Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 624 - ...musí jednou skončit

Kevin Williamson & Maggie Friedman, překlad: Petr Říhánek


[Chodba před nemocničním pokojem Jen. Jack vyjde ven a připojí se k Paceymu, Joey, Dawsonovi a babičce.]

JACK: Fajn, tady je dohoda. Ona ví, že to víte, ale má pár proseb. Žádný melodramatický výstupy. Nechce žádný drama, spoustu smíchu. Žádný slzy. Vlastně mi dala za úkol každýho, kdo by brečel, držet od nemocnice.

JOEY: To slíbit nemůžu.

DAWSON: A kdo jo?

JACK: Ta teda odejděte. Jenina pravidla.

BABIČKA: Tak to chce, děti. Zkuste, co půjde.

DAWSON: Půjdeme dovnitř všichni společně?

JACK: Nejdřív ne. Myslím, že bychom na to měli jít pozvolna. Tak co kdybychom to zkusili po jednom?

JOEY: To nemůže být pravda. Nemůžu tomu uvěřit.

JACK: Kdo chce jít první?

[Nikomu se nechce, až nakonec promluví Pacey.]

PACEY: [zasměje se] Pošleme klauna, hm?



[Nemocniční pokoj Jen. Pacey zaklepe na dveře, strčí dovnitř hlavu a spatří Jen sedět na posteli. Vejde dovnitř a přistoupí k posteli.]

JEN: Hm. Takže tebe poslali prvního.

PACEY: Jo, mám to zahájit.

JEN: Můžeš začít tím, že si z tváře sundáš ten falešnej úsměv. Řekni něco, Pacey.

PACEY: No, Jack říká, že umíráš. Ale jinak je všechno v pořádku, že jo?

JEN: [zasměje se] Díky. Pojď sem.

[Přistoupí k ní a dá jí květiny.]

PACEY: Ty jsou pro tebe.

JEN: Díky. Jsou překrásný.



[Čekárna. Jack, babička, Joey a Dawson čekají, až přijdou na řadu.]

JOEY: Jsou si jistí? Když jde o srdce, co transplantace?

BABIČKA: Nikdy se nedostane na seznam kandidátů a s jejími kolabujícími plícemi...

[Jack vzhlédne a spatří, že k ni jde Doug s velkou kyticí.]

DOUG: Čau.

JACK: Čau.

DOUG: Ty jsou pro Jen. Řekneš jí, že jsem tu byl?

JACK: Řeknu.

[Pacey vyjde z pokoje a přijde k nim.]

PACEY: Dáma vás očekává.



[Nemocniční pokoj Jen. Dawson, Joey a Pacey vejdou do pokoje a Pacey se posadí na kraj postele.]

DAWSON: Ahoj.

JEN: Ahoj.

JOEY: Jak je?

PACEY: Co je s těma dvěma?

JEN: Je nevím. Co se děje, lidi? Někdo snad umírá?

JOEY: To není vtipný.

PACEY: Naopak je to fatálně vtipný.

JEN: Mohla bych umřít smíchy.

PACEY: [zasměje se]

[Joey na ně hledí, jako by se zbláznili.]

JOEY: Přestaňte.

JEN: No tak, lidi. Je to sranda, jasný? Musí být. Musí být sranda. Jinak se naštvu a zahořknu a to nechci.

PACEY: Na smrtelný posteli jí to nesvědčí.



[Potterovic penzión. Joey sedí u stolu, když vejde do místnosti Bessie.]

BESSIE: Jak je jí?

JOEY: Je odvážnější, než kdy bude vědět.

BESSIE: Právě tam mířím. Můžeš dohlídnout na Alexandera?

JOEY: Jo.

[Zazvoní telefon.]

BESSIE: Zapíráš se.

JOEY: Ale nezapírám.

BESSIE: Chceš říct, že to nebyl Christopher?

JOEY: Ano, byl. Pokaždý, když telefon zazvoní, je to on.

BESSIE: Pořád si myslím, že dlužíš tomu klukovi zavolat a říct mu, že se před ním zapíráš, protože jsi příliš zbabělá na to, abys mu řekla, že je konec.

