Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 602 - Píseň zůstává stejná

Gina Fattore, překlad: Petr Říhánek


[Pokoj Joey. Joey a Dawson spí v objetí. Dawson je za Joey a těsně jí objímá. Ruku má na jejím boku, když v tom Joey svou pomalu přiblíží k jeho a pak si navzájem propletou prsty. Joey se otočí, začne Dawsona líbat a pak se začnou znovu milovat.]

[Po nějaké době. Joey se vzbudí sama v posteli a najde na polštáři vzkaz - "Šel jsem pro snídani." Zatímco si čte vzkaz, otevřou se dveře a dovnitř vejde Dawson s podnosem s pohárky kávy.]

DAWSON: Ahoj. Jsi vzhůru.

JOEY: Jo. Ehm, šel jsi ven.

DAWSON: Jo.

JOEY: Mohl bys...

DAWSON: Jistě.

[Dawson jí podá župan.]

JOEY: Dík.

DAWSON: Takže jsem ti přines-

JOEY: Tys mě přines kafe?

[Dawson vytáhne bílou růži a podá jí Joey.]

DAWSON: Růže. Po celým Worthingtonu.

JOEY: Trochu přehnaný, nemyslíš?

DAWSON: Jo, přesně to si myslím.

JOEY: No, za její utrhnutí je pětsetidolarová pokuta.

DAWSON: Stojí za každej cent.

JOEY: Takže bysme se měli nejspíš zarazit a zamyslet se. Víš, nad tím, co to znamená. Chci říct, o tom jak to změní... [Dawson jí políbí] věci.

DAWSON: Možná pozdějc.

[Začnou se znovu milovat.]



[Hotelový pokoj. Audrey je v posteli, vezmi si telefon a volá pokojovou službu. Pacey se v koupelně připravuje na první den v práci. Pak vyjde ven.]

AUDREY: Ano. Zdravím. Napadlo mě, jestli byste nám nemohli-

PACEY: Ne, ne, ne, ne. Tohle ráno žádná pokojová služba.

AUDREY: Co? Můžem si jí dovolit.

PACEY: My?

AUDREY: Dobře. Můj táta si jí může dovolit. Co říkáš? Šampáňo? Bloody Mary?

PACEY: Říkám, že nenatáčíme Dynastii a tobě za hodinu začíná přednáška. Tak jakou kravatu?

AUDREY: Mmm, já nevím. Obě jsou tak nějak hnusný.

PACEY: Dobře, hele, budeš mít spoustu času na módní kritiky, jakmile tu práci fakt dostanu, ale pro teď prostě nechci přijít pozdě na ten pohovor. Jo?

AUDREY: Jsem si jistá, že jde jenom o formalitu. Věř mi. Když táta zatahá za provázky, zůstanou natažený. Jak myslíš, že jsem se dostala na Worthington?

[Audrey začne Paceymu zavazovat kravatu.]

PACEY: Och, uf. Vždycky mají takhle škrtit?

AUDREY: Ty už jsi předtím měl kravatu, že jo, Pacey?

PACEY: Jasně, že jo. Jednou.

AUDREY: Jednou?

PACEY: Ano, jednou.

[Audrey ho políbí a Pacey vstane z postele.]

AUDREY: Mmm.

PACEY: Dobře. Popřej mi štěstí. Jdu na to.

AUDREY: Hodně štěstí!

[Pacey odejde a Audrey okamžitě šáhne po telefonu.]

AUDREY: Ano, zdravím. To je pokojová služba? Ach můj bože. Vy znáte mý jméno. To je bezvadný. Jo, tohle ráno se cítím trochu evropsky.



[Před areálem školy. Po návratu z knihkupectví si jdou Jen a babička sednou k nějakým stolkům.]

JEN: Dobře, historie umění je společná. Ehm, tenhle všechen Kafka je můj a matiku nám museli dát omylem.

BABIČKA: Och! Tu se vezmu já, moc ti děkuji.

JEN: Moment. Matiku? Neříkej mi, že ses fakt řídila mou radou.

BABIČKA: Staly se i divnější věci.

JEN: A předpokládám, že to nemá nic společnýho s tím, že jistý pan někdo učí matiku?

BABIČKA: Naznačuješ, že je něco špatného na projevení zájmu o něčí celoživotní práci?

JEN: Myslím, že ses dostala na sjezdovku. Chci říct, že v jednu chvíli projevíš zájem a v příští ztratíš vlastní myšlenky a přání. A kvůli čemu? Pro velkolepou šanci účastnit se skvělýho patriarchálního heterosexuálního podvodu lépe známýho jako monogamie? Fakt chceš takhle strávit svý zlatý léta - prát nějakýmu chlapovi prádlo a předstírat, že máte ve skutečnosti společnej zájem? Nepohnuli jsme se jako pohlaví dál-

[Babička si všimne kluka, který sedí za nimi a pozoruje Jen.]

JEN: Co?

[Jen se otočí a spatří, že se na ní ten kluk dívá.]

JEN: Ahoj. Ahoj. Promiň. Obtěžujem tě? Protože by sis možná, pokud to není nějakej velkej problém, moh navázat vlastní rozhovor.

KLUK: Ne. Promiň. Jde jenom o to, že jsem tu seděl a zkoušel jsem přijít na to, kde už jsem tě viděl a náhle jsem si uvědomil, že jsem tě předtím ještě neviděl.

JEN: Bezva. No, jsem fakt ráda, že jsme to vyřešili.

KLUK: Slyšel jsem tě v rádiu.

BABIČKA: Pracovala v rádiu. [Jen jí obdaří pohledem.] No, pracovalas. A také byla velmi dobrá.

JEN: Dobře, dostal jsi mě. Jsem slavná. Dělala jsem v rádiu. Ale už nedělám, takže... díky moc za poslech a sbohem.

KLUK: Takže tě vyhodili nebo co?

JEN: Co je to, interview?

KLUK: Jen jsem zvědavý.

JEN: [povzdechne si] No, řekněme, že jsem měla nějaké... umělecké neshody s novým managementem.

KLUK: Fajn. Tak to tak řekněme.

JEN: Fajn.

BABIČKA: Promiňte, mladý muži, nechtěl byste se k nám připojit?



[Pohovor. Rich, manager, poučuje skupinku nových uchazečů včetně Paceyho, kteří sedí za velkým stolem a pozorně mu naslouchají.]

