Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 510 - Bourání pravidel

Anna Fricke, překlad: Petr Říhánek


Kuchyně v domě babičky Jen. Pacey, Joey, Jack a Audrey pomáhají Paceymu s přípravou večeře. Audrey má své obvyklé poznámky a stěžuje si, že jí Joey slíbila babičku a žádná tam není. Nakonec se Joey zeptá, kde jsou Jen a Dawson, když filmový festival skončil už včera. Jack odvětí, že Jen volala babičce, že tam zůstanou o den déle.

[Před domem babičky. Dawson vyndavá z auta tašky.]

JEN: Ach, páni... zpátky u babičky.

DAWSON: To je pravda. Drsná realita života u babičky. [zasměje se] Nekonečnej cyklus domácích jídel a sezeních při pletení.

JEN: [zasměje se] Posmíváš se mi.

DAWSON: Posmívám se ti.

JEN: A já si tak užívala naše malý dobrodružství. Chci říct... nevím, co jí řeknu.

DAWSON: Nemusíš říkat nic.

JEN: Navrhuješ, abysme se tam vplížili, Dawsone Leery? Protože... víš, já jsem tenhle typ holek.

DAWSON: Navrhuju, abysme si prostě... užívali, co máme, a netrápili se tak tím, co řekneme ostatním.

JEN: Kdo je tenhle prostopášnej a svobodomyslnej kluk? [Dawson opře Jen o sloupek a políbí jí] Proč nejdeme dovnitř?

[V domě babičky. Dawson a Jen se začnou u dveří líbat a postupně je spatří Audrey, Jack, Pacey a nakonec Joey.]

AUDREY: Ahoj, lidi. [místnost naplní trapné ticho a rovněž pár úsměvů] Ehm... Pacey uvařil rejži.



[Úvodní titulky.]



[Jídelna. Pacey, Joey, Audrey, Jack, Dawson a Jen jí u stolu večeři. Stále ve vzduchu visí trapné ticho.]

PACEY: Nemělo by se to takhle lepit. Chci říct, že se to má servírovat těsně před tím, než se to má šanci srazit.

JEN: Omlouvám se. Je to nejspíš naše... [odkašle si] Moje chyba, že se to srazilo. Já jsem prostě nevěděla, že tu všichni budete a--

DAWSON: Nebo že bude Pacey vařit. Jasně. Kdo to moh tušit?

JACK: Už jeden za druhýho dokončujou věty.

AUDREY: [odkašle si a schválně si ušpiní tričko] Co--ach můj bože. Budete na to koukat? Čím se zbavím rejže? Joey, pojď mi pomoct.



[Koupelna. Audrey se pokouší promluvit si s Joey o jejích pocitech ohledně polibku Dawsona a Jen.]

JOEY: Chytrý, Audrey.

AUDREY: No, nepotřebuješ si teď vážně babsky pokecat? Chci říct, nejsi v tuhle chvíli v pokušení popadnout nůž na máslo a podřezat si zápěstí?

JOEY: Ne, jsem v pohodě. Nemuseli jsme kolem toho dělat scénu.

AUDREY: Ne, nemuseli, ale, no, no tak, vždyť nepřicházíme o večeři století. Vážně, Joey, jsi v pohodě?

JOEY: Jo. Koukni, tak spolu prožili zábavnej víkend. Líbali se. A věř mi, že to není nic, co bych už neviděla předtím.

AUDREY: Jo, jasně! Joey, no tak. Tohle není ta Audrey z prvního týdne, s kým tu mluvíš. Tohle jsem prosincová Audrey. Jsem moudrá. Studovala jsem vás úžasnejch pár měsíců a vím, jak to funguje. A taky vím pár věcí o náhodných polibcích a je mi líto, ale ten polibek vypadal rozhodně nenáhodně. Zlato, já vím, že jsi jen hodná holka z venkova, co vyrůstala u potoka, nebo jak to bylo, ale ty nevíš, o čem mluvím?

JOEY: Je mi líto. O čem mluvíš?

AUDREY: No, o tom, co spolu prováděli. Víš, takový ty spoře oděný nebo možná ty úplně nahý věci. Och, díky za ten obrázek. Je mi to líto. Prostě to vypadá, že potřebuješ malý plesknutí přes tvář. No tak, dámo. Nějakou reakci, prosím.

JOEY: Je mi líto, že tě zklamu, ale nemám žádnou reakci.



[Jídelna. Jen vstane od stolu a nechá kluky samotné.]

JEN: Jdu se podívat, jestli bych s něčím nemohla pomoct. Hned se vrátím.

DAWSON: Dobře.

JACK: [mumlavě] Dobře.



[Koupelna.]

JEN: [zaklepe a otevře] Audrey, ehm, nepotřebuješ půjčit tričko?

