Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 621 - Sbohem, žlutá cihlová cesto

Anna Fricke, překlad: Petr Říhánek


[Před Dawsonovým domem. Epizoda začíná tam, kde minulá skončila. Pacey stojí před Dawsonovým domem a pokouší se přijít na způsob, jak říct Dawsonovi, že přišel o všechny jeho peníze. Pacey se dívá do Dawsonova okna, když vtom se otevřou dveře a vykoukne z nich Dawson.]

DAWSON: Pacey? Myslel jsem si, že jsi to ty. Chystal ses jít někdy dovnitř?

PACEY: Zapomněl jsem, že nezamykáte dveře.

DAWSON: Jo, no, vlastně budem muset teď začít, když tu mám všechno to filmový nádobíčko. Pojď dál. Chci ti něco ukázat. Jsi v pohodě?

PACEY: Jo. Jo. Já-- po práci jsem si vyrazil s pár chlapama. Trochu jsem se zhulákali.

DAWSON: Á.

PACEY: Ale rád bych se podíval, co to máš.

[V Dawsonově pokoji. Zjistíme, že pokoj, který v minulé epizodě maloval na zeleno je jeho vlastní. Nyní má stejnou barvu jako v úvodní epizodě seriálu a vůbec je celý naaranžovaný přesně jako tehdy.]

PACEY: Páni.

DAWSON: Dost šílený, co? Zabralo mi to věčnost. Chci se ujistit, že je všechno dokonalý. Co na to říkáš? Jsi první člověk, co to viděl.

PACEY: No, řek bych, že to z tebe dělá oficiálního krále návratů do minulosti.

DAWSON: Ne, ne, ne. Budem tu natáčet. Já vím, že je tu těsno, ale vymyslel jsem, jak sem napasujem kameru. A když ušetříme peníze za lokace, můžem si dovolit rozšoupnout se na ostatním.

PACEY: Vážně?

DAWSON: Jo. Minulej tejden jsem dostal poštou tři kreditky a vyčerpal jsem je asi tak za den. Světla, kamery, vynikající zvukový vybavení. Jsem úplně na suchu, ale je mi to jedno. Ale melu a melu. Ještě jsem se tě ani nezeptal, co tě přivedlo do Capeside.

PACEY: [povzdechne si] Člověče. Ha! Tenhle pokoj mě vrací na úplně jiný místo. Když pro nás všechny byla budoucnost nepopsanej papír, víš?

DAWSON: Pokoj se možná vrátil v čase, ale řek bych, že my dva máme slušně namířeno kupředu. Je to o všech překážkách, kterými jsme prošli, když jsme dospívali. Oba nakonec děláme přesně to, co jsme chtěli.

PACEY: No, v jistým krátkým období jsem si pohrával s nápadem být rodeovým klaunem, ale nevyšlo to. Ha ha ha.

DAWSON: Ale něco si se sebou udělal, Pacey, a teď něco děláš se mnou.

PACEY: Já-- já nevím, jestli bys měl zacházet tak daleko. Chci říct, že jsi to udělal sám. Ne? I kdybys neměl nic, tohle by...

DAWSON: Já... ty mě neposloucháš, chlape. Já... já si ti pokouším poděkovat.

PACEY: No, hádám, že není zač, ale... no tak, Dawsone, všichni víme, že bys to zvládnul. Byl to tvůj sen. Jen jsi potřeboval trochu nahlídnout do minulosti, ne?

DAWSON: Jo, potřeboval jsem to a velmi finančně zabezpečenýho přidruženýho producenta. Máš na tom filmu podíl. Takže...

[Dawson vezme ze stolu scénář a podá ho Paceymu.]

DAWSON: Jsi toho teď součástí. Takže vítej v Hollywoodu, kde mají lidi nicneříkající funkce, aniž se objeví na place. Promiň. O čem jsi to se mnou chtěl mluvit?

PACEY: Ehm... jen, ehm, jako tvůj přidruženej producent mám jistý otázky k obsazení. Výslovně k roli Paceyho, o který mám pocit, že skrývá velký potenciál.

DAWSON: Ty si necháš tu moc vstoupit hlavy, co?

PACEY: Jo, užiju si to, dokud můžu, ne?

DAWSON: Ukážu ti nějaký zkušební záběry. Musím ti říct, že pochybuju, že ti amatéři vědí, do čeho jdou.

PACEY: Neví. Někdo by je měl varovat.



[Úvodní titulky.]



[Před domem babičky. Zastaví tam taxík a matka Jen (tentokrát jí hraje Mimi Rogers) z něho vystoupí a zamíří k domu.]

HELEN: Díky.

[Helen zazvoní a Jen přijde otevřít.]

HELEN: Ty ses nechala ostříhat?

JEN: Ehm... ne. Jen mi pár čísel odpadlo. Bylo to fakt strašný.

HELEN: Je to-- velmi francouzské.

JEN: Ehm, pojď dál. Taxík je pryč, takže s ní i naděje, že odjedeš.

HELEN: Jenny, prosím.

[Obejmou se a Jen jí vezme tašky.]

HELEN: Díky.

JEN: Vypadáš dobře, mami. Ne jak z okraje East Side. Řekla bych, že ti rozvod prospívá.

HELEN: Hmm. Mnohem více než manželství, to je jisté.

[Z kuchyně k nim přijde babička.]

