Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Láska a smrt

Theresa G., překlad: Petr Říhánek


Pomalu jsme se s Dawsonem odtáhli a začali hledat v tváři toho druhého nějakou reakci. Nemohla jsem uvěřit, že jsem právě políbila Dawsona Leeryho, svého nejlepšího přítele na celém světě, kluka, do kterého jsem byla zamilovaná už od šesté třídy. Bylo to naprosto úžasné.

"Joey?" zašeptal.

"Jo, Dawsone?"

"Jsme... chci říct... bylo to v pořádku?"

Chudák Dawson, vždycky uzlíček nervů, když přijde na holky. Rozhodla jsem se mu ukázat, že to bylo v pořádku, tím, že jsem si ho přitáhla k dalšího polibku. Právě tehdy jsem dospěla k přesvědčení, že bych Dawsona nemohla nikdy opustit. Musela jsem se vzdát Francie. Pro lásku občas člověk dělá pěkně bláznivé věci.

Líbali jsme se ještě pár následujících minut a pak jsme mluvili. Zeptal se mě na Francii a já mu řekla, že si nemyslím, že bych tam teď mohla jet. Sevřel mě v těsném objetí.

"Díky, Joey. Já vím, kolik pro tebe ta příležitost znamená. Ale nikdy nebudeš vědět, kolik pro mě znamenáš ty, protože není na světě dost romantických slov, který by to vyjádřily."

A pak řekl něco, na co nikdy nezapomenu.

"Jsi moje všechno, Joey. Jsi má první myšlenka, když se probudím, a má poslední, když jdu spát, a pak žiješ dál v mých snech. Miluju tě, Joey."

Celá jsem tam roztála a znovu ho políbila. Byla to nejspíše to nejlepší, co jsem kdy od kohokoli slyšela. Tehdy jsem věděla, že měl táta pravdu, někdo mě miloval. A já rovněž milovala Dawsona. Pamatuji se, jak jsem spočívala v jeho náručí a myslela jsem si, že nic na světě to nemůže zničit. Budeme s Dawsonem navěky spolu.

Následující den ve škole jsem spatřila plakát oznamující nábor do soutěže talentů.

Dawson se ke mě otočil. "Hele, proč se nezapíšeš, Joey?"

"Děláš jsi srandu, Dawsone? Já žádnej talent nemám," řekla jsem s úšklebkem.

"Tak to bych se hádal," řekl s ďábelským úsměvem a políbil mě. Líbali jsme se, dokud jsme za sebou nezaslechli hlasité "Panebože" a odtáhli se.

"No, koukám, že vás dva konečně něco praštilo přes ty vaše dubový palice," zubil se Pacey. "Znamená, že jste do toho konečně praštili?"

"Říká ti něco takt, Pacey?" odsekl stále s úsměvem Dawson. "Ale, Joey, fakt si myslím, že by ses měla zapsat. Na tý soutěži krásy jsi byla skvělá."

"Chceš po mně, abych zpívala před celou školou?"

"Zpívala jsi před celým Capeside, tak proč ne?"

"Já nevím, ještě si to rozmyslím," řekla jsem, abych se vyhnula dalšímu Dawsonovu přemlouvání. "No, nevím, jak vy dva, ale já mám teď v plánu jít do třídy, takže se uvidíme na obědě." Rozloučili jsme se a vydali se každý svou cestou. Já a na soutěži talentů? Nikdy.

"Ahoj, lidi!" pozdravila jsem s širokým úsměvem Dawsona, Paceyho a Jen u stolu v jídelně.

"Počkat, počkat... Joey Potterová je šťastná?" žertovala Jen.

"Nesmírně," odvětila jsem a lehce políbila Dawsona. Neudělala jsem to schválně. Až pak jsem si uvědomila, že by tato nová situace nemusela být Jen příjemná. Ale co se dalo dělat.

"Takže vy jste teď spolu?" zeptala se Jen.

"To tedy jsme," usmál se Dawson a pak se otočil ke mně. "Nechtěla by sis dneska vyjít, Joey? Pacey říkal, že nás všechny odveze do kina."

"Jistě, to zní skvěle."

"Se mnou nepočítejte," vstoupila do hovoru Jen, "já mám zejtra velkou písemku z angliny a skoro propadám."

"Dobře, takže to budem jen my tři," řekl Pacey. "Nejdřív se stavím pro Dawsona a pak tě vyzvednem v Ledárně, souhlas, Joey?"

Všichni jsme s tím souhlasili a dojedli naše obědy. Dnešní večer bych si měla užít, pomyslela jsem si.

Čekala jsem před Ledárnou a neustále jsem se koukala na hodinky. Film začínal za pět minut a oni stále nepřijížděli.

"Joey? Joey!" volal někdo šíleně. Otočila jsem se a spatřila Bessie, jak ke mně běží. S pláčem.

"Joey, něco stalo. Právě volala policie."