RICH: Je 8:35 v sobotu ráno. Zvoní telefon. Kdo to je? Kabelová společnost, telefonní společnost, vymahači dluhů? Proč pořád volají? Protože to funguje. Takže pokud si myslíte, že tohle nemůžete dělat, jestli se myslíte, že nemůžete připustit, abyste se stali nejnižší životní formou, tím druhem, co se řídí vlastním rozumem, tím druhem, který ne nebere za odpověď, pak navrhuju, abyste odešli. Ne. Víte co? Vlastně trvám na tom, abyste odešli. Teď hned!

[Nikdo nevstane]

RICH: Tak dobrá. Vyjasníme si to: pracovní doba je dlouhá, když nepracujete, výplata děsná, budete studovat na soubor sedmi makléřských zkoušek. Neexistují žádné druhé šance. Pokud nezvládnete ten test napoprvé, budete ze zaškolovacího programu vyhozeni a nahrazeni jedním z trilionu jiných lidí, kteří by pro tuhle práci zabíjeli. Otázky?

[Pacey se rozhlédne a pak zvedne ruku.]

PACEY: No, vzhledem k tomu, jak úplně a historicky je trh právě teď rozbořenej, proč by někdo chtěl tuhle práci?

RICH: Stejný důvod proč lidi vsází na loterii.

PACEY: Myslíte peníze?

RICH: Ne. Ne, že by bylo na penězích něco špatného. Myslím naději. Ten drobný nával adrenalinu, který vám proběhne žilami těsně předtím, než skouknete výherní čísla. Tohle tu prodáváme. To prodávají všichni makléři a vy všichni byste tu nebyli, kdybyste něco z toho nechtěli. Takže ti z vás, co o to stojí dost usilovně, uvidím příští pondělí ráno. Teď se rozejděte.

[Všichni odejdou a Rich si dává dohromady nějaké papíry, když se Pacey zastaví a promluví k němu.]

PACEY: Vlastně má ještě jednu otázku.

RICH: Spusť.

PACEY: Kdo sakra jste?

RICH: Rich Rinaldi.

PACEY: Pacey Witter. A, pane Rinaldi, nepotřebuju čekat do pondělního rána. Jdu do toho hned.

RICH: Těším se na spolupráci, Pacey.

PACEY: Dobře.

[Pacey se vydá na odchod.]

RICH: A, uf... asi by sis chtěl znovu promyslet oblek. Vypadáš trochu jak gay.



[Pokoj Joey. Dawson si dává dohromady věci, zatímco je Joey v koupelně. Dawson se rozhlédne a zvedne skleněnou kouli, kterou jí dal. Prohlíží si jí a Joey vyjde z koupelny.]

JOEY: Ahoj.

DAWSON: Ahoj. Vypadáš nádherně.

JOEY: Díky. Musíš dneska pracovat?

DAWSON: Jo. Ale myslel, že bysme se možná mohli sejít pozdějc.

JOEY: Bezva.

DAWSON: Tak kolem pátý?

JOEY: Jasně.

DAWSON: Dobře, já ti, uf, já ti zavolám.

JOEY: Bezva.

DAWSON: Ne jako "Zavolám ti," myšleno jako špatný klišé, jako, že ti řeknu, že zavolám a nikdy to neudělám.

JOEY: Myslíš jako ty standardní kopačky, co dostaneš od kluka z bratrstva, co se pokouší o půvabný vycouvání z nejtrapnějšího vztahu na světě?

DAWSON: Ano. Chci říct, ne takhle.

JOEY: Žádná trapnost.

DAWSON: Ne, nic z toho. Ne.

JOEY: Takže hádám, že souhlasíme, že od minulý noci slova totálně ztratila veškerej význam. Protože jsem v tý koupelně strávila patnáct minut pokoušením se rozmyslet, co ti říct, a, no, napadlo mě jenom "ahoj".

DAWSON: To se mi líbilo. Bylo to srdečný a upřímný.

JOEY: Bylo to idiocký.

DAWSON: Můžu to trumfnout. Ten vzkaz, co jsem ti ráno nechal na polštáři? Čtyři verze. Strávil jsem asi hodinu snahou přijít s něčím historicky významným, s něčím, co by shrnulo všechny mý pocity o nás, o sexu, o nejneuvěřitelněší noci mýho života, a víš, s čím jsem přišel?

JOEY: "Šel jsem pro snídani."

DAWSON: Čtyři nejblbější slova v anglickým jazyce a žádný z nich nevyjadřuje to, co jsem chtěl říct.

[Zvoní mobil.]

DAWSON: Musím to zvednout. Haló?

TODD: Leery, já čekám! Proč čekám, ptáš se? Protože ty tu sakra nejsi.

DAWSON: Jo, za to se omlouvám. Já byl-

TODD: Prostě odtamtud ten svůj zadek dostaň, to je to, co uděláš. [Zavěsí.]

JOEY: Jdi. Pak mi zavolej.

DAWSON: Dobře. A pak si můžem promluvit. Můžem dokončit, co-

JOEY: Jasně, ale ještě se tě teď musím na něco důležitýho zeptat.

DAWSON: Na co?

JOEY: Co se stalo s těma ostatníma třema verzema?

DAWSON: Vyhodil jsem je do koše.

JOEY: Chápu. Když jsi šel ven pro kafe?

DAWSON: Jo.

JOEY: Myslím, že to bylo trochu podezíravý.

DAWSON: To vskutku bylo a-- a teď, když jsi to zmínila, ehm...

[Znovu zvoní mobil. Dawson se podívá na display a tam se píše, že volá SATAN. Joey si toho všimne a usměje se.]

JOEY: Volá Todd.

DAWSON: Jak jsi to uhodla?

JOEY: Předpokládám, že Satan by moh bejt jen jedna osoba kromě samotnýho Belzebuba.

[Dawson přijme hovor.]

DAWSON: Haló?

TODD: Budu potřebovat trojitý espreso a něco z lístkovýho těsta, nejlíp něco Italskýho.

DAWSON: Jsem na... [Todd zavěsí]... cestě.

JOEY: Jdi. Ztrať se. Bojím se, co by se mohlo stát, kdyby ďábel zavolal třikrát během jedný hodiny.