BABIČKA: Jennifer, šla jsi otevřít? Och. Helen. Ahoj.

JEN: Dobrý začátek.

BABIČKA: No, co-- co tady děláš?

HELEN: Jen mě požádala, abych přijela. Byla jsem tak šokovaná, že jsem těžko mohla říct ne.

BABIČKA: To si dokáži představit.

HELEN: Já-- můžu si dát tašky nahoru?

BABIČKA: Ach jistě. Pokračuj nahoru a já-- já tam za minutku přijdu a pomůžu ti.

HELEN: Fajn.

[Helen si vezme tašky nahoru]

BABIČKA: Jennifer.

JEN: [koktá] Já vím, já vím, já vím, já vím. Ty-- ty si děláš starosti, že toho dneska nebudem mít dost k večeři, ale o to už jsem se postarala.

BABIČKA: Jennifer, nezkoušej na mě svou techniku rychlého mluvení. Neměla jsi právo pozvat tu ženu do mého domu.

JEN: Tu že-- uklidnila by ses a uvědomila si, že jsme všechny příbuzný?

BABIČKA: Ne, výslovně jsem ti řekla, že nechci, aby Helen věděla, že mám rakovinu.

JEN: Rakovinu?

BABIČKA: Jde o to, že si to mohu sdělit, kdy chci, a tys měla tu drzost vzít to na sebe.

JEN: Já jí to neřekla. Uděláš to ty. Koukni, sama bych neřekla, že je to nějaká Mary Poppinsová, ale myslím, že si zaslouží být v obraze a sama to nezvládnu. Mám tě ráda.



[Pokoj Joey a Audrey. Audrey sedí na kraji postele a hraje na kytaru, zatímco na Joeyině posteli sedí Jack Osborne a prochází si nějaké její oblečení, co měla na posteli připravené na návrat do Capeside. Jack zvedne Joeyiny kraťasy a pozorně si je prohlédne.]

JACK: V těhlech fakt běhá?

AUDREY: Já nevím. Asi.

[Audrey zabrnká a Jack si přivoní ke kraťasům.]

AUDREY: Prase. Hnusný prase. Bože, to ti nestačí internetový porno jako normálnímu člověkovi? Musíš se rochnit v potu mý spolubydlící jako bezdomovec, kterým předstíráš být?

JACK: Má máma v tobě měla úplnou pravdu. Z týhle povýšenecký školy ses stala celá upjatá.

AUDREY: Tvá máma si myslí, že jsem upjatá?

[Do pokoje přijde Joey a spatří Jacka s kraťasy.]

JOEY: Možná mám nějaký v tvý velikosti, můžu se mrknout, jestli chceš.

JACK: Tyhle jsou fajn.

JOEY: Já jsem Joey.

JACK: Á, ta spolubydlící. Konečně se poznáváme.

JOEY: Moh bys, prosím tě, ustoupit od mýho oblečení? Pomalu. A nech svý ruce tak, abych na ně viděla.

JACK: Dobrá. Dobrá.

AUDREY: Jack je tu, aby probral s děkanem, jestli je pro něj Worthigton to pravý nebo nějaká hoštaplerčina.

JOEY: To pravý pro tebe? Víš, kolik lidí by kvůli týhle škole zabíjelo? Já strávila celou svou středoškolskou dráhu jen pokoušením se tu získat pohovor. Ty-- jestli je to pro tebe to pravý?

AUDREY: Trošku nám rudneš. Já vím, že je to pro tebe novinka, ale střez se hněvu Hollywoodský ratolesti. Ale Jack je chytrej kluk, že jo, Jacku?

JACK: Jsem dost chytrej na to, abych poznal, když párek upjatejch dívčin zpochybňuje mou bezúhonnost.

AUDREY: Jo, fajn. Víš ty co? Budeš si muset převlíct tričko. Tak co kdyby ses šel pohrabat ve svý tašce, protože musíme s Joey hodit řeč.

JACK: Budu vás sledovat z bezpečný vzdálenosti.

[Jack jde do koupeny. Audrey vstane, přistoupí k Joey a vezme její ruce do svých.]

AUDREY: [povzdechne si] Joey.

JOEY: Audrey.

AUDREY: Mám pocit, že přichází celoživotní okamžik.

JOEY: Vždyť se přece zase uvidíme.

AUDREY: Já vím, ale... náš čas v tomhle konkrétním pokoji vypršel. Nicméně, jde mi o tohle-- mám tě moc a moc ráda, Joey Potterová.

JOEY: Taky tě mám ráda.

AUDREY: Tak moc, že jsem tě nemohla nechat odejít bez dárku na rozloučenou. Víš, něčeho pro osamocený letní noci.

JOEY: To jsi neměla, Audrey. Já ne...

[Audrey jí dá svůj světle růžový polštářek na sezení.]

JOEY: To jsi fakt neměla. Audrey, tuhle odpornou ohavnost nesnáším.

AUDREY: Já vím! Pročež si ho vezmeš s sebou na cesty, protože stejně jako já vypadá nejdřív hrubě a neotesaně, ale jakmile přijdeš na chuť jeho báječnýmu pohodlíčku, nemůžeš bez něj žít.

JOEY: Víš, co jsem si uvědomila během naší společný držby? Že jsem nikdy neměla kamarádku, ne dobrou... ne nějakou, jako jsi ty.

AUDREY: Ach Joey.



[Obchod. Jen a Jack naplňují nákupní vozík a povídají si.]

