Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 508 - Text, lži a video

Karin Lewicki, překlad: Petr Říhánek


[Venku v Bostonu. Jen a Dawson sedí na lavičce, pijí kafe a mluví spolu.]

JEN: Ještě patnáct minut.

DAWSON: Jo. Nemusíš tu se mnou zůstávat, jestli nechceš.

JEN: Hmm, nepřemýšlíš, že zase zbaběle utečeš, že ne?

DAWSON: Nepřemýšlím... Ne, nepřemýšlím, že zbaběle uteču. Možná se trochu klepu, ale něco je jinak. Úplně.

JEN: Víš, ve skutečnosti to není tak špatný.

DAWSON: Terapie?

JEN: Jo.

DAWSON: Takže... budu jen mluvit, že? Půjdu do ordinace úplně neznámýho člověka. Řeknu jí o svých nejhlubších obavách a to něco vyřeší?

JEN: Ne, ne nutně. Freud se vlastně považoval za docela šťastnýho, když dokázal udělat z hysterický mizérie obyčejný každodenní neštěstí.

DAWSON: Takže cílem je neštěstí?

JEN: Přesně.

DAWSON: Skvělý.

JEN: Áách. Co ten vůbec věděl? Celej ten nesmysl o závisti penisu a přílišným důrazu na libido.

DAWSON: [zasměje se] Zbožňuju vysokoškolskou Jen. Cítím se jak v nějakým francouzským filmu.

JEN: [zasměje se] Vážně, není to tak špatný, věř mi. Devadesáti procentům lidí na týhle planetě by prospělo malý upřímný svěřování se na gauči.

DAWSON: Ty jsi fakt ležela na gauči?

JEN: Jednou, ale nebylo to moc pohodlný. Celá ordinace Toma Frosta byla hrozně chladná, velmi dánská. Ale myslím, že ta tvá Rachel Weirová bude mnohem vřelejší. Jsem si jistá, že je... jako pavučina v okně.

DAWSON: Nikdy ses necítila směšně... svěřovat se svýma problémama úplně neznámýmu člověku?

JEN: Ne víc směšně, než se cítím, když mluvím v rádiu a nikdo mě neposlouchá.

DAWSON: Hele, to není pravda. Já poslouchám.

JEN: Ty a babička.

DAWSON: Díky, že jsi tu se mnou.

JEN: Kdykoli.



[Pokoj Joey. Joey sedí na posteli, která je pokrytá nějakými papíry, když do pokoje přijde Audrey s videokamerou v ruce.]

KLUK: Dobře, takže jen-

AUDREY: Chápu to. Miluju tě. Myslím to vážně. Fakt. Vážně.

KLUK: Audrey, zavolej mi, když mě budeš potřebovat.

AUDREY: Jak to, že ten tvůj filmovej šílenec vypadá jako Tom Cruise, a ten můj jako ten kluk, co nechtěl jít na ples v "Šestnácti svíčkách"?

JOEY: Víš, měla bys být k Georgeovi milejší. Jsem si jistá, že jednoho dne bude hodně slavnej.

AUDREY: Ať si. Já jen vím, že jsem se s ním musela skoro vyspat, než mi půjčil svou digitální kameru.

JOEY: K čemu jí vůbec potřebuješ?

AUDREY: Má kazeta na konkurs. "Skutečný svět", Ibiza a já.

JOEY: Děláš si srandu?

AUDREY: Ne. Ne, že bys mi nechyběla, Joey, to jen... kdo by radši nechtěl trávit zimu ve Španělsku? Dobře. Ale nevím, jak se mám na tý kazetě prezentovat. Mám bejt za upírku, dračici nebo šlapku?

JOEY: No, jestli plánuješ vyjádřit všechny barvy duhy.

AUDREY: Co je vůbec tohle všechno?

JOEY: Pokouším se pokročit v tom projektu Rose Lazareový. Dnes máme další schůzku.

AUDREY: Neměla by ses připravovat?

JOEY: Pokouším se, ale tyhle knihy - chci říct, že v podstatě potřebuješ poznámky pod čarou pro poznámky pod čarou.

AUDREY: Ne tohle, ty pošetilá! Oblečení!

JOEY: Audrey, fakt si nemyslím, že si někdo všimne, co mám na sobě.

AUDREY: Kde by byla Madonna, kdyby měla takovejhle přístup?

