Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Zbytečná bitva

Ivan Sosna


Už měsíc je závěr DC za námi a na fanouškovských stránkách v cizině stále zuří docela lítá bitva o to, jak vykládat vyznění finále. Dalším oblíbeným tématem jsou úvahy o tom, nakolik tvůrci včetně Božského Kevina zradili tábor příznivců D/J.

Časem samozřejmě vášně vychladnou, v jednotlivých zemích, kde závěrečná řada postupně poběží, se ale budou vracet.

P/Jers si chtějí vychutnat triumf. Žádný div. Silnou love story jejich hrdinů scénáristé koncem 4. řady zahubili skutečně hanebně násilným způsobem. Trápení fanoušků pak završili anamnézou 5. řady, kdy společnou minulost této dvojice doslova vygumovali. Pokračovali v tom pak přes polovinu řady šesté. Lze se divit, že si tato část diváků po takovém odříkání chce své vítězství patřičně užít?

D/Jers se jen těžce smiřují s tím, že „jejich nebyl happyend“, rozuměj happyend absolutní, v němž Dawson a Joey berou vše. Také oni mají pádný důvod: doslova několik let byli rafinovaně udržováni v přesvědčení, že právě tato centrální dvojice seriálu tak prostě skončit musí. Ti nejfanatičtější odmítají vzít oficiální verzi na vědomí a snaží se přesvědčit sami sebe, že jediná správná je alternativní, kterou dokonce písmem i slovem vytvářejí.

Další se soustřeďují na nejednoznačnost konce. Ten jak známo postrádá typické symboly konečnosti a lze ho cítit i jako pouhou epizodu z budoucnosti.

V interpretaci konce pak spočívá jádro nekončících sporů. Ty přitom nemají uspokojivé řešení, neboť oč méně pracují s fakty, o to více s fantazií.

Přísně vzato je faktem jen to, co bylo ukázáno a řečeno. Představme si, že by se závěr DC dostal k soudu. Ten by z celé hory argumentů a domněnek vypreparoval jen pár doložitelných faktů. Ostatní by označil za spekulace, indicie, nepřímé důkazy a kdovíco ještě.

Takhle samozřejmě a naštěstí vnímání a prožívání uměleckého díla, knihy, filmu nebo seriálu nefunguje. Jeho nedílnou součástí a přímo nutností je právě fantazie. Bez ní by byly kouzlo a leckdy i smysl pryč.

A právě míra fantazie rozhoduje o tom, jak kdo finále cítí a vysvětluje. Chci-li, budu se držet shlédnutých faktů a tedy i názoru, že jako romantický pár spolu skončili Pacey a Joey.

Budu mít pravdu? Jasně. To, že podle všeho jsou v doloženém závěru spolu, by asi uznal i zmiňovaný soud.

Chci-li jinak, mohu si představovat, že vše je jen epizoda na dlouhé cestě, na jejímž konci jsou věční duševní spřízněnci spolu i jako muž a žena.

Je to jen spekulace, řekl by náš soud. Nelze to vyloučit, ale nejsou pro to ani přímé důkazy.

Měl by samozřejmě pravdu.

Jenže soud tu naštěstí nemá co dělat. Celý DC je přece výplod lidské fantazie. Seriál není dokument o skutečných osudech skutečných lidí. Nehledě na pravděpodobné autobiografické prvky je to fikce.

Říše fantazie.

A v ní je dovoleno mnohé. Lze si představovat, domýšlet. Lze manipulovat s logikou, která je vlastně jen „logikou“ vymyšleného.

Lze snést desítky a možná stovky „důkazů“ pro přesvědčení, že nakonec spolu mají být jedni či druzí.

Tohle všechno orgie fantazie umožňují.

Myslím, že proto nemá smysl o interpretaci konce se přít. S použítím fantazie lze uvěřit konci takovému i onakému.

Nechtějme odcházet od televize či počítače jako od soudu. Ten je povinen rozhodnout, jak co bylo a kdo má pravdu.

Televizní seriál ani my sami nikoli. Dopřejme si svobodu vlastního vidění a názoru a dopřejme ji i těm druhým.

© ivan červen 2003