Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Peciválové

LeeryAndPotter, překlad: Petr Říhánek


Blesk zasahuje dvakrát

Capeside. Noc. Lilo jako z konve, déšť smáčel okenní tabule.

Něžné ruce kolébaly Lillian Leeryovou, která zavřela oči a pozvolna usínala.

Joey Potterová si držela dítě těsně u těla. Tiše jí zpívala ukolébavku. Pozorně sledovala, jak se Lily ponořuje do spánku.

Joey si nevšimla, že se z chodby někdo do pokoje Lily dívá. Dawson jí sledoval po celou dobu.

Nemohl si pomoci. Joey prostě vypadala tak... nádherně. A měla hlas jako anděl. Od chvíle, kdy jí slyšel zpívat 'Píseň samotářky', srdce mu roztávalo pokaždé, kdykoli jí slyšel. Byla to jedna z věcí, které na ní miloval nejvíce.

Jedna z mnoha věcí.

Přestaň, Leery, pomyslel si pro sebe.

Zase to dělal. Od chvíle, kdy dokončil Oliverův film, cítil se v blízkosti Joey jinak. Téměř jako by k ní byl přitahován. Ano, byl do ní zamilován tak či onak tak dlouho, jak si jen pamatoval, ale toto bylo jiné.

"Jsi v tom fakt dobrá," poznamenal, když Joey položila Lily zpět do postýlky.

"Díky," odvětila a věnovala mu jeden ze svých slavných poloúsměvů. "Díky, že tady můžu být, Dawsone. Fakt jsem potřebovala pauzu."

Vyšla z pokoje a společně zamířili k Dawsonovu.

Joey nemohla uvěřit, jak jí to chybělo. Pouze ona a Dawson trávící čas spolu, užívající si zábavy. Jistě, technicky vzato to byla práce... dohlíželi na Dawsonovu malou sestřičku, zatímco Gale pracovala v restauraci. Ale pořád to byl příjemný pocit. Pouze oni dva.

"Dneska fakt lije, co?" otázal se Dawson.

"Cože?" odvětila Joey. "Promiň, musela jsem se zasnít nebo tak něco."

Přestaň snít, Joey, pomyslela si. Víš, že jsi tu jen jako kamarádka. Jen se s ním právě rozešla a poslední věc, co chce, je někdo, kdo o něm fantazíruje.

Ale nemohla si pomoci. Zvláště teď, když byl v Bostonu... a byl sám. Joey rychle odsunula tyto myšlenky z hlavy. Bylo zbytečné o někom takto přemýšlet, když necítil to samé.

Došli do Dawsonova pokoje a sedli si na postel.

"Chceš se kouknout na televizi?" zeptal se. "Pojď, bude to jak za starých časů."

"Jsem nějaká unavená," přiznala. "Fakt bych měla jít do pokoje pro hosty a prospat se."

"Ale jdi," řekl. "Přece máš čas na chvilku se svým oblíbeným mimozemšťanem, ne?"

Joey se usmála.

"Fajn," řekla. "Strč tam nějakej Roswell. Nějakou starší epizodu."

"Měl jsem na mysli ETho," řekl bezradně.

"No, já jsem holka, co si neužije zaslouženýho spánku," postěžovala si Joey. "Takže já vybírám kazetu."

Dawson se krátce pro sebe zasmál a vložil kazetu do videa.

Dawson sledoval kazetu a věnoval jí důkladnou pozornost. Byla to jedna ze starších epizod. Jedna postava se po jednom doušku alkoholu opila a byla následkem toho úplně mimo.

"Ten kluk má stejnou odolnost vůči alkoholu jako já," zamumlal Dawson a Joey se tomu zasmála.

Mohl být více vyzrálý, ale uvnitř to byl stejný starý Dawson jako vždy. Jakmile spatřil něco na obrazovce, ihned to musel srovnávat se skutečným životem.

Viděl sebe a Paceyho v rolích Maxe a Kyla. Oběma zlomila srdce stejná dívka. Ale Pacey dokázal jít dál a vybudovat si vlastní život, zatímco Dawson byl do ní pořád od hlavy po paty zamilovaný.

