Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 611 - Den za dnem

Gina Fattore, překlad: Petr Říhánek


[Natáčení. Je poslední den a všichni se naposledy společně sešli. Todd vstane a začne mluvit k ostatním ze štábu.]

TODD: Jakej máme čas, Dawsone?

DAWSON: 12:07.

TODD: A je co, pondělí? 12:07. Někdy v lednu. A máme to v cajku, lidi. Natáčení skončilo.

[Všichni jásají.]

TODD: Takže ačkoli se mi to nepodobá, rád bych tuhle příležitost využil, abych vám všem poděkoval za těžkou práci a prones přípitek. Na nás a na náš film. Na zdraví.

[Všichni zajásají a pozvednou skleničky šampaňského.]

[Todd od Dawsona odejde a zezadu k němu přijde Natasha.]

NATASHA: Je to divný, co? Že všechno tohle bude zejtra pryč, jako by to nikdy neexistovalo.

DAWSON: Čau.

NATASHA: Hezkej proslov. A neobtěžuj se předstírat, že to byl Toddovo nápad, protože to mělo očividně tvůj rukopis. Upřímnost, vřelost a ještě kousek něčeho. Já nevím. Hořkosladkosti? Nebo to byla jenom hořkost?

DAWSON: No, o tom párty na konci natáčeních bejvaj, ne? Vím, že máš s nima větší zkušenosti než já.

NATASHA: Takže, vracíš se do LA, zítra nebo jak?

DAWSON: Jo, s Toddem. A ty?

NATASHA: Odpoledním letem. Max mi sehnal malou roli ve Spielbergovo filmu, na kterým dělá. Víš, jsou to asi dva natáčejí dny nebo tak, ale kdoví? Možná to povede k něčemu většímu.

DAWSON: Jak tě tak znám, Natasho, tak určitě povede.

NATASHA: Že by osobní poznámka? Přerušení toho ach tak profesionálního chování, který jsi na place předváděl od Novýho roku?

DAWSON: Ne každej na týhle planetě každou vteřinu svýho života hraje, víš?

NATASHA: Ne, možná ne, ale v Hollywoodu ano. Takže sbohem, Dawsone. Hodně štěstí. Mám z tebe legrační pocit.

DAWSON: A jakej?

NATASHA: Že ho budeš potřebovat.

DAWSON: Jasně.



[Úvodní titulky]



[Pekelná kuchyně. Joey je v zadní místnosti a mluví do mobilu.]

JOEY: [pondělí] Ahoj. To jsem já. Ehm, jsem zpátky na škole. Teda vrátila jsem se. [Střih na úterý, Joey je za barem] Nechtěla jsem ti volat, protože tys mě nezavolal, a mám cosi zvaný hrdost, ačkoli jí podle všeho není dost, protože jsi vyhrál, jasný? Jsem typická holka a volám ti. A když se na to ohlídnu, neřekla bych, že Vánoce dopadly zas tak špatně, když to porovnáš třeba s filmama typu 'Kdo se bojí Virginie Woolfové'. Ale, ehm, no, nejspíš jsi venku a bušíš do chodníku a tak, jen mi zavolej, až dostaneš příležitost nebo kdykoli. Tak ahoj.

[Zavěsí, vyjde zpoza baru a mine kulečníkový stůl.]

MUŽ: Hele, jak ses sem dostala, vypadáš sotva na šestnáct.

HARLEY: Lidi si vždycky myslej, že je mi šestnáct, ale je mi osmnáct.

[Joey ten hlas pozná a zastaví se.]

JOEY: Nechtěla jsi říct patnáct?

HARLEY: Hezky jsme si pokecali, kluci.

[Joey odtáhne Harley za ruku pryč.]

HARLEY: Au! Maniaku.

JOEY: Harley, co tady děláš? Myslela jsem, že vánoční prázdniny pro všechny Britney a Christiny už dávno skončily.

HARLEY: Nemám prázdniny. Bohužel tu teď bydlím. Tak kde je Eddie? To je jedinej hodnej člověk, kterýho v Bostonu znám, a pořád mi dluží ten pohár.

JOEY: Počkej chvilku. Ty tu teď bydlíš natrvalo? Jakože natrvalo se svým otcem?

HARLEY: Ano. Proč se usmíváš?

JOEY: Promiň. To jen, že tvůj otec je takovej skvělej člověk, zaslouží si mít u sebe natrvalo takovou vychovanou, milou teenagerku. Když o tom mluvíme, proč nejsi ve škole?

HARLEY: Když ti to povím, povíš mi, kde je Eddie?

JOEY: Ven s tím.

HARLEY: Dobře, fajn. Byli jsme venku a já zdrhla. Taky bys to udělala, kdyby se ti celej život zhroutil po tom, co ti matka pocítila náhlou potřebu probádat si Bangladéš.

JOEY: Harley, tobě se nezhroutil život. Jsi jenom melodramatická.

HARLEY: Jasně. Jako bys věděla, jaký to je, když se ti život zhroutí.

JOEY: Hele, není tady, jasný? Eddie. A abych byla upřímná, nevím kde vlastně je.

HARLEY: Bože, nevěřím, žes to s ním zvorala. Byl úžasnej. Byl víc než úžasnej.

JOEY: Hele, donesu ti ten pohár a ty se pak budeš muset vrátit do školy. Je mi jedno, jak je to na draka. To je prostě život. Život je na draka.



[Bostonské akvárium. Pacey tam vejde a začne si prohlížet nádrže s rybami.]

ŽENA: Lidi, lidi. Zůstaňte se svýma partnery. Zůstaňte s svými partnery. Pojďme.

[Pacey si náhle všimne, že na jedné lavičce sedí Emma. Má na uších sluchátka a kreslí si.]

PACEY: Neměla bys tohle dělat v muzeu?

EMMA: Ježíšikriste.

PACEY: Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit.

EMMA: No, vyděsil. Na takovýmhle místě nečekáš, že narazíš na makléře.

PACEY: Nech si to, jo? Mám hoďku na oběd. Můžu si sednout?

[Chce si k ní přisednou, ale Emma ho pošle na lavičku naproti.]

EMMA: Jo, klidně, ale nesedej si moc blízko.

PACEY: Já vím, ta neskutečná fyzická přitažlivost tě dostává, co?

EMMA: Ne, to vůbec není tím.

PACEY: Fakt?

EMMA: Jo. Jen nechci, aby někdo věděl, že jsi tu, uf, se mnou.