JOEY: Já nejsem příliš zbabělá na to, abych mu řekla, že je konec. Já prostě-- já si nejsem jistá, že je konec.

BESSIE: Jsi pořád zamilovaná do svýho bývalýho.

JOEY: Nejsem pořád zamilovaná do svýho bývalýho.

BESSIE: Ne, jsi pořád zamilovaná do svých bývalých, množný číslo.

JOEY: Bessie, to je směšný,

BESSIE: No tak, vytoč to číslo. Budu tě držet za ruku. Do toho.

[Bessie podá Joey telefon.]

JOEY: Nesnáším tě.

BESSIE: Není zač.



[Ledárna. Joey tam přijde zrovna, když Pacey zavírá. Pacey se otočí a než zamkne dveře, spatří jí.]

PACEY: Ahoj.

JOEY: Čau. Chodila jsem kolem v mlze a.... uvědomila si, že jsem dneska nejedla.

PACEY: Tak to jsi na správným místě.



[Uvnitř restaurace. Pacey vaří nějaké jídlo, zatímco Joey sedí na pultu vedle něho.]

PACEY: Mmm. Ochutnej to.

JOEY: Mmm.

PACEY: Jo?

JOEY: Jo. Žádnej oblek a kravata. Tohle je tvá profese.

PACEY: Člověk v zástěře, co zakořenil-- co je zabetonovanej v Capeside.

JOEY: Pacey, co to naříkání?

PACEY: No tak, Dawson šel a dobyl Hollywood, tys utekla do Paříže a New Yorku a já...

JOEY: Já neutekla. Já odletěla.

PACEY: [zasměje se] Na tom nesejde. Já tohle město opustil asi tak na kolik? Na dva roky za celej život?

JOEY: Jo, ale máš restauraci, Pacey. Zbožňuješ to.

PACEY: Proč jsem nemoh mít restauraci v Hollywoodu nebo New Yorku?

JOEY: Pacey, nebuď na sebe tak tvrdej. Já vím, že se vším, co se teď děje, je těžký nebejt, ale... no tak. Fakt ses vypracoval. Máš tu skvělej život.

PACEY: Jo. Jen bych si přál, abych to tak cítil.

JOEY: Ty ten pocit nemáš?

PACEY: No, neměl jsem... dokud jsi znovu nevplula do mých dveří.

JOEY: Hmm.

PACEY: [zasměje se] Nemusíš utíkat. Jen ti děkuju. Připomněla jsi mi, co jsem schopnej cítit. Jako bych... chodil kolem a vnímal svůj život přes špinavý okno a pak jsem spatřil tebe a špína byla pryč. Okno bylo čistý.

JOEY: Výmluvné.

PACEY: Snažím se.

[Joey po něm hodí špagety.]

PACEY: Hej! Hej!

[Pacey jí to oplatí a začne velká bitka.]

PACEY: V mý-- v mý kuchyni jsem jedinej, co něco hází. Dávej si velkej pozor, co uděláš dalšího.

[Joey si strčí několik špaget do úst.]

[Dostanou se tvářemi blízko sebe a zdá se, že se políbí.]

PACEY: A je to tu zas. Co to mezi náma je?

JOEY: Stěžuješ si? Protože víš co? Pro mě za mě můžu frknout a už se tu nikdy neukázat.

PACEY: Vážně? To bych nerad. Víš, nikdy bych si nestěžoval, protože chci, aby-

[Popadne špagety a hodí je na ní.]

JOEY: [zalapá po dechu]

PACEY: Co budeš jíst? To je tvá večeře.

JOEY: Pacey, je to v pořádku? Měli bysme se takhle smát?

PACEY: Řek bych, že v takovýmhle čase ano, víc než kdy jindy.



[Nemocniční pokoj Jen. Jen leží v posteli a Joey jí pomáhá s líčením.]

JEN: Tak jak to šlo? Žádný žebrání a prošení?

JOEY: No, bylo tam hodně mlčení a dělal takový to "hm-mm, hm-mm, hm-mm."

JEN: Žádnej velkej sebevražednej "Nemůžu bez tebe žít" proslov? Myslela jsem, že je ten chlap zadumanej spisovatel.

JOEY: Zamumlal něco o tom, že láska je krátká, zapomínání dlouhé.