Kdyby se prostě mohl napít a použít to jako výmluvu, aby jí vše řekl. Co k ní cítí a že by pro ní udělal cokoli. Jediný rozdíl byl, že Dawson nebyl mimozemšťan a následující ráno by si na vše pamatoval.

"Na co myslíš?" zeptala se ho znenadání Joey. "Máš ve tváři zamyšlenej výraz."

"Ach, na nic velkýho," lhal. "Jen na budoucnost."

"Budoucnost?" odvětila. "Něčí konkrétní, nebo jen tak všeobecně?"

Než mohl odpovědět, zablesklo se. Televize zhasla, stejně jako všechna světla v domě.

Zachráněn bouřkou.

"Ach, to je prostě dokonalý!" stěžovala si Joey. "Dawsone, máš u sebe mobil?"

"Jo, proč?" zeptal se.

"Zkontroluj za mě Audrey," pokračovala. "Chci vědět, jestli je v pořádku. Já kouknu na Lily."

Joey vstala a vyšla z pokoje. Dawson vzal svůj mobil a namačkal číslo.

"Nazdar, je to váš čtvrťák," odpověděl nějaký hlas.

"Pacey?" zeptal se překvapený Dawson. Byl to Pacey Witter.

"Ahoj, D-Mane," odvětil Pacey. "Co se děje?"

"Joey mě požádala, abych zavolal," odpověděl Dawson. "Měla starost o Audrey. Co tam děláš?"

"Stejnej důvod, proč voláš ty. Jste v pořádku?"

"Jo, právě řachla elektrika, takže volám z mobilu," řekl Dawson. "Lily je vystrašená."

"Nejde proud, co?" otázal se Pacey. "To máš dobrý. Využiješ týhle malý náhody?"

"PACEY!" vykřikl Dawson. Jeho tvář úplně zrudla.

A právě v té chvíli se Joey vrátila do pokoje.

"Co se děje?" zeptala se.

"Jen Pacey zase dělá ty svý nechutný narážky," zamumlal Dawson.

Joey si od něj rychle vzala telefon. Slyšela smích.

"Mám ti vytáhnout nosem slezinu nebo tak něco?" zeptala se. Sarkasmus byl zjevný.

"Ahoj, spolubydlící," pozdravil jí nějaký hlas.

"Audrey," vzdychla Joey. "Jste v pořádku?"

Dívky si chvíli povídaly. Pak Joey zavěsila.

"Jsou v pohodě?" zeptal se jí Dawson.

"Víc než jen v pohodě... myslím," řekla sugestivně. "Ale neviním je. Pořád jsou v líbánkovým období. Myslím, že takhle štastnýho jsem ani jednoho z nich nikdy neviděla."

"Vážně?" zeptal se užaslý Dawson. "Jo. Taky to vidím. Je úžasný, jak si Pacey tenhle rok vede. Vlastně líp než já."

"Zaslouží si štěstí, věř mi," odpověděla Joey.

Přinejmenším někdo by měl být šťastný. Bůh ví, že ona neměla šanci. Ne, jediní lidé, co jí chtěli, byli manipulativní učitelé a sexem posedlí nechutní muzikanti. Ne ti, které by opravdu chtěla.

Nikdo jako Dawson. Bez ohledu na to, na jakou školu chodila, slušní kluci jako on na ní budou vždy myslet jako na vysokou holku ze špatný strany řeky a bude vždy pouze kamarádka. Tato myšlenka jí zabolela.

"Co se děje?" zeptal se Dawson.

Sakra, všiml si.

"Jen... přemýšlím," odvětila.

Předtím, než mohla říci něco dalšího, se pokoj ponořil do úplné tmy. Jedno z bouřkových mračen muselo zakrýt měsíc a zaclonit jeho svit. Spolu s vypadlým proudem to znamenalo, že byli v úplné, inkoustové tmě.

"Dawsone?" zašeptala do ebenové prázdnoty před sebou.

"Jsem přímo tady," ozval se jeho hlas.

Oblohu pročísl blesk a na okamžik osvětlil pokoj. Na zlomek vteřiny viděla jeho tvář, jen aby byla znovu zahalena intenzívní temnotou.

"Budeme prostě muset počkat," řekl jí. "Dokud mrak nepřejde, můžeš klidně zůstat tady."