DAWSON: Víš, než odejdu, chci si bejt absolutně jistej, že-

JOEY: Dawsone...

[Políbí ho,]

JOEY: [šeptá] Mlč.

[Utiší ho dalšími polibky.]

JOEY: Měj se.

[Dawson odejde z pokoje. Oba se každý na své straně s úsměvem na tváři opřou o zavřené dveře, aniž ví, že to udělal i ten druhý.]



[Dawson přijde do nějaké uličky, nese kafe a pečivo. V uličce stojí Todd, který právě zavěsil.]

TODD: Zavraždils bys v týhle uličce někoho?

DAWSON: Jo, tebe. Za to, že chceš změnit lokaci, kterou osmnáct jiných lidí odepsalo. Tady. [Podá mu kafe.]

TODD: Co? Žádnej dvanáctiminutovej proslov o tom, jak jsi příliš dobrej na nošení kafe?

DAWSON: Žádná dvacetiminutová tiráda o tom, jak je studený?

TODD: Musím vyzrávat.

DAWSON: Nebo jsem měl na tebe přes léto dobrej vliv.

TODD: Ha ha ha ha! Jasně. Což by vysvětlovalo, že jsem na tebe ráno skoro nekřičel, když jsi se neukázal tam, kde jsme se dohodli.

DAWSON: Skoro nekřičel?

TODD: A ve svým pokoji jsi taky nebyl.

DAWSON: Ne. Přespal jsem u kamarádky.

TODD: U kamarádky? Kdybych věděl, že máš ňáký kámoše, neutrácel bych kvůli tobě cenný peníze z rozpočtu za hotel. Dobře. Dobře... detaily.

DAWSON: Ani náhodou. Každou dobrou věc, která se v mým životě stala, jsem v podstatě dokázal mluvením zničit. Tentokrát to neudělám.

TODD: Jak chceš. Takže, copak dneska dělám?

DAWSON: To zjistíš, až se tam dostaneš.

TODD: Aha.

[Nastoupí do auta a odjedou.]



[Pekelná kuchyně. Je brzy a bar právě otevřeli. Joey tam vejde a začne se rozhlížet, když do ní vrazí Eddie z dřívějška, zatímco prochází kolem.]

JOEY: Promiň?!

EDDIE: Jo?

JOEY: Očividně si na mě nepamatuješ, ale-

EDDIE: Jo. Jasně. Rád tě zas vidím.

JOEY: Promiň?!

EDDIE: Promiň, fakt nemám čas se tu vykecávat.

JOEY: Nepokouším se tu nevázat společenskej kontakt.

EDDIE: No, fajn, protože-

JOEY: Můžeš se prostě omluvit a zapomenem na to.

EDDIE: Omluvit?

JOEY: Jo.

EDDIE: Hele, je to fakt snadný. Přečti si tu knížku, přijď na přednášku. Nejlíp v tomhle pořadí.

JOEY: Skončil jsi?

EDDIE: Ano.

JOEY: Dobře. Právě jsi do mě vrazil, jak ses hnal, aby sis přečet polední speciality.

EDDIE: No, promiň.

JOEY: Díky.

EDDIE: Neuvědomil jsem si, že jsi tak choulostivá.

[Eddie odejde a přijde k ní Emma.]

EMMA: Čau! Vrátila ses. Joey, že, ze včerejška?

JOEY: Jo.

EMMA: Takže ses přece jen rozhodla pro kouzlo a prestiž servírování.

JOEY: Ne, prostě řekněme, že překopávám životní priority.

EMMA: A nechat si ošahávat zadek od houfu sadistickejch opilců máš v první pětce.

JOEY: Ne, ale... pro změnu věřím svým instinktům. Takže, je to místo pořád volný?

EMMA: Jo. Prohodím slovíčko s managerem. A ty mezitím tohle vyplň.

[Podá Joey formulář.]

JOEY: Díky.

EMMA: Žádnej problém.

JOEY: Moc často tu nejí, že ne?

EMMA: On? Nijak zvlášť, ne. [koukají na Eddieho] On tu pracuje. Je to barman.



[Dům babičky. Audrey sedí u stolu, zatímco Pacey dokončuje špagety a omáčku..]

PACEY: Takže dneska taky žádný přednášky?

AUDREY: Ne, musela jsem nakupovat, víš, na tu večerní záležitost. [Neúspěšně se ho pokusí zarazit, aby jí nepolil špagety na talíři tou omáčkou.] Zlato, nepolejvej ty-

[Do kuchyně vejde Jack.]

JACK: Mmm. Něco tu voní.

AUDREY: [dá mu svůj talíř] Tady. Bon appetit.

PACEY: Takže, uf, jakej je verdikt, brácho?

JACK: No, tohle dopoledne jsem skouknul pět bytů a došel jsem k nevyhnutelnýmu závěru, že všechno v naší cenový kategorii je odporný a zamořený švábama.

PACEY: Kromě toho bytu, kterej jsem viděl včera.

JACK: Jo, ale je čistej?

PACEY: Je bez poskvrnky.

JACK: Áách.

AUDREY: Jacku, jsem zostuzena. Je to nějaká gayská zvláštňůska, kterou jsi nám právě odhalil?

JACK: Hele, mám rád čisto. Jasný? Suď mě. Zkus žít pár let s něčí babičkou.

PACEY: Řešení je očividný. Musíme se tam vrátit. Musíme to znova zkusit. Musíme tu ženskou přesvědčit, že s náma dvěma chce bydlet.

AUDREY: Když nechce bydlet s klukama, tak nechce bydlet s klukama. Kdo jí může vinit? Kdo se chce vypořádávat se všema těma oholenýma vousama v umyvadle, když si ráno zkouší vyčistit zuby? Fuj.

PACEY: Zlato, ačkoli tě miluju, uniká ti podstata. On je čistotnej kluk.

JACK: To je jeden způsob, jak se na to dívat.

AUDREY: A ty jsi prase. Přiznej to, nejsi jen kluk, jsi klukovskej kluk.

PACEY: Dobře, jasně, včera jsem možná byl klukovskej kluk. Dneska jsem zaměstnanej kluk.

JACK: Vzali tě?

PACEY: Jo, jo.

JACK: Gratuluju, kámo.

