Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 616 - To bylo tehdy

Anna Fricke, překlad: Petr Říhánek


[Paceyho byt. Pacey sedí na gauči před opravenou televizí a rychle přepíná kanály. Pak vstane, dojde k oknu a pohlédne na Pekelnou kuchyni přes ulici. Vypne televizi, vezme si kabát, zamíří ke dveřím a otevře je. Na druhé straně stojí Joey, která se právě chystala zaklepat.]

JOEY: [odkašle si] Špatný načasování? Jdeš pryč?

PACEY: Ehm, ne. Je to... kosmický načasování. Šel jsem za tebou.

JOEY: Fakt?

PACEY: Jo. Jo. Já, ehm, jsem doufal, že můžem trapně postávat ve dveřích, což se, ehm, bezvadně daří.

JOEY: Není to trapný, Pacey.

[Dlouhé ticho.]

JOEY: [povzdechne si] Co kdybych šla dál?

PACEY: Bezva nápad. Pojď dál. Ehm... můžu ti něco nabídnout? Chceš něco k pití?

JOEY: Ehm, ne, v pohodě.

PACEY: Máš, ehm, máš hlad?

JOEY: Víš co by bylo hezký?

PACEY: Pizza? Sranda. Sám jsem vlastně pomyslel na pizzu.

JOEY: Bylo by hezký, kdybysme mohli přestat s těma zdvořilostma.

PACEY: Á. Víš, vlastně jsem rád, žes to řekla, protože jsem tě plánoval týdny citově vydírat. Jen jsem si chtěl bejt jistej, že jsi pro.

JOEY: Pacey.

PACEY: Dobře, končím. [zasměje se]

JOEY: Lituješ toho?

PACEY: Který části?

JOEY: Lituješ, že jsi mi řek, co jsi řek?

PACEY: Řek bych, že to ve skutečnosti záleží na tom, jestli ty lituješ, že jsi to slyšela.

JOEY: Člověk těžko může litovat, že slyší něco, co už měl hluboko v mysli. Ale... myslím, že lituju reality jako... celkovýho konceptu.

PACEY: Vážně?

JOEY: Vzpomínáš si na čtení gamebooků v dětství?

PACEY: No... [zasměje se]... oba víme, že do devátý třídy jsem byl pěkně typickej negramot.

JOEY: Jasně. Fajn. No... já jo, ale... podváděla jsem. Kdykoli se kapitola nevyvíjela tak, jak jsem chtěla, ani jsem jí nedokončila. Prostě jsem se vracela na začátek, dokud... jsem nedospěla k happy endu.

PACEY: Jo. To dělá každej.

JOEY: Jo, ale není tu úplně realistickej způsob žití.

PACEY: Ale--počkej, co tě vede k tomu, že jeden nesprávnej krok zničí celej náš příběh?

JOEY: Minulost.

PACEY: Ano. To bylo tehdy. Joey.... vážně, teď jsme starší. Když se mi nebude líbit tvá volba, neuteču ze dveří.

JOEY: Fajn. No, takže... čeho se bojíš?

PACEY: Že tahle--tahle celá... možnost je ve skutečnosti jen nehezkej trik.

JOEY: Tahle kapitola se mi nelíbí. Je příliš negativní.

PACEY: No... asi se jen pokouším nadhodit nejhorší možný scénáře, protože se chci ujistit, že jsme dospěli natolik, abysme spolu mohli být bez neustálýho opakování minulosti. Protože... já bych opravdu rád nahlíd do naší budoucnosti.

[Joey se posadí na gauč a Pacey do křesla naproti ní.]

JOEY: Chceš čistý stůl.

PACEY: No... ano a ne. Jen nechci, abysme se vraceli k tomu, co jsem udělal v minulosti.

JOEY: No... shodnem se, že ty a já.... jsme řekli-- a udělali věci, kterých... litujeme, ale... změnili jsme se, ne?

PACEY: Jo. Jo.

JOEY: [povzdechne si]

PACEY: [povzdechne si] Takže já... budu o pár věcech přemýšlet. A... ty taky budeš přemýšlet. A měla bys teď nejspíš jít, než ztratím schopnost zřetelně přemýšlet.

JOEY: No... fajn. Ale... Pacey, já ti nevím. Chci říct, nemyslíš si, že... je tohle trochu příliš delikátní, aby se to podniklo bez plánu?

PACEY: Plán. No... ehm, víš, já... [zasměje se] oceňuju skutečnost, že jsi otrokem strukturality, ale nejsem si jistej, jak naplánovat život měnící rozhodnutí.

JOEY: C-co jsem myslela-

PACEY: [zasměje se]

JOEY: Je, že... víš... mohla bych ti zavolat, nebo ty bys moh zavolat mně a vidělo by se-

PACEY: Jasně. Jako bych někdy potřeboval výmluvu.

[Jsou velmi blízko u sebe. Pacey se pomalu nakloní k polibku, ale ještě než se jejich rty setkají, Joey uhne hlavou.]

JOEY: Měla bych jít.

PACEY: [odkašle si] Jasně.

JOEY: A co s tou pizzou?

PACEY: No, to by byl úplně jinej příběh.



[Úvodní titulky]



[Worthington. Joey a profesor Hetson jdou společně do třídy a Hetson se jí pokouší přesvědčit, aby mu pomohla.]

HETSON: No tak, Potterová. Jistě víš, jak je těžký opatřit si rande s někým ze sociologie. Tyhle ženy jsou kluzké a vybíravé a dívají se na mě, jako bych byl poslední stádium neúspěšného moderního muže.

JOEY: Myslela jsem, že od poslední katastrofy jste to se ženami vzdal.

HETSON: Vzdal, zvláště po tolika času stráveném s Harley a uvědomění, jak ďábelské je od narození hezčí pohlaví, ale přiznejme si to, pokud to neudělám teď, zemřu v tom starém domě úplně sám. Tak co říkáš? Třeba tak v půl čtvrté, můžete se učit a já se můžu pokusit najít košili z tohohle desetiletí.