JOEY: Myslím to vážně. Nemáš tušení, jaký tyhle schůzky jsou. Chci říct, že všichni ostatní jsou z vyšších ročníku. Hází ze sebe informace tak rychle a zuřivě, že jim prakticky vypadávají zuby na koberec. A pak začne Wilder vysvětlovat nějaký samozřejmosti, což je evidentně určeno mně. Chci říct, že ten chlap ví, že jsem idiot. Proč se vůbec obtěžoval mě do něčeho takovýho zatáhnout?

AUDREY: Ale jdi. Protože jsi sexy a on je učitel. A neříkej mi, že jsi o tý možnosti neuvažovala. Chci říct, bylo by to tak hrozný, kdyby tě nějakej neuvěřitelně nádhernej chlap shledával atraktivní?

JOEY: No, napadlo tě někdy, že cílem vysokoškolských zkušeností není být redukována na kus masa?

AUDREY: Takže bys radši měla mozek v zavařovačce?

JOEY: No, to bych se nemusela trápit tím, co si vezmu na sebe.

AUDREY: Zcela určitě tohle.



Restaurace. Pacey něco kuchtí a přijde za ním Danny. Dozvídáme se, že bude velká oslava. Přijde Karen a vzkazuje, že volal dodavatel Rob a gratuloval k úspěchu restaurace. Danny začne vzpomínat, že ještě před rokem si nechával za každou dodávku zboží platit hotově a on měsíce přespával v restauraci, aby zkontroloval každou dodávku, jestli je čerstvá. Pacey poznamená, že to muselo být pro manželství peklo, a zeptá se, jestli zítra přijde na oslavu jeho žena. Danny odvětí, že nemůže.



[Ordinace Rachel. Dawson sedí v křesle naproti Rachel a začíná terapii.]

RACHEL: Je něco legračního?

DAWSON: Ne, já--to je dlouhý příběh.

RACHEL: Delší než padesát minut?

DAWSON: Ne, to jen, že jsme se s kamarádkou Jen pokoušeli odhadnout, jaká budete, a ona...

RACHEL: Jasně, jasně. Měla jsem tu plastikové kytky, ale zbavila jsem se jich. Znervózňovaly pacienty. Nikdo nechce terapeutku, která neumí udržet při životě kytky.

DAWSON: Jasně.

RACHEL: Takže, co jiného jsi očekával?

DAWSON: Já nevím. To, co každý.

RACHEL: Robina Williamse z "Dobrého Willa Huntinga"? Nebo Judd Hirschovou z "Velkého svetru"?

DAWSON: Chcete začít znovu nebo tak něco? Chci to udělat správně.

RACHEL: Děláš to správně.

DAWSON: Takže... asi víte, proč jsem tady.

RACHEL: Ráda bych to slyšela od tebe, jestli by to šlo.

DAWSON: Měl jsem ty záchvaty.

RACHEL: Záchvaty paniky?

DAWSON: Jo. A vím, že je to můj způsob, jak se vyrovnávám se smrtí svého otce.

RACHEL: A jsi si tím jistý?

DAWSON: No, myslím, že žádná jiná opravdová změna v mém životě teď není.

RACHEL: Žádná?

DAWSON: To asi není ve skutečnosti pravda, že?

RACHEL: Máš pocit, že je?

DAWSON: No, před šesti měsíci jsem si nepředstavoval, že budu dělat tohle.

RACHEL: A co děláš?

DAWSON: Nic. Chci říct, že pomáhám mámě... myslím.

RACHEL: A nechodíš do školy?

DAWSON: Ne. Chodil jsem... na USC.

RACHEL: To je dobrá škola. Je hodně daleko.

DAWSON: Jo. Přemýšlím, že se tam vrátím. Chci říct, že ne hned. Ne v blízký době. Máma mě pořád potřebuje. Mám malou sestřičku, který není ani rok.

RACHEL: Ale možná příští semester?

DAWSON: Jo, myslel jsem--myslel jsem, že tam-- zavolám a zjistím co a jak.

RACHEL: A je tohle, co chceš dělat?

DAWSON: Já nevím. Možná to je to, co je se mnou v nepořádku. Nic -- nic vlastně nedělám. Myslím, že jsem uvězněný mezi minulostí a budoucností. Chci říct, že není důvod, proč bych se tam nemohl vrátit.

RACHEL: Kromě těch záchvatů paniky... a tvé mami, která tě očividně potřebuje, a tvé malé sestřičky.

