Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 620 - Hlava-22

Laura Glasser, překlad: Petr Říhánek


[Luxusní restaurace. Pacey sedí sám u stolu, zdá se, že na někoho čeká. Přijde k němu servírka.]

SERVÍRKA: Potřebujete ještě něco, pane? Třeba další pečivo?

PACEY: Žádné pečivo, ale ještě jednou tohle. A nemusíte mi říkat pane. Trochu mě to děsí.

SERVÍRKA: Ano, pane. Promiňte. Už jsem na odchodu.

[Servírka nemotorně odejde, když vtom se objeví Sadia a posadí se naproti Paceymu.]

SADIA: Ahoj. Chyběla jsem ti?

PACEY: Chyběla. Ale zaflirtovala si se mou ta servírka, takže pohoda.

SADIA: Á, zdá se, že ses bavil.

PACEY: Bavil, ale není to můj typ.

SADIA: Aha. A jaký je tvůj typ?

PACEY: Obvykle mám tendenci upřednostňovat chytrý brunety s hnědýma očima.

SADIA: Můžu se tě na něco zeptat?

PACEY: Do toho.

SADIA: Proč jsi čekal tak dlouho, než jsi mě pozval na rande?

PACEY: No, chvíli jsem byl zadanej, ale už to skončilo, přísahám.

[Servírka mu přinese pití.]

PACEY: Díky.

[Pacey pozvedne skleničku.]

PACEY: Takže bez dalších okolků bych rád pronesl přípitek, jestli můžu.

SADIA: Můžeš.

PACEY: Na to, že se líp poznáváme.

SADIA: Mnohem líp.



[Úvodní titulky.]



[Pokoj Joey. Joey leží na posteli a učí se na zkoušky, zatímco Eddie sedí na zemi a opírá se o postel. Eddie zvedne knihu "Hlava-22", kterou měl vedle sebe na podlaze.]

EDDIE: Joey, to není celkové poselství.

JOEY: Ale je. Yossarian musí bohužel přijmout, že je uvězněnej v šíleným světě.

EDDIE: Ne. Na konci unikne, takže je naděje.

JOEY: Na co?

EDDIE: No, krása spočívá v tom, že to nevíme, ale jeho únik je vyjádření síly jednoho člověka bojujícího proti systému.

JOEY: Hetsonovo interpretace je mnohem ponurejší.

EDDIE: Proč mě to nepřekvapuje? Víš, jestli budeš při zkoušce jenom opakovat všechno, co říkal Hetson na přednáškách, nevyvíjíš si vlastní úsudek.

JOEY: Svůj úsudek si vyvinu pozdějc. Právě teď musím zazářit na zkoušce. A pamatuješ na jistou událost, co se stala naposled, co jsem u toho chlapa dělala zkoušku?

[Do pokoje přijde Audrey.]

AUDREY: To není možný.

JOEY: Co se děje?

AUDREY: Bůh mě trestá. Tady. Přečti si to.

[Audrey hodí Joey obálku a Joey jí otevře.]

AUDREY: Po dlouhatánským boji s vážným nepěkným problémem mě necitelný vedení týhle vážený univerzity vykopne!

EDDIE: Docela přísný.

AUDREY: Já vím.

JOEY: Audrey, to je jenom dopis od děkana, kde stojí, že když se zapíšeš na letní školu, můžeš zůstat.

AUDREY: Děkan mi může políbit zadek, Jo.

JOEY: Zmeškala jsi skoro celej semestr.

AUDREY: Co si počnu? Budu tady v tý krabici zavřená celý léto sama. Ty za dva dny odjíždíš, že jo?

JOEY: Nerada, ale jo.

[Audrey vstane a vezmi si kabát.]

JOEY: Kam jdeš?

AUDREY: Vyjednávat.

JOEY: Neřekla bych, že se o tom dá vyjednávat.

AUDREY: O všem se dá vyjednávat.

[Audrey odejde.]

EDDIE: Ještě jednou. Kamarádíš se s ní, protože...

JOEY: V baru v Kalkatě mi jednou zachránila život.

EDDIE: Jasně.

JOEY: Což nás přivádí k závažný otázce, Eddie. Koncem týdne nás z našeho hnízdečka lásky vykopnou.

EDDIE: A v tý chvíle se přestěhujem do mýho auta, co jsem zaparkoval u řeky.

JOEY: To není plán.

EDDIE: To je můj plán.

JOEY: Vážně? Myslela jsem, že si v létě najdem práci v zátoce, budem bydlet u mý sestry a střádat peníze.

EDDIE: Jasně, a snášet každotýdenní dotazování tvýho otce ohledně nedostatku zářivosti mý budoucnosti.

JOEY: Na podzim začneš navštěvovat jeden z nejprestižnějších spisovatelskejch programů v týhle zemi.

EDDIE: Jo, jo, já vím. V Kalifornii. A jelikož nás za tři krátký měsíce rozdělí zeměpisná vzdálenost, nestrávím ten čas obsluhováním stolů.

JOEY: A co zahrnují ty větší plány?

EDDIE: Ne, ne. Teď se musíš soustředit jen na jedno a jen to jedno. A po tý zkoušce, Jo, vše vyjde najevo.

JOEY: No, a co když tak dlouho nemůžu čekat?

EDDIE: Řek bych, že můžeš.

JOEY: Možná budu muset použít ženské lsti, abych to z tebe dostala.

[Joey ho políbí, ale Eddie se s úsměvem pomalu odtáhne.]

EDDIE: Mám pusu na zámek, Jo.

JOEY: Hm-hmm.

EDDIE: Hezkej pokus.

JOEY: Jseš fakt děsnej.



[Linka pomoci. David pomáhá po telefonu nějakému studentovi, když tam přijde Jack, spatří ho a vydá se k jeho stolu.]

