Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 515 - Interview s násilníkem

Tom Kapinos, překlad: Petr Říhánek


[Epizoda začíná závěrečnou scénou minulé epizody. Joey si dělá sněhovou kouli.]

JOEY: Je to dva ku třem. Devátá směna, mety obsazeny, Sammy... někdo je na pálce. Potterová je jeden hod od věčnosti. Nápřah, hod. [Joey hodí kouli a strefí se doprostřed značky. Zvedá ruce nadšením nad hlavu.] Jóóó! A davy šílí.



[Joey jde po chodníku a prozpěvuje si píseň "Tobě nablízku". Zastavuje se u banky a vstupuje dovnitř. Zatímco si vybírá peníze z automatu, volá profesoru Wilderovi mobilem. V pozadí je vidět nějaký muž.]

JOEY: Ahoj, pane profesore. Dobře. Tak Davide. To je tak divný. Ehm, tady jsem hotová. Mohla-mohla bych se zastavit? Dobře, no, jsem kousek od tebe, takže... uvidíme se za chvilku. Měj se.

[Vezme si peníze a zamíří ven z banky. Jde po chodníku.]

JOEY: [prozpěvuje si] Nablízku. Nablízku...

[Zezadu se k ní pokradmu přiblíží nějaký muž.]

ZLODĚJ: Ahoj.

JOEY: [se šokovanym výrazem] Ahoj.

ZLODĚJ: Nechtěl jsem tě vyděsit nebo tak.

JOEY: No, vyděsil, takže...

ZLODĚJ: Takže, kam máš namířeno?

JOEY: Domů.

ZLODĚJ: A to je kde?

JOEY: Do toho vám nic není.

ZLODĚJ: Ale no tak. Já- [Joey jde pryč. Muž jí následuje.] Hej. Nepřepadnu tě, ani nic takovýho, jestli se toho bojíš.

JOEY: To ráda slyším.

ZLODĚJ: [stále se jí drží] A nevyjedu po tobě. Rande si můžu obstarat sám. Děkuju mnohokrát. Nedívej se tak úlevně. Co se týče potencionálních násilníku...

JOEY: Koukněte, nechtěla bych být hrubá, ale-

ZLODĚJ: Hej, hej, vím, co si myslíš. Myslíš si, kdo je ten chlap? Proč mi vstoupil do života? No... pravda je, že jsem přemýšlel, jestli nemáš nějaký peníze, co bys mi mohla půjčit.

JOEY: Ne.

ZLODĚJ: Ne? A nechceš si to ještě promyslet?

JOEY: Promyslela jsem to a řekla jsem, že ne. [zrychlí chůzi]

ZLODĚJ: Koukni, tohle-tohle... je ten problém se světem. Člověk otevře srdce. Dělá se zranitelným. A oni ho prostě jen tak bez rozmyšlení odkopnou.

JOEY: Koukněte, je mi to líto. Nemám žádný peníze, jasný? A vážně mě děsíte a já-já se jen se chci dostat domů.

ZLODĚJ: Dobře. Jasně. Omlouvám se za nátlak. Chceš doprovodit?

JOEY: Ne.

ZLODĚJ: To je pochopitelný, ale víš, měla bys být opatrná, zlato. Chci říct, že je pozdě. Příští chlap, na kterýho narazíš, nemusí bejt tak milej jako jsem já. [na chvíli se zarazí]

[V dálce jsou slyšet sirény.]

ZLODĚJ: Buď hodná. Vlastně víš co? Popřemýšlel jsem o tom a byl bych radši, kdybys mi ty peníze půjčila. [povytáhne si košili a odhalí za pasem pistoli] Co řekneš na tohle?

[Joey je šokovaná a vyděšená.]



[Speciální úvodní titulky.]



[Zloděj má zbraň v ruce a míří s ní na Joey.]

ZLODĚJ: Co? Myslela sis, že když jsem ukázal pistoli, tak tě jen tak nechám jít? Ale jdi. [zatáhne Joey za nějaký dům] Pojďme sem. Dělej. Ujišťuju tě, že všechno dopadne přiměřeně dobře.

JOEY: Koukněte, nemám vám co dát.

ZLODĚJ: Zaprvý, zlato, právě jsi byla u bankomatu. Zadruhý, bohatý holčičky z vysokejch jako jsi ty... kam chodíš? Harvard? Wellesley?

JOEY: Worthington.

ZLODĚJ: Ha ha. Vidíš? To je moc hezký.

JOEY: Ale stejně teď u sebe nic nemám.

ZLODĚJ: Bojíš se? Neboj se.

JOEY: To se vám snadno řekne. Máte zbraň.

ZLODĚJ: Dobře, boj se, ale jen abys věděla, fakticky jí nemám v úmyslu použít. [zastrčí si pistoli za kalhoty]

JOEY: Jasně. To říká chlap, co mi před pěti minutama tvrdil, že mě nemá v úmyslu okrást.