JEN: Fajn, Jacku, co dál?

JACK: Rajčata. Odkdy, ehm-- odkdy vůbec umíš vařit?

JEN: Ale jdi. Jak těžký to může bejt? Umím číst, ne?

JACK: Mrzí mě, že tam nebudu, abych otestoval tvý kulinářský dovednosti.

JEN: Ty přijdeš. Ne. Bez tebe před matku nepředstoupím.

JACK: Což je ještě překvapivější než to vaření. P-proč je ve městě?

JEN: Protože jsem jí volala, jasný? Je to-- je to nadlouho. Jsem si jistá, že všechno krásně vyjde večer najevo, pročež tě tam potřebuju jako morální podporu, jo?

JACK: Není CJ... víš, obvykle morální část celý, no... rovnice?

JEN: Víš, tenhle večer potřebuju celou škálu chlapský síly, jasan?

JACK: Proto tam nechci bejt na celou tu záležitost s představováním kluka.

JEN: Nejde o představování kluka. Teda jde-- jde, ale není to výslovnej účel.

JACK: Přesně. Je to spíš takovej rozlučkovej večer se CJem, protože zítra odjíždí do New Yorku, kvůli škole, ne?

JEN: Jo, jo, ano, odjíždí, ale jsem si jistá, že budem mít dost času na pohlédnutí si do očí a básnění o tom, co pro sebe znamenáme. Jenom se nejdřív musím postarat o pár věcí. Fazole. Potřebuju fazole.



[Potterovic penzion. Joey jde ke dveřím a zastaví se, aby si vychutnala celou scenérii a zavzpomínala si. Otočí se zpět k domu a dojde na verandu, kde spatří nějakou obálku. Otevře jí a vyndá scénář nazvaný "Nepojmenovaný scénář Dawsona Leeryho." Joey se posadí a s úsměvem na tváři si začne scénář procházet.]



[Před Dawsonovým domem. Joey přichází k domu a všimne si, že k Dawsonovu oknu opět vede žebřík. Vzhlédne nahoru a v očích se jí zračí vzpomínky. Dawson se objeví zpoza ní.]

DAWSON: Do toho.

[Joey se na něj otočí a usměje se. Pak začne lézt po žebříku nahoru.]

[Střih do Dawsonova pokoje. Joey vleze oknem dovnitř a rozhlédne se kolem sebe. Po chvilce vleze dovnitř i Dawson.]

JOEY: Je to dokonalý. Tvůj smysl pro detail nahání hrůzu. Ani náhodou nevlezu do tý skříně a nebudu si hrát na ETho, ale kromě toho... je to dokonalý.

DAWSON: Teď, když jsi tu ty, je to tak, jak to má být.



[Obývací pokoj babičky. Helen sedí na křesle naproti babičce a Jen a vládne tam poněkud trapná atmosféra.]

BABIČKA: Ale vypadáš docela dobře, Helen.

HELEN: Ty také, matko. Změnila jsi účes?

BABIČKA: Možná trochu více šedé. Jennifer změnila účes. Všimla sis?

JEN: Mm. O tom už jsme se vlastně bavili. Mám ruce od medu. Ehm, povím vám co. Co kdybyste vy dvě zkusily najít téma, které je pronikavější než současné účesy nebo-- nebo druhy počasí? A já se půjdu umýt, ano? [šeptá k babičce] Myslím tebe.

[Jen vstane a nechá je samotné.]

HELEN: Nemělo by to být tak těžké, předpokládám, vést rozhovor s vlastní matkou.

BABIČKA: Myslím, že problémem je sama představa vést rozhovor.

HELEN: Všechno to přichází příliš pozdě, co? Chci říct, proč mě sem Jen zavolala právě teď? Proč jsme čekali tak dlouho?

BABIČKA: Naučila jsem se jedno, litování minulosti je marné. Nemůžeš jí změnit. Prožívej zbytek života co nejpříjemněji.

HELEN: Mami, změkla jsi.

BABIČKA: Nikdy.

HELEN: Ne, je to fajn. Myslím, že tě Jen učinila šťastnou. Vypadá teď mladší, než když byla v New Yorku a chovala se jako dospělá-- otravná, ale přece jen dospělá. Kdyby tam zůstala a pokračovala v tom... převálcovala by mě, mami.

BABIČKA: Ach, Helen. To nebyla žádná magická proměna. Jen vyžadovala trochu trpělivosti a, ehm, zamezený přístup k veřejné dopravě.

HELEN: Hmm. Mm, je to zábavné. Teď, když mě nepotřebuje, si tak trochu myslí, že já potřebuju jí. Ovšem ne tolik jako potřebuju tebe. Já-- nikdy ti to nemůžu oplatit.

BABIČKA: Skutky lásky nevyžadují odměny. Co kdybych ti zavolala já a-- a potřebovala tvou pomoct, tvou podporu? Pomohla bys mi, ne?

HELEN: Jak se na to můžeš vůbec ptát? Jsi má matka. Samozřejmě, že ano.

BABIČKA: Když člověk dosáhne mého věku, asi nechce brát takové věci za samozřejmé.

HELEN: Mami, je všechno v pořádku? Děje se něco s Jennifer?

BABIČKA: S Jennifer? Ach ne. Ne, ne, Helen, ne, všechno je fajn. Jen jsem trochu namohlá. Á, došla nám voda, půjdu doplnit džbán.