PACEY: No, není to vlastně tak docela práce. Spíš příležitost stát se nejnižší životní formou, což vysvětlím pozdějc, protože právě teď si musíme sehnat byt.

AUDREY: Mmm. My?

PACEY: Ano, my.

[Pacey vytočí číslo a podá telefon Audrey.]

PACEY: Polkni.

JACK: Ha ha ha.

[Audrey právě spolkne sousto, když Emma zvedne telefon.]

AUDREY: Haló? Ahoj. Já, ehm... přemejšlela jsem, jestli bych se dneska mohla přijít kouknout na byt.



[Před areálem školy. Jen a ten kluk z dřívějška sedí u stolu a stále si povídají.]

KLUK: Ne, já myslím, že je to hezký.

JEN: Jo, to říkaj všichni. "Jé, bydlíš se svou babičkou. To je tak sladký." Jak ví, že jí nemlátím násadou od koštěte a nepřivazuju jí přes zimu k topení?

KLUK: Žebráš tímhle o pomoc?

JEN: Vypadám, že potřebuju pomoct?

KLUK: Ne. Vlastně vypadáš jako někdo, kdo by byl nejspíš dobrej v jejím poskytování.

JEN: Ach bože.

KLUK: Co?

JEN: Ach ne. To není tvá chyba. Je to má chyba. Už se mi to stalo. Tahle náboženská věc fakt není -- bože. Ne! Žádnej bůh. Žádnej bůh. Půjdu.

KLUK: Počkej. Hele, máš pravdu. Chci od tebe něco. Vlastně několik věcí. Ale nejdřív chci, aby sis zase sedla.

JEN: Dobře. Posadím se na bidýlko.

KLUK: Fajn.

JEN: Ale nemusím tu sedět, když nebudu chtít.

KLUK: Chápu. Ehm...

JEN: Mohla bych kdykoli odejít, zvlášť, když budeš nadále mlčet.

KLUK: Promiň, to jen -- tohle je těžký správně podat. Ehm... ať to řeknu jakkoli, budu znít jako totální blbec, takže... slyšela jsi někdy o Stánku.

JEN: Sbohem.

KLUK: P-počkej chvilku. Počkej chvilku. Nejde o náboženství. Jde o poradenskej program.

JEN: Říkáš, že si myslíš, že potřebuju poradit?

KLUK: Ne. Říkám, že bys mohla radit.

JEN: Á, myslíš pomáhat lidem.

KLUK: Jo. Hele, vše o co žádám, je, abys dneska večer přišla na informační schůzku. Začíná v sedm.

JEN: A ty tam budeš?

KLUK: Jo, budu tam.



[Joey prochází kolem velkého skladiště v nějaké opuštěné části Bostonu. Zmateně se kolem sebe rozhlíží a pak vytáhne mobil a namačká číslo.]

JOEY: Myslím, že jsem udělala velikánskou chybu.

DAWSON: Cože?

JOEY: Někde jsem špatně odbočila. Chci říct, že tohle nemůže bejt to místo, kde jsme se měli setkat. Tady není žádný "tady".

[Dawson, který pracuje na place, pomalu dojde k jedněm dveřím a otevře je.]

DAWSON: Zase špatně.

[Joey se otočí a spatří Dawsona, který jí drží otevřené dveře od skladiště.]

JOEY: Co je to tu zač?

DAWSON: Tady natáčíme ten film. No, jeho valnou část. Zmínil jsem se vůbec, že se odehrává v sedmdesátých letech?

JOEY: Ne.

DAWSON: Jo. Skupinka teenagerů posedlých Bostonským cizincem skončí ve starým domě v Zátoce tresek a samozřejmě se navzájem děsí.

JOEY: To zní povědomě.

DAWSON: Jo. Vlastně jsem na plac fakt hrdej. Todd mě hodně nechal zasahovat do návrhů.

JOEY: Proč to?

DAWSON: Protože jsem cennej asistent.

JOEY: To jsem si myslela.

DAWSON: A nevěří návrhářovi ze studia.

JOEY: Ten asi moc lidem nevěří, co?

DAWSON: A říká, že nemá absolutně žádný tušení, jak by měl vypadat typickej americkej dům.

JOEY: Typickej americkej dům?

DAWSON: A v tý chvíli přicházím já.

[Zahnou za roh a spatříme kulisy, které vypadají jako veranda Dawsonova domu. Jdou dovnitř a Joey vidí, že interiér také vypadá jako Dawsonův dům. Joey je překvapena a uchvácena zároveň.]

JOEY: Dawsone, to je neuvěřitelný.

DAWSON: A to se říká, že není nic jako domov.

JOEY: Je.

DAWSON: Skrze kouzlo filmů.

JOEY: Nebude tvá máma vyvádět, až uvidí svůj dům v hororovým filmu?

DAWSON: Ha ha ha. Nejspíš nebude dost dobrej, aby vůbec za něco stál, ale musíš přiznat, že je to docela bezvadný.

JOEY: Je to víc než bezvadný. Dawsone, tohle je úžasný. Jako by to byl tvůj film.

DAWSON: No, až na to, že není. Jsem jenom asistent režiséra.

JOEY: Ale jdi, musíš přiznat, že od "Mořský nestvůry z hlubin" jsi ušel dlouhou cestu. Chci říct... jako by to bylo skutečný.

DAWSON: Tak skutečný, jak může být něco, co je celý iluze.

JOEY: Celý?

DAWSON: No, koukni se sama.

[Jdou nahoru ke dveřím Dawsonova pokoje. Když je otevřou, vidíme jen prázdné místo, střechu verandy. Dojdou k okraji a shlédnou dolů. Dawson dá Joey ruce kolem pasu.]

DAWSON: [směje se] Jo. Nám, uf... tak trochu došly peníze. Hmm.

[Zdola je spatří Todd.]

TODD: Leery, ty zatracenej bastarde! Kolikrát jsem ti říkal... haló, haló, haló. Leery sbalil holubičku.

DAWSON: Ach bože.

[Joey a Dawson sejdou dolů za Toddem.]

DAWSON: Todde, Joey. Joey...Todd.

TODD: Čau.

JOEY: Ahoj.

DAWSON: Joey chodí na Worthington.

TODD: Co je to, nějaká vysoká nebo tak?

JOEY: Jo.

TODD: Neznám. Tak co si myslíš o place?