JEN: Panebože. To je překrásný.

JOEY: Ukrad to. Pablo Neruda, Dvacet milostných básní a písní zoufalství, publikováno v pevné vazbě, 1924.

JEN: Joey, Joey, Joey. Co si bez tebe počnu? Pořád se dostáváš do situací, do kterých skočíš srdcem a pak z nich musíš vyskočit hlavou. Tvý srdce a tvá hlava byly v permanentním konfliktu.

JOEY: No, to proto, že jinej konflikt není. jsem úplně bezkonfliktní. Jsem taková roky.

JEN: No, pokud si to budeš chtít někdy připomenout, stačí mrknout na Dawsonův seriál. Co ta holka, co mě hraje? Ááá. Často jsem přemýšlela, že si najmu právníka a nakopem mu zadek.

JOEY: Aspoň si užíváš sexu. Já jenom nečinně poposedávám a toužím po Peteym, pak Colbym, pak Peteym, pak Colbym.

JEN: [zasměje se] No, nikdy ses neuměla rozhodnout.

JOEY: Víš, v tom to celý poplet. Ten věčnej trojúhelník je založenej na skutečných událostech. Nejde o to, aby si Sam vybrala mezi Colbym a Peteym. Nikdy nešlo. Jde o to... aby Sam učinila rozhodnutí sama o sobě.

JEN: Mohli bysme používat skutečný jména? V tomhle pokoji není třeba zapírat.

JOEY: Je jenom smutný, že abych to pochopila, musel přijít televizní seriál.

JEN: Co? Co pochopila? Tohleto mě strašně zajímá.

JOEY: Jediný rozhodnutí, který zbývá, musím učinit sama o sobě-- musím přestat utíkat... jednou provždy. Já vím, s kým mám být. Vždycky jsem to věděla.

JEN: Vážně?

JOEY: Jo, ale pak nastupuje strach, samovolnej, úzkostlivej strach na dně mýho žaludku, kterej mě nutí utíkat. Jen, úplně jsem si na to utíkání zvykla. Neumím nic jinýho.

JEN: Možná můžu pomoct. [odkašle si] Co kdybych trvala na tom, aby jsi to rozhodnutí udělala? Už žádný další utíkání. Učiním z toho svý poslední přání. Má smrt poslouží vyššímu cíli. Je to tvá konečná motivace.

JOEY: Jen.

JEN: Hele, jen pro pořádek, protože mám pocit, že mi to uniká, kdo je ten, s kterým jsi vždycky věděla, že máš být? Je to Colby, nebo je to Petey?

[Zaklepání na dveře.]

JOEY: Je to-

[Dawson vejde do pokoje s kolečkovým křeslem.]

DAWSON: Ahoj, Jo. Přišel jsem unést Jen, pokud jsi teda připravená.

JEN: Připravená a čekající. Dostaň mě z tý postele.



[Před ruinami, s kterých je nyní veřejný park. Dawson připravuje kameru, zatímco Jen sedí v kolečkovém křesle u vody. Je vidět, jak je to pro Dawsona těžké.]

JEN: Dneska je překrásně, co? Mmm. Jak slunce ovlivňuje každý nádech. Skutečně ho cítíš.

DAWSON: Fajn, paní Dallowayová.

JEN: [zasměje se] Díkybohu, že se vrátil tvůj smysl pro humor.

DAWSON: Jsi si jistá, že to chceš podniknout?

JEN: Absolutně. [odkašle si] A ty?

DAWSON: Stoprocentně... Ne, nejsem. Ale neřek bych, že mě z toho necháš vycouvat, takže...

JEN: Budu rychlá. Slibuju. Můžeš jí zapnout.

[Dawson začne točit.]