AUDREY: No, to bude skvělý. Díky. [zavírá za sebou dveře]

JEN: Dobře. [Jen a Audrey jdou pro tričko.]



[Jídelna. Pacey a Jack se usmívají, pochechtávají a zírají na Dawsona, zatímco stále sedí u stolu.]

PACEY: [povzdechne si] Takže... Dawsone... Dawsone Leery.

DAWSON: To je mý jméno.

PACEY: Jo. No tak, chlape.

DAWSON: No tak, co?

PACEY: No, zaprvý, proč nejíš svý rizoto, a zadruhý, což je mnohem důležitější, proč, ach, proč jsi vzal zrovna nádhernou a talentovanou Jen Lindleyovou na víkend pryč?

JACK: Ženu, který nemůže odolat ani můj rod?

PACEY: Ženu, co láme srdce bejvalejch rebelů a stejně tak kluků z bratrstev, a ty se nepodělíš o detaily?

DAWSON: Nemám nic, o co bych se podělil.

PACEY: Fakt? Tak proč zíráš na dveře od koupelny, jako by sis přál, abys měl telekinetický schopnosti, což znamená, že se buď moc a moc strachuješ o garderobu Audrey, nebo si možná děláš starosti o Joey.

JACK: Hele, možná jsem blázen, ale nemyslím si, že Joey bude vadit malý líbáníčko, ledaže by se samozřejmě stalo něco víc.

PACEY: No, to je zajímavá myšlenka. Ale co víc se mohlo stát?

DAWSON: [povzdechne si] Kluci, nebudu se s váma bavit o tom, na jaký mety jsem se dostal.

PACEY: Neřek jsem nic o metách. Ty jsi řek mety?

JACK: Lidi, nepotřebujeme detaily.

DAWSON: Dobrá. Hned se vrátím.

PACEY: "Mety" jsou množný číslo.

[Dawson vyjde z pokoje a zavře za sebou dveře.]

JACK: Hmm. Udělal to.

PACEY: Myslíš?

JACK: Jo. Určitě to udělal. Cítil jsi ten rozdíl? Já ano.

PACEY: Jo. Cítil jsem ten rozdíl. Chci říct, že se k nám Dawson Leery připojil, a řeknu ti, že se trochu bojím, že možná nebyl připravenej. Ani jsme nedostali šanci si promluvit. Jak jsi to poznal?

JACK: Hmm, není to v něm, ale spíš v ní. Chci říct, že to může znít divně, ale znám ten pohled.

PACEY: Bože, víš, taky jsme to spolu skoro udělali.

JACK: Hmm, já vím. Já vím. Když na to přijde, my jsme to spolu taky jednou skoro udělali.

PACEY: Hmm. Myslíš, že si to užil?

JACK: Panic a hetero?

PACEY: A sakra.



[Kuchyně. Joey a Dawson stojí v kuchyni a mluví spolu.]

JOEY: Jsem v pohodě, dobře? Ehm... vidět tě líbat nějakou jinou bude vždycky trochu divný. Nebudu lhát, ale... dává to dokonalej smysl, že jste se s Jen zase dali dohromady.

DAWSON: Jo, já--já... já na to takhle nepomyslel, uf, jako dát se zase dohromady. Chci říct, že jsme teď jiný lidi.

JOEY: To jsme asi všichni, doufám.

DAWSON: Jo.

JOEY: Tak jak se to... stalo?

DAWSON: Já nevím. Oba--oba nás to překvapilo. Vlastně, ehm... já nevím. Že jsem se dostal ven z domu mi jaksi vymetlo v hlavě spoustu pavučin. A--a všichni tak dobře přijali ten film. A, uf, jakkoli je to hloupý, dali nás do líbánkovýho apartmá. Ehm.. na tohle neexistuje příručka, co?

JOEY: Ne. Možná bysme měli nějakou sepsat.

DAWSON: Ehm... neexistuje příjemnej způsob jak vést tenhle rozhovor.

JOEY: Jakej rozhovor? Chci říct, že mluvíme o polibku. [dlouhý upřený pohled] Ach. Uf... [zasměje se] Ne, tohle-- tohle je hloupý. Ehm, měla jsem to vědět. Já--já chci říct, že když jste sem spolu vešli... chci říct, že jsem ta poslední osoba na světe, kterou bys moh nazvat naivní.

DAWSON: Joey.

JOEY: Ne, vážně. Chápu to, dobře? Nemusíme z toho dělat vědu. Vlastně... nedělejme z toho vědu, jo? [Joey otevře dveře a odejde.]

DAWSON: Hmm.



[Jídelna. Všichni opět sedí za stolem.]

