"Jó, je mi fajn," odvětila dívka sarkasticky. "Na cos myslel, že jsi v týhle zatracený tmě skočil do ledový vody? Nikdy ti to moc nepálilo, viď, Leery?"

Vykašlala ještě nějakou vodu.

"Hele, zachránil jsem ti život," připomněl jí. "A jak víš, jak se jmenuju? My se známe?"

Dívka k němu otočila tvář a Dawson dostal odpověď na své otázky.

Byla malá. Ne extrémně malá, ale menší než Joey. Měla hnědé vlasy, které měla obvykle komplikovaně upravené, ale teď byly zplihlé od vody ze zátoky. Nejvýrazněji na ní působilo zlomyslného světélko v jejích očích. Na tuto dívku Dawson nikdy nezapomněl.

Protože kdo by mohl zapomenout na Abigail Morganovou?

"Vážně zachránil, hm?" pronesla Abby. "To nebylo snadný, co?"

Dawson začal ustupovat a v šoku klopýtl.

"A-a-ab-aaa," koktal. "Abby? Ale ty jsi... ty... ty jsi... ty nejsi...?

"Mrtvá?" zeptala se. "Ježíši, jen si Dawsona poslechněte, lidi. Myslela jsem si, že jsi z tý vaší malý partičky nicek, s kterýma se stýkáš, nejvnímavější."

"Mám... mám halucinace," řekl si pro sebe Dawson. "Je zima... extrémní zima a má mysl si se mnou hraje."

Bez dalších slov ho Abby štípla do ramene. Pořádně.

"Au!" vykřikl Dawson. "Za co to bylo?"

"Abys věděl, že se ti to nezdá. Jo, je tu stará dobrá Abby. Ke konci druháku jsem se tu poflakovala s Jen Lindleyovou a zahučela jsem do vody. Utopila jsem se... konec příběhu. A taky se s tebou právě teď bavím."

"To není možný," namítl Dawson. "Lidi si po smrti nevracej."

"Pojď za mnou," vybídla ho Abby.

*****

Dawson a Abby šli bez cíle capesideskými ulicemi. Dawson byl zmatený. V každé případě mluvil s mrtvou dívkou. Která od té doby, co zemřela, vůbec nezestárla. Věděl, že je mrtvá... vždyť byl na jejím pohřbu.

"Hele, ty jsi blázen do filmů, viď?" ozvala se Abby. "Ber to jako 'božskou intervenci'. Teď vyjmenuj tři filmy, který nejlíp definujou Vánoce."

"Jednoduchý," odvětil Dawson. "'Vánoční koleda', 'Život je krásný' a s přivřením oka 'Grinch'. I když považuju 'Zázrak na 34.ulici' za skvělý vánoční film, nemá ty definující charakteristiky..."

"Jo, jo, jo... bože, některý věci se nemění," postěžovala si Abby. "Takže ti to předložím takhle: to, že jsem tu... na Vánoce... ber tak, že se jeden z těch filmů, cos jmenoval, uskutečnil."

"Aha, chápu," odvětil Dawson. "Začněme tím, že Abby byla mrtvá. Tak mrtvá jako hřebík ve dveřích. Ačkoli nechápu, co je na hřebíku ve dveří tak mrtvého. Myslel bych si, že..."

"Ne 'Vánoční koleda', ty tupče," přerušila ho Abby stroze. "Kdybych chtěla 'Scroogeho', už bych tohle někomu před pár dny vykládala. Nevyšlo to. Jsi moc velkej dobrák na Ebenetzera Scroogeho. A rozhodně nejsi dost užvaněnej na Grinche. Takže nám zbejvá starej dobrej Jimmy Stewart. Nepřirovnával tě k němu Pacey jednou?"

Dawson si pomalu začal dávat dvě a dvě dohromady.

"Počkej chvilku, moment. Mezi Georgem Bailym a mnou je rozdíl. Postava Jimmyho Stewarta měla fakticky krásný život. Měl firmu, měl ženu a rodinu, pomáhal lidem. Já jsem jen promáčenej rádoby režisér, kterej má kolem sebe dlouhej zástup lidí, kterým by bylo líp, kdyby mě nikdy nepoznali."

"Dobře. Hele, Dawsone, pamatuješ si, jaká jsem byla, když jsem byla na živu? Ne tak úplně vzor morální čistoty. Takže ten velkej chlápek nahoře mi řek, že než mě přijmou do 'klubu', musím si svý hříchy odčinit tím, že pomůžu někomu, kdo je pořád na Zemi. No, jak už jsem se zmínila, s tím prvním mi to tak úplně nevyšlo."

"Kdo to byl?"

"Slyšel jsi někdy o Drueovi Valentineovi?"

"Už víc neříkej. Takže já jsem tvůj nový projekt na vykoupení, hm? Promiň, Abby, nemám zájem. Proč nezaskočíš za Jackem nebo tak. V poslední době se chová jak pitomec."

Dawson vyrazil kupředu. Zklamaná Abby ho dohonila.

"Jack McPhee si poradí sám, věř mi. Chápej, čas tam nahoře nefunguje stejně jako tady dole. Minulost, současnost a budoucnost jsou spojený v jedno. Viděla jsem tvou minulost, Dawsone, a taky tvou budoucnost. Vím, jak jsi vypadal jako dítě, jaká hudba bude hrát na tvý svatbě a co budeš mít příští úterý k obědu."

Překvapený Dawson se k ní otočil.

"Na to, že se prohlašuješ za optimistu, nemáš o sobě moc velký mínění, Leery. Ať už to přiznáš nebo ne, změnil si život lidí kolem sebe. A to k lepšímu."

"O tom fakt pochybuju, Abby. Řekni to mý sestře, která bude vyrůstat bez táty. Nebo Paceymu, kterej má pořád pocit, že se mnou musí bezustání měřit. Nebo ještě líp... řekni to Joey."

Abby se na něj jen chladně podívala.

"Nechtěla jsem to udělat, ale když jinak nedáš."

Abby luskla prsty

"Co to bylo? Ať už to byl jakejkoli kouzelnickej trik, bodnul by příjemnější zvuk."

Na tváři Abby se objevil široký úšklebek.

"Splnilo se ti přání, Dawsone."

"Jaký přání?"

"Nikdy ses nenarodil."

Poté se Abby otočila a vydala se na odchod.

"Abby?" zvolal Dawson, ale odpověď nedostal. "Abby, počkej."

Bylo to málo platné. Zmizela.

Dawson si povzdechl a rozhlédl se, aby zjistil kde je. Videopůjčovna, jeho stará práce. Mohl by zavolat Paceymu, aby ho vyzvedl.

Málo toho věděl, protože najít Paceyho bylo snažší, než si myslel.

*****

Dawson vešel do půjčovny a rozhlédl se. V tu pozdní hodinu tam nikdo nebyl. Jen jedna osoba za pultem.

Dawson došel k pultu. Tvář muže za pultem byla skrytá za jedním z čísel 'Zeleného šípu'. Muž se pro sebe zasmál, ale Dawson stále neviděl jeho tvář.

"Promiňte?" ozval se Dawson. "Mohl bych na chvíli použít váš telefon?"

Muž za pultem sklonil komiks a Dawson konečně spatřil jeho tvář.

Byl to Pacey.

"Jistě, pane," odvětil Pacey. "Nebude to žádný 'zavolání do klubu', že ne? Protože pan Olsen by mi sedřel kůži s těla."

"Teď už je to jedno," řekl Dawson. "Co tady děláš, Pacey?"

"Pracuju tu. Ty mě znáš? Protože se zdá, že jo."

"O čem to mluvíš? Známe se roky. Počkej chvilku... jsi v tom taky namočenej, že jo? Dobře, vzdávám to... kde jsi schrastil takovou dokonalou dvojnici?"

"Dvojnici?" podivil se Pacey. "Promiň, ale nevzpomínám si na nikoho jako jsi ty, kámo. Musíš si mě s někým plíst."

Dawsonovi začalo pomalu docházet, co se stalo. Co se opravdu stalo. Abby mu říkala pravdu.

Stejně jako v tom filmu byla minulost a současnost přepsána jeho přáním. Stejně jako George Baily se nikdy nenarodil. Pacey se s ním nikdy nesetkal.

"Á, jo, asi si na mě nevzpomínáš," lhal Dawson. "Bylo to na táboře, když jsme byli děti. Byl jsi tam s Willem Krudskym. Nedávno jsem narazil na Willa v New Rawley a on mě navrhnul, abych se tu stavil a pozdravil tě. Má očividně lepší paměť než ty."

Pacey se zasmál.

"Bingo. Zapomněl bych, i co jsem měl k obědu, kdybych si to pořád neopakoval. Takže mě těší, že tě poznávám...?

"Leery," informoval ho Dawson. "Dawson Leery."

Potřásli si rukama.

"Pacey Witter, moc mě těší. Doufám, že jsi nepřijel do Capeside za zábavou, protože mi věř, že tady žádná není."

"Slyšel jsem," odvětil Dawson.

"Směna mi končí za dvě minutky," řekl mu Pacey. "Ukážu ti to tu."

*****

"Tak taková je má situace," řekl Pacey Dawsonovi, když šli ulicí. "Má holka je trochu v maléru, ale brzy jí pustí."

"Pustí?" podivil se Dawson. "Ona je ve vězení?"

Pacey si deprimovaně povzdechl.

"Jo," odvětil smutně.

Dawson se nad tím na chvilku zamyslel.

Je to Joey?

"Jak se jmenuje?" dostal ze sebe nakonec.

