Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

1.série | 2.série | 3.série | 4.série | 5.série | 6.série


501 - Bostonští společníci
(Joey po ránu běhá a najednou ji zvoní mobilní telefon.)
JOEY: Haló?
DAWSON: Ahoj! Čau!
JOEY (nadšeně): Čau! Voláš z letiště?
DAWSON: Ehm …Právě že ne. Chceš dobrou nebo špatnou zprávu?
JOEY: Ach. Už zase?
DAWSON: Co?
JOEY: Ó … nic. Co se děje?
DAWSON: No, ehm … Pamatuješ, jak jsem ti říkal o praxi?
JOEY: Na natáčení? Dostal jsi ji?
DAWSON: Dostal.
JOEY: Dawsone, to je bezva. To ti strašně přeju. To ale o víkendu nepřijedeš.
DAWSON: Začínám dneska.
JOEY: To je blbý.
DAWSON: Já vím. Já jsem se na tebe už tak nějak těšil.
JOEY: Tak nějak?
DAWSON: Víš, jak to myslím.
JOEY: Taky jsem se na tebe tak nějak těšila.
DAWSON: A co třeba příští víkend?
JOEY: Nebo taky třeba za měsíc.
DAWSON: A nebo za rok.
JOEY: Začnem si posílat přání k Vánocům, když si vzpomenem.
DAWSON: Možná bychom se měli navždy rozloučit.
JOEY: Jó, to bychom mohli.
DAWSON: Dramatizuješ to.
JOEY (s úsměvem, který záhy zmizí): Já vím. Přeju ti hodně štěstí.
DAWSON: Dík, a ehm … O víkendu se Ti pokusím zavolat.
JOEY (pokývá hlavou na srozuměnou): Ahoj. A smutně zaklapne mobil.

JOEY (na Dawsonův záznamník): Ahoj Dawsone, to jsem já. Ehm … Chtěla jsem ti zavolat. Jsem na párty s Jackem a Jen a se svou spolubydlící a představ si, bezvadně se tu bavím. I když je to skvělý, dokonalý to není, kvůli tobě, že tu nejseš. Říkala jsem si, že to nevadí, že o víkendu nepřijedeš, ale víš co? Vadí mi to, protože … mi chybíš. Taky jsem potkala kluka, kterýmu se líbím. Mám aspoň takový pocit. Byl milej a já ho odkopla. Vlastně ani nevím proč, ale řekla bych, že asi kvůli tobě. Víš, těch pár posledních měsíců jsem si pořád představovala, že se najednou zjevíš ve dveřích. Je to přelud. Ty seš jinde, jdeš za svým snem. Tak jsem ti to přála, Dawsone. (Někdo klepe na dveře.) Moment! Dawsone, je načase, abych tě … nechala jít. Je to pro mě těžký, protože vím, že tě budu milovat nadosmrti, ale víš, šlapeme vodu a stavíme vzdušný zámky a to ani pro jednoho z nás není dobrý. Věř mi to, takže … to teď skončím. Udělám to, co jsem měla udělat před třemi měsíci. Říkám sbohem, Dawsone. Eh … zavolej mi. Ahoj.

(Joey se brzy ráno prochází areálem školy a rozhlíží se po okolí. Přijde do svého pokoje, odkud zrovna odchází neznámý kluk. Lehne si na postel, když v tom někdo silně zaklepe na dveře. Rozladěná Joey zavolá na spolubydlící: "Audrey!" Ta se jen otočí ve své posteli … "Audrey!" Když ani po tom se spolubydlící nechce zvednout, jde sama otevřít. Rozladěná…)
JOEY: Moment! (Rázně otevře dveře, za kterými stojí unavený Dawson. Joey na něj jen překvapeně kouká, jako na zjevení.)
DAWSON: Ahoj.
JOEY (rozesmátá): Ahoj! (A obejmou se.)

502 - Ztracený víkend
DAWSON: Odlítá to včas.
JOEY: Sakra!
DAWSON: Co je?
JOEY: Dneska naposled můžu skončit s tvůrčím psaním.
DAWSON: Nelíbí se ti to?
JOEY: Líbí, ale … I kdyby se mi to líbilo sebevíc, stejně dostanu trojku.
DAWSON: Dělej, co musíš. Já se tu hoďku zabavim.
JOEY: Určitě?
DAWSON: Jo, určitě.
JOEY: Komu voláš?
DAWSON: Sobě. Máte nový vzkaz. Je od tebe z pátku? Ty jsi mi volala?
JOEY: Nedostal jsi ho?
DAWSON: Ne, a zníš tak nějak opile.
JOEY: Dawsone, to protože jsem byla opilá. Dej mi to!
DAWSON: Kdepak!
JOEY: Opilci by měli mít právo vymazávat svý vzkazy. Dej mi to!
DAWSON: Ani náhodou! Balil tě nějakej kluk? Byl pěknej?
JOEY: Jo, tak pěknej, že se vyspal s … (Sápe se po Dawsonovi a jeho telefonu.)
DAWSON: Ne, Joey, tak přestaň!
JOEY: Tak, dej mi to!
DAWSON: Ne, chci si to poslechnout! (Vyslechne celý vzkaz a z jeho výrazu lze číst velké překvapení.) Eh, dobře načasovaný.
JOEY: Dawsone, byla jsem na mol. Pořádně si nepamatuju, co jsem říkala.
DAWSON: Podstatný je to sbohem. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem uletěl pět tisíc kiláků, abych tě viděl. Proč jsi mi to neřekla?
JOEY: A proč bych s tím začínala právě já? Nebyla to zrovna moje nejsilnější chvilka! Naštvals mě!
DAWSON: Ano? Jak?
JOEY: Nevím. Třeba tím, že … že za mnou nepřijedeš. Tím, že … že jsme vůbec nic nevyřešili!
DAWSON: Všechno jsme už vyřešili. Teda, než jsem dostal ten vzkaz, myslel jsem, že jsme si všechno řekli před třema měsícema.
JOEY: Fajn, tak už si nemáme co říct!
DAWSON: Joey!
AUDREY (právě vychází z koupelny): Čau, lidi! Ále, co se děje?
JOEY: Víš, Dawson je tu poslední den a já jsem ho chtěla provést po škole, jenže teď se musím jít odhlásit z toho tvůrčího psaní.
AUDREY: Hmm, to je vážně tragédie. Ale mají tady takový ty organizovaný prohlídky. Jsou sice trochu nudný, ale celkem se dají vydržet!
JOEY: To zní dobře.
DAWSON (bez většího nadšení): Jo, super.
JOEY: Tak se tu mějte. (A odchází z pokoje).
AUDREY: Ahoj. Docela milá holka, že jo?