DAWSON: Jasně. Asi--asi to taky nebyla pravda, že?

RACHEL: No, mozek pracuje záhadnými způsoby.

DAWSON: Takže si prostě sám sobě lžu?

RACHEL: Dawsone, ztráta milované osoby -- náhlá ztráta milované osoby bez logických vysvětleních -- mozek není uzpůsoben, aby si s něčím takovým poradil. A tak pár lží tady a tam... to je možná způsob, jak se udržet v chodu. Jediný problém nastává v okamžiku, když začneš přesvědčovat sám sebe, že jsou ty lži pravda.



Schůzka nad projektem. Joey, Wilder a ostatní studenti mluví o materiálech poházených kolem. Studenti Alan a Cassandra spekulují, že nově objevené dopisy svědčí pro lesbickou aféru a to je důvod, proč je její manžel nikdy nikomu neukázal. Wilder s tím tak úplně nesouhlasí. Joey se zeptá, kdo je I.V., které(mu) jsou ty dopisy určené. To ovšem nikdo neví a obálky se nedochovaly. Wilder to uzavírá, že jsou to však ty neintimnější a nejotevřenější dopisy, které Rose Lazareová za svůj život napsala. Cassandra to přirovnává k jiné spisovatelce a Joey netuší, o kom je řeč. Wilder schůzku uzavírá s tím, že pro příště si mají připravit nápady, kdo by ta záhadná osoba, které jsou dopisy určeny, mohla být.



Restaurace. Pacey pracuje, když za ním přijde Karen a zeptá se, jestli má rande na středu. Pacey odvětí, že ne. Karen se zeptá, co je s Melanie, a Pacey odpoví, že má moc práce ve škole. Karen pokračuje, že to má Pacey blbý a navrhne, aby si vyšel s jednou její kamarádkou. Pacey odmítne. Karen namítne, že má samé sexy kamarádky. Pacey opět odmítne a řekne, že toho má plné zuby. Karen se ptá čeho. Pacey odvětí, aby to ani nechtěla vědět. Karen naléhá a tak Pacey spustí o jejím příteli, o kterém stále mluví. A že ho za celou dobu, co dělá v restauraci, ještě neviděl. Karen odvětí, že má moc práce. Pacey se zeptá, jestli jí nevytáhl na romantický večer na lodi v přístavu. Karen se diví, jak o tom Pacey ví, a zeptá se, jestli mu o tom Danny řekl. Pacey odvětí, že ta loď je jeho. A že celou dobu, co si stěžovala na svého přítele, byl tak hloupý, že s ní soucítil. Karen odvětí, že se ho o to neprosila a aby na ní neházel vinu, když o jejím životě nic neví. Pacey odvětí, že ví, že tento vztah jí jedině ublíží a že musel kvůli ní lhát do očí Dannyho ženě a to nebylo příjemné. Karen se rozpovídá o tom, že ve skutečném světě musejí lidé dělat věci, co nejsou příjemné, a přijímat věci, ktere nejsou úplně dokonalé, a někdy nejsou lidé dost zralí, aby to pochopili, a v takovém případě by se do toho neměli plést.



[Před domem Leeryových. Dawson a Gale si povídají.]

GALE: Tak jaká byla terapie?

DAWSON: Bylo to fajn.

GALE: Měla názor na návrat na USC?

DAWSON: Ani ne.

GALE: No, víš, Dawsone, nakonec se to tu musí začít vracet k normálu.

DAWSON: Tady to bylo někdy normální?

[Objevuje se jejich právník.]

GALE: Ach. Tady to máme.

[Všichni si jdou sednout na verandu.]

PRÁVNÍK: Poslední bod je závěť. Jak víte, v závěti jsou peníze odkázány na zdravotní pojistky, výpomoc se vzděláním, finanční podporu. Jste tam zahrnuta vy a Dawson.

DAWSON: A Lily ne?

PRÁVNÍK: Pokud vím, tak Mitch nikdy neodevzdal dodatek, kterým by jí do závěti zahrnul, což technicky vzato neznamená, že by k těm penězům neměla přístup, což stejně právě teď není až tak důležité. Existují způsoby, kterými si s tím můžeme poradit, dokonale legální způsoby.

DAWSON: Ale není to ideální?

PRÁVNÍK: Ne. Raději bych se po tom dodatku podíval. Nikdy nevíte, kde mohou takovéto věci být. Složky, obálky, šuplíky.