[Babička přijde do kuchyně, kde sedí Jennifer. Vidíme zklamaný výraz v jejích očích.]



[Pekelná kuchyně. Je odpoledne, Pacey sedí za barem s drinkem v ruce a vyplňuje nějakou žádost, když vtom tam přijdou Audrey a Jack Osborne. Audrey Paceyho spatří a vydá se k němu.]

AUDREY: Ach můj bože. Můj bejvalej po odpolednech popíjí. Život beze mě je očividně děs.

JACK: Myslel jsem, žes říkala, že maká.

AUDREY: Hmm. Pojďme to omrknout, můžem?

PACEY: Ahoj.

AUDREY: Ahoj.

PACEY: Ahoj. Takže ze všech barů na celým světě sis vybrala tenhle.

AUDREY: No, šmíruju tě.

PACEY: Čau, Jacku. Jak to jde?

JACK: Á, víš, právě teď ne moc fajn. Musím si odskočit.

[Jack je nechá samotné.]

PACEY: Řekli mi, že jsi byla na chvíli pryč.

AUDREY: Trapnost stranou, Pacey. Sušila jsem se v Malibu.

PACEY: Fajn. No, vypadáš dobře.

AUDREY: Čistá jak lilie, kamaráde. Tak co se stalo s tvou prací? Vím, že si neprodlužuješ polední přestávku. Na to nejsi dost odvázanej.

PACEY: No, přehodnotil jsem, co se svým časem.

AUDREY: Takže piješ?

PACEY: Přemýšlím o tom.

AUDREY: Přemýšlíš o tom, že si zaskočíš na dno? Měl bys radši přestat, dokud můžeš. Nehodíš se na to.

PACEY: O čem to mluvíš? Na dně bych byl nejlepší. Když o tom mluvíme... neměla by ses takovejmhle místům vyhejvat?

AUDREY: Nemůžu se před svýma problémama skrejvat navždycky. Tak nějak jsem na tý odvykačce vůbec skončila, ne?

PACEY: To je od tebe odvážné. Ale ty jsi vždycky byla borec.

AUDREY: Jo, no, budu tvá osobní superhrdinka, jo?

PACEY: Dobře.

AUDREY: Pokud ovšem nechceš strávit zbytek života skrýváním se v takovýhlech putykách. Před čím se schováváš, Pacey?

PACEY: Schovávám se před oblekem, protože je zlej. Když ho má člověk na sobě, dějou se špatný věci. Dovolil jsem lidem, aby mi na chvíli věřili, což bylo pošetilý, a teď se jim to splácí i s úrokama.

AUDREY: Víš co? Nemluvíš jako ty. To je tvý bejvalý já, co vystrkuje svou ošklivou hlavičku. No tak, Pacey. Takovýhle chvíle znám. Jedna cesta je tvrdá realita a jedna cesta je pohodlný nevědomí. Ale hádej co? Ráno, až vystřízlivíš, tam ten problém pořád bude. Jenomže bude jako velká zanícená rána a ty budeš blbec, co nic neudělal a nechal to zhoršit.

PACEY: No, díky, že kolem mě nechodíš po špičkách.



[Dawsonův pokoj. Joey sedí na kraji postele a Dawson stojí u okna.]

DAWSON: Je to divný, co? V tomhle pokoji jsme se scházeli a probírali to, co se toho dne stalo. A teď je to jenom filmovej plac a já ani nevím, co se stalo tenhle rok.

JOEY: Jo. Tak trochu jsem doufala, že stačí vylézt po žebříku a... nějakým kouzlem doženu všechen ten ztracený čas.

DAWSON: Jak to funguje?

JOEY: Není to tak jednoduchý.

DAWSON: Jo.

[Usmějí se.]

JOEY: Možná jsem byla pryč příliš dlouho.

DAWSON: No, tak to teda zkusíme spolu, jo? [Přisedne si k ní.] Ztracený rok Dawsona a Joey.

JOEY: Nebylo to snadný.

DAWSON: Co jako?

JOEY: [vstane a postaví se tam, kde před chvilkou stál Dawson] Nepovídat si s tebou. Možná se zdálo, že bylo. A asi se z toho stala rutina, prostě další věc, kterou jsem nedělala. Jako braní heroinu nebo řízení v opilosti.

DAWSON: Páni, jsem mezi nebezpečnýma aktivitama.

JOEY: Nebo náhodnej sex. Dawsone, strašně dlouho jsi byl jediný člověk na celým světě, s kterým jsem chtěla být. Pak ses nějak stal mou jedinou známostí na jednu noc.

DAWSON: Nikdy jsem neměl v úmyslu, aby se to stalo.

JOEY: Já vím. Já vím. Možná to tenhle pokoj ulehčuje. [Znovu se posadí na postel.] Takhle je tak známej a... zdá se šílený nepovídat si. A někdy je to, co je nejtěžší říct, to, co je skutečně podstatný.

DAWSON: [usměje se] Hmm. Proč myslíš, že jsem strávil roky pokoušením se napsat celej scénář o tobě?

JOEY: [usměje se] Přečetla jsem ho na jeden zátah.

DAWSON: Fajn. Doufám, že si nemyslíš, že jsem ti ho dal, aby jsi mohla říkat všechny ty povinný hezký věci.

JOEY: A proč bych se cítila povinována?