ZLODĚJ: Jen se ti to snažím ulehčit.

JOEY: Možná byste se nad tím měl ještě zamyslet, já nevím, okrást mě.

ZLODĚJ: Co je hotovo, to je hotovo. Voda pod mostem a tak dále. Myslím, že na to budem muset zapomenout. Doufejme, že nevážeme zdárný vztah lupiče a oběti, ne?

JOEY: Existuje možnost, že vám pistole náhodou spustí v kalhotách? Protože to by bylo fakt skvělý.

ZLODĚJ: Víš ty co? [hrubě zatlačí Joey ke zdi] Fakt mě štveš, mladá dámo, víš to? A asi tě budu muset zastřelit. [popadne Joey za ruku] Dělej. Dej mi co máš. Dělej.

JOEY: [dá mu peníze] Dvacet dolarů. Zaskóroval jste.

ZLODĚJ: Ale jdi. Děláš si ze mě srandu? To je sotva jízdný na autobus.

JOEY: Balíčky stovek mám asi v jinejch džínách.

ZLODĚJ: No, máš mobil nebo tak něco, ne?

JOEY: Ne.

ZLODĚJ: Říkáš mi pravdu?

JOEY: Ano.

ZLODĚJ: Takže nevadí, když tě prohledám? Protože to by mohla bejt zábava.

[Joey sáhne pod kabát a dá mu mobil.]

ZLODĚJ: Bezva.

JOEY: [pokouší se zůstat klidná] Jo, doufám, že ve vězení maj dobrej signál.

ZLODĚJ: Parádní telefon. Koukni na to. [prohlíží si mobil] Páni. Ten je hezkej. Esteticky uspokojivej. Můžu, uf, můžu se s ním připojit na Internet?

[Zatímco si zloděj prohlíží mobil, Joey pomalu ustoupí dozadu a nakopne ho. Popadne mobil z chodníku a běží pryč. Mačká přitom nějaké číslo, nejspíše policii. Zloděj jí dohoní a srazí na zem.]

JOEY: [křičí bolestí] Au! Au!

ZLODĚJ: Ha ha ha. To nebylo hezký.

JOEY: Omlouvám se.

ZLODĚJ: Zbláznila ses? Jak víš, že tě za to nezabiju?

JOEY: To uděláte? Zabijete mě?

ZLODĚJ: Nevím. Ještě jsem si to nerozmyslel.

JOEY: No, než si to rozmyslíte, tak ze mě slezte!

ZLODĚJ: Ha ha ha ha ha.

[Pomůže jí na nohy.]

ZLODĚJ: Dej mi ten zatracenej mobil. Jak se jmenuješ?

JOEY: Do toho vám nic není.

ZLODĚJ: [odjistí pistoli] Jak se jmenuješ?

JOEY: Joey.

ZLODĚJ: Joey. To se mi líbí. Vždycky si mi líbily klučičí jména pro holky. Je to roztomilý.

JOEY: Mí rodiče budou potěšený. Skončili jsme?

ZLODĚJ: Co bys řekla, Joey?

JOEY: Koukněte, máte mý peníze a můj mobil. Co jinýho ještě chcete?

[Chvíli na sebe upřeně hledí.]

JOEY: No, v tom případě mě budete muset zabít.

ZLODĚJ: Nelichoť si. Máš kreditku? Kartu do bankomatu? Jestli jo, tak mi jí dej. Neblázni. Dej mi jí. Pokud ovšem samozřejmě nechceš, abych tě složil. [Joey mu dá peněženku] Díky. [povzdehcne si] No, kreditka je celkem nanic. Zablokuješ jí při první příležitosti, co se ti naskytne. Pokud tě ovšem nezabiju. Žertuju. [prohlíží si peněženku] Och! Karta do bankomatu. Dobře. Uděláme tohle. Půjdem zpátky k tamtomu bankomatu ve vestibulu. Vybereš všechny svý peníze a dáš mi je.

JOEY: Mám na účtu jenom dvacet sedm dolarů.

ZLODĚJ: To se mi vůbec nezdá, Joey, co chodíš na Worthington.

JOEY: No, je to pravda.

ZLODĚJ: [dá jí ruku kolem ramen.] Dokaž to.

[Dojdou spolu k bance a přistoupí k bankomatu.]

ZLODĚJ: Dobrá. Čaruj. Nebudu se dívat.

JOEY: [vyvolá svůj účet] Čtyřicet sedm dolarů.

ZLODĚJ: Byl jsem nakopnutej kvůli sedmačtyřiceti dolarům?

JOEY: Ne. Nezapomínejte na mobil.