PACEY: No, fakt nerad vám to říkám, lidi, vzhledem k vašemu očividnýmu nadšení, ale je čas na druhej chod.

JOEY: Víš co, Pacey? Jestli tě vaření stresuje a my jsme všichni unavení, ať už z čehokoli, chci říct... mohli bysme to odvolat, jestli chceš.

PACEY: [zasměje se] Ach ne. Dobrej pokus, ale ne, protože ještě přijdou další chody, a ačkoli nemusí bejt dost dobrý pro někoho tak vybíravýho jako jsi ty, vložil jsem do nich spoustu času a energie, což musí mít nějakou cenu, ne?

JOEY: Chceš pomoct?

PACEY: Ne, ne. Zvládnu to.

AUDREY: Potřebuju sůl.

JACK: Nemusíš mě žádat dvakrát.

[Pacey, Joey, Audrey a Jack odejdou do kuchyně a nechávají Dawsona a Jen samotné.]

DAWSON: [povzdechne si] Takže to vědí.

JEN: Mmm.

DAWSON: Jasně... [odkašlá si] Ach, bože. A Joey to ví.

JEN: Ach, bože. [povzdechne si] Jak reagovala?

DAWSON: Jako Joey.

JEN: Je naštvaná?

DAWSON: Jo, je a není. Chci říct, že... já nevím... [odkašle si] Jestli ti to dává nějakej smysl.

JEN: Bože. Minulej tejden mi řekla, že, ehm... že nemůže přijít na nikoho lepšího, kdo by tu pro tebe byl, než jsem já. Nemyslím si, že měla na mysli tohle.

DAWSON: Ačkoli mám rád a starám se o lidi, co jsou vedle, jsem šťastnej s tebou. [políbí Jen ruku] A nikdo s tím nic neudělá. Dobře?

JEN: Dobře.

[Dawson Jen políbí a kamera se přesouvá k otevřeným dveřím do kuchyně, odkud je pozoruje Audrey.]



[Kuchyně. Pacey připravuje k servírování další chod, zatímco Joey, Audrey a Jack postávají kolem. Baví se o Dawsonovi a Jen.]

JACK: Koukněte, já to prostě řeknu, jo? Myslím, že je to trochu divný.

JOEY: Fakt? Myslela bych, že budeš chtít, aby Jen byla s někým jako je Dawson. Milým, citlivým...

JACK: Snadno vystrašitelným, zranitelným? No tak, lidi. Někdo to musel říct. Prostě si nemyslím, že je ten nejlepší čas pro oba z nich, aby experimentovali. Nejste alespoň trochu rádi, že jsem to řek?

AUDREY: Dobře, dobře. Ale vážně, kde je babička? Vyhýbáte se tý otázce celej večer. Vy ji držíte na půdě nebo tak?

JOEY: Víte co? Audrey má pravdu. Je dost nevhodný tohle pořádat bez babičky. Chci říct, že konec konců je to její dům.

JACK: Ne, ne, ne, ne, ne. Jestli zůstávám já, vy taky.

JOEY: Ty tu bydlíš.

JACK: Míň a míň. Není to jako Will a Grace, jak to bejvávalo.

PACEY: Dobře, koukněte, já vím, že odejít právě teď zní lákavě, a bylo by to snadný, ale nějak si nemyslím, že snadná věc něco vyřeší... dlouhodobě.

AUDREY: Hele, ehm... co to bude, až to bude?

PACEY: Kuře pečený na citronech.

Scéna pak pokračuje debatou nad kuřetem. Nakonec se Joey vrací do jídelny.

[Joey vejde do jídelny.]

DAWSON: Ehm, potřebujou tam pomoct?

JOEY: Jestli chceš?



[Jídelna. Jen konfrontuje Joey.]

JEN: Ehm... Joey? Jen abys věděla, ehm... ať už to má jakoukoli cenu, a já nevím, jestli má, ale já jsem prostě... já jsem to neplánovala.

JOEY: Nemyslela jsem si, že ano.

JEN: Já vím, já jen, ehm... tenhle kluk mezi náma tak či onak vždycky stál a mám pocit, že jsme se my dvě konečně sblížily. A fakt by mě-- fakt by mě mrzelo, kdyby se to zničilo tímhle, ehm... vývojem události.

JOEY: Víš co? Ehm, vypadá to, že každej dneska předpokládá, že na to všichni budem reagovat jistým způsobem a že dojde k apokalypse. Už nevím, jak to mám říct, ale jsem v pohodě. Vážně. Jsi dobrej člověk, Jen. To je přesně, co Dawson teď potřebuje.



[Pacey, Joey, Jack, Audrey, Jen a Dawson opět sedí za stolem a jedí.]

JACK: Pacey, jestli to není dopečený, vyhraju nějakou cenu?