DAVID: Jo, jo, víš, jsem si jistej, že mixování Mountain Dew s Nodoze není dobrej nápad. Proč? Protože oba obsahujou spoustu kofeinu a-- jo, jo, "Queens of the Stone Age" je fakt skvělý cédéčko. Je to-- ehm, nejdřív se zhluboka nadechni. Fajn. Teď najdi někoho ze svý třídy, půjč si poznámky a-- fajn, ano, ano. Jsme tu čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Můžeš zavolat kdykoli. Fajn? Dobrá. Zlom vaz.

[David zavěsí.]

JACK: Těžkej den?

DAVID: Jo, zkoušky lidi vyšilujou.

JACK: Důležitý je, že jsi mu rozmluvil Mountain Dew a Nodoze. To by byla smrtelná kombinace.

DAVID: Jo, skutečně jsem prospěl lidstvu. Potřebuješ něco?

JACK: Takže ta šílená záležitost ještě nevyšuměla, co?

DAVID: Mluv rychle, Jacku. Každou chvíli může zase zazvonit telefon a problémy slabošskýho bejvalýho se nedaj měřit se sebevražednými sklonama maturantů.

JACK: Mohli bysme s tím přestat, prosím? Můžem si v klidu promluvit? Aspoň mi dej stejnou šanci jako dáváš každýmu neznámýmu na druhý straně drátu. Jenom se se mnou na hodinku sejdi-- třeba i na půl hodinky.

DAVID: Možná.

JACK: Možná?

DAVID: Ano. Možná. Potřebuju nějakej čas na přemýšlení.

JACK: Bezva. Fakt bezva. Kolik?

DAVID: Já nevím. Hele, já-- já ti zavolám.

JACK: Nebo-- nebo bysme se dneska večer mohli sejít dole v Pekelný kuchyni, jestli chceš.

DAVID: Dneska nemůžu. Zítra píšu test.

JACK: Zítra-- zítra zní dobře. Já nevím-- kdy tak? Po osmý?

DAVID: Dělám do devíti.

JACK: Takže ty-- ty přijdeš?

DAVID: Říkal jsem, že si to promyslím.

JACK: Fajn.

DAVID: Hele, mám tu fofr, takže...

JACK: Jasně. Jo. Chápu.



[Zasedačka v Paceyho práci. Kolem stolu tam sedí spousta mladých mužů, když v tom do místnosti vejde Pacey a začne kolem stolu chodit.]

PACEY: Dobré ráno, pánové. Včera večer jsem se vyspal s překrásnou ženou. Nemělo se to stát. Je mimo mou ligu, a i když si rád myslím, že jsem docela fešák, nejsem takovej fešák, a rád si myslím, že jsem dost dobrej v posteli, ale ne tak dobrej. Jak k něčemu takovýmu došlo? Povím vám to. Je mi dvacet a dělám přesně to, proč jsem přišel na tuhle zem. Vydělávám peníze... šup, šup... rychlejš, než vím, jak je utratit. A řekněme si pravdu. Všichni jste sem dneska přišli, protože zkoušíte uniknout podřadný existenci, ve který jste žili, a která vám odepírá, co je právem vaše. Pokud to chcete, můžete to mít. Ale já jsem tu, abych vám řek, že si každodenně naběhnete, ale budete se učit. A nakonec budete dělat to, proč jste přišli na tuhle zem, což je vydělávání peněz. Pokud má někdo z vás pořád zájem, přijďte sem v pondělí v devět ráno. Když přijdete pozdě, ani do mý budovy nevstupujte. Otočte se, jděte domů a připravte se na život v malým. Zatím.

[Pacey odejde a před zasedačkou potká Riche.]

RICH: Čau. Jak to šlo?

PACEY: Jak myslíš? Učil jsem se od nejlepšího, ne?

RICH: To je hezký. Chceš si zašpásovat nebo...

PACEY: Možná pozdějc. Musím si vyčistit zuby.

LIDI: Jóóó!

PACEY: Co se to tu sakra děje?

RICH: To, pane Wittere, je zvuk krve ženoucí se na onen svět.

PACEY: Nech mě hádat. Stepatech prošel?

RICH: Ještě ne tak docela, amigo, ale jeho akcie pořád šplhaj.

PACEY: Fajn, moc dobře.

RICH: Co kdybys zavolal Rogerovi a pogratuloval mu.

PACEY: Zavolám, šéfe.

RICH: Á, hele... to schůzka se Sadií včera večer-- pohnul ses kupředu?

PACEY: Co kdyby ses zeptat těch lidí uvnitř?

RICH: To jsou mi věci. Dělával jsi na mě menší dojem. Teď jsem u vytržení. Hezká prácička, kamaráde. Hezká prácička.

PACEY: Víš, přesně tohle říkala.



[Paceyho ložnice. Pacey spí se Sadií v náručí. Sadia se přetočí a políbí ho. Pacey se probudí, a aniž otevře oči, zkouší najít svými rty její.]

PACEY: Mmm. Mmm. Tohle je zcela určitě jeden z těch lepších způsobů jak začít den.

SADIA: No, v rukávu mám schováno pár dalších triků, ale myslela jsem, že tě budu šetřit. Ještě jsem ti nechtěla obrátit svět vzhůru nohama.

PACEY: Panebože, holka, ty seš mimo mou ligu.

SADIA: Já vím. Já vím.

[Pacey se natáhne pro dálkové ovládání a zapne televizi.]

PACEY: Vydrž vteřinku. Promiň. Omlouvám se, ale dneska má FDA vydat výnos o Stepatechovský zázračný protichřipkový věcičce.

SADIA: Věcičce? Jak můžeš takhle vyvádět kvůli něčemu, co nazýváš věcičkou?

PACEY: Já vím. Promiň, ale... mám v tý věcičce vloženou spoustu peněz. A ta věcička mi koupí nový auto. Možná i novej barák.

SADIA: Počkej chvilku. Jak se stalo, že je někdo takhle mladý takhle posednutý kariérou?

PACEY: Býval jsem posednutý spoustou jiných věcí.

SADIA: Mm-hmm.

PACEY: No, většinou holkama. A po jednom laškování v poslední době bude patrně lepší, když to bude otázka minulosti, uvědomil jsem si, že kariéra je vlastně velmi zdravá posedlost. Bez urážky, samozřejmě.