(Audrey provází Dawsona po areálu školy. Mimo jiné se zmíní i o vztahu s Joey. Ta stojí v dlouhé frontě, aby si odhlásila předmět tvůrčího psaní a schůzku s Dawsonem nestihne. Proto se snaží mu dovolat.)
JOEY: Čau, to jsem já.
DAWSON: Zrovna jsme o tobě mluvili.
JOEY: My?
DAWSON: Jo, Audrey a já.
JOEY: Ty nejsi na prohlídce?
DAWSON: V podstatě jsem.
JOEY: Mám tu malér. Tohle odhlašování mi asi zabere víc času než jsem čekala. Ta fronta je příšerná.
DAWSON (otáčí se na Audrey): Má tam příšernou frontu.
AUDREY (vytrhne Dawsonovi telefon z ruky): Koukni se! To je vážně hustý. Dej mi ji. Joey? Čau, tady je Audrey. My už zavěsíme, jo?
JOEY: Audrey? Audrey?
AUDREY (téměř skočí Joey na záda): Čau!
DAWSON: Ahoj.
JOEY: Ahoj. Tak jak bylo?
DAWSON: Šel jsem na prohlídku. Představ si, že Audrey dělá průvodkyni.
JOEY: Audrey dělá průvodkyni?
AUDREY: Jo! Plat není nic moc. Ale můžu tak spojit dva svý koníčky. Předvádět se před malým ale nenáročným publikem a přitom svádět cizí kluky.
JOEY: Audrey, můžeš mi, prosím tě, držet místo? (Oba odchází stranou od fronty.)
AUDREY: Jo, jasně.
JOEY: Ty jsi s ní strávil dopoledne?
DAWSON: Líbí se mi. Je fajn. Dobře se s ní kecá.
JOEY: Ona s tebou jenom flirtuje, Dawsone! Flirtuje s každým, se zvířatama, s kytkama, s kamenama…
DAWSON (krčí rameny): Já vím a je to fajn. (Dívají se na Audrey, která je s úsměvem zdraví.) He, he …
JOEY: Mrzí mě to, že to trvalo tak dlouho. Možná bys mohl někam vyrazit s Jen a Jackem …
DAWSON: Možná bychom měli dokončit ten ranní rozhovor.
JOEY: Byl to skvělej víkend, tak proč si ho kazit?
DAWSON: Čím?
JOEY: Spoustou řečí, který stejně vůbec nic neznamenají.
DAWSON: Mám na mysli budoucnost našeho vztahu.
JOEY: Budoucnost? Dawsone! Ty už za pár hodin zase nasedneš do letadla! V tom vzkazu jsem ti v podstatě řekla to samý, co si mi ty řekl v červnu. Ano, musíme jít dál. Musíme jít každý svou cestou.
DAWSON: A ty už jsi úplně připravená tohle udělat?
JOEY: Měla bych to udělat.
DAWSON: Ehm … Asi jo.

(Na letišti.)
JOEY: Rozloučil ses s Jen a Jackem?
DAWSON: Jenom s Jackem, protože Jen nebyla odpoledne doma. … Musí to bejt pěkný.
JOEY: Co?
DAWSON: Mít je pořád u sebe.
JOEY: Jo, to je. A i když je to vlastně cizí dům a cizí babička, tak … stejně je to jakási záchranná síť. Něco jako …
DAWSON: Rodina?
JOEY: Ano. Jako rodina. Na všechno se pak díváš z jinýho úhlu a snáz poznáš, co je důležitý a co není.
HLÁŠENÍ NA LETIŠTI: Poslední výzva pro cestující. Dostavte se ke vchodu C3.
DAWSON (zvedne se ze sedačky a hodí si tašku na rameno): A co je důležitý?
JOEY: Ty. Proto jsem se ráno tak vyděsila, Dawsone. Celej víkend jsem si myslela, že jsi ten můj děsně pitomej vzkaz slyšel a že jsi stejně přesto přijel. Že jsi mě pochopil.
DAWSON: Joey, tebe já nepochopím do konce života. Užil jsem si skvělej víkend s tebou a s kámošema a přemejšlel jsem, jestli se vůbec do LA chci ještě vrátit a dneska ráno jsem se vzbudil a zjistil jsem, že stejná holka, kterou tolik naštvalo, že nemůžu přijet, mně po telefonu dala sbohem. (Těžce vzdychne.)
HLÁŠENÍ NA LETIŠTI: Opakuji, poslední výzva pro cestující. Dostavte se ke vchodu C3.
JOEY: Dawsone, ber to jako matoucí informaci.
DAWSON: Tak mi teď řekni něco jistýho.
JOEY: Vím, že tě chci mít tady. Když se večer vracím do svýho pokoje, chci, abys byl prostě tady.
DAWSON: Proč?
JOEY: Já nevím proč. Nevím, co jsem tím myslela. Vím jenom, že chci, abys tu byl.
DAWSON: Joey! Já tu jsem. Byl jsem tu dva dny a teprve teď začínáme mluvit o věcech, na kterejch fakt záleží. Jako třeba o tom tvým vzkazu. Možná, že to má fakt takhle skončit, možná že když nás to k sobě znovu takhle přitahuje, je v tom už jenom strach. Strach jít dál v životě, strach dospět.
JOEY: Tohle si vážně myslíš?
DAWSON: Jistě to nevim, ale vím, že v tomhle letadle už na to nepřijdu, protože pak už nejspíš opravdu dospějeme. Každý jinde. Za čtyři roky si už budem úplně cizí. Jediná věc, kterou vím jistě je, že já nechci, aby se tohleto stalo. Co ty?
LETUŠKA: Pane, tak chcete si nastoupit?
DAWSON: Chceš, aby se to stalo?
JOEY: Nechci. Jasně, že nechci.
(Dawson si s úlevou oddechne, hodí tašku na zem a znovu si sedá na sedačku v letištní hale.)

503 - Návrat do Capeside
(Joey se vrací pozdě večer ze školy. Vybírá si poštu ze své schránky na kolejích, když v tom spatří Dawsona sedícího na schodech.)
DAWSON: Jaký byl víkend?
JOEY: Zvláštní a neobvyklej. A ten tvůj?
DAWSON: Zvláštní a špatnej.
JOEY: Jsi v pohodě?
DAWSON: Moc ne. Naštval jsem svý rodiče a doslova se utápím v moři nejistoty. Takže nic neobvyklýho.
JOEY: Můžu ti nějak pomoct?
DAWSON: Jo. Můžeš mi říct, že jsem se rozhodnul správně. A že tohle rozhodnutí bude mít pro celej můj život pozitivní důsledek.
JOEY: Dawsone, to nemůžu.
DAWSON: Ech, sakra!
JOEY: Ale jedno ti řeknu. Neexistuje náhoda. Rozhodnutí zkrátka mají důsledky.
DAWSON: Co to má znamenat?
JOEY: To vlastně přesně nevím. Učitel na sociologii nám to řekl minulej tejden. Je to hlubokomyslný.
DAWSON: Super. Sednu na první letadlo.
JOEY: Nesedneš. Už jsme to zkoušeli. Nijak tě tam nemůžeme dostat. Jsi jak Dustin Hoffman v Rain Manovi. (usměje se na něj) Nepůjdeme na kafe?
DAWSON: Jasně. Rád bych se seznámil s tvým městem. (A společně odcházejí.)
JOEY: Jaký je Capeside?
DAWSON: Všechno je při starým. Zavřeli nový Rialto. Stavěj tam šestnácti sálový …