PACEY: Možná, že jsem to kuře vyndal z trouby o trochu dřív, než jsem měl, ale říkám ti, že jsem ti naservíroval upečený části. Protože můj smysl pro humor nemusí bejt vždycky průhlednej, nepokouším se tu hazardovat s vaším zdravím. Takže, prosím, jezte v míru.

JACK: Takže, Dawsone, když si odmyslíme to zřejmý, uf, jak bylo na filmovým festivalu?

DAWSON: Ehm, trochu jsem se toho obával, ale bylo to tam dobrý. A, uf... ehm, seznámil jsem se s jedním klukem, kterej chodí na školu v Bostonu. Vlastně chodí na filmovou školu. Přemýšlel jsem, že si to tam půjdu omrknout.

JOEY: Vážně?

DAWSON: Jo. Jo, myšlenka probudit se ráno s jasným cílem před sebou má svůj půvab.

JOEY: Takže přece jenom skončíš v Bostonu.

DAWSON: Jo, vypadá to tak.

JACK: No, to je fakt bazvadný, chlape. Chci říct, že jestli se sem rozhodneš přestěhovat, je v tomhle domě spousta místa. Jsi tu vítanej.

AUDREY: Bože na nebesích! [Audrey si opět zamaže tričko.]



[Audrey a Joey vejdou do kuchyně.]

JOEY: Znovu už ne!

AUDREY: Joey, prosím.

JOEY: Promiň. Možná bysme si to měly trochu domluvit. Chci říct, že v těhlech situacích ta, kdo si potřebuje promluvit, schválně zamaže svý kámošce šaty.

AUDREY: Dobře, no, já si potřebuju promluvit.

JOEY: Tak to promiň. Co můžu udělat, aby ses cítila příjemnějc? [povzdechne si] Audrey, všichni se mnou jednají jako s křehkou květinkou. Díky, ale nepotřebuju každou půlhodinu tyhle záchranářský úprky do kuchyně.

AUDREY: No, co je to s tebou? Proč nejsi křehká květinka? Nemáš duši? Jen prázdný černočerný místo?

JOEY: Kterou otázku bych měla zodpovědět první?

AUDREY: Dobře. Stěhuje se do Bostonu. Jakej máš z toho pocit?

JOEY: Fajn. Žádnej. Dobře? Žádnej. Není to zrovna zpráva roku.

AUDREY: [povzdechne si]

JOEY: Víš co? Když zemřel Dawsonovo táta, všechno to vymazalo. Pochopitelně.

AUDREY: Ano.

JOEY: A ano, v jednom okamžiku tu byly jistý možnosti, řekněme -- asi. Já nevím. Asi to nikdy nebudu vědět. A oba jsme mysleli, že se něco stane, ale stalo se, že Dawson přišel o otce. Co bych to byla za člověka, kdybych to nepochopila? Takže, jo, možná... jestli mi to zlomilo srdce, nemám právo to říct.

AUDREY: Ach, zlato... ale ty máš právo říct cokoli, co chceš, když přijde řeč na tvý pocity.

JOEY: Není to podstatný, dobře? Je to, co to je.

[Joey vyjde z kuchyně.]



[Zvoní zvonek u dveří.]

JEN: Dojdu tam.

[Jen jde ke dveřím a otevře je.]

CHARLIE: Ahoj.



[Jídelna.]

AUDREY: Ehm, Pacey? Nemá bejt salát jako první?

PACEY: No, Audrey, ti světaznalí obvykle nechávají salát až na třetí chod, protože vyčistí žaludek před zákuskem.

JOEY: Neposlouchej jí, Pacey. Neumí zacházet ani s mikrovlnkou.

AUDREY: No, když jsem vyrůstala, žádnou jsme neměli, víš? Máma se bála radiace. Málo toho věděla, protože v jejím domě byly nebezpečnější věci, jako třeba ona sama.

JACK: Najíme se, nebo co?

PACEY: Nemyslíš, že bysme měli počkat na Jen?

JACK: Tady, Dawsone. Spořádaní, normální lidi by počkali, ale kdo ví, kolik času jí ten hezkej kluk zabere... na, uf-- och, koukání. Chleba.

DAWSON: Jdu se kouknout, jak dlouho jim to bude trvat. Hned se vrátím.



[Dawson jde k předním dveřím a Pacey ho těsně následuje.]

PACEY: Dawsone? Jsem si jistej, že se hned vrátí.

DAWSON: Věř mi. Nemám náladu udělat scénu. Jen se kouknu, jestli je v pořádku.

PACEY: Jsem pro scénu. Chci naservírovat kluka s oblohou jako třetí chod, ale nebuď ten kluk. A já tě znám, chlape. Jsi desetkrát lepší než ten kluk.