"Co se stalo?" zeptala jsem se a obstoupil mě strach. "Jde o Alexe? Bodieho?"

"Ne, jde o Paceyho a Dawsona. Měli bouračku."

Vběhla jsem do nemocnice a ptala jsem, kde jsou. Neděje se to, pokoušela jsem se přesvědčit samu sebe. Řeknou mi, že je to jen pár škrábanců a oba jsou v pořádku. Ale nebyli. Ukázali mi k oddělení pohotovosti. Běžela jsem tam a našla tam v čekárně Leeryovi a Paceyho. Leeryovi byli příliš zničení, než aby s někým mluvili. Paní Leeryová plakala a pan Leery se pokoušel být silný, ale každý viděl, že se uvnitř hroutí. Pacey měl v obličeji pár škrábanců a zabandážované zápěstí.

"Co se stalo?" zeptala jsem se plačtivě Paceyho, neschopná ovládnout hluboký strach, který mě zachvátil. "Jsi v pořádku? Kde je Dawson?"

"Já jsem v pořádku, jenom trochu potlučenej. Dawson...," hlesl v zápase se slzami Pacey. "Dawson je uvnitř. Nemůžou ho probrat, Joey."

"Ach bože...," otevřela jsem v čiré hrůze ústa. Pacey rozevřel paže a přitáhl si mě k objetí, poskytující nám oběma byť jen malou útěchu. "Dawsone," zašeptala jsem mezi slzami.

Jen přišla chvíli po mně. Pak přišel doktor a vysvětlil nám, že je Dawson v komatu.

"Myslím, že by pomohlo, kdybyste k němu promluvili. Zkuste být silní. Pane a paní Leeryovi, jestli chcete, můžete jít dovnitř spolu, ale jinak jen po jednom," řekl doktor.

Leeryovi šli dovnitř, zatímco jsme s Paceym a Jen čekali. "Je to celý má chyba," zašeptal Pacey.

"Ne, to není, Pacey," ujišťovala ho Jen. "Nikdy to už neříkej a ani si to nemysli. Byl to opilej řidič, nemoh si s tím nic udělat. Slibuju, že toho bastarda najdu a sama ho za to, co udělal Dawsonovi, zabiju," vzlykala Jen.

Já jsem ani nemohla mluvit. Nic jsem nevnímala, dokud jsem náhle nezaslechla, jak někdo řekl mé jméno a zatřásl se mnou.

"Joey?" ozval se jemně Pacey. "Měla bys teď jít za Dawsonem." Přikývla jsem a vstala.

Vešla jsem do Dawsonova pokoje a téměř jsem při tom pohledu utekla. Všechny ty přístroje, tělo bez života... připomnělo mi to mou matku. Ale má matka zemřela... Dawson bude žít, říkala jsem si pro sebe. V pláči jsem se zhroutila na židli vedle jeho postele a vzala ho za ruku.

"Ahoj, Dawsone. To jsem já, Joey. Když tu tak sedím, uvědomuju si, že jsem něco neudělala. Nikdy jsem ti vlastně slovy neřekla, že tě miluju. Miluju, víc než cokoli. Znamenáš pro mě všechno, nemůžu tě ztratit, Dawsone. Jsi pro mě příliš důležitej a i pro všechny ostatní, co sedí venku. Musíš s tím bojovat, Dawsone, prosím!" Seděla jsem tam ještě pár následujících minut, většinou jsem prostě jen volala jeho jméno a doufala jsem, že mě uslyší.

Nakonec jsem z pokoje odešla a přišel za ním Pacey a pak Jen. Leeryovi zůstali v nemocnici dlouho poté, co nás s Paceym a Jen vzala Bessie domů. V tichosti jsme se všichni domluvili, že se tam zítra vrátíme. Když jsem tu noc beze spánku ležela v posteli, uvědomila jsem si, že něco musím udělat.

Příštího dne mě ve škole přišla spousta lidí vyjádřit útěchu. Je úžasné, kolik lidí vás přijde povzbudit během tragédie, i když vám někteří z nich nikdy neřekli ani slovo. Většina se divila, že jsem ve škole. Řekla jsem jim, že jsem přišla jen na půl dne kvůli písemce. Ale to ve skutečnosti nebyl ten důvod, ale hlavně, že jsem se jich zbavila. Mysleli to dobře, ale já na ně prostě neměla náladu. Jakmile to šlo, zašla jsem do školní kanceláře a zeptala jsem se na tu soutěž talentů.

Navštěvovala jsem Dawsona každý den, ale nemohla jsem se vzchopit. Měla jsem pocit, jako bych uvnitř umírala. Říkala jsem mu, jak moc ho miluji, jak moc ho všichni potřebujeme. Říkala jsem mu, jak všichni chodíme jak bez života a silně ho postrádáme. Řekla jsem mu, že jsem se zapsala na tu soutěž talentů, jen pro něho. Občas Dawson trhl rukou a já se mu stále dívala do tváře v naději, že byť jen na okamžik otevře oči, ale on je nikdy neotevřel. Pak přišel večer soutěže talentů.