GALE: Určitě se po něm podíváme. A děkujeme vám.

PRÁVNÍK: No, hodně štěstí. Diky.



[Před školou. Joey a Wilder jdou po cestě a povídají si o projektu.]

WILDER: Takže to beru tak, že jste shledala náš malý projekt Rose Lazareové nudným.

JOEY: No, tak daleko bych nezacházela.

WILDER: Ale naznačila jste, že je většina jejich dopisů nezajímavá.

JOEY: No, jde o to, že až dosud byly všechny tak upjaté a formální, jako by je psala někomu, kdo by jí za ně známkoval nebo tak něco.

WILDER: Lidé nemohou byt nenucení k těm, kteří jim dávají známky?

JOEY: Ne. Nebo by přinejmenším neměli.

WILDER: Dobrá poznámka. Takže si nemyslíte, že je mohla psát učiteli nebo, řekněme, mentorovi? Mějte na paměti, že byla docela mladá, když je napsala. Mohlo jí být tak osmnáct nebo devatenáct, myslím.

JOEY: Já nevím. Myslím, že je psala příteli nebo přítelkyni.

WILDER: Zajímavé. Takže nepřijímáte teorii Cassandry o vášnivé lesbické aféře?

JOEY: Já nevím. Jde jen o to, že kdyby to byly milostné dopisy, nebyla by -

WILDER: Co? Ohledně toho otevřenější? Ne, pokud je psala jiné ženě ve dvacátých letech.

JOEY: Ne, to jsem říct nechtěla. Kdyby to byly milostné dopisy, nebyla by trochu méně upřímná?

WILDER: V tom je někde paradox.

JOEY: Včera jsem je všechny pročítala a Rose si v nich úplně vylévala srdce. A kdo je takhle upřímný k někomu, kdo ho sexuálně přitahuje? Lidé mohou být přátelé, jasně, nejlepší přátelé, ale v tu chvíli, kdy do toho vstoupí sexuální přitažlivost, jakoby všechna upřímnost zmizela.

WILDER: Takže vy si nemyslíte, že lidé mohou být současně přáteli a milenci?

JOEY: Mohou. Doufám, že mohou, ale... ne v osmnácti.

WILDER: No, tak si myslím, že byste se měla na tuto přátelskou stopu soustředit.

JOEY: Víte, soustředila bych se, ale abych byla upřímná, nemám takové základy jako ostatní. Ani nevím, kde začít.

WILDER: Jistě, že víte. Kde si většina lidí udělá nejdelší přátelství? A neříkejte, že na střední škole.

JOEY: Na vysoké.

WILDER: Přesně. A na jakou pokrokovou, možná přeceňovanou, liberální uměleckou vysokou Rose Lazareová chodila?

JOEY: Na tuhle.

WILDER: To znamená, že její přátelé...

JOEY: Sem nejspíše chodili také. Proč mi pomáháte?

WILDER: Řekněme, že mám rád outsidery.



[Dům Leeryových. Dawson se probírá všemožnými dokumenty, které v domě našel, když ze schodů schází Gale.]

GALE: Zlato?

DAWSON: Nemyslíš si, že by to mohlo být v restauraci, že ne? V nějakým šuplíku v kanceláři?

GALE: Myslela jsem, že už jsi chtěl s hledáním přestat.

DAWSON: Jo, to chtěl, ale nemůžu.

GALE: Ale slyšel jsi, co říkal pan Brezny, ne? Je to technická záležitost. Není to důležité, zlato. Všechno se vyřeší.

DAWSON: No, bylo by lepší, kdybychom to našli. Někde to tu musí být.

GALE: Dawsone, přestaň.

DAWSON: Proč?

GALE: Protože mě trochu děsíš.

DAWSON: Našla jsi to, že jo?

GALE: Strana 63 v románu Stephana Kinga na jeho nočním stolku.

DAWSON: A není to podepsaný.

GALE: Nikdy jsem si nemyslela, že bude. Zlato, tvůj otec byl spoustu věcí, ale... nebyl dobrý v detailech.



[Školní knihovna. Joey hledá v polici příslušnou ročenku, ale je pryč. V té chvíli si všimne Cassandry, která sedí za jedním ze stolů a listuje tou ročenkou.]

JOEY: Ahoj.

CASSANDRA: Ahoj.

