Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Zase nás dostali, mizerové

Ivan Sosna


Člověk se pořád učí. Někdy si myslí, jak je nad věcí, a že ví, o co jde. Pak ale zjistí, že se ocitl v jakési hře kočky s myší a že to není on, kdo je tou kočkou.

Nazdar sestry a bratři jelimánci. Pokud jste už vyplivli zbytky toho navijáku, co nám mocní Dawsonova světa dali sežrat, uvelebte se a počtěte si, co k tomu já starej strejda podotknu.

Že nás dostali, nepíšu poprvé. Už jsem to kdysi koncem 4. řady konstatoval (Je chyba v rolích, nebo nás dostali?). Autoři zdánlivě porušili pravidla žánru, když původního hrdinu Dawsona nechali přerůst do nepříliš sympatického skoro anti-hrdiny. Když ho nechali válcovat původně přitakávačem Paceym. Když tyhle dva hlavní hrdiny postavili proti sobě. Když příběh zašmodrchávali poněkud více, než by se slušelo.

"Mnohem spíš je to jen pečlivě vykalkulovaný záměr. Čím více vášní, diskusí, úvah, ... tedy publicity, tím lépe. Jednoduchých předvídatelných pohádek už tu byla spousta. Ty už dneska nemají šanci. My máme rafinovanější příběh: hrdina-nehrdina (většina diváků je přece také taková), vývoj takový, že to nevypadá dobře, a dovedený až na hranu, ale nad tím vším přece jen happyend, byť možná jen naznačený (Dawsonův, hrdinův svět)."

Jo, byl jsem chytrej a odhalil je. Duchovní otec Kevin si vždycky zakládal na tom, že seriál je kontroverzní. Prostě chtěli překvapovat a nejít vyšlapanými cestičkami očekávání a žánrových klišé.

Jo, byl jsem chytrej a blbej.

"Základní příběh není o nic složitější. Patří k sobě, ale štěstí dojdou až po mnoha útrapách a dlouhé cestě s řadou odboček, na níž mnoho prožijí." Líbilo se mi, jak jsem dvěmi větami vystihl podstatu příběhu a vlastně i celého seriálu.

"Osudovou dvojicí přece vždy byli a jsou D + J. S tím se nedá polemizovat. Nazvu-li seriál Dawsonův svět, je jasné jako facka, kdo je hlavním hrdinou. A ten musí buďto zvítězit nebo hrdinně (dojemně) padnout. Žádná třetí možnost."

Dostali nejenom náctileté diváky, ale i starého poučovatele jako já. Ač dostatečně varováni dějem, nepředpokládali jsme, že by Dawsonův svět mohl končit jinak než Dawsonovým jednoznačným happyendem. A třetí možnost? Nesmysl...

Ne že by si v téhle hře kočky s myšmi počínali jenom kdovíjak dokonale. Konce většiny „velkých“ vztahů byly dokonce zpracovány hodně uboze: Dawson a Joey s hledáním sebe sama a s uvězněním otce (S 2), Pacey a Andie s nevěrou (S 3), Pacey a Joey s mindrákem (S 4), Dawson a Joey s jinou dívkou (S 6). Vůbec to celé nebyla žádná mistrovská mystifikace, kdy divák celou dobu očekává něco jiného, než co nakonec dostane. Při rozsahu seriálu a množství autorů by to ale ani nebylo možné.

Můžeme si za to i sami. Až příliš mnoho diváků si seriál zredukovalo na dilema, kdo z koho. Na druhou stranu se jim ale nelze divit: poslední řady byly podle toho, co jsme viděli (S 5), případně četli (S 6), značně nevydařené. Původní vícevrstvá tématika dospívání, zrání a osamostatňování, hledání svého místa ve světě, přátelství a rodinných vztahů ustoupila do pozadí natolik, že už opravdu jako by šlo jen o to, s kým bude Joey na konci.

Jenže v něm se nám najednou zase připomněli s tím (jak už jsem nedávno taky napsal), že přece nejde zdaleka jen o to, jestli „si jednu báječnou ženskou vezme báječnej chlap“.

Připomínka správná, i když trošinku pozdní. Nějakých 40 posledních dílů dělali ze starého dobrého Creeku s odpuštěním sračku a pak najednou se s Kevinovou pomocí pokusili vrátit původního ducha seriálu. Najednou tu opět máme tématiku partnerství obou pohlaví, nemoci, smrti, rodičovství, neohrozitelného přátelství i lásky.

Nelze proti tomu nic namítat. Naopak. To všechno patří do života, vždy patřilo i sem a my to dlouho postrádali.

Bohužel tak dlouho, že už je to najednou překvapení a skoro šok.

A vida: překvapovat a šokovat bylo přece vždycky ambicí Dawsonova světa. Takže se i v tomto vrátil ke svým počátkům.

Zbytečná uctivost vůči šikovnosti a rafinovanosti autorů ale není na místě. Jak už jsem předeslal, nešlo o žádný mistrně vystavěný dramatický oblouk, spojující začátek s koncem.

Nedělejme si iluze. Nikomu od Sony či WB vůbec nešlo o to, zda spolu v závěru skončí ti či oni, nebo jestli v něm některý z hrdinů zemře. Šlo jim prostě a jednoduše o těch více než 7 milionů diváků, kteří premiéru finále v USA sledovali. O ty, jež si následně koupí DVDéčka a soundtrack. A o cenu, za niž bude možné prodat vysílací práva šesté řady do ostatního světa. Ostře sledované a tak diskutované finále ji zcela jistě zvýší.

Je ale třeba uznat, že to opravdu neskončilo tak, jak se střízlivému odhadu více než stovku epizod zdálo. A dokonce i ty nekončící spekulace o tom, zda to byl od začátku dobře skrývaný úmysl nebo výsledek postupně protahovaného a pod různými vlivy měněného děje, docela dobře zapadají do strategie „pohrát si s diváky a vybudit v nich vášně a emoce“.

Což se podařilo na jedničku.

Snad se dá říct, že taková je zkrátka doučasná doba televizní. Už dávno nestačí prostinké schéma starých kovbojek s jednoznačnými klaďasy a padouchy. V době vrcholící popularity různých “reality shows“ (Bog Brother, Survivor apod.) a zábavných pořadů ve stylu Milionáře či Testu inteligence národa jde stále častěji o to, diváka zatáhnout do děje a zaangažovat.

To se Dawsonovu světu nesporně podařilo. I za cenu toho, že jsme – v takovém žánru na to dosud nezvyklí a nepřipravení – dostali místy poměrně drsnou lekci toho, jak taky mohou na obrazovce věci probíhat a jak to s námi může zamávat.

Prostě nás zase dostali, mizerové.

Ale nelituju toho.

© ivan červen 2003