Dobře, to nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Nespali ve stejné posteli od svých patnácti a Dawsonova poslední vzpomínka na to zahrnovala velmi nepohodlnou situaci v jistém motelu.

Ale co by měl udělat? Prostě jí nechat klopýtat ve tmě?

"Vůbec nic nevidím," začala si stěžovat Joey. Přestala, když ucítila, jak její ruku sevřela jiná.

"Tady," řekl Dawson. "Jen se mě drž. Pomůže ti uvolnit se, když budeš vědět, že je tu ještě někdo."

Usmála se, ačkoli to nemohl nikdo vidět. Pod tím důvěrným, sebou si jistým zevnějškem, byl pořád stejný starý Dawson. Kluk, co jí chtěl vždy chránit a držet jí za ruku, když byla vystrašená.

Dawsonem projely elektrizující vlny tepla. Vzal Joey za ruku reflexivně, chtěl jí jen uklidnit. Vůbec netušil, co to s ním udělá. Jaký to bude pocit, být jí po vší té době tak nablízku.

Beze slova vklouzli pod přikrývky.

"Pohodlný?" zeptal se jí v pokusu odlehčit náladu. Nezávazné povídání byla vždy dobrá věc.

"Jo," odvětila trochu třesoucím se hlasem. "To jen, že... je to nějaká doba, co jsem spala v týhle posteli. Je to... příjemný. Chybělo mi být ti nablízku, víš? Hodně."

"Mně taky," přiznal. "Já vím... neměl bych to říkat vzhledem k tomu všemu, co jsem řek předtím. Ale fakt mě mrzí, že jsem tě od sebe odehnal, Joey."

"To je v pohodě," řekla tiše. "Procházel jsi tou obrovskou záležitostí a... nejsem si opravdu jistá, na co jsi myslel."

Ani on nebyl. Na co vůbec myslel? Láska jeho života s ním chtěla zase být... POLÍBILA ho... a on se o pouhý týden později vyspal s Jen Lindleyovou? Dělal si takovéto věci naschvál? Měl nějaké vnitřní nutkání dělat se nešťastným?

"Dawsone?" zeptala se Joey. "Jsi v pořádku?"

Dawson se náhle odmlčel a to jí trochu vyděsilo. To, že je pořád tam, věděla pouze z toho, že jí držel za ruku.

Její ruka. V té chvíli ucítila, že jeho prsty po ní začínají něžně kroužit. Pak se opět zablesklo a ona ho uviděla... jak na ní upřeně hledí? V tom zlomku vteřiny si navzájem pohlédli do očí.

"Měli bychom... možná," pokoušel se promluvit Dawson, "...možná... najít nějaký svíčky."

Ale to nebylo třeba. Jeho slova pozbyla smysl, jakmile je vyslovil. Vše, na co mohl myslet, byl pocit jejího horkého dechu na své tváři.

Dawson nevěděl, jak se to stalo, jestli to byl on nebo ona, ale náhle se jejich rty dotýkaly. Nebyl to jemný polibek jako na nádraží, nebo tu noc v jeho pokoji, než odjel do LA. Ne, tento polibek byl ztělesněním vášně. Oba se téměř pokoušeli zhltnout toho druhého.

Dawson věděl, že by to měl zastavit, než to zajde příliš daleko. Pochybnosti mu zase jednou naplnily mysl. 'Nejsme připravení.' 'Joey toho bude ráno litovat.' 'Je to tak dlouho, co jsme byli spolu.'

Ale pak mu v mysli vyvanul obrázek toho, jak jí posledně řekl 'ne'. Následoval obrázek jeho samotného, hroutícího se v slzách na molo, zatímco Joey odplouvala na lodi s někým jiným.

Tentokrát ne. Znovu už ne. Jestli ho chtěla, tak byl její.

Joey si přitáhla Dawsona na sebe, vášnivě se na posteli mazlili. Na posteli, kterou společně sdíleli po většinu svých životů.

Těžko mohla uvěřit, že se to opravdu děje. Bylo to jako sen nebo něco podobného. Neanalyzovali to, nepřicházeli s omluvami, ani nic podobného.