JOEY: Fajn. Jo? Ale z toho celého randění nemám dobrý pocit. Myslím, že je načase, abyste nahlédl pod vlastní střechu.

HETSON: Jsi tak chytrá od té doby, co tě vzdálenost osvobodila. Hele, a já taky ještě nemám dobrý pocit ze svěření ti Harley do péče. Poslední dobou je extra praštěná. Řekl bych, že jede v drogách.

JOEY: Říká se tomu hormony. Já bych si s tím nedělala starosti.

HETSON: Já--já si o ní dělám velký starosti. Ona--ona má fotky kluků na stropě nad postelí. Chci říct, proč tam, Potterová? Jakýmu účelu mají sloužit ty obrázky v týhle konkrétní lokaci?

JOEY: Pane profesore, Harley je úplně normální. Člověk by se mohl i bát, že je klišé.

HETSON: Nelíbí se mi, jak to zní - normální dívka. Hodně z nich jsem zkazil a udělají cokoli, aby normální nebyly. Chci, aby byla víc jako ty. Víš, snaživá, sečtělá, se sklonem k tomu mít kluky, co bydlí na druhým konci země.

JOEY: Díky.

HETSON: Takže, žádní kluci v domě, volající do domu, nebo zpomalující, když jdou kolem domu.

JOEY: Měl byste si raději dávat pozor, víte? Na sexuální deviace Harley možná ani nepomyslela, ale buďte na ní takto přísný a uvědomí se, že existuje cosi zábavného a nevhodného, o co přichází.

HETSON: Jo, já už jsem akceptoval, že jsem bezmocný vůči středoškolskému alfa samci. Sám je nezvládnu, takže kolem domu vybuduju vodní příkop. A co ty? Měla jsi na střední kluka, ne? Jaký byl?

JOEY: Lidé se mění.

HETSON: V půl čtvrté, Potterová. Hele, a nech svou otevřenou mysl doma. Nechci, abys Harley pošpinila řečma o tom, že svobodná vůle probouzí v lidech to nejlepší a tak.



[Capesideská střední. Dawson stojí před vchodem a vzpomíná, když vtom k němu zezadu přijde pan Gold - učitel filmové třídy z 1.série.]

PAN GOLD: Dawsone Leery, tohle je tvůj život.

DAWSON: Přesně na to jsem právě myslel. Jak se máte, pane Golde?

PAN GOLD: Sureálnosti stranou, fajn. Díky, že jsi dnes přišel, Dawsone. Studenti jsou pořádně natěšení. Dal jsi jim naději na únik.

DAWSON: Á, takže oni se nezamysleli, proč jsem se vrátit.

PAN GOLD: Řekl bych, že předpokládají, že jsou jen zastávka mezi projekty.

DAWSON: To by bylo fajn.

PAN GOLD: Nejde to?

DAWSON: No... řekněme jen, že jsem se pokoušel přijít na způsob jak říct těm dětem jak uspět a rozhodl jsem se skouknout všechny své staré filmy. Přemýšlím, proč jsem nešel na práva.

PAN GOLD: Zdá se, že jsi připravený převzít mou třídy. Pojďme, Dawsone.



[Paceyho práce. Pacey končí telefonát s klientem.]

PACEY: Ne, Marty, díky, věř mi. Fajn. Brzy ti zavolám. Teď tě přepojím na sekretářku. Jasně. Měj se.

[Pacey zavěsí a zabzučí interkom.]

INTERKOM: Pane Wittere?

PACEY: Jo, Liz? Co pro mě máš?

INTERKOM: Na lince jedna máte hovor. Myslím, že je to-

PACEY: Fajn, díky.

[Pacey zvedne telefon.]

PACEY: Haló? Pacey Witter. Co pro vás můžu-- čau, jak je? Dobře, ehm, v jaký jste nemocnici? Aha. Brzy jsem tam. Dobře. Čau.



[Capesideská nemocnice. Pacey tam spatří Douga, který si zrovna mne oči, a vyrazí k němu.]

PACEY: Dougu, Dougu, čau. Kde je?

DOUG: Právě je dole na nějakých testech, ale drží se. Alespoň tedy chodí. Všechny ostatní jsem poslal domů. Máma byla unavená a já se jí vůbec nedivím.

PACEY: Tohle je jeho pokoj?

DOUG: Jo. Jo. Hned se vrátí.

PACEY: Ehm, Dougie, co je se staříkem? Tohle je předpokoj do márnice nebo co?

DOUG: Pacey, prostě si sedni, jo?

PACEY: Proč jste mu neopatřili soukromej pokoj?

DOUG: Hele, zkusili jsme to, jasný? Byly obsazený. A jaksi nebyl čas se o tom hádat.

PACEY: No, teď čas je, ne? Jaký testy mu vůbec dělej?

DOUG: Jen běžný testy, Pacey.

PACEY: Byl to infarkt?

DOUG: Ne, ne tak úplně. Říká se tomu akutní arytmie. Ty medicínský věci mi moc neříkaj-

PACEY: A koho tady teda můžu sehnat, kdo sakra ví, o čem mluví?

DOUG: Víš co, Pacey? Rád bych se posadil a do všeho tě zasvětil. Vlastně jsem přesně to měl v úmyslu, ale ty tu nebudeš vybuchovat a obviňovat mě, že nevím o čem mluví, jelikož jsem tu byl celej den.

PACEY: Hele, Dougu, byl bych tu dřív, kdybys mi zavolal dřív.

DOUG: Promiň, ale jaksi na to nebyl čas. Pokoušel jsem se uchránit od nervovýho zhroucení naší matku a sestry, zatímco se dívaly, jak s naším otcem uhání sanitka. Takže se omlouvám, jestli s tím mám wallstreetskej poskok problém, ale někteří z nás se soustředili na důležitější věci, jako na skutečnost, aby táta přežil.