DAWSON: Charlie? To doufám.

PACEY: Nejen Charlie. Kluk, kterej konktroluje, když nemusí. Jestli začneš svůj vztah s Jen takhle, panikařením, kdykoli opustí místnost, hnaním se za soutěžením, což je, abychom byli upřímní, přesně to, co teď děláš, pak se celá tahle záležitost stane neschůdnou cestou plnou balvanů. Věř mi.

DAWSON: Ten kluk mi nepřipadá ani náhodou jako já. Proč mám pocit, že ten kluk jsi ty?

PACEY: Protože obyčejně jsi moc chytrej člověk.

DAWSON: Nechci, aby sis myslel, že neoceňuju tvou radu, protože jí oceňuju.

PACEY: Ale stejně půjdeš ven.

DAWSON: Přesně.

PACEY: No, nemůžu říct, že tě viním.

[Pacey se vrátí do jídelny a Dawson otevře venkovní dveře.]

DAWSON: Ahoj. Je všechno v pořádku?

JEN: Ehm, jo. Zdržuju večeři?

DAWSON: S tím se nedělej starosti. Počkáme.

JEN: Dobře. Díky. Jen vteřinku.

DAWSON: Jak dlouho jen potřebuješ.

[Dawson zavře dveře.]



Charlie vrátí Jen její oblíbené tričko a řekne jí, že s Norou nejsou spolu a podotkne, že to vypadá, že ona s někým je. Jen odvětí, že se jmenuje Dawson a že měla smůlu na špatný kluky a tentokrát má pocit, že si vybrala správně. Charlie odvětí, že upřímně chce, aby byla Jen šťastná. Jen řekne, že je. Charlie odvětí, že doufá, že se někdy uvidí. Jen řekne, že na promoci. Pak mu dá sbohem.



[Jídelna.]

JEN: Promiňte, lidi.

DAWSON: Všechno v pořádku?

JEN: Jo, všechno je v pohodě. Tričko vráceno. Případ uzavřen.

JOEY: Víte co? Dostala jsem nějak moc salátu. [Joey odejde do kuchyně.]

DAWSON: Hned se vrátím. [Dawson jde za Joey.]

JACK: Víte, musíme... změnit hudbu. Jen? [Jack se vydá na odchod.]

JEN: Omluvte mě, asi. [Jen jde za Jackem.]



Jeden z pokojů v domě babičky. Jen dává do přehrávače nějaké cédéčko a mluví s Jackem. Jack se zeptá, jak se přihodilo, že spí s Dawsonem. Jen odpoví, že se to prostě stalo. Jack upozorňuje, že Dawson právě přišel o otce a pokouší se dát svůj život dohromady a ona se rozešla s Charliem před týdnem. Jen odvětí, že s Charliem to už nadobro skoncovala. Jack jen chce, aby si uvědomila, jaká je to choulostivá situace. Jen řekne, že si to uvědomuje, a aby si nemyslel, že na ní nemá dopad to, co se právě teď děje v kuchyni. Pak mu začne vyčítat, že jí poslední měsíce vymazal ze svého života. Jack odvětí, že ona udělala totéž. Jen řekne, že je těžké být si blízká s někým, kdo dal přednost partičce u piva před svým klukem. Dále mu řekne, jak si může myslet, že by byla schopná Dawsonovi ublížit. Jack odvětí, jak ho může jen tak odepsat jen kvůli jeho kamarádům z bratrstva. Jen řekne, že kdysi věděl, jaké má ráda kafe, a ona, jaké má rád toasty. A zeptá se, co se s těma dvěma lidmi stalo. Pak se rozhostí ticho.



Jídelna. Audrey a Pacey spolu mluví za stolem. Pacey se zeptá, jestli je jídlo opravdu tak špatné. Audrey odpoví, že ne, a pochválí Paceyho za to, že to tam drží pohromadě. Pacey odvětí, že je také rád, že tam Audrey je, protože je hezké podívat se přes stůl a spatřit pár očí, které nechtějí pohledem zabít sebe nebo osobu sedící hned napravo vedle ní. Audrey pozvedne sklenici vína a připijí si na to, že mezi nimi není nenávist.



[Kuchyně.]

DAWSON: Víš, jestli babička vůbec někdy přijde domů, nebude moc potěšená, když zjistí, že jsi jí sedřela vzorek z mísy. Joey, fakt si vážím jakýhokoli důvodu, který máš k tomu, že předstíráš, že jsi v pohodě, ale nemusíš to dělat.

JOEY: Chybím ti? Chybí ti být mi nablízku?

DAWSON: Ano. Joey, samozřejmě, že mi chybí být ti nablízku.