ZLODĚJ: [vyvolá její spořitelní účet] Co tvý úspory? [na displeji se ukáže 507.72 dolarů] Aha. He he he! Neboj se, zlato. Jsem si jistej, že ti tatínek podepíše hned v pondělí ráno šek. Tak moc mě chceš právě teď nafackovat, co? Chci říct, že to chápu, fakt že jo, ale musím platit účty. Promiň, jestli je to trochu důležitější, než aby sis koupila nový šaty.

JOEY: Napadlo vás vůbec někdy sehnat si práci?

ZLODĚJ: Hele, já mám práci.

JOEY: Á, jo? A co děláte?

ZLODĚJ: Ne, že by ti do toho něco bylo, ale dělám v obchodě.

JOEY: [sarkasticky] Nechte mě hádat. Telemarketing?

ZLODĚJ: Ha ha. Zábavný. Je to víc farmaceutický.

JOEY: Jste drogovej dýler.

ZLODĚJ: Říkáš to s takovým odporem.

JOEY: Nevěděla jsem, že je vaše branže hodna cti a respektu.

ZLODĚJ: Víš, mám nějaký klienty, co chodí na Worthington.

JOEY: Hmm. Měl byste se někdy stavit. Uděláme kšeft.

ZLODĚJ: Víš, možná jsem blázen, ale líbíš se mi Joey. Chci říct, že kromě toho karatistickýho kopu jsi udělala tenhle zážitek velmi příjemným. Spousta lidi by si nadělala do kalhot, ale ty se držíš, udržuješ si svůj smysl pro humor. Víš ty co? Ani proti tobě tenhle malej výbuch nepoužiju.

JOEY: Ježíš, díky.

ZLODĚJ: Jindy, jinde...

JOEY: Co?

ZLODĚJ: Mohla by z nás bejt skvělá dvojka.

JOEY: Určitě uchutnáváte z vlastních zásob.

ZLODĚJ: Nemůžeš mi říct, že mě neshledáváš krapánek přitažlivým.

JOEY: Jo. Jste fakt kus. Kromě tý drobnosti, že jste nenapravitelnej kriminálnik.

ZLODĚJ: Jo. To je originálni. Strefuj se do drogovýho dýlera. To je snadnej cil.

JOEY: Můžu teď jít?

ZLODĚJ: Ne, nemůžeš. Mám na tebe otázku.

JOEY: Jakou?

ZLODĚJ: Jsi panna?

JOEY: Moh byste bejt vůbec ještě horší?

ZLODĚJ: Jo. Moh bych tě zabít, nebo i hůř. Uf, uf, uf, uf! Žertuju. Mám ale další otázku, jestli můžu.

JOEY: Jakou?

ZLODĚJ: Dobře. Jsi holka.

JOEY: Ano.

ZLODĚJ: Máš kluka?

JOEY: Ne.

ZLODĚJ: No, měla jsi vůbec někdy nějakýho kluka?

JOEY: Ano.

ZLODĚJ: Dobře. Takže, kdybys měla kluka a zlobila se na něj, jak nejlíp by to moh napravit?

JOEY: Někdo s váma fakt chodí?

ZLODĚJ: Hele, někdo je za mě provdanej.

JOEY: Je mi líto, že to slyším. Kvůli ní.

ZLODĚJ: Jo, no, některý lidi se zamilovávaj do drogovejch dýlerů. Nejsme snad lidi, Joey?

JOEY: Asi máte pravdu. I Hitler měl holku.

ZLODĚJ: Přesně. Evu Braunovou a to byl fakt kus.

JOEY: Nemůžu uvěřit, že se účastním týhletý konverzace, ale... napadlo vás vůbec někdy, že byste jí něco dal?

ZLODĚJ: Kytky?

JOEY: No, jak moc je naštvaná?

ZLODĚJ: No, je fakt naštvaná. Mý fušování do podsvětí a tak.

JOEY: Aha, musíte jí dát něco lepšího než kytky. [odchází]

ZLODĚJ: Máš hezkej kabát.

JOEY: [otočí se] Díky.

ZLODĚJ: Kdes ho dostala?

JOEY: Byl to dárek, myslím.

ZLODĚJ: Dáš mi ho?

JOEY: Děláte si srandu? Ne.

ZLODĚJ: Uf, uf, uf! To vlastně nebyla otázka. [znovu ukazuje zbraň]

JOEY: Kradete mi kabát? Nemůžu uvěřit, že mi kradete kabát!

ZLODĚJ: A jakej v tom bude rozdíl? Nemyslím si, že to fakt-

JOEY: Venku mrzne!

ZLODĚJ: Jo. To je fakt. To ale není můj problém. Dej mi ten kabát. [Joey si sundá kabát] Panebože. Ten je fakt pěknej. No, je to její velikost. Bude se jí líbit. Díky.