[Rozzlobený Doug se otočí a odejde.]



[Třída pana Golda. Dawson a žáci právě dokončili sledování Toddova a Dawsonova filmu. Dawson zastaví film a ozve se tlumený potlesk]

DAWSON: Takže... nějaké otázky?

STUDENT: Todd Carr je člověk, co ve skutečnosti režíroval ten film, že?

DAWSON: Jo. Jo. Režíroval všechno. Až na-- až vlastně na závěr, který je dost drasticky jiný--

GEORGE: Todd Carr je režisér známý odvážně odhalenými klipy a příležitostným krvákem, ale vy jste spíše sentimentální realista, že?

[Dawson pohlédne na pana Golda, který se usmívá.]

DAWSON: To se povídá na ulici?

PAN GOLD: Využil jsem příležitost ukázat žákům kopie tvých ranných prací. Víš, pro takové menší srovnání a kontrast.

DAWSON: Mm-hm.

GEORGE: Takže když stojíte tváří v tvář jinému stylu, záplatování díla někoho jiného, není těžké do toho nedat moc ze sebe?

DAWSON: Naštěstí jsem poznal Todda tak dobře, pracovali jsme spolu tak dlouho, že jsme jaksi začali sdílet společnou vizi.

GEORGE: Myslíte, že to byla dobrá věc vzhledem k tomu, že ten film šel rovnou na kabel? A vy jste nechodil do filmové školy, že?

DAWSON: Ne, nechodil. Woody Allen odešel z newyorské univerzity. Takže, vše záleží na tom, jak se chcete učit.

[Zazvoní zvonek.]

[Žáci odcházejí ze třídy a George se zastaví a čeká u Dawsona, dokud všichni neodejdou.]

GEORGE: Zdravím.

DAWSON: Ahoj.

GEORGE: Máte minutu nebo osmnáct?

DAWSON: Ehm, jo. Jistě. Promiň. Jak se jmenuješ?

GEORGE: George. Opravdu rád bych vám ukázal svůj film. Doufám, že to nevadí. Pan Gold říkal, že by to mohl být dobrý nápad.

PAN GOLD: Osobní látka.

DAWSON: Moc rád. Řeknu ti co. Dej mi deset minut a pak, ehm, se na něj tady podíváme... jestli nemá pan Gold nic proti.

[Dawson se podívá na pana Golda, který přikývne.]

GEORGE: Bezva. Díky, pane Leery.

DAWSON: Prosím vás, řekněte mi, že mi právě neřekl pane.

PAN GOLD: Já jsem Ben, mimochodem.

DAWSON: Docela číslo-- tenhle George. Myslí si, že všechno ví. Musí to být při vyučování pěkné kvítko

PAN GOLD: Dawsone, čekal jsem šest let, aby sis tohle okusil, a mělo to cenu. Ještě jednou díky.



[Pokoj Harley. Harley sedí na posteli, něco si píše a poslouchá u toho rádio, které běží poněkud nahlas, když vtom Joey otevře dveře a vejde dovnitř.]

[Joey vypne rádio.]

HARLEY: Á, prosím, ne. Slyším vlastní myšlenky, když je takhle ticho. Děsí mě to.

JOEY: Taky bych byla vyděšená, kdybych měla napsat esej, kterou si chtěl tvůj táta přečíst, až se vrátí domů. Vlastně jsem se kvůli takový věci děsila mnohokrát. Kolik máš stránek?

HARLEY: Všechno je to tady.

[Harley si ukáže na hlavu.]

JOEY: Jasně. Harley, musíš se mnou spolupracovat. Ničeho se nedobereš, když budeš tátu pořád rozčilovat.

HARLEY: Proč se tak staráš?

JOEY: No... když nad tebou ztrácí kontrolu, cítí nutkání mít moc nad všema ostatníma. Takže... jsi chytrá holkaa. Za půl hodiny chci vidět úvod.

HARLEY: Jak víš, že jsem chytrá?

JOEY: Protože už jsi unavená životem. Což se jen zhorší, když strávíš mládí zavřená v tomhle pokoji. Tak do toho.

[Joey odejde a zavře za sebou dveře. Harley zapne rádio a o chvíli později se otevře skříň a vypadne z ní nějaký kluk.]

HARLEY: Hezký, Patricku. Fakt hezký.

PATRICK: Promiň. Samým vzrušením jsem to tam se všema tvýma holčičíma věcma nemoh vydržet.

HARLEY: Mám tam lyže, cvoku.

PATRICK: Pořád voní po holce.

[Patrick skočí na postel a začne Harley líbat, když v tom vejde dovnitř Joey, přistoupí k rádiu a vypne ho.]

JOEY: Přece jenom musím-

[Joey se otočí k Harley a spatří Patricka.]

HARLEY: Tohle je Patrick. Můj... studijní partner.

[Joey na ně jen nevěřícně zírá.]



[Nemocniční čekárna. Pacey je u automatu, zatímco Doug spočívá v jednom z křesel u televize. Pacey přijde k Dougovi se dvěma pohárky kafe.]

PACEY: Tady máš kafe.

[Doug si vezme kafe.]

DOUG: Přestěhovali ho.

PACEY: Jo. Sehnal jsem mu soukromej pokoj.

DOUG: Jak jsi toho dosáh, podstrčil dvacku? No, to je jeden způsob, jak to vyřešit, řekl bych.

PACEY: Dougu, omlouvám se. Celou cestu sem jsem byl mimo, přemýšlel jsem o možnostech a... oceňuju, že jsi tu byl celej den. Mrzí mě to, chlape. Jenom jsem měl nervy k prasknutí.

DOUG: Měl by sis vyzkoušet snídat s tátou a vidět, jak se chytne za hruď a zkolabuje. Chci říct, viděl jsi ho jeden jednotlivej den svýho života zranitelnýho?