JOEY: To jen, že... když si mluvil o škole a stěhování, mohla jsem myslet jenom na vzdálenost mezi náma... chci říci, že naše životy se vždycky odvíjely společně, Dawsone. Myslím, že tvá část mi neodpustí, že jsem ti změnila budoucnost.

DAWSON: Ne. Ne, Joey, já jsem jí změnil. Já jsem zůstal.

JOEY: Kvůli čemu?

DAWSON: Ty víš kvůli čemu.

JOEY: Tak co se stalo? Dawsone, jak jsem se dostala z hranice možností k tomu, že nejsem vůbec nic.

DAWSON: To není pravda, Joey. Jsi nevzdálenější věc od ničeho, dobře? A já bych si přál--přál bys si, abych ti moh dát vysvětlení. Zasloužíš si ho.

JOEY: Já -- Dawsone, já nechci vysvětlení, protože si ho zasloužím. Nechci, aby jsi se mnou zacházel, jak si myslíš, že se má. Já prostě... já prostě chci, aby jsi se mnou mluvil.

DAWSON: Něco se změnilo, když můj otec zemřel. Něco se ztratilo. Má část byla pořád plná naděje, že to ty a já můžeme přestát. A pak zčistajasna ta cesta, na který jsem byl a která vypadala jako tak skvělý nápad, když jsem na ní vyšel... ta cesta prostě přestala dávat smysl. A čím víc jsem se pokoušel držet se svý rutiny, o to těžší bylo dýchat. A pak, když jsme s Jen odjeli z města, to bylo... bylo to jako nový začátek.

JOEY: Myslíš, že by to bylo jiný, kdybych s tebou třeba jela já?

DAWSON: Nevím. Na to nemůžu odpovědět. Nevím. Vím jen, ze když jsem byl s Jen, cítil jsem se sám sebou. Víš, ne jako svá cenzurovaná verze, ne smutná verze, prostě já. Poprvý za dlouhou dobu. A to--to... to byl dobrej pocit.

JOEY: A máš pocit, ze nemůžeš být sám sebou, když jsi blízko mě.

DAWSON: Joey, prostě slyšíš to, co chceš slyšet.

JOEY: Ne, myslím, že slyším to, co se mi bojíš říct.

DAWSON: Joey, bolí to být ti nablízku. Když tě vidím, dokonce i přes celou místnost, přináší to tisíce vzpomínek. Nejen na nás, ale na celej můj život předtím. Je to, jako bych byl uvězněnej na tomhle místě, kde nesnesu být. Tak moc tě mám rád. Tak dlouho, jak si jen pamatuju, se všechno vždycky stočilo zpátky k tobě. Bez ohledu na to, co se mezi náma dělo. Myšlenka na tebe je přinejmenším neustálá útěcha, ale... nemůžu se vrátit zpátky. Prostě to bolí.



[Jídelna.]

JOEY: Vypadá to úžasně, Pacey.

AUDREY: Jo. A kdo to přines, no?

PACEY: Říkej si co chceš. Ne že bych ti to musel zdůrazňovat. Ale nemusí to chutnat tak dobře, jak to vypadá. Takže, prosím, zkuste to.

JEN: Díky.

DAWSON: Je to fakt dobrý, Pacey.

JOEY: To uvnitř je espreso?

PACEY: Jasně. Vzal jsem ho z mý kuchyně pro vaše pozdně noční studia.

JACK: Mm, moc, moc působivý, Pacey.

PACEY: Díky. Jsem rád, že se mi něco povedlo, ačkoli slibuju, že příště, až tohle podniknem, to bude mnohem, mnohem jednodušší.

JOEY: Příště?

PACEY: No, jo. Teď toho přece nenecháme. Nepřestaneš jezdit na kole, jen proto, žes vrazila do stromu.

JOEY: No, to jen, že se všichni potýkáme s novým vývojem našich životů. Možná bysme si měli dát přestávku.

DAWSON: Jeden od druhýho?

JOEY: Jak jsme se sem dostali? Chci říct, že to vypadá, že jsme byli unášení navzdory našemu největšímu úsilí.

PACEY: Já ti nevím. Možná největší úsilí přeceňuješ, protože já si myslím, že pár drinků a příležitostnej šálek kávy pořád zvládneme.

JEN: No, to je--díky. Víte, možná kdybysme měli tuhle večeři takovou, jakou jsme plánovali, nebyla by mezera tak široká.

PACEY: No, musel jsem dát průchod svým prvotřídním kuchařské schopnostem.

DAWSON: Je to jenom přirozený, že jsme trochu unášení jeden od druhýho. Ať to zní jakkoli banálně, už nejsme na střední škole.

AUDREY: Víte, jaký máte štěstí? Já nemůžu vyjmenovat ani dva lidi, se kterýma pořád mluvím a znala jsem je, když mi bylo patnáct. Možná byste to neměli brát za samozřejmý. A k tomu přidejte, že nikdo z nich neumí vařit a jsou to všechno pitomci.