JOEY: [zašklebí se] Ráda se stalo.

ZLODĚJ: No, myslím, že tohle je sbohem. Jo, a mimochodem, můžeš jít na policii a tak vůbec, ale věř mi, je to ztráta času.

JOEY: Díky za tip.

ZLODĚJ: Jo. Dobře. No... [sundá z kabátu šálu a dá jí Joey kolem krku] Dej na sebe pozor.

[Joey si schová tvář do dlaní. Pak vyjde z banky. Když jde po chodníku, uslyší za sebou hvizd. Otočí se a spatří zloděje uprostřed ulice, jak jí mává na rozloučenou. Náhle ho srazí auto. Je odhozen na chodník a nehýbá se. Auto rychle odjede. Joey v šoku hledí na sraženého zloděje.]



[Joey jde ke zloději, skloní se a vezme si svůj kabát. Pak se rozhlédne, nikoho nevidí a začne hledat u zloděje mobil.]

[zachroptění]

ZLODĚJ: [kašle] To ne. [popadne jí za ruku]

JOEY: Volám pro pomoc.

ZLODĚJ: Jo, jasně. Zavoláš na policii.

JOEY: Samozřejmě, že ano, ale požádám je, aby přivolali sanitku. Potřebujete pomoc.

ZLODĚJ: [kašle, z úst mu teče krev.] Nic mi není.

JOEY: Jo, vypadáte strašně. Myslela jsem si, že jste mrtvej.

ZLODĚJ: Jo, no, mluvím. Zcela jistě nejsem mrtvej.

JOEY: Ještě ne.

ZLODĚJ: Dej mi to. Dej mi to.

[Vezme jí telefon a odhodí ho. Joey pro něj chce jit, ale zloděj na ní znovu namíří zbraň.]

ZLODĚJ: [chroptí] Hej! Stůj nebo zemřeš.

JOEY: Nezastřelíte mě.

ZLODĚJ: Ne? Jsi si tím jistá?

JOEY: Jo. Líbím se vám, pamatujete? Udělala jsem tehle zážitek moc příjemným.

ZLODĚJ: Jo, no, to je všechno skvělý, zlato, ale do basy nepůjdu.

JOEY: Ne, půjdete do nemocnice. Pak do vězení.

ZLODĚJ: [odjistí zbraň] Ne, pokud s tím budu moc něco udělat.

JOEY: Dobře. Půjdu tamhle, seberu telefon, a jestli ještě funguje, zavolám 911 a seženu vám sanitku. Jestli mě chcete zastřelit, poslužte si.

ZLODĚJ: [zmáčkne spoušť] Ááá!

JOEY: Nikdy nebyla nabitá?

ZLODĚJ: Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych si koupil náboje. Bezvadný, ne? [kašle]

JOEY: Volám.

ZLODĚJ: Hele, jdi. Prostě jdi domů. Jsem v pohodě.

JOEY: Jo. Vypadáte v pohodě.

ZLODĚJ: [pokouší se vstát] Počkej. [klesá zpět] Jsem v pohodě. V pohodě. [zakašle a zachroptí]

JOEY: [jde k telefonu.] A co sanitku?

ZLODĚJ: [směje se] Jistě. Proč sakra ne?

JOEY: [vrací se k němu] Jsou na cestě.

ZLODĚJ: Policajti taky?

JOEY: Jistě.

ZLODĚJ: [směje se] Jsi teď šťastná?

JOEY: Á, jo. Přesně takhle ráda trávím noci.

ZLODĚJ: No, nemůžeš popřít, že to má svý kouzlo.

JOEY: O čem to mluvíte?

ZLODĚJ: Myslíš, že to byla nehoda? To nebyla nehoda, zlato. Byl jsem sraženej autem po tom, co jsem ti proved něco hroznýho. Karma mi to vrátila. Kdo by si to pomyslel? [vyplivne krev a dá si do úst cigaretu]

JOEY: Můžu pro vás něco udělat?

ZLODĚJ: [kašle] Máš nějakej heroin?

JOEY: Ne, to tedy ne.

ZLODĚJ: Tak sklapni a nech mě bejt. [pokusí si zapálit cigaretu]

JOEY: Nechte to na mně. [jde k němu a pomůže mu cigaretu zapálit]

ZLODĚJ: [kašle] Mmm. Kouříš?

JOEY: Ne. Má matka, rakovina plic. Slíbila jsem, že nikdy nebudu.

ZLODĚJ: [zasměje se]

JOEY: Co je tak směšný?

ZLODĚJ: Můj otec. Taky rakovina plic. Ale nezastavilo mě to.

JOEY: Takže to prodáváte? Heroin?

ZLODĚJ: Ne. Většinou iksko. Už jsi to někdy zkusila?

JOEY: Ne. V drogách fakt nejedu.