"Tamara," odvětil Pacey zasněně. "Tamara Jacobsová."

Dawsonovi málem vypadly oči z důlků. Tamara Jacobsová? Učitelka angličtiny, se kterou Pacey spal v druháku? Jak je to možný?

"Neučila na Capesideský střední?"

"Dostalo se to ven, co? Jo, učila. Vlastně to byla má učitelka, když jsme se dali dohromady. Takže já jsem tak nějak důvod, proč je ve vězení. To vlastně není žádnej div. Vždyť co jsem zač? Pacey Witter, co nedokončil střední školu a je poskvrnou svý dokonalý rodiny. Kluk, co nezvoral jen svůj život, ale i životy všech kolem sebe."

"Ale jdi," nesouhlasil Dawson. "Nemyslíš to tak."

"Jo, myslím. Táta mě vykop z baráku, když mi bylo třináct. Naštěstí mě u sebe nechal dva roky bydlet brácha Doug. Bože, nemůžu je vystát."

"To je mi líto," řekl Dawson.

"Proč? Není to tvá vina, že jsou v mý rodině samí pitomci a hovada. Řeknu ti, že jednoho dne si našetřím dost peněz a koupím si loď nebo tak něco. Pak s Tamarou odplujem z tohohle zapadákova a už nikdy se sem nevrátíme. Á, co si to nalhávám. Jako by se to mohlo někdy stát."

"Možná jo, Pacey. Něco mi říká, že jsi víc talentovanej, než si myslíš."

Pacey se na chvilku usmál.

"Víš ty co? Jsi první člověk, co tohle kdy řek. Ani Tammy mi tohle neřekla."

Poklepal Dawsona po zádech.

"Pojď, koupím ti hamburger," řekl mu Pacey a zamířili do blízké restaurace.

Dawson pohlédl na návěstní štít, na němž byl nápis 'Ledárna'.

Mělo tam být 'Leeryovic rybí restaurace'.

*****

Dawson a Pacey seděli u okna a jedli.

"Takže chodíš na vejšku nebo tak něco?" zajímal se Pacey. "Vypadáš na to. Narozdíl ode mě. Já jsem před pár rokama odešel ze střední."

"Ehm," zamyslel se na chvíli Dawson. "Jo, chodím na USC v Los Angeles"

"LA? To je bezvadný."

"Je tam filmová fakulta," pokračoval Dawson. "Celej život jsem chtěl natáčet filmy, takže to bylo samozřejmý místo, kam jít."

"Hele, kdybys někdy potřeboval herce, vzpomeň si na mě. Potřeboval bych ňákou hotovost."

Dawson se usmál.

"Proč jsi vlastně odešel ze střední?"

"Protože vyhodili mou holku a poslali jí do vězení. To jsem jim nemoh jen tak odpustit. Kromě toho jsem neměl peníze a tak jsem musel pracovat na plnej úvazek."

"Neměl jsi přátele?"

"Jistě, Chrise Wolfea, Drue Valentina a Jack McPheea. Nebyli jsme jak ti mušketýři, ale byli jsme si blízcí."

První dvě jména Dawsona překvapila. Chris si s nimi nikdy moc blízký nebyl. A Drue byl... no... Drue. Ale Jack? Konečně něco, co sedělo.

"Neměl Jack sestru? Myslím, že se jmenovala Andie."

"Jo, myslím, že tak se jmenovala. Jednou jsem se s ní potkal, když se přišla s Jackem ke Chrisovi domů učit. Bezva holka... ale trochu hyperaktivní."

"Kde je teď?"

"V nemocnici. Měla nějaký mentální problémy, chudák. Jako její matka. Jack o tom moc nemluví. Chudák kluk. Ještě, že má svou holku. Nemusí bejt zrovna moc dobrá pro nás ostatní, ale pro starýho dobrýho Jacka je to hotovej anděl."

Když Dawson zaslechl 'holku', překvapilo ho to.

"Myslel jsem, že je gay."

Pacey se rozesmál tak, že málem vyprskl pití z pusy.

"Měl bys doufat, že nikdy nezjistí, žes tohle řek," varoval Dawsona v žertu Pacey. "Je to tím novým účesem, že jo? Ne, Jack je stejně hetero jako ty nebo já. Během druháku se objevily nějaký drby, ale nemůžu ti říct detaily, protože jsem tenkrát už na škole nebyl. Odmít udělat nějakej domácí úkol a neměl ještě holku."

Každou minutou to bylo bizardnější. Čím to bude pokračovat... kdo byla ta Jackova holka? A Pacey... viděl Andie jen jednou? A kde je Jen?

"Hej!" křikl Pacey. "Můžem dostat účet?"

Přišla k nim servírka.

"Donesla bys mi ještě nějaký sýrový tyčinky?" požádal jí Pacey. "A ne aby ti to trvalo zas deset minut. Narozdíl od tebe maj některý z nás život."

"Nacpi si je někam!" zamumlala číšnice.

"Co to bylo?" ozval se Pacey sarkasticky. "Platím ti, takže očekávám trochu úcty. Takže jdi radši do sebe, Potterová, než si promluvím s tvou šéfkou!"

Řekl 'Potterová'?

Dawson vzhlédl k číšnici a zcela jistě to byla ona.

Joey Potterová.

Když jí spatřil, málem mu spadla čelist na podlahu. Byla... jiná. Opravdově jiná. Dokonce více jiná než Pacey.

Neměla žádný makeup. Dokonce ani rtěnku. Vlasy měla tmavší, než si pamatoval... a jako by si je jen česala dozadu. A její oči... měla pod nimi obrovské tmavé kruhy. Hlas měla tichý, bez známek autority. Pohybovala se rychle a snažila se nikomu nepohlédnout do očí.

"Ano, pane," řekla tiše. "Hned jsem zpátky."

Než stačil Dawson zareagovat, ve spěchu odešla.

"Joey?" zašeptal.

"Úplná nula," poznamenal Pacey. "Víš, skoro mi je jí líto. Její rodiče byli ještě horší, než ti moji. A viděl jsi, jak je vyplašená, viď? Jako by jí i ten nejjemnější dotyk roztříštil, jako by byla ze skla nebo tak."

Dawson ho sotva vnímal. Díval se, jak jde Joey k pultu a beze slova bere jejich sáčky s jídlem.

Co se jí stalo?

Joey se k nim vrátila se sáčky a účtem.

"Skvělý, vypadnem odtud," řekl Pacey Dawsonovi. "Chci navštívit svou holku."

"Počkej vteřinku," řekl mu Dawson. "Sejdem se u dveří."

Zmatený Pacey se vydal k východu.

Dawson vytáhl z kapsy dvacetidolarovou bankovku a položil jí na stůl. Pak se vydal za Paceym, ale předtím se k jejich stolu ještě jednou otočil.

Joey šla uklidit talíře a všimla si dvacetidolarovky. Zvedla jí a vypadala zmateně. Pak se otočila ke dveřím a poprvé od té doby, co tam Dawson vešel, mu pohlédla do očí. Její pohled se ptal 'proč?'.

Dawson nic neřekl. Jen se na ní díval. Nechal se vtáhnout do jejích očích, jako to vždy dělávali. Trvalo to jen chviličku, ale měl pocit, že to byly hodiny.

Pak s Paceym beze slova opustili restauraci.

2

Asi tak o dvě hodiny později vyšli Pacey a Dawson z věznice. Dawsonovi hlavou stále vířily miliony otázek a neměl tušení, kde má vůbec začít hledat odpovědi.

"Pořád nemůžu uvěřit, žes jí dal dvacku jako spropitný," řekl Pacey. "Co je to s tebou?"

Dawson si povzdechl.

"Ona prostě...," řekl. "Bylo mi jí líto."

"Ale jdi, chlape, za všechny svý problémy si může sama," trval na svém Pacey. "Viděl jsi, jak vypadala?"

"Vypadala nádherně," odvětil Dawson. Pacey si nemohl pomoci a zasmál se.

"Ježíši, chlape, ty ses zakoukal do Joey Potterový? To už je moc."

"A co když jo?" zeptal se Dawson.

"Dobře, dobře, proti gustu žádnej dišputát," řekl Pacey. "No, zlom vaz. Každej kluk, co o ní projevil zájem, tvrdě narazil. Včetně Jacka."

"Takže Jack je v Bostonu, že?" zeptal se Dawson.

"Jo," odvětil zmatený Pacey. "Hele, jak znáš vůbec Jacka? Tenkrát v Capeside nebydlel."

"Znám jeho sestru," odvětil Dawson.

"No, je na svátky ve městě," pokračoval Pacey. "Tráví nějakej čas se svou holkou a tak vůbec. Jsem rád, že je tu. 'Tři amigos' zase spolu."

"'Tři amigos'?" otázal se Dawson.

"Já, Chris a Jack," odvětil Pacey. "Člověče, jsem tak rád, že je tu i Chris. Na toho kluka je spoleh."

Na Chrise je spoleh? Dawsonovi se nelíbilo, jak to zní.

Chris Wolfe byl vždy Capesideskou verzí Jamese Bonda. Byl společenský, měl úspěch u 'dam' a byl bohatý. Nevyžíval se v mučení lidí jako Abby, ale měl tendenci hledět pouze na vlastní dobro. Kromě případů, kdy zasvěcoval jiné do svého pojetí 'zábavy'.

Sakra, jak ne něj mohl být spoleh?

"Přijede Jen?" zeptal se bez přemýšlení Dawson.

Pacey se krátce zasmál.