PACEY: Ne. Ne. Ani trochu. Což je asi na týhle záležitosti tak děsivý. Chci říct... tak dlouhou dobu jsem na střední tomu staříkovi brnkal na nervy, zapomněl jsem, že pod tím zbyly skutečný city.

DOUG: [povzdechne si]



[Jídelna u Hetsona. Harley a Patrick sedí u stolu a Joey jim každému podá jejich tašku, pak si vezme knížku a posadí se naproti nim.]

JOEY: Dobře, Patricku - pokud je to vůbec tvý skutečný jméno - koukněme se na tebe. Jistě, můžeš pomoct Harley dohnat Americkou literaturu, jelikož jsi její věrný studijní kámoš a tak.

PATRICK: Ehm, já vlastně technicky vzato na ty hodiny nechodím.

JOEY: Á, jsem šokovaná.

PATRICK: Ha ha.

HARLEY: Hele, Joey, já to chápu. Kluk v pokoji - blbý. Ale nedělali jsme nic špatnýho, ne?

PATRICK: Jo, holka jako ty už musela jednou, dvakrát porušit pravidla. Víš, co myslím?

JOEY: Ne, vlastně nevím, co myslíš.

[Harley se dívá, jak se Patrick pokouší s Joey flirtovat, a jen na něj nevěřícně hledí, ale on si toho nevšimne.]

PATRICK: Hele, Josephino, ehm, nechtěl jsem způsobit žádný problémy. A nechci nerušit jakýkoli pouto s Harley máte. Jsem si jistej, že to my tři můžem společně vyřešit.

JOEY: Ne tak, jak si myslíš, obávám se.

PATRICK: Harley... očividně jsem tu způsobil nějaké napětí. A respektuju zodpovědnost, kterou vůči tobě tahle žena má.

JOEY: Kolik si vůbec myslíš, že mi je?

PATRICK: No, nejde o věk, jako o moudrost, vážně. Vypadáš jak nadčasový idol. Zkoušená světem, ale o to krásnější.

[Harley nad tím obrátí oči v sloup a začne se trochu zlobit.]

JOEY: To je velmi hluboké. Naneštěstí pro tebe znám tvůj typ a jsi neškodnej. Takže po zbytek večera zůstanete tady dole a budete se učit... opravdu.



[Nemocniční čekárna. Pacey je u telefonního automatu, zastrčí do něj kartu a namačká číslo. Po pár zazvoněních se zapne Joeyin záznamník.]

JOEY: [na záznamníku] Ahoj, tady Joey. Mrzí mě, že jste mě nezastihli. Prosím, zanechte vzkaz.

[Pacey se chystá promluvit, když v tom k němu přijde Doug.]

DOUG: Pacey, je vzhůru. Můžem teď dovnitř.

[Pacey zavěsí, aniž by zanechal vzkaz.]



[Nemocniční pokoj pana Wittera. Pan Witter leží v posteli a mluví s doktorem, který stojí vedle něj a prohlíží si výsledky testů.]

DOKTOR: Toho se přidržte. Také se můžete posazovat.

PAN WITTER: Ahoj, hoši.

DOKTOR: Á, to musí být váš druhý syn, pane Wittere.

PAN WITTER: Jo, to je Pacey, pane doktore. O tom jsem vám vyprávěl.

PACEY: Ano, to jsem já, černá ovce. Rád vás poznávám.

DOKTOR: Váš otec vlastně neustále mluvil o tom, jak je na vás hrdý.

PAN WITTER: Jo, kdo by se to byl pomyslel, co? Vyved se moc dobře. V takovýhlech dnech se o nás všechny bude muset postarat.

PACEY: [zasměje se] Jo. Nicméně, jak je ti? Už je to dobrý?

PAN WITTER: Díky, že jsi přijel, Pacey. Moc to pro mě znamená. Vím, kolik máš práce.

DOKTOR: Nechci vám to kazit, ale jste stále velmi slabý, pane Wittere. Jedno dítě naráz, ano?

PACEY: No, můžu počkat venku, dokud si to nevyřídíte.

PAN WITTER: Ne, Pacey. Chci, abys tu zůstal. Pojď sem, posaď se.

DOUG: Fajn. To je dobrý. Byl jsem tu celej den, ne? Takže, ehm...

PAN WITTER: Díky, Dougie.

[Doug odejde, očividně ho to bolí.]

PACEY: Dobrá.

PAN WITTER: Ehm, tys přijel?

PACEY: Jo, jo, přijel jsem tak rychle, jak to jen šlo.

PAN WITTER: Žádná zácpa?

PACEY: Ne. Kdo jezdí do Capeside?

PAN WITTER: Jo, no, ty ano. Díky. Vážím si toho.



[Třída pana Golda. Dawson a George sedí před počítačem a dokoukávají Georgův film. George film zastaví a otočí se k Dawsonovi, který v tichostí zírá na obrazovku a neví, co říct.]

DAWSON: [vzdychne]

GEORGE: Díky. Díky moc.

DAWSON: Za co?

GEORGE: Vaše mlčení je výmluvné.

DAWSON: Ha ha. Bez urážky, Georgi, ale neznáš mě tak dobře, abys věděl, co znamená mý mlčení.

GEORGE: U pana Golda to znamená, že se pokouší zformulovat nejlepší způsob, jak mě pochválit.

DAWSON: Co říkal?

GEORGE: Proč si se mnou o mém filmu nepromluvíte?

DAWSON: Dobrá, koukni. Já... jsem v tomhle nový, Georgi. Chci říct... ha ha. Máš ponětí, jak je bizardní se vrátit na svou starou střední školu a pokoušet se říct něco hlubokýho o životě tam venku?

GEORGE: Bez urážky, ale já jsem tak nevhodný k psychoanalyzování vašich paralizujících vnitřních pochyb, jako vy máte podle všeho pocit, že jste k posouzení mého filmu. A má matka servíruje v šest večeři, takže...

