Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Takoví jsme byli

Vlada, překlad: Petr Říhánek


"Uvidíme se později."
"Proč? Kam jdeš?"
"Neslyšíš? V krámku na rohu je výprodej spřízněných duší."



Posteloví kámoši. Tuto přezdívku nám dal Pacey během prvního ročníku na vysoké. Tři mušketýři odešli na Kalifornskou univerzitu společně.

S Dawsonem jsme měli dvojložnicový byt, jedna ložnice pro něj a jedna pro mě, zatímco Pacey, jak v nějakém sitkomu, měl jednoložnicový přes chodbu. Všechno jsme dělali společně, od filmových večerů až po učení na zkoušky. Jako bychom získali zpět naší starou přezdívku. Stejně tak jsme mohli mít pro nás tři jen dvě ložnice. Často jsem shledávala, že vklouzávám do postele k Dawsonovi. Otočil se, aby mi pohlédl do tváře, a objal mě rukou kolem pasu. Hlavou jsem mu spočinula na hrudi. V té chvíli jsem se cítila opravdu v bezpečí a milovaná. Ráno jsem se vzbudila a on se na mě díval svýma hlubokýma očima tak, že než jsem se zeptala, co to dělá, na minuty jsem se v nich ztratila.

"Dívám se, jak spíš," odvětil. "Chci si tě takhle pamatovat napořád." Prsty objel každý detail mé tváře, jakoby se jí pokoušel naučit nazpaměť. "Už ti někdo řekl, že když spíš, vypadáš jako mírumilovný anděl?"

"Jenom každej kluk, s kterým jsem skončila v jedný posteli." Pozvedl obočí.

"Což jsi jenom ty."

Po pár dnech to bylo tak přirozené, že jsem nikdy nemusela svou postel rozestýlat. Bylo to automatické. Nepřemýšlela jsem o tom, prostě jsem to dělala.

"Trávíš víc času v Dawsonově posteli, než ve svý," řekl jednou Pacey, zatímco prohledával naší ledničku.

"Jo. No, ty u nás trávíš tolik času prohledáváním ledničky, že mám někdy pocit, že tu bydlíš," odvětila jsem.

"Hmmm. Moh bych si vzít tvou ložnici a ty se můžeš přestěhovat do Dawsonovy postele."

Nakonec jsme z mé ložnice udělali pracovnu. Neříkám, že to nepřišlo vhod. Servírovací stolky jsou tak zastaralé. Občas se pořád ještě probudím s očekáváním, že ho vedle sebe najdu. Pak si vzpomenu, že tam není. Už nikdy nebude. Bojím se, že bych mohla začít zapomínat. Zapomínat na něj, na jeho jemný a hřejivý dotyk, na jeho talent a vášeň, na jeho lásku. Bože, doufám, že nikdy nezapomenu. To je ta nejhorší věc, co si umím představit. Že by se stal vzdálenou vzpomínkou kdesi hluboko v mé mysli. Stále občas usínám s pláčem. Když se vzbudím, polštář je promočený slzami. Oči mám zarudlé a oteklé. A tváře mám zamazané od uschlých slz. Jeho polovina postele je nedotčená.

Na polštáři jsou stále krátké zvlněné blonďaté vlasy. Přikrývka je stále zmuchlaná. Uplynuly dny, než jsem položila prst na levou polovinu postele, natožpak, abych jeho polovinu ustlala. Měl chladné prsty u nohou. Pamatuji si na to dobře. I předtím, než odešel, měl vždy ve srovnání s teplými dlaněmi prsty u nohou chladné. Uprostřed noci se mě jimi dotkl a mě z toho zamrazilo v páteři. A teď, když ležím v posteli sama, bych dala cokoli, abych ucítila jeho prsty u nohou.

Pořád máme s Paceym filmové večery, ale už to není totéž a nikdy už nic nebude. Nemám s kým diskutovat a kritizovat filmy způsobem, jakým jsme to dělali. Chodím do kina a sedám si do poslední řady. Předstírám, že sedí vedle mě, ale žádná ruka nezavadí o mou, aby si vzala popcorn. Žádný vteřinový elektrizující magnetismus. Zůstávám až do konce titulků s myšlenkou, že v nich jednoho dne bude jeho jméno. Rozhlédnu se a nikdo okolo není. Prázdno. Pusto.