SADIA: V pořádku. Nejsi přece můj kluk nebo tak. Toho mám a docela upřímně, přeceňuje se to.

PACEY: Já z celého srdce souhlasím.

SADIA: Mm-hmm. A ta druhá dívka? No, neví, o co přichází.

PACEY: Jak jsem říkal, ona je součástí minulosti a já jsem docela šťastnej se žhavou přítomností. A jak se říká, vždycky mám svou práci.

SADIA: A jsem tu já.

PACEY: A jsi tu ty, což je nesporný důkaz, že skutečně existuje Bůh a Pacey J. Witter je jeho oblíbený syn.

SADIA: Co znamená to "J"?

PACEY: To bys ráda věděla.

SADIA: No, jestli chceš, abych tě mučila, Pacey, stačí jen říct.

PACEY: Vážně?

SADIA: Mm-hmm.

[Sadia si na něj vyleze, Pacey vypne televizi a odhodí dálkové ovládání.]



[Hetsonova třída. Joey a Eddie sedí za jednou z lavic, která je pokrytá pohárky od kafe. Joey se usilovně učí a Eddie jí sleduje.]

EDDIE: Tak co říkáš? Ještě kafe?

JOEY: Ještě kafe? Jak bych vůbec mohla ještě ňáký kafe vypít? Tomuhle kofeinovými předzkouškovýmu šílenství se oddáváme už dvě hodiny.

EDDIE: Nechtěl jsem, abys zaspala, ne?

[Eddie jí políbí.]

JOEY: Vzpomínám si, že takhle můj pád v akademický kariéře vůbec začal.

[Do třídy přijde Hetson a zamíří ke svému stolu.]

HETSON: Jestlipak to nejsou Bonnie a Clyde.

EDDIE: Nedělá dozor u zkoušek obvykle asistent?

HETSON: Zapomněl jste na můj supersluch, pane Dolingu. A věřte mi nebo ne, ve skutečnosti si dohled na vlastních zkouškách užívám. Když to zvládal Nabokov při učení na Cornellu, kdo jsem já, abych se povyšoval nad malé lidičky?

JOEY: Jinými slovy má nějaký zvrácený potěšení ze sledování, jak se potíme.

HETSON: Vidím, že během posledních dvou semestrů ses mě naučila číst. Jestli jsi získala či nezískala podobné mistrovství, co se poválečné americké literatury týče, se musí ještě ukázat.

[Eddie se otočí k Joey.]

EDDIE: [šeptá] Víš, nikdy jsem nedostal příležitost mu poděkovat za to doporučení.

JOEY: A ty to uděláš teď?

EDDIE: Jo. Co by se tak mohlo stát?

JOEY: Já nevím. Moh by bejt neuvěřitelně hrubej a nezdvořilej, říct něco zlýho a neodpustitelnýho a ty bys ho moh zase praštit.

EDDIE: Už ho znova nepraštím. [Joey na něj pohlédne.] Co je? Ty si nemyslíš, že jsem schopnej bejt za větší charakter?

JOEY: Vím, že jsi větší charakter. Jen si myslím, že podceňuješ, jak malej charakter může být on.

EDDIE: To neberu.

[Eddie dojde k Hetsonovo stolu.]

EDDIE: Zdravím, ehm... pane profesore.

HETSON: Jak vám mohu pomoci, pane Dolingu?

EDDIE: Vlastně-- tak nějak mě napadlo, že bych vám možná rád poděkoval za pomoct s tou školou.

HETSON: Tak nějak tě napadlo... že bys mě možná rád poděkoval? Tvá výřečnost mě uvádí v úžas.

EDDIE: Jo, no, tak nějak mě napadlo, že bych vám možná rád poděkoval, ale teď, když slyším tón vaší odpovědi, mě napadá, že bych se na to celé měl možná vykašlat.

HETSON: No, to je tvá specializace, ne?

[Joey vstane a stoupne si mezi ně, než se něco může stát.]

JOEY: Fajn, vy dva. Neříkala jsem, že k tomu dojde?

EDDIE: Hele, on si začal.

JOEY: Dej mi vědět, až vychodíš třetí třídu. Mezitím, zkoušel vám jen říci "děkuju". Jedno prosté slovo. A věřím, že vhodná odpověď je "není zač," možná "hodně štěstí v dalším úsilí."

HETSON: Bla bla.

JOEY: Bla bla. Navrhuju, abys tohle "bla bla" přijal, protože to je to nejlepší, čeho kdy dosáhneš.

EDDIE: Bla bla.

JOEY: Bezva. Má práce tu skončila. Moh bys teď, prosím tě, odejít? Protože se obávám, že mi tenhle spontánní výlev citů brání v testový hře.

EDDIE: Bla bla.

JOEY: Fajn. Sbohem.

EDDIE: Dobrá. Čau.



[Paceyho kancelář. Jeho sekretářka se nakloní do dveří, aby mu řekla, že má telefon.]

SEKRETÁŘKA: Dawson Leery.

PACEY: Výborně. Hned ho přepojte.

[Na druhé straně drátu vidíme Dawsona, které u sebe v domě maluje nějaký pokoj na zeleno.]

PACEY: Dawsone. Co je, kámo?

DAWSON: Čau, Pacey, nic moc. Ehm, hele, přemýšlel jsem.

PACEY: Nech mě hádat. Jsi nervózní, co?

DAWSON: Nervózní? Kdo? Já? Tisíce dolarů ve hře na trhu, kterej, jak to chápu, může být popsán jedině jako celkově slabý? Ne-e. Kdo je tu nervózní?

PACEY: Fajn, co tohle? Prostě mi věř a slibuju, že všechno bude v pohodě. Už jsem tě někdy v minulosti zklamal? Vlastně víš co? Na to neodpovídej.

DAWSON: [zasměje se] Ehm, ale vážně, nejsem nervózní, já jen-- myslím, že je možná čas vyinkasovat zisk. Musím nakoupit spoustu filmu a jak to chápu, to bude můj největší výdaj, takže...