PACEY: Díky.

EMMA: [zasměje se] Co tady vůbec děláš?

PACEY: Pracuju nedaleko. Chodím sem pořád. Lepší otázka je, co tady děláš ty?

EMMA: Jenom zabíjím čas do jedný.

PACEY: Co je v jednu?

EMMA: No, to bys měl vědět, vzhledem k tomu, že jsi tu furt.

PACEY: O hoďce na oběd, která začíná v poledne. Takže sem přijdu, procházím se, dám si plátek pizzy a vypadnu ze dveří ve 12:45.

EMMA: Á, zpátky do roboty.

PACEY: Jo, proto se tomu říká hoďka na oběd. Protože, chápej, kdybych tu zůstal i po jedný, když bych se vrátil do práce, byla by to hoďka a půl na oběd a to prostě nejde, ne?

EMMA: Tak to tě teda nechci zdržovat.

PACEY: Prosím?

EMMA: Je 12:46.

[Pacey pohlédne na hodiny na zdi a vidí, že je skutečně 12:46.]

PACEY: Och. Jasně. Jasně. Tak teda... ahoj doma.



[Linka pomoci. Jen mluví do telefonu, CJ sedí naproti ní.]

JEN: No, jasně, že je to hrozný. Proto se tomu říká život. A což ve skutečnosti není nic jinýho než nekonečnej cyklus strašlivých dní, jeden horší než druhý. Odcizení, zoufalství -- to jsou přirozený důsledky života v mechanizovaný společnosti...

CJ: Dobrá, přestaň.

JEN: Přestaň?

CJ: Jo. Ehm... na spoustu lidí v tenhle čas dolehne deprese. Neřek bych, že volají v naději, že si promluví s Kierkegaardem.

JEN: Ale říkal jsi, že měl doktorát s filosofie.

CJ: Ať si. Hele, nechci se hádat, jasný? Já se naštvu a ty se stáhneš do obrany. Zkusme dalšího.

JEN: Ne. Žádný takový. Končím.

CJ: Nemůžeš skončit. Ještě jsi ani nezačala. Je to tvůj první zaškolovací den. Je to tvá první hodina.

JEN: Jo, no, pokud se zaškolování skládá z toho, že tu budu tejden sedět a poslouchat, jak se nade mě povyšuješ...

CJ: Tohle dělám už dva roky.

JEN: Bezva. No, možná nám tvá zkušenost přijde vhod, až narazíme na hypotetickou situaci zahrnující nezávaznej sex a párek blondýnek.

CJ: Možná máš v jednom pravdu. Pro dnešek končíme. Takže se vrať zítra nebo ne, ale ať už se rozhodneš jakkoli, měla bys myslet na sebe, ne na mě.



[Klinika. David mluví se sestřičkou, zatímco Jack sedí na lavici a netrpělivě čeká. Přišli si nechat udělat HIV test.]

DAVID: Dobrá. To bude fajn. Díky.

[David se vrátí k Jackovi.]

DAVID: Sakra.

JACK: Co?

DAVID: Nejsou tu žádný dobrý časáky na čtení.

JACK: To je ono? Chci říct, ty z tohohle nejsi vůbec nervózní?

DAVID: Je to procházka růžovou zahradou. Podstoupil jsem to asi tak milionkrát.

JACK: Milionkrát?

DAVID: Ber nebo nech. Byl bych pěkně pokryteckej poradce, kdybych sám nepraktikoval, co kážu.

JACK: Jasně.

DAVID: Vážně, o nic nejde. A nejtrapnější část je, když se tě zeptaj, jakýmu vysoko rizikovýmu chování ses v posledních třech až šesti měsících oddával. Vždycky můžu jenom říct, že jezení sladkostí po devátý večer a přecházení na červenou.

[Objeví se sestřička.]

SESTRICKA: Jack McPhee?

DAVID: Je to v pohodě.



[Zasedačka v hollywoodském studiu. Dawson a Todd tam sedí a naslouchají hodnocení svého filmu od nějakého producenta, který je čte s kartiček. Je tam i pár dalším producentů.]

PRODUCENT: Příšerně blbý. Neskutečně blbý. Debilně blbý.

TODD: Chápu. A co mají tyhle kartičky jako dokazovat? Kromě faktu, že jste tu bezva věcičku promítli?

PRODUCENT: Dokazují, že jsme ještě neskočili. To dokazují.

TODD: Přetáčky?

PRODUCENT: Zcela jistě. Víc sex. Víc násilí. Možná nějaký menší zvrat v ději, který se nedá tušit od prvního záběru. Samozřejmým cílem je udělat tu zatracenou věc koukatelnou.

TODD: Chápu. Takže vy nazýváte můj film nekoukatelným?

PRODUCENT: Já nemusím. To řekli oni. Chceš, abych přečet další?

TODD: Ne, to nebude nutný, díky. [Vyndá z kapsy balíček cigaret.] Má někdo oheň? Pokud tady budu sedět a poslouchat umělecký rady od každýho Toma, Dicka a Harryho v Tarzaně, který neměli minulou středu večer nic lepšího na práci, tak budu zatraceně jistě potřebovat nějakej nikotin, dobrá? Oheň, prosím, Dawsone.

[Dawson sáhne do kapsy, něco vyndá a dá to Toddovi kapsy. Pak vstane.]

DAWSON: Ehm, víš co? Půjdu ňákej sehnat.

[Dawson vyjde ven, popadne telefon a zavolá.]

DAWSON: No tak. Zvedni ten telefon.

[V zasedačce zvoní mobil a Todd se začne rozhlížet, odkud ten zvuk přichází.]

DAWSON: Sáhni do kapsy a zvedni ten telefon.

[Todd sáhne do kapsy, vyndá telefon a tváří se u toho udiveně.]

TODD: Haló?

DAWSON: Zmlkni, než to ještě zhoršíš, a vypadni odtamtud.

[Dawson zavěsí a Todd se podívá na telefon.]

TODD: Haló? Haló?

[Todd zavěsí a vstane.]

TODD: Omluvte mě.

PRODUCENT: Ale! Ale! Ale! Kam si myslíš, že jdeš?

TODD: Á, omlouvám se. Nechtěl jsem být hrubej. Venku je další idiot, co si žádá mý pozornosti.



[Před zasedačkou. Dawson tam čeká, když se k němu přiřítí Todd.]

TODD: Co si sakra myslíš, že děláš?!