Někdy mi říkával "baby". Nejdříve jsem to nesnášela, ale postupem času jsem si zvykla. Říkával to s láskou a citem. Pacey to na druhou stranu křičel za každou sukní. Pacey. Byl během toho všeho úžasný. Zastavoval se a ujišťoval se, že jsem se neutopila v rodinném balení zmrzliny. Samozřejmě, že jsem mu nabídla lžíci a strávili jsme večer hovorem o našich starostech. Většinou jsme mluvili o Dawsonovi. Znamenal pro Paceyho víc, než by si kdokoli pomyslel. Byli jsme celé hodiny vzhůru a vyplakávali se jeden druhému na rameni. Nikdy mě nenapadlo, že se dožiji dne, kdy bude přede mnou Pacey otevřeně plakat. Vzhledem k okolnostech bych si přála, abych se ho nedožila. Myslím, že naše slzy by naplnily Velká jezera.

Lidé mi neustále říkali, jak je jim to líto, ale nepomáhalo to. Nic to neusnadnilo, ani nezlepšilo. Nevrátilo ho to zpátky ke mně. K Paceymu. Ke komukoli z nás. Proč? Proč si ho musel vzít? Byl tak mladý. Byli jsme na začátku našeho společného života. Když zemřel, našla jsem v jeho kapse zásnubní prsten. Byli jsme spřízněné duše. Ne všichni mají to štěstí, aby našli svou spřízněnou duši a to v takovém mladém věku. Ti, kteří jí najdou, obvykle skončí vzájemným si ubližováním a neuvědomí si, jak moc pro sebe znamenají, dokud není příliš pozdě. Téměř se nám to stalo. Každý den děkuji Bohu, že jsme byli schopní najít cestu zpět jeden k druhému.

Nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako jsem milovala jeho. Nikdy nenajdu další spřízněnou duši. Nemůžete prostě jít a nějakou si koupit. Proč? ptám se neustále. Je na lepším místě, říkám si.

"Lepší už to být nemůže," řekl mi jednou, když jsme společně sledovali východ slunce. Tak jak by mohl být na lepším místě? Jak? Proč? Neznám odpovědi. Nemyslím si, že je někdo zná. Ale musí existovat důvod, proč jsem tu zůstala úplně sama. Proč si ho vzal. Všechno se děje z nějakého důvodu. K tomu jsem došla. Musím věřit sama sobě, že to tak mělo být.

"Bůh má plány pro každého," říkávala babička Jen. Toto byl plán, který Bůh připravil pro Dawsona. Zemřít na náhlou srdeční příhodu v třiadvaceti, jakkoli neuvěřitelné se to může zdát, takto bylo jeho životu souzeno skončit. Jak se to zpívá v té písně? Ach, ano. Jaké to bude, když už tě neznám? Jak dokonale to sedí.

Takže jsem tu teď zůstala sama se všemi jeho scénáři a vzkazem. Je v něm toto:

Drahá Joey,

jestli čteš tyto řádky, muselo se mi něco stát.

Pamatuj, jen to, že jsem je napsal, neznamená, že jsem kdy pomyslel na to, že tě opustím. Chci, abys měla to, čeho jsem si po tobě vážil nejvíce. Mé scénáře. Některé jsem už natočil a s ostatními jsem to měl v úmyslu.

"Milenci" jsou pro tebe. Nechci, aby ses rmoutila, i když vím, že budeš. Prosím tě, nech Paceyho, aby ti pomohl, a otevři se. Nenech znovu vztyčit své cynické bariéry. Neboj se plakat. Prosím tě, neseď a nečekej na mě. To nechci. Chci jen, abys byla šťastná, a jestli to znamená, že se znovu zamiluješ do někoho jiného, tak budiž. Jednoho dne budeme zase spolu, slibuji. Řeknu tvé mámě, že jí pozdravuješ, miluji tě a chybíš mi.

S láskou, Dawson.

Dala jsem si za cíl naplnit jeho sny. Jsem teď režisérka, Joey Leeryová. A když tu teď stojím na pódiu a přebírám našeho Oscara za "Milence", může říci jen jedno: "Toto patří Dawsonovi více než komukoli jinému. On to napsal, pochází to z jeho srdce. Já to jen zreřírovala. Miluji tě více, než lze vyjádřit slovy, a těším se na den, kdy budeme zase spolu." Po tváři mi stéká tichá slza.

KONEC