PACEY: Fajn, Dawsone, uděláme to takhle. Vím, že potřebuješ vydělat prachy a že je potřebuješ vydělat rychle, takže jsem je za tebe investoval do biotechnický společnosti jménem Stepatech. Mají zázračnou vakcínu proti chřipce, co právě teď schvaluje FDA, a na ulici se povídá, že to maj jistý. Takže když vydržíš ještě pár dní, slibuju ti, že to čekání bude stát za to. Bude to jak rozdíl mezi "El Mariachi" a "Mladýma mužema za pultem".

DAWSON: Fajn, to je aspoň žargon, kterýmu rozumím. Ehm... hádám, že co se týče "Mladých mužů za pultem" pokryl bych to. Žádal jsem o kreditky jak šílenej a dvě z nich mi dneska přišly.

PACEY: Řek bych, že to je to, co se obecně pokládá za znamení, příteli.

DAWSON: Možná jo. Možná jo.

PACEY: Fajn, takže jsme domluvení?

DAWSON: Co-- já nevím. Všechno je to pro mě španělská vesnice. Nevím, o čem k čertu mluvím, ale věřím ti. Dál mě informuj.

PACEY: Budu. Zatím, chlape.



[Před Worthingtonem. Později toho večera spolu Joey a Eddie jdou a povídají si. Joey skončila zkoušku.]

JOEY: Co za sadistu se ptá na takový věci jako manželský jméno Lolity, nebo den, kdy začíná "Gravitační duha"?

EDDIE: No, já nevím, Jo. Řek bych, že to přijde na to.

JOEY: Na co?

EDDIE: Na to, jestli jsi znala či neznala odpovědi na ty dvě otázky?

JOEY: Schillerová.

EDDIE: A?

JOEY: Pondělí.

EDDIE: Takže mluvíme o úplným zazáření, ne o pouhým částečným zazáření?

JOEY: Ne.

EDDIE: Ne.

JOEY: Zabodovala jsem v každým jednotlivým ulítlým faktu v Hetsonovo vesmíru. Takže? Oslavíme to nebo co?

EDDIE: Samozřejmě.

JOEY: No, a zahrnuje to oslavování něco jinýho než postávání?

EDDIE: Takže teď, když má užitečnost jako studijního partnera skončila, chceš hned skočit k předávání darů?

JOEY: Neříkal jsi, že je to překvapení?

EDDIE: No, dárek s překvapením.

JOEY: Ať už je to cokoli, už to bude?

EDDIE: Ehm... vlastně jo. Je to...

[Odkašle si a podá jí svůj batoh.]

EDDIE: Tady. Sám jsem to balil.

JOEY: Jo, to-- to vidím.

EDDIE: Nelíbí se ti.

JOEY: Ach ne. Já-- já-- já nevím co říct. Dáváš mi svůj batoh.

EDDIE: Joey, nejde o můj batoh. Koupil jsem to speciálně pro tebe. Víš, třeba je něco uvnitř. Měla by ses nejspíš kouknout.

JOEY: Měla bych se kouknout?

EDDIE: Jo. Jo. Pro případ, že je tam další úroveň-- dárku.

[Joey otevře batoh a vyndá knížku "Evropou za pět dolarů denně".]

JOEY: To nechápu.

EDDIE: Ta holka mi vždycky říkala, jak by se rozjela do Paříže. No, myslím, že je na čase, aby svá slova naplnila. A nemluvím jen o Paříži, Joey. Mluvím o Barceloně a Madridu a Vídni a Praze a všem. Omezením je nebe, Jo. A stačí jen, když řekneš ano.

JOEY: Myslíš to vážně?

EDDIE: Úplně. Chci, aby každá chvíle, co spolu tohle léto strávíme byla... památná. A řek bych, že nejlíp se to dá podniknout cestováním tam, kde jsou památky. Tak co říkáš?

JOEY: Panebože! Ano! Ano!

[Joey vyskočí a silně ho obejme.]



[Pekelná kuchyně. David přijde k baru a nakoukne oknem dovnitř, přičemž spatří Jacka, jak se baví s nějakým klukem. Na Davidově tváři se opět objeví výraz žárlivosti. David vejde dovnitř a ten kluk mezitím od Jackova stolu odejde.]

KLUK: Dobře, Jacku, uvidíme se pak.

JACK: Jo, zatím.

DAVID: Čau.

JACK: Čau. Díky, že jsi přišel.

DAVID: Čekal jsi dlouho?

JACK: Ne. Narazil jsem na jednoho kluka z přednášek sociologie.

DAVID: Jo, viděl jsem.

JACK: Hele, nebylo-- nebylo to tak, jak si myslíš, dobře? Bylo to úplně nevinný.

DAVID: Čímž naznačuješ, že tamten večer to nebylo.

JACK: Nedáváš mi vůbec šanci, víš to? Člověče, je to, jako bys vystavěl celou tuhle scénu, ještě než jsi sem vešel.

DAVID: Vlastně jsem měl dvě verze.

JACK: Nech mě hádat. Ta verze, kterou použiješ, je ta, kde jsem zlej?

DAVID: Jo. To ty sám, víš. Na Halloweenským večírku, kde jsme se poprvý potkali. Nechal jsi mě věřit, že jsi jeden z nesmrtelných.

JACK: No tak. Hele, jestli to nebudeš brát vážně-

DAVID: Já to beru vážně. Vážně jsem měl sen o Tomu Cruiseovi / upíru Lestatovi, kterej jsem musel uskutečnit, dokud jsem ještě mladej. A proto se s tebou rozcházím.

JACK: Cože?

DAVID: Jo. Jo, víš, muselo to přijít. Lhal jsem sám sobě-

JACK: Zadrž-- zadrž na chvilku. Jestli si myslíš, že tě odtud nechám takhle odejít, no tak, Davide. Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo.

DAVID: No, hádej co? Skončilo, takže to máš blbý, co? Nebo možná ne. Možná s toho nakonec vyjdeš lehko. Je to jenom mý srdce, který z toho vyjde byť jen trochu zlomený.