DAWSON: Co bys řek-- co děláš ty? Máváš jim před očima červeným hadrem.

TODD: Napadlo tě někdy, že to můžu mít v úmyslu?

DAWSON: Ty už nikdy nechceš točit?

TODD: My jsme zodpovědní. My činíme rozhodnutí.

DAWSON: Což je skvělý a všechno, až na jedno.

TODD: Co?

DAWSON: Jsou to jejich peníze. Hele, vzal jsi mě sem pro mou schopnost zůstat klidný během krizí, Viď? No, je to tu. Tohle je krize, protože pokud se tam nevrátíš a nebudeš s těma přetáčkama nadšeně souhlasit, seženou si na to někoho jinýho, někoho, kdo ten film může zničit.

TODD: A byla by to taková tragédie?

DAWSON: Ano. Hele, možná jsem naivní, když si myslím, že celej tenhle systém, celej tenhle proces, může vyprodukovat jenom něco, co za to stojí, ale chci, aby ten film byl dobrej. Chci, aby byl dobrej, jak jen to jde, a neřek bych, že bych pro tebe celou dobu tak dřel, kdybys nechtěl to samý.



[Zpět v zasedačce. Dawson a Todd se vrátili a poklidně naslouchají tomu, co jim říká ten producent.]

PRODUCENT: Takže jednalo by se o tři dny přetáček tady v LA, velmi omezený rozpočet. Jde v podstatě o to přijít s novým závěrem. Něčím koukatelným. Nebo alespoň něčím, co dává smysl. Nemám sice ponětí, co to bude, ale tady Heather se zdá býti přesvědčená, že když dostaneš dost nikotinu, alkoholu a kofeinu, tak budeš schopný něco vymyslet.

TODD: No, to je od ní, uf, moc milý. Díky, zlatíčko.

PRODUCENT: Mm-hmm. Dobrá, Todde, tak co to bude?

TODD: No, chápu, o co vám jde. Chápu. Chápu, o co vám jde. Chápu, jak vy a jiný lidi jako vy, lidi inteligenčně zaostalý, můžou bejt mým filmem trošku zmatený. A chápu, že vy nemáte žádný vlastní nápady, jak ho vylepšit, protože konec konců vy do nápadů neděláte, že? Jo, tak je to. Myslíte si, že ano. No, není to tak. Děláte do kritizování nápadů jiných lidí. Což je důvod, proč vám po zralý úvaze vmetu vaší velkorysou nabídku do tváře a odejdu. Sbohem a hodně štěstí ve vašem dalším úsilí.



[Přednáška profesora Hestona. Je středa. Profesor Heston končí hodinu. Joey mu zkouší věnovat pozornost, ale je duchem někde jinde.]

HESTON: No, vzhledem k tomu, že se nikdo se mnou nemá k řečnickému souboji o to, že se Norman Miller mýlil, když odmítl, že jsou všechny ženské autorky nečitelné, je to pro středu vše.

[Studenti začnou odcházet a Heston si začne balit tašku, když k němu v obavách přistoupí Joey.]

HESTON: Och. To nemůže být Joey Potterová. Jedna čtyřka už asi není dost na to, aby člověka vyhodili z Worthingtonu.

JOEY: Milý, fakticky, váš neutuchající zájem o mou budoucnost, ale to není důvod, proč jsem se vystavila vaší toxický osobnosti.

HESTON: Bezva. A přeskočím k bodu, kdy tě poinformuju, že ne, je jedno, kolikrát se zeptáš, není možný, abys z tohohle kurzu odešla bez toho, abys přišla o kredit za první semestr.

JOEY: Koukněte, já tu nechci stát a mluvit k vám o nic víc, než vy mi chcete naslouchat. Jen vám musím říct, že vaše dcera... no, možná není na Miltonské akademii tak pečená vařená, jak si myslíte.

HESTON: Co to jako znamená?

JOEY: Chodí za školu, jasný?

HESTON: Není mi moc jasné, proč mi to říkáš.

JOEY: Včera přišla do baru, když se ulila z nějakého výletu a... bůh ví, kam šla, když odešla. Já jen... možná jsem blázen, ale myslela jsem, že tohle je něco, co by otec patnáctileté dcery toulající se po ulicích Bostonu měl vědět.

HESTON: Podtextem je, že je to něco, co by otec věděl, kdyby jí věnoval pozornost.

JOEY: To jsem neřekla.

HESTON: To jsi nemusela. Koukni... řeknu ti co. [povzdechne si] Udělejme další z našich slavných dohod. Nepleť se mi do života a já se vynasnažím neplést do tvýho.

JOEY: Ráda. Omlouvám se za obtěžování. Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že může jít o něco jinýho než vaše gigantický mužský ego.



[Bostonské akvárium. Pacey a Emma se tam následujícího dne společně procházejí.]

PACEY: Takže ty říkáš, že tě to netrápí, že je celej život jeden nekončící stres za druhým?

EMMA: Ne, trápí, ale nic tě tak nepřipraví na život v nebetyčný nudě a opakování jako studování hudby jako dítě.

PACEY: Hra na piano?

EMMA: Housle.

PACEY: Jé.

EMMA: Jo. Má máma ale učila na piano řadu věčně se měnících pitomců, který měli všichni jedno společný: Byli alergický na psy.

PACEY: Takže jsi měla rybičku.

EMMA: Plný akvárko. A jaký je teda tvůj?

PACEY: Můj co?

EMMA: Tvůj důvod, proč sem každej den chodíš. Nemůže jít o nic tak povrchního jako je geografická blízkost.

PACEY: Ne, to nejde. Je to... je to podobný jako u tebe, fakt. Je to takový okno k člověku, kterým jsem býval.

EMMA: Tys býval jiným člověkem?

PACEY: Stejně jako jsem si jistej, že ty ses nenarodila s růžovýma vlasama, já nejsem takovej konzervativec, jak si myslíš.

EMMA: Fakticky?

PACEY: Jo, fakticky.

EMMA: Dokaž to. Zůstaň.

PACEY: Zůstaň kde?

EMMA: No tak, pochybuju, že jedno volný odpoledne položí kapitalismus na lopatky.

PACEY: Ne, to nejspíš ne, ale katapultuje mě to na vrchol vyhazovacího seznamu Riche Rinaldiho.

EMMA: Jo, to je taková šílená tragédie. [Emma sáhne do kapsy, vyndá mobil a podá mu ho.]