DAWSON: Přesně, protože když nemůžu získat upřímný názor od holky, co mnou opovrhuje víc než kýmkoli na světě, komu můžu věřit, no ne?

JOEY: Vždycky jsi byl ďábelsky vychytralej.

DAWSON: No... [Joey se krátce zasměje.] Jo. Ale... já-- já-- já chtěl, aby sis ho přečetla, protože... no, jsi skutečně jediný člověk na světě, který mi může říct, jestli je to tentokrát správně.

JOEY: Dospěl jsi, Dawsone. Dospěl jsi. Vždycky jsem si chtěla myslet, že jsi nenapravitelný snílek a já dospělá, co utíká. Ale před ničím jsem neutekla, ne doopravdy.

DAWSON: Jistěže ano. Dostala ses z Capeside. Nebyl to původní plán?

JOEY: Před sebou jsem utéct nemohla, nebo jo? Měl jsi pravdu. Nejvíc jsem bojovala s dospíváním. A během uplynulýho roku jsem zjistila, že je pro mě těžký... mluvit o sexu, mluvit o... být si s někým blízká. A možná, že nemám ztratit sama sebe. Víš, že to není součástí plánu. Ale znovu, taky mě nenapadlo, že bylo jeho součástí ztratit tebe.

DAWSON: Řekl bych, že někdy musíš někoho úplně ztratit, aby jsi přišla na to, co pro tebe skutečně znamená. Stýskalo se mi po tobě, Jo.

JOEY: Tentokrát je to správně, Dawsone. Stýskalo se mi po nás.

[Dawson jí vezme za ruku, Joey vzhlédne a usmějí se na sebe.]



[Obývací pokoj babičky. Helen sedí v křesle a naproti ní sedí na gauči Jack a CJ.]

HELEN: Tak jak jste se s Jennifer poznali?

JACK: Ach ne, já-- já jsem Jack, paní Lindleyová.

HELEN: Ano, to vím.

JACK: No, t-tohle je, ehm, tohle je Jenin kluk.

HELEN: Á, promiň. Ty nejsi...

JACK: Ne ne. Já-- já jsem ten gay. Ve skutečnosti jsme se, ehm- před pár lety potkali. Nejspíše si na mě nepamatujete.

HELEN: Ach ano. To bylo to nejlepší Díkuvzdání. Ehm, nejspíše jsem byla opilá.

JACK: Jo. Vím, že já byl. To byl vtip. Jen jsem žertoval.

HELEN: Jen tě velmi vychvaluje.

CJ: Podle všeho ne moc popisně.

HELEN: No, jste s Jackem oba velmi atraktivní a já nevím, jak v dnešní době vypadají gayové.

CJ: Díky?

HELEN: Ty půjdeš na školu v New Yorku?

CJ: Ano, odjíždím zítra.

HELEN: No, určitě mi zavolej. Znám spoustu mladých lidí, co ti mohou ukázat město. Parkerovi, co bydlí pode mnou, mají dvě rozkošné dcery...

[Jen přijde s tácem s pitím.]

JEN: Fajn, mami, to by stačilo. Můj kluk se nepotřebuje seznamovat s nikým rozkošným. My se nerozcházíme ani nic takovýho.

CJ: To rád slyším.

HELEN: No, teprve mi došlo, který z nich je tvůj přítel.

CJ: To kvůli tomu, že Jack se jako přítel chová.

JACK: No, technicky vzato jsem její přítel.

JEN: Technicky vzato nejsi můj přítel. Nespíš se mnou.

CJ: To je mezi náma jedinej rozdíl?

JEN: Hele, kdo mě zítra opouští kvůli vyššímu vzdělání?

CJ: Ale, ale. Říkala jsi, že máš za mě radost.

JEN: To mám, ale nezáviď jedinýmu kamarádovi, kterej mi za tvý nepřítomnosti zbyde.

HELEN: Jen, vždy jsi byla velmi populární.

JEN: Já vím. Sondovala jsem terén, mami.

[Jack a CJ se zařehoní. Vtom se rozlétnou dveře a objeví se strýček Bill, který si křikem vyžaduje babičku.]

BILL: Evie, vystrč odtamtud ten svůj zadek.

CJ: Strýčku Bille, co tady-- co tady-

BILL: Klídek, klídek. Mám s tou sukní nějaký vyřizování a jakmile skončím, vypadnu. Evie!

HELEN: Ty toho muže znáš?

JEN: Jo, to je CJův strýček Bill. On-- on a babička spolu něco měli.

BILL: Něco měli?

[Z kuchyně vyjde babička.]

BABIČKA: Williame, co tady děláš?

BILL: Hele, nemůžeš odejít od Billa Braxtona a očekávat, že se překulí jak mrtvej pes. Něco jsem si o tobě zjišťoval a víš, co jsem zjistil? Jsi ledová královna.

BABIČKA: Bille, tohle není místo ani čas na tento rozhovor.

BILL: To je půlka tvýho problému. Všechno pořád rozškatulkováváš v čase a místě a ubližuješ si, a proto máš rakovinu a sžíráš se zaživa.

[Ve tvářích Helen a Jacka se objeví šok.]

HELEN: Mami... je to pravda?

BABIČKA: Ano. Ano, Helen, je to-- je to pravda. Ehm... já-- já jistě neměla nikdy v úmyslu, aby ses to dozvěděla takto.