JOEY: Můžu?

CASSANDRA: Jistě.

JOEY: Díky.

CASSANDRA: Neříkej mi, že jí hledáš?

JOEY: Jo.

CASSANDRA: Už máš nějakou teorii?

JOEY: No, myslela jsem na její spolubydlící, Shirley Brownovou. Společně chytli slepičí mor.

CASSANDRA: Jo, ale je to pochybný. Rose jí později zmínila v dopise Lole Murrayový. Zmínila se, že jí to moc nemyslí. A obnažovala bys svou duši někomu, komu to moc nemyslí.

JOEY: Asi ne.

CASSANDRA: Ale celá ta záležitost s kamarádkou z vysoký je dobrej nápad. Nemůžu uvěřit, že nás to napadlo obě. Ale to nevadí. Chci říct, že je to celý stejně jenom výmluva být nablízku profesoru Wilderovi, co? Klidně si tu ročenku ven, jestli chceš.

JOEY: Díky.



Paceyho loď. Pacey přichází k lodi a zjistí, že tam na něj čeká Karen, která se mu omlouvá za to, co řekla. Pacey se také omlouvá. Karen řekně, že jí Pacey Dannyho připomíná. Pacey se diví, že jí připomíná chlapa, co podvádí svou ženu. Karen odvětí, že když se dali dohromady, nebylo to úplně přesně podvádění. Emily trucovala, protože si myslela, že Danny tráví v restauraci až příliš času. Nechápala, že bez něj by se za půl roku restaurace položila. Danny má takový ten nakažlivý idealismus a víru, že se všechno vyřeší. A to Karen vidí v Paceym. Pacey jí pozve na loď, ale Karen to odmítne a jde domů.



[Dům babičky. Jen a Dawson sedí za stolem a povídají si.]

JEN: Takže, líbí se ti?

DAWSON: Jo. Jo, líbí. Je suprová, víš? Chce, abych chodil třikrát týdně.

JEN: Bezva.

DAWSON: Bezva? Nedostatek mýho psychickýho zdraví je bezva?

JEN: Jo, protože to znamená, že tě budu vídat častějc. Co je?

DAWSON: No, právě jsme zjistili, že táta zapomněl dát Lily do závěti.

JEN: A co říkala tvá máma?

DAWSON: No, máma říkala totéž, co říkal právník, což je, že o nic velkýho nejde. Je to technická záležitost, s kterou si můžeme poradit.

JEN: No, to nejspíš je.

DAWSON: Není. Nemůže být.

JEN: Mám pocit, jako by ses, já nevím, upínal na to špatný.

DAWSON: Co tím myslíš?

JEN: Ehm, možná má tvá máma pravdu, víš? Možná o nic tak velkýho nejde. Nejspíš--nejspíš nejde o nic. Je to nejspíš bezvýznamný malý detail, který ti poslal vesmír, aby tě sved z cesty skutečnýho viníka.

DAWSON: A to je kdo?

JEN: Prostě udělal chybu, Dawsone.

DAWSON: Já vím. Neříkám, že byl dokonalej.

JEN: Ale vypadá to, že se na něj strašně bojíš zlobit.

DAWSON: Nebojím. Co dobrýho-- nic to nezmění.

JEN: Ale mohlo by to změnit tebe. Možná jsem bláznivá, ale myslím, že o tohle v teparapii jde.



[Pokoj Joey. Joey sedí na posteli, zatímco jí Audrey ukazuje, co natočila.]

AUDREY: ...tak tady dělám průvodkyni. Natočil to George. Je to hezký, že jo? Světlo je dobrý a myslím, že je to lepši, než když jsem předstírala učení, viď?

JOEY: Je to všechno skvělý, Audrey, ale já přijdu pozdě.

AUDREY: Jen klid. Už jenom jedna možnost, dobře?

[Posune kazetu k části, kdy mluví do kamery.]

AUDREY: Já vím, skvělej dárek k narozeninám, co? Chci říct, která čtrnáctka se chce starat sama o sobe jako dospělá? Ale musím jí odpustit, vím to. Protože odpuštění jí je jedinej způsob, jak kdy můžu bejt k někomu jinýmu milá. Ta část, která je fakt hrozná, je, že si myslím, že se skutečně... já nevím, že se jí začínám podobat. Jsem ukřičená, drzá a panovačná a já... já někdy lidi fakt vytáčím. Ale nemyslím si, že to můžu změnit, protože, i když se mi úplně nelíbí, kdo jsem, já... přinejmenším vím, kdo to je. Chci říct, že kdybych se pokusila změnit... kdo bych pak sakra byla?