DAWSON: Mlčím, Georgi, protože nevím, co říct, jasný? Nevím, co ti mám říct. Chci říct, pokračuj. Víš, tvůj film je dobrý. Je velmi dobrý. Jo, máš se co učit. Chci říct, víš... měl bys nejspíše věřit sám sobě, pokud jde o záběry. Měl bys pracovat na kontinuitě, ale nic víc než to, chci říct... to důležité - to, co se nemůžeš naučit - je... je to tam.

GEORGE: Takže jsem génius od přírody. V těhlech starých chodbách už pro mě nic není.

DAWSON: Moc se mi podobáš, když jsem byl ve tvém věku.

GEORGE: Jo. To pan Gold také říkal.

DAWSON: Vážně? No... tenhle pocit si zapamatuj. Georgi, zapamatuj si, jaké to bylo točit film o něčem, co máš rád. Mít jistotu, že je to jen na tobě, že kontroluješ vlastní vizi. Chci říct, že to je... [povzdechne si] Chybí mi to.

GEORGE: Jo. Tak nějak v sobě máte příchuť vyhaslého talentu. Je to děsivé.

DAWSON: Jo, jsem ukázkový příklad. Odejdi, než to ode mě chytneš.

[George si vezme tašku a otočí se k odchodu, ale zarazí se.]

GEORGE: Řekl bych, že byl dobrý... Blázinec v zátoce. Sirupově sladký se slabou hudbou a tak všechno, ale srdce už moc lidí nemá. To nemůžete ztratit, ne?

DAWSON: Doufám, že ne. Fajn. Zůstaň na škole, udržuj si čistý nos a nesportuj.



[Nemocniční pokoj. Pacey stále sedí u postele svého otce a povídají si.]

PAN WITTER: Nicméně, dávám vinu tvé matce, Pacey. Koupila si novou kuchařku: Slanina vládne světu. Ha ha ha ha.

PACEY: No, řekl bych, že to není nejhorší představa, kterou jsem kdy slyšel.

PAN WITTER: Je, když se slanina podává se křížalama. Ha ha ha ha. Řekl bych, že se mě pokouší zabít. Což je fakt zábavný, protože ty jsi v rodině jedinej, kdo má peníze. Ha ha ha.

PACEY: Víš, tohle je vážný. Chci říct, pokud máš problémy se srdcem, budeš se o to muset postarat.

PAN WITTER: Klídek. Nic mi není. Jenom nějaká arytmie. Sakra, ty máš nejspíš totéž. Nevím, proč kvůli tomu tvůj bratr tak vyváděl.

PACEY: No, řekl bych, že jsi ho trošku vyděsil. Říkal, že jsi sebou pěkně praštil.

PAN WITTER: Á, jen v tom hledá drama. Musí chodit víc ven. Musí si najít takovej život, jakej máš ty. Poslechni, to není dobrý, že jsi tak daleko od svý kanceláře.

PACEY: No, jsem si dost jistej, že to pochopí, vzhledem k okolnostem.

PAN WITTER: A co tví klienti?

PACEY: Ty jsi můj otec.

PAN WITTER: Ha ha. Ty bys pro mě opravdu udělal cokoli, co? I po tom všem, jsi pořád... stal se z tebe jeden z těch dobrejch, Pacey. Vždycky jsem věděl, že budeš. Měl jsem ti to říkat častějc.

PACEY: No, možná jsem to jen nechtěl slyšet.

PAN WITTER: Jo.



[Obývací pokoj u Hetsona. Joey, Harley a Patrick se tam učí. Harley něco píše na laptopu, zatímco si Joey naproti čte knížku a Patrick, sedící vedle Harley, si jí prohlíží. Harley vzhlédne a je tím očividně naštvaná.]

PATRICK: Joey, všimnul jsem si, že čteš Dona Delilla. Bílý hluk je jedna z mých oblíbených knížek.

JOEY: Vážně? A kdy jsi to ve svých patnácti letech dokázal přečíst?

PATRICK: Ve skutečnosti je mi šestnáct. Vypadám mladší, než jsem. Právě jsem získal řidičák. Chceš ho vidět?

HARLEY: Sklapnul bys, prosím tebe? Pokouším se psát.

PATRICK: Á, promiň. S Joey můžem jít do jinýho pokoje, jestli chceš.

JOEY: Ne, nemůžem.

HARLEY: Patricku, proč prostě nezmizíš?

PATRICK: Co máš za problém?

HARLEY: Á, fakt se musíš ptát? Požádala jsem tě, aby mi přišel pomoct s učením.

PATRICK: Oba víme, že-

HARLEY: Dobrá, fajn. Požádala jsem tě, abys přišel za mnou, ne slintat na mou pečovatelku. Máš tušení, jak je to hnusný?

PATRICK: Nevěřím, že pořád potřebuješ pečovatelku.

HARLEY: Když jsou tvý rodiče pryč z města, nenechávaj tě u Johnsonových?

PATRICK: Jo, to jenom kvůli bezpečnosti.

HARLEY: Jo, takže se nešťastnou náhodou neudusíš vlastníma slinama.

JOEY: Fajn. To stačilo, oba dva. Můžem na to prostě zapomenout?

HARLEY: Á, tobě se to lehko říká, Heleno.

JOEY: Prosím?

HARLEY: Víš, ta tvář, co spustila tisíce lodí a tak. Pobláznit lidi a pak někde dožívat v samotě.

JOEY: Fajn. Myslím, že se ti popletly eposy.

HARLEY: Jde o to, že můj kluk s tebou nepokrytě flirtuje.

JOEY: Fakt bys tomu tak říkala?

PATRICK: Odkdy jsem tvůj kluk?

HARLEY: Ugh! Právě teď tě děsně nenávidím. Nenávidím tě silou tisíce sluncí.

PATRICK: Ještě jsme o tom nemluvili.