"Jen?" zopakoval. "Jen Lindleyová? Člověče, to jméno jsem už dlouho neslyšel. Pochybuju, že si udělá vejlet."

"A proč?" zajímal se Dawson.

"Zeptej se Chrise, to je všechno, co ti povím," řekl mu Pacey, zatímco mířili k ruinám.

*****

V ruinách se Pacey a Dawson setkali s třemi lidmi.

Jack nevypadal moc odlišně od toho, jak si ho Dawson pamatoval. Pořád měl ten bizardní účes a pohotově vtipkoval.

Chris, na druhou stranu, připadal Dawsonovi jiný. Byl tichý a trochu uzavřený do sebe.

A pak... ta další.

"Abby?" zvolal překvapený Dawson.

"Tvůj kámoš?" zeptal se Jack Abby.

"Jo, jo, ačkoli 'kámoš' je moc silnej výraz," odvětila. "Jackie, seznam se s Dawsonem. Mým... bratrancem."

Pacey se plácl přes čelo.

"To vysvětluje, proč toho o nás tolik víš," řekl Dawsonovi Pacey.

"Abby, mohla bys mě, prosím tě, přestat před lidma říkat 'Jackie'?" požádal Jack Abby. "Je to trapný."

Abby mu dala ruce kolem krku.

"Byl bys radši, kdybych ti říkala 'můj hřebečku'?" zeptala se.

"No, to ani ne."

Začali se vášnivě líbat. Dawsonovi při tom pohledu málem vypadly oči z důlků.

"Najděte si ňákej motel," zavtipkoval Chris.

Jack se nad Chrisovou poznámkou pousmál.

"A to říká bejvalej capesideskej Casanova?" poznamenal Jack.

"Bejvalej," zamumlal Chris. "Minulej čas."

S tímto je Chris opustil. Dawson ho rychle následoval.

*****

"Hej, Chrisi!" zavolal za ním Dawson. "Počkej! Chci si s tebou na chvilku promluvit."

Chris si povzdechl a zastavil se.

"O co jde?" zeptal se.

Než Dawson pokračoval, zhluboka se nadechl.

"Pacey říkal, že bys moh vědět, kde najdu Jen Lindleyovou. Je to pravda?"

Chris si znovu povzdechl a zavrtěl hlavou.

"Koukni..."

"Dawsone," dokončil za něj Dawson. "Dawson Leery."

"Koukni, Dawsone," pokračoval Chris. "O Jen ti říct můžu, ale nemám ponětí, kde je. Alespoň ne, kde přesně."

Posadili se na lavičku.

"Jsou to tři roky," začal Chris. "Rodiče poslali Jen do Capeside. Mysleli si... že se změní, když bude se svými prarodiči. Nevyšlo to. Nejdřív to zkoušela... dokonce se skamarádila s tou Potterovic holkou. Jediná kamarádka, co ta holka kdy měla, představ si to. Ale pak jí zemřel děda."

Chris se na chvíli zarazil, vzpomínání ho rozesmutnělo.

"Jen vůbec nevycházela se svou babičkou," pokračoval. "A zhoršovalo se to každým dnem. Vzdalovaly se čím dál tím víc i s Joey. Až nakonec narazila na mě. Tehdy jsem byl... no, slyšel si Jacka... capesideskej Casanova. Jeden z těch kluků, před kterýma matky varujou svý dcery, těch, co jim jde 'jenom o to jedno'. Byl jsem opatrnej, ale na jedný párty, kam jsme šli spolu, jsem se opil. Postačí říct, že jedno vedlo k druhýmu."

"Ach můj bože," řekl Dawson téměř šeptem.

"Otěhotněla," řekl Chris neochotně. "Nechtěla se mnou vůbec mluvit. Když to pak zjistila její babička, poslala jí rovnou zpátky do New Yorku."

"Pokusil ses s ní někdy spojit?" zeptal se ho Dawson.

Chris přikývl.

"Jo, pořád se mi vyhýbá," odpověděl Chris. "Ten kluk, Billy, mi pořád říká, abych se držel zpátky. Možná tam někde mám dítě a nejspíš nikdy nedostanu šanci jí nebo jeho spatřit. Dalo by se říct, že jsem po tom... trochu dospěl."

"Je mi to moc líto," řekl Dawson. "Kéž... kéž by bylo něco, co bych moh udělat."

"To si říkám i já," zamumlal Chris. Pak pomalu odešel.

Dawson seděl pár minut o samotě a přemýšlel o tom, co právě vyslechl. Pak za sebou zaslechl kroky.

"Víš, skoro se to stalo, pamatuješ?" řekla Abby, když si k němu přisedla. "Byl jsi tam a myslím, že tím se to všechno změnilo. Odved si jí z tý párty, než se stalo něco, čeho by litovala."

Dawson vzhlédl a pohlédl Abby do tváře.

"Pak jsi jí řek, že je výjimečná," pokračovala Abby. "Byla jsem tam, koukala jsem se z okna. I když to může znít nepřesvědčivě, udělalo to na mě dojem. Chci říct, takovej ty jsi... tvá životní láska ti právě dala kopačky a ty ses nepokoušel s Jen zaskórovat nebo něco takovýho. Skutečně ses staral o jinýho člověka, aniž bys chtěl něco na oplátku. Možná mi neuvěříš, ale fakticky jsem ti záviděla."

"Jakto že jsi tady naživu, Abby?" zeptal se Dawson.

"Je to lavinovej efekt," odpověděla mu. "Jen odjela pár dnů po tý párty. Takže nikoho nepotřebovala, aby se s ní poflakoval v noc tý svatby. Byla jsem v klubu na opačný straně města. Daleko od toho mola, takže jsem neumřela."

"Takže já jsem zodpovědnej za tvou smrt?" zeptal se Dawson. "Nepomáháš mi."

Abby si jen zoufale povzdechla.

"Nevšim sis něčeho na Jackovi?"

"Jo, chtěl jsem se tě na to zeptat," odvětil Dawson. "Víš, že je gay, viď?"

"Já to vím, on ne. Chápej, byl tu kdysi jeden básnickej úkol pro hodinu pana Pettersona. Napsal básničku o psovi, protože jistý člověk tam nebyl, aby ho povzbudil ke psaní z hlouby srdce. Samozřejmě, že se objevily drby, že je gay, ale on je prostě ignoroval."

"To nestačí, aby..," začal Dawson.

"Jistě, ale zapomněl jsi, že naše malá Joey Potterová každýho nenávidí," přerušila ho. "Po celou dobu, co pracoval v Ledárně, Jacka ignorovala. Nikdy spolu nechodili, takže mu nikdy nepomohla přijít na to, kým je. Pak se během prvního tehdoročního sněhu vyspal se mnou a to ho navěky zapečetilo v jeho komůrce."

"To není možný," trval na svém Dawson. "A co Andie? Kde je jeho sestra?"

"Mezi šílencema, kde jinde?" pokračovala Abby. "Pacey odešel ze školy, ještě než se vůbec objevila. Nikdy se nepotkali, jenom jednou u Chrise doma. Nikdy se nezamilovali. Nikdy ho nehnala k úspěchu. Zůstal chudákem, co visí na svý starý učitelce angličtiny. A všechno jenom proto, že jediný člověk, který ho kdy povzbuzoval, který mu říkal, že by moh uspět, se nikdy nenarodil."

"To není možný," stále trval na svém Dawson. "Já jsem neudělal z Paceyho řádnýho člověka... tím prostě je."

"Ale nemá nikoho, kdo by mu to řek," pokračovala Abby. "Vždycky byl přesvědčenej, že je prostě tím, kým mu všichni říkaj. Nula, která nikdy ničeho nedosáhne. Nechápeš lavinovej efekt. To, že jsi nepomohl Paceymu, znamená, že on nepomohl Andie. Že jsi nepomohl Jen, znamená, že ona nepomohla Jackovi. Že jsi nepomohl Joey..."

Než mohla pokračovat, Dawson vyskočil z lavičky a pohlédl jí přímo do očí.

"Co Joey?" naléhal na ní. "Jak... co se to s ní stalo?"

"Jsi si jistej, že na to chceš znát odpověď, Leery?" zeptala se.

Dawson pouze přikývl.

"Vždycky byla trochu náladová. Ze začátku ne tak moc, jen byla temperamentní. Nikdy si nenašla moc přátel, takže byla trochu osamělá. Pak jí zemřela matka a otec šel do vězení. Chudák holka neměla nikoho, na koho se obrátit."

"Co Pacey?" zeptal se Dawson.

"Co Pacey?" zopakovala Abby. "Co se jí týká, je to prostě nějakej pitomec, co odešel ze školy. Nenávidí ho, stejně jako nenávidí všechny ostatní. Někdo by je musel přinutit, aby trávili čas spolu. Možná nějakej jejich společnej kamarád... ale jelikož neměli žádný společný kamarády, tak se ani neznají. A Joey nosí všechen ten zármutek jen na svých vlastních ramenou."

Dawson si pomalu zase sedl, ve tváři se mu zračil absolutní šok.

"Jakoby ztráta matky nebyla dost," pokračovala Abby. "Bylo pro ní dvakrát tak těžší ztratit i otce. Zvlášť když to konečně vypadalo, že by mohla mít opět rodinu. Neumím si ani představit, jaký to bylo. Dívat se jak tam umírá v plamenech. Zachránil jsi mu život, Dawsone Leery. Bez ohledu na to, jak si možná myslíš, žes to tenkrát zvoral, zachránil jsi jejímu otci život. Ale protože jsi nikdy neexistoval, tu příležitost jsi neměl."

"A co Audrey?" zeptal se Dawson téměř šeptem. "Má Audrey."