EMMA: Tady. Zavolej tam. Řekni, že, já nevím, že je ti zle nebo tak.

PACEY: Ty to myslíš vážně?

EMMA: Jo. Otázka zní: A ty?

PACEY: [zasměje se]

[Vytočí číslo.]

PACEY: Ahoj. Můžu mluvit s Richem Rinaldim, prosím? [odkašle si]



[Linka pomoci. Jen znovu mluví do telefonu a CJ sedí vedle ní.]

JEN: Dobře, no, pokud mi říkáš pravdu a měl-- měl jsi v minulých třech měsících nechráněný styk se sedmnácti ženami, tak si zcela jistě myslím, že nechat si udělat test je dobrý nápad. Pro tebe i ty všechny sexy ženský, s kterýma jsi spal.

[Kamera najede za CJe a vidíme, že ve skutečnosti s Jen mluví David.]

DAVID: Cože? Cože? Já balím spousty sexy ženských každej den.

CJ: Hele, já ti věřím.

DAVID: Díky. Nemůže uvěřit, že vám dobrovolně pomáhám a dostane se mi kritiky mých hereckých schopností.

JEN: Ale prosím tebe, jako bys ty moh bejt někdy hetero. Máš velký srdce a mozek rovněž tak.

DAVID: [směje se] Je nepřátelská.

CJ: Sem ti říkal.

JEN: Mohli byste o mě, prosím, přestat mluvit, jakože tu nejsem. Tak jsem navztekaná. Je snad něco špatnýho na vyjadřování svým pocitů?

[Vejde tam Jack a přistoupí k Davidovi]

JACK: Ahoj.

DAVID: Čau!

JACK: Promiňte. Vyrušuju?

DAVID: Ne, ne, to je dobrý. My-- my jsme skončili, myslím.

CJ: Jo, jsou čtyři. Skončili jsme.

DAVID: Takže... myslíte, že to zejtra zvládnete beze mě, nebo co?

JACK: Ale, ale, ale. Počkej chvilku. Ty chceš říct, že jedinej důvod, proč jsi tu celý odpoledne místo toho, abys mrhal čas se mnou, je ten, že ona to s ním nezvládne? Jen?

JEN: Ty se na mě taky zlobíš? Nemůžeš mi půjčit svýho kluka na jednu mizernou hodinu? Je to tvůj kluk? Už jste se políbili? Prošvihla jsem tohle všechno přes Vánoce?

JACK: Milý. Pojďme.

[Jack a David odejdou a CJ se dívá na Jen.]

JEN: Proč se na mě díváš?

CJ: Nepřátelská.



[Zasedačka v hollywoodském studiu. Dawson se ohlédne na hodiny, pak si povzdechne a shlédne na papíry před sebou. Producenti jsou tam také a jsou netrpěliví. Je zřejmé, že čekají Todda, který není nikde v dohledu.]

DAWSON: [povzdechne si]

PRODUCENT: Aha. Takže změnil názor, co? Přišel ke smyslů? Ne že bych jeho omluvu přijal, samozřejmě.

HEATHER: Tak kde je? V zácpě? Kouří?

DAWSON: Ne tak docela.

HEATHER: Dawsone?

DAWSON: Jo. Víš, technicky, vlastně on tu dneska nebude, uf, protože technicky, on... on neví, že se tahle schůzka koná.

HEATHER: Tohles naplánoval ty?

DAWSON: Ehm-- jo. Technicky.

HEATHER: [zasměje se] Tys to naplánoval, aby ses za něj omluvil, urovnal to, zamet jeho nepořádek... jako jsi to dělal po celou dobu?

DAWSON: Jo, tak nějak. Koukněte, nikdo nechce natočit špatný film. Todd chce, aby byl lepší. Vím, že ano. A možná je příliš hrdý, aby to přiznal, ale má v hlavě asi tak pět alternativních konců. O takových věcech jsme mluvili neustále, o věcech, co můžou být skoro zadara natočený za tři dny tady ve studiu.

PRODUCENT: No, to je vše velmi milé a povzbudivé, ale jelikož ho tu nevidím na kolenou žebrajícího o odpuštění, marníš čas, příteli.

HEATHER: Pokud...

PRODUCENT: Pokud co?

HEATHER: Pokud odpověď na naše otázky nesedí přímo před námi.

PRODUCENT: Prosím?

DAWSON: Prosím?

HEATHER: Vím, že to bude znít šíleně, ale jen mě na chvilku sledujte. Zná materiál, co jsme už natočili. Zná scénář, herce, štáb. Dle mého názoru by to zvládnul.

DAWSON: Moment. Zadržte na chvilku.

PRODUCENT: Co? Ty říkáš, že to nezvládneš?

DAWSON: Ne. Říkám, že je to šílený.

PRODUCENT: Dobrá, zeptám se tě na tohle. Hypoteticky, kdybys musel, zvládl bys zrežírovat ty dotáčky?

DAWSON: No, ano, ale to není-

PRODUCENT: Dobrá. Zavolej jeho agentovi.

HEATHER: Myslím, že žádnýho nemá.

PRODUCENT: No, tak nevolej jeho agentovi. Zavolej jeho matce a ať mu podepíše svolení.

DAWSON: Počkejte chvilku. Počkejte-- zadržte na chvilku. Tohle je šílený. Tohle je -- pro tohle jsem dnes nepřišel. Tohle není to, co jsem chtěl, aby se stalo.

HEATHER: No, hádej co? Stalo. A jelikož příležitosti jako tahle nepřicházejí každý den, naskočila bych na šťastnej vlak. Nebo, promiň, být režisérem není naplnění snu, na který jsi čekal celý život?

DAWSON: Ne, to je. To určitě je, ale-

HEATHER: Budeme v kontaktu.

[Zavře za ním dveře]

DAWSON: Ježíši.



[Pláž v LA. Jack Osborne a Audrey jdou po pláži, kde se noc předtím očividně konala párty.]

AUDREY: Tak přišli jsme na to, čí párty to vlastně byla?

JACK: Ne. Nějakýho vola...

AUDREY: Takže nepředpokládám, že bysme přišli na to, co je za den. No tak! Už dost!

JACK: Tak přijede nás vyzvednout ten tvůj kámoš nebo co? Fakticky jsem za, abysme si vzali taxíka.

AUDREY: Jo, a zaplatíme čím? Víš, bejt známá, mě nedělá o nic míň bez halíře.

JACK: Cože? Ty jsi bez halíře?