Pomalu mu stáhla tričko. Pak přišlo na řadu její a následoval zbytek jejich oblečení.

Stále se ve vzájemném obětí líbili. Pak se naposledy zablesklo.

Přestali. Viděla Dawsona, jak se na ní velmi intenzívně dívá. Jeho oči byly tak plné lásky.

"Miluju tě," zašeptala, ujišťující se, že jí slyší.

Pak je opět obklopila temnota. Cítila, že se přiblížil k jejímu uchu.

"Miluju tě," zopakoval jeho hlas, zatímco jí pořád líbal.

Pak se nechali pohltit temnotou.

*****

První věc, které se Dawson všiml, byl měsíc, svítící skrz okno. Bouře musela skončit.

Stále slyšel déšť dopadající na okno a viděl na něm kapky. Také slyšel venku tlumený hvizd větru. Ale už nebyly žádné hromy a blesky, kterých se obávat.

Dawson si nebyl jistý, jak dlouho byl mimo. Byla pořád noc, jen nevěděl, kolik je hodin. Proud stále nešel, takže hodiny také ne. Ale na tom mu ve skutečnosti nezáleželo.

Vše, na čem Dawsonu Leerymu v té chvíli záleželo, byla spící postava, jejíž hlava mu spočívala na hrudi.

Cítil její pomalý dech a hlavou mu vířila jediná myšlenka: konečně se to stalo. On a Joey Potterová... jeho nejlepší kamarádka... jeho spřízněná duše... se konečně milovali. Něco, co se zdálo být za hranicemi možností, se prostě náhle... stalo. Žádná varování, žádné náznaky nebo signály. Vůbec žádné plánování nebo analyzování.

A on nemohl být šťastnější.

"Ahoj," řekla Joey stále v polospánku. "Jsi v pořádku?"

Dawson jí něžně pohladil po vlasech.

"Za celý svůj život jsem nebyl víc 'v pořádku'," uklidnil jí.

Joey se na něj spokojeně usmála a pak se k němu ještě více přivinula.

"Takže co bude teď?" zeptal se. "Jsme spolu, nebo...?"

"Ne, Dawsone," vzdychla. "Tyhle vztahy na jednu noc mám s lidma, co znám celý svůj život a co miluju, úplně běžně. Pomáhá to mý pověsti."

Dawson zaznamenal v jejím hlase zjevný sarkasmus a usmál se.

"Je úžasný, že si za všech okolností zachováváš svůj vtip," poznamenal. "Bože, jsi tak nádherná."

Joey se začervenala. Jen slyšet Dawson říci tato slova jí vzalo dech.

"Miluju tě, Dawsone," řekla. "Už tak dlouho jsem ti to chtěla říct."

"Proč jsi to teda neřekla?" zeptal se upřímně.

"Asi jsem se prostě bála, že necítíš to samý," přiznala. "Naposledy jsi mě odmít... skoro mě to zničilo, Dawsone."

"Mě taky," řekl a jemně se dotkl její tváře. "Nemluvme... nemluvme o minulosti, dobře, Joey?"

Joey přikývla a nechala ho, aby jí znovu políbil.

"Tolik jsi mi chyběl," řekla. "Málem bych zapomněla, jaký to je být v tvém obětí."

"A jaký to je?" zeptal se.

"Jako v nebi," odvětila Joey s nejsladším úsměvem, který na její tváři kdy spatřil. "Jsem v úplným bezpečí a nic mi nemůže ublížit. Na jedinou chvilku nejsem 'Joey Potterová, holka s mrtvou matkou a odsouzeným otcem'. Jsem 'Joey Potterová, nejšťastnější osoba na světě.'"

Zatímco to vše říkala, zavřela Joey oči, ale pak je znovu otevřela, když zaslechla vzlyknutí. Vzhlédla a spatřila, že se Dawsonovi formují v očích slzy.

"Dawsone?" zeptala se Joey znepokojeně.

"Tak dlouho...," řekl. "Neodvážil jsem doufat... snít o možnosti, že mě pořád miluješ tak jako já tebe."

Když to Joey uslyšela, její srdce se téměř zlomilo. Objala ho a přidržela ho v obětí.