504 - Dlouhé sbohem
(V Dawsonově pokoji. Ve vzpomínkách se vrací k jedné oslavě svých narozenin. Vzpomínky vyvolají na jeho tváři úsměv. A takhle ho najde Joey, která ho přišla navštívit a zeptat se, jak se má a jak vše zvládá.)
JOEY: Dawsone.
DAWSON: Joey, ahoj.
JOEY: Usmíval ses.
DAWSON: Fakt?
JOEY: No jo. (obejmou se) Můžu ti s něčím pomoct?
DAWSON: Ale jo. Pohlídala bys na chvílinku Lily? Máma spí. Musím ještě zajít do pohřební ústavu.
JOEY: Moc ráda.
DAWSON: Díky.
JOEY: Tohle si chceš vzít? (Dawson drží černý oblek) Je hezký.
DAWSON: Ne, tenhle je pro tátu. Oblek do rakve.
JOEY: Promiň.
DAWSON: Joey, to nic. Nemohlas to vědět. Jsem tu hned. (A rychle odchází z pokoje.)

(Na molu před domem Leeryových.)
DAWSON: Trochu jsem to nezvlád, co?
JOEY: Už je to hodně dávno, několik měsíců po maminčině smrti jsem něco hledala v kuchyni v šuplíku, myslím tužku nebo co a … našla jsem její seznam věcí na nákup plnej různejch poznámek a přemohlo mě to. Fakt jsem brečela jako malá holka, celý hodiny. Kdyby se mi tenkrát stalo co teď tobě, asi bych začala ječet.
DAWSON: To nemůžu.
JOEY: A proč?
DAWSON: Proto. Pochop, máma je na dně. Musím to zvládnout.
JOEY: Má právo bejt na dně. A ty taky. Mám jeden nápad. Ty se postaráš o mámu a já zase o tebe.
DAWSON: Přiznávám, Jo, když ti umřela máma, cítil jsem s tebou, ale nevěděl jsem, jak strašný to je. Divnej pocit. Jako bych se dostal do úplně jinýho světa a díval se na svoje tělo z velikánský dálky.
JOEY: Zlepší se to. Slibuju.
DAWSON: Aspoň to. A máš radu, jak se vyrovnat s tím, že za smrt svýho táty můžu já sám?
JOEY: Co? Jak jsi na to přišel?
DAWSON: No tak, Jo, kdybych nepřijel a nic mu neřek, tohle by se nestalo.
JOEY: Přestaň s tím. Tvůj táta umřel při autonehodě. Tomu jsi nemohl nijak zabránit.
DAWSON: To není úplně přesný, Jo. Takže … za prvý - kdybych ráno nepřijel domů, nedostal bych snídani a nedošlo by mlíko. Táta by potom nejel do obchodu, aby Lily taky nějaký dostala.
JOEY (nevěřícně kroutí hlavou): To je hloupost.
DAWSON: Neříkej, že je to hloupost. Dobře vim, že táta odjel naštvanej. Myslel určitě na naši hádku, a proto se pořádně nesoustředil na cestu.
JOEY: V tomhle nesmíš dál pokračovat.
DAWSON: Víš, co jsem od něj slyšel naposledy? Řek mi, že dělám velikou chybu a že jsem ho velice zklamal.
JOEY (kývá hlavou): Jo, tohle vím. Ale všechno to nebylo. Řekl, že tě má moc rád.
DAWSON: Nepochybuji, že mě měl můj táta rád, Jo. Ale umíš si představit, jaký to je vědět, že v den, kdy umřel, byl kvůli mně zklamanej? A měl pravdu. Choval jsem se jako rozmazlenej spratek. Kdybych ho poslech, moh mě tu noc vézt na letiště a nejel by si pro smrt. (Se slzami v očích odchází z mola.)

(V Dawsonově pokoji. Unavený Dawson leží na posteli.)
JOEY: Tady jsi.
DAWSON (šeptem): Jo.
JOEY: Všichni už odcházejí.
DAWSON: Tak se měj.
JOEY: Můžu zůstat, jestli chceš?
DAWSON: To je moc hezký.
JOEY: Vážně můžu.
DAWSON: Ne, musíš se vrátit do školy.
JOEY: Škola je teď vedlejší, Dawsone.
DAWSON: Zvládnu to.
JOEY: Dawsone…
DAWSON: Joey, chci bejt sám. Chápeš?
JOEY: Jistě, zavolej, kdybys mě potřeboval.
DAWSON: Zavolám.
JOEY: Ahoj. (A odchází z Dawsonova pokoje.)
DAWSON (šeptem): Ahoj.

505 - Rozčarování
(Dawson se rozhodl, že navštíví Joey ve Worthingtonu.)
DAWSON: Ahoj.
AUDREY: Čau, brouku!
JOEY: Čau, brouku.
DAWSON: Co? Ahoj, Audrey. Ha, pořád je divná, co?
JOEY: Ještě divnější.
DAWSON: Jak se máš?
JOEY: Výborně! Vlastně jsem … jsem v pohodě. Docela jo.
DAWSON: Co škola?
JOEY (nervózně): Náš asistent mi zrovna řekl o jednom projektu, kterej je …kterej je naprosto skvělej a já … vlastně není tak skvělej, zatím to … vlastně tak trochu nechápu. Tobě by to bylo asi jasný, mně se to jen trochu obtížně vysvětluje. Jak se máš ty?
DAWSON: Dobře.
JOEY: Jó, než zapomenu. Něco tu pro tebe mám. Našla jsem to v obchodě s knížkama. Nevím, možná bych to sama ráda od někoho dostala, když moje máma …
DAWSON: Dík, třeba to pomůže. Uvidíme.
JOEY: Rádo se stalo.
DAWSON: Takže co …
JOEY: Mám spoustu … (Skočí si vzájemně do řeči.)
DAWSON: He … Spoustu čeho?
JOEY: Prostě jsem … půjčila jsem spoustu filmů. Můžeme se dívat a bejt tady.
DAWSON: Celej den?
JOEY: Jó, anebo ne vlastně … tady bejt nemusíme.
DAWSON: Ale jo. Jo, je to dobrej nápad. Budeme tu. Jsem trochu unavenej.
JOEY: Myslela jsem si to.
DAWSON: Správně.
JOEY: Takže, který chceš vidět první?
DAWSON: Jo…