"Audrey vůbec nezná, Dawsone," zasmála se Abby. "Jak by někdo jako ona moh chodit na Worthington? Nevím, jestli sis toho všim, ale není zrovna natolik v balíku, aby..."

Než mohla dokončit větu, Dawson znovu vyskočil na nohy a zakřičel jí do tváře.

"TO MI NEŘÍKEJ! Našla by způsob... s mojí nebo bez mý pomoci. Joey je talentovaná, chytrá, houževnatá.... dostala by se tam. Je silná, nevzdává se."

Jeho oči byly divoké, plné iracionality. Poslední kapka informací o Joey už na něj byla moc. Odmítal si to připustit.

"Chyba," prohlásila Abby. "Pokud se jí týká, vždycky byla jenom příliš vysoká holka z druhý strany řeky. Kromě její sestry jí nikdo nic jinýho nikdy neřek. Viděl jsi jí, ne? Ztratila rodiče... a její jediná kamarádka odjela do New Yorku a nikdy ani nenapsala... zlomilo jí to, Leery. A bez 'nejlepšího přítele' po svým boku nikdy neměla žádnej důvod koukat na sebe jinak. Nikdy nešla na Worthington a nikdy se neúčastnila Miss Plachty. Nikdy nepracovala v 'Pure Gold', ani neuvažovala o cestě do Francie. Nikdy nejala na plachetnici na Floridu, ani se nepostavila školnímu výboru. Kdykoli o ní někdo projevil zájem, odvrátila zrak. Ani AJ... ani Jack... dokonce ani ten trouba Anderson. Tu holku ještě ani nikdo nepolíbil a chceš vědět proč? Protože neměla tebe, Dawsone. Nikdy neměla naději."

Dawson teď dýchal normálně. Pomalu přijímal vše, co právě vyslechl. Působilo to na něj jako rána do hlavy.

"Dawsone?" otázala se Abby.

"Musím mluvit s rodičema," řekl Dawson. "Něčí život se změnil k lepšímu."

Pak pomalu vstal a odešel.

Ano, bylo to tak, pomyslel si, když nic jiného, jeden člověk měl z jeho neexistence užitek.

Mitch Leery je pořád naživu.

*****

Když Dawson procházel známým prostředím, nemohl si pomoci, a cítil se divně. Jeho rodiče nebudou teď ani vědět, kdo je. Co by jim měl říct?

Vlastně to bylo jedno. Chtěl jen znovu spatřit otce.

Vyšel po známých schodech ke dveřím od domu a zaklepal.

Pak čekal.

O chvíli později někdo dveře otevřel.

"Ahoj," pozdravila ho Gale. "Mohu vám nějak pomoci?"

"Jmenuji se Dawson," představil se. "Jsem jaksi váš starý fanoušek."

Gale se na něj vřele usmála.

"Mohl bych mluvit s vaším manželem, Gale?" zeptal se.

"Á, jeho fanoušek jste také, co?" poznamenala. "Počkejte chvilku."

Otočila se, aby na někoho zavolala.

"Bobe, někdo by tě chtěl vidět," řekla... a ve dveřích se objevil Bob Collinsworth.

Dawsonovi v šoku poklesla čelist.

"Co pro vás mohu udělat?" zeptal se Bob.

"Já...," koktal Dawson. "Musel jsem se zmýlit. Ví... ví někdo z vás, kde bych mohl najít Mitche Leeryho?"

Když zmínil Mitchovo jméno, oba ztuhli. Na chvíli na sebe pohlédli.

"Zavedu vás za ním," řekl Gale smutně.

*****

Dawson a jeho matka došli ke capesideského hřbitovu. Dawson si začal pomalu připouštět to, čemu nechtěl uvěřit.

"Ne," zašeptal si pro sebe. "To nemůže být pravda."

Došli k jednomu z hrobů.

"Nikdy jsem to Bobovi neřekla," začala Gale, "ale když jsem se to dozvěděla, zamkla jsem se v pokoji a rozbrečela se. On a já... vždy jsem si myslela, že se jednoho dne zase dáme dohromady. Vždyť jsme spolu byli více než dvacet let, věříte tomu?"

Dawson zavrtěl hlavou, stále tomu odmítal tak docela uvěřit.

Ale byla to pravda.

Na náhrobním kameni stálo 'Mitchell Leery'.

"Ne," zašeptal znovu Dawson.

"My... neměli jsme žádné děti," pokračoval Gale. "Vždy jsem se tomu divila. Ten člověk za volantem... byl příliš unavený. Neměl tu noc vůbec řídit, ale řídil. A teď... je pryč."

Dawson nic neřekl. Pouze si klekl a dál zíral na náhrobek.

"Musím jít," řekla Gale. "Myslela jsem, že to zvládnu, ale nemohu."

Odešla a nechala tam Dawsona samotného.

Naprosto, úplně samotného.

"Ne," řekl potřetí. "Ne ne ne ne NE NE NE!!!"

Dawson vstal a vzhlédl k nebi.

"JAK SE TO MOHLO STÁT?" zakřičel z plných plic. "Nebyl jsem tady! JÁ TADY NEBYL!!!"

Pak se s pláčem zhroutil na zem.

*****

O pár hodin později přišel Dawson k sobě. Hlava mu explodovala myšlenkami.

On už neexistoval. Takže to znamenalo... bez něj nebo s ním... Mitch Leery by stejně zemřel.

Nebyla to jeho vina!

Při té vzpomínce si skousl ret. Pacey mu to říkal, ale on tomu tak docela neuvěřil. Ať už tam byl... nebo nebyl... nic to nezměnilo.

Na druhou stranu... změnilo to vše.

Kdyby existoval, Mitch by zemřel šťastný. S milující ženou, synem, na kterého by hrdý, a malou dcerkou. Možná to nebylo vše, o čem snil... ale byl to dobrý život. Jeden z nejlepších.

Pak Dawson pomyslel na Joey.

Záviselo to skutečně na něm? Jeho vztah s Joey jim oběma přinesl tolik bolesti. Dosáhli bodu, kdy nikdy nemohli být šťastní s někým jiným. Ale... Joey byla teď doslova uzavřená před světem. Vše kvůli tomu, že ho neměla ve svém životě. Kéž by s tím mohl něco udělat.

Pak, zatímco procházel kolem nějakého obchodu, si něčeho všiml.

Ve výloze bylo několik kytic. Vypěstované ve skleníku, aby mohly být darované o Vánocích. Právě jako v animovaném 'Sněhulákovi Frostovi', na který s Joey o Vánocích koukávali.

Karafiáty, tulipány, růže a...

...a kopretiny.

Na tváři Dawsona se pozvolna objevil úsměv. Dostal nápad.

*****

Zaklepání na dveře vzbudilo Chrise Wolfea z dřímoty. Přinutil se vstát a malátně došel ke dveřím.

Otevřel je a spatřil tam stát Dawsona.

"Co je?" zeptal se. "Dawson, že?"

Dawson se jen zazubil.

"Potřebuju tvou pomoc."

*****

V domě Potterových Bessie Potterová, její přítel a jejich malý syn zdobili vánoční stromeček a zpívali.

Here we come a wassailing
Among the leaves so green
And here we come a wandering
So fair to be seen
Love and joy come to you
And to you your wassail too
And god bless you and send you
A happy new year
And god send you a happy new year

Zatímco devatenáctiletá Josephina Potterová seděla o samotě u stolu.

Záviděla své setře, o tom nebylo pochyb. Bessie jí připomínala něco s Charlese Dickense. Někoho, kdo má dva centy v kapse, ale stejně se dokáže o Vánocích radovat. Kdyby jen tak byla taková i ona.

"Hej, Joey!" zavolala na ní její sestra. "Pojď se kouknout, jak dává Alexander na špičku hvězdu."

"Vidím to odtud," odvětila deprimovaně Joey.

"Vzchop se, Joey," povzbuzovala jí Bessie. "Měli bychom slavit. Letos máme díky tomu velkýmu zprotinýmu, cos včera večer dostala, celýho krocana."

"To nic nebylo, fakt," lhala Joey.

Ve skutečnosti to bylo... velmi překvapující. Člověk, co jí dal to zpropitné se podle všeho kamarádil s chodící demoliční četou, Pacey Witterem. Proč byl tak milý?

Nejdříve si myslela, že se spletl. Potom... si nebyla jistá. Něco v tom, jak na ní pohlédl, když odcházeli. Z něčeho v jeho očích měla pocit, že...

Věděla, že je pošetilá. Bylo to poprvé, a nejspíše naposledy, co ho kdy viděla. Nic dobrého se v životě Joey Potterové nikdy nestávalo. Tím si byla jistá.

Joey o samotě pokračoval v pití kakaa.

Náhle někdo zaklepal na dveře.

"Vydržte chvilku," ozvala se Bessie a šla ke dveřím.

Otevřela je.

Stál tam Dawson a v ruce držel kopretinu.

"Ahoj," pozdravil jí.

Překvapená Bessie na cizince pohlédla.

"Promiň... ty jsi?" zeptala se.

"Jmenuji se Dawson," odvětil. "Jsem tu, abych pozval tvou sestru na rande."

3

Cože to chtěl?

To byla první myšlenka, která přišla Joey na mysl. Slyšela Bessie s někým ve dveřích mluvit, ale nevěnovala příliš pozornosti tomu, kdo to je.

Pohlédla ke dveřím a byla ještě překvapenější. Byl to ten kluk, co byl s Pacey Witterem v nové Ledárně. 'Dawson'... tak si říkal. Jak sakra věděl, kde bydlí?