"Mrzí mě to," zašeptala. "Moc mě to mrzí, Dawsone. To všechno. Jak moc jsem ti ublížila... kdybych to tak mohla vzít zpátky."

"Čím víc někoho miluješ, tím víc ti může ublížit," řekl klidným hlasem. "Myslím, že to o nás dvou dost říká, co?"

Dokázal se usmát, což jí přimělo mu úsměv oplatit.

"Asi ano," přiznala Joey. "Můžu ti něco slíbit?"

"Jasně," řekl.

"Slibuju...," začala, "... že udělám vše, co je v mých silách, aby se to jisto jistě už nikdy víc nestalo."

"A co až o tebe zase nějakej kluk projeví zájem?" zeptal se.

"Jednoduchý," řekla Joey s úsměvem. "Řeknu: 'Promiň, kámo, jsem zamilovaná do Dawsona Leeryho. A vždycky budu'."

Pak ho znovu objala a přidržela si ho v obětí.

"Jsi tak nádherná, víš to?" zeptal se jí Dawson.

Joey mu věnovala široký úsměv.

"Ne, nejsem," přela se.

"Jo, jsi," zopakoval. "A... moc dobře líbáš. Mezi jiným."

Joey pozvedla obočí.

"'Mezi jiným'?" zeptala se. "A to znamená...?"

"Myslím, že víš," odvětil s úsměvem.

Znovu se políbili.

"Jsi si tím jistej?" zeptala se hravě. "Chci říct, že nejsem Jen Lindleyová."

"A já nejsem Pacey Witter," žertoval.

Oba vzdychli a znovu se políbili.

"Víš, tenhle náš romantickej podtext," zeptal se," jak daleko to může zajít, než to začne být směšný."

"Myslím, že o to šlo v druháku," odvětila s jemným úsměvem. "Chceš, abych ti dávala pokyny?"

"Hele, já jsem 'režisér', ne?" žertoval Dawson. Joey na něj pozvedla oči.

"Dobře, to bylo špatný," poznamenala. "Tak fajn... vyšel by sis se mnou?"

"To bych moc rád," řekl s úsměvem. "To bylo příliš snadný."

"Víc než snadný," opravila ho. "Chceš se prospat?"

Dawson přikývl. Joey se přetočila na bok a nechala Dawsona, aby jí objal pažemi. Pak oba zavřeli oči.

"Miluju tě, Joey," zašeptal.

"Taky tě miluju," odvětila Joey s úsměvem. "Dobrou noc."

"Dobrou noc."

Bostonské blues

Lilo, kapky deště vytvářely na mokrém chodníku milióny třpytících kroužků. Všichni byli uvnitř, zvláště na Worthingtonských kolejích.

Uvnitř jedné koleje Worthingtonská studentka Audrey Liddelová zírala z okna a rozmrzele špulila rty.

"Prší, prší, jen se leje," zpíval hlas v pokoji.

Audrey se otočila k posteli a věnovala osobě, která na ní seděla, úšklebek.

Pacey Witter vzhlédl od časopisu a zazubil se na ní.

"Co?" zeptal se v předstírané nevědomosti.

"Jenom obdivuju tvůj rozkošnej zpěv," řekla sarkasticky a došla k němu.

"Jo, jo," odvětil. "Uf, někdo byl měl odstřelit toho zatracenýho chlapa, co předpovídá počasí. Jo... od teď očekávám naprosto opačný počasí než ten chlap řekne."

"To není žádnej div," řekla. "Osobě s tak očividně falešným příčeskem nemůžeš v předpovědích věřit."

"Myslím, že k tomu používají počítače, Audrey," informoval jí a otočil se k ní tváří v tvář.

"Takže všechno, co musí rosnička dělat, je vypadat hezky a přečíst pár řádek?" zeptala se. "To bych mohla dělat. Sakra, to je jak má filmová role bez toho, abych se musela muchlovat s chodícím Calvinem Klinem jak z reklamy."

Pacey po ní bleskl svým slavným úsměvem. Tím, co kdyby se zubil ještě více, polovina hlavy by mu prostě odpadla.

"Ach, úplně tě vidím," řekl nakonec. "Takže... kde je dneska tvá náladová spolubydlící?"