JOEY: Ehm, je to úžasný.

TODD: Bude. Pořád máš seznam těch zatracenejch věcí, co jsou na tom špatně, kterej jsme sepsali?

DAWSON: Každou zatracenou položku. Už jsem dohnal umělecký oddělení, aby začali s úpravama.

TODD: Bezvadný. Za dva tejdny se sem na natáčení vrátíme, víš?

JOEY: To jsem slyšela.

TODD: Takže, budeš, uf... sem pak chodit a navštěvovat nás, pak?

JOEY: [dá ruku Dawsonovi kolem ramen] To doufám.

DAWSON: [k Toddovi] Dobře. Čau.

[Dawson si na chvilku odvede Todda stranou.]

TODD: Dal jsi mi pořádně na zadek, co? Takže ty si teď můžeš vzít na noc volno a špásovat s tou holubičkou?

DAWSON: Něco takovýho.

TODD: Takže, v kolik zejtra odjíždí auto na letiště?

DAWSON: V osm. Zavolám ti v 7:30 a pak ještě jednou v 7:45.

TODD: Správně. Takže se uvidíme pak. Jdi na to, tygře.



[Byt Emmy. Audrey, Pacey a Jack právě přišli a hledají Emmu.]

AUDREY: Páni. Pěkný místečko.

JACK: Jo. Ano, tenhle je zcela jistě ten pravej.

PACEY: Dobrá, všem je nám jasný, co přesně tu musíme sehrát, jo?

AUDREY: Mně ne. Vlastně by to tu mohlo bejt až trochu moc hezký.

PACEY: Audrey-

AUDREY: Ano, všechno jasný. Audrey Liddellová, postava zajišťující obranu. Haló? Ahoj. Já jsem, ehm, jsem tu kvůli bytu.

EMMA: Pamatuju si tě. Pro sebe?

AUDREY: Svým způsobem ano.

EMMA: Způsobem, kterej zahrnuje to, že bys tu bydlela a já po zbytek svýho života nikdy nemusela znovu viděl ani jednoho z těhlech budižkničemů?

AUDREY: To přesně ne, ne.

EMMA: Obávám se, že muselo dojít k nějaký chybičce.

PACEY: Ouha, hej. Jen chvilku vydrž. Ani nenecháš tu ženu, aby dokončila myšlenku.

EMMA: No, skutečnost, že je s tebou, nastoluje vážný pochybnosti, jestli nějakou vůbec má.

PACEY: Hele, jen chci druhou šanci, protože jsem očividně včera neudělal nejlepší dojem, ale jsem si jistej, že kdybys mi dala druhou šanci, moh by tě přesvědčit o zcela jasným prospěchu z bydlení s dvěma mladýma fajnovýma gentlemanama jako-

[Ze schodiště v bytě sejdou dvě ženy.]

ŽENA: Jo, ahoj. Ehm... promyslely jsme si to a vezmeme ho.

[Emma se otočí s předstíraným úsměvem k Paceymu.]

EMMA: Promiň. Příliš pozdě. Hezká kravata, mimochodem.



[Poradenské centrum. Jen stojí u dveří, zatímco nějaká žena mluví k ostatním lidem, kteří se tam sešli.]

žena: Dobře, takže, jak jsem říkala, většina z toho, co tu děláme, jsou jednoduché informace a rady. A v devadesáti případech ze sta připomenutí někomu , aby se zhluboka nadechl.... A dostatečně dýchal. Zítra bude taky den. Což mě přivádí k našemu prvnímu pravidlu: Nikdy se nebojte požádat o objetí na konci těžkého dne.

[Jen odejde a venku narazí na toho kluka z dřívějška.]

KLUK: Hej, Jen! Ahoj. Zvládlas to.

JEN: Jo. Zvládla.

KLUK: No, pojďme. Jdem pozdě.

JEN: Víš, mrzí mě to. Nemůžu se tam vrátit.

KLUK: Vrátit se tam?

JEN: Jo, už jsem tam byla. Viděla jsem plakáty, ty-- to prostě-- jde o to, že to prostě není pro mě-- objímání a jeden den za čas.

KLUK: Aha, dobře. Chápu. Takže ty jsi jedna z těch lidí, co si našli jiný způsob života, ten, který nezahrnuje jeden den za čas.

JEN: Hele, nechci nabourat tvůj systém. Jsem si jistá, že je to fakt dobrej systém, ale-

KLUK: Pro tebe prostě není dost pohodovej. Fajn.

JEN: Ne, to jsem neřekla. Já--já, upřímně, myslím si, že je fakt hezký, že něčemu takovýmu věříš.

KLUK: Říkáš to, jako by to bylo špatná věc.

JEN: Ne, jde--jde jenom o tom, že já nejsem moc společenská. Ehm... fakt ráda jsem tě poznala... a hodně štěstí a... čau.

[Jen se vydá na odchod.]

KLUK: Tak proč jsi teda přišla?

JEN: Ehm... není to zřejmý?

KLUK: No, řekněme, že ne.

JEN: Něco jsem si přes léto slíbila.

KLUK: Co to bylo?

JEN: Že bez ohledu na všechno budu tenhle rok dělat věci jinak, jako si dělat nový přátele a tak, a nemůžu to dělat tím, že budu předstírat, že jsem někdo jinej, protože pak by si ti přátelé mysleli, že jsem někdo, kdo nejsem.

KLUK: A kdo nejsi?

JEN: No, pro začátek, nejsem tak skvělej člověk, jak si myslíš.

KLUK: No, to je moc špatný. Rád jsem tě poznal. A ať už se tenhle rok stane cokoli, doufám, že uděláš jednu věc.

JEN: Co jako?

KLUK: Změníš na sebe názor.



[Byt Emmy. Pacey se jí stále pokouší přesvědčit, aby je tam nechala přistěhovat.]

PACEY: Hele, Emmo, budeš mi v tom muset věřit, ale lesbičky jsou známý tím, že člověku brzo vlezou na nervy. Dej tomu tejden a budete po sobě házet spotřebičema.

EMMA: Jak víš, že nebudu házet spotřebičema po tobě? A když na to přijde, jak víš, že nejsem lesbička?

PACEY: Dobrá poznámka.

EMMA: Ale zkouším to moc hezky.

