Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 504 - Dlouhé sbohem

Tom Kapinos, překlad: Petr Říhánek


[Před restaurací Leeryových