JACK: Proč takovýhle věci říkáš? Nebyl bych tu, kdybych nechtěl, aby to fungovalo.

DAVID: Jo, a nebyl bys tu, kdyby sis nezkoušej něco dokázat.

JACK: A co jako?

DAVID: Hele, Jacku... já chci, co chce každý. Chci být pro někoho důležitý. Možná to chceš taky, ale... pokud ano, upřímně, nevidím to, protože když se na tebe podívám, vidím někoho, kdo zapad do vztahu jen proto, že si myslí, že je to správný. Já nevím. Vím jen, že mi to nestačí. Takže... sbohem.

JACK: Počkej. Ty prostě odejdeš?

DAVID: Užij si léto, Jacku, a dej o sobě vědět.

[David odejde a Jack jen nevěřícně zírá.]



[Pokoj Joey. Eddie a Joey sedí na posteli, prohlížejí si mapy Evropy a v rukách mají turistické příručky.]

EDDIE: Takže nejdřív Praha a pak Budapešť? Nebo by dávalo větší smysl opačný pořadí? Nebo bysme mohli střední Evropu přeskočit a zůstat dýl ve Španělsku-- Espanola.

JOEY: Ne, Prahu nemůžem přeskočit. Musíme vidět hrady a taky to dlužíme Kafkovi a Milanovi Kunderovi.

EDDIE: Víš, asi budu muset použít pravidlo jeden spisovatelskej hrob na stát.

JOEY: No, to jaksi taksi není možný, ne?

EDDIE: Proč ne?

JOEY: Protože, až se dostanem do Paříže, jak vyberem mezi Proustem a Flaubertem?

EDDIE: Není to jeden a ten samej?

JOEY: Polib mě a slibuju, že nikdy neřeknu Hetsonovi, že jsi vyslovil takový rouhání!

EDDIE: Dohodnuto.

[Políbí se.]

JOEY: Ale pokud to fakt podnikneme, musíš o mně vědět ještě něco-- něco, co jsem ti nikdy neřekla.

EDDIE: Já už to vím. Vím, že chrápeš.

JOEY: Kromě mý lásky pro literaturu mám taky velkou a hlubokou náklonnost k vizuálnímu umění.

EDDIE: Jako co? Jako, ehm, David, Sistýnská kaple, Mona Lisa-- takovýhle věci?

JOEY: Ne, nemysli si, že vyvázneš jenom s renesancí. Mluvím o Picassovi v Paříži, Van Goghově muzeu v Amsterodamu-

EDDIE: Fajn, fajn. Chápu to. Chápu to. Takže říkáš, že chceš podniknout úplně všechno.

JOEY: Ano! Ano. No, všechno rozumný.

EDDIE: Rozumný?

JOEY: No, jo, chci říct, že bysme měli být praktičtí.

EDDIE: Ty chceš bejt praktická ohledně společnýho úprku?

JOEY: No, Eddie, společnej úprk není tak jednoduchej, jak se zdá v televizi. Věř mi. Už jsem to podnikla. A na podzim se vracíme. Začne nám škola. Budem úplně bez halíře.

EDDIE: No a?

JOEY: Tebe ta myšlenka neděsí?

EDDIE: Ne, ne tolik, jako myšlenka na nestrávení léta s tebou. Nebo nespatření tvý tváře, když poprvý spatříš Eifelovku, nebo Londýnskej most, nebo náměstí svatýho Marka v Benátkách. Víš, vždyť teď ani jeden z nás moc peněz nemá. Jsme bez halíře. No a? Začnem znova. Znova od startovní čáry.

JOEY: Ty v Kalifornii a já tady?

EDDIE: A kupa nezapomenutelnejch vzpomínek, co nám nikdo nikdy nevezme, ať už na tom budem finančně jakkoli.

JOEY: Eddie... já jen říkám, že... společnej úprk, ať se zdá ve svý době jakkoli romantickej a kouzelnej, nic nevyřeší, jasný? Takže ať už utíkáš od čehokoli, ať už jsou to okolnosti, zeměpisná poloha, osud, jiný člověk, až se vrátíš, vždycky to tam bude.

EDDIE: Fajn, tak co bys na vyřešení těch problémů navrhovala, Joey? Co chceš dělat? Prostě ignorovat příležitosti, co nám skříží cestu?

JOEY: Ne! Já jen-- jen zkouším být praktická.

EDDIE: Což znamená přesně co?

JOEY: Možná bysme měli počkat. Víš, trošku zvolnit.

EDDIE: Zvolnit?

JOEY: Jo. Možná jeden nebo dva měsíce pracovat a pak jet.

EDDIE: Joey, prací strávíme zbytek našich životů.

JOEY: Jo, a na tenhle výlet máme celý léto. Nikdo neříká, že musíme jet zítra.

EDDIE: Já to říkám.

JOEY: Cože?

EDDIE: Ty-- ty to ve skutečnosti nechceš podniknout, viď?

JOEY: Samozřejmě, že to chci podniknout.

EDDIE: Jo, ale jenom za tvých podmínek.

JOEY: No, a za čích podmínek to mám jako podniknout, Eddie? Chci říct, že pokud úplně převrátím svůj život kvůli šanci-

EDDIE: Panebože. O čem to mluvíš? Převrátíš život? Já tě nežádám, abys převrátila svůj život, Joey. Mluvím tu o jednom létě. Žádám tě jen o jeden skok. Odjeď se mnou.

JOEY: Á, jako v "Saul Bellow" nebo "Na cestě"? Eddie, jsou to jen příběhy-- básně. Malý kousky nereality, na kterých nemáme zakládat naše životy. Nakonec se vždycky musíme vrátit a čelit skutečnýmu světu.

EDDIE: Tak co? Co uděláš? Chceš tu jen celej život sedět a doufat, že za tebou přijde svět? Protože podstata těhlech příběhů, Joey, je, že životy lidí-- jejich skutečný životy-- začínají, když vstoupí do světa. A když to uděláš, když do toho skočíš po hlavě, možná svět změníš, možná ne, ale jde o to, že to změní tebe. A to mají lidi na mysli, když mluví o dospívání.