"Půjde ráda," odpověděla za ní Bessie na jeho otázku.

Než mohla pokračovat, Joey vyskočila ze židle a přihnala se ke dveřím.

Popadla Bessie za zápěstí a odtáhla jí stranou.

"Co to děláš?" vyptávala se své sestry.

"No tak, Joey," povzbuzovala jí Bessie. "Nevím, kdo ten tvůj kamarád je, ale působí mile, a..."

"Nemám žádný 'kamarády', Bess," odvětila Joey. "To je ten kluk z Ledárny. Ten s velkým zpropitným."

Dawson ze dveří rozhovor sledoval. Nehledě na všechny ty změny měla v sobě Joey odrazy svého normálního já. Nehledě na to, jak byla plachá a do sebe ponořená, Joey Potterová stále měla paličatosti a tvrdošíjnosti na rozdávání. Ale něco za tím jí přesto scházelo.

Jako by... jako by byla stále taková, jaká byla před střední školou. Ale více odtažitá a náladová. Čím to mohlo být?

Samozřejmě! Dawson se v duchu praštil, že mu to nedošlo dříve.

Joey začala 'rozkvétat' brzy poté, co jí poprvé políbil její nejlepší přítel. To byl zásadní bod v jejím životě... který už více neexistoval.

"Tak máš další důvod, abys uvažovala...," začala Bessie, ale Joey jí přerušila.

"Napadlo tě vůbec, že to může bejt nějakej slídil, hm?" zeptala se. "Kdo by ti sakra dal dvacetidolarový zpropitný a ukázal se příští den u tvejch dveří, všechno z laskavosti svýho srdce?"

Než mohl rozhovor pokračovat, Dawson bezmyšlenkovitě promluvil.

"Bylo mi tě líto," řekl. "Nemám žádný postranní úmysly, Joey."

Překvapené Joey a Bessie současně pohlédly ke dveřím. Bessie si nemohla pomoci a usmála se. Joeyin výraz byl mírně řečeno méně slibný.

Dawson se zhluboka nadechl.

"Odkud znáš mý jméno?" vyptávala se Joey. "A když na to přijde, jak víš, kde bydlím? A kdo si sakra myslíš, že jsi, že se opovažuješ naslouchat soukromýmu hovoru???"

"No," odpověděl, "Capeside je malý město, takže to vysvětluje to odkud a kde. Zadruhý, jestli ještě zvýšíš hlas, uslyší tě až v Bostonu."

"Říkal jsi, že se jmenuješ 'Dawson', že?" zeptala se ho. "No, Dawsone... díky za zpropitný. Oceňujem to. Ale neoceňujem, že ses bez pozvání ukázal v našem domě."

Joey se otočila a odpochodovala zpět do kuchyně.

Dawson si povzdechl. No, zkusil to.

Ale než mohl odejít, přišla k němu Bessie.

"Hele," řekla, "cokoli děláš, pokračuj v tom. Roky nikomu neřekla víc než tři slova."

Dawson následoval Bessie do kuchyně, kde seděla Joey.

"Který části 'vypadni' jsi nerozuměl?" zeptala se ho.

"Jen mě vyslechni, jo?" odvětil.

Nejdříve na něj Joey chladně zírala. Pak... se pomalu rozmyslela.

Bylo to něco v jeho očích. Aura čisté upřímnosti, kterou předtím u nikoho neviděla... kromě své matky. Bylo to skoro jako by... jako by jí znal. Ale to nebylo možné. Potkala ho pouze před pár hodinami.

"Máš pět minut," řekla suše.

"Ty víš, jak na tebe lidi v tomhle městě pohlížejí, viď?" zeptal se jí. "Myslí si, že každýho nenávidíš, že jsi hrubá a že ti na ničem nezáleží. Ale víš co? Já myslím, že se mýlí."

Joey na něj zmateně pohlédla.

"Nějak o tom pochybuju," vyplivla Joey. "Kámošíš se s Pacey Witterem, viď? Tohle je nejspíš nějaká vaše sázka."

"Věř mi, když to říkám, Joey," odvětil Dawson, "Pacey mě neukecal do míň důležitých věcí než je tohle."

"A proč si teda myslíš, že se ve mně všichni mýlí?" zeptala se nakonec.

Dawson se na chvíli odmlčel, nebyl si jistý, jak na to má odpovědět.

"Já nevím," odpověděl nakonec. "Prostě mám ten pocit."

Poprvé od doby, co vstoupil do domu, viděl Joeyinu tvář se uvolnit. Ale pouze na okamžik. Pak jí opět zastoupila tvrdošíjná skála.

Nešlo mu to.

"Jedno rande, to je vše, o co žádám," trval na svém. "Dej mi jednu šanci, abys poznala, jestli tě můžu přesvědčit, že se můžeš bavit. Užívat si. Jestli si to neužiješ, vrátíš se před východem slunce a já už tě nikdy nebudu otravovat. Slibuju."

"V davu se necítím dobře," přela se.

"Je po půlnoci na Štědrej večer," odvětil Dawson. "To místo, který mám na mysli, bude dneska v noci prázdný."

"Dobře," řekla tiše. "Ale fakt nemám..."

"Takhle vypadáš dobře," přerušil jí.

Joey vstala a Dawson jí podal květinu.

"Jsem nejspíš šílená, že o tom vůbec uvažuju," řekla mu, "ale z nějakýho bláhovýho důvodu ti chci věřit."

Dawson se usmál. Natáhl k Joey ruku, ale ona jí odstrčila stranou.

Společně zamířili ke dveřím.

*****

Dawson a Joey šli opuštěnýma ulicemi. Sami. Dawson nesl batoh, ale Joey neměla ponětí, co v něm má.

Joey ho zaraženě přejela pohledem. Za celý její život se jí nikdo nepokusil poznat. Po smrti matky se začala více a více vyhýbat lidem. Jestli jí nechtěli poznat, vyhovovalo jí to. Kdo vůbec byla Joey Potterová? Příliš vysoká holka z druhý strany řeky, to byla. Nemohla si ani dovolit jít na vysokou. A stipendia nebyla určená pro takovou 'lůzu' jako byla ona, no ne?

A náhle se odnikud zjeví tenhle kluk? A pozve jí na rande? Proč? Bylo jí devatenáct a ještě ani nedostala svou první pusu. Proč by se o ní zajímal?

"Takže," řekla mu, "máš nějaký příjmení, nebo jsi jen 'Dawson'?"

"Leery," odpověděl. "Dawson Leery."

"Leery?" zeptala se. "Jsi nějak příbuznej s tím mužem, co měl před pár měsícema tu bouračku?"

Dawson si skousl ret.

"Jo," řekl tiše. "Byl to můj otec."

Když to Joey uslyšela, ztuhla. To jí vůbec nenapadlo.

"Bože, to je mi líto," řekla. "Já... já asi vím, jak se cítíš."

A to skutečně věděla. Byl to ten důvod, proč jí vzal ven? Aby pochopil, jak se s něčím takovým vyrovnat?

Vyrovnat? Ha! To bylo k smíchu. Ona se nikdy 'nevyrovnala' s tím, co se stalo jejím rodičům. Prostě se stáhla ještě více do sebe.

"Mám jednu... kamarádku," řekl jí. "Taky přišla o rodiče. Ale kdykoli se mi s tím pokusí pomoct, odstrčím jí."

"Víš, to fakt není fér," odvětila Joey. "Neber si to špatně, Leery... ale jsi hloupej."

Dawson se na ní ušklíbl.

"Ježíši, díky," řekl sarkasticky.

"Když má máma umřela, já...," pokračovala. "Dala bych cokoli, kdyby se mi někdo pokusil pomoct. Ale asi jsem nikdy neměla žádný skutečný přátele. Zvlášť ne nikoho, kdo by se mnou něčím takových procházel. Pokud chceš znát můj názor, tu svou kamarádku považuješ až za moc samozřejmou."

"Já vím," řekl. "Ale... kdykoli se pokusím otevřít, tak se prostě vyděsím."

"Nebál ses mě pozvat na rande, ne?" poznamenala.

"To bylo jiný," zamumlal.

"Jak to?" zeptala se. "Protože šlo o mě místo o tebe?"

Dawson se otočil a usmál se.

"Problém je, že to vypadá, že už jí nikdy znovu neuvidím," řekl smutně. "Ale víš co? Máš pravdu!"

Nadále pokračovali v chůzi.

"Kam vůbec jdem?" zeptala se ho Joey.

Dawson se usmál a ukázal před sebe. Byli u Rialta.

"Nevím, jestli si to uvědomuješ, Dawsone," poznamenala, "ale Rialto je zavřený."

Dawson zatlačil na dveře a ty se otevřely.

"Když to říkáte, slečno Potterová," řekl s širokým úsměvem.

Vešli do vestibulu. Tak stál někdo v staré uniformě uvaděče.

"Nemůžu tomu uvěřit," zamumlala s užaslým úsměvem na tváři Joey.

"Přímo tudy... pane... madam," řekl Chris. "Film začne za pět minut. Mohu vám nabídnout minerálku?"

Joey se pokoušela zadržet smích.

"Joey Potterová se směje?" zeptal se užaslý Chris. "Jsi lepší, než jsem si myslel, Dawsone."

*****

Když vcházeli do sálu, Dawson si nemohl pomoci a usmál se. Svým vlastním způsobem se pokusil zopakovat jejich 'první rande' z druháku. Dosud si nebyl jistý úspěchem.

