Můj životní příběh

Měla jsem svého "Dawsona", jestli chcete. V dětství jsme měli stejnou chůvu, bydleli jsme vedle sebe, když naši rodiče pořádali párty, vklouzávali jsme si do ložnic, dokonce jsme chodili na stejnou internátní školu. Byl to můj nejlepší přítel a byli jsme si více než blízcí, takže když jsou vstoupili do věku, kdy nás začaly ovládat hormony, zdálo se být logické, abychom se "dali dohromady". Tedy nebylo to tak, že bychom se jednoho dne probudili a byli pár, spíše to byl postupný proces během povětšiny střední školy. Nejdříve to pro nás byl takový experiment, zjišťovali jsme, jestli nejlepší přátelé mohou také být více než přátelé. Noci jsme trávili v našich internátních pokojích, mazlili se (navzájem jsme si dali první pusu) a chodili na skutečná "rande". Po chvíli se zdálo, že to funguje opravdu dobře a naše vzájemné city každým dnem narůstaly. A jelikož si už většina našich kamarádů myslela, že spolu chodíme, jen jsme se rozhodli to "zoficiálnit". A v té chvíli se to začalo komplikovat.

Chvíli to bylo jako prožívat sen, všechno bylo báječné a zábavné a mohli jsem upřímně říci, že se 'milujeme' více než jen "sourozeneckou láskou". Ale občas jsme se pohádali a nesouhlasili se sebou (což se stávalo i když jsme byli přátelé) a bylo to, jako by na nás někdo naložil ohromné závaží. Mívala jsem nejlepšího přítele, ke kterému jsem mohla se svými frustracemi a problémy s kluky běžet a on mi vždy pomohl se přes ně přenést, ale když je váš nejlepší přítel také osobou, kvůli které se frustrujete, no, chápete ten problém. Neměli jsme nikoho, na koho se obrátit pro radu, takže jsme drželi všechny naše emoce uvnitř, dokud na nás nakonec nedolehly. Začali jsme se vzdalovat (ne jako pár, ale jako nejlepší přátelé) a po pár měsících jsem měla pocit, že toho člověka, s kterým jsem si byla tak blízká, už ani nepoznávám. Náš malý "experiment" uvadal a v té chvíli jsme si konečně uvědomili, že chození zabíjí naše přátelství a že to musíme napravit, pokud si chceme jeden druhého udržet. Náš rozchod byl více než cokoli jiného pochopení, že musíme jednu věc obětovat, abychom zachránili jinou.

Jako u všech rozchodů přišlo to nepříjemné období, kdy jsme si nebyli jistí, jak se před sebou a našimi kamarády chovat. I věci, které jsme dělávali, než jsme se dali dohromady (jako proplížit se k tomu druhému do pokoje, telefonovat si o blbostech, nebo si jen tak ve dvou vyrazit), se zdály být divné, ale překonali jsme to. Uvědomili jsme si, že musíme znovu najít tu podporu a důvěru, které jsme se kdysi těšili, a že to zabere čas. Pomalu jsme opět začali být Amandou a Teaganem, nejlepšími přáteli z dětství. Začala jsem trávit čas s novými kluky a on začal chodit s novými holkami. A jo, bylo těžké ho s těma jinými holkami vidět a on nikdy s žádným z mých potencionálních kluků nesouhlasil (ne jako žárlivý zahořklý bývalý kluk, ale spíše jako starostlivý starší bratr), ale měli jsme takovou rutinu - po schůzkách jsme se vplížili do jednoho z našich pokojů, zalezli si do postele (v nevinném DJo smyslu) a propírali dobré a špatné stránky těch schůzek, ptali se navzájem na rady, drby atd. A i když jsme se vídali s jinými lidmi, pořád jsme se upřímně milovali a postupně jsme mezi sebou odhalili stále narůstající sexuální napětí. Vím, že teď přeskakuji do jiného seriálu, ale byli jsem jak Buffy a Angel, protože mezi námi očividně pořád něco bylo, ale věděli jsme, že kdybychom s tím něco udělali, opět by to mohlo špatně skončit. A tak jsme zůstali jen opravdu blízkými přáteli, alespoň na chvíli.

Ke konci střední školy jsme už s jinými lidmi moc nechodili, a jelikož naše vzájemné city byly pořád tak silné, vyložili jsme kartu "nejlepší přátelé s privilegii." Já vím, že někdo na to bude pohlížet jen jako na způsob, jak dostat od kamaráda, co chcete, než na pohnutí se dál, ale nebylo to takové. Jo, čas od času jsme se muchlovali, trávili noci v našich pokojích a občas se chovali jako zamilovaní blázni, ale také jsme byli schopní otevřeně mluvit o tom, co nám běhá hlavou, o našich budoucnostech a o možným vztazích s jinými lidmi. Jinými slovy jsme byli schopní zůstat jen Amandou a Teaganem, nejlepšími přáteli. Tehdy jsem si uvědomila, že nemiluji Teagana - kluka, milovala jsem Teagana - svého nejlepšího přítele. Když se na to teď ohlížím zpátky, řekla bych, že na 17-18 letý pár to byla velmi dospělá situace a velmi dospělé uvědomění.

Myslím, že poslední rok nebo tak střední školy mohu označit za dosud nešťastnější období svého života. Jistě, já a Teagan jsme neměli to, co by většina lidí nazvala "normálním" vztahem, ale fungovalo nám to. A i po všech těch zdarech a nezdarech a obtížích a slzách, jsme stále byli schopní pohlédnou si do očí a vidět člověka, kterému věříme víc než komukoli na světě a koho milujeme víc něž kohokoli na světě.