ZLODĚJ: Jo, taky je nemám rád. Oni prostě mají rády mě.

JOEY: Můžu se vás na něco zeptat?

ZLODĚJ: Vypadá to, že někam jdu?

JOEY: Jste drogovej dýler. Dost lukrativní profese, ne? Tak proč po nocích terorizujete holky z vysokejch?

ZLODĚJ: No, Joey, průmysl, ve kterým se lopotím, mívá období sucha. Tohle je prostě jedno z nich. A k tomu mám ženu s vysokýma nárokama.

JOEY: Jak ta mladá dáma bere vaše povolání?

ZLODĚJ: No vlastně mi moc nefandí. Ve skutečnosti mě minulej měsíc vykopla. Od tý doby se snažím si provrtat cestu zpátky do jejího srdce.

JOEY: Chcete, abych jí zavolala?

ZLODĚJ: Ne.

JOEY: No, jsem si jistá, že by o tom ráda věděla.

ZLODĚJ: Jo, no, nechci, aby to věděla, jasný? [zachroptí]

JOEY: Jak jste se poznali?

ZLODĚJ: Střední škola. Druhák. Měla mě ráda. Ale já si toho nikdy nevšim. Nikdy jsem jí nevěnoval čas. Pak se na mě jednoho dne usmála. Žádnej konkrétní důvod. To byl můj konec. Je legrační, jak se věci dějou vždycky takhle. Jednoho dne má člověk všechno pod kontrolou a... další den je úplně vydanej na milost někomu jinýmu. Tak jako já a ty [zasměje se]

JOEY: Není já a vy.

ZLODĚJ: Můžu se tě na něco zeptat?

JOEY: Vypadá to, že někam jdu?

ZLODĚJ: Proč jsi na mě tak milá?

JOEY: [chvíle ticha] Nepotřebuju doktora, abych věděla, že jste v dost špatným stavu.

ZLODĚJ: Ale většina lidi by mě tu prostě nechala, abych umřel.

JOEY: No, většina lidí vás nechce vidět odvedenýho do vězení, tak jako já.

ZLODĚJ: [zakašle a zasměje se] Dobrá poznámka.

JOEY: Můj otec bejval drogovej dýler.

ZLODĚJ: [zasměje se] Fakt? Jasně. Myslím, že jsem ho jednou viděl na schůzi. Jak si vede?

JOEY: Šel do vězení. Je tam právě teď. Celej svůj život jsem se pokoušela přijít na to, jak někdo může dělat něco takovýho. Měl ženu a dvě dcery, co si myslely, že je zatracenej superhrdina. [chvíle ticha] Možná proto jsem na vás tak milá. Chci vědět proč.



[Přijíždí sanitka a policie. Zdravotníci se starají o zloděje, zatímco policista pomáhá Joey na nohy.]

POLICISTA: Jste v pořádku, slečno?

JOEY: Jo. Je mi fajn.

POLICISTA: Takže, tenhle muž vás přepadl a pak ho srazilo auto?

JOEY: Přesně tak, jo.

POLICISTA: Páni. Kdyby se to stávalo častěji, byl bych bez práce. Pojďte. Měla byste jet do nemocnice. Podívají se tam na vás.

JOEY: To je v pořádku. Já jen.. chci jen...



[Joey sedí v nemocnici na kraji lehátka. Rozhlíží se kolem. Přijde doktor.]

DOKTOR: No, všechno je v pořádku, slečno Potterová.

JOEY: Jsem v pořádku?

DOKTOR: Jo, jste v pořádku. Jste v pořádku. Byla jste v šoku, což je vzhledem k tomu, čím jste dnes prošla, pochopitelné. Mluvila jste s policii? [Joey přikývne] No, jděte domů a prospěte se. Máme někomu zavolat?

JOEY: Ne. Budu v pořádku.

DOKTOR: Dobře, tak na sebe dejte pozor.

JOEY: Promiňte.

DOKTOR: Mm-hmm?

JOEY: Jak je na tom ten muž?

DOKTOR: Ten syčák, co vás přepadl? Je na tom skvěle. Právě teď ho operují. Spousta vnitřních zranění. [odchází]



[Joey si drží svůj kabát a jde po nemocniční chodbě. Pořád se zdá, že je trochu mimo. Projde skrz dveře a spatří stát na chodbě osamocenou holčičku. Jde k ní.]

JOEY: Ahoj, zlatíčko.

SAMMY: Ahoj.

JOEY: Kde máš maminku a tatínka?

SAMMY: Máš hezké vlasy.

JOEY: Á, děkuji ti. Ty máš také hezké vlásky. Co kdybychom šli najít tvou maminku a tatínka, co říkáš?

SAMMY: Dobře. [koukne do jiné chodby a zakřičí] Mami!