JEN: Ahoj, Amy, tady máma. Až tohle uvidíš, už tady nebudu a vím, jak je to hrozný, pro nás obě. Takže jelikož tě nebudu mít příležitost vytáčet, myslela jsem, že ti poskytnu menší seznam věcí, které si pro tebe přeju. Tady je to očividné. Vzdělání. Rodinu. Přátele. A život, který je plný nečekaného. Určitě dělej chyby. Dělej jich hodně, protože není lepší způsob, jak se učit a dospět. Ano? A chci, abys strávila spoustu času na oceánu, protože oceán tě nutí snít a já trvám na tom, má holčičko, abys byla snílek. Bůh. Nikdy jsem nevěřila v boha. Vlastně jsem věnovala spoustu času a energie pokusům vyvrátit boží existenci. Ale doufám, že ty v boha schopná věřit budeš, protože to, co jsem si uvědomila, srdíčko... je, že nezáleží na tom, jestli bůh existuje nebo ne. Důležité je, abys v něco věřila, protože ti slibuju, že víra tě bude v noci zahřívat a já chci, aby ses vždy cítila v bezpečí. A pak je tu láska. Chci, aby jsi milovala až ke konečkům prstů, a až tu lásku najdeš, kdekoli jí najdeš, kohokoli si vybereš, neutíkej od ní. Ale taky se za ní nemusíš honit. Jen buď trpělivá a přijde k tobě, slibuju, a to, když jí nejméně čekáš, jako tebe, jako strávení nejlepších let mého života s nejsladší, nejchytřejší a nejkrásnější holčičkou na světě. Neboj se, srdíčko. A pamatuj, láska je život.



[Nemocniční pokoj Jen. Jen sedí na posteli, zatímco Pacey dává do videa kazetu.]

PACEY: Dawson pořád neví, že jsem si jí půjčil.

JEN: Myslíš ukrad?

PACEY: Ne, myslím půjčil. Od přátel člověk nekrade.

JEN: Kdy sis jí půjčil?

PACEY: V devadesátým osmým, hned po tom, co jí natočil.

JEN: Ha ha.

[Pacey kazetu pustí a vidíme záběry z úvodních titulků 1.série. Dawson, Joey, Pacey a Jen různě blbnou.]

JEN: Ach bože, my jsme tak neohrabaný.

PACEY: No... ty určitě.

JEN: Jo. Bylo to tak dávno.

PACEY: [povzdechne si] Ano, to bylo.

JEN: Poznám, že myslíš na Joey, když to vidím.

PACEY: [zasměje se] Jo, je fajn mít jí tu zas zpátky.

JEN: Cítíš jiskření?

PACEY: No, mezi náma nikdy nemůžeš jiskření tak úplně popřít. Když je kolem, cítím se víc... cítím se víc naživu.

JEN: Mm...

PACEY: Řek bych, že lidi podceňujou, jak je to důležitý.

JEN: Já bych řekla, že to i přeceňujou. Ať chceš, jak chceš, tenhle pocit nemůžeš hodit na někoho jinýho. Je to tvá práce cítit se naživu.

PACEY: Pravda.

JEN: Plánuješ si jí vypůjčit nebo ukrást od svýho nejlepšího přítele?

PACEY: No, doufám, že je to tentokrát trochu jiný a že jsme to třeba překonali.

JEN: Já jen chci, abyste vy tři zůstali přátelé... a doufám, že zůstanete v kontaktu. Nikdy nezapomeňte, co pro sebe znamenáte a na vliv, který jste navzájem na své životy měli. Ať přátelství nikdy neskončí, ani nebude podceňováno. [zhluboka se nadechne a zavzlyká] Bože, nesnáším to. Mám takovej vztek. Mám takovej vztek. Nechci to podstoupit. Nechci... umřít. Nesnáším to. Připomeň mi, abych to už nikdy znova nedělala. To není sranda. Ztrácím tu smysl pro humor, Pacey. Nechci opustit svou dceru. Nechci jí nechat samotnou.

PACEY: Nenecháme tvou dceru samotnou, to ti slibuju. Sobotní večery jsou jen mý a Amy, ano? Postaráme se o tvou holčičku. Slibuju. Ach můj bože.

[Obejmou se.]



[Ruiny. Dawson tam o samotě sedí a přemýšlí, když tam přijde Joey a posadí se vedle něj.]

JOEY: Čau.

DAWSON: Čau.

JOEY: Jak to šlo?