AUDREY: Ano, Jacku, Audrey Liddellová je bez halíře. To je tomu tak nemožný uvěřit?

JACK: Páni. Někoho musí stát jeho drogy jmění.

AUDREY: Víš, navzdory všeobecnýmu mínění, já v grogách nejedu.

JACK: Jo, jasně. Víš, nerad jsem odsuzovačnej jako tvý divný kámoši z vejšky, ale nevytrhávej mi srdce z hrudi, až na tebe přijde absťák.

AUDREY: Zmlkni, jo? Už jde.

JACK: Kdo? Tvůj kámoš?

AUDREY: Dawson. Dawson Leery. Jsem s ním teďka tak nějak na tenkým ledě, takže kdybys moh o drogách pomlčet, je nevím, řekněme následující půlhodinku...

JACK: Tak co? Vynahradíš mi to?

AUDREY: Není to tak vždycky?

JACK: Takže říkáš, že si může bez dozoru projít tvůj šuplík s prádlem?

AUDREY: Ne! Fujtajbl! Budu ti sedět na klíně celou cestu domů, jo?

JACK: Dobrá. Bezva.

AUDREY: Ale jedno slovo o jakýkoli ilegální látce a zaplatíš za to.

JACK: Hele, umím se ovládat.

AUDREY: Tomu uvěřím, až to uvidím.

[Přijde k nim Dawson.]

JACK: Počkám v autě.

DAWSON: Čau, Jacku.

JACK: Čau.

DAWSON: Čau.

AUDREY: Jsi tu.

DAWSON: Jo. Volala jsi, ne?

AUDREY: Skutečnost, že jsem ti nedávno zdemolovala auťákem dům mi musela při vytáčení čísla nějak vypadnout z hlavy. Něco mě popadlo, víš?

DAWSON: Kdy, tehdy nebo teď?

AUDREY: To i to, asi.

DAWSON: Co tady vůbec děláš, Audrey?

AUDREY: Tady v LA? Nebo tady na tý podivný párty?

DAWSON: To i to.

AUDREY: Já nevím. V jednu chvíli jsem s Jackem na parkovišti, zapadá slunce, a mluvíme s jedněma klukama v limuzíně a příští chvíli jsem tady a je ráno a... [povzdechne si] Jak jsem řekla, něco mě popadlo a... a tys byl jedinej člověk, o kterým jsem věděla, že bude v týhle části země a bude v tuhle hodinu určitě vzhůru.

DAWSON: Co tví rodiče?

AUDREY: Prosím tebe.

DAWSON: Ví vůbec, že už zase začala škola?

AUDREY: Ne. Nebyla jsem připravená se minulej tejden vrátit, tak jsem trošku lhala. Nechtěla jsem čelit tribunálu odsuzovačnosti. Ale teď připravená jsem. A od teďka už budu hodná, Dawsone, slibuju. Jen... se nezlob. Chci říct, nezlob se víc, než už se zlobíš.

DAWSON: [povzdechne si] Dobrá. Jen... jen mi řekni, že si uvědomuješ, jak hloupý je nasednout do auta plnýho neznámých lidí, který potkáš na parkovišti.



[Pekelná kuchyně. Je další den a Joey je opět v kuchyni, volá Eddiemu a nechává mu vzkaz na záznamníku.]

JOEY: Čau, to jsem zase já. Ehm, hele, chápu, že se mi vyhejbáš. Fakt. Spousta dní, žádný hovory. Co by mohlo být zjevnější? Ale, ehm... bojím se, protože nechápu, proč bys mi nevolal. To se ti nepodobá, víš? A asi se jen bojí, že se ti mohlo něco stát, protože-- a i kdyby se ti něco stalo, nevěděla bych o tom, protože pro tebe očividně nejsem moc důležitá. Takže... mohl bys... mohl bys mi zavolat? Uf... zavolej mi co nejdřív. Čau.

[Zavěsí, vrátí se do baru a dojde k Jackovi a Davidovi, kteří tam sedí.]

JACK: Mmm... uspěla jsi tentokrát?

JOEY: Kdy jsem s ňákým chlapem uspěla?

DAVID: Zavolá ti, Joey. Vím, že ano.

JOEY: Uf, jo, jo.

DAVID: Pro takovýhle věci je obvykle logický vysvětlení.

JOEY: Jo, asi jo. Hele, můžete, ehm...

JACK: Zaplatit účet, kterej tu leží asi tak století? Jo.

JOEY: Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete. To jen, že.. necítím se moc dobře. Chci jít dřív domů.

JACK: Jo, žádnej problém. Tady. Drobný si nech.

JOEY: Díky. Díky moc.

JACK: Čau.

[Joey je nechá samotné.]

DAVID: No, to bylo depresivní. Ve vesmíru není nic smutnějšího, než vidět někoho čekat na telefonát, ke kterýmu očividně nikdy nedojde.

JACK: Jasně, že je. Jsou tu sirotci, nemocní sirotci. Kromě toho nevíme, jestli ten kluk zavolá.

DAVID: Ale jdi. Jsme kluci, ne? S kolika lidma sis pošpásoval a nikdy jim nezavolal?

JACK: S pár. Hele, v létě jsem hodně randil, jasný?

DAVID: A?

JACK: A pár těm klukům jsem nezavolal. Hele, kdyby to udělal hetero, bylo by to vlastně přitažlivý, víš? Potkáš někoho, jo? Myslíš si, že se ti bude líbit...

DAVID: A pak, při bližším zkoumání, to tak není.

JACK: Jo.

DAVID: Ale jenom po tom bližším zkoumaní.

JACK: V podstatě. Ty mi tu udělíš přednášku, nebo co?

DAVID: Chceš jí?

JACK: Ani ne.

DAVID: Fajn.

JACK: Fajn.



[Pekelná kuchyně. Joey vyjde ze zadní místnosti. Má na sobě kabát a navléká si rukavice, když si všimne, že u kulečníku opět mluví se staršíma klukama Harley.]

JOEY: Dobře. Pojďme, Harley. Padáš odtud. Vem si kabát.

HARLEY: Promiň?

JOEY: Hele, fakt nemám energii tím vším dneska zase projít. Pro případ, že bys to zapomněla, tuhle scénu jsme už přehrávaly před dvěma dny.

HARLEY: Jo, a pak jsi mě práskla tátovi, kterej mi dal na měsíc zaracha. Takže mě napadlo, že jedinej způsob, jak ti to můžu oplatit, je se zas vyfláknout na školu.