GRACE: [mluví se sestrou u okénka] Má hnědé vlasy a modré oči. Musí tu někde být. [Uslyší a následně spatří svou dceru, která k ní běží. Obejmou se. Joey k nim pomalu dojde.] Och, miláčku. Je mi to tak lito. Máma se bála. Mockrát vám děkuju.

JOEY: Žádný problém. Je roztomilá.

GRACE: Jo, je roztomilá, zvlášť když se někde toulá jako teď. Ještě jednou díky.

JOEY: Žádný problém. [Joey jde pryč.]

GRACE: Mohla byste mi prokázat obrovskou laskavost? Omlouvám se. Zapomeňte na to.

JOEY: Ne. Jakou?

GRACE: Mohla byste tu s ní chvíli posedět? Pokouším se najít manžela.

JOEY: Jistě.

GRACE: Jste zlatá. Děkuju vám.

JOEY: Pojď. [Joey a holčička si jdou sednout.]

SAMMY: Měla bych už dávno spát.

JOEY: Já vím. Musíš být unavená.

SAMMY: Jo. Můj tata je nemocný.

JOEY: To je mi líto.

SAMMY: Někdy mě bere do kina.

JOEY: Jo? To je od něj hezké.

SAMMY: Jo. Necítí se dobře. Porazilo ho auto.

[Přijde Grace, která nese Joey kelímek kávy.]

GRACE: [povzdechne si, zasměje se] Tady.

JOEY: Á, díky.

GRACE: Nemůžu vám dost poděkovat.

JOEY: Rádo se stalo.

GRACE: Prostě nesnáším, jak se na mě dívají, víte? To se nemůže o svý dítě postarat? Jak se jmenujete?

JOEY: Joey.

GRACE: Těší mě, že vás poznávám, Joey. Já jsem Grace. [zasměje se] A tohle malý zlobidlo je Sammy.

JOEY: Klučičí jména pro holky. To je roztomilý.

GRACE: Mluvíte jako její otec.

JOEY: Takže, bude v pořádku?

GRACE: Nevím. Je na operaci. Automobilová nehoda či co. Nechtějí mi říct všechny detaily. Nejsme spolu.

[Joey si konečně uvědomí, že její manžel je ten zloděj.]

JOEY: No, doufám, že všechno dobře dopadne.

GRACE: Takže, ehm... co vás přivedlo na tohle zvláštní místo uprostřed noci?

JOEY: Uf... vlastně jsem byla přepadená.

GRACE: Jste v pořádku?

JOEY: Asi ano. Jsem pořád trochu v šoku.

GRACE: To si umím představit. Je mi to lito, Joey. Muselo to být strašné.

JOEY: Jo, bylo to dost hrozné.

GRACE: No, hlavně, že jste naživu, ne?

JOEY: To je pravda. Takže, vyprávějte mi o svém manželovi.

GRACE: [povzdechne si] On je... to, čemu se říká ztracenec.

JOEY: To je mi líto.

GRACE: [zasměje se] Nebyl vždycky takový. Prostě jsme se vzali příliš mladí. Bez toho, abychom věděli, kdo jsme. Víte, je to dlouhý příběh. Bla, bla, bla. Studujete?

JOEY: Jo.

GRACE: To je dobře. Držte se toho. Já ze školy odešla, abych s ním odjela do města. Byl jak Kurt Cobain a já jeho Courtney. [zasměje se] [povzdechne si] No, nefungovalo to. Nejhorší je, že tahle malá ho až neuvěřitelně zbožňuje. Holčičky a jejich tatínci. Láme mi to srdce. [zasměje se] Konečně jsem ho před měsícem vykopla. Konečně od něj máme pokoj a ona se uprostřed každý zatracený noci vzbudí a brečí kvůli němu. Jak se můžete podívat do těhlech velkých modrých očí a říct jí, že je jí líp bez otce?

JOEY: No, existuje šance, že to vy dva dáte mezi sebou zase do pořádku?

GRACE: [usměje se] Jo, možná... kdybyste věděla o terapii, kde se specialuzují na lháře, zloděje a podobnou sebranku. Omlouvám se. To není váš problém.

JOEY: Ne. Ptala jsem se.

GRACE: Ten chlap, co vás přepadl, utekl?

JOEY: Uf... ne tak úplně, ne.

GRACE: Chytli ho?

JOEY: Uf, on, uf... držel mě pod pistolí. Ehm, vybral mi konto, ukradl kabát a dal sbohem. Ale když přecházel ulici, ehm... srazilo ho auto.

GRACE: Páni. To je spravedlnost. [Joey na ní v tichosti upřeně hledí.] Kde se to stalo?

JOEY: Na Downtown Crossing.

GRACE: [zadržuje zlost a slzy.] Jistě. Myslím, že vám dlužím omluvu, Joey. Myslím, že ta špína, co vás přepadla, byl nejspíše můj manžel.

