Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 523 - Labutí píseň

Tom Kapinos a Gina Fattore, překlad: Petr Říhánek


[Dawson přichází na letiště a zamíří k informační tabuli, když mu zazvoní mobil.]

DAWSON: Haló. Olivere. [Dawson koukne na tabuli a najde svůj let.] Hmm. Ne... můj let byl odloženej. Proč voláš? Ty už píšeš? Olivere, smlouva ještě není oficiálně uzavřená. Andrew pořád vede s investorama jednání. Ještě si nejsou vůbec jistý, že mě to nechají režírovat. Já vím. Taky jsem vzrušenej.

[Dawson se otočí a spatří Joey, která se nedaleko něj dívá na stejnou tabuli. Joey se otočí, spatří ho a usměje se.]

DAWSON: Olivere, zavolám ti pozdějc. Panebože, tohle je tak divný. Jak dlouho to je?

JOEY: Ach, já nevím. 3, 4 roky?

DAWSON: 5 let. 5 let od chvíle, co jsem odletěl do LA.

[Přichází k nim číšnice s jejich pitím.]

JOEY: Děkuji vám.

DAWSON: Páni. Díky. Vlastně jsem ti zkoušel loni volat. Ale zved mi to... uf, nějakej chlap. A pak jsem měl fakt strašně moc práce s tím filmem a než jsem si to uvědomil, rok byl pryč. Myslel jsem, že tě možná uvidím na premiéře.

JOEY: Nemohla jsem jít. Pracovala jsem na svý diplomce. Ale viděla jsem ho. Dvakrát. A byl dobrej, Dawsone.

DAWSON: Díky.

JOEY: Takže co tě sem přivedlo?

DAWSON: Máma se znovu vdala.

JOEY: Vážně? To je skvělý.

DAWSON: Jo. Přiletěl jsem na svatbu.

JOEY: A co Lilly?

DAWSON: Na podzim nastoupila do školy.

JOEY: Páni! Ten čas letí.

DAWSON: To jo. Joey, můžu ti něco říct?

JOEY: Jistě.

DAWSON: Hodně na tebe myslím, což je divný, protože se spolu už nestýkáme. Myslím, že to, že jsem na tebe narazil, je nějaký znamení. Musím se vrátit do LA, ale možná bych moh změnit plány a zůstat tu o pár dní dýl.

[Zvoní mobil.]

JOEY: Och.

[Joey zvedne telefon.]

JOEY: Haló? Ahoj! Jakej byl let? Och. No, právě si dávám pití. Se starým kamarádem. Dáš mi pět minut? Ahoj. [zavěsí]

DAWSON: Kdo to byl?

JOEY: Můj přítel.

DAWSON: Ach.

JOEY: Vlastně snoubenec. Právě přiletěl z New Yorku.

DAWSON: Páni, to-to--to jsem nevěděl. To je-- to je skvělý. To je, uf-- chci říct, že je to vážně skvělý. Gratuluju.

JOEY: Díky.

DAWSON: Takže co je zač? Co-co dělá?

JOEY: Právního zástupce.

DAWSON: Nikdy jsem si nepředstavoval, že skončíš s právníkem.

JOEY: Dělá právního zástupce v otázkách životního prostředí.

DAWSON: To je mi jasný.

JOEY: Tak a co ty? Vídáš se s někým?

DAWSON: Vídal. Ehm... chvíli jsem se vídal s jednu herečku a nevyšlo to.

[Trapné ticho.]

JOEY: No, asi bych měla jít.

DAWSON: Dobře.

JOEY: Ehm... fakt ráda jsem tě zase viděla, Dawsone.

DAWSON: Já tebe taky.

[Obejmou se.]

JOEY: Zavolej mi, až tu budeš příště.

DAWSON: Jistě.

JOEY: Ahoj.

[Joey se otáčí k odchodu, ale zastaví se a otočí se zpět.]

JOEY: Dawsone?

DAWSON: Jo.

JOEY: Něco ti řeknu. Ty a já... měli jsme svou šanci. A tys to zvoral. A tak jsem šla dál. A ty bys měl chtít udělat ve svých životě to samý, protože... chci říct, že tohle se stává smutným a směšným. Jen jsem si myslela, že bys to měl vědět. Měj se.

[Dawson se náhle probudí ze snu. Zasténá.]



[Úvodní titulky.]



[Capesideský jachtový klub. Joey a Audrey se procházejí podél doků a mluví spolu.]

AUDREY: Jsi si absolutně, jisto jistě jistá, že tě nemůžu ukecat, abys letěla do LA, a zachránila tě tak od nudnýho léta?

JOEY: A co by vůbec taková prostá holka z venkova jako já dělala v LA?

AUDREY: No, vždycky je tam Fred Segal.

JOEY: A to je kdo?

AUDREY: Ne kdo, Joey, ale co. A odpověď je nebe na zemi.

JOEY: Koukni, Audrey, oceňuju tvou nabídku, ale zavázala jsem se být v létě v Capeside. Zavázala je to hlavní slovo.

AUDREY: Dobrá, budu to akceptovat, slečno Potterová. Ale vem na vědomí, že až se znovu setkáme, a to se setkáme, doufám, že nebudeš ta stejná nudná, do knih zažraná prudérka, kterou jsem potkala na začátku roku. Protože mi to zabralo měsíce, než ses rozšoupla, a já nevím, jestli mám dost energie, abych to zvládla znova.

JOEY: No, pokusím se nezničit všechnu tu tvou usilovnou práci.

AUDREY: Díky.

[Přichází k nim Pacey v uniformě ostrahy.]

PACEY: Nazdar, dámy.

JOEY: Co tady děláš? Proč vypadáš jako jeden z těch vesničanů?

PACEY: To je dlouhej příběh. Audrey.

AUDREY: Prasáku. Budu v autě.

[Audrey odchází a nechává Joey a Paceyho samotné.]

PACEY: Pořád herečka.

JOEY: Pacey, proč si s ní prostě nepromluvíš? Odlítá zítra.