JOEY: Tak co? Když s tebou chci být, mám vyhodit všechny svý předchozí životní zkušenosti oknem? Mám přestat být tou, kterou jsem?

EDDIE: Kým jsi, Joey, není nějaká vystrašená holčička, co se bojí chopit jakýkoli příležitosti, která se bojí někoho skutečně milovat, protože se bojí riskování bolesti. To tě jako člověka nedefinuje. Nebo možná ano, víš? Možná--možná jsem se zbláznil. Možná jsi mě jenom zaslepila.

JOEY: Skončil jsi? Nejspíš by sis měl dneska najít jiný místo ke spaní.

[Eddie si vezme kabát a odejde.]



[Paceyho práce. Pacey tam přijde s kufříkem a kafem v ruce a všimne si, že je tam hrobové ticho. Nikdo nemluví, nikdo netelefonuje.]

PACEY: Čau, lidi.

[Pacey spatří v zasedačce Riche se spoustou papírů rozházených po stole. Rich telefonuje a Pacey se k němu vydá.]

RICH: Věř mi, je to tu jak v márnici. Hele, já taky dostal přes zadek. Dobrá. Brzy ti zavolám. A udělej mi laskavost. Drž se od otevřených oken. Nechci slyšet o tom, jak tě museli seškrabávat z chodníku.

[Muž na druhé straně drátu mu zavěsí.]

RICH: Nemyslel si, že je to vtipný.

PACEY: To se divím. Co se tu sakra stalo, Richi?

RICH: Zaprvý, jdeš pozdě. Kdy jsi sakra byl? Á, zapomeň na to. Nechci slyšet o tvých sexuálních zážitcích s Lois Laneovou. Už takhle mám dostatečnou depku.

PACEY: Myslím to vážně. Co se děje?

RICH: Co si sakra myslíš, hlupáku? FDA vydala ráno verdikt. Zatracený zamítnutí.

PACEY: Ale, Richi, říkal jsi, že Stepatech je tutovka.

RICH: Jo, no, to všichni. Ukázalo se, že Rogerova zázračná vakcína proti chřipce měla pár nepěknejch vedlejších účinků, u kterých si FDA nepřeje, aby v týhle chvíli postihli americkou veřejnost.

PACEY: Richi, to je katastrofa.

RICH: Klídek, zelenáči. Viděl jsem horší. Přišel jsem o víc. Dostanem se z toho. Vyděláme jindy.

PACEY: Vyděláme jindy? Stepatech jsem vtloukal do hlavy svým klientům po šest měsíců.

RICH: Pacey, makléřský pravidlo-- biotechnický akcie jsou riskantní, zvlášť v těhlech dnech. Budou na tebe dneska křičet a ječet, ale není to tvá vina. Je to jen profesní riziko.

[Pacey si náhle uvědomí, co se stalo, a tvrdě ho to zasáhne.]

RICH: Člověče, jsi v pořádku? Vypadáš, že se složíš.

PACEY: Ne, budu v pořádku.

RICH: Poslouchej... zhluboka se nadechni. Vrať se do svý kanceláře. Nejspíš teď musíš vyřídit stovku telefonátů. Vyslechni je, buď starostlivej, buď soucitnej, buď silnej. A pamatuj. Dostali se do toho sami, ty za to nemůžeš. Chápeš? Teď odtud zmiz. Dej se do práce.



[Hetsonova pracovna. Joey sedí na židli před stolem, když vtom tam vejde Heston s testy v ruce.]

HETSON: Takže, Potterová... je to tu zas, zpátky tam, kde jsme začali. Konzultant... studentka... a pořád se nemáš k určení oboru.

JOEY: Nechtěla jsem vám poskytnou satisfakci, ale... angličtina.

HETSON: Angličtina.

JOEY: Jo. Chci říct, že to později vždycky můžu změnit na mořskou biologii, ale... můžu teď jít?

HETSON: Copak? Žádný zájem o společné vzpomínání?

JOEY: Ani ne, ne. Mám v téhle chvíli na starosti jiné věci.

HETSON: Jo, ehm... poprvý, co jsi sem za mou přišla, jsi měla narozeniny, že?

JOEY: Narozeniny?

HETSON: Jo.

JOEY: Byl to den před mými narozeninami.

HETSON: Tak jaký byly?

JOEY: Moje narozeniny?

HETSON: Jo. Promiň, že jsem ti nic nedal.

JOEY: Víte co? Uvědomuju si, že je to pro vás velmi vzrušující, posadit si mě a připomínat mi, jak jsem promarnila rok života a nezúročila svůj akademický potenciál. Ale...

[Hetson jí podá její test.]

HETSON: Ty jsi víc než zúročila svůj akademický potenciál, Joey.

JOEY: Jedna mínus? To znamená...

HETSON: Spolu se všemi písemkami tohoto semestru je to celkově za tento rok za tři plus. Jen těsně nad průměrem. Máš s tím problém?

JOEY: Ne. Ne.

HETSON: Víš, smutný je, že jsem ti málem dal jedničku. Dlouho jsem to zvažoval a pak... nakonec jsem shledal tvou esej o "Hlavě-22" trošku ponurou.

JOEY: Shledal jste jí ponurou?

HETSON: Je to příběh o naději, Joey. Ten muž, tváří v tvář absolutně absurdním lidským podmínkám, je vystrašený až do morku kostí. Drží se víry. Zvolí si život. Tady. Strana 461. Přečti tu zatrženou část.

[Podá jí knížku.]

JOEY: "Budou se muset sakra snažit, aby mě tentokrát chytili. Budou se sakra snažit. A i když mě nenajdou, co je to za život? Vždycky budete sami, nikdo nikdy nebude na vaší straně a vždycky budete žít v nebezpečí zrady. Tak teď žiju. Ale nemůžete se otočit zády k vašim závazkům a utéct od nich, to říkával major Dandy. Je to tak negativní. Je to zbabělé. Yossarian se s optimistickým opovržením zasmál a zavrtěl hlavou. Já neutíkám před svými závazky. Utíkám k nim. Není nic negativního na útěku za záchranou života."