Joey byla... jiná. Tady o Dawsonovi Leerym nic nevěděla. A lidé jí v minulosti ublížili a neměla na koho se obrátit. Udržovala si od něj odstup.

Ale i z toho odstupu to Dawson viděl, bez ohledu na ty rozdíly to byla pořád Joey. Způsob, jakým se usmívala, sarkastické poznámky... sakra, dokonce i ta hádka u ní doma. Byla to Joey.

Joey, jaká by existovala, kdyby nebyla součástí 'Dawsona a Joey'.

Posadili se a Dawson vzhlédl k projekční kabince, odkud mu Chris ukázal vztyčený palec a pustil film.

Po upoutávkách Joey poklesla čelist.

"Panebože," vykřikla Joey. "E.T.! To je E.T.! Do kin se má přece vrátit až v březnu!"

"Chris zatahal za pár provázků," informoval jí Dawson. "Bylo to buď tohle nebo 'Život je krásný' a to je teď POSLEDNÍ film, co chci vidět."

"To je perfektní," řekla mu. "Je to můj nejoblíbenější film."

"Můj taky," řekl Dawson s úsměvem. Vytáhl z kapsy kabátu balíček buráků.

"Kdes je sehnal?" zeptala se ho.

"U baru," odpověděl Dawson. "Neboj, nechal jsem tam nějaký peníze."

"Dej mi," řekla a vzala mu balíček.

"Neboj," zasmál se Dawson. "Vzal jsem dva balíčky. Vím, že je máš ráda."

A sakra!

Dawson se znovu v duchu praštil. Tohle říkat neměl.

"Jak víš, že je mám ráda?" zeptala se ho Joey.

"No, lidi mají obvykle rádi bombóny nebo buráky," odvětil v pokusu vyzout se ze svého uklouznutí. "Odhad jsem tě."

Joey mu věnovala nesmělý úsměv. Pak se v sedadlech opřeli a začali sledovat film.

Nikdo z nich nic neříkal. Po úvodních scéně Dawson krátce na Joey pohlédl a usmál se pro sebe.

Uprostřed filmu ucítil, že se něco dotklo jeho ruky. Byla to ruka Joey. Pomalu se vzali za ruce. Joey se otočila a nervózně se na něj usmála.

*****

Později té noci vyšli společně z kina.

"Jak mohli dát Oscara Gandímu?" zeptala se ho. "Spielberga odkradli. Proč oceňovat film, kterej sotva dokoukáš? Promiň, nejspíš teď zním jako nějakej bláznivej filmovej fanda."

Dawson si nemohl pomoci a zasmál se.

"Tak to jsme dva," řekl.

"Musím přiznat, Leery," řekla mu Joey, "že jsi měl pravdu, že si to dneska užiju. Bavila jsem se."

Dawson se k ní otočil a usmál se.

"Fakt?" zeptal se.

"To jen, že...," řekla. "Jsi první člověk, co se mě kdy pokusil poznat. Postavila jsem si kolem sebe zdi a nikoho nenechávám vstoupit dovnitř. Ale... tebe to nějak nezastavilo."

"Asi jsem prostě tvrdošíjnej až to není hezký, hm?" odvětil.

"Díky," řekla. "Takže... kam jdem teď?"

"To je překvapení," prohlásil Dawson, zatímco pokračovali v chůzi.

*****

Bylo deset pod nulou. A to samozřejmě znamenalo, že zátoka byla důkladně zamrzlá.

Dawson a Joey došli přímo doprostřed zátoky. Na všechny strany kolem nich bylo Capeside.

"Nevysekáš tu teď díru a nezačneš chytat ryby, že ne?" zeptala se. "Protože v tom případě vezmu tu poznámku, že jsem se bavila, zpátky."

Dawson rozepl batoh a vyndal malé rádio. Když ho zapnul, na tváři Joey se objevil široký, rozpačitý úsměv.

"Musíš si ze mě dělat blázny," poznamenala Joey.

"Říkala jsi, ze nemáš ráda davy lidí," připomněl jí. "Ber to tu jako náš vlastní soukromý taneční parket."

Nabídl jí ruku.

"Slečno Potterová?" zeptal v žertu. "Smím vás požádat o tanec?"

Neochotně mu podala ruku.

Začala hrát hudba a oni začali tančit.

Have yourself a Merry little Christmas
Let your hearts be light
From now on, our troubles will be out of sight

"Tohle nemůžu," hádala se. "Já... já vůbec neumím tancovat."

"Je to jednoduchý," uklidňoval jí Dawson. "Jen poslouchej hudbu a nech se vést."

A tak tam tancovali. Uprostřed zátoky. Nejdříve trošku neobratně...

Have yourself a merry little Christmas
Make the Yuletide gay
From now on, our troubles will be miles away

...pak pomalu. A hleděli si při tom do očí. Poprvé za dlouhou dobu Joey Potterová zapomněla na svůj život. Jaký ho má těžký.

Here we are as in olden days
Happy golden days of yore

A Dawson? Ten zapomněl na vše, co se minulý týden stalo. Najisto věděl jen, že je na místě, kde vyrůstal. A tančí se svou nejlepší kamarádkou.

Faithful friends who are dear to us
Gather near to us once more

Joey zavřela oči a spočinula mu hlavou na rameni. Dawson jí pevně objal. Stále tančili.

"Jo...," zašeptal Dawson.

Through the years we all will be together
If the fates allow
Hang a shining star upon the highest bough
And have yourself a merry little Christmas now

*****

Později, když dotančili, se posadili na molo. Na stejné molo, ze kterého Dawson před čtyřiadvaceti hodinami skočil, aby zachránil Abby.

"Předtím jsi mi řek 'Jo'," řekla mu Joey.

"Je to problém?" zeptal se jí.

"Ne," odvětila. "To jen, že... má matka mi tak říkávala."

Dawson se usmál a pohlédl na vodu.

"Joey, můžu ti říct tajemství?" zeptal se jí. "Budeš si nejspíš myslet, že jsem se úplně pomát, nebo že je to jenom nějakej sen, ale prosím tě, měj otevřenou mysl."

Joey přikývla a naslouchala.

"Říkala jsi, že jsi filmovej fanoušek, viď?" zeptal se. "Znáš film 'Život je krásný'?"

"Kdo by neznal?" odvětila. "Pilíř společnosti neoceňuje svůj život, tak mu anděl ukáže, co by bylo, kdyby se nikdy nenarodil."

Dawson jí pohlédl do očí.

"Co bys řekla, kdybych ti pověděl, že se mi přesně to stalo?" zeptal se. "Proto toho vím tolik o Capeside... a když na to přijde, proto toho vím tolik o tobě... protože vás znám celej svůj život."

"To není možný," odvětila. "Takový věci se prostě ne-"

"Ta kamarádka, kterou jsem před pár hodinama zmínil," přerušil jí, "to jsi ty, Joey."

"Víš co?" řekla mu. "Zešílel jsi."

Vstala a vydala se na odchod.

Ale než mohla odejít daleko, Dawson také vstal.

"Tvá matka tě pojmenovala po postavě z 'Malých žen'!" zavolal za ní Dawson.

Joey v úplném šoku ztuhla a otočila se, aby mu pohlédla do tváře.

"Je to tvá oblíbená kniha," pokračoval. "Čítávala tě jí, když jsi byla malá."

"Jak to víš?" zašeptala Joey. "Jak bys moh..."

Dawson jí nenechal dokončit větu.

"Nesnášíš, když ti lidi říkají 'Josephino'," znovu pokračoval a s každým slovem se k ní přibližoval. "Vždycky sis myslela, že je to moc holčičí jméno. Sarkasmu máš na rozdávání a ve spánku chrápeš. Máš ráda buráky a nesnášíš, když lidi dostanou věci, který si nezaslouží. Ani zaboha se nemůžeš naučit řadit. Máš ráda motýly, kopretiny a západy slunce. A vždycky jsi chtěla jít na Worthington."

Joey nebyla vůbec schopná slova.

"Chceš vědět, jak to všechno vím?" zeptal se jí. "Protože já jsem tam byl! Lpěla jsi na mě první den ve škole a já tě držel za ruku na pohřbu matky. Do prvního polibku nás uvrtal Pacey Witter, když jsme byli po škole v knihovně. Vím to, protože před čtyřiadvaceti hodinama to všechno existovalo. Byl jsem součástí tvýho života a tys byla součástí mýho."

"Opravdu bych si tomu přála věřit," řekla, "ale už dávno jsem přestala věřit na kouzla."

Dawson si skousl ret.

"Jen... jen mi odpověz na jednu otázku, prosím," požádala ho Joey. "Jestli... jestli je to vůbec pravda."

Dawson přikývl. Joey mu pohlédla přímo do očí, začala slzet.

"V tom jiném životě," zeptala se, "miloval jsi mě?"

Dawson se v šoku z té otázky téměř zachvěl.

"Miloval?" zeptala se znovu. "Protože... protože je mi devatenáct let a... a každej den mě přesvědčuje, že mě nikdo nemiluje. Je to ňákej div, že se chovám, jak se chovám?"

Zavřela oči. Po tváři jí sjela slza.

Dawson se dotkl její tváře a palcem jí slzu setřel.

"Celým svým srdcem," zašeptal.

Joey pomalu přiblížila svou tvář k jeho a políbila ho. Dawson jí polibek oplatil. Vášnivě. Jako by na tom závisel jeho život.

Po chvíli se Joey odtáhla. Usmála se... úsměvem, na který Dawson nezapomene, co bude živ. Stejným úsměvem, který mu věnovala, když se poprvé políbili... opravdově políbili.