"V Capeside," odpověděla Audrey. "Dawson musel pohlídat svou sestřičku a Joey prostě musela tu malou taky vidět. Nepovažuj jí za dětinskou."

"Jo, no, Leeryovi jí pojmenovali po Joeyině mámě," připomněl jí Pacey. "To je nejspíš jeden z důvodů."

"Vsadím se, že se nemůže dočkat, až to dítě uloží, co?" prohlásila Audrey. "Šťouch, šťouch, mrk, mrk."

Pacey se rozesmál.

"Očividně je neznáš tak dobře jako já," odvětil.

"Ten kluk právě dostal kopačky," připomněla mu. "Tvrdím, že je 70% šance, že po něm Joey skočí."

"Když už mluvíme o skákání...," řekl Pacey a přiblížil se k ní, "...to celý znamená, že máme celej pokoj... pro sebe, co?"

"Ach, to je ostuda," odvětila svůdně. "A není co dělat... prší a tak vůbec."

Audrey ho vášnivým polibkem přitlačila k posteli. Pokračovali v líbání a přetáhli přes sebe přikrývku.

Právě v té chvíli zazvonil telefon.

"Ach, sakra," přerušila Audrey polibek. "Žádám moc, když si přeju, aby vypadly telefonní linky?"

Pacey si povzdechl a vzal telefon.

"Nazdar, je to váš čtvrťák," řekl do telefonu.

Pacey?" odpověděl překvapený hlas. Pacey ten hlas poznal.

"Ahoj, D-Mane," odvětil. "Co je?"

"Joey mě požádala, abych zavolal," odpověděl Dawson. "Měla starost o Audrey. Co tam děláš?"

"Stejnej důvod, proč voláš ty," řekl. "Jste v pořádku?"

"Jo, právě řachla elektrika, takže volám z mobilu," řekl Dawson. "Lily je vystrašená."

Pacey se znovu zazubil.

"Nejde proud, co?" otázal se "To máš dobrý. Využiješ týhle malý náhody?"

"PACEY!" vykřikl Dawson. Pacey by mohl přísahat, že SLYŠEL, jak Dawsonova tvář na druhé straně drátu zrudla.

Lehl si zády na postel a opřel si hlavu o Audreyino rameno. Oba se začali smát.

Audrey si od něj vzala telefon a naslouchala.

"Co slyšíš?" zeptal se Pacey své dívky.

"Ach, Joey hrozí, že ti vyndá nějakej vnitřní orgán," odpověděla mu. "Kterej, to ti nepovim. Ahoj, spolubydlící."

Delší chvilku si povídaly. Nakonec Audrey zavěsila.

"Co říkala?" zeptal se Pacey.

"Jen se zajímala, jestli je tu všechno v pořádku," odpověděla. "A pak se rozplývala nad tím rozkošným dítětem."

"Joey? Rozplývala?" zeptal se. "To nemůže bejt geneticky možný. Tý holce se ve druháku neříkalo 'ledová královna' pro nic za nic. Žádný dítě není takhle rozkošný."

"Je z Capeside, je rozkošný," prohlásila pevně. "Mám otázku, je obvyklý, že se tam rodí lidi, který fakt dobře vypadají? Ty, Jack a Dawson, nemyslím, že je odtamtud byť jen jeden kluk, co není neuvěřitelně sexy."

"Připomeň mi, abych ti jednoho dne představil Henryho Parkera," vtipkoval.

Bez dalšího slova jí začal líbat přímo pod ušním lalůčkem.

"Mmmmm," zasténala. "Jo, v tomhle jsme dobrý."

Než mohl zajít dále, oblohu pročísl blesk, následovaný prásknutím hromu.

"Eeeeeeeee!" vykřikla Audrey, která se málem skutálela z postele. Přikrývka se na chvíli podobala rozbouřenému oceánu, než si jí přitáhla těsně pod bradu.

"Co?" zeptal se Pacey pisklavým hlasem. "Co je?"

"Nic, jen mě fakt vyděsila bouřka," přiznala. "Bojím se."

Pacey se zasmál.

"Ale jdi, Andie," řekl.

"Jak jsi mě to řek?" zeptala se. Její oči vypadaly zmateně.