JOEY: Jasně. Fakticky si myslíš, že tě tu nechám s potenciálníma násilníkama, který si myslí, že je ti osmnáct? Neřekla bych. Já odcházím. Ty odcházíš. Pojďme.



[Bostonské akvárium. Je následující den a Pacey a Emma se znovu setkají během pauzy na oběd.]

PACEY: Nemůžu uvěřit, žes mě ukecala, abych tu včera zůstal kvůli tomuhle. Velká ryba požírá malou rybu. Co na tom? A proto se sem trmácíš každej den?

EMMA: No, kdyby to byla velká společnost požírající malou společnost, zbožňoval bys to. A aby bylo jasno, nechodím sem každej den.

PACEY: Vážně?

EMMA: Normálně ne. Obvykle jenom když mám kocovinu.

PACEY: Tak co to bylo tenhle tejden? Nějaká zvláštní příležitost?

EMMA: Koukni. Jenom jsem přemýšlela, o co tady vlastně jde. Chci říct, že pokud je to, cos mi v minulých dnech říkal, pravda, tak jsi docela změnil svůj život a já si nejsme tak úplně jistá proč.

PACEY: Jak bych to měl sakra vědět? Proč lidi mění svý životy? Když na to přijde, proč si lidi obarví vlasy?

EMMA: Abych naštvala mámu. Nebo se pokusila být někým jiným?

PACEY: Pro mě by to bylo to druhý.

EMMA: A proč chceš být někým jiným?

PACEY: Protože to je součást dospívání. Povím ti, že Pacey v patnácti byl docela trouba -- děsnej sestřih, děsný havajský košile, pořád bez halíře. Dost blbej na to, aby se hnal za věcma, o kterých stejnak věděl, že je nikdy nedostane.

EMMA: Většinou za ženama, předpokládám.

PACEY: Většinou.... ačkoli bylo i pár holek. Můžeš jim říkat holky, když je jim šestnáct.

EMMA: Hmm. Ne, že by tě zajímalo, co si myslím, ale... neřekla bych, že zní tak špatně, ten člověk, který jsi býval. Vlastně zní docela mile.

PACEY: Jo, no, to možná byl... občas.

EMMA: Hmm, pořád by mohl být. Dej výpověď. Ohol si vousy. Nechej si znova udělat ten příšernej sestřih.

PACEY: Co kdybych ti řek, že jsem o tom poslední dobou fakticky přemýšlel?

EMMA: Nejsem si jistá, jestli bych ti věřila. Pokud...

PACEY: Pokud co?

EMMA: Pokud se tu zejtra v jednu neukážeš v nějaký zavšivený havajský košili.  



[Linka pomoci. Jen mluví do telefonu, zatímco CJ sedí naproti a čte si nějakou knížku.]

JEN: Hele, ty víš, že to není pravda, že jo? Jen to, že nějaká holka nemá zrovna dokonalej vztah se svým otcem, neznamená, že nebude schopná udržet smysluplnější vztah v-- hal-haló? Haló? Ona mi zavěsila. Má první nehypotetická volající a ona mi zavěsila.

CJ: Někdo nejspíš vešel do místnosti. Víš, spolubydlící nebo tak. Bylo jí trapně a zavěsila.

JEN: Ne, jen se snažíš, abych se cítila líp.

CJ: Ne, vedla sis dobře.

JEN: Proč to musely bejt problémy s klukem? Proč to nemohla bejt pěkňoučká porucha stravování nebo prvák, kterýmu se stýská po domově a potřebuje starý dobrý vzpružení ega?

[Zazvoní telefon.]

CJ: Zvedneš to?

JEN: Ne.

CJ: Mluvila s tebou. Nejspíš bude chtít mluvit zase s tebou.

JEN: Ne, já--já to nechci zvednout. Zase to zvorám. T-t-ty to udělej.

CJ: Jsi si jistá?

JEN: Ano. Prostě to zvedni.

[Jen se na telefon jen dívá a CJ ho nakonec zvedne.]

CJ: Linka pomoci. Tady CJ. Ne, musela si na vteřinku odskočit. Jo, ona, uf-- je trochu nervózní. Ale neměj jí to za zlý. Je to její první den. Jo, jo. Je těžký mluvit, když jsou v místnosti jiný lidi. Dobrý, co kdybys zavolala tak za deset minut, až odejdou? Jo, budu tady. Dobrá. Slib mi, že zase zavoláš. Dobře. Ahoj.

[CJ zavěsí telefon a Jen se na něj jen dívá.]

CJ: Co?

JEN: Nic.



[Před Eddieho bytem. Joey a Harley přijdou ke dveřím od domu.]

HARLEY: Haló? V každým třetím krámu, kterej jsme minuly, prodávaj kořalu. Nemělo by ti to naznačit, že nejsme zrovna v tý nejlepší čtvrti?

JOEY: Jo, no, chtěla ses dát na temnou stranu, a jelikož má tvůj táta do šesti přednášky... jsme tady.

HARLEY: A kde vůbec jsme?

JOEY: Nikde, jasný? Jenom musím něco udělat.

[Joey zmáčkne zvonek u dveří. Harley pohlédne na zvonek a zjistí, kde jsou.]

HARLEY: "Eddie Doling, 3-a"? Vždyť jsi říkala, že nevíš, kde je.

JOEY: Nevím. Vím, kde bydlí. Jenom nevím, kde je.

HARLEY: No, možná jsi slyšela o jednom vynálezu: telefon? Je to moc nápomocná věcička.

JOEY: Jo, to jsem zkusila, Harley, díky, ale když holka nechá hromadu nezodpovězenejch vzkazů na záznamníku někoho, o kom si myslela, že je její kluk, a pak...

HARLEY: Kluk? Uh-oh. To znamená jediný. Spala jsi s ním, že jo?

JOEY: Cos to právě řekla?

HARLEY: Zeptala jsem se, jestli jsi s ním spala. Víš, sexovala? Užívala si?

JOEY: Myslela jsem, žes řekla tohle.

HARLEY: Jo, no, a jakej je v tom problém?

JOEY: Žádnej. Asi... asi jsem jenom zapomněla, jaká světa znalá ženská jsi. Harley, ty nejspíš ani nejsi panna, nejspíš jsi o to přišla před roky s řidičem náklaďáku, viď?

HARLEY: To nechápu.

JOEY: To ani nemáš.