JEN: Je to vlastně tak trochu neuvěřitelný, že pořád známe jeden druhýho.

JOEY: A asi nemůžem očekávat, že budem přesně takoví, jako když jsme se poprvý potkali.

DAWSON: To je přílišný očekávání.

JOEY: Život si jde po svým.

JACK: No, pořád tu všichni sedíme. K tomu musí být nějaký důvod, ne?

AUDREY: No, jistě, zákusek. A taky celoživotní přátelství.

DAWSON: Na to si připuju.

[Všichni pozvednou sklenice.]

VŠICHNI: Na zdraví.

[Babička stojí ve dveřích.]

BABIČKA: Ahoj, všichni.

JACK: Zdravím.

JOEY: Zdravím.

AUDREY: Jééé! Tohle je babička? No, bez urážky, ale jste o dost suprovější, než jsem si myslela.

BABIČKA: Ano, vypadá to, že tohle mi říkají docela často. A ty jsi?

JOEY: Omlouvám se, paní Ryanová. To je má spolubydlící Audrey.

BABIČKA: Ach, tak tohle je ta Audrey. Tvá pověst tě předběhla.

AUDREY: Jako vždycky.

BABIČKA: No, někdo potřeboval shromáždit pěchotu. Je milé být svědkem tohoto malého setkání. A chci slyšet všechno o víkendu, ale obávám se, že si teď musím jít lehnout. Ach, a, Dawsone, je příliš pozdě na návrat do Capeside. Přespíš u nás.

DAWSON: Jistě.

JACK: [zakašle]

BABIČKA: Dobrou noc, všichni.

AUDREY: Dobrou noc.

JOEY: Dobrou noc.

JACK: Dobrou noc.

DAWSON: Dobrou noc.

BABIČKA: To je čokoláda?

PACEY: Ano, to skutečně je. A představte si, že mám plátek i pro vás, paní Ryanová.

BABIČKA: Pacey Wittere, ty mě kazíš.

PACEY: Dobrou noc.

JACK: No, nechci zkazit jinak bombovej večer, ale mám něco domluvenýho s klukama, takže musím jít.

JOEY: Víte, taky bych měla jít. Musím se ještě učit, než bude příliš pozdě.

AUDREY: Jo, já taky půjdu... Pacey, bylo mi potěšením. Můžeš mi ukuchtit dort, kdykoli chceš.

PACEY: Bacha na to, co si přeješ.

AUDREY: Dobře. Tohle bylo zadarmo.

JACK: Hele, lidi, nechcete si dát zejtra snídani? Šlo by to?

JEN: Jo. To by bylo milý.

DAWSON: Jistě.

JOEY: Díky za večeři, Pacey.

PACEY: Bylo mi potěšením.

JEN: Ahoj.

JOEY: Mějte se.

PACEY: Ehm, jdu omrknout škodu do kuchyně.



Kuchyně. Vejde tam Pacey a za ním Jen. Řekne mu, že jí na to každý něco řekl, kromě něj. Pacey odvětí, že on jí rozsudek neudělí. Jen řekne, že je to škoda, protože Paceyho rozsudky jsou vždy nejlepší. Pacey odvětí, že bude spokojený, když každý bude dělat to, co ho činí šťastným, a ona šťastná vypadala. Přinejmenším prvních pět minut. Jen mu řekne, ať úklid kuchyně nechá na ní a Dawsonovi. Pacey jí popřeje dobrou noc a políbí jí na čelo.



[Joey, Audrey, a Jack jdou po ulici.]

AUDREY: Joey, ty se fakt budeš celej večer učit? Nemáš náladu někam vyrazit a dát si pár panáků, nebo, já nevím, někomu namlátit?

JOEY: Myslíš někomu jinýmu než tobě?

AUDREY: Tak je to správně. Humor pomáhá.

JOEY: Vlastně si myslím, že učení je jediná věc, kterou jsem dneska schopná dělat.

[Doběhne je Pacey.]

PACEY: Hej, lidi. Hej! Zbavili mě mejch uklízecích povinností, tak jsem tady.

JACK: Bezva. Chceš jít se mnou?

PACEY: Hmm. Díky, ale ne. Myslím, že všechny svý společenský půvaby jsem pro dnešek už vyčerpal.

AUDREY: Ale víš ty co? Bez urážky, ale bejt uvězněná celej večer s profesorkou Potterovou mě moc neláká. Nevadilo by ti, kdybych se k tobě přidala, Jacku?

JACK: Beze všeho.

AUDREY: Ahoj.

JOEY: Ahoj.