[Joey se na tváři objeví úsměv, vstane a vezme si kabát.]

AUDREY: Co? Co se děje?

JOEY: Nic. To--to--to je skvělý. To je ono. To je... to je ono.

AUDREY: Ale já tam jen sedím a mluvím sama k sobě.

JOEY: Přesně.

AUDREY: Ale není to trochu klišovitý a až moc otevřený?

JOEY: Ne, to jsi ty. To je tvý skutečný já. Chci říct, že ta holka na kazetě, co se nebojí vypadat hloupě... to je tvý skutečný já... A já se s tvou mámou setkala. Nejsi vůbec jako ona. Měj se.

AUDREY: Ahoj.



Restaurace. Pacey pracuje v restauraci, když přijde Danny. Omlouvá se mu, že musí v kuchyni trávit celý večer, a říká, že si připadá jako zlá macecha branící Popelce v návštěvu plesu. Pacey odvětí, že to jeho vnitřní Popelka přežije. Přijde Karen a vzápětí i Dannyho žena Emily. Danny je překvapen, že přišla. Emily odvětí, že je trochu těžké slavit úspěch restaurace, která jí málem zničila manželství. Danny a Emily odcházejí tancovat. Pacey se zeptá Karen, jestli je v pořádku. Karen odvětí, co se stará, že určitě Emily sám zavolal, aby přišla. To Pacey odmítne a řekne, že se jen pokouší být jejím přítelem, protože jich Karen očividně moc nemá, jinak by jí už dávno řekli, že tohle musí skončit špatně - pro ní, pro Dannyho, pro každého. Karen se zeptá, jestli jí chce říct, že ženatí muži neopouštějí své manželky kvůli servírkám, se kterými spi. Pacey odvětí, že ano. Karen mu poděkuje za žhavou novinku.



[Ordinace Rachel. Dawson má druhé sezení.]

DAWSON: Myslím, že nejhorší část na tom byla, že to vypadalo, že si s tím máma vůbec nedělá starosti. Jako by od něj očekávala, že to zmotá. Možná proto jsem měl takový vztek.

RACHEL: Takže... ty jsi měl vztek?

DAWSON: Jo. Jo, měl.

RACHEL: Na tvou matku... nebo na něj, že to nepodepsal?

DAWSON: Na něj, ale právě teď na něj nemůžu mít vztek.

RACHEL: Jistě, že můžeš. Neměl na tebe tvůj otec vztek? Říkal jsi, že autoritativně rozhod a koupil ti letenku.

DAWSON: Jo. Vzápětí jsem mu jí vrátil.

RACHEL: A měl jsi k tomu své důvody.

DAWSON: Jo, ale on měl očividně své důvody, proč chtěl, abych se vrátil na USC.

RACHEL: Ano, měl. A možná se mýlil. Kdyby tady teď byl a mohli jsme se ho zeptat, nejspíše bychom zjistili, že všechny ty jeho důvody se více týkaly jeho - jeho nadějí, jeho očekáváních. A jen to, že zemřel, neznamená, že ten spor vyhrál.

DAWSON: Když vzpomínám na ten večer, vše, co cítím,... je vztek.

RACHEL: To je v pořádku. Tak to prostě cítíš.

DAWSON: Tak co bych měl teď udělat?

RACHEL: To, co musí každý osmnáctiletý: rozhodnout se, co si počít se svým životem.

DAWSON: A co když to nevím?

RACHEL: To je také fajn. Ačkoli, mezi námi, myslím, že víš.



Restaurace. Pacey vyjde z kuchyně a všimne si Karen, která sedí sama za jedním ze stolů. Jde k ní. Karen se zeptá, co chce. Pacey odpoví, že jí zapomněl říct, že dnes večer vypadá skvěle. Karen se podívá na Dannyho a Emily, kteří spolu tancují, a řekne Paceymu, že by si přála být někým úplně jiným. Pacey hned spustí, že on je Scott a jak se jmenuje ona. Karen odvětí, že Marie. Pacey jí požádá o tanec. Jdou tancovat a Karen vidí Dannyho líbat Emily. Končí s jejich malou hrou a zeptá se Paceyho, jak jí tohle může Danny dělat, a řekne, že si s ním půjde promluvit. Pacey jí odradí s tím, že je to opravdu špatný nápad a co by mu vlastně řekla.