JOEY: No, jestli vám to pomůže, udělal-udělal to mile.

GRACE: [zasměje se] Bezva. Možná mu to můžou vytesat na náhrobní kámen - že to udělal mile. Zničil dceři život, ale udělal to fakt mile. [povzdechne si] Myslím, že jsem tady skončila. [Vezme Sammy za ruku a zamíří chodbou pryč.]

JOEY: [následuje jí] Nezůstanete?

GRACE: Ne! Proč bych sakra měla? Abych viděla, jak mu je? Už se o něj nestarám. Ať už bude žít, nebo umře, jaký je v tom pro mě rozdíl?

JOEY: Kvůli ní.

GRACE: Věřte mi, je jí líp bez něj. [povzdechne se] Koukněte, za všechno se omlouvám. Přála bych si, abych mohla něco říct nebo udělat, aby se vám nestalo to, co se vám dneska stalo, ale nemůžu... takže, prosím, nechme to prostě být, ano?

JOEY: Koukněte, omlouvám se, já vím, že mi do toho nic není, ale z nějakýho důvodu mám pocit, že je, a tak to prostě řeknu. Byla jsem tahle holčička. Ona neví, že je její táta ztracenec. Myslí si, že je ta největší věc na celým širým světe, takže když to dneska nezvládne, nechtěla byste jí dát šanci-

GRACE: K čemu? Dát sbohem? V jedný věci máte pravdu, Joey. Nic vám do toho není. [odchází]

[Zpoza rohu vyjde doktor.]

DOKTOR: No, ahoj. Co tady ještě děláte?

JOEY: Dobrá otázka. Ehm, jestli hledáte jeho ženu, právě-

DOKTOR: Vlastně hledám vás. Ptal se po vás.



[Joey a doktor stojí před nemocničním pokojem zloděje a dívají se na něj skrz velké okno.]

DOKTOR: Není na tom dobře. To auto ho pořádně zřídilo. Dělali jsme, co jsme mohli. Ted jen čekáme, jestli nebude potřebovat další operaci. Jste si vědoma, že tohle nemusíte dělat, že?

[Joey vejde do pokoje a sedne si na židli vedle postele.]

ZLODĚJ: [zakašle] Jak vypadám?

JOEY: Dost špatně. Vlastně příšerně.

ZLODĚJ: [zasměje se a zakašle] Víš, řek bych ti, že je mi to lito, ale, uf...

JOEY: Jo, o co jde? Stejně bych vám neodpustila nebo tak.

ZLODĚJ: Přesně tak.

JOEY: Setkala jsem se s vaší rodinou.

ZLODĚJ: Jsou tady?

JOEY: Byly. Mluvila jsem s vaší ženou. Odešla.

ZLODĚJ: To je má Gracie.

JOEY: Vaše dcera je, uf, fakt překrásná. Škoda, že má takovýhleho otce.

ZLODĚJ: No, tvůj táta byl podobnej, ne? A koukni, jak ses vyvedla.

JOEY: Nic o mně nevíte.

ZLODĚJ: Pravda, ale můžu říct, že jsi dost chytrá... a vtipná... a přiměřeně sexy a spousta tvejch přátel tě má jistě ráda kolem sebe... většinou, když neštěkáš tou svou pusinkou-

JOEY: Co chcete?

ZLODĚJ: [zasměje se a zakašle]

JOEY: Chci říct, proč jste chtěl, abych sem přišla. Co chcete?

ZLODĚJ: [povzdechne si] No, ptala ses mě proč. Chci ti to říct.

JOEY: Proč co?

ZLODĚJ: Proč si se všema dobrýma věcma ve svým životě tvůj tata vybral ty špatný. Tak ti aspoň můžu vynahradit, že jsem ti dneska mířil pistolí na hlavu.

JOEY: Poslouchám.

ZLODĚJ: Chceš vědět, proč jsem tak strašně potřeboval ty peníze? Před pár tejdnama mě Gracie nechala odvést Sammy do školy. Proč to sakra udělala, nemám tušení. Musela mít slabší chvilku. Dala mi pět set dolarů, abych zaplatil za družinu. A co jsem udělal? Odvez jsem dceru do školy a peníze utratil za drogy.

JOEY: Zajímavý příběh. V čem je pointa?

ZLODĚJ: No, pointa je, že svou ženu miluju. Miluji svou dceru, ale... jsem, kdo jsem. Nic to nezmění. Chceš vědět, proč lidi delaj ty věci, co dělaj. Není žádný proč, zlato. Prostě je dělaj.

JOEY: To je hrozný. Jestli opravdu milujete svou dceru, jestli ji opravdu milujete, nedělal byste ty špatný věci.