AUDREY: Mějte se, lidi. [Audrey a Jack odcházejí a při tom spolu mluví.] Dobře, jdeme do baru pro gaye. Tvý schopnosti mně odolávat si volaj po pomstě.

JACK: Já ti nevím. Jednou jsem to zkusil, ale fakt to není nic pro mě.

AUDREY: Ale ještě jsi mě neviděl v akci.



[Joey a Pacey jdou spolu po ulici.]

JOEY: Víš, co ti závidím, Pacey? Tvou schopnost vidět celek.

PACEY: No, jsem vizionář naší generace.

JOEY: Vážně, chci říct, že když se to pro tebe stalo težký, věděl jsi, že si musíš dát pauzu od toho, co se od tebe očekává. Na moři to muselo bejt neuvěřitelný, bejt schopnej začít znovu sám se sebou.

PACEY: Myslím, že mě možná trochu přeceňuješ. Jediný, co jsem věděl, bylo, že chci vypadnout z města. Je náhoda, že se z toho stalo velký dobrodružství. [zasměje se] Chci říct, co já vím? Myslím, že je to prostě součást dospívání.

JOEY: Prostě mám pocit, že se chovám tak, jak se od Joey Potterový očekává. Víš, já jsem-- všechno, co jsem si myslela, ze mám chtít a musím, je posunutý. Prostě mám pocit, že jsem v tom až po uši.

PACEY: Joey, jsi silnější, než jsem tě kdy viděl. Máš novou školu, psaní, nový přátele. Stává se z tebe žena, kterou jsem vždycky věděl, že se staneš. Takže, kde je na tom nějakej kaz?

JOEY: Asi máš pravdu. Očekávala jsem to od něj. Jak jsem si mohla vůbec myslet, že se všechno ostatní změní, ale mi nějak zůstaneme stejní? Chci říct, že sliby, který jsme si dali před tím, než jsme věděli, kým se staneme, vypadají trochu šíleně.

PACEY: To, co opravdu chceme, vždycky vypadá ve svý době jako dobrej nápad.

JOEY: Pacey, já si nemyslím, že jsem to tak úplně chtěla. Má malá součást si ráda dala přestávku a ulevilo se jí při myšlence, že se o něj bude starat někdo jinej. A teď...

PACEY: Prostě jsi nečekala, že ztratíš svý místo?

JOEY: To zní strašně.

PACEY: Ne, to nezní strašně, to zní prostě jako pravda. Pevně věřím, že se všechno děje z nějakýho důvodu. A má to úžasnej zvyk odehrávat se samo o sobě bez ohledu na to, že si plánuješ něco jinýho.

[Pacey jí obejme.]



[Jen a Dawson jdou po schodech do podkroví.]

DAWSON: Takže tady zabíjíš svou kořist?

JEN: [zasměje se] Doufám, že se nebojíš tmy.

DAWSON: Nenecháš mě tu samotnýho, že ne?

JEN: Nemyslím, že by bylo vhodný mít s tebou poměr v domě mý bab-- [Dawson jí zvedne a dá jí na postel. Lehne si.] Ne! [směje se] Dawsone, dej mě dolů! Dej mě dolů. Dej mě dolů. Víš, co mě děsí víc, než půda?

DAWSON: Co?

JEN: Sklep.

DAWSON: Proč?

JEN: Protože jsou tam schody a protože se pod schodama schovávají různý věci.

DAWSON: Ty se bojíš věcí schovaných pod schodama?

JEN: Ano. A těch ve skříních a pod postelema.

DAWSON: Jsi velkej strašpytel. To jsem netušil. To je roztomilý.

JEN: Kušuj! No, takový věci vědí jenom mí kluci. Takže... chceš mluvit o tom, co se dneska stalo?

DAWSON: Ne-e.

JEN: Jakto? Asi nemůžeš změnit realitu.

DAWSON: Ne. V tom je dokonce určitá katarze.

[Jen si lehne přes Dawsonovy nohy.]

JEN: Tak jsem to myslela. Dávám si pauzu. Jenom na zimu.

DAWSON: Ještě nemůže přijít katarze. Pořád nás čeká Novej Rok.

JEN: [zasměje se] Dawsone... nemůžem se prostě jen tak nudit? Chci se velmi, velmi, velmi nudit.

DAWSON: No, nerad tě zklamu, Jen, ale naneštěstí nuda není pocit, kterej ve mě vyvoláváš.

JEN: Ne?

DAWSON: Mm-mm.

JEN: [posadí se] Dawsone, myslím, že tehle pokoj skrývá určitý možnosti.

DAWSON: Jakej druh možností?

JEN: [lehne si na opačnou stranu postele] Ten druh, o kterým si můžem promluvit zejtra.



[Závěrečné titulky.]