(Joey a viditelně smutný Dawson sedí v Joeyině pokoji na posteli a sledují video.)
JOEY: Nechceš ještě pizzu?
DAWSON: Hmm, ne, děkuju.
JOEY: A co další colu? Můžu pro ni zajít.
DAWSON: Ne, děkuji.
JOEY: Tak nic. (Dawson po očku sleduje Joey a nervózně si poklepává prstem o nohu. Najednou se ve filmu střetnou dvě auta. Joey zpanikaří a rychle vypíná televizi.)
JOEY: Dawsone, promiň, tohle mi vůbec nedošlo.
DAWSON: V pořádku.
JOEY: Bylo to mezi komediema, vůbec mi nedošlo, že tam je taky tohleto. Teď si asi myslíš, že jsem naprostej idiot.
DAWSON: To si vůbec nemyslím.
JOEY: Ale já … dost vyšiluju.
DAWSON: Joey, to nic.
JOEY: Ale jó, je to něco, Dawsone, na vyšilování máš nárok jedině ty, a já se tady soustředím jenom na sebe. Přitom vím, že o mě tady nejde. Představa, že…
DAWSON: Já přece vím, že to víš. Jo…
JOEY: Vidíš to!? Děláš moji práci. Já se mám tady snažit, aby ses cítil co nejlíp.
DAWSON: Nemusíš dělat nic.
JOEY: Chtěla jsem, aby sis tu užil zábavnej a klidnej víkend. Jó, Audrey měla pravdu, možná jsme měli jít ven.
DAWSON: Tak jdem!
JOEY: Teď?
DAWSON: Proč ne?
JOEY: Dobře. Můžeme jít na ten večírek k Wilderovi. Vlastně nás pozval. Bude se tam podávat Bree.
DAWSON: Výborně. To já přímo miluju.
JOEY: Jako všichni.
DAWSON: Ha ha…
JOEY: Tak fajn, vyrazíme. (Dawson zakroutí hlavou a smutně si vzdychne, vlastně se mu ani nikam nechce.)

(Na večírku.)
WILDER: Joey, vítejte!
JOEY: Mám tě představit?
DAWSON: Ne, půjdu napřed okouknout kuchyň.
JOEY: Jdu s tebou.
DAWSON: Chceš mě vést?
JOEY: Ne, takže budu támhle. (Ukazuje na hlouček lidí seskupených kolem Wildera.)
DAWSON: Dobře. (Aniž by se ohlédl, spěchá do kuchyně, kde si opláchne obličej a snaží se vydýchat.)

(Roztěkaný Dawson u Wildera zjistí, že je mu mezi lidmi poněkud těsno. Rychle vyhledá Joey, které oznámí:)
DAWSON: Musím jít.
JOEY: Jsi v pořádku?
DAWSON: Ano.
JOEY: Pane Wildere, tohle je …
DAWSON: Musím vypadnout. (A vybíhá z domu.)
JOEY: Velice se vám omlouvám.
(Joey se ihned vydá ven za rozrušeným Dawsonem.)
JOEY: Dawsone, co se ti stalo?
DAWSON (opírá se o zábradlí před domem): Já nevím. Promiň. Už jsem tam nemoh vydržet ani minutu.
JOEY: To je v pořádku. Prostě jsi chtěl najednou jít na vzduch.
DAWSON: Já vím, já vím. Nedávno jsem v obchodě čekal u pokladny a… najednou už to nešlo. Přede mnou byly jenom dva lidi, ale já kdybych odtamtud okamžitě nevypad, asi bych tam snad vybouchl. Je to děsnej pocit, naprostá ztráta sebekontroly.
JOEY: Ale nakonec jsi to zvládnul. Udržels to a šel jsi ven.
DAWSON: Jo, ale vadí mi, že vůbec nevím, co to vlastně je. Udeří to kdykoli, najednou mě to jakoby úplně oslepí.
JOEY: Teď se to stalo taky?
DAWSON: Jo. Ale já jsem chtěl jít ven. Chtěl jsem jít někam na vzduch, jenže jak jsme vyšli ze dveří, tak jsem úplně ztratil chuť, rozmyslel jsem si to. Ihned jsem změnil názor. Změnil jsem názor, úplně bezdůvodně.
JOEY: Dawsone, to můžeš. Ty to můžeš.
DAWSON: A navíc tam bylo strašný vedro. Příšerný. Nebo snad tobě tam nebylo horko?
JOEY: Ano. Bylo.
DAWSON: Jo, ale moc mi to nepomohlo. (Obléká si znovu bundu.)
JOEY: Možná na tebe něco leze, virus chřipky.
DAWSON: Ano. Jo, to bude nejspíš chřipka. Poslyš, co kdybychom se už vrátili?
JOEY: Jo, v pohodě.
DAWSON: Fajn. (Gentlemansky otevře vrátka branky a nabízí Joey, aby prošla první.)

(Dawson si balí věci.)
JOEY: Nezapomeň kartáček.
DAWSON: Je tam. A rychle zavře cestovní tašku. Joey, děkuju.
JOEY: Za co?
DAWSON: Za to, že jsi mě sem vzala. Navzdory všemu, se opravdu cejtím líp.
JOEY: Vážně?
DAWSON: Jo. (Obejme Joey.) Samozřejmě… Tak jo, už půjdu.
JOEY: Můžeš zas kdykoli přijet, Dawsone.
DAWSON: Fajn. Já ti , já ti zavolám. Ahoj.
(Joey se opře o dveře a úlevně si oddychne. V tom zahlédne na posteli knížku, kterou hned v úvodu návštěvy Dawsonovi darovala.)

Do knihy napsala následující věnování:
Milý Dawsone,
když se něco podobného stane, máš chuť obejmout všechny, co pro Tebe něco znamenají a které jsi dříve bral jako samozřejmost. Máš chuť se k nim co nejvíc přitisknout a říct jim, co pro Tebe znamenají a že Tvůj každý den je díky nim lepší. Když se něco podobného stane, uvědomíš si, že by bylo hrozné, kdyby nevěděli, jak velký význam pro Tebe mají. Proto Ti chci říct, že Tě mám ráda, Dawsone, a že jsem tady pro Tebe. Teď a navždy.
S láskou Tvoje Joey.


506 - Úzkost
(Dawson se najednou rozhodne, že zavolá Joey. Když telefon zvoní, míní ho položit, ale Joey je rychlejší a hovor přijme.)
JOEY: Haló?
DAWSON: Joey, to jsem já. Ahoj.
JOEY: Dawsone! Ahoj. Jak se máš?
DAWSON: Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval, ale měl jsem, měl jsem tady plný ruce práce.
JOEY: Bylo mi to jasný. A jak se máš?
DAWSON (smutně): Ehm … Mám se fajn, dá se říct. Skoro.
JOEY: Dawsone, klidně … (V tom ji Dawson nenechá domluvit a skočí ji do řeči.)
DAWSON: Jó a … o víkendu možná budu v Bostonu.
JOEY: Vážně? To je bezva. Potřebuješ někde přespat?
DAWSON: Pravděpodobně přespím u Jacka a Jen.
JOEY: Á, hm… Ono je to vlastně dobře. Přijede sem totiž Audreyina máma.
DAWSON: Jó, jasně, tak jo. Takže, já ti potom, já ti , já ti zavolám, až dorazím do Bostonu.
JOEY: Bezva.
DAWSON: Jo, ahoj.
JOEY: Ahoj.