DAWSON: No, znáš ten seznam nejtěžších věcí, kterýma musíš v životě projít? Další rána. Jsem tak mimo, Jo. Já... já promarnil tolik času žitím ve svý titěrný Hollywoodský bublině, že dokonce i teď myslím na práci. Nerad to přiznávám. Volají mi každým pět vteřin. WB chce scénář, kterej jsem ještě nedokončil, protože nevím jak. Nemám konec. Nemůžu ani dost jasně myslet na to, abych nějakej napsal.

JOEY: Dawsone, právě se potýkáme s extrémním stresem.

DAWSON: To není jen tohle. Když jsem poprvý uviděl Jen s Amy, mám první myšlenka byla: odkdy má Jen dítě? Zapomněl jsem, že má Jen dítě. Zapomněl jsem, že to vím. Co-- co to se mnou je?

JOEY: Nemůžeš kvůli tomu cítit vinnu, Dawsone. Z kanceláře mi taky volají každých pět vteřin. Tomu-- tomu se říká život a my se s tím musíme vyrovnat, vyrovnat se s-

DAWSON: Ale s čím? Není to Shakespeare. Nepíšu Schindlerův seznam. Ani neví, proč mi na tom tolik záleží. Nejsem Spielberg. Ten chlap se se mnou ani nesejde. Nebo jo?

JOEY: Přestaň.

DAWSON: Umírá. Jo, ona umírá, a jediný, na co můžu myslet, je zatracenej konec nějakýho hloupýho seriálu. Pořád si říkám, že na zbytek bude čas pozdějc, ale čas-čas-čas utíká.

JOEY: Ano, utíká.

DAWSON: Nic v mým životě už není skutečný. Ztratil jsem kontakt se svou rodinou, se svými přáteli, s tebou... a ty a já spolu je jediná věc, co mi kdy dávala smysl a já na to zapomněl... dokud jsem tě nespatřil a nevrátilo se to, co jsme byli, a to ani nejsme spolu.

JOEY: Ty nekoukáš na Zátoku? Jsme spolu každou středu v osm večer. Dawsone, napsal jsi o nás seriál.

DAWSON: A to je ten problém. Celej svůj život jsem přeměnil ve fikci. Už to ani není skutečnej život, co prožívám.

JOEY: Je skutečnej, nejlepším možným způsobem. Dawsone, uvědomuješ si, jaký máš štěstí? Jsi scénárista. Můžeš žít život dvakrát. Komu se to poštěstí?



[Nemocniční pokoj Jen. Jen sedí na posteli s Amy v náručí a pročítá si nějaký papír, zatímco Jack sedí na židli vedle postele a sám si také něco čte.]

JEN: Tahle se mi líbí. Jasná jednička.

JACK: Hm. Myslel jsem, že je trochu uspěchaná. Řek bych, že Cynthia má na víc.

JEN: Bože. Všichni máme na víc, Jacku.

JACK: Chceš se posadit? Chceš do křesla?

JEN: Jo, díky.

[Jack zvedne Amy a dá jí do dětské sedačky.]

JEN: Ahoj.

JACK: Chceš do své sedačky? Tady.

AMY: Máma.

JACK: Když mluvíme o schopnostech... můžu nadhodit dosud neprobíraný téma tady Amy?

JEN: Hovorové tvary, pane profesore. Řekla bych, že máte na víc.

JACK: Jen, no tak. Je to těžký.

JEN: Nechci, aby ses cítil pod nátlakem, Jacku.

JACK: Jsem její kmotr.

JEN: Myslím, že když většina lidí přistupuje na kmotřičí povinnosti, nepředstavují si, že by to kdy mohlo přesáhnout pár hlídáních.

JACK: Jen, chci jí. Chci jí, ale nevím, co jste domluvili s babičkou.

JEN: Babička si je vědomá celkové situace, s jejím zdravím a vůbec... a obě si myslíme, že bys byl vynikající otec. Jedna prosba. Mohl bys najít Amy místo k žití? Mám pocit, že já nikdy nikam nezapadám.

JACK: Proto jsem tu já.

JEN: Já vím. Od chvíle, co jsem vystoupila z toho taxíku a ocitla se u zátoky, já-- vířila jsem vody, víš? Byla jsem holka, která způsobovala problémy, převracela zátoku vzhůru nohama a narušila choulostivou citovou rovnováhu Capeside. A-- a já nechci, aby Amy byla taková. Chci, aby někam patřila. Mám pocit, že já nikdy nikam nepatřila.