PACEY: Věř mi, Joey, zkoušel jsem to tolikrát, že jsem takhle blízko k porušení ňejakýho zákona ohledně soukromí.

JOEY: Vypadá to, že je nejvyšší čas na jedno z tvých ohromných romantických gest.

PACEY: No, nerad tě zklamu, ale myslím, že už nemůžu. To se stane člověku, když ztratí práci, holku a sebeúctu, všechno během pár tejdnů.

JOEY: Což pořád nevysvětluje ten policajtskej úbor.

PACEY: Tys to nevěděla? Jsem nejnovější člen ostrahy Capesideskýho jachtovýho klubu, mám vás chránit, madam. Netřeba salutovat. Takže to vypadá, že oba zkejsnem přes léto tady. Ahoj zejtra.



[Jídelna u Leeryových. Lilly sedí na své vysoké židličce a Dawson se jí pokouší přemluvit, aby něco řekla.]

DAWSON: Umíš říct Dawson? Já vím, já vím. Umíš říct Dawson? Do toho. Daw...son. Dawson. No tak, podstatný jméno, sloveso, věta. Je to snadný. O co jde?

[Do jídelny vchází Gale.]

GALE: No, možná prostě nemá co říct.

DAWSON: Leery, co nemá co říct? Tomu nevěřím ani na vteřinu. Nechci propást její první slovo.

GALE: Já vím, zlato. Nemůžeš být u všeho, víš.

DAWSON: Já vím, jen se cítím...

GALE: Provinile? Neodvažuj se. Tenhle rok jsi byl zázrak, Dawsone. Můj zázrak. Nenechám tě na to zapomenout.

DAWSON: Jo, jsem pěkně suprovej, co?

GALE: Ten nejsuprovější. Takže už jsi se, ehm, rozloučil s Joey?

DAWSON: Dneska jdeme na večeři.

GALE: A?

DAWSON: A to je... všechno, co ze mě dostaneš.

GALE: Á, no tak, zlato. Je to rande?

DAWSON: Těžko. Přijde Audrey. Na čemž, víš, nezáleží. Stejně už není co říct.

GALE: Leery, co nemá co říct? Tomu nevěřím ani na vteřinu.



[Školní rozhlasová stanice. Jen je ve vysílání, když ke kabině přibíhá Jack s obrovským úsměvem na tváři.]

JEN: Jo.

JACK: Jak to jde, běhno?

JEN: Hmm, ujde to, teplouši.

JACK: Mám ňáký novinky. Mám ňáký fakt, fakt velký novinky.

JEN: Dobrá, vyklop to.

JACK: Čtyři trojky a jedna čtyřka.

JEN: Fýha! Gratuluju ti! Ach, jsem moc hrdá.

JACK: Díky. Já vím. Jsem tak šťastnej, že jsem, víš, totálně a naprosto průměrnej. Kostariko, už jedem.

JEN: Jo.

JACK: Takže jsi si jistá, že to opravdu chceš podniknout?

JEN: No, jsi si ty jistej, že to chceš opravdu podniknout?

JACK: Ach, jo. Nic na světě mě nemůžu zadržet od nástupu do toho letadla. Jen si chci bejt prostě jistej, že to proti mně za deset let nevytáhneš.

JEN: Ptáš se mě, jestli jsem si jistá, že si chci nechat ujít příležitost strávit léto s párkem chladných, dysfunkčních rodičů ve prospěch velkýho dobrodružství s mým nejlepším přítelem na celým širým světě?

JACK: Jo. Jo, na to se ptám.

JEN: Zmizni. Je mi z tebe špatně.

JACK: Dobrá, zatím se měj. Ach. Tohle je pro tebe.

JEN: Moby Dick?

JACK: Jo, jo. Je to dlouhej let, řek jsem si, že budeš potřebovat něco na čtení.

JEN: Ale já si ráda povídám.

JACK: Já vím a já rád spím, proto ta bichle, co právě držíš v rukou. Měj se.

[Jack odchází a Jen se vrací do vysílání pro své závěrečné prohlášení v tomto roce.]

JEN: Uf, dobrá, přátelé a sousedé, tady je Jen Lindleyová a loučím se na léto. Uf, ale byl to nářez. Opravdu jsem si užila pouštění muziky, kterou mám ráda, a možnosti otevřít se, takže to, co se asi pokouším říct, je, že vám všem děkuju za poslech a sejdeme se na druhý straně desky.



[Před Leeryovic restaurací. Joey, Audrey a Dawson odcházejí po večeři z restaurace.]

AUDREY: To nebylo ani na půl tak špatný, Dawsone. Očekávala jsem mnohem horší kulinářskej zážitek.

DAWSON: No, díky. Budu to muset říct mámě.

AUDREY: Dobře, no... já půjdu.

JOEY: Kam?

AUDREY: Do toho malýho půvabnýho krámečku támhle. Zásobím se CD-čkama na let. A jestli mi nepomůžou zapomenout na lítání, budeš mě možná muset zejtra uzemnit, Dawsone.

DAWSON: Nejsem nic než tvůj ponížený služebník, Audrey.

AUDREY: Bezva. A kromě toho, pokud znám vás dva, je o čem mluvit, hořká sladkost čeká a takovýhle věci vyžadujou čas o samotě.

[Audrey odchází a nechává je samotné.]

DAWSON: Joey, prokaž mi laskavost.

JOEY: O co jde?

DAWSON: Slib mi, že si nikdy nevezmeš právníka.

JOEY: Cože?

DAWSON: Prostě mi to slib.

JOEY: No, co když to bude právník, co používá svou moc pro dobro? Neúnavně bojuje za děti nebo třeba za životní prostředí. Co?

DAWSON: Uf, nic. Prostě-- zapomeň na to. Změňme úplně téma. Ehm...

JOEY: Víš, co je zábavný?

DAWSON: Co?

JOEY: Minulej rok jsme si v tuhle dobu dávali sbohem. Bylo to tak... traumatizující a vypadalo to, jako bychom se už nikdy neměli vidět.

DAWSON: Těžko si mohla vědět, že se o tři měsíce později objevím u tvých dveří.

JOEY: Litoval jsi toho někdy?