(Dawson se s Jackem objeví na molu s partičkou přiopilých kamarádů z klubu. Viditelně je v "dobré náladě".)
DAWSON (promlouvající k Audrey): Moc často se nevidíme!
AUDREY: Ne. To máš pravdu.
DAWSON: Vždycky když tě vidím, tak seš zrovna na odchodu nebo tak něco.
AUDREY: Měl bys k nám chodit častěji.
DAWSON: Chybíš mi.
(A v tom ho již Joey chytne za ruku.)
JOEY: Čau!
DAWSON: Joey, Joey, Joey, Joey, ó Joey. Já jsem ti měl zavolat.
JOEY: Jó, to jsi měl.
DAWSON: Já … měl jsem ti zavolat. Promiň. Promiň. Počkej tady, jo! Počkej, já to … Hned to napravím.
JOEY: He he ….
DAWSON: Už to bude.
JOEY: Dobře.
DAWSON: Neměj starosti. Dawson je tu! (A vymačkává telefonní číslo na svém mobilním telefonu.) Zrovna ti volám. No tak Joey, zvedni to!
JOEY: Dawsone! Co to s tebou dneska je?
DAWSON: He he … Nechám ti vzkaz. Joey, ahoj! Tady Dawson! (Záměrně protáhne svoje jméno.) Jsem na párty u Paecyho na lodi a chybíš mi tady. Je to blbý, že tu nejsi. Měl jsem ti zavolat a mrzí mě, že jsem ti nezavolal. Já jsem chtěl, fakt jsem to měl v plánu, ale představ si to, nemoh jsem... prostě jsem nezavolal. Dává to, dává to smysl? Rozumíš mi, nebo ti připadá, že blekotám jako ňákej ožrala? Přesně to dělám, ale nevadí, protože… ty jsi mi taky nechala opileckej vzkaz. A kdybys to neudělala, vrátil bych se do LA. Byl bych tam asi ještě teď a táta by byl možná naživu. Díky, Joey, jsem ti vděčnej! Tak jo, zavolej mi. Čau. He… (Zaklapne telefon a kouká na reakci Joey. Její úsměv se postupně mění v rozčarování z toho, co právě slyšela. A najednou Dawsona popadnou jeho kamarádi a táhnou ho pryč. Joey zůstane na molu opuštěně stát.)

(Joey jde vyprovodit Dawsona na vlakové nádraží.)
DAWSON: Joey, asi čtvrt hodiny uvažuju o tom, jak se ti za všechno omluvit, ale na nic jsem nepřišel. Jako kdybych neovládal žádnou řeč.
JOEY: Jsou mezi náma formální omluvy ještě potřebný? No a navíc - včera jsi byl tak děsnej, že si musíš připadat hrozně blbě.
DAWSON: Přesně tak.
JOEY: To je to kino, kde lístek stojí dva dolary. (A ukazuje na budovu přes ulici.)
DAWSON: Ani nepamatuju, kdy jsem byl naposled v kině.
JOEY: Možná bychom tam příště mohli zajít. Teda samozřejmě sedadla jsou potrhaný a je tam cítit spálenej popcorn, ale … má to atmosféru starejch kin.
DAWSON: Člověk by si myslel, že by se mi líbilo zajít do kina a nechat se unýst světem fantazie. Vůbec ne. Fakt je ten, Jo, že nevím, co se sebou.
JOEY: Dawsone, umřel ti táta. Máš přece na takový pocity právo.
DAWSON: Víš, proč jsem přijel? Za psychiatrem. Teda odbornicí na smutek.
JOEY: A jak to dopadlo?
DAWSON: Nijak. Nešel jsem tam.
JOEY: Jak to?
DAWSON: Nevím. Prostě nevím. Poslední dobou nic nedává smysl. Můžu ti něco prozradit? I když z toho možná budeš smutná? (Joey s ním cítí, jen pokyvuje hlavou.) Když jsem se rozhod, že se nevrátím do LA, tak jsem celou dobu myslel jenom na jednu věc. Políbit tě. Já jsem… se tak těšil na ten správněj den, kdy to znova zkusíme a poprvý za tu strašnou dobu se zdálo, že by to šlo. Vypadalo to, že už ten okamžik přichází. A pak umřel. Bylo po všem. Já žil ve světě krásnejch snů, a pak jsem z něj úplně vypad. Nevím, jak se zas vrátit zpátky. Nejvíc mě děsí to, že se to nepovede.
(Joey k němu najednou bez váhání přistoupí a jemně ho políbí.)
JOEY: Ty cestu zpátky najdeš. Než se to stane, tak já budu snít za nás za oba. (Smutně se obejmou. Bohužel se musejí rozloučit, protože v nádražním amplionu zazní upozornění o odjezdu vlaku směrem do Capeside.)
JOEY: Ten je tvůj. (Dawson se pohne pro svoji tašku a naposledy se smutně usměje na Joey.)

510 - Bourání pravidel

JOEY: Jsem v pohodě. Jasný! Teda … vidět, jak líbáš někoho jinýho je vždycky dost divný, to přiznávám, ale … je logický, že jste se s Jen zase dali dohromady.
DAWSON: Proč zase? Takhle bych to neviděl. Teď jsme přece úplně jiný lidi, nemyslíš?
JOEY: Jo, to asi všichni. Doufám.
DAWSON: Jo.
JOEY: Tak jak se to …
DAWSON: Stalo? (Joey jen přikývne.) Nevím. Oba nás to hodně překvapilo. Teda, jak jsem vypadnul z domova, tak se mi úplně vyčistila hlava. Ten film se všem hrozně líbil, no a … představ si, že v hotelu nám dali novomanželský apartmá. Na tohle … asi nejsou učebnice, co?
JOEY: To ne. Můžeme jednu napsat spolu.
DAWSON: Ha ha … Chápu. Teď nás čeká trapná diskuse.
JOEY: Jaká diskuse? Vždyť jde jenom o jednu pusu. (Oba na sebe hledí, až do okamžiku kdy to Joey dojde.) Ach … Teda… ehm … tohle je vážně trochu hloupý. Mělo mi to dojít, když jste společně stáli ve dveřích. Vždyť já už dávno nejsem naivní holka.
DAWSON: Joey. (Starostlivě se na ni dívá smutnýma očima.)
JOEY: Buď v klidu, chápu to. Vážně. Nemusíme to rozmazávat. Prostě, ta diskuse se konat nebude. Bereš? (A aniž by čekala na odpověď, rychle odchází zpátky do obýváku.)

JACK: Dawsone, kromě těch jasnejch věcí, jakej byl festival?
DAWSON: Bál jsem se, že bude trochu amatérsky udělanej. To sice byl, jenomže byl dobrej. Taky jsem tam potkal jednoho kluka, co chodí do filmařský školy v Bostonu. Kouknu se tam.
JOEY: Vážně?
DAWSON: Jo. Ta představa, že už nebudu ráno vstávat jenom s cílem přežít den, je lákavá.
JOEY: Takže nakonec přece jen skončíš v Bostonu?
DAWSON: Možná. Asi jo. (Joey se na něj mile usměje.)
JACK: No, to je skvělý. Tady u paní Rayenový je ještě dost místa.
DAWSON: Jo, i tohle je možnost. (V tom okamžiku Audrey znovu obrátí na sebe talíř s jídlem a vyzve Joey, aby s ní šla do koupelny.)