JACK: Jen, ty patříš. Patříš ke mně. Nechápeš to? [zavzlyká] Jsi má spřízněná duše.

[Oba pláčou.]

JACK: Amy pozná lásku. Každý den svého života bude vědět, jak moc jí její matka milovala. Dohlédnu na to. Ano?



[Nemocniční čekárna. Joey a Pacey tam sedí spolu a čekají. Joey má hlavu na Paceyho rameni a drží se za ruce. Jinde sedí Gale a Dawson a dívají se, jak si Lily a Alexander vymalovávají omalovánky. Jinde si hraje babička s Amy. Bessie jim přinese nějaké jídlo. Čas plyne.]



[Nemocniční pokoj Jen. Babička tam spí na židli. Jen na ní pohlédne a usměje se, pak pomalu zakloní hlavu a zavře oči.]

[Babička se vzbudí, přistoupí k posteli a zjistí, že Jen zemřela. Láskyplně na ní pohlédne a políbí jí na čelo. Ve tváři se jí zračí směs smutku a úlevy.]

BABIČKA: Brzy se shledáme, dítě. Brzy.



[Ledárna. Koná se tam pohřební hostina a všude jsou smuteční hosté. Všichni se navzájem snaží utěšovat. Vidíme Jacka a Amy, jak si spolu u jednoho stolu hrají, a pomalu se přesuneme k Paceymu a Dougovi, kteří se na ně dívají.]

PACEY: Měl by sis s ním jít promluvit.

DOUG: [odkašle si] Teď na to není vhodná doba.

PACEY: No dobrá. Jenom si pamatuj, že slova toho dneska moc nespraví.

[Pacey odejde a přidá se k Amy, Jackovi a babičce.]

PACEY: Zdravím.



[Kuchyně v Ledárně. Pacey tam vejde a spatří Joey, která něco hledá.]

PACEY: Čau.

JOEY: Hledám servírovací lžíce.

PACEY: Jsou v příborníku na konci.

JOEY: Jak se držíš? V pohodě?

PACEY: Jo. Jo, v pohodě.

JOEY: Co ti běží hlavou?

PACEY: Dávám ti svobodu.

JOEY: Cože?

PACEY: Dávám ti svobodu. Nikdy jsem moc nevěřil v takový to "když někoho miluješ, dej mu svobodu", jak naznačuje všechno, co jsem do týhle chvíle ve svým životě udělal, ale jsem odhodlaný být šťastný, Joey. Šťastný v tomhle životě. A miluju tě. Vždycky-- vždycky jsem tě miloval. Ale naše načasování nikdy nebylo správný. A jak jsem to pochopil, čas není ničí přítel. Takže se s tím musím srovnat a být šťastný, teď. To je podstatný. To je všechno, co kdy dostaneme. Pokud jsem se ze ztráty Jen něco naučil, naučil jsem se tohle.

JOEY: Pacey, já-

PACEY: Zadrž. Ještě jsem neskončil. Protože chci, aby jsi byla šťastná i ty. Je pro mě moc důležitý, abys byla šťastná. Takže chci, abys s někým byla, ať už je to Dawson nebo ten kluk v New Yorku nebo někdo jinej, koho jsi ještě ani nepotkala. Ale chci, abys byla s někým, kdo může být součástí toho života, který pro sebe chceš. Chci, abys byla s někým, kdo ti dává pocit, jaký mám já, když jsem s tebou. Takže hádám, že podstata tý dlouhý věty, kterou bylo posledních deset let našich životů, je, že prostý fakt, že tě miluju, mi stačí. Takže ti dávám svobodu.

JOEY: Víš, jen pro pořádek, já-- já nechci svobodu. Protože všechno, co jsem ve svým životě udělala mě dovedlo sem... k tomuto okamžiku a poslední věc, co chci, co potřebuju, co si zasloužím, je, aby mě někdo dával svobodu.

PACEY: Prosím tě, chápej mě dobře, protože-

JOEY: A ty chápej mě. Pacey.... miluju tě. Víš to. A je to skutečný. Je to tak skutečný, že jsem od toho pořád utíkala, nikdy na to nebyla připravená. A miluju Dawsona. Je má spřízněná duše. Je svázán s mým dětstvím a je to láska, která je čistá a nevinná. Nemůžu dostat svobodu, protože by mě mohlo napadnout, že je v pořádku neustále utíkat.