PACEY: [zasměje se] Jde o to, že já-- když se zarazíš a popřemýšlíš o tom, uvědomíš si, že výhody bydlení s náma dvěma zdaleka převažujou nevýhody. Takže se nad tím na chviličku zamysleme, můžem? Jak si dva týpci jako my můžou dovolit bydlet v takovýmhle místě, protože sousedství není zrovna skvělý, že mám pravdu? Mám pravdu, takže mi to musíš připsat k dobru, ne? Bydlení s dvěma klukama ti poskytne bezplatný bezpečí. Zadruhý, jsem fantastickej kuchař a uvařím ti cokoli, kdykoli, kdekoli, ale ten kousek odporu, a diskutovali jsme to včera večer, jsem dokonalej monogamista, domácí typ, americkej kluk s holkou, stálou holkou.

[Ukáže na Audrey, která se chopí své narážky.]

AUDREY: Jo, to je pravda, víš, o tom vaření, ale... ale mi se brzy nejspíš rozejdem a bůhví, co ho potom popadne a je taky fakticky hlasitej. Zvlášť, když, ehm, má-

PACEY: Zlato? Zlato.

AUDREY: Drahý.

PACEY: Srdíčko?

AUDREY: Ano.

PACEY: Jdem stranou.

AUDREY: Jistě!

PACEY: Omluv mě.

[Pacey odtáhne Audrey stranou. Mezitím se Jack pustí do hovory se ženami, které mají o ten byt zájem.]

JACK: No, víte, je to tu bezvadný... jo. Ale řekla vám o těch myších, že?

[Pohlédne směrem k Audrey a Paceymu, kteří vedou vlastní rozhovor.]

PACEY: Áách, bože. [zasměje se] Myslel jsem, že mi s tím pomůžeš.

AUDREY: Tahle situace se mi nelíbila včera večer a teď, když vidím, jak si tu s tou holkou špásujete, se mi líbí ještě míň!

PACEY: S tamtou holka? Ta holka mě nesnáší!

AUDREY: Já vím. Nesnáší tě až moc. Nelíbí se mi to!

[Ženy s Jackem vypadají trochu vyděšeně.]

ŽENA: Díky.

JACK: Jistě, žádný problém. Jo, kdykoli.

[Ženy se vydají na odchod.]

EMMA: Hej!

ŽENA: Moc ti děkujem. Pojďme.

EMMA: He--hej--ne! Haló! Počkejte! Prosím, zastavte. Kam jdete? Haló! Ahoj! Počkejte! Počkejte! Vraťte se!

[Emma se je snaží zastavit.]

PACEY: Cos jim řek?

JACK: Má touha po tomhle bytě nezná etických hranic.



[Natáčení. Pracovní směna končí a všichni odcházejí. Když Dawson konečně přijde za Joey, která na něj čekala, zhasínají světla.]

DAWSON: Promiň, že to trvalo tak dlouho.

JOEY: Žádnej problém.

DAWSON: Takže, přemýšlel jsem...

JOEY: Mmm. Vždycky nebezpečný tvrzení.

DAWSON: Jo. Myslím na to, že tě dneska večer vezmu ven. Oficiálně oslavíme tvý narozeniny. Jestli nemáš jiný plány.

JOEY: No, [zasměje se] vzhledem k tomu, že nikdo jinej si na mý narozeniny ani nevzpomněl, nedokážu si představit, jaký jiný plány bych měla. Ale, Dawsone, nejdřív bych se ráda trochu převlíkla.

DAWSON: Já--já myslel, že bysme se mohli před večeří, uf, trochu napít.

[Dawson jí dovede na verandu toho domu pro natáčení a rozsvítí stovky žároviček zavěšených po celé verandě. Pak ukáže ke stolku, na kterém jsou zapálené svíčky a dárkový koš.]

JOEY: Trochu přehnaný, nemyslíš?

DAWSON: Jo, přesně to si myslím.

JOEY: Tohle sis promyslel.

DAWSON: Tak trochu.

JOEY: Tady musí bejt věci asi tak za sto dolarů.

DAWSON: Mmm, je to spíš víc, asi tak dvěstě.

JOEY: [čte kartičku u dárkového koše] "Drahý, Todde, díky, že sis nás vybral. Těšíme se na střih denních prací."?

DAWSON: Šampaňský?

JOEY: Dawsone, nevšimne si Satan, že to zmizelo?

DAWSON: Víš kolik dárkovejch košů dostane Hollywoodskej režisér na začátku natáčení novýho filmu?

JOEY: Kolik?

DAWSON: Spoustu.

[Podá jí skleničku šampaňského.]

DAWSON: Přípitek. Na Joey Potterovou... na její devatenácté narozeniny, den, na který nikdy nezapomene.

JOEY: Skvělej den.

DAWSON: A den, kterej ještě neskončil.

[Začnou se znovu líbat.]



[Před pokojem Joey. Joey a Dawson přicházejí ruku v ruce k jejímu pokoji. Než vejdou dovnitř, zastaví se.]

JOEY: Je pozdě, co?

DAWSON: Mmm.

JOEY: Nejspíš jsme ztratili pojem o čase.

DAWSON: Jo, v dobrým.

JOEY: Což znamená?

DAWSON: Čas je nepřítel, ne? Náš nepřítel.

JOEY: Mmm, neplánuješ se o půlnoci proměnit v dýni?

DAWSON: Ne, ale zítra odjíždím.

JOEY: A pak co?

DAWSON: A pak se vrátím.

JOEY: K čemu přesně?

DAWSON: K nám.

[Zvoní mobil.]

JOEY: Neslyšíš něco?

DAWSON: Ne.

JOEY: Měl bys to zvednout, víš?

DAWSON: Proč?

JOEY: Protože tu práci zbožňuješ.

[Dawson pohlédne na telefon a zavěsí.]

DAWSON: To nebyl on.

JOEY: Lžeš.

DAWSON: Ne, nelžu.

[Znovu zvoní mobil.]

JOEY: Dawsone, ano, lžeš.

[Vezme mu telefon a pohlédne na display.]

DAWSON: Nelžu. Co-- hej, Joey! Co--dej--dej mi--

JOEY: Kdo je ta holka?

DAWSON: Joey...

JOEY: Ne, kdo je ta holka, co ti volá?

DAWSON: To není fér.

JOEY: Ne, řekni mi to. Kdo to je?