[Joey se uvědomí, co tím chtěl autor říci.]

HETSON: Jak jsem říkal při přednášce, spousta kritiků shledává ten moment příliš sentimentálním. Autor naplno zasahuje a dodává do amorálního příběhu morálku. Rozpačitá zrada vší té temné komedie, která se odehrávala předtím. Ale já? Mně se to vždy celkem líbilo. Má to takovou milou, optimistickou příchuť. Chápeš, co chci říct?

JOEY: Ano, chápu.

[Joey se zvedne ze židle.]

HETSON: Promiň, zdálo se, že jsem skončil?

JOEY: Právě teď musím jaksi někde být. Můžeme v tom pokračovat příští semestr.

HETSON: Ty si upřímně myslíš, že tě někdy nechám znovu chodit na nějakou z mých přednášek?

JOEY: Ne. Vy si upřímně myslíte, že bych si někdy znovu zapsala nějakou z vašich přednášek? Ale potřebuju konzultanta.

HETSON: A byla bys ráda, kdybych to byl já?

JOEY: Ano, byla. Protože je mým nejtoužebnějším přáním nadále vás mučit až do toho dne, kdy konečně tuhle instituci opustím.

[Podá mu knihu, ale než si jí může Hetson vzít, zase ruku stáhne.]

JOEY: Ale pokud se stane, že váš po zbytek života už nikdy nespatřím, bude to taky fajn. Čau-čau.

[Podá mu knihu a odejde.]



[Před kancelářskou budovou Paceyho. Pacey tam sedí se Sadií, mluví spolu a pijí kávu. Sadia se pokouší skleslého Paceyho povzbudit.]

SADIA: Takže máš duši. A když si pomyslím, že jsem předpokládala, že jsi další z ochočenejch žraloků Riche Rinaldiho.

PACEY: Sadio, právě jsem zklamal nejlepšího kamaráda. Celej den je mi špatně od žaludku. A Rich měl pravdu, zbytek mých klientů věděl, do čeho jde. Ale Dawson mi svěřil celoživotní úspory a já o ně všechny přišel. Jak jsem to moh dopustit?

SADIA: To se stává pořád. Takový je úděl makléře.

PACEY: No, to neberu. Musím to napravit.

SADIA: Vadilo by ti, kdybych ti položila pár otázek?

PACEY: Klidně.

SADIA: Na záznam? Fajn, ehm... možná později?

PACEY: Později, jo. Řek bych, že později bude asi lepší.

SADIA: Díky. Ale ne dneska večer. Už mám plány.

PACEY: Nech mě hádat, kluk?

SADIA: Vlastně snoubenec.

PACEY: Snoubenec? Vážně? A je to čím dál tím horší a horší.

SADIA: Ne, to-- je to takovej ten vztah na dálku, víš, a je to tak trochu nudný a-- chápeš?

PACEY: Jasně. Pokud je to nudný, tak je všechno v pohodě. No, bylo to fajn, dokud to trvalo, řek bych.

[Sadia ho políbí na tvář.]

SADIA: Když si budeš chtít promluvit, tak mi zavolej.

PACEY: Jasně. Jasně.

[Sadia odejde a Pacey tam sedí a přemýšlí.]



[Linka pomoci. Jen vyřizuje telefonát, zatímco Jack sedí na jedné z pohovek a kouká do zdi. Jen na něj starostlivě pohlédne.]

JEN: Není zač. Ahoj.

[Jen zavěsí a jde k Jackovi.]

JEN: Čau.

JACK: Čau.

JEN: Buď jsi prolít u zkoušky, nebo to včera večer nešlo tak dobře, jak jsi očekával.

JACK: Ty víš, že o školu jsem se nikdy až tak nezajímal.

JEN: Mrzí mě to.

JACK: Není to tvá vina. Myslíš si, že jsem s Davidem chodil jenom proto, abych si něco dokázal.

JEN: A co by sis měl dokázat?

JACK: Jen abych se dokázal, že jsem toho schopnej, že jsem schopnej bejt ve vztahu. Víš, mít kluka.

JEN: Já nevím. Máš pocit, že si to musíš dokazovat?

JACK: Jo. Kdo chce bejt pětatřicetiletej chlápek, co bydlí sám, pořád chodí do barů a hledá toho pravýho?

JEN: Ale no tak. Je ti dvacet. Dokonce nejsi ani dost starej, abys do těch barů legálně chodil, nemluvě o tom, aby ses strachoval o svý smutný, osamělý já.

JACK: Jo, to říká holka, co se osobně znala s půlkou vyhazovačů v New Yorku.

JEN: Hele, jde mi o to, že si nemyslím, že všichni potkají lásku svýho života jako teenageři. Nebo v pětadvaceti. Nebo dokonce i v pětatřiceti. Ale to neznamená, že přestaneš hledat a doufat. Protože toho člověka potkáš, a až ho potkáš, řekla bych, že to budeš vědět.

JACK: Ty skončíš se CJem. Víš, David říkával, že ví, že vám to vydrží, protože jsi mu dala naději.

JEN: Já?

JACK: Jo. Chci říct, mně si dala naději. Je to tak, ne? Našla sis někoho, kdo tě činí šťastnou. Někoho, kdo není gay.

JEN: Jo, no, trošku je gay, i kdyby jen v sedmým slova smyslu. Činí mě šťastnou. I když je mi na draka. Víš, rozdělila bych o něj s tebou, kdybych mohla.

JACK: Díky, ale to není nutný.



[Paceyho kancelář. Pacey právě dokončil jeden z mnoha telefonátů a volá na sekretářku.]

PACEY: [povzdechne si] Kdo nám zbývá, slečno Seaterová?

SLEČNA SEATEROVÁ: Jen Dawson Leery. Mám mu zavolat? Pacey, mám mu zavolat?

[Pacey vstane a jde najít Riche, který se chystá k odchodu.]