DAWSON: Ani na jedinou vteřinu. A ty?

JOEY: Ani náhodou. Jak jsem to ráno otevřela dveře a viděla tě tam, to je něco, na co nikdy nezapomenu. [na chvíli se odmlčí] Dawsone?

DAWSON: Jo?

JOEY: Proč jsi jel celou tu cestu na Floridu?

DAWSON: Nemyslím si, že to chceš slyšet.

JOEY: Dawsone, jak budu živa, nestane se, že bych nechtěla slyšet něco, co chceš říct.

DAWSON: Jel jsem na Floridu, abych ti řek, že tě miluju. [chvíle ticha] Vidíš? Tohle není to, co jsi chtěla slyšet, že?

JOEY: Proč jsi něco neřek?

DAWSON: Když jsem se tam dostal, bylo pěkně zřejmý, že jsi šla dál. Nemoh jsem tě žádat, aby ses na všechno vykašlala jen proto, že jsem konečně prozřel. Chci říct, že to by nebylo fér.

JOEY: No, k-kdy... kdy jsi prozřel?

DAWSON: Byla tu jedna chvíle. Byl to narozeninový večírek pro Lilly. A já otevřel tvůj dárek, tu knihu s kresbama. A prostě jsem tam seděl a díval jsem se na ten neuvěřitelnej odraz toho, kým jsi, a prostě jsem si uvědomil, že nesnáším, když nejsi nablízku.

JOEY: Dawsone, jak víš, že pro tebe nejsem jenom záchranný lano? Víš, něco, k čemu se pořád vracíš, kdykoli tě svět vyděsí?

DAWSON: To není svět, co mě děsí, Joey.

[Dawson se jí pokusí políbit a právě ve chvíli, kdy se jeho rty téměř dotýkají jejích, Joey odvrátí hlavu.]

JOEY: Promiň, Dawsone, nemůžu to udělat.

[Joey od něj odchází pryč.]



[Potterovic motel. Dawson tam přijíždí v taxíku, vystoupí, dojde k poštovní schránce a dá do ní nějaký dopis. Pak následuje střih do motelu, kde vidíme Audrey a Joey nést spoustu tašek.]

AUDREY: Řekni jí, že ne... až budu 3000 mil odtud a budu si zkoušet boty u Freda Segala, budu ti chybět a budeš si přát, abys mě zasvětila do detailů.

JOEY: Audrey, nejsou žádný detaily.

AUDREY: Dobře, u koho ulevíš svý duši, když ne u mě? U nikoho, tak je to, a to není dobrý pro tvou pleť, Joey. Není to dobrý pro tvou pleť, není to dobrý pro tvou duši, pokud nějakou vůbec máš.

JOEY: Audrey.

AUDREY: Joey.

JOEY: Audrey. Teď ti řeknu něco, co jsem ti nikdy předtím neřekla, něco, co pochází z čistý lásky, porozumění a úcty ke vší tý radosti, kterou jsi uplynulej rok vnesla do mýho života.

AUDREY: Ach, zajdo.

JOEY: Nechci o tom mluvit.

AUDREY: Jsi teď úplně jako Cher z Pod vlivem úplňku.

[Dojdou k autu, kde čeká Dawson.]

DAWSON: Pomůžu ti s tím.

JOEY: To je dobrý. Pomoz Audrey.

AUDREY: Pomoz, prosím. [tiše k Dawsonovi] Chceš, abych vás dva zase nechala o samotě?

DAWSON: Nemyslím si, že to bude nutný.

AUDREY: Dobře. Dobře, je to tu. Rychle mě obejmi. Řekni sestře, že jí děkuju.

JOEY: Řeknu.

AUDREY: Teď nic neříkej.

JOEY: Kdo mluví?

AUDREY: Protože cokoli řekneš, to prostě zničí.

JOEY: Zničí co?

AUDREY: Nejlepší rok mýho života.

JOEY: Dobře.

AUDREY: Dobře.

[Audrey nasedne do taxíku a Joey jde na jeho druhou stranu, kde stojí Dawson.]

JOEY: Užij se skvělý léto.

DAWSON: Ty taky.

[Dawson nastoupí do taxíku a ten odjíždí, zatímco ho Joey pozoruje.]



[Capesideský jachtový klub. Pacey přichází k jedné z lodí, odkud zní poněkud hlasitá hudba.]

[Hraje rocková hudba.]

PACEY: Hej, lidi, mohli byste to trošku ztlumit?

[Muž se otočí a vidíme, že je to Danny Brecher, Paceyho bývalý šéf z restaurace.]

BRECHER: Wittere?

PACEY: Brechere.

BRECHER: Bože. Tak rád tě zase vidím.

PACEY: Jo. Taky tě rád vidím.

BRECHER: Hej, Laurie, tohle je můj kámoš Pacey.

PACEY: Rád vás poznávám.

[Žena plácne Dannyho zezadu přes hlavu.]

BRECHER: Co je?

GLORY: Jsem Glory, ty idiote.

BRECHER: Glory. Promiň.

GLORY: Půjdu se osprchovat.

PACEY: Je to legrační, Danny, ale Laurie/Glory nevypadá vůbec jako tvá žena.

BRECHER: Jo. Má žena a já, nezvládli jsme to. Vykopla mě. Už to nemůžu dál ignorovat. Co to máš na sobě?

PACEY: Tohle je má práce na léto, Danny. Protože jakmile ses vykašlal na Civillization, tak se to tam tak trochu složilo, takže jsem musel odejít.

BRECHER: Ach, cítím trochu hořkosti. Promiň, chlapče, ale nikdy jsem ti neslíbil růžovou zahradu. Hele, koukni, chceš mi něco říct? Koukáš na mě takovým tím rozčarovaným pohledem. To nesnáším.

PACEY: Hlavně, že jsi za vodou, co?

BRECHER: Pacey, ty a já... jsme ze stejnýho těsta. Oba jsme věčný packalové. Proto pro nás svět restaurací funguje. Nikdy nemusíš dospět. Nikdy se nemusíš přizpůsobit. Není to bezvadný? Koukám na tebe a vidím sebe před patnácti let. Máš před sebou skvělou budoucnost, chlapče.

