Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Odjezd

Beatriz, překlad: Petr Říhánek


Balím a přemýšlím, jestli jsem učinila správné rozhodnutí. Aniž si toho všimne, pohlédnu na něj. Pomáhá mi s mými věcmi, protože většina jeho je už tam. Natrvalo se tam přestěhoval na začátku roku. Mimochodem, byl to divný rok. Chci říct, další divný rok. Tam a zpět, jeden krok vpřed, dva zpátky, jako vždycky. Proto si myslím, že jsme se rozhodli správně. Nebo bych měla spíše říct, že já jsem se rozhodla správně. Je to všechno o pohnutí se dál. Jednou provždy.



"Ale já chci být s tebou. Kdekoli jsi. "

"Joey, mluvíme tu o druhý straně země. Nebudeš moc jen tak naskočit do auta a rozject se na návštěvu ke svý sestře nebo našim přátelům."

"Jo, o to přesně jde. Nemůžu naskočit do auta a zaject navštívit tebe. Protože jsi na druhý straně země."

"Musím. Nemůžu tu zůstat. Vlastně jsem tu zůstával dýl, než bych měl, a já prostě nemůžu..."

"Neříkám, že bys tu měl zůstat," říká a pohlédne mu přímo do očí v pokusu větu ještě zdůraznit.

"Jen nechci, aby sis myslela, že tě nemiluju, znovu tě opustit mi láme srdce..."

"A já ti říkám, že nemusí."



Beru jednu z jejích tašek a odnáším jí dolů do auta. Nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli na ní nevyvíjím přílišný nátlak. Možná jsem měl zůstat o něco déle. Ale mám pocit, jako bych tu už neměl co dělat. Tady jí nic dát nemůžu. Ale tam... tam na nás čeká celý nový život a já vím, že tam jí můžu nabídnout tolik věcí... Už žádné chyby. Už žádná bolest. Všechno to vynahradím. Oba to uděláme.



"Je to obrovská věc. Neměla bys dělat tohle rozhodnutí z náhlýho popudu. Tohle není nějaký letní dobrodružství... Tímhle rozhodnutím se ti změní život."

"Nechat tě odjet je rozhodnutí, který mi změní život. Špatný rozhodnutí. A já nehledám nějaký letní dobrodružství. Nikdy bys mě nemoh inspirovat k letnímu dobrudružsví." - usměje se nad jeho zmatenou tváří - "Ty mě inspiruješ k celoživotnímu dobrodružství. Plnýmu splněných snů. Některý si můžu vyplnit sama. U jiných potřebuju, abys tam byl, se mnou. Tak co říkáš?" ptá se, zatímco k němu přistupuje blíže. Odpověď mu chvíli zabírá.

"Říkám, že ti chci splnit tvý sny."

Usměje se na něj.

"Miluju tě."

"Taky tě miluju," šeptá proti jejím rtům, než jí na ně plně políbí, svým jazykem hledající její...



Stojím uprostřed svého kolejního pokoje a rozhlížím se. Tady jsem strávila poslední dva roky svého života. Ale znenadání mám pocit, že už sem nepatřím. V téhle chvíli si plně uvědomuji, nakolik jsem si jistá tím, co dělám. Jdu ke dveřím, usměji se a věnuji pokoji poslední pohled. Pak za sebou zavírám dveře.



"Ahoj!"

Otočí se a odhlédne od kolejního okna, aby mu stanula tváří v tvář.

"Ahoj, ahoj!" zdraví ho a nakloní se k polibku.

"Dáváš tady tomu sbohem?"

"To a přemýšlím o možnostech, který před náma leží."

"Líbí se mi, jak to zní," říká s úsměvem a dává jí ruce kolem pasu, dlaněmi jí spočine na břiše.

"Už jsi všechno sbalila?"

"Ano, pane," odpovídá hravě. "Taky mám potvrzeno, že už mi záznamy přesunuli do LA."

"Bezva," říká a líbá jí na vlasy.