(Po nějakém dalším společném rozhovoru u stolu odchází Joey do kuchyně. Dawson se omluví a následuje ji.)
DAWSON: Až se paní Rayenová vrátí, tak nebude šťastná, žes ji sedřela vzor z mísy. Joey, já oceňuju tvoji snahu, chceš dělat jakoby nic, ale přede mnou nic předstírat nemusíš.
JOEY (odloží mísu a smutně na Dawsona promluví): Chybím ti? To, že nejsi se mnou?
DAWSON: Jasně. Moc mi chybí to, že nejsi se mnou.
JOEY: Já, jenom, že … když jsi tu mluvil o škole a o tom stěhování, myslela jsem na to, jak už jsme se vzdálili. Naše životy mívaly spoustu společnýho, ale asi mi nikdy nepromineš, že jsem změnila budoucnost.
DAWSON: Ne, já jsem změnil budoucnost. Zůstal jsem.
JOEY: A proč?
DAWSON: Ty víš, proč.
JOEY: No, tak co se stalo? Dawsone, tak jak jsem se dostala skoro ze samý hranice možnýho vztahu k úplný nule.
DAWSON: Ne, neříkej, že jsi nula, Joey. Do tý máš daleko, jasný? Kéž bych to … kéž bych to moh vysvětlit. Zasloužíš si to …
JOEY: Počkej! Dawsone, nechci vysvětlení proto, že si to zasloužím. Nechci, aby ses ke mně choval, jak si myslíš, že bys měl. Já chci, abys mi to prostě řekl.
DAWSON: Tátova smrt mě změnila. Něco jsem ztratil. Ta část mýho já, která pořád doufala, mi najednou říkala, že bychom to měli nechat uležet. A cesta, která se zdála bejt tak slibná a skvělá, mi najednou vůbec nedávala smysl. Čím víc jsem to chtěl udržet, tím víc jsem se dusil. Ale když jsme pak s Jen odjeli z města, ehm … bylo to jako začít znovu.
JOEY: Myslíš, že by ses tak necítil, kdybych tam s tebou jela já?
DAWSON: To nevím. Fakt neznám odpověď. Opravdu ne. Jenom vím, že tam s Jen jsem to byl zase já. Ne nějaká moje cenzurovaná nebo smutná verze. Prostě jenom já. Poprvý po dlouhý době jsem se cítil moc dobře.
JOEY: Tak se mnou nemůžeš být sám sebou?
DAWSON: Slyšíš jenom to, co chceš.
JOEY: Nebo slyším to, co se mi bojíš říct. Ehm …
DAWSON: Být s tebou mě moc bolí. Když tě vidím, i z dálky, vybavěj se mi tisíce vzpomínek. Nejen na nás, ale na celej můj život. Jako bych zamrznul v místě, kde nemůžu existovat. Moc mi na tobě záleží. Co se pamatuju, všechno se vždycky točilo kolem tebe a nehledě na to, co se dělo, myšlenka na tebe mě uklidnila a … Nemůžu zpátky. Už mě to bolí.

514 - Filmaři a anarchisté
(Vidíme filmaře večer před školou a Joey kráčí k sedícímu Dawsonovi.
JOEY: Vypadá to celkem pěkně.
DAWSON: Pravila hrdinka a vyšla ze záběru.
JOEY: Tak. Jestli už nepotřebuješ vyřešit další krizi…
DAWSON: Jak předělat ten závěr?
JOEY Co je tam za problém?
DAWSON: Ach … Ani nevím, jestli tam nějakej je, ale …
JOEY: Váháš?
DAWSON: Jo!
JOEY: Je to love story, ne?
DAWSON: Hmm …
JOEY: Jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes? Nebo vůbec ne?
DAWSON: Vůbec ne. On ji zabije.
JOEY: Ach… dost depresivní. Na Dawsona je to kapku cynický, ne?
DAWSON: Patrně mám temný období.
JOEY: Jestli je to pravda, proč se tomu tak vzpíráš?
DAWSON: Protože je mi líto, že už nejsem ten směšně romantickej kluk. Ten, co zaníceně vyznával Evangelium podle Spielberga. Nedaří se mi vytvořit něco, v čem by byla aspoň trocha sentimentality. A obyčejný naděje.
JOEY: Jednou jsem čekala na autobus a na lavičku tam někdo vyryl nápis: "Naděje umírá poslední." Vždycky jsem s tím souhlasila. Podle mě čekáš na znamení. (Alespoň vyloudí úsměv na Dawsonově tváři.)
DAWSON: To teda jo. Z čekání už mi přimrzl zadek.
JOEY: Napadlo tě, Dawsone Leery, že třeba já jsem to znamení, na který čekáš? (Pomalu se obrátí a je na odchodu. V tom se zastaví, obrátí se a dodá:) Dopadne to dobře. Pro nás všechny. (Zvedne ruku k loučení a opravdu odchází.)

516 - Osamělé místo
(Joey a Dawson sedí v Joeyině pokoji, opření o postel a sledují televizi. Film skončí…)
DAWSON: Tak … co myslíš?
JOEY: Mmm. Já nevím. Je to…
DAWSON: Je to…?
JOEY: …nudný.
DAWSON: Nud - nudný? Co tě na tom Worthingtonu učí?
JOEY: Mám ti lhát, že jsem to pochopila?
DAWSON: O to nejde. Pauline Kealová tvrdí, že i když ti Goddard přijde nesrozumitelnej, může se ti líbit.
JOEY: Ví Jen o tobě a Pauline, o který pořád mluvíš?
DAWSON: Jen chápe, že se vídám s filmovejma kritikama.
JOEY: Ech … A tohle je fakt úkol? Sedět a dívat se na filmy?
DAWSON (vyskočí ze země a popadne video kazetu): Jo, a zítra taky, kdyby ses chtěla připojit. Dávají film od Nicolase Raye, kterej potřebuju vidět.
JOEY: A Nicolas Ray je kdo?
DAWSON: Ale no tak, natočil Rebela bez příčiny. Měl takovej vliv na francouzkou novou vlnu, že Treefou chtěl, aby lidi, kterejm se nelíbí jeho filmy, nesměli do kina.
JOEY: Hlídáte mě teď na směny, nebo jak to máte zařízený?
DAWSON: Ehm… Chci s tebou strávit nějakej čas. Vadí Ti to?
JOEY (s úsměvem): Ne, ale … není to nutný!
DAWSON: Dobře. Vyzvednu tě zejtra v sedum.
JOEY: Fajn. Chceš vyprovodit?
DAWSON (oblíkající si bundu): Ne, Raději zůstaň tady.
JOEY: Dawsone, jsem v pohodě. Vopravdu jsem.
DAWSON: Já vím … já vím, jen mi … nedovolíš říct, jak jsem šťastnej, že jsi v pohodě.
JOEY: Ne. Promiň. Ale bylo to fajn, zase se tě vidět a bejt spolu.
DAWSON: Jo. Jo, bylo.
JOEY: Tak zejtra. (A ukazuje ke dveřím.)
DAWSON: Tak, zejtra.