PACEY: Takže mi říkáš, že když se budu snažit, tak skončím jako ty?

GLORY: Danny?

BRECHER: Povinnost volá, ale, uf, vypadá to, že se tady ještě uvidíme. Pojď mě obejmout.

[Obejmou se.]

BRECHER: Už jdu, baby.



[Letiště. Jen a Jack běží, aby ztichli svůj let.]

JACK: Dělej, Jen. Jedem, jedem, jedem, jedem.

JEN: Promiň. Promiň.

[Jen upustí letenku.]

JEN: Och! Letenka. Letenka.

JACK: Teď, jedem, jedem, jedem.

JEN: Promiň. Promiň. Omlouvám se.

JACK: Běžíš tak rychle jako má babička. Dělej. Dělej. Och... no, dobrá zpráva je, že nejdeme pozdě.

[Když se dostanou ke svému odbavišti, vidí, že byl jejich let odložen. Otočí se a spatří, že nedaleko čekají na svůj let Dawson a Audrey.]

AUDREY: [směje se] Říkala jsem ti, že se nebudem nudit. Ahoj!



[Později na letišti. Jen, Jack, Audrey a Dawson společně sedí a znudění čekají, až přijdou jejich lety na řadu.]

JEN: Je možný, že jsme už vyčerpali všechno, co jsme měli na srdci?

DAWSON: To je dost možný.

JACK: Ne. Počkejte. To snad ne.

AUDREY: Co? Co snad ne?

[Spatří Erica, který vystoupil z letadla a jde směrem k nim.]

JEN: Neuvěřitelný.

AUDREY: Co?

JEN: Dobře, kdo má hlad? [k Jackovi] Uf, ty ne. [k ostatním] Pojďme. Jdem, lidi.

JACK: Co?

JEN: Jdeme.

[Odcházejí a nechávají Jacka samotného, aby si promluvil s Ericem.]

ERIC: Ahoj!

JACK: Ahoj.

ERIC: To je pěkně velká shoda okolností.

JACK: Jo. Jaká je to asi pravděpodobnost?

ERIC: Takže ty-ty někam odlítáš?

JACK: Mm-hmm. Na Kostariku s mou kamarádkou Jen.

ERIC: Ach. Bezva.

JACK: Jo. Uf, a ty?

ERIC: Och, jo. Já jsem právě-- letěl jsem na léto domů, za rodinou.

JACK: Otočil ses a hned jsi letěl zpátky?

ERIC: Jo. Jo, víš, měl jsem ty, uf, ty velký plány. Fakt jsem jim to chtěl říct a... prostě, víš, nikdy se nezdá, že je na to správná doba.

JACK: Jo. Jo, uf, to nikdy není.

ERIC: Takže ve skutečnosti budu v létě tady. Najdu si nějakou práci, zapíšu se na nějaký přednášky, nebo... a co ty?

JACK: Uf, Kostarika s Jen.

ERIC: Ach.

JACK: Pokud nezruší náš let.

ERIC: Je odloženej, co?

JACK: Jo. Chvíli bysme se tu mohli zdržet.

ERIC: No, víš, já teď nikam nemusím. Jestli chceš, moh bych tu s tebou počkat.

JACK: Ne. Ne, to je dobrý. V pohodě. Mí kamarádi se, uf, hned vrátí. Šli pro nějaký pití.

ERIC: Jasně. Dobře. Ehm, no, rád jsem tě viděl, Jacku. Užij--užij si skvělej výlet, chlape.

JACK: Díky.

ERIC: Rád tě vždycky vidím.

JACK: Jo, já tebe taky.



[Potterovic motel. Bessie přijela v dodávce a vykládá nějaké zboží, když přibíhá Joey s nějakými šaty v ruce.]

JOEY: Bezva. Jsem ráda, že jsi zpátky.

BESSIE: Odjela Audrey v pořádku?

JOEY: Jo. Děkovala ti. Můžu si vzít dodávku?

BESSIE: Jistě, ale to zboží si s sebou neodvezeš.

JOEY: Fajn, ale nevím, jakej udělám dojem v nový práci, když přijdu hned první den pozdě.

BESSIE: Myslela jsem, že nastoupíš až příští týden.

JOEY: Proč odkládat nevyhnutelný? Uvědomuješ si, že se blíží svátek?

BESSIE: Samozřejmě.

JOEY: A objeví se turisti. Turisti v práci. Turisti doma.

BESSIE: Nemusíš pracovat v jachtovým klubu, víš?

JOEY: Co, najít si jinou práci? Ne. Přinejmenším je to takhle oficiální. Joey Potterová, zpátky, kde začala.

BESSIE: Ráda vidím, že vysoká nezničila tvou vnitřní dramatickou královnu.

JOEY: Můžu teď jet?

BESSIE: Ano. Zmizni. Vyzvedla jsi poštu?

JOEY: Ne.

BESSIE: Uděláš to?

JOEY: Ne. Jdu pozdě.



[Obchod na letišti. Dawson do někoho vrazí, a když se otočí, aby se podíval, kdo to je, zjistí, že je to babička Jen.]

DAWSON: Promiňte.

BABIČKA: Ach, sa--ach. Dawsone. Co--ty také dneska odlétáš?

DAWSON: Jo.

BABIČKA: Ach, no, já... no, asi jsem byla odhalena. Odlétáme v 18:45 do Las Vegas.

DAWSON: [směje se] Dobře.

BABIČKA: Neodvažuj se to říkat Jennifer. Já-já myslím, že takovéhle věci jsou mnohem větší zábava, když se dělají potají.

DAWSON: Vaše tajemství je u mě v bezpečí.

BABIČKA: Dobře. No, myslím, že bychom měli jít. Objetí, hmm? Užij si hezké léto, Dawsone. Zasloužil sis ho.

DAWSON: Děkuju vám. Ještě jednou vám za všechno moc děkuju, že jste mě-

BABIČKA: Ne. Já děkuju tobě, že jsi učinil mou vnučku šťastnou.