[Schůzka nad projektem. Joey přijdeí pozdě a Cassandra ji udělá místo na pohovce.]

CASSANDRA: Tady, Joey.

JOEY: Díky. Omlouvám se.

WILDER: Odpustíme vám, pokud jste přinesla sýrové pletánky. Ne? Dobře. Asi tu musíte být. Cassandro, předkládala jste nám svou teorii.

CASSANDRA: Není to teorie, vážně, jen dojem. Myslím, že ten, komu Rose psala ty dopisy, musel být také spisovatel. Chci říct, že kromě sexu, prakticky všechno, o čem píše, jsou její nejistoty ohledně psaní. A kdo se stará o psaní kromě jiných spisovatelů?

WILDER: No, to je velmi pravděpodobné. Joey, souhlasíte či nesouhlasíte?

JOEY: Silně souhlasím.

WILDER: To zní, jako že máte svou vlastní teorii, o kterou byste se ráda podělila.

JOEY: Myslím, že největší důvěrník Rose Lazareové byl spisovatel. Myslím, že to byla Rose Lazareová.

WILDER: To mě podržte.

JOEY: No, já--já si myslím, že psala ty dopisy sama sobě. Myslím, že byly něco jako deník nebo určitá zpověď, protože jsou všechny o psaní a neexistují obálky a nejsou v nich žádné povrchní řeči jako ve všech těch ostatních dopisech.

WILDER: V těch nezajímavých?

JOEY: Ano. Chci říct, že ty jsou plné odkazů na to, co se kolem ní děje. Každodenní život, politické události, přátelé, nakladatelé, editoři. A tyhle dopis jsou celé o ní. O jejích obavách a nejistotách-- jejím skutečném já. A myslím, že jediná osoba, s kterou měla tu odvahu se o to podělit, byla ona sama. [všichni mlčí] Jsem úplnej idiot?

WILDER: Ne, Joey Potterová. Myslím, že to ticho, které slyšíte, je ticho pěti lidi, kteří se všichni ptají sami sebe: "Proč mě to nenapadlo?"



[Po schůzce. Joey a Wilder uklízejí.]

WILDER: Kafka napsal něco velmi podobného Felice. "Psaní dopisů je jako komunikace s duchy. A nejen komunikace s duchem osoby, které píšete, ale taktéž s vaším vlastním duchem."

JOEY: Kdo je Felice?

WILDER: Kafkova láska. Měli intenzivní romanci, ten druh vztahu 'udělají to nebo ne', který trval roky. Nakonec... se nic nestalo. Och. Vy mi chcete podat tu sklenici?

JOEY: Jo. Opravdu si myslíte, že jsem měla s těmi dopisy pravdu?

WILDER: Váš nápad byl zatím nejlepší, co jsem slyšel. Nejsem překvapen. Jste prvačka. Váš mozek musí ještě být přístupný neotřelým nápadům.

JOEY: Takže neučeně řečeno jsem prostě příliš hloupá, než aby mě napadly nějaké lepší?

WILDER: Chtěla byste zahodit otevřenou mysl? Pro většinu lidí na vysokých je to první věc, kterou udělají. Páni. Nemyslel jsem si, že jste takový velký cynik.

JOEY: Nejsem.

WILDER: Podívejte, je to takto. Většina lidí se po svém příchodu na vysokou cítí opravdu nejistá. Připadá jim, že všichni kolem nich toho ví mnohem více. Takže se to snaží rychle dohnat, předstírají, že mají znalosti, místo aby zpomalili a opravdu se je naučili. Protože si neuvědomují, že nepříjemnost nejistoty je nejdrahocennější část zkušenosti. Chápejte, když se cítíte nepříjemně, že něco nevíte, můžete se naučit všechno. Všechno. A když ne, tak jste skončila ještě než jste začala.

JOEY: Na chvíli jsem se...

WILDER: ...cítila nejistá?

JOEY: Ne. Já jen... asi to, co chci říct, je, ehm... diky, že jste si mě do toho projektu vybral. Díky, že mi pomáháte.

WILDER: Popadněte materiály. Zbytek uklidím zítra.

JOEY: Můžu vám položit ještě jednu hloupou otázku?

WILDER: Spusťte.