"Nashle zítra, Dawsone," řekla a vydala se na odchod.

"Jo?" zavolal a Joey se na chvíli otočila. "Ty půjdeš na Worthington."

"Jak to víš?" odvětila.

"Jednoduše," řekl odhodlaně. "Budu tam!"

Naposledy se usmála a odešla do tmy. Jakmile byla pryč, začalo opět sněžit.

Dawson došel k dokům, vzhlédl na oblohu a pozoroval padající sníh.

"Nechce se mi to úplně přijmout," řekl neviditelnému posluchači. "Každý člověk si utváří svůj život sám, ne? Jak by mohla jedna osoba ovlivnit životy tolika ostatních? Se svým věčným stěžováním a naléháním... jsem udržel svou rodinu pohromadě? Těch pár povzbudivých slov Paceyho postrčilo k touze po úspěchu? Jeden můj polibek... pomohl Joey vyrůst z holky, co si nevěřila, v ženu, kterou jsem vždy věděl, že se stane?"

Odpovědi se nedočkal. Dawsonovi oči se začaly plnit slzami.

"Může jeden člověk skutečně způsobit takový rozdíl?" zeptal se. "Kdo tomu může kromě filmů skutečně věřit? Já snad? Teď to chápu. Můj nekonečný optimismus, který mi zdánlivě přinášel samý problémy, nějak pomáhal lidem kolem mě. Má naděje byla jejich nadějí... a teď je pryč. Tohle si nezaslouží... já si to nezasloužím. Ať už jsi mě zbavila jakýkoli bolesti... či zármutku... či tíhy, Abby... chci to zpátky. Já chci žít, Abby!"

Dawson si schoval tvář do dlaní.

"Já chci žít, Abby... jí chci žít!" vzlykal pro sebe.

A pak všechno zčernalo.

4

U krajnice zastavila dodávka a její řidič spatřil tělo Dawsona Leeryho zhroucené na nedalekém molu. Bylo ráno. Ráno po Štědrém večeru.

Pacey Witter pomalu otevřel dveře od auta a vystoupil... Audrey Liddellová ho následovala. Aby se přesvědčili, že je to skutečně Dawson, v obavách přistoupili k tělu.

"Člověče," zamumlal Pacey, "no tak, nebuď mrtvej, Dawsone."

"Panebože, ona ho zabila," poznamenala Audrey. "Věděla jsem to. Věděla jsem, že se to stane."

Pacey zkontroloval Dawsonovi puls, a když ho ucítil, úlevně se oddechl. Zatřásl Dawsonovi ramenem.

"Není mrtvej, jenom spí," řekl Audrey.

"Spí?" zeptala se. "V tomhle počasí? Ale jdi, nemůže bejt takhle zoufalej."

"Hej, Leery, zbuď se," naléhal Pacey. "No tak, brácho. Nemůžu uvěřit, že jsi strávil celou noc venku."

Dawson pomalu, téměř neochotně, otevřel oči. Když ho oslnilo jasné ranní slunce, zašilhal, ale pak se pomalu zaostřil na Paceyho tvář.

"Takhle mě neděs, Dawsone," řekl mu Pacey. "Co je to vůbec s tebou?"

"Kdybych ti to řek, tak bys mi nevěřil, kámo," odvětil Dawson. "Hádám, že si tady na to budu muset zvyknout."

"Takže ty to vzdáváš?" zeptal se Pacey. "To mi neříkej! Děláš leccos, D-Mane, ale nikdy se nevzdáváš."

Dawson ztuhl.

Jak jsi mi to řek?" zeptal se Paceyho šokovaně.

"Dobře, promiň," omlouval se Pacey. "Tu přezdívku nesnášíš, co? Nicméně to přeháníš, Dawsone. Věř mi nebo ne, Joey mi řekla, abych se po tobě jel podívat. Bojí se o tebe, kámo. A abych řek pravdu, já taky."

Dawson bez varování chytl Paceyho za límeček košile.

"Ty znáš Joey? Pacey, znáš mě?"

Pacey se zasmál.

"Jestli tě znám? Celou noc jsme byli vzhůru a zkoušeli tě najít, brácho. Nechápu, proč tak vyvádíš. Protože ses zachoval jako... já nevím... půlka mužský populace? A prosím tě, pusť tu košili, jo?"

Dawson tak učinil.

"Kdo je Andie?" zeptal se s očima téměř divokýma. "Kde pracuješ? Chodí Jack s holkama nebo klukama? Je Abby mrtvá? Kde je Tamara Jacobsová? Kdo jsem já?"

Pacey si počítal odpovědi na prstech.

"Má první holka, v Civilization, s klukama, co já vím, tak jo, jak to mám sakra vědět, můj nejlepší kámoš," řekl Pacey. "Jestli se ale budeš dál chovat jako šílenec, tu poslední odpověď si možná budu muset rozmyslet..."

"HAHAHAHAHA!" Dawson se radostně rozesmál. "Já žiju! JÁ ŽIJU!!!"

Dawson se naklonil přes okraj mola.

"JÁ ŽIJU!!!" vykřikl.

Pacey ho chytl za rameno a stáhl ho zpět.

"Ne moc dlouho, když se nebudeš držet dál."

Dawson je jen oba nadšeně objal.

"Jsem zpátky! Co o tom víte?!"

Pacey a Audrey pomalu ustoupili.

"Jsi si jistej, že ti nic není, Dawsone?" zeptal se ho Pacey. "Protože se mi zdá, že ti úplně přeskočilo!"

"Máš absolutní pravdu, Pacey," odvětil Dawson. "Přeskočilo. Ale teď jsem to zase já. Dokázala to. Ona to fakticky dokázala."

"Kdo dokázal co?" zeptal se Pacey. "Dawsone, co to plácáš?"

"Já neplácám, poprvý za dlouhou dobu," odvětil Dawson. "Víš co? Tvůj táta se v tobě mýlí, Pacey. Nejsi bezcennej. Jsi lepší, než kdy bude on."

"Díky, chlape," řekl Pacey hrdě. "Ale co to má společnýho s...?"

"Miluju jí," vyhrkl Dawson, než mohl Pacey dokončit větu.

"Koho?" zeptal se Pacey. "Jen? No, to..."

"Joey," dokončil Dawson. "Musím jí to říct."

Než mohl Pacey něco říci, Dawson vzhlédl k obloze a z plných plic zakřičel: "VESELÝ VÁNOCE, CAPESIDE!!!"

Pak odběhl.

Oněmělý Pacey jen sledoval, jak Dawson běží ulicí.

"Mám tu auto, víš?" zavolal za ním Pacey. "No, tobě taky veselý Vánoce."

"Přeskočilo mu," zamumlala Audrey. "Tomu klukovi úplně přeskočilo!"

*****

Dawson nadále běžel ulicemi a hulákal.

Proběhl kolem Rialta.

"VESELÝ VÁNOCE, RIALTO!" zakřičel.

Pak kolem videopůjčovny.

"VESELÝ VÁNOCE, PŮJČOVNO!" zakřičel.

Pak kolem Leeryovic restaurace.

"VESELÝ VÁNOCE, TY ÚŽASNÁ RYBÍ RESTAURACE. HA HA HA!" znovu zakřičel.

V té chvíli vyšel z restaurace zmatený Chris Wolfe.

"Lerry, co to sakra vyvádíš? Žádám snad moc, když chci prožít jeden víkend ve svým rodným městě bez toho, abych tě viděl přehrávat závěr filmu Frank Capry?"

Dawson na něj pohlédl, stále měl na tváři úsměv od ucha k uchu.

"Závěr? To nic není, Chrisi. Já přehrával celou druhou půlku! Veselý Vánoce!"

Pak se znovu rozběhl a nechal stát velmi zmateného Chrise za sebou.

*****

V Potterovic penzionu seděl před televizí malý Alex a díval se na nějaký film. Jeho teta Joey mezitím spala na gauči.

Televize jí probudila.

"JÓ," křičel černobílý Jimmy Stewart na obrazovce. "AHOJ, BEDFORDOVA POLE!!!"

Joey zasténala a pomalu se posadila. Zůstala včera v noci hodně dlouho vzhůru. Doufala, že se Pacey ozve, nebo ještě lépe... že se ozve Dawson.

"Teto Joey?" ozval se Alexander. "Jakto, že se ten zlý pán v tom filmu jmenuje stejně jako ty a maminka?"

Joey obrátila oči v sloup.

"Za to může Hollywood," odpověděla.

V té chvíli zazvonil telefon. Joey ho rychle zvedla.

"Haló?" ozvala se do telefonu. "Pacey?"

"Jo, to jsem já," řekl Pacey na druhé straně drátu. "Našli jsme Dawsona."

"Díkybohu," zašeptala si Joey pro sebe. "Je v pořádku? Můžu s ním mluvit?"

"No, víš, je to takhle," pokračoval Pacey. "Zakřičel 'veselý Vánoce' a běžel pryč. Říkal, že míří k tobě. Pokud chceš znát můj názor, ten kluk postrácel pár koleček. Pokusím se tam dostat co nejrychlejc."

Joey zavěsila.

No, alespoň je na cestě. Měla by se připravit stanout mu tváří v tvář.

Bůh věděl, že se toho velmi obávala.

*****

Dawson vběhl do svého domu a vyběhl po schodech do svého pokoje. Jeho starého pokoje, toho, ve kterém vyrostl.

"Ano, stolek byl jeho vlastní," zacitoval Dawson. "Postel byla jeho vlastní. Pokoj byl jeho vlastní... jéje, zase špatnej film. Ha ha!"