[Někdo vyjde z domu a Joey zarazí dveře, než se stačí zavřít, a obě vstoupí do budovy.]

JOEY: Hele, pojď. Na tohle nemám náladu.

HARLEY: Tak co? Jen proto, že je mi patnáct, nemůžu mluvit o sexu?

[Joey zaklepe na dveře a ty se pomalu otevřou, protože nebyly dovřené.]

JOEY: Ne, můžeš o něm mluvit a pak, až ti bude devatenáct, můžeš se neskonale bavit, když se ohlídneš zpátky a uvědomíš si, jaký hlouposti jsi říkala.

HARLEY: Jo, jasně, protože ty jsi teď tak chytrá. Přesně víš, co děláš. Proto jsi sem přišla celou tu cestu slídit za někým, kdo ti od tý doby, co ses s ním rozhodla vyspat, neodpovídá na telefony.

[Vejdou dovnitř a byt je úplně prázdný. Šokovaná Joey se po prázdném bytě rozhlédne.]

HARLEY: Co je? O co jde? Jsme ve špatným bytě, že jo? Joey? Tady to očividně není, viď? Popletla sis čísla nebo tak. Joey? Co to děláš?

[Harley si uvědomí, že jsou ve správném bytě, a spatří v očích Joey formující se slzy.]



[Paceyho práce. Pacey mluví do telefonu, ale nemá obvyklý oblek, místo něho má na sobě příšernou havajskou košili. Rich k němu přijde s velkou hromadou papírů. Je pátek.]

RICH: Musím říct, že na páteční poledne máš docela ránu, Wittere.

PACEY: Myslíš, že bysme mohli tvý názory na módu probrat jindy? Řekněme třeba po obědě?

RICH: Oběd. Mysli znova, kámo.

[Rich dá papíry Paceymu na stůl.]

PACEY: Co to všechno je?

RICH: Práce navíc... nebo, promiň, myslel sis, že tvý mini-volno bude bez následků?

PACEY: Říkal jsem ti, že je mi zle.

RICH: Jo, no, mě nebejvá zle, a víš, co mě zabíjí na lidech, kterým ano?

PACEY: A co?

RICH: Jak si podle všeho neuvědomujou, že to, že je jim zle, tady nezmenší objem práce. Jen to znamená, že jí musí udělat někdo jinej. To nevypadá moc fér k tvým kolegům, že ne?

PACEY: Vidím, že tě to vzalo, Richi, ale možná tě ve skutečnosti štve to, že neotevíráš tolik nových účtů jako já.

RICH: Jsme trošičku zbytečně domýšliví, ne?

PACEY: Domýšliví, ano, zbytečně, ne, protože tu všichni víme, že peníze, který vyděláš ty, přímo závisí na tom, kolik peněz vyděláme my.

RICH: Jo, no, to je možná pravda, ale můj postoj není problém. Tvůj ano a chci vidět změnu, brzy, velmi brzy. Pomatuj, tohle ti možná pomůže.

[Rich zastaví ženu, která jde kolem a vezme si od ní nějaké obálky. Jednu vyndá a zbytek jí vrátí.]

RICH: Díky. Miluju leden, protože s ním přichází tohle.

[Hodí obálku před Paceyho na stůl.]

PACEY: Co, má výplata? Díky.

RICH: Žádná výplata, Wittere, balík. Nejsem si úplně jistej, co je uvnitř, ale hádám, že je to víc, než platí v rychlým občerstvení.

PACEY: Jakobys ty o tom něco věděl.

RICH: Hele, kdykoli budeš chtít odejít a vrátit se k snadnýmu životu, posluž si, ale pokud tu pracuješ, tak jediný obědy, na který budeš chodit, jsou ty... v tvý hlavě. [Zasměje se.]

[Pacey pohlédne na hromadu papíru, pak na hodiny, a povzdechne si.]



[Akvárium, kde na Paceyho čeká Emma. Když zahlédne v davu havajskou košili, zaraduje se, ale je zklamána, protože to není Pacey. Následuje střih. Je 13:30 a Pacey se stále neukázal. Emma se po něm bezustání rozhlíží. Po chvíli to konečně vzdá a odejde.]



[Linka pomoci. Jen, CJ a pár dalších lidí poposedávají a nedělají vůbec nic. Nezvoní žádné telefony a vidíme, že Jen je z toho nedostatku aktivity zmatená. Pohlédne na CJe, který si čte.]

JEN: Takže takhle to vypadá, když pracuješ, hm?

CJ: Ano, takhle.

JEN: Myslela jsem, že telefony budou zvonit trošku častějc.

CJ: No, tak to ve skutečnosti nefunguje. Zamysli se nad tím. Zamysli se, jak jsou lidi paličatý, jak je pro ně těžký požádat o pomoc nebo přiznat, že se v něčem mýlí.

JEN: Jo, máš nejspíš pravdu. Koukni, CJi...

CJ: Jsou skoro čtyři. Doplnění kofeinu?

JEN: Ptáš se mě, jestli chci kafe?

CJ: Jo. Chystám se vyrazit ven za občerstvením.

JEN: Á, ne, ne. Ne, ty mě tu nenecháš samotnou.

CJ: Jo, nechám.

JEN: Ne, nenecháš, protože když to uděláš, tak telefon zcela jistě zazvoní a na druhým konci bude někdo, kdo si chce s někým promluvit a...

CJ: Jo. Od toho jsi tady.

JEN: Jo, až na to, že ty víš, co děláš, a já ne, což je důvod, proč bys tu měl zůstat.

CJ: Víš, před pár dny jsi nemohla se mnou vydržet v jedný místnosti a teď nechceš, abych odešel.

JEN: To bylo před týdnem. Nemůže se člověk za týden změnit?

CJ: Nevím. Může? Určitě nic nechceš? Ne? Dobře, hned se vrátím.

[CJ odejde a Jen pohlédne na knihu, kterou četl.]

JEN: Kierkegaard.

[Zazvoní telefon.]

JEN: [povzdechne si]

[Telefon zvoní.]

JEN: Haló? Linka pomoci. No, ehm, pokud jsme úplně upřímní, což doufám, že jsme, já-já-já si nejsem jistá, jestli ti můžu pomoct, ale -- ale ráda bych to zkusila, takže...



[Klinika. David čeká, až se Jack vrátí z ordinace. Jack vyjde ven a má viditelnou radost.]

DAVID: Tak řekneš mi to, nebo co?