(Joey a Dawson jdou ke kinu.)
JOEY: Takže se ti tady začíná líbit?
DAWSON: Jo. Myslel jsem, že sem nezapadnu, ale…
JOEY: Jsi afektovanej jako ostatní?
DAWSON: Goddard není afektovanej, je moc vtipnej. Třeba film, kde má chlap v pase falešný jméno Laszlo Kovacs.
JOEY: Když nevím, kdo to byl, moc to nepomáhá.
DAWSON: Je to strašně slavnej filmař. Tohle jsi kdysi věděla.
JOEY: Omyl. Jenom jsem to předstírala, abych na tebe udělala dojem.
DAWSON: He he, jsi víc holčičí, než jsem myslel.
JOEY: A ty si zase víc potrpíš na francouzský filmy.
DAWSON: Není to tvůj učitel? (A ukazuje na Wildera.)
JOEY: Co?
DAWSON: Ten tmavovlasej chlap. Nepamatuju si jméno. Tvůj učitel. (Wilder se právě políbil s neznámou ženou.)
JOEY: Jo, to bude on. (Říká Joey viditelně smutně.)
DAWSON: Nechceš ho jít pozdravit? (Ptá se opatrně Dawson.)
JOEY: Radši ne. Oba sledují odcházející dvojici.
DAWSON: Dobře.

(V kině. Joey a Dawson dojdou do sálu a hledají místa k sezení.)
DAWSON: Jdeme sem? (Ukazuje na dvě volná místa. Joey zahlédne Wildera, jak si sedá s partnerkou kousek od nich a souhlasí.)
JOEY: Jo.
DAWSON: Určitě ho nechceš pozdravit? (Dawson zaznamenal, že Joey sleduje každý Wilderův pohyb.)
JOEY: Ne. Víš, jak by to bylo trapný? Určitě je tu na rande nebo tak něco.
DAWSON: Ale když tě uvidí, nebude přemejšlet, proč jsi ho nepozdravila?
JOEY: O čem že je ten film?
DAWSON: Ha ha ha, ona mění téma!
JOEY: Tak?
DAWSON: Humprey Bogard je neúspěšný scénárista. Obviněnej z vraždy. Je to skoro film noar, ale není, je to nějak hrozně záhadný.
JOEY: Musíš být filmovej nadšenec, aby se ti to líbilo?
DAWSON: Nebo kamarád nadšence.
JOEY: Jako my, můžou být kamarádi.
DAWSON: Učitel a ta holka, co ji líbá? (Oba koukají na milostnou scénu mezi partnery o pár řad níže.) Joey, seš do svýho učitele zamilovaná?
JOEY: Co? Tss, ne. Je to divný!
DAWSON (usmívá se): Není to divný. Učitelé mají taky život a čas od času se taky s někým líbají.
JOEY: Jo, se spoustou lidí. (V kině se setmí a film začíná.) Už to je.
(Dawson ještě chvilku pozoruje nervózní Joey a potom se nechá pohltit filmem.)

(Během filmu Joey zaregistruje, že Wilder najednou odchází ze sálu. Požádá Dawsona, aby ji uvolnil místo a jde za ním. Po rozhovoru s ním, zůstává Joey sedět v předsálí. Najednou se tam objeví i Dawson.)
DAWSON: Čau.
JOEY: Čau. Zrovna jsem se chtěla vrátit.
DAWSON: Dobrý. Nechceš zpřesnit předchozí slova?
JOEY: Hmm … Vždyť přijdeš o zbytek filmu!
DAWSON: Tohle bude mnohem zajímavější.

(Odcházejí z kina a prochází se ulice Bostonu.)
JOEY: Potkal jsi někdy člověka, kterej tě viděl, jako fakt viděl? Ale přitom viděl jen to lepší?
DAWSON: Myslíš kromě tebe?
JOEY: To ne, někoho staršího. Někoho, kdo vidí všechno, co můžeš být, kdybys…
DAWSON: Kdybys co?
JOEY: Kdybys to nebyl ty!
DAWSON: No, po dnešku o tom začínám pochybovat. Líbala ses s učitelem. Líbalas toho chlápka, co Ti dává známky.
JOEY: Vede to k něčemu?
DAWSON: Promiň.
JOEY: Takže nejhorší na tom je, že ten večer, jak jsi mi volal z natáčení…
DAWSON: Jo.
JOEY: …byla jsem zrovna u něj doma. Sama. A když jsem tam šla, myslela jsem, že si jenom všechno vysvětlíme.
DAWSON: Hmm. Ale ve skutečnosti se to víc zkomplikovalo.
JOEY: Nemyslím, že tahle odpověď by se mi podobala.
DAWSON: Měli bychom znovu definovat, co se ti vlastně podobá.
JOEY: Tak jako tak jsi zavolal. A já odešla. A potom jsem se pochopitelně nevrátila, což je dobrý, protože jinak bych se naprosto ztrapnila.
DAWSON: To neříkej. Riskla jsi to. Žila jsi, něco jsi zažila, ne?
JOEY: Asi jo, to už se nedozvím.
DAWSON: Co se nedozvíš?
JOEY: Co bych udělala. V kritickej moment. Dostala bych strach? Nebo bych do toho šla? Jedinej způsob, jak to zjistit…
DAWSON: …zastavit čas a vrátit se.
JOEY: Jo.
DAWSON: Chtěla bys to udělat, kdybys mohla?
JOEY: Ne a vím, že to zní divně.
DAWSON: Všechno se děje z nějakýho důvodu.
JOEY: Není to špatný, to nevědění. Je to spíš takový hořkosladký.
DAWSON: Ten pocit dobře znám.

517 - Cesta do pekla
(Joey dostala od Charlieho nabídku zpívat s jeho kapelou někde v baru a tudíž musela odřeknout návštěvu Capeside, kam se Dawson chystal na oslavu Liliyných prvních narozenin.)
DAWSON: Dokonalý, jedem za deset minut!
JOEY: No, vlastně, Dawsone, přišla jsem, abych ti řekla, že s váma nemůžu jet.
DAWSON: A? Něco máš?
JOEY: Něco jo. Je to dlouhý povídání. No, jedu na sever zpívat s Charlieho kapelou. Když to řeknu nahlas, zní to šíleně.
DAWSON: S tím Charliem?
JOEY: Přesně s tím.
DAWSON: Dobře, budeš nám chybět. Mě budeš chybět víc než Lily, ale nezlob se na ni, má krátkou paměť.
JOEY (usmívá se): Mohl bys jí dát tohle? Drobnost, doufám, že se ji bude líbit. (A předává Dawsonovi krabici v dárkovém balení.)
DAWSON: Jestli je to blejskavý, tak bude.
JOEY: Ech … Užijte si to.
DAWSON: No, ty taky. Bez tebe to bude jiný.
JOEY: Ech … (Usměje se a raději se rychle otočí a odchází.) Čau.
DAWSON (šeptem): Čau.