Dawson si se širokým úsměvem lehl zády na postel.

"Zlato?" zavolala na něj od dveří Gale.

Dawson téměř okamžitě z postele vyskočil a pevně jí objal.

"Bože, chyběla jsi mi," řekl, zatímco jí objímal.

Jeho matka, ačkoli zaskočená, si nemohla pomoci a usmála se.

"Musím zajít do penzionu," řekl jí. "Musím říct Joey pár věcí."

"My tam stejně brzo vyrážíme," řekla Gale.

Dawson se na ní usmál a seběhl po schodech. Ale v předsíni narazil na Jen.

"Hej, kam ten spěch?" zeptala se.

"Doufal jsem, že tě najdu," řekl jí. "Musím ti něco říct."

"A co?" zeptala se s úsměvem.

"Nemůžu v tom pokračovat," řekl. "To, co se mezi náma stalo, nemůžu v tom pokračovat."

Jenina tvář povadla.

"Ale já myslela, že...," začala, ale Dawson jí přerušil.

"Jsem zamilovanej do někoho jinýho. A myslím, že ty taky. To je dostatečnej důvod. A ať už to má jakýkoli význam, je mi líto, že sis myslela opak."

Jen sklopila zrak ve snaze vyhnout se jeho pohledu.

"Chápu," řekla smutným hlasem. "Nelíbí se mi to, ale chápu to."

Dawson se vydal na odchod, ale pak na ní ještě jednou pohlédl.

"Jo, a Jen?"

"Jo?" otázala se.

"Veselý Vánoce," řekl Dawson s úsměvem a pak vyšel ze dveří.

"Veselý Vánoce, Dawsone," odvětila s nepatrným úsměvem.

*****

Dawson se sklouzl po zledovatělém sněhu, zoufale dychtící se dostat k Potterovic penzionu co nejrychleji.

"JOEY?" zavolal.

Rychle otevřel dveře.

"VESELÝ VÁNOCE!" zakřičel a Bodie, Bessie a Alexander k němu překvapeně vzhlédli.

Bessie k němu zvědavě došla.

"Co to do...," začala.

Ale než mohla dokončit větu, Dawson jí vzal za ruce a začal s ní tancovat dokolečka po obývacím pokoji. Začal si prozpěvovat 'Here We Come A Wassailing'.

Nakonec Bessie pustil. Ta si nemohla pomoci a sama se té scéně zasmála. Pak v tanci Dawson pokračoval sám a nadále si prozpěvoval.

Přestal, když spatřil do pokoje vejít Joey.

Dawson na ní pohlédl s úsměvem od ucha k uchu.

Joey nechápala, co to s ním je. Věděla jen, že mu musí říci, co k němu cítí. Skrývala to tak dlouho... i kdyby byli odsouzeni být 'jen přátelé' po zbytek svých životů, musel to vědět.

S tím úsměvem usazeným na tváři se k ní Dawson pomalu rozešel.

"Joey," řekl.

"Dawsone, musím si s tebou o něčem promluvit," řekla Joey.

Dawson neodpověděl. Jen k ní nadále šel.

"Já...," pokračovala. "Musíš vědět, co..."

Zatímco byla uprostřed věty, Dawson jí dal ruce na tvář a vášnivě jí políbil.

Joey, očividně překvapená, na to nebyla vůbec připravená. Nejdříve v šoku vykulila oči. Pak je zavřela a začala mu polibek oplácet. Všechny potlačované city, které schovávala pod pokličkou poslední pár měsíců... a dokonce i předtím... konečně dostaly příležitost vyplout na povrch. Nebránila se jim.

Po chvíli se odtáhli. Šokovaná Joey na něm upřeně pohlédla.

"Dawsone...," zašeptala.

"Počkej," přerušil jí. "Když to neřeknu teď, nemusím už nikdy dostat příležitost."

Joey naslouchala.

"Ve svým životě jsem udělal spoustu chyb. Pochyboval jsem o svých přesvědčeních, o svým životě... možná i o svý duši. Ale jednou věcí jsem si byl vždy jistý. Tím, co pro mě znamenáš."

Joey napjatě poslouchala a zadržovala slzy radosti. Nemohla uvěřit, že se to skutečně děje.

"Jsi pro mě to nejdůležitější v mým životě," pokračoval Dawson. "A... a myšlenka, že tě ztratím, je víc, než můžu snést. Můj otec... pokud existovala jedna věc, kterou mi neustále opakoval, bylo to, abych následoval své srdce. A víš co? Když následuji své srdce, tak mě vždy zavede zpět k tobě. Žádný úspěch... žádná představitelná budoucnost pro mě nic neznamená, když v ní nebudeš ty... po mém boku. Miluju tě."

Joey ho beze slova rychle objala tak silně, jako by na tom závisel její život.

"Taky tě miluju," zašeptala... a pak se znovu políbili.

V té chvíli se ve dveřích objevili Pacey a Audrey, právě včas, aby spatřili Dawsona a Joey ve vášnivém objetí. Audrey nepatrně pootevřela ústa.

"To se mi snad zdá!" vykřikla.

Pacey se obrátil na Bessie a Bodieho.

"Moh by mi laskavě někdo říct, co se to tu zrovna stalo?" zeptal se.

Paceymu odpovědělo pouze pár prázdných pohledů. Rozhodl se brát to tak, jak to je, otočil se ke svým dvěma přátelům a zazubil se.

"Snad mě do toho někdo zasvětí pozdějc," zamumlal.

Pak se jako na povel začal penzion plnit lidmi. Gale s Lily v náručí se postavila za Paceyho a při pohledu na Dawsona a Joey se usmála. Následovala jí babička s Jackem a Jen. Jen, trochu posmutnělá, se postavila stranou.

Dawson a Joey se konečně odtáhli a otočili se k lidem, kteří se tam shromáždili.

"Myslím, že máme publikum," usmála se Joey.

Bok po boku došli k ostatním a dočkali se několika tázavých pohledů.

"Někdo mi vysvětlete, co se právě stalo," požádala Audrey. "Člověk by si moh myslet, že se dostal do poslední scény nějakýho filmu."

"Audrey, ani já nevím, co se stalo," poznamenala Joey s úsměvem.

Všechny oči se stočily k Dawsonovi.

"Dalo by se říct, že jsem prožil jistý filmovo-svátečně transcendentální zážitek," řekl jim.

"To bylo ono?" zeptal se Pacey. "Protože stupeň svátečního nadšení, kterej jsi projevoval před hodinou, by zastínil i Andie."

Všichni se zasmáli. V té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

Překvapená Bessie je šla otevřít. Stál tam Chris Wolfe.

"Čau, lidi," řekl zvesela.

Všichni na něj jen bezvýrazně hleděli.

"No tak, jsou Vánoce," řekl. "Viděl jsem, jak si Dawson hrál v centru na Jimmyho Stewarta a byl jsem zvědavej. Nepořádáte tu náhodou sbírku, co? Protože já mám docela našetříno."

Celá místnost propukla v smích.

"To teď dělají v televizi," řekl Alexander a všichni se k němu otočili.

Jak jinak, v televizi právě končil 'Život je krásný'. Dawson si nemohl pomoci a usmál se.

"Je to pravda, víte to?" řekl.

Joey se k němu se zájmem otočila. Usmála se.

"A co jako?"

"Že život jednoho člověka má vliv na spoustu ostatních," odpověděl jí Dawson. "Že tvé činy, ať se zdají jakkoli bezvýznamné, mohou změnit něčí osud."

"Sni dál, Leery," promluvil Chris.

"A jaký je tvůj osud?" zeptala se ho Joey.

Dawson se na ní usmál.

"Ty," odpověděl.

V té chvíli začala hrát z televize hudba.

Should auld acquaintance be forgot
and never brought to mind?
Should auld acquaintance be forgot
and days of auld lang syne?

"Víte, technicky vzato je to novoroční písnička," poznamenala Audrey. "Frank Capra z toho udělal vánoční koledu. Věřili byste tomu?"

"Jak už jsem říkala... za to může Hollywood," odvětila Joey.

Pacey se zasmál a vzal si z blízkého stolu plechovku koly.

"No, když jsi v Říme...," zavtipkoval. "Na Dawsona Leeryho, dámy a pánové. Nejslavnějšího člověka v Capeside."

Všichni se zasmáli a zatleskali.

A Pacey začal sám zpívat.

"For auld lang syne my dear...," zpíval.

Pak ho následovali i ostatní.

for auld lang syne,
we'll take a cup of kindness yet,
for auld lang syne.

Koutkem oka Dawson zahlédl na vánočním stromečku obálku. Byla adresována 'Dawsonovi'.

Zvedl jí a přečetl si vzkaz uvnitř.

Čau, Leery,

víš jak to končí, že jo? Každý má svou cenu... pamatuj na to. Když o tom přemýšlím, přece jen nejsi takový trdlo.

PS.: Díky za křídla ;)

-Abby

Dawson se pro sebe zasmál a všiml si, že se na něj Joey dívá.

"Od koho to je?" zeptala se.

"To je vánoční dárek," řekl. "Od starého přítele."

Joey se zasmála.

"Jo, jasně," řekla sarkasticky. "Myslím, že ten film jsi viděl až mockrát."

Dawson se usmál, přitáhl si jí k sobě a ještě jednou se políbili.

And here's a hand, my trusty friend
And gives a hand to thine
We'll take a cup of kindness yet
For auld lang syne

Should auld acquaintance be forgot
and never brought to mind?
Should auld acquaintance be forgot
and days of auld lang syne?

KONEC