DAWSON: Vlastně jsou pořád tady, jestli se chcete rozloučit. Jejich let byl odloženej.

BABIČKA: Ne, ne, ne, ne. Už jsme se rozloučili. A kromě toho bych byla nerada, aby si myslela, že dělám ty babiččí věci, pokouším se, aby změnila názor.

DAWSON: Na co?

BABIČKA: Na její rodiče samozřejmě.



[Capesideský jachtový klub. Joey prochází u baru tržbu, když k ní přichází Bessie.]

JOEY: Co? Co se děje?

BESSIE: Klídek, jo? Nemůžu se prostě jen tak zastavit?

JOEY: Ne. Koukni, Bess, mrzí mě, jestli jsem se na tebe tohle odpoledne utrhla. To jen... tohle místo, být zpátky.

BESSIE: Já vím. Ne že by mi do toho něco bylo.

JOEY: Není?

BESSIE: Ne. Jsi teď dospělá, Joey. Oficiálně. Není to tu bez tebe stejný, víš?

JOEY: Já vím.

BESSIE: A ani ty nejsi stejná. Já vím, že si myslíš, že jsi, ale nejsi. Dokonce i vypadáš jinak. Tady. Ukážu ti to. [dává Joey její pas] Měla jsi jet do Francie, pamatuješ? A taky jsi naříkala, že máš jet za tátou.

JOEY: Pamatuju se.

BESSIE: Šla jsi na poštu a vyzvedla sis formulář. Nechala ses vyfotit.

JOEY: Jo, ale nikdy jsem ho neodeslala.

BESSIE: Já ano. Jestli ses tohle léto vrátila, protože si myslíš, že tě potřebuje, no, nepotřebujeme.

JOEY: Páni. V tý svý tašce nemáš žádný další kouzelnický triky, že ne?

BESSIE: No, vlastně...

[Bessie vyndá Dawsonův dopis a podá ho Joey.]

JOEY: Co je to?

BESSIE: Nejspíš to budeš muset otevřít a zjistit to.



[Letiště. Dawson a Jen jdou po chodbě a mluví spolu o nabídce jejích rodičů.]

DAWSON: Takže v podstatě říkáš, že po tom všem, co se stalo, už nejsme přátelé?

JEN: Ne, jsme přátelé. Samozřejmě, že jsme přátelé. Vždycky budeme přátelé. Ale právě teď to vypadá, že je to část problému.

DAWSON: Že jsem k tobě upřímnej je problém?

JEN: Jo. Co-víš ty co? Jestli to znamená, že musím jet za svýma rodičema, ano, je to problém.

DAWSON: Promiň, Jen, to neberu.

JEN: Můžeš to prostě nechat bejt, prosím?

DAWSON: Nemůžu.

JEN: Ano, můžeš.

DAWSON: Ne, nemůžu, Jen, protože tě mám rád a záleží mi na tobě a vím, že ve skutečnosti to hluboko uvnitř chceš se svýma rodičema vyřešit. Vím to, protože jsi mi to řekla.

JEN: Skvělý, takže teďka to, co jsem říkala, když jsme byli spolu, budeš používat proti mě.

DAWSON: Já vím, že ti ublížili. Dobrá, ale taky vím, že nikdy nedospěješ, pokud se tomu nepostavíš tváří v tvář.

JEN: Souhlasím s tebou.

DAWSON: Tak teda poletíš?

JEN: Ne. Nepoletím. Ne každej je tak silnej jako ty, Dawsone. Ne každej se může chopit příležitosti a udělat pokaždý správnou věc. Možná jsou některý z nás prostě packalové a opravdu se s tím nedá nic dělat.

DAWSON: Tomu ve skutečnosti nevěříš.

JEN: Možná věřím, možná ne. [povzdechne si] Opravdu na tom záleží?

DAWSON: Mně na tom záleží. Dobrá, koukni, jen mi prokaž laskavost. Zalži a řekni mi, že o tom budeš přemýšlet.

JEN: Budu o tom přemýšlet.



[Letiště. Jack sedí sám na jednom z křesel, když k němu přijde Jen se sodovkou v ruce.]

JEN: Takže jakej je verdikt? Je větší gay, než když jsi ho viděl naposled?

JACK: Moc zábavný. On, uf, se to pokusil říct svým rodičům.

JEN: Pokusil?

JACK: Je to těžký, víš.

JEN: Já vím.

JACK: Nebyl jsem moc nápomocnej.

JEN: Tvým úkolem je bejt nápomocnej?

JACK: Mým úkolem je bejt milej.

JEN: Jsi milej.

JACK: Jo? Jak to můžeš říct?

JEN: Protože jsi tu očividně seděl a přemýšlel jsi, jak pomoct někomu, kdo k tobě moc milej nebyl.

JACK: Jo, máš pravdu. Je to prostě šílený. Víš, je divný vidět někoho procházet přesně tím, čím jsem prošel já.

JEN: A neudělat nic, abys mu pomoh.

JACK: Co chceš, abych udělal, Jen? Když je někdo takhle zmatenej a popletenej, tak prostě...

JEN: Musíš být jeho kamarádem.

JACK: Neocenil by to, víš?

JEN: Já vím.

JACK: Překazilo by to celý léto.

JEN: K tomu přidej, že by ses na mě úplně vykašlal. Neuvěřitelně vykašlal.

JACK: Neodpustitelně vykašlal.

JEN: Jo, až na to, že bych ti odpustila.

JACK: Aach... jak moc je to hloupý?

JEN: Hodně.

JACK: Ty bys mohla letět.

JEN: Nemůžu.

JACK: Mohla bys.

JEN: Nepoletím. Dobře, měl bys jít. Jdi a pomoz mu. Takhle možná náš rok nebude úplně k ničemu.

JACK: A co ty?

JEN: Já nevím. Možná je na čase, abych pomohla sama sobě.



[Trafika na letišti. Dawson si prohlíží nějaký časopis, když vzhlédne a spatří režiséra, který ho minulé léto vyhodil ze svého projektu. Režisér vzhlédne a spatří Dawsona.]