BILL: Hele, nechci sledovat další ženu... kterou miluju, se vzdát. Byla jsi sem na zem seslaná, abys zemřela sama s pletacíma jehlicema, nebo jsi sem byla seslaná, abys trošku žila?

BABIČKA: Muselo ti uniknout, že nejsem sama.

BILL: Ano, vidím tu spoustu lidé, co se staraj, a i když ses vykašlala na mý rady, já se starám taky.

JEN: Babi... nepoděkuješ Billovi, že za tebe udělal špinavou práci?

BABIČKA: [sarkasticky] Díky, Jennifer. Právě jsem se k tomu chystala.

BILL: On to nikdo jinej nevěděl?

BABIČKA: Ne, Bille, nikdo jiný to nevěděl, což vysvětluje šokovaný výraz mé dcery.

JACK: Já--já--já musím říct, že jsem rovněž dost šokován. Jen, o co jde? Chtěla jsi mi to říct?

BABIČKA: Jacku, to nebylo na Jennifer, aby ti to řekla. To bylo na mně.

JEN: Promiň.

HELEN: Proto jsi mi volala?

JEN: Jo. Já--já nevím. Babička mi řekla, že má rakovinu prsu a to-- a bylo to, jako by se zhroutil celej svět, ale měla jsem v hlavě tisíce otázek o tom, jak se o ní postarám a kolik času máme, a, Bille, myslím, že máte pravdu. Babi, nemůžeš být za pevnou skálu, protože to-- to tě nečiní o nic víc šťastnou, ani ti to nepomáhá a nezjednodušuje to tvůj život, takže já-- já mám pocit, že pro tebe bude nejlepší být teď se svou rodinou.

HELEN: Je mi to moc líto. Co můžu udělat?

JEN: No... vlastně je zábavné, že ses zeptala, protože myslím, že se nám tu nabízí zajímavá příležitost.

BABIČKA: Jaká příležitost?

JEN: Přestěhovat se do New Yorku a bydlet s mámou. Nechci se o tom hádat, ani to probírat. Jenom chci, aby bylo všechno v pořádku.

BABIČKA: Ach, Helen, já--já-- nemohla bych snít o... obtěžování--

JEN: Ne, to není. Bydlí pět minut od nejlepší nemocnice v zemi. Nevidím v tom žádný obtěžování.

BABIČKA: Ale já-- já-- já-

HELEN: Ne. Mami, to je v pořádku. Má pravdu.



[Dawsonův dům. Nyní je večer. Dawson a Joey schází po schodech dolů a míří ke dveřím.]

JOEY: Neuvědomila jsem si, jak je pozdě.

DAWSON: Jo, když jsi sem přišla, nespíš jsi neočekávala, že mluvením strávíš celý odpoledne, co?

JOEY: Říkej tomu milé překvapení.

DAWSON: No, ale pořád mám jeden velký problém.

JOEY: Jaký?

DAWSON: Stejný jako vždy, najít někoho, kdo tě zahraje.

[Vyjdou ven a najdou tam stát Paceyho, který v tichosti čeká.]

DAWSON: Pacey.

JOEY: Nevěděla jsem, že jsi doma.

PACEY: No, ve skutečnosti jsem si neplánoval výlet, ale musím si s tebou na chvilku promluvit. V pohodě, Dawsone?

DAWSON: Jo, jasně. Já, ehm-- sejdem se zítra?

JOEY: Dohodnuto. Dobrá.

PACEY: Vlastně, Jo, ehm... co kdybys tu s náma chvilku pobyla, protože o tom stejně dřív nebo pozdějc uslyšíš.

DAWSON: Co se děje? Jsi v pořádku?

PACEY: Člověče, a mi se zrovna vrátili k přátelství. Je to ostuda to zničit.

DAWSON: O čem to mluvíš? Co by to zničilo?

PACEY: Peníze. Peníze to zničí.

DAWSON: C-co se stalo?

PACEY: Jsou pryč. Tvý peníze jsou pryč, mý peníze jsou pryč, peníze nějakýho chlápka z Long Islandu jsou pryč-

DAWSON: Co-- co tím myslíš pryč? To byly všechny peníze, co jsem měl.

PACEY: Já to vím, Dawsone, a upřímně jsem si myslel, že to se Stepatechem vyjde, to ti přísahám.

DAWSON: Jasně. Jo, s-samozřejmě. Proč bys jinak bezostyšně ignoroval mou žádost ty akcie prodat?

PACEY: Jenom jsem se pokoušel udělat správnou věc.

DAWSON: Sakra, Pacey, to-

[Joey stojí mezi nimi a téměř se slzami v očích hledí z jednoho na druhého.]

DAWSON: [povzdechne si] Vždycky se pokoušíš udělat správnou věc. Vždycky hladovíš po tom být hrdinou, nikdy nevidíš všechny kousky skládačky.

PACEY: Dawsone... přišel jsi za mnou se svým snem, protože sis myslel, že tě s ním pomůžu, a nějak se to zase vrací k faktu, že jsem tě zklamal?

JOEY: Fajn, víte co, vy dva? Držme se současnýho tématu. Takže co kdybysme to vyřešili tím, že půjdem dovnitř a zkusíme se uklidnit... a promluvíme si o tom.

DAWSON: Joey, mluvení nic nevyřeší.

JOEY: O čem to mluvíš?

PACEY: Říká, že nejde o peníze. Tak teda fajn, mluvme o tom, o co tady ve skutečnosti jde.