JOEY: Kdo je sakra vůbec Derrida?

WILDER: Ha ha ha! No, řeknu to takhle, kdyby literatura byla vesmírem Star Wars, byl by Darthem Maulem.



[Rádiová stanice. Jen tam pracuje jako moderátorka.]

JEN [do rádia]: WBCW. Tady je Jen Lindleyová a už jsem vás nechala vybírat si dost dlouho. Dnes mám vlastní věnování. Je pro starého přítele, který mě zažil z mé nejlepší i nejhorší stránky a jednu noc v ledovém rybníce mě viděl jen tak.

[Hraje píseň 'Nightswimming' od REM]

[Vzpomínková scéna na tu noc, kdy se Dawson a Jen koupali na adama.]

DAWSON: Já jdu. Ááách! Osvěžující!

[Smích]



[Pokoj Joey. Joey a Audrey mluví o včerejšku..]

AUDREY: Fakt jsi na ten nápad přišla z mý kazety?

JOEY: Ano.

AUDREY: A... udělala jsi na Wildera dojem?

JOEY: Já nevím. Myslím, že jo.

AUDREY: Hmm. Jak velkej dojem?

JOEY: Audrey.

AUDREY: Joey, říkala jsi, že jsi tam zůstala, když ostatní odešli.

JOEY: Audrey, prosím tě, sklapni.

AUDREY: Tobě je jedno, že jsi na něj očividně udělala dojem a že si očividně myslí, že jsi výjimečná?

JOEY: Ha ha. Jo. Prostě je mi to úplně fuk.

AUDREY: [posměšně se zasměje]



Dům Karen. Pacey se objeví u dveří a nese nějaké tašky. Řekne Karen, že teď byl s návštěvou na řadě on a že jí přinesl jídlo z restaurace, protože toho moc nesnědla. Karen mu poděkuje, že má o ní starost a naslouchá jí. Stěžuje si, že Danny líbal Emily přímo před ní. Pacey namítne, že polibky na veřejnosti patří k manželství. Karen uznává, že by to měla s Dannym ukončit a jít dal. Pak pozve Paceyho na večeři. V té chvíli zazvoní telefon a spustí se záznamník. Volá Danny. Říká, že jeho život je právě teď moc komplikovaný a že je mu líto, že je Karen uprostřed toho uvězněná, ale že jí opravdu miluje a nikdy ji nechtěl ublížit. Pak jí požádá, aby, jestli tam je, zvedla telefon, že si chce promluvit.



[Dům Leeryových. Je pozdě, Dawson se právě vrací domů a najde Gale, jak sedí na pohovce u krbu a čte si.]

DAWSON: Ty jsi ještě vzhůru?

GALE: Kdybych si nečetla, natáhla bych se jen proto, aby mě vzbudil dětský pláč.

DAWSON: [zasměje se]

GALE: Přišel ti dopis.

DAWSON: O co jde?

GALE: Nevím. Otevři ho a uvidíš.

DAWSON: Vypadá to, že jsem vyhrál nějakej filmovej festival v Hooksettu v New Hampshiru. Což je... fakt bizardní, protože jsem se nikdy nepřihlásil na filmovej festival v Hooksettu v New Hampshiru.

GALE: Ne, ale tvůj otec tě přihlásil. Jo. Nebyl moc dobrý v malých detailech, ale... vždycky v tebe věřil.

DAWSON: Nevrátím se na USC.

GALE: Dobře.

DAWSON: Dobře?

GALE: Poslední věc, kterou chci, abys udělal, je návrat do školy, kde se ti nelíbí, jen kvůli nějaké touze po uctění památky tvého otce.

DAWSON: Ale tak moc chtěl, abych se tam vrátil.

GALE: Ne. Nebyl připravený vzdát se snu, ale udělal by to. Měl jsi své důvody pro odchod. Vyhrál bys nad ním.

DAWSON: Myslíš?

GALE: Zlato, pod tou vší zlobou a starostí věděl, že to rozhodnutí je na tobě.

DAWSON: Chybí mi.

GALE: Mně také.

DAWSON: Mohl být tak-

GALE: Já vím. Já vím. Nemohl by mít snídani bez pořádného přídělu burákového másla.

DAWSON: A odmít by si koupit ponožky. Půjčil by si moje. Miloval jsem ho... víš?

GALE: Já také.

DAWSON: [povzdechne si]



[Závěrečné titulky.]