"Cože?" odvětil.

"Řek si mi 'Andie'," řekla. "O co jde?"

Pacey, sám sebou zklamaný, si povzdechl.

"Mrzí mě to," řekl. "To jen, že... v tý chvíli... jsi mi trochu připomněla Andie McPheeovou."

"McPheeová... ach, to je Jackova sestra, co?" zeptala se. "Chodili jste spolu, že?"

Pacey přikývl a pak si všiml smutného výrazu v Audreyině tváři.

V duchu se proklel a jemně se dotkl její paže.

"Pořád vyskakovala a vyváděla," vysvětloval. "Způsob, jakým jsi zareagovala, mi jí trochu připomněl. Nic víc v tom nebylo."

"Ve skutečnosti mě to vůbec netrápí," lhala.

"Ale trápí," opravil jí. "Řekl bych."

"Takže teď umíš číst myšlenky?" zeptala se s úsměvem.

"Ne," odpověděl. "Jen tě asi... chápu. Je to divný, protože jsem nikdy nikoho takhle 'nechápal'. Ale s tebou... no, poprvý mám vztah, v němž nemusím bojovat. Můžu bejt prostě šťastnej bez toho, abych se ohlížel přes rameno a bál se, že udělám něco špatnýho. To je... fakt dobrej pocit."

Audrey po těchto slovech téměř roztála. Zčervenala a usmála se na něj.

"Můžu něco dodat, co ti možná dá ještě lepší pocit?" zeptala se.

"Jistě."

Audrey se naklonila a zašeptala mu něco do ucha.

"Miluju tě."

Teď byl na řadě Pacey, aby téměř roztál. Trochu pootevřel ústa a pak je pomalu proměnil v úsměv.

"Myslím, že je to poprvý, co jsem vůbec někomu něco takovýho řekla, víš? Včetně mých rodičů. Nikdy nebyly ten typ lidí, co... mají takový slova rádi."

"Víš, můžeš to říct znovu," prohlásil a věnoval jí vřelý úsměv.

Zařehonila se a objala ho pažemi kolem krku.

"Já-tě-miluju!"

"Ještě jednou," žertoval. "Já jsem..."

Než mohl říci cokoli dalšího, Audrey ho znovu přitiskla na postel.

Pohlédli si na chvíli do očí a oba se usmáli.

"Taky tě miluju," zašeptal, když se sklonila, aby ho políbila.

*****

Později tu noc se liják uklidnil. Zdravý déšť se ztišil, až skoro nebyl slyšet.

Uvnitř pokoje bylo po podlaze rozházené oblečení.

Znovu se zablesklo a Audrey objala Paceyho pevněji.

"Víš, najednou mám fakt rád bouřky," řekl jí.

"Ach, jasně," odvětila a hravě ho šťouchla do ramena.

"Au," zvolal a třel si rameno. "Skvělý, teď mě tam musíš políbit, aby se to uzdravilo."

Naklonila se k němu a políbila ho na ústa.

"Je to lepší?" zeptal se svůdně.

"No, technicky vzato jsi mě praštila do ramena," odvětil. "Ale... jo.. určitě je to lepší."

"Dobře, tohle zbožnuju," prohlásila s úsměvem od ucha k uchu. "Připomeň mi, abych vymyslela důvod, aby Joey byla pryč každou noc."

"Postav žebřík k oknu Dawsonova pokoje a zbavíš se jí," vtipkoval. "Žerty stranou, jsi úžasná žena. Zpěvačka, herečka a... tohle."

"Nezapomínej, že jsem skoro byla televizní hvězda," poznamenala hrdě. "Jsem úplnej renesanční člověk."

"Fakt?" zeptal se užasle.

"Jo, podala jsem si žádost do 'Skutečnýho světa'," informovala ho Audrey. "Nevyšlo to."

"To jsem tak nějak rád, víš?" prohlásil. "Mám tě celou pro sebe."

Náhle Paceyho výraz zvážněl.

"To, cos říkala předtím, myslelas to vážně?"

"Že tě miluju?" zeptala se a následně přikývla.