ZLODĚJ: Ne, mýlíš se. Miluju svou dceru. [zasměje se] Miluju jí strašně moc. Víš, jde o to, že nemůžu překonat všechny ty tragický chyby, co mám. To prostě není možný, víš?

JOEY: Položím vám jednu otázku. Přijde za vámi ve svých patnácti a zeptá se, proč byste se nemohl kvůli ní změnit. Co jí řeknete?

ZLODĚJ: Dospěj. Žij svůj život. Mě neviň.

JOEY: To je fakt bezvadný. Víte co? Tohle prostě nikam nevede. Očividně jste se dost snažil, abyste ty peníze získal zpět. A teď to vypadá, že zemřete sám. Jaký je to pocit?

ZLODĚJ: Velká věc. Každej umírá sám.

JOEY: Bezva. Dobrá odpověď. No, tak vás tu nechám. [vydá se na odchod] Přeju vám hezkej život po životě.

ZLODĚJ: Hej. Myslíš, že mi někdy odpustí?

JOEY: Vaše dcera?

ZLODĚJ: Jo.

[Joey si sedne zpět na židli.]

ZLODĚJ: [namáhavě dýchá]

JOEY: Na mé desáté narozeniny mě vzal táta do parku, a kdybyste znal Mika Pottera, věděl byste, že to byla velká věc. Nikdy neměl čas na takovýhle věci... ale vzal mě tam a hráli jsme si hodiny - prolízačka, houpačky, všechno - a já byla moc šťastná. Byl tak oblíbený a... zdálo se, že ho všichni znají a já... já byla tak hrdá, že jsem jeho dcera. Jako by byl starosta nebo tak. Až o roky později jsem zjistila, že jim prodával drogy.

ZLODĚJ: Zajímavý příběh. V čem je pointa?

JOEY: Pointa je... že můj táta udělal spoustu nepěkných věcí. Je to chlap, co podváděl mou matku, když umírala na rakovinu. Zklamal mě a mou sestru zas a znova, tolikrát a tolika způsoby, až je to směšný. Ale víte co? Ten den v parku... stále ho mám zapsaný jako nejoblíbenější den vůbec.

ZLODĚJ: Vážně?

JOEY: Jo.

ZLODĚJ: [slabě se zasměje, zakašle] Hele, co to bylo za písničku, cos zpívala?

JOEY: Ehm... jakou písničku?

ZLODĚJ: Zpívala sis písničku právě předtím...

JOEY: Než jste mi vstoupil do života.

ZLODĚJ: Jo.

JOEY: To je jen... písnička, kterou mi zpívával táta.

ZLODĚJ: Fakt? Jak to bylo? [ztěžka mumlá] Proč ptáčci náhle přilétají pokaždé, když jsi tu? Stejně jako já ti touží být...

JOEY: [tiše] ...ti touží být...

ZLODĚJ: ...nablízku.

JOEY: ...nablízku.

ZLODĚJ: Proč se hvězdy náhle objeví...

JOEY: ...náhle objeví... [hlasitěji] ...pokaždé, když jsi tu? Stejně jako já... [začíná plakat.]

ZLODĚJ: ...stejně jako já...

JOEY: ...ti touží být...

ZLODĚJ: ...ti touží být...

JOEY: [tiše] ...nablízku.

[Joey vzhlédne a ztuhne. Když si uvědomí, že je mrtvý, ve tváři se jí objeví smutný výraz. Do pokoje přiběhnou doktor a sestřička. Joey pomalu z pokoje odejde. Spatří Grace u okénka sester. Ke Grace přistoupí Sammy a vezme jí za ruku. Obě spatří Joey. Joey nepatrně zavrtí hlavou. Grace se otočí a skryje si tvář do dlaní. Sedne si a pláče. Joey dojde k Sammy.]

JOEY: Ahoj, zlato.

SAMMY: Udělal ti můj táta něco špatnýho?

JOEY: Ne. Udělal pro mě něco fakt hezkýho.

SAMMY: Fakt?

JOEY: Jo. Přecházela jsem ulici a nedávala jsem pozor. Objevilo se auto, který by mě porazilo, ale tvůj táta přiskočil a odstrčil mě stranou. Zachránil mi dneska život.

SAMMY: [ke své plačící matce] Slyšíš to, mami? Táta je hrdina.

[Grace svou dceru obejme.]

GRACE: [tiše k Joey] Děkuju vám.

[Joey vstane, ohlédne se zpět na vzlykající matku a dceru a vytáhne peníze, co se jí ten zloděj pokusil ukrást. Zdá se, že je zastrčí zpět a odejde, ale místo toho jde a zastrčí je do kabátu Grace, který je přehozený přes židli. Pak odejde dlouhou chodbou pryč z nemocnice. Ve tváři má tak nějak chápavý, ale pořád ještě smutný výraz.]



[Závěrečné titulky.]