JOEY: Víš co? Nevidím žádnej důvod v týhle chvíli vytahovat minulost, Pacey. Něco mějme na paměti. Mezi váma jde čistě o obchod a řekla bych, že musíme mít na paměti se toho držet.

DAWSON: Má pravdu. Jde o obchod, protože bůh ví, že nejlepší přátelé jsme nebyli dlouho dobu, no ne?

PACEY: Ne, to určitě nebyli.

DAWSON: Chceš vědět, proč nejsme přátelé, Pacey? Ne proto, co se stalo s Joey, i když mi to převrátilo svět vzhůru nohama. Je to proto, že jsem si od toho dne uvědomil, že jsi nebyl můj kamarád... možná už dlouhou dobu, protože jsi z nás ve vteřině udělal konkurenty.

PACEY: Já že jsem z nás udělal konkurenty? Ne. Ne. Teď-- teď přepisuješ historii, Dawsone.

DAWSON: Pamatuju si, že měl můj nejlepší kamarád na výběr a rozhod se otočit se ke mně zády. Kdyby jsi nás přestal stavět proti sobě, uvědomil by sis, že si nejsme tak vzdálený.

PACEY: Toho proslovu mě ušetři. Nepřesvědčíš mě, že naše světy jsou byť jen trochu podobný. Jsi jenom naštvanej, že jsem z toho svýho unik.

DAWSON: Ty jsi unik? Jak? Že sis navlík oblek a otročíš na něčem, co tě ani nezajímá? Vydělal jsi peníze. Gratuluju. Všechny jsi nás ohromil.

PACEY: Jak se opovažuješ. Nic o mě nevíš, kámo. Ve svý práci jsem byl dobrej.

DAWSON: Tak proč jsem na mizině?

PACEY: Protože takovej je život! Je tu volbu neučinil! Já jsem ztratil doslova všechno! Co ode mě chceš, kámo? Máš radost, že jsi teď zpátky na vrcholu? Vždycky se ti líbilo, když jsi to měl pod palcem, takže tohle jsi chtěl? Takhle to má být?

DAWSON: Ty mě nechceš znát, Pacey. Odepsal jsi mě už dávno.

PACEY: Vážně? Vážně? Když jsme byli nejlepší kámoši? Když jsme byli bráchové? Pokaždý, když jsi mi v posledních třech letech volal, jsem nebyl doma?

JOEY: Fajn, mohli byste toho nechat? Já už tu nebudu dál stát a poslouchat vás.

PACEY: Nechtěl jsem přijít o tvý peníze. Nevěděl jsem, že se to stane. Mrzí mě to.

DAWSON: Jo, mě taky. Od-- od začátku to byla jedna velká chyba, řekl bych.

PACEY: Ha ha. Fajn.

[Pacey odejde a Dawson se otočí a vrátí se do domu. Joey tam jen stojí. Vzhlédne na oblohu a zavrtí hlavou.]



[Dawsonovo molo. Pacey sedí na jeho konci a dívá se na vodu, když k němu přijde Joey a přisedne si.]

JOEY: Jsi v pořádku, Pacey?

PACEY: Tohle nemusíš.

JOEY: Co jako?

PACEY: Sedět tu se mnou. Já vím, že bys radši byla v tom domě s Dawsonem, takže co kdybys tam šla a pomohla mu vylízat rány?

JOEY: Nikdy se to nezmění, že ne?

PACEY: Ne... protože tohle jsou role, který je nám souzeno hrát.

JOEY: Ne, Pacey, tohle jsou role, který jsme se rozhodli hrát. Koukni na nás, sedíme tu na tomhle molu před stejným domem, co nás roky strašil. Jsme prakticky duchové naši bývalých já a upřímně, neřekla bych, že si kdykoli pamatuje, proč má takový vztek.

PACEY: Mm, tím bych si nebyl tak jistej.

JOEY: Pacey, kdybych se do toho domu chtěla vrátit, udělal bych to už dávno. To mě vůbec neznáš?

PACEY: No, nechci, aby jsi tu seděla a litovala mě.

JOEY: Já tě nelituju. Mně na tobě záleží, Pacey.

PACEY: [povzdechne si]

JOEY: Bože, to nikdy nepoznáš rozdíl?

PACEY: Já nevím. [povzdechne si] Já nevím, protože to mezi náma bylo dost zmatený. Zvlášť poslední dobou.

JOEY: Fajn. Víš, ať už tě mám jakkoli ráda nebo ať už jsem s tebou jakkoli dlouho, budeš si pamatovat jenom ty chvíle, kdy odejdu.

PACEY: No, to mi nemůžeš mít za zlý, protože to jsou ty nejbolestivější chvíle mýho života.

JOEY: Protože si o ně říkáš, Pacey. Promiň. Říkáš. Celej svůj život jsi strávil tolik času očekáváním nejhoršího, že si ani nevšímáš chvílí, kdy tě lidi mají rádi, a, Pacey, lidi tráví spoustu času tím, že tě mají rádi.

PACEY: No... s veškerou úctou, Jo, můj nejlepší kámoš ode mě právě odešel, ale to ani není to nejhorší. Nejhorší je, že mě po uplynulý tři roky vůbec skutečně neznal, takže, prosím tě, osvětli mi to. Jak to ze mě dělá člověka s milujícíma lidma?