Stěží jsem vnímala výstupy ostatních a čekal jsem jen, až ohlásí mé jméno. Držela jsem se vší silou pohromadě, musela jsem to pro Dawsona udělat.

Vešla jsem v černých šatech na pódium a téměř jsem cítila smutek, který všechny obstoupil. Věděli, čím procházím, soucítili se mnou. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a začala:

Vydrž, víru v sebe měj,
přes bolest se nevzdávej.
Vydrž, víru v sebe měj,
ty víš, že jen čas může odvát beznaděj.
Uvěřit odmítám, před světem utíkám,
jak nic to těžké je.
Milovaný můj, nejlepším přítelem jsi mi.
Ty víš, že cokoli udělala bych pro tebe.
Milovaný můj, neodcházej mi.
Silná a pravdivá je láska má.
V nebi či pekle jsem?
Na rozcestí stojím.
Ty teď v míru spíš.
Modlím se, vzhůru ležím.
Kéž zítra silný bys byl
a další den udál se nám,
můj zoufalý pláč vyslyšen byl,
světlem lásky byl ti úsměv dán.
Bože, jestli jsi, vím, že naslouchat nebudeš mi.
Nikdy předtím nevěřila jsem.
Bože, můj milovaný odchází,
neber si ho, ač k tvé bráně přichází.
V nebi či pekle jsem?
Na rozcestí stojím.
Ty teď v míru spíš.
Modlím se, vzhůru ležím.
Kéž zítra silný bys byl
a další den udál se nám,
můj zoufalý pláč vyslyšen byl,
světlem lásky byl ti úsměv dán.
Ty teď v míru spíš.
Modlím se, vzhůru ležím.
Kéž zítra silný bys byl
a další den udál se nám,
můj zoufalý pláč vyslyšen byl,
světlem lásky byl ti úsměv dán.
Vydrž, víru v sebe měj,
přes bolest se nevzdávej.

Když jsem skončila, myslím, že mnoho lidí bylo překvapeno hloubkou písně, kterou jsem vybrala, ale vše to bylo pro Dawsona. Všichni vstali, pár dívek s uslzenýma očima, a tleskali.

"Ahoj, Dawsone," řekla jsem, když jsem po té soutěži vešla do jeho pokoje. Řekla jsem mu o té písni a potlesku ve stoje.

"Udělala jsem to pro tebe, Dawsone. Můžeš pro mě, prosím, udělat jedinou věc a otevřít oči?"

Jeho ruka sebou škubla. Téměř bez naděje jsem sledovala jeho oči... a oni se otevřely.

"Joey?" řekl slabým hlasem.

"Ano, Dawsone to jsem já?" usmála jsem mezi slzami.

"Co se stalo?"

"Měli jste s Paceym bouračku," vysvětlila jsem mu.

"S Paceym? Je v pořádku?" zeptal se Dawson v obavách.

"Pacey je v pohodě, to o tebe jsme se všichni báli. Byl jsi víc než týden v komatu."

"V komatu?" odvětil. Začal se mi opět ztrácet, ale já jsem ho nenechala.

"Ne, Dawsone, nech oči otevřený, musím skočit pro doktora. Nikam nechoď," žertovala jsem. Když jsem byla na odchodu, vzal mě slabě za ruku. "Joey?"

"Jo, Dawsone?" usmála jsem se.

"Miluju tě. Budu přímo tady...," usmál se. A pak zavřel oči.

Znovu a znovu jsem volala jeho jméno, prosila jsem, aby znovu otevřel oči, ale věděla jsem, že se to nestane. "Taky tě miluju, Dawsone. Prosím tě, neopouštěj mě," plakala jsem. Ale už byl pryč.

Jsou to dva roky, co Dawson zemřel. Lidé mi neustále říkají, abych zapomněla, že už uplynula dlouhá doba a Dawson by nechtěl, abych se tak dlouho trápila. Nemají ponětí, co by Dawson chtěl. Neví, jaký je to pocit. Neví, jaké to je, když vám někdo chybí natolik, že se chcete zabít, jen abyste se zbavili bolesti. Ležet a každou noc proplakat, žebrat o druhou šanci, kterou víte, že nikdy nedostanete. Mít pocit, že veškerá naděje, kterou jste kdy měli v tento svět, je pryč, zmizela během jediného okamžiku a vy s tím nemůžete nic udělat. Milovat někoho natolik, že vás to až děsí. Trhá vás to na kousky a vede vás to k nenávisti ke světu za to, že vám to dělá. Vede vás to ke vzdání se všeho, v co jste kdy věřili.

Oni neví, jaký je to pocit. Neznají Dawsona, neví, co by chtěl. Jak mě můžou žádat, abych se vzdala něčeho, co mám pocit, že je jediná věc, které se musím držet? Nikdy na tebe nezapomenu, Dawsone.