HARLEY: Ne, jak bysme mohli? Kdykoli se pokusím být vážná, ty se změníš v nějakýho blba od přírody a uděláš něco takovýhleho.

PATRICK: Jako co?

HARLEY: Jako zírání celej večer na Joey. Jako shazování mě ve třídě, když jsme přišli pozdě. Jako nesouhlas jít se mnou na ples, dokud Lauren Rileyová neřekla ne.

PATRICK: Fajn. V tý třídě jsem se jenom pokoušel chránit tvou čest. A to s Lauren byla jen obrana. A... vyděsil jsem se. Já nevím. Jen jsem... si nechával otevřený možnosti.

HARLEY: Možnosti. Jo, no, mě si ze svýho seznamu možností vyškrtni. To by mělo tvý zmučený, nechutný duši pořádně ulehčit.

[Naštvaná Harley odejde a v dálce zaslechneme zvuk prásknutých dveří.]

PATRICK: To o těch možnostech jsem asi říkat neměl.

JOEY: Pro začátek.



[Před nemocnicí. Pacey vyjde ven a najde Douga.]

PACEY: Čau, tady jsi. Dougie, už můžeš za tátou.

DOUG: Jo, to je dobrý.

PACEY: Ehm, sestřička vlastně říkala, že návštěvní hodiny končí za dvacet minut, takže bysme sebou měli hodit.

DOUG: Ptal se po mně?

PACEY: Jakože mě pro tebe poslal? Dougu, mluvíme tu o našem otci, no o anglickým králi. Ví, že jsme za ním přišli oba.

DOUG: Ha ha. Zbožňuju množství znalostí, který jsi o tátovi získal za tu hodinu, co jsi tady. Rozhazuješ rozumy, jako by to byl tvůj styl.

PACEY: No, tys byl vždycky spíš na růžový-

DOUG: Ani s tím nezačínej, Pacey, pro jednou. Vím, že si připadáš ve hře, když ti starý drahý otec pokynul hlavou-

PACEY: Zadrž. O čem to se mnou vlastně chceš mluvit? Protože dle mýho pohledu jsme dva bratři, co se pokoušejí postarat o rodinu.

DOUG: Ne, Pacey. Já jsem ten, co se stará o rodinu. Já jsem ten, co se o rodinu staral roky.

PACEY: Dougu, tohle na mě nezkoušej. Nemůžeš si to vylívat na mně, protože to byla tvá volba.

DOUG: Jo, já dělám volby. Já vím, že to je cizí představa pro někoho, jako jsi ty.

PACEY: Jak jsme se k tomuhle dostali? Pronik jsem na tvý území či co? Jsi jedinej člen rodinu, kterej může bejt starostlivej a soucitnej? Co očekáváš, že udělám, Dougu? Že si jen na druhý straně drátu zabafnu z cigára a vypíšu šek na jeho pohřeb? Já jsem člen týhle rodiny.

DOUG: Jo, jak na objednávku. Tak je to s tebou v poslední době, ne? Zjevíš se tu se svýma drahýma dárkama. Ohromíš zraky celý Witterovic rodiny. A pak zmizíš. A všichni zapomenou.

PACEY: Na co zapomenou? Že jsem černá ovce? Já nikdy nemůžu dospět? A nemůžu nic chtít?

DOUG: Ach ne, všichni něco chceme, Pacey. Věř mi, všichni něco chceme. Nikdo by ti to nepopřel.

PACEY: Tak co? Není mi dáno to získat. Takže nakonec tady najde o našeho otce. Což je poněkud patetický, Dougu, vzhledem ke stavu, v jakým právě teď je. Jde o tom, že chceš každej den vidět mou tvář a vědět, že jsi pořád hodnej synek, že jsi vyvolenej. No, to je dost smutný. Dougie, chybí mi každodenní bitky stejně jako tobě, ale někdy jsem musel odejít.

DOUG: Pacey, nedělej z toho oslavu svýho ústupu z Capeside.

PACEY: Nedělám. Bože, poslouchej se. Přijel jsem za tebou, za ním. A víš co? On to ví a oceňuje to. Možná, že je i šťastnej, že ví, že syn, kterýho ignoroval po lepší část jeho života, mu to nebude mít do dne, kdy zemře, za zlý. Zvláštním způsobem by to mohla bejt i dobrá věc.

DOUG: Jo, víš co? Je to dobrá věc, Pacey. [povzdechne si] Ha ha! Je to celý tvoje, bráško. Víš co? Je to celý tvoje. Užij si to, dokud to trvá.



[Před pokojem Harley. Joey a Patrick přijdou ke dveřím. Joey na ně zaklepe. Z pokoje se ozývá hlasitá hudba.]

JOEY: Harley, no tak. Nafukuješ to.

[Joey pohlédne na Patricka, který tam jen tak stojí, a probodne ho pohledem.]

PATRICK: [povzdechne si] Jo, no tak, Harley. Tohle nejspíš není naposled, co jsem tě naštval. A myslím to nejlepším možným způsobem.

JOEY: Už jsi měl někdy holku?

PATRICK: To bylo špatně? Líbí se jí, když se hádáme.

JOEY: Možná proto, že je to jedinej způsob komunikace, kterýho se zdáš bejt schopnej.

PATRICK: Jsem schopnej jinejch forem... myslím. Hele, Joey, Harley je mnohem chytřejší než já. Jednou jsou s ní zkoušel tu takzvanou normální věc a nebylo to hezký. Skládal jsem jí komplimenty a celej jsem se zpotil. Byl jsem na prášky.

JOEY: Víš, bez ohledu na to, co si myslíš, zpocený dlaně a tak jsou dost roztomilý. [zaklepe] Harley!

PATRICK: Jo, je to roztomilý na pět vteřin. A pak se podívá na Petera Garrana a poblázní jí jeho nedostupná a vyšilovací vejška a já budu minulost. Když vydržím s tím zábavným popichováním, budu alespoň ten vtipnej.