518 - Rány na duši
DAWSON: Je konec?
JOEY: Ano. Trvá dvě hodiny a čtyřicet pět minut.
DAWSON: Režisérskej střih. Je to moc dlouhý. Ty brečíš?
JOEY: Ne.
DAWSON: Ale vypadá to jako…
JOEY: Možná mi jedna slza uklouzla, už nevím.
DAWSON: Ty brečíš! Tak to je dobrý.
JOEY: Třeba to nudí až k pláči.
DAWSON: To je zlomyslný.
JOEY: Já vím, promiň. Nic mě nenutí k jízlivosti víc než pohled na nervózního filmaře.
DAWSON: Hehe … Takže? (Sedne si naproti Joey na postel a dychtivě čeká na její komentář k jeho filmu.)
JOEY: Je dobrej. Moc dobrej. Jo, myslím, že byste s ním mohli i někam prorazit.
DAWSON: Vážně?
JOEY: Vážně! A proto jsem taky brečela. Je naprosto úžasný pozorovat, jak se můj nejlepší kámoš stává tím, o čem si celej život snil. Víš, kdo mě nejvíc překvapil?
DAWSON: Kdo?
JOEY: Charlie!
DAWSON: A čím?
JOEY: On je nechutně dobrej.
DAWSON: Já vím a deptá mě to. Toho kluka nejde nazvat slušným člověkem, ale tady to umí. Nevím, co to je, ale funguje to.
JOEY: Není zase tak hroznej, Dawsone. Vím, že byl hnusnej na Jen, ale podle mě to všechno udělal spíš jen ze strachu. Pod maskou toho jeho hroznýho chování je nejspíš…
OLIVER: A sakra. Dobrý, Leery, seš rychlej. Sotva to skončíš s Betty, už máš v posteli Veroniku. Hele, co ten film, líbil se ji?
JOEY: Kdybys mě nechal promluvit, řekla bych ti to! Podle mě je skvělej.
OLIVER: Je. To já vím, někdo snad pochyboval? Hehe… je to moc dobrá zpráva. Už je na čase, abychom to promítli.
DAWSON: Ještě je na tom hodně práce.
OLIVER: No tak se do toho dej, šéfe. Zítřek se blíží velice rychle.
DAWSON: Co prosím?
OLIVER: Jó, já jsem ti to ještě neřek´? Jsem to ale…
DAWSON: O co jde?
OLIVER: Zejtra ten film promítáme ve škole. Pro herce, tým a pro pár vybranejch intelektuálů.
DAWSON: Tak to teda ne!
OLIVER: Jasně. Věděl jsem, že tohle řekneš. Obešel jsem tě. Všechno se už rozjelo. (A rychle utíká po schodech dolů.)
DAWSON: Počkej. (Ukazuje na Joey. Sám utíká za Oliverem.) Olivere, stůj!

Závěrečné slovo před promítáním filmu...
DAWSON: Ehm… vážení, omlouvám se vám všem za tohle zpoždění, ale teď už jsme připraveni ten film promítnout. Takže … co bych řekl, je to dlouhý, hudba je z módy, mix není hotový, zvuk nic moc a nemáme název. Ale to, co teď uvidíte, je dílo lásky. Nejde o mě a Olivera, ale o všechny tady, co tomu věnovali čas, energii a talent. No a možná jsme jediní, kdo film na plátně uvidí, ale to nevadí, protože to je a navždy bude snímek toho, jací jsme v určitém časovém bodě. Takže … začínáme. Jedem!

519 - Na míle daleko
(V Dawsonově pokoji v Bostonu, Joey sedí na posteli a sleduje televizi, Dawson postupně nosí věci do tašky, balí se.)
JOEY: Hele, nějak se mi tam nechce!
DAWSON: Proč mám pocit, že bude feministický kázání.
JOEY: Nech toho! Jarníma prázdninama začíná velkej lov. Florida je les a holky jsou kořist.
DAWSON: Mluvíš, jako by si nemohly vybírat.
JOEY: Jó, jasně, že můžou. Můžou si třeba něco začít s opilým buranem z Arizony nebo si nabrnknout drsňáka z nejbližší univerzity. A nebo můžou zůstat doma a učit se, což vlastně nakonec nezní tak špatně.
DAWSON: Vždyť si to zasloužíš. Prostě tam jeď a užij si to!
JOEY: Kašli na tu hollywoodskou schůzku a jeď tam s námi.
DAWSON: Říkám po stý, že to není hollywoodská schůzka. Jedu do New Yorku za agentem kvůli mýmu filmu. Vlastně za jediným, kterýmu se líbil.
JOEY: Dawsone! To je úžasný. Všechno, o co jsi se snažil a co jsi chtěl, se ti vyplňuje, protože ses nevzdal a já z toho mám velkou radost.
DAWSON: Díky, ale není to …
JOEY: Ne, nedovolím ti, abys tu vypustil další pochybovačný slovo. Jsi vítěz. Jsi král a zasloužíš si zlatou medaili. Tak to přijmi!
DAWSON: Hehe….
JOEY: A víš, kdo by z tohohle byl úplně vedle?
DAWSON: Kdo?
JOEY: Mitch.
DAWSON: Jo, to určitě. Ano. Pořád by o tom chtěl mluvit. Až by mi hučelo v uších. Musel by znát jméno agenta i jaký jsou klienti a nutil by mě, abych si tu schůzku nacvičil.
JOEY: Je to divný.
DAWSON: A co?
JOEY: Ty máš za sebou tenhle... tenhle příšernej rok. Nakonec se to všechno obrátilo k lepšímu.
DAWSON: To mě nenapadlo.
JOEY: Opravdu ne?
DAWSON: Já jenom vím, že jsem z LA přijel z jednoho konkrétního a jasnýho důvodu. Někdy mám špatnej pocit. Vlastně ne někdy, často. Jak... jak jsem se choval, když táta umřel.
JOEY: Nikdy jsem ti to neměla za zlý, vážně. Nějak jsi se z toho dostat musel.
DAWSON (smutně): Jo.
JOEY: Taky …
DAWSON: Co? (Přisedne si k Joey na postel.)
JOEY: … nevím, někdy si myslím, že je lepší, když na nějaký svý sny nedosáhneme.
DAWSON: Vážně si to myslíš?
JOEY: Vlastně ne, nebo spíš trochu. Část mýho já pořád přemejšlí, co by, kdyby, ale ta druhá říká, že je jí to úplně jedno.
DAWSON: A my to vyřešíme?
JOEY: V tomhle životě ne.
DAWSON: A v příštím jo?
JOEY: Až budeme psi nebo kočky …
DAWSON: Ouh, hehe…. (Usmívají se spolu.)
JOEY: A teď zas vážně. Hodně štěstí. (A objímá Dawsona.)
DAWSON: Jo, děkuju. A ty si to užij. Nezapomeň krém a přivez mi suvenýr. Tričko s nápisem třeba Spřízněná duše odjela na Floridu a já mám jen tričko.
JOEY: Ahoj.

1.série | 2.série | 3.série | 4.série | 5.série | 6.série