REŽISÉR: Znám tě. Odkud tě znám?

DAWSON: Vyhodil jste mě.

REŽISÉR: No, vyhodil jsem spoustu lidí, chlapče. O co šlo?

DAWSON: Rozlil jsem nějaký kafe na natáčení Damage, inc.

REŽISÉR: Ach, pomatuju si na tebe, moralistickej filmovej student. Byl jsi nepříjemnej.

DAWSON: Díky.

REŽISÉR: Pořád ve filmový škole?

DAWSON: Ne. Vlastně jsem se po tom vrátil domů.

REŽISÉR: Á, chudáčku. Zničil jsem všechny tvý Hollywoodský sny?

DAWSON: Ani náhodou ne tak, jak kritici zničili váš film.

REŽISÉR: Něco v sobě pořád máš, chlapče. Věř mi nebo ne, ale ten malej proslov, cos ke mně měl, mě jednu, dvě noci nedovolil spát.

DAWSON: Vážně?

REŽISÉR: Jistě. Pořád jsi pěkně umíněnej na někoho, kdo už není vůbec ve hře.

DAWSON: To jsem já, moralistickej filmovej student.

REŽISÉR: Kam míříš?

DAWSON: Vlastně zpátky do LA.

REŽISÉR: Zavolej mi, až se tam dostaneš. Chtěl bych se podívat na jeden z těch filmečků, cos natočil. Pokud tentokrát nezpanikaříš a vyděšenej neutečeš.



[Capesideský jachtový klub. Joey sedí venku na molu a čte si Dawsonův dopis se smutným výrazem ve tváři. Zezadu k ní přichází Pacey.]

PACEY: Ahoj.

JOEY: Ahoj.

[Joey rychle strčí dopis zpět do obálky.]

PACEY: Můžu?

JOEY: Jo, ale fakt by sis ke mně neměl sedat moc blízko.

PACEY: Máš vši?

JOEY: Ne. Vypadá to, že jsem se stala obětí Capesideský nemoci.

PACEY: A to je přesně co?

JOEY: Citím se v pasti, lituju se, jsem jaksi celkově neschopná představit si budoucnost.

PACEY: Chceš říct, že jsi teenager.

JOEY: Víš ty co, Pacey? A nemyslím to špatně, ale, no, navzdory k tvý slabosti pro sladký vločky a sobotní ranní animáče, jsi nejspíš ta nejdospělejší osoba, co znám. Nikdy se neohlížíš zpátky, že ne?

PACEY: Proč by ses ohlížela zpátky? Budoucnost je před námi. A ať už je to cokoli, bude to skvělý.

JOEY: Opravdu tomu věříš?

PACEY: Jistě, věřím.

JOEY: Jen ne pro sebe?

PACEY: Cože?

JOEY: Pacey, máš dubovou palici a neopovažuj se pokusit se mi odmlouvat, protože jsem si zasloužila právo tohle říct. Pacey, musíš v sebe víc věřit.

PACEY: Dobře, chápu.

JOEY: Dobře. Chybí ti, že?

PACEY: Audrey? Fakt si nemyslím, že je tohle vhodný rozhovor pro loňskej pár ročníku, ty jo?

JOEY: Fajn, ale mně chybí. Změnila mi život, víš?

PACEY: Jo, já vím. Samozřejmě je tu pořád ještě jiná možnost.

JOEY: Hmm?

PACEY: Že jsi ho změnila ty sama.

JOEY: Fajn. Asi ano.

PACEY: Myslím, že změnila. A ačkoli nemám ponětí, co bylo v tom dopise, kterej si právě četla, mám takovej legrační pocit, že jsi tu seděla, jak to tak děláš, a přála sis, abys to mohla vrátit zpátky.

[Joey dostane nápad.]

JOEY: Ne, tak to není. Pojďme.

PACEY: Pojďme kam?

JOEY: Nebudem tady jen tak sedět. Půjdeme.

PACEY: A já se znova ptám, půjdeme kam?

JOEY: Chceš jí zpátky, ne? No?

PACEY: Joey, ale na tohle je trošku pozdě, nemyslíš?

JOEY: Ne. Půjdeme, pojedeme na letiště, najdeme je a řekneme jim všechno, co jim opravdu chceme říct.

PACEY: A to bysme udělali, protože...

JOEY: Protože můžeme. Pojď.



[Letiště. Joey a Pacey vběhnou do budovy a běží k informační tabuli.]

JOEY: Ach, ne. Nastupujou.

PACEY: Á, sakra! No, myslím, že tohle jsme zpackali.

JOEY: Ne. Ne, ještě ne.

PACEY: Nenechají nás tam projít bez letenky, Joey.

JOEY: Půjdu nějakou koupit.

PACEY: Opravdu pro tebe tenhle Dawson tolik znamená? Dobře, jen žertuju.

JOEY: Koupím letenku a zabráním Audrey nastoupit do letadla.

PACEY: Víš ty co? Jsem v týhle celý záležitosti na tenkým ledě, že kdybych chtěl udělat tuhle předehru, měl bych se toho přinejmenším účastnit. Ty si jdi koupit letenku a já mám jinej nápad.

JOEY: Dobře, hodně štěstí.

PACEY: Měj se. Uvidíme se pozdějc.

JOEY: Ahoj.



[Prodej letenek. Jen si pokouší koupit letenku ke svým rodičům.]

JEN: Ale já nechci letět první třídou. Víte, co to znamená? Znamená to horký ručníky. Nesnáším horký ručníky. Jsou horký. Cítila bych se mnohem pohodlnějc mezi svýma.

ÚŘEDNÍK: Jak jsem vám bezpočetkrát vysvětloval, žádné turistické letenky už nejsou k dispozici. Žádné. A jestli chcete letět do New Yorku hned, navrhuji, abyste si vzala tuhle letenku.

JEN: Fajn.

[Jen si bere letenku, otočí se a spatří stát za sebou ve frontě Joey.]

JOEY: Ahoj.

JEN: Co tady děláš?

JOEY: Je to komplikovaný. Ehm... myslela jsem, žes letěla na Kostariku.