"Z čehož jsem nesmírně šťastnej," řekl jí. "Ale to jsem na mysli neměl. Mluvil jsem o tom, že jsi to nikomu předtím neřekla... ani rodičům."

Audrey posmutněla a sklopila zrak.

"Jo, řekla," povzdechla si. "Mýmu klukovi na střední... byli jsme si blízcí, ale já si vždycky udržovala odstup. Asi to mám po rodičích. Oni prostě... vždycky měli předem připravenou představu, jaká bych měla být. Nestarali se o to, co chci, pokud jsem chtěla, co chtěli oni. Což nebylo často. Způsob, jakým mě matka stírá... jako by si myslela, že jsem úplná nula. A čím víc dřu, tím je to horší."

"Jakoby cokoli uděláš, nebylo dost dobrý?" zeptal se jí Pacey. Oči měl plné soucitu.

"Jo," znovu si povzdechla. "Přesně."

"Vím, jaký to je," prohlásil smutně. "Má rodina má o sobě 'dokonalej obrázek'. Táta dělá v Capeside šerifa a všichni prostě předpokládaj dokonalej rodinej obrázek. Pak jsem tu já, černá ovce. Není horší pocit na světě, než když je ti pět a neustále slyšíš svýho otce říkat tvýmu staršímu bráchovi 'alespoň mám tebe'."

"To je moc smutný," řekla Audrey.

"Jo, to je," zamumlal. "Legrační, jsi pouze druhá osoba, který jsem to kdy řek."

"Ale neříkal jsi, že jste to s tátou dali do pořádku?" zeptal se ho Audrey.

"Jo," odvětil. "Ale to nevynahradí osmnáct let, co jsem se kvůli němu cítil jako špína. Vynahradí... a nevynahradí. Když ti lidi říkaj, že jsi nula dost dlouho, začneš tomu sám věřit. Kdyby nebylo Dawsona, nejspíš bych tomu uvěřil. Když jsme vyrůstali, tenhle kluk mě neustále bez ohledu na všechno podporoval. Byl mi víc 'otcem' než ten skutečnej.

Audrey ho objala a podržela ho v objetí.

"Kéž bych tam byla," řekla mu. "Poslala bych ho do háje."

"Děláš si blázny, ten chlap je polda," řekl Pacey.

"Očividně jsi mě neviděl, když se rozzuřím," odvětila Audrey se širokým úsměvem.

"No, tak to mi připomeň, abych tě nikdy nerozzuřil," řekl. "Kluk by měl vědět, co má očekávat."

"A co 'neočekávaný '?" navrhla. "Zní ti to dobře?"

"To, sakra, jo," odvětil.

"Tak fajn," řekla. "Na jarní prázdniny pojedem do Capeside. Navštívíme tvou famílii."

"Jsi šílená," odvětil. "Dobře, varuju tě, abys očekávala chaos. Máš nějakou výmluvu?"

"Jistě, chci vidět rodný město mý spolubydlící," navrhla Audrey.

"Ach, takže teď toho využíváme?" žertoval. "Dobrá. Použiju jako výmluvu, že chci vidět malou Leeryovou."

"A na letní prázdniny vyrazíme do LA," pokračovala.

"Kde najdu nějakej způsob, jak poslat tvou mámu do háje, správně?" zeptal se. "To zní jako plán."

Audrey se zazubila.

"My jsme taaak zkažený," řekla. "Tenhle vztah dělá zázraky pro mou sebeúctu. Víš to, že? Takže se nám k tomu přidala trocha melodramatu, co?"

"Bydlíš s Joey Potterovou," poznamenal Pacey. "Na melodrama bylo jaksi zaděláno předem."

"Někdo mi to měl říct minulý léto, víš?" žertovala. "Teď toho necháme, nebo z tebe budu mít komplex. Chceš, abych se zase zamkla v koupelně?"

"Jen když tam tentokrát budu smět bejt s tebou," odvětil s širokým úsměvem.

Audrey se zasmála a pak se znovu objali.

"Pojď, vyspěme se," řekla. "Když teď nepůjdem spát, budem v posteli do poledne. Nechceš, aby si lidi mysleli, že jsme peciválové, že ne?"

"Říkáš to, jako by to byla špatná věc," odvětil, než ho pohltil spánek

KONEC