JACK: Není co.

DAVID: Ha ha ha! Bezva!

JACK: Já-já bych se tě rád na něco zeptal.

DAVID: Jo?

JACK: Víš, všechno to, o čem jsme mluvili včera, změnilo to zásadně nějak tvůj názor na mě?

DAVID: Jo, jasně. Jako bych neviděl na míle daleko, že budeš protřelejší než já. Ale no tak, Jacku. Nejsem hloupej. Koukni na sebe. Jsi neuvěřitelně hezkej. Sice nejsi Viggo...

JACK: Jo, dobře, to--to--to je skvělý. Pojďme.

DAVID: My snad odcházíme?

JACK: No, jo. Nemyslel sis, že tu budu stát a vést s tebou takovejhle rozhovor?

DAVID: Promiň, ale já si tak nějak myslím...

JACK: Hej, hej, hej, Davide...

DAVID: Jo?

[Jack ho políbí.]

JACK: Zmlkni.

DAVID: Jo, myslím, že to by šlo.



[Přednáška profesora Hestona. Profesor Heston znovu přednáší, ale vidíme, že Joey mu moc pozorně nenaslouchá. Heston si sedne na stůl před ní a nadále přednáší.]

HESTON: Jedním za základních Bartholomewsových kamenů byla samozřejmě víra, že jen náhlé zvraty, absurdní fragmenty času mohou opravdově odpovědět na emocionální smysl života. Může mi dát někdo příklad?

[Shlédne na Joey.]

HESTON: Joey? Dobře, vyber si téma, jakékoli. Počkat, vyberu ho za tebe. Uf, škola. Co ta? Vzpomínáš si?

JOEY: Uf, ano.

HESTON: O co v ní jde?

JOEY: O učitele, který se pokouší něco vysvětlit studentům.

HESTON: A co se pokouší vysvětlit?

JOEY: Smrt a ztrátu.

HESTON: Proč se jí pokouší vysvětlit?

JOEY: Protože se to děje zas a znova, jako nekonečnej cyklus. Nejdřív oranžový stromy, pak zahrádka s léčivkama, pak tropická ryba. Víte, je to absurdní, opravdu, protože... v jednu chvíli jsou tady. Tu další... jsou pryč a to, co je pravdivý, ta pravdivá část, ta skutečná část, je, že nikdo mu to nikdy nevysvětlí, protože... to nikdo nemůže.

HESTON: To je skvělé, Joey. Samozřejmě jste úplně zapomněla na hady a štěňátka, ale, koukněte, dnes už jsme skončili. Takže v pondělí. Saul Bellow.

[Studenti odejdou, Joey končí balení batohu a chce odejít, ale přistoupí k ní Heston.]

HESTON: Máš vteřinku, Potterová?

[Podá jí nějaké peníze.]

JOEY: Co to je?

HESTON: Padesát babek. Hele, já vím, že jsi chudá, ale neříkej mi, že jsi tak chudá, že jsi nikdy předtím neviděla padesát babek.

JOEY: To nechápu.

HESTON: Že ses včera postarala o Harley, zatímco jsem učil. Říkala, že jsi jí s něčím pomohla, říkala, že měla nějakou krizi.

JOEY: Ona měla krizi?

HESTON: Ano. Hele, prostě si ty peníze vem, jo? Bude to pro mě mnohem snadnější, než pokoušení se bejt na tebe po zbytek bláznivýho semestru milej.

JOEY: Počkejte chvilku. Proč byste ke mně byl milej? Proč?

HESTON: Protože, jak jsi tuhle poukázala, nejde o mě. Její matka je pryč a její otec...

JOEY: Je gigantickej ňouma?

HESTON: Ano, vlastně je... alespoň většinou, podle ní. Ty v ní na druhou stranu vzbuzuješ sympatie.

JOEY: Jo, no, já jsem sympatická, ale sympatická a chudá.

HESTON: Padesát dolarů, třikrát týdně.

JOEY: Šedesát pět a pomůžu tomu andílkovi s úkolama, ne že by chtěla pomoct od čtyřkařky.

HESTON: Dohodnuto.

JOEY: Tady.

HESTON: Co je to?

JOEY: Padesát babek. Za včerejšek žádné platby.

HESTON: Hele, nedělej mi žádný laskavosti, Potterová.

JOEY: Nedělám. Nepochopil byste to, jasný?

HESTON: To byla nějaká holčičí záležitost nebo tak?

JOEY: Ne, byla to lidská záležitost.



[V LA na pláži. Dawson se objeví na pláži a najde tam stát Todda se surfovým prknem. Todd není překvapen, že ho vidí.]

TODD: Takže jsi mě našel, co?

DAWSON: Volali z půjčovny prken. Moc pláží, na kterých bys moh být, tu není.

TODD: Chápu. Budu muset předvést jednu z těch věciček Mužích v černém, deprogramovat tě, že naše dlouhý spojenectví skončilo. Je to příliš nebezpečný, co? Rozhazovat kolem sebe tolik informací a všichni je chtěj použít proti tobě.

DAWSON: Přišel jsem se omluvit.

TODD: Za co? Žes mi ukrad práci? Hele, po tom, cos jim včera řek ne, jakožto potrhlej idiot, kterým jsi, mi volali. Dokonce se omluvili, jak jen byli schopný.

DAWSON: Tak co dál? Natáčíme přetáčky tady? Vracíme se do Bostonu? Co?

TODD: Promiň, kámo. Nepochopils mě. My nic neděláme. To ty.

DAWSON: Počkej chvilku. Tímhle už jsem prošel. Já ne-

TODD: Ne co? Nevyužiješ toho, žes byl ve správnej čas na správným místě? Protože to je celý. Neznamená to, že skutečně uspěješ, nebo že jsi talentovanější než já, víš? Znamená to-

DAWSON: Bože, ne. Ty jsi jako... sotva funkční, ale jsi... jako můj mentor.

TODD: Cože? Ne Steven Machr Spielberg?

DAWSON: No, on... on mi neodpovídal na telefony.

TODD: Jen to ještě nezhoršuj, jo? A poslouchej, ta úplně první věc, kterou si musíš pamatovat udělat, jakmile se dostaneš na plac, je natočit výraz Natashy v tu chvíli, kdy se seznámí se svým novým režisérem.... protože to je něco, co sakra musím vidět. Pojď.

[Společně se vydají po pláži.]



[Zatmívačka a závěrečné titulky.]