JEN: To bylo v plánu. Teď není. Díky tvýmu a mýmu kamarádovi a něco mi říká, že to má něco společnýho s důvodem, proč tady teď stojíš ve frontě.

JOEY: Mmm-možná.

JEN: Je toho tolik, za co se chci tenhle rok omluvit, ale nemáme čas, a já-

JOEY: Obejmi mě.

JEN: Dobře.

JOEY: Užij si skvělý léto.

JEN: Díky. Ty taky. Mám tě ráda, Joey.

JOEY: Taky tě mám ráda.



[Letiště. Dawson a Audrey čekají ve frontě na nástup do letadla. Audrey vypadá velmi nervózně.]

AUDREY: Dobře, pamatuješ, jak jsem se tě zeptala, jestli by ti nevadilo mě uzemnit?

DAWSON: Jo.

AUDREY: Mohl bys?

DAWSON: Až si sedneme, slibuju.

AUDREY: Dobře, dobře.

ROZHLAS: Blue Star Airlines mají hovor pro pasažérku do Los Angeles, Audrey Liddelovou. Prosím, zvedněte bílý telefon.

AUDREY: Neodvažuj se nastoupit do letadla beze mě.

[Audrey dojde k bílému telefonu a zvedne ho.]

AUDREY: Haló? Tady Audrey Liddelová.

PACEY: Audrey.

AUDREY: Pacey?

PACEY: Ahoj, to jsem já.

AUDREY: Takže co mi musíš říct na svou obhajobu?

PACEY: Mrzí mě to, Audrey.

AUDREY: To prostě nestačí, Pacey.

PACEY: Dobře, víš co? Možná to nestačí, ale jestli nasedneš do toho letadla, nikdy to nebudem vědět.

AUDREY: Dobře.

PACEY: Dobře, takže se sejdeme dole. Promluvíme si.

AUDREY: To je ono? To je celý -- "sejdeme se dole a promluvíme si"?! Jsi línej romantik, Pacey!

[Audrey zavěsí.]

PACEY: Audrey?



[Kancelář letištní ochranky. Pacey k ní přijde a muž za přepážkou se na něj zmateně zírá. (pozn. Petra - Pacey má na sobě pořád uniformu z práce.)]

PACEY: Ahoj, myslíte, že byste mi na vteřinku moh nechat použít interkom.

MUŽ: Ani náhodou, kámo.

PACEY: Jde o vážnou věc. No tak, kámo. Má celá romantická budoucnost visí na vážkách. Je tam jedna holka, jedna úžasná holka a nastupuje do letadla. Musím jí zabránit nastoupit do toho letadla.

MUŽ: Kup si letenku, zastav jí u nástupiště.

PACEY: Nemám dost peněz, abych si koupil letenku, dobře?

MUŽ: Kolik máš?

PACEY: [povzdechne si.]



[Střih na Audrey a Dawsona, kteří stále čekají ve frontě. Audrey poslouchá walkmana.]

PACEY: [rozhlasem] Audrey, dobře, to jsem já. Koukni, nevím, jestli mě slyšíš, ale jestli ano, prosím tě, nenastupuj do toho letadla. Prosím. [Dawson sundavá Audrey sluchátka z uší.] Nebo víš co? Jestli nastoupíš, taky fajn, protože všechno čeho dosáhneš je, že pojedu přes celou zemi a utábořím se před beverlyhillským sídlem tvejch rodičů, dokud si se mnou nepromluvíš. Protože ti musím říct, že se za všechno opravdově omlouvám a že se omlouvám, že jsem k tobě nebyl úplně pravdomluvnej, a že se omlouvám se za svou zálibu pro společnost starších žen. To jen, že... [povzdechne si] Tohle byl pro mě opravdu divnej rok, Audrey, protože zatímco jste vy všichni ostatní dělali všechny ty vysokoškolský věci, já jsem se jen pokoušel zůstat nad vodou a věř mi, nikdo mi neřek, jak to mám dělat. Prostě jsem byl do toho vhozenej a začal plavat. Ale to jediný, co si chci z tohohle roku vzít a to jediný, co si budu pamatovat, jsi ty, protože jsi úžasná, Audrey, a přišla jsi ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsou všechny velký lásky mýho života za mnou a tys prostě převrátila můj svět vzhůru nohama. A vím, že se ještě ve skutečnosti tak moc dobře neznáme, ale... [povzdechne si] Jsem si jistej, že bych bez tebe moh žít, ale nejsem si jen jistej, že to chci, Audrey. Takže... to je ono. Uf... to je ono. To je celý. Takže pokoj lidem dobré vůle. Propusťte Trojku ze západního Memphisu. (pozn. Petra - narážka na akci, která má vést k propuštění třech bývalých teenagerů, kteří byli před lety uvězněni za vraždu tři chlapců, ke které se nikdy nedoznali, a jsou nejspíše nevinní.)



[Prodej letenek. Joey se konečně dostane k úředníkovi, aby si koupila letenku.]

JOEY: Konečně.

ÚŘEDNÍK: Co pro vás můžu udělat?

JOEY: Potřebuju letenku.

ÚŘEDNÍK: Kam?

JOEY: To je jedno, pokud bude plně vratná.

ÚŘEDNÍK: Vy si musíte vybrat cíl cesty.

JOEY: Vyberte ho vy.

ÚŘEDNÍK: Ne, vy.

JOEY: Dobře, uf...Milwaukee.

ÚŘEDNÍK: No, to je nudný.

JOEY: Dobře. Tak Paříž. Dejte mi letenku do Paříže.

ÚŘEDNÍK: Aach, vynikající. Máme tenhle týden slevu.

JOEY: Skvělý. Dokonalý. Prostě jí vystavte.



[Výdej zavazadel. Pacey se rozhlíží po Audrey, když ta přichází za ním.]

AUDREY: Nazdar, prasáku. Tak co teď?

PACEY [se širokým úsměvem]: Teď pojedem do Kalifornie, zastavíme jen na jídlo a sex.

AUDREY: A co historka o největším míči na světě? Mohli bysme se tam zastavit?