JOEY: Je to pravda. Ach můj bože. Je to pravda. Vy kluci jste všichni stejný.

PATRICK: Joey, máš-- máš v sobě vztek. Někdo ti ublížil. Možná jsi někoho ztratila.

JOEY: Pro případ, že sis nevšim, ty taky. [znovu zaklepe] Harley!

PATRICK: S takovou prskavkou bych nikdy nemoh vydržet. Možná potřebuju nějakou, co je vyrovnanější. Starší ženu, jestli víš, co myslím.

JOEY: Ty a já? To se nestane. A, hele, Harley je bezva drzá holka, která, pokud je chytrá, už s tebou nikdy nepromluví.

PATRICK: Zabilas mě, Joey.

[Pokusí se zahrát ublíženého, ale nefunguje to.]

JOEY: To jediný, co ti chci udělat, je ti poskytnout pár rad. Hned teď odejdi. O mně se už nikdy nezmiňuj. Jdi domů, zabrnkej si na kytaru, nebo co to děláš, a pak přijď s nějakým fantastickým gestem, kterým získáš to holku zpátky. A nikdy si nemysli, že přijde den, kdy s takovýma věcma budeš moct přestat, protože to je to nejhorší, co můžu kluk udělat - vzdát boj. A Patricku... Patricku! [Vidí, že se jí dívá na prsa.] Patricku... buď realista. Kdybych nebyla taková milá holka, vysmála bych se ti do tváře a nazvala tě zelenáčem v tu chvíli, kdy jsem tě potkala.

PATRICK: Proč jsi to teda neudělala?

JOEY: Protože jsi mi připomněl někoho, koho znám. Teď odtud vypadni, než si vzpomenu na všechno, co mně na něm štvalo, když byl v tvým věku.

PATRICK: Už spolu nikdy nemusíme promluvit-

JOEY: Já vím. Uvnitř pláču. Sbohem, zelenáči.

[Patrick odejde a Joey znovu zaklepe na dveře.]

JOEY: Harley. No tak, jsem tu jen já. Prosím.



[Nemocniční pokoj. Pan Witter se dívá na televizi, zatímco Doug sedí na židli a čte si noviny. Pacey se zaklepáním vstoupí do pokoje a pan Witter televizi vypne. Je očividně rád, že Paceyho vidí.]

PACEY: Ahoj.

PAN WITTER: Ahoj.

PACEY: Jen jsem se chtěl stavit, ještě než to tu zavřou, a kouknout se, jak se cítíš.

PAN WITTER: Cítím, že by mi bodla skotská. Ha ha ha. Mimo toho je mi fajn.

PACEY: Přemýšlel jsem, že bych se moh zastavit ráno. Než zamíří zpátky do Bostonu, jestli by to šlo.

PAN WITTER: Jo.

PACEY: A, uf, Dougie, uvidíme doma.

DOUG: Jo, možná.

PACEY: Dobrou noc, lidi.

PAN WITTER: Ehm, Pacey... díky za tenhle pokoj.

PACEY: Ne, to jsem nebyl já. Postaral se o to Doug. Rád jsem tě viděl, tati. Uzdrav se.



[Pokoj Harley. Harley sedí na posteli a rádio jí řve, když vtom vejde do pokoje Joey.]

JOEY: Harley!

[Joey vypne rádio.]

HARLEY: Doufám, že jsem vám nezkazila večer. Zdá se, že jste si to báječně užívali.

JOEY: Ty a já se tak nějak známe, ne?

HARLEY: Jo, třeba.

JOEY: Nevyjela bych po tvým klukovi. To se prostě nedělá.

HARLEY: Hele, já vím, že bys nevyjela po Patrickovi. Ty na takový ty holčičí věci dáš.

JOEY: A on po mně nevyjel. On jen... dělal, co dělaj, testoval hranice.

HARLEY: Chápu to, Joey. Já vím, že půlku času mě Patrick jenom testuje. Nechápu ale, proč by testoval něco, co už je takhle na tenkým ledě. Chci říct, že mi začal lézt na mozek ještě předtím, než jsme přišli na to, jestli jsme nebo nejsme spolu. Měla jsi to na střední takhle těžký?

JOEY: Jistě. Ale s odstupem času se to už takový nezdá. Víš, teď se všechny problémy, co jsme měli s Paceym, zdají malicherný a všechny překážky, kterýma jsme prošli s Dawsonem, se zdají být zbytečný.

HARLEY: Hele, holka, kolik kluků jsi to měla?

JOEY: Ha ha, nebylo to tak šťavnatý, jak to zní.

HARLEY: No... dobře, tak jak přeskočím prostřední část? Jakože kdybys sis tenkrát mohla něco říct, co by to bylo?

JOEY: [povzdechne si] Poslední dobou přemýšlím, proč to bylo jiný. Víš, proč se můžu bavit s Eddiem, aniž bych se bála. Když je ti šestnáct, tolik tvých voleb je motivováno strachem. Víš, jakože jeden špatný pohyb a skončí svět. A možná to je ono. Možná jde jen o to... já nevím, nadechnout se a... zapomenout na chyby včerejška. Víš, zítra vejdeš do školy a budeš chtít Patricka praštit, ale může říct něco, co změní tvůj názor. Poslechni si to, Harley. Takže... neboj se jít kupředu.

HARLEY: Pokud je to celý o Eddiem, proč s ním nejala na druhou stranu země?

JOEY: [zasměje se] Nejde o něj. Jde o... jde o mě a... na co jsem připravená.

HARLEY: Na co jsi připravená?

JOEY: Do toho ti nic není, mladá dámo. Tvůj otec se brzy vrátí domů a neřekla bych, že během toho divadelního představení tam dole jsem viděla moc psaní eseje.

HARLEY: Dobře, dobře. Bože, kdy vůbec bude tahle válečná sekera zakopaná? Stáváš se velmi nepříjemnou.