PACEY: Tak co teda vlastně říkáš?

[Přijde tam Gale a přeruší je.]

GALE: Á, Pacey, tady jsi. Potřebujeme talíře.

[Pacey jí podá talíře.]

GALE: Je to od tebe milé, takhle to tu dát k dispozici. Mám vás oba ráda.

[Gale je znovu nechá samotné.]

PACEY: Fajn, ehm... řek bych, že ses možná chystala říct něco fakticky důležitýho.

JOEY: Pacey... uvědomuju si...

[Přijde tam Bessie a znovu je přeruší.]

BESSIE: Joey, pojď mi pomoc. Vezmi tady ten tác. Tady.

[Bessie podá Joey tác s jídlem.]

BESSIE: Jak je, Pacey?

PACEY: Dobře, Bess. Dobře, díky.



[Jack sedí o samotě na pláži a dívá se na vodu, když k němu přijde Doug.]

DOUG: Babička říkala, že jsi tady. Přemýšlíš?

JACK: Capesideská oblíbená zábava.

DOUG: O čem?

JACK: O stěhování.

DOUG: O stěhování? Kam?

JACK: Já nevím. Do Bostonu, do New Yorku.

DOUG: Proč?

JACK: Amy.

DOUG: Jacku, to nemůžeš udělat.

JACK: Ale můžu. Kolik znáš v Capeside homosexuálních rodičů?

DOUG: No a? Kolik tu bylo homosexuálních učitelů, než jsi se vrátil? Kolik je tu homosexuálních šerifů, když na to přijde?

JACK: Co já vím, tak žádnej. Jsem unavenej z toho být první, Dougu. Polovina mýho života se týkala převýchovy týhle komunity. Čím se můžu prokázat?

DOUG: A inspirování lidí není odměnou?

JACK: Už nechci lidi inspirovat. Chci jen dát Amy normální existenci a tady jí nezíská. Bude mít stejný dětství, jako jsem měl já. Až na to, že místo toho, aby byla jediný homosexuální dítě, bude jediný dítě s homosexuálním rodičem. To nechci.

DOUG: Budeš homosexuální rodič, ať budeš kdekoli. A, jo, Amy bude čelit odmítání. To je úděl teenagera.

JACK: Jen chci být dobrý rodič, Dougu. Musím.

DOUG: Hele... Jacku... být dobrý rodič znamená vědět, že tvé dítě chtě nechtě upadne. Ty mu jen musíš ukázat, jak znovu vstát.

JACK: Co ty víš o rodičovství?

DOUG: Moc ne. Ale doufám, že se budu učit rychle.

JACK: To je milý gesto, ale ne, díky.

DOUG: Není to gesto.

JACK: Ale je. Se vším, čím jsme prošli, budu proklet, pokud se dáme znovu dohromady kvůli tvému smyslu pro povinnost, nebo hůř, z lítosti.

DOUG: Kašli na lítost. Miluju tě, Jacku. Miluju, že jsi neodvážnější člověk, kterýho znám... nejlaskavější. Miluju, že ať už děláš cokoli, tvůj život vzkvétá. Chci to prožívat s tebou... a tvou dcerou. [povzdechne si] Pokud mě necháš.

[Doug Jacka políbí. Postarší pár, který se prochází po pláži, si jich všimne a Jack Douga zarazí.]

JACK: Ehm...

DOUG: Co je?

JACK: Jsou tu Dudleyovi. Přímo tady.

DOUG: Dobrý večer, pane a paní Dudleyovi. Já jen... líbal svého přítele.

JACK: To je sladký, drahý.

[Oba se zasmějí]



[Před Dawsonovým domem. Dawson sedí na dřevěném stole na trávníku a pokouší se vymyslet závěr série svého seriálu. Zaslechne zvuk dveří od auta, otočí se a spatří okamžik, kdy se Jen poprvé objevila v Capeside. Scéna přejde v Lily a Alexandera, kteří si hrají. Dawson pohlédne na zátoku a spatří Joey, která k němu jde po molu.]