PACEY: Cokoli chceš, baby.

AUDREY: A co když tě bude nějaká sexy... stařenka po cestě balit?

PACEY: Zkopnu jí do příkopu.

[Audrey položí své tašky na zem se širokým úsměvem ve tváři.]

AUDREY: Máš velký štěstí, Pacey.

PACEY: Já vím. Ale proč?

AUDREY: Protože tě tak trochu miluju.

PACEY: Jenom tak trochu?

AUDREY: Do Kalifornie je dlouhá cesta, dobře? Budem na tom pracovat.

PACEY: Dobře.

[Políbí se.]

PACEY: Díky. Dej mi svý tašky. Ponesu je.

AUDREY: Díky. Dobře.

PACEY: Hele, mimochodem, nemáš čirou náhodou nějaký peníze na benzín, že ne?



[Letiště. Joey běží tak rychle, jak jen může, vyhýbá se lidem a zavazadlům. Nakonec přibíhá k Dawsonovi, který se právě chystal nastoupit do letadla.]

JOEY: Dawsone.

DAWSON: Co tady děláš?

JOEY: Proč mi dáváš sbohem? Co se ti stalo? Kdy se z tebe stal fatalista?

DAWSON: Přesně v tu chvíli, když jsem se tě pokusil políbit a tys odvrátila hlavu, jako bys byla na nějakým špatným randěti naslepo.

JOEY: Vyděsila jsem se.

DAWSON: Čeho?

JOEY: Že se vrátím zpátky. Že nikdy nedospěju.

DAWSON: Tohle pro tebe představuju?

JOEY: Ne, ne ty. My. Začala jsem tenhle rok s myšlenkou, že ti musím dát sbohem, ale mýlila jsem se. Dawsone, jsi velká součást mýho života -- minulosti, přítomnosti a budoucnosti -- a já to musím začít přijímat, protože... děláš můj život lepším, ne horším.

DAWSON: Tak poleť se mnou. Právě teď. Poleť se mnou, Joey.

JOEY: Nemůžu. Nepoletím. Letět do Kalifornie je tvá cesta, ne má. Ale jestli pro sebe opravdu znamenáme, co říkáme, že znamenáme, tak... se není čeho bát. Všechno se vyřeší samo, ručím za to. Mimoto jsem konečně přišla na to, co znamenal ten polibek.

DAWSON: Chceš mi to říct?

[Joey ho dlouze a vášnivě políbí.]

DAWSON: Sakra.

JOEY: Co?

DAWSON: Sakra.

JOEY: Co?

DAWSON: Sakra. Máš nepříjemnej zvyk způsobovat, že nechci nastupovat do letadel.

JOEY: Do tohohle letadla nastoupíš, Dawsone, a budeš natáčet filmy. Protože to je tvůj sen a budeš hodnej na každýho, koho cestou potkáš, protože takovej jsi. A jestli se někdy ztratíš, pamatuj.

DAWSON: Co?

JOEY: Taky tě miluju.

LETUŠKA: Pane? Pane, poletíte dnes s námi nebo co?

JOEY: Ano, poletí s vámi. Jdi, Rain Mane. Tvůj život čeká.

DAWSON: Tvůj taky, víš.

[Dawson se otočí a nastupuje do letadla. Joey ho sleduje odcházet se slzami v očích.]



[Letadlo Jen. Jen si sedá do první třídy a čeká na odlet. Přichází k ní letuška, dává jí horký ručník a odchází. Režisér, který předtím mluvil s Dawsonem, si sedá vedle Jen.]

REŽISÉR: [s britským přízvukem] Zdravím, zlato.

JEN: Ahoj.

REŽISÉR: Domů nebo z domova?

JEN: Uf, to je těžký říct, opravdu.

REŽISÉR: Co jsi, modelka, herečka?

JEN: Ne. Jsem studentka. A co děláte vy?

REŽISÉR: Já jsem filmař.

JEN: Vážně? Viděla jsem něco?

REŽISÉR: Uf, Damage, inc.?

JEN: Ach, jo. Viděla jsem ho při premiéře.

REŽISÉR: A co si myslíš?

JEN: Byl strašnej.



[Jack a Eric v kavárně. Vidíme je z venku, jak se usmívají a smějí, zatímco si povídají.]



[Dům Leeryů. Gale nese Lilly nahoru a prochází kolem fotek zavěšených na zdi.]

LILLY: Ta-ta.

GALE: "Ta-ta"?

LILLY: Ta.

[Gale se koukne na fotografii, na kterou se dívá Lilly. Je na ní Dawson, Gale a Mitch.]

GALE:[ukáže na Mitche.] Ach, koukni. Tady.

LILLY: Ta-ta.

GALE: Řekla jsi "ta-ta."

LILLY: Ta-ta.



[Paceyho auto. Pacey a Audrey jedou do Kalifornie a za jízdy spolu mluví a smějí se.]



[Dawsonovo letadlo. Dawson si sedá k okénku, když přichází nějaká žena a sedá se na sedadlo vedle něj. Je velmi nervózní.]

DAWSON: Jste v pořádku?

ŽENA: Ano. Ne. Ne, ve skutečnosti ne. Mám takovej problém s létáním: vášnivě ho nenávidím. Když vás někdy během letu popadnu za ruku a požádám vás, abyste mě vysvětlil nějaký strašlivý zvuky, co letadlo vydává, prosím vás, nevyčítejte mi to.

DAWSON: Žádný problém. Víte co? Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku.

[Dawson si náhle uvědomí, že všechno dobře dopadne.]



[Prodej letenek. Joey přistupuje k úředníkovi, aby vrátila svou letenku.]

JOEY: Jo, jo, plně vratná, že?

ÚŘEDNÍK: To se vsaďte. Škoda, že jí nemůžete použít. Paříž je prý na jaře úžasná.

JOEY: Jo. To jsem slyšela.

[Joey se náhle zarazí a pomyslí si: "Proč ne". A pak se na její tváři objeví úsměv. Následuje zatmívačka a epizoda (a s ní i 5.série) končí.]