DAWSON: Nikdo.

JOEY: Á, nikdo. To je zajímavý, protože-

DAWSON: Je to kamarádka. Je to -- je to jedna kamarádka z LA.

JOEY: No, nejdřív je to nikdo, teď kamarádka. Tak, co z toho, Dawsone?

DAWSON: Je to jenom jedna holka. Holka, kterou jsem tak nějak vídal.

[Z pokoje vyjde Audrey a přeruší je.]

AUDREY: Ahoj! Ehm, budete tu stát celou noc? Protože, ehm, my se snažíme - ne moc úspěšně, řeknu vám - o překvapivou oslavu.

[Joey a Dawson vejdou do pokoje, kde čekají Audrey, Jen, Jack a Pacey.]

VŠICHNI: Překvapení! Všechno nejlepší!

AUDREY: [řehoní se] Nelíbí se ti to, co? Ne!

JOEY: [předstírá potlesk] To se mám!



[Pokoj Joey a Audrey. Joey přijímá dárek od Audrey, ale všichni cítí ve vzduchu napětí.]

AUDREY: Dostala jsem to u Freda Segala, takže to nemůžeš vrátit, i kdyby se ti to nelíbilo, ale to se nestane, protože je to úplně bombový a všechno!

JOEY: Moc se mi to líbí, Audrey. Je to skvělý. Přesně to jsem chtěla. Díky.

AUDREY: Není zač!

JEN: Joey, děje se něco?

JOEY: Ó, ne! Bože, ne, já-- páni, to-- omluvte mě na vteřinku.

[Popadne Dawsona za ruku a zatáhne ho do koupelny, kde na něj začne křičet. Skrz dveře je slyšet každé slovo.]

JOEY: Ty máš holku?! Včera v noci jsem s tebou spala a ty máš holku?!

JEN: [k ostatním] Tohle jsou moc nešťastný narozeniny.

DAWSON: To jsem neřek. Řek jsem, že jsem někoho vídal.

JOEY: Někoho vídal?! Co to sakra znamená, Dawsone?!

DAWSON: Já nevím, ale podstatný je, Joey, že v tu chvíli, kdy se mezi náma něco stalo, jsem se s ní rozešel.

JOEY: Jak?! Jak, ve svý mysli?!

DAWSON: První věc tohle ráno. Kam si myslíš, že jsem šel?

JOEY: Myslela jsem, že jsi šel pro snídani! Nevěděla jsem, že sis přivstal, aby ses rozešel s jinou holkou!

DAWSON: No, byla bys radši, kdybych to neudělal?

JOEY: Ne! Byla bych radši, kdybys nebyl s nikým zapletenej, když jsme se spolu konečně vyspali!

DAWSON: Joey, promiň, jestli to ničí pohádku, ale tahle holka po mě ve srovnání s tebou nic neznamená-

JOEY: Měl jsi mi to říct!

DAWSON: Kdy? Kde?

JOEY: Předtím!

DAWSON: Joey, přestaň!

JOEY: Proč? Proč teď přestávat?

[Joey vyjde z koupelny a Dawson já následuje.]

JOEY: Všichni, kdo si tu myslí, že mi měl Dawson před tím, než se se mnou rozhod vyspat, říct, že má holku, zvedněte ruku.

[Holky zvednou ruce, ale kluci nikoli.]

DAWSON: Děláš z toho větší věc, než to je.

JACK: Ehm--mm, dobře, možná byste se měli na chvilku nadechnout, zchladit trochu hlavy?

PACEY: Nebo bysme mohli prostě odejít.

JACK: To je skvělej nápad. Pojďme.

AUDREY: Ne, nemůžu.

PACEY: Zlato, teď na to není čas.

AUDREY: Promiň. Já vím, že Dawson je taky kamarád, ale já nemůžu odejít, dokud Joey neřekne, že je to v pořádku.

JOEY: Je to fajn, Audrey.

AUDREY: Dobře, tak jo. Všechno nejlepší, Jo.

JACK: Navzájem si utrhnou hlavy.

PACEY: Prostě pojďme.

[Nechají Joey a Dawsona samotné.]

DAWSON: Nemluvili jsme spolu celý léto, což byla tvá volba stejně jako má.

JOEY: Takže jsem tě žádala, abys mě lhal?

DAWSON: Joey, oba víme, že kdyby se včera večer jeden z nás zarazil a na chvilku se zamyslel, tak by se nestalo to, co se stalo, a já toho nelituju. Jestli ty jo, tak to je-- to je úplně jiná hádka. To jde o něco mnohem většího než-

JOEY: Dawsone, máš holku! Jakto, že nejde o nic velkýho?

DAWSON: MĚL jsem holku, Joey. A, hele, jsem ochotnej přiznat, že načasování nebylo ani zdaleka dokonalý, ale mně je špatně z čekání na takzvaný dokonalý načasování, který pro nás očividně nikdy nenastane.

JOEY: Á, jo, jasně. Takže je... lepší to udělat a jít dál? "Vyspal jsem se s Joey... odškrtnu si další položku ze seznamu věcí, který mám udělat."

DAWSON: Ty víš, že si tohle nemyslím.

JOEY: Jak to vím, Dawsone? Nemluvila jsem s tebou celý léto. Jak se zdá, tak ses změnil natolik, že jsi ochotnej-

DAWSON: Vážně si myslíš, že bych se s tebou chtěl vyspat, a nechtěl, aby to znamenalo víc, Joey? Myslíš, že jsem celý ty roky čekal, abysme se spolu vyspali a pak si šli každej po svým?

JOEY: Ó, mrzí mě, že ti bylo špatně z čekání, Dawsone. Mrzí mě, že jsem chtěla, aby naše poprvý znamenalo víc než jen-

DAWSON: Znamená to víc, Joey! To-- chci říct, znamená--znamená to pro mě všechno. Já-- já nevím, co to znamená pro tebe.

JOEY: Ty říkáš, že jsem chtěla, aby se tohle stalo?

DAWSON: Ne, protože to by znamenalo, že bys skutečně věděla, co chceš, což, jak oba víme, se v tomhle desetiletí těžko stane.

JOEY: Á, bezva. Použij něco, když jsem byla dítě!