"Máš odtud krásný výhled," říká po pár chvílích ticha. "Vidíš skoro celý areál školy."

"Jo, je hezký," odpovídá téměř nepřítomně. "Jaký máš výhled ze svého bytu?"



Chápeme se šance. Musíme. Potřebuje to. Ten náš taneček byl tak únavný a nesmyslný. Ale možná, že pokud budeme moci začít znovu na novém místě... a udělat ho naším domovem... Když jí vidím, jak vychází z budovy a zubí se tím svým širokým úsměvem, vím, že to bude fungovat. Tentokrát to uděláme správně.



"Budeš ho zbožňovat. Před oknem je velký park, kde každý ráno vidíš asi tak čtyřicet jogujících nadšenců" - ona se směje - "Je tam taky krásná fontána. Sámoška je taky dost blízko. Spousta kin. A je tam jedna kavárna, kam chodívám, když se potřebuju zamyslet nad scénářem nebo životem jako takovým."

"Takže... kolikrát jsi tam myslel na mě?" škádlí ho, zatímco si hraje s jeho prsty. On se zasměje.

"To ani neumím spočítat. Než jsme spolu znova začali, hodně jsem na tebe myslíval. A od té doby, co jsme spolu, tak jsem si tam zvyk po návštěvách tady chodit. Chodím tam, aby se mi stýskalo, abych na tebe vzpomínal, abych si v hlavě přehrával každičkou maličkost, kterou jsme udělali, každý slovo, který jsme vyslovili... pomáhá mi to zůstat nad vodou."

"Taky jsi mi chyběl. A když jsi tu byl, chyběl jsi mi ještě víc, protože jsem věděla, že budeš muset brzy odjet." - teď jí hladí po nahých pažích v pokusu zbavit její hlas smutku - "Chceš něco vědět? Přišla jsem na dokonalý způsob, jak se s tímhle pokojem rozloučit. Ale budu potřebovat tvou pomoc."

Otočí se, skousne si dolní ret a bere ho za ruku. On se usměje se a nechává se odvést do postele. Do té, kde to všechno začalo.



Otvírá mi dveře taxíku, nasedáme dovnitř a říkáme řidiči, aby nás odvezl na letiště. Bere mě za ruku. Tolik se toho mezi námi stalo, dokonce i tento rok, dokonce i po minulém létu, když jsem si myslela, že je konečně všechno v pořádku. Ano, spousta věcí se od té doby stala. Ale pořád v jeho dlani nacházím útěchu. Jemně jí v odpověď svírám. Zbláznili jsme se?



"Tak co řekneme zítra v Capeside Bessie?" ptá se, když na něm leží, pravou nohu mezi jeho, rukou ho hladící po hrudi, hlavu na jeho rameni a zbytek těla co nejtěsněji u jeho, zatímco jí jednou rukou hladí záda a tou druhou si hraje s jejími vlasy.

"Pravdu. Že jsme unavení z čekání, že už to nemůžem a taky nebude dál odkládat. Že chceme být spolu. A pokud Bessie aspoň trochu znám, vím, že mi řekne, že jsem příliš mladá, že jsme to přiměřeně nezvážili, že bysme měli počkat a bla bla bla."

"A ty víš, že bude mít nejspíš pravdu, že jo?"

"Už ne," povzdechne si.

"Pořád si to můžeš ještě rozmyslet."

"Proč je pro tebe tak těžký uvěřit, že s tebou chci být?" říká, zatímco si sedá a bere si své tričko, aby si ho oblékla.

"Není," říká, chytá jí za pas, bere jí tričko z rukou a znovu si jí přitahuje k sobě, tam, kde byla předtím. "Není tomu těžký uvěřit. Jen si chci být jistý, že ty jsi si jistá. A jestli vás to s Bessie rozhádá... je to tvá jediná rodina. Nechci, abys..."

"Zaprvý, nejsi zodpovědný za Bessieny názory. Jestli nebude souhlasit s tím, co děláme, a nebude mě chtít podpořit v tak důležitým rozhodnutí jako je tohle, je to její problém."