DAWSON: Ahoj.

JOEY: Jak se držíš?

DAWSON: Přežívám. A ty?

JOEY: Byl to dlouhej den.

DAWSON: Jo.

JOEY: Píšeš?

DAWSON: Ne. Prokletí nenapsaného konce.

JOEY: Napiš šťastnej, prosím tě. Další smutnej už nezvládnu. Drž se od života a smrti.

DAWSON: Je zajímavý, jak lidi používají ten výraz-- život a smrt. Jakoby naznačovali, že život je opakem smrti, ale narození je opakem smrti. Život... nemá opak.

JOEY: Tak jsem na to nikdy nepomyslela.

DAWSON: Takže já to musím rozpitvávat.

JOEY: Ty jsi scénárista.

DAWSON: Jo. Tenhle scénárista se rozhod, že nezáleží na tom, jak to skončí... protože fikce je fikce a poprvý za dlouhou dobu... [povzdechne si]... je můj život skutečnej. Nezáleží na tom, kdo s kým skončí. Protože nějak nadpozemsky to vždycky budeme ty a já.

JOEY: Spřízněné duše.

DAWSON: Co máme, překračuje přátelství, překračuje to, co mají milenci. Je to věčné.

JOEY: Ano, to je. Mám tě ráda, Dawsone.

DAWSON: A já mám rád tebe, Joey.

[Zaslechnou smích, otočí se a spatří Lily nahoře v Dawsonově pokoji a Alexandera, který k ní celý nervózní leze po žebříku.]

LILY: Dělej, Alexandře! Dělej! Už jenom kousek! Zvládneš to!

[Joey se zasměje. Pak na sebe s Dawsonem pohlédnou.]

[Usmějí se a dotknou se čely.]

JOEY: Ty a já. Navždy.

DAWSON: Navždy.

[Joey si položí hlavu na Dawsonovo rameno a společně se zahledí na zátoku.]



[Colbyho pokoj.]

SAM: Už dál nemůžu, Colby. Nechci čekat, až můj život skončí. Chci vědět hned, jaké to bude.

[Políbí se.]

COLBY: Ty a já. Navždy.

[Byt Joey. Kamera odjede od televize k Joey, která jí po té, co se na obrazovce objeví titulek: "Výkonný producent Dawson Leery" vypne.]

JOEY: Bylo to dokonalý. Naprosto dokonalý.

[Kamera se vzdálí a my vidíme, že vedle ní sedí na gauči Pacey. Joey na něj pohlédne a spatří v jeho oku slzu.]

JOEY: Ty jsou slzy? Ty brečíš?

PACEY: [povzdechne si] Dostal mě. Dostal mě.

[Políbí se.]

JOEY: [zasměje se] Zavoláme mu.



[Dawsonova kancelář. Dawson si za stolem prochází nějaké papíry, když tam vejde jeho asistentka s poznámkami v ruce. Můžeme říci, že je pozdě a nikdo jiný už tam není.]

ASISTENTKA: [povzdechne si] Končím. A ty bys odtud taky měl vypadnout. Brzo ráno máš schůzku.

DAWSON: Jasně.

[Zazvoní telefon.]

DAWSON: Ne, ne, ne. Jdi.

ASISTENTKA: Díky.

[Dawson telefon zvedne.]

DAWSON: Ano?

PACEY: Čau, to jsme my.

JOEY: Bylo to skvělý! Fantastický! Strašně sladký.

PACEY: Joey brečela jak malá holka.

JOEY: [směje se] Nemůžu se dočkat příští série.

DAWSON: Nikdy byste neuhodli, s kým se zítra setkám. Se Spielbergem.

JOEY: Se Spielbergem?

PACEY: Se Spielbergem? Panebože! Kdo z tebe udělal velkýho hollywoodskýho hráče, chlape?

JOEY: Panebože! Co mu řekneš? Co si oblečeš?

DAWSON: Nemám tušení.

[Kamera se zaměří na zarámovanou fotografii Dawsona, Joey, Paceyho a Jen. Pak znovu vidíme kousek scény z úvodních titulků 1.série]

[Zatmívačka a závěrečné titulky.]