JOEY: No, jednoho tu u sebe právě teď máš, ne? Ale jistě, to nestačí. Ne, dokud to nepřijmeš.

PACEY: V jakým světě tě mám?

JOEY: Hele, jenom to, že nepasuju na místo, kde mě chceš mít, neznamená, že pro mě žádný místo není, Pacey.

PACEY: [povzdechne si]

JOEY: Nebo ano?

PACEY: Joey, stejně to není tvůj boj.

JOEY: Máš pravdu. Máš pravdu. Není to můj boj, protože už strašně dávno skončil, Pacey. [povzdechne si] A je na tobě, abys s tím něco udělal.

PACEY: Já nevím, co s tím udělat.

JOEY: No, budeš na to muset přijít. Víš, s duchama je to tak. Říká se, že nezmizí, dokud jim zbývá něco nedodělanýho.



[Obývací pokoj babičky. Jack sedí o samotě na gauči, když k němu přijde Jen.]

JEN: Čau.

JACK: Takže... každý malicherný hašteření, kdy jsi mi to hodlala říct, je v týhle chvíli asi mimo pořad dne.

JEN: Ale prosím tě. Víš, že naříkání po skutku zbožňuju.

JACK: Jen, ty-- musíš si uvědomit, že vy s babičkou jste v podstatě veškerá rodina, kterou mám.

JEN: Já vím. Pamatuješ, jak jsem za tebou přišla, když mě babička vykopla?

JACK: Jo, jak bych moh zapomenout? V ten den ses stala mou ježibabou.

JEN: Ne. Ne, jsme rodina. To se nezmění.

[Přijde k nim babička.]

BABIČKA: Nikdy vám neodpustím, že jste mě dneska rozplakali.

JACK: Babi... je mi to tak líto.

BABIČKA: Jacku... nelituj mě. Jenom.... ve mě věř, hmm? To je vše, co potřebuji.

JACK: Slibuji, že při každé příležitosti, co se mi naskytne, přijedu a navštívím vás.

BABIČKA: To nebude nutné.

JACK: Dobře.

BABIČKA: Nemyslíš si upřímně, že tě tu s Jennifer necháme tvým pochybným nápadům, že ne?

JACK: O čem to mluvíte?

JEN: Cože?

BABIČKA: No, má dcera se prakticky v tom velkém domě, co dostala po rozvodu, ztrácí, a řekla bych, že tam potřebujeme chlapa. Ale budeš se muset podělit o pokoj s Jennifer.

JACK: Babi, no tak. Já-já-já se nemůžu jen tak sebrat a- a opustit to tu. No tak, lidi, mám tu rozdělanou práci, víte? A mimoto se přece na vás dvou nemůžu přiživovat do konce života, ne?

BABIČKA: To jistě ne. Svůj příděl si zasloužíš.

JEN: Co tě tu vlastně drží, Jacku?

BABIČKA: Ano, co tě tu vlastně drží, Jacku? Jak jsem slyšela, tohle město k tobě nebylo v poslední době vlídné.

JEN: Apatickým studentem můžeš být všude a Boston Bay je děs.

JACK: Jo, Boston Bay je děs. Tím-- tím říkám, že bysme měli-- měli bysme odjet do New-- New Yorku.

JEN: No vidíš. Vlastně jsi to říkal celou dobu.

BABIČKA: No?

JEN: Jo, no tak. Tady-- tady sil neváží tvýho absolutně báječnýho gayovství.

BABIČKA: Co říkáš?

JACK: Co říkám? Co-- co říkám? No, co říkáte vy? Říkáte, ehm... no, říkáte, jak bych moh odmítnout bydlet s třema generacema bláznů na okraji West Side? To říkám já.



[Pekelná kuchyně. Audrey a Jack Osborne sedí u stolu před pódiem.]

JACK: Jsi připravená?

AUDREY: Ano. Jen se nezmiňuj o ničem divným z mýho dětství a tak, jo?

JACK: Ale jdi, když tě budu prodávat, musím tě nějak zneužít.

AUDREY: Jdi nahoru.

JACK: Fajn.

[Jack vyjde na pódium a vezme si mikrofon.]

JACK: Takže jako další tu máme dívku, která je blízká a drahá mému srdci nebo alespoň přes ulici. Kdybych musel být ženou, byl bych Audrey Liddellovou. Je to ta nejhouževnatější blondýna, co znám. Zatleskejte.

AUDREY: Á, díky.

[Audrey začne zpívat a její zpěv podbarvuje následnou montáž scén.]

[Montáž scén: 1. Babička, Jen, Jack a Helen pečou v kuchyni sušenky. 2. Dawsonovo molo. Pacey sedí na jeho konci a je hluboko ponořený v myšlenkách. Nakonec vstane, otočí se a zamíří ke svému autu. Kamera ukáže Dawsonovo okno a vidíme v něm Dawsonovu siluetu. 3. V Dawsonově pokoji. Dawson tam stojí a je hluboko ponořený v myšlenkách. Ve tváři se mu zračí směs bolesti a zloby. 4. Před Potterovic penzionem. Na opěradle křesla vidíme Dawsonův scénář, jeho stránky převrací vítr. Kamera nám ukáže, že v křesle sedí Joey, která si ho očividně znovu pročítala a má slzy v očích. Střídavě hledí na zátoku, na noční nebe a na scénář.]



[Zatmívačka a závěrečné titulky.]