Proč stále věřím

Učí nás, že ve filmu prochází hlavní hrdina řadou změn, ale co když to tak není? Když skončí Casablanca, Bogart je zas osamělým tvrďákem, jímž byl dřív. Rozhodnutí ho nezměnila. Ani jeho činy. Spíše odhalily něco skrytého. Muže, který se chtěl změnit, ale bál se, že to nedokáže. Kdyby se Bogart chtěl změnit, nezbavil by se lásky, ale držel by se jí jako klíště... protože... podle mě je láska změna. Nebo v to alespoň doufám.

Tento citát pronesl Dawson ke konci 2.série a stále je jedním z mých nejoblíbenějších citátů z celého seriálu vůbec. Když jsem tu scénu sledoval, věřil jsem, že se týká celé série. Když se na ní ovšem ohlédnu nyní, tak šlo ve skutečnosti o něco mnohem většího.

Týkalo se to celého seriálu jako celku.

Od samého začátku byl Dawsonův svět o čem: drsná realita vs. naděje. Na jednu stranu se všechny postavy potýkají s jednou krizí za druhou. Jeho holka mu dá kopačky, aby "našla sama sebe", nechá ho samotného tváří v tvář rozvodu rodičů. Ztratí víru nejen ve svůj filmařský talent (a filmařina byla odjakživa jeho snem), ale i sám v sebe. Jeho nejlepší kamarád mu přebere Joey a on se cítí osaměleji než kdy předtím. A nakonec mu zemře otec.

Ale přes to všechno ho jedna věc vždy držela na nohách. Naděje. Naděje, že uspěje a stane se skvělým filmařem, navzdory tomu, co mu říkají ostatní. Naděje, že s Joey dostanou happy end, jak to kdysi řekla.

Racionálně vzato, proč by si pořád myslel, že mohou být spolu? Vždyť mu nesčíslněkrát zlomila srdce, neměl už dávno ztratit veškerou víru?

Ne, přátelé. Protože Dawson Leery funguje na víře. Věří na "nemožné situace" natolik silně, že to s nimi odmítá vzdát.

Možná jsem v tom sám, ale z nějakého důvodu mi vše, co tvůrci předvedli, dává z dlouhodobého hlediska smysl. Bez ohledu na to, co předvedli v minulosti, scénáristé Dawsonova světa chtějí nakonec lidem dát pozitivní poselství. Drsná realita tento boj nevyhraje... naděje ho vyhraje. Naděje, že když čekáte dostatečně dlouho, vaše sny se splní. Současné události v seriálu tomu už napovídají. Každý sen, který všechny čtyři původní postavy měly, se splní.

Jen se nejenže změnila ze "špatné holky", kterou byla v New Yorku, ale bude pomáhat ostatním, kteří jsou takoví, jaká bývala ona.

Pacey si konečně uvědomí, že není nula. Že se nemusí změnit, jen přijmout, kým je. A mít někoho, kdo ho bude milovat takového, jaký je uvnitř.

Dawson se stane filmařem, dokáže že má to, co je k tomu třeba. A že býti optimistou není na škodu... ba naopak.

A Joey...

No, Joey dokáže, že není jenom "ta vysoká holka z druhý strany řeky", že může uspět, navzdory tomu, co jí lidé říkají, a přijme svou rodinu.

A hlavně: bude žít šťastně až navěky s jediním člověkem, o kterém kdy snila.

Takže kdykoli vás napadne, jakto, že jsem tak plný naděje tváří v tvář všemu, co se tomuto seriálu stalo, vzpomeňte si na tato slova. To je důvod, proč věřím, že na konci seriálu budou Dawson a Joey spolu.

Protože, až bude vše odvyprávěno, skončí to tím, že původní čtyřka dosáhne snů, které měla od začátku.

A snem Joey bylo od samého začátku být s Dawsonem.