RICH: Ne, ne. Nezdržíš mě tu. Večer mám svý vlastní super rande. Přiznám to. Zostudil jsi mě, Wittere. Teď budu muset trávit noci doháněním svýho zatracenýho chráněnce.

PACEY: Fajn, to je bezvadný. Já jen-- chci se tě požádat o jedno, než půjdeš.

RICH: Pokud se tu nerozpláčeš a já tě nebudu muset utěšovat.

PACEY: Slibuju.

RICH: Tak co je, chlapče?

PACEY: No, jen jsem přemýšlel, jestli bys mi nemoh vypomoct. Půjčit mi trochu peněz.

RICH: Děláš si srandu, že jo?

PACEY: Ne. Kéž bych si dělal, ale... nemáš ponětí, jak je pro ně těžký tě o to žádat, Richi, ale před pár týdny za mnou přišel kamarád a chtěl velmi rychle zdvojnásobit peníze. Tak jsem je všechny vložil do Stepatechu.

RICH: To byl stupidní tah, Pacey. (pozn. Petra: Rozdělování investic je něco jako první makléřský zákon.)

PACEY: Ale chtěl si vybrat zisk a já mu řek, aby to nedělal, řek jsem mu, aby mi věřil a chvíli počkal, a ten kluk je můj nejstarší a nejbližší kamarád z dětství. Nemůžu ho takhle zklamat, Richi.

RICH: Už se stalo, Pacey.

PACEY: Ne, myslím to vážně. Chci mu jen vrátit původní investici. A pak ti to vrátím, jakkoli budeš chtít.

RICH: A co ty? Co se stalo s tvýma prachama?

PACEY: Nic mi nezbylo. Všechno, co jsem měl, bylo v Stepatechu. Mám teď, já nevím, asi tak tři sta babek.

RICH: Víš, to je zábavný. Jsi tak dobrej ve svý práci, jsi tak sebejistej, někdy zapomínám, jak mladej a hloupej jsi.

PACEY: Prosím, Richi, potřebuju teď tvou pomoct, ne kázání, ano?

RICH: Myslím, že potřebuješ kázání. A řeknu ti, cos měl hned říct svýmu kamarádíčkovi. Ne.

PACEY: To je celý? To je všechno, co mi řekneš? Přijdu za tebou, ztrapním se a ty prostě řekneš ne?

RICH: Přesně tak, jo.

PACEY: [zasměje se] Víš, Richi, někdy jsi tak dobrej ve svý práci, že zapomínám, jak necitlivej vůl jsi.

RICH: Pracuješ pro mě. Jsem tvůj šéf. Pozor na to, co říkáš.

PACEY: Fajn, Richi, jen tě žádám o tuhle jednu laskavost! Poprvý a naposledy!

RICH: Já... neprokazuju... laskavosti, Wittere.

PACEY: Proč ne? Protože bůh odpusť, kdybys musel na vteřinu zanechat rutiny Gordona Gecka? Bylo by to pro tebe tak snadný, chlape. Pomoz mi!

RICH: Pomoct ti?! Dal jsem ti práci, Wittere! Dal jsem ti šanci uniknout z podřadný existence a po celou dobu jsi mi byl zatracenou osinou v zadku. Tak mi pověz, proč bych ti měl pomoct? Vezmi si tohle pero. Vezmi se ho, Wittere, a zapiš si dnešní datum. Protože od tohohle dne nebudeš nic. Jsi nula a ztroskotanec a zasloužíš si všechno, co- uf!

[Pacey mu dá pěstí a začnu velkou pěstní rvačku.]

RICH: Skončilo to, Pacey. Neboj se... máš padáka. To jsi stejně celou dobu chtěl. Ztroskotanče.



[Pokoj Joey. Audrey sedí na kraji postele a čte si "Evropou za pět dolarů denně", když vtom tam přijde Joey.]

AUDREY: Jsem všema deseti za cestu do Evropy, ale nechápu, proč by to někdo chtěl podniknout za pět dolarů denně. Za pět dolarů se ani nekoupíš v Dublinu pintu Guinnesse.

JOEY: Na studijním zavírají za deset minut. Tohle není seznam přednášek.

AUDREY: Já vím. Ale všechny přednášky v letní škole vypadají tak nudně, Joey! Kdo to říkal, že si nikdy nezapíše přednášku, na který se musí číst Beowulf?

JOEY: Já.

AUDREY: Já hloupá. Myslela jsem, že to byl Woody Allen.

JOEY: Audrey, jestli se neplánuješ zapsat do prváku na vejšce v Santa Monice, měla by sis radši pospíšit.

AUDREY: Dobrá. Dobrá.

JOEY: A můžeš mi podat tu knížku? Musím se připravit na výlet.

AUDREY: Cože?! Kdy ses rozhodla jet?

JOEY: Teď.

AUDREY: Joey Potterová, jsi plná překvapeních. Ciao, bella!

[Audrey odejde a Joey si chce zatelefonovat, když vtom si všimne na telefonu obálky. Vyndá z ní lístek a čte.]

EDDIEHO HLAS: "Milá Joey, jak víš, nejsem dobrý v dávání sbohem, ale myslím, že to je ono. Tentokrát skutečný. Protože i když jsem si myslel, že chci, abychom mi dva byli spolu, hádám, že víc chci být jedním z těch lidí, kteří prožívají každý okamžik bez nerozhodnosti a bez výčitek. Někdo, kdo si dovolí vyrušit vesmír bez myšlenky na následky. A ty jedním z těch lidí nejsi, alespoň ještě ne. Možná mi jednoho dne ukážeš, že se mýlím. Doufám, že ano. Ale kdo ví? Možná se lidé nemohou změnit. Možná jsme odsouzeni zas a znova opakovat stejné chyby, ať už se snažíme jakkoli usilovně. Vždy doufám v happy end. Jak moc je to šílený? Dej na sebe pozor."

[Scéna přejde na záběr Paceyho, jak jde k Dawsonovu domu. Vzhlédne na nebe a sbírá odvahu říci Dawsonovi, že přišel o všechny jeho peníze.]

[Zatmívačka a závěrečné titulky.]