"Není to tak jednoduchý a ty to víš."

"Je mi to jedno. Jen si chci být jistá, že se každý den probudím vedle tebe. Že jsme spolu. Časem si Bessie uvědomí, že je to správný rozhodnutí," říká a začíná ho líbat...



Já vím, že si spousta lidí myslí, že jsme se zbláznili, že bychom to neměli dělat. Konec konců jsme spolu nikdy v jednom kuse nechodili více než jen pár měsíců a pak se vždy něco stalo. Jak dlouho jsme spolu teď? Pět měsíců? Jo, je to tak. Pět měsíců. A svět ještě nexplodoval.



"No, to nešlo tak špatně, jak jsme si mysleli."

"Díkybohu za Bodieho. Kdyby nebylo jeho, tak jsem si jistá, že by nás tam Bessie ještě teď držela a poučovala nás. A kdo je, aby to dělala? Chci říct... koukni na ní. Někteří lidé by si mysleli, že si zvorala život, ale má překrásný dítě a milujícího muže po svém boku, takže co je špatnýho na tom, když chci totéž?"

"No, měla štěstí, že potkala Bodieho. Víš, jinej kluk by v tý situaci utek a nikdy se neohlíd zpátky."

"Jo, já vím. Ale jestli ona měla štěstí, že potkala Bodieho, já jsem měla taky štěstí, že jsem potkala tebe," říká a líbá ho. "Takže... teď je na řadě tvá matka, co? Co myslíš, že řekne?"

"Ty víš, že tě má ráda."

"Jo, a ty víš, že má Bessie ráda tebe, ale stejně..."

"Všechno dobře dopadne," říká a tiskne jí ruku.



Máme všechno naplánované. Ve třetím ročníku budu pokračovat tam. A má nová vysoká není moc daleko od jeho, takže spolu občas můžeme zaskočit na oběd. Nebo v to přinejmenším doufám. Ale i kdyby to nešlo, uvidím ho doma. Každý den. Domov... znovu a znovu si to slovo opakuji v hlavě. Ještě jsem to tam neviděla, ale už tomu říkám domov. Také se poohlédnu po nějaké práci na částečný úvazek nebo tak. Nic, co by mě příliš unavovalo, ale budeme teď potřebovat více peněz, když tam budu. I když nám Gale nabídla pomoc a Dawson pořád má nějaké peníze z dědictví po panu Brooksovi, teď nebude ve svém... v našem bytě sám. Protože máme malý, ale hezký byt. Tak jsem to alespoň slyšela. A i kdyby nebyl hezký, udělám ho hezkým, žádný problém. Vlastně je mi to jedno. Prostě s ním chci být a dát nám šanci. Skutečnou šanci. No, s něčím si vlastně trochu dělám starosti... je ten byt opravdu TAK malý? Protože vím něco, co Dawson ne. Nejsme v tom dva. Jsme tři. Měla bych si s tím dělat starosti, já vím. Ale prostě nemůžu.



Vše, co můžu dělat, je hledět na ní, zatímco se o mě opírá na zadním sedadle taxíku, ruce máme propletené na mém klíně a já si představuji náš společný život. Mohu si naší společnou budoucnost představit tak snadno, až je to děsivé: prosvětlený dům, zahrada a skoro také vidím bílý plot. Sám ho zase postavím, pokud to bude třeba. Naši přátelé se u nás zastavují a my dva sedíme před krbem s našimi dětmi. Takže si nemohu pomoct a usmívám se, zatímco jsem si stále vědom její ruky v mé, jejího těla blízko mého, a hlavu mi naplňuje myšlenka, že přece jen byl happy end náš. Ten, po kterém jsem vždy toužil.



"Až přijedem do LA, mám pro tebe pár překvapení," říká a zlehka jí líbá na rty.

"Já taky," říká ona a polibek mu vrací.

KONEC