DAWSON: Pořád jsi dítě, Joey. Pořád jsi ta samá vyděšená holčička, která-

JOEY: Která co, Dawsone? Která ti zlomila srdce? Bože! Skončí už někdy tahle záležitost? No?! Dawsone, promiň, že nemám stejný sny jako v patnácti, a promiň, že jsem se pohnula v životě rychlejc než ty, ale víš co? Možná, že ne všechno, co se ti stalo, je má chyba! A možná jen proto, že chci od života víc než-

DAWSON: Víc než co? Víc než nás? Nevíš to, co? Nikdy jsi to nevěděla. Po celou dobu, co tě znám, všechno, co jsi chtěla, bylo utíct. Ode mě, z Capeside. Říkáš, že jsem snílek. Že jsem ten, kdo nechce žít ve skutečným světě. No, já to dělám. Právě teď. Já žiju ve skutečným světě. Jsi to ty, kdo chce pohádku.

JOEY: Já chci pohádku?

DAWSON: Ano.

JOEY: Kdo zapálil ty svíčky? Kdo přines to šampaňský?

DAWSON: Kdo komu dal kopačky před čtyřma rokama? Joey, já vím, co chci. Vždycky jsem to věděl. Než zničíme jakoukoli šanci, kterou možná máme na to mít skutečně vztah, prosím tě, přestaň a zamysli se nad tím. Opravdu tohle chceš? Je tohle... fakt chceš, aby to mezi náma skončilo takhle?

[Joey se nad tím zamyslí a následuje zatmívačka.]



[Pekelná kuchyně. Jen, Audrey, Pacey a Jack po opuštění válečné zóny sedí u stolu.]

AUDREY: To dělají pořád, co? O nic nejde. Chci říct, že hádat se je normální. Je to zdravý.

PACEY: No, nevím, jestli zdravý je slovo, kterým bych popsal jejich vztah. Chci říct, že jsem plně pro, aby ti "udělají to, nebo ne" konečně dostali svou šanci, ale pro dva lidi být na sobě takhle závislý, co je jejich životního štěstí týče, to je prostě-

AUDREY: Neuvěřitelně romantický?

PACEY: Nebo možná strukturálně zkažený?

JACK: Jo, taky bych řek.

JEN: Ouha, počkej chvilku. Z čista jasna se s tebe stal bezvěrec?

JACK: Hele, nezapomínejme, kdo je rozdělil jako první.

AUDREY: Jen?

JEN: Na mě nekoukej. Mě tahle záležitost totálně převálcovala, než abych měla nějakej názor. Já jsem jen odstraněná překážka z jejich dálnice.

AUDREY: [zasměje se]

[Emma jim přinese tác s pitím.]

EMMA: Dobře... čtyři neuvěřitelně drahý nealko drinky.

AUDREY: Dík.

JACK: Díky.

EMMA: Můžu vám přinést ještě něco? Neřekla bych.

[Emma odejde a Jack jde za ní.]

JACK: Uf, Emmo, počkej chvilku.

EMMA: Ano?

JACK: Hele, já, uf, jen jsem se chtěl omluvit za odpoledne.

EMMA: Můžete ho mít.

JACK: Promiň?

EMMA: Ten byt. Můžete ho mít. Jenom nechci poskytnout támhle tvýmu kamarádíčkovi satisfakci, ale o tý bezpečnosti měl pravdu. K sousedům se loni dvakrát vloupali. Takže, jestli chcete, můžete se o víkendu nastěhovat.

[Podá mu klíče.]

JACK: Nebudeš toho litovat.

EMMA: Ano, budu.

JACK: [zasměje se] Díky.

[Jack se v klidu vrátí ke stolu, jakoby se nic nestalo.]

PACEY: Tak co říkala?

[Jack položí klíče na stůl.]

JACK: Stěhujem se tenhle víkend.

PACEY: Vážně? Ano!

JEN: Dobře, myslím, že je na řadě přípitek, ačkoli proč bych připíjela na to, že mě všichni necháváte u babičky samotnou?

AUDREY: Jo, a já si fakticky nemyslím, že bych měla slavit něco, co může bejt umíráček mýmu vztahu.

PACEY: No, to je blbý, protože přípitek potřebujem.

JACK: No, uf... tak na přátelství.

PACEY: Na přátelství.

JEN: Na přátelství.

AUDREY: Na přátelství.

[Audrey se zasměje]



[Pokoj Joey. Dawson sedí sám u postele Joey, zatímco Joey v koupelně pláče. Střídají se záběry na Dawsona a Joey, dokud si Joey neutře slzy z očí a nevyjde z koupelny. Dawson na ní pomalu pohlédne.]

JOEY: Kdy ti to letí?

DAWSON: V deset.

JOEY: Měl by sis nejspíš nechat nějakou časovou rezervu-

DAWSON: Nechám. Proč to děláš, Joey?

JOEY: My to děláme, Dawsone. Tohle my děláme. Tohle my vždycky děláme.

DAWSON: Včerejší noc byla skutečná. Dnešek byl skutečnej. Jsi to ty, ne já, kdo se nechce potýkat ze skutečnostma dospělýho vztahu.

JOEY: Máš pravdu.

DAWSON: Jen tak? Mám pravdu?

JOEY: Chci pohádku. Chci víc než cokoli, abysme my dva byli spolu. Ale ne takhle. Ne ječící z plných plic o věcech, co se staly před čtyřma rokama.

DAWSON: Ale jestli se nemůžem jen takhle pohádat a zapomenout na to, pak...

JOEY: Možná tu není nic, co má cenu zachraňovat. Možná minulá noc byla jen...

DAWSON: Jen co?

JOEY: Jen dva staří přátelé dělající obrovskou chybu.

DAWSON: Páni. Jestli si myslíš tohle, tak-tak bych... měl jít.

[Dawson si vezme svou tašku a se zvlhlýma očima odejde z pokoje. Zavře za sebou dveře. Pak se zarazí a vrátí se k nim. Chystá se jen otevřít. Na druhé straně vidíme Joey dělat to samé. Dawson se nakonec zarazí a vydá se na odchod. Joey se také od dveří odvrátí.]

[Po nějaké době. Joey leží na posteli, pláče a dívá se na skleněnou kouli, kterou jí dal Dawson. Otočí jí čelem k sobě a stále se na ní dívá.]



[Zatmívačka a závěrečné titulky.]