JOEY: Nikdy. Brousím si svý holčičí dovednosti. Šup-šup!



[Před Dawsonovým domem. Pacey zastaví před domem, vystoupí z auta a vyrazí k verandě. Zaklepe na dveře, když v tom se objeví Dawson přicházející k domu a nesoucí dříví.]

DAWSON: Pacey?

PACEY: Dawsone. Čau, co tu děláš, chlape?

DAWSON: Dlouhej příběh. V týhle chvíli nesu dříví. Co tu děláš ty?

PACEY: Ehm... no, byl jsem ve městě, tak jsem se chtěl kouknout, jak se má tvá máma, jak jdou opravy.

DAWSON: Páni, to je... díky.

PACEY: Jo.

DAWSON: Jsi v pořádku?

PACEY: Jo, v pohodě, ale dneska jsem byl za tátou v nemocnici.

DAWSON: Panebože. Je v pořádku?

PACEY: Jo, bude v pořádku. Bylo to... něco se srdcem, ale ráno ho propustí, takže bude v pořádku. Ale, ehm, víš... ať si myslíš, že je tvůj táta jakkoli silnej, ehm, vyvede tě z míry, když ho tam vidíš ležet tak zranitelnýho.

DAWSON: Jo. Může se ti převrátit celej svět.

PACEY: Jo. Proto jsem nejspíš pomyslel na tebe. A... nejspíš mě to přitáhlo sem. To... já jen-- nebyl jsem na to připravenej, víš? Já- ha ha ha. Je to poprvý za dlouhou dobu, kdy -- kdy jsem se chtěl stočit do klubíčka, bejt malej a nechat někoho jinýho, aby se o to postaral.

DAWSON: Vím, co myslíš. Nevím, kdy se to stalo. Kdy jsem se já stal tím, kdo se stará, aby v domě bylo dost teplo, a ty ses stal tím, kdo dohlíží na opravy.

PACEY: Nevím, ale někdy mám pocit, že jsem hrál tu roli, oblíkal si oblek tak dlouho, že... jsem moh zapomenout, jak jsem se tam vůbec dostal.

DAWSON: Jo. Vím, že se s tím potýkáš víc než já, ale jeden kluk mě dneska řek pane.

[Oba se zasmějí.]

DAWSON: Co je to?

PACEY: Já vím. Je to divný. Pokaždý, když slyším "pane Wittere," ohlídnu se přes rameno. Kdo ti řek pane?

DAWSON: Jeden kluk v mý-- skoro jsem řek jeden kluk v mý třídě. Dneska jsem byl na Capesideský střední.

PACEY: Cože? V mysli?

DAWSON: Ha ha ha, skoro. Ehm, ne. Promluvil jsem ve třídě pana Golda.

PACEY: Neblázni. Ha ha ha. Vážně? Ha ha! Hádám, že tohle je to, čemu se říká završení kruhu, co?

DAWSON: Jo. Jo, byl jsem tam. Měl jsem mluvit o tom, kde jsem teď a o kouzlu skutečnýho světa a tak všechno, ale... bylo to divný, Pacey. Dneska jsem shlédnul film toho kluka a moh jsem myslet jen na jedno. "Já nic neumím." Nebo jsem možná uměl a jen jsem to někde cestou ztratil.

PACEY: Jo, já vím, co myslíš. Fý. Ha ha ha.

DAWSON: Být tam... být na střední, všichni ty duchové kolem... chci se vrátit. Chci znovu začít, udělat to správně.

PACEY: Jo. Jo. Rád bych vrátit čas... ale chtěl bych to jinak, než to bylo. [povzdechne si] Jen chci přesně určit bod, kdy se to všechno pokazilo.

DAWSON: Řek bych, že u mě to nejspíš byla puberta.

PACEY: Tu bych taky přeskočil. Ale kdybys neměl všechny ty skvělý životní lásky, neměl bys nic, o čem točit filmy.

DAWSON: Pravda. Až na to, že teď, kdy skutečně mám dostatečnej odstup a můžu skutečně něco říct o svých životních láskách, si nemůžu natáčení filmů dovolit.

PACEY: Dovolit? O takové lidi se já starám, můj příteli. No tak. Jsem čaroděj vysokých financí.

DAWSON: Jasně, jasně, jasně. A já jsem druh člověka, na kterých se přiživuješ.

PACEY: Ha ha ha ha!

DAWSON: Sentimentální ztroskotanec s deseticentovými sny.

PACEY: Spíš desetisícovými, ale kdo to počítá, co?

DAWSON: Promiňte, ale -- vyšiluji z vás, pane Wittere.

PACEY: Dobrá, pane, můžeme si o tom promluvit jindy.

DAWSON: Co takhle si někdy zajít na kafe?

PACEY: Jo. Jo. To by se mi líbilo, kámo.



[Pokoj Joey. Joey přijde do pokoje, odloží si kabát na postel, pak se na ní zhroutí a zahledí se do stropu. Po pár okamžicích se přetočí, vezme si telefon, namačká číslo a dostane se do Paceyho hlasové schránky.]

JOEY: [povzdechne si] Čau. To jsem já. Myslela jsem, že až zvednu telefon, budu mít odpověď, ale neměla jsem. A pak jsem si pomyslela, že přijdu s něčím během toho, jak budu mluvit, ale -- ha ha -- to taky ne. Ehm... Pacey... řekla bych, že ten problém je v tom, že se to pokoušíme rozřešit každej sám. Já--já myslím, že bychom to možná měli udělat spolu, víš? A... víš, jak se říká, co bys změnil, kdybys moh začít znovu? No... já bych toho nejspíš změnila spoustu... ale mám taky velký štěstí, že tu možnost mám. A... asi chci říct, že se na tebe nebudu dívat a myslet na všechno, co se stalo. Já... já se na tebe budu dívat a myslet na všechno, co by se mohlo stát. Zavolej mi. Čau.



[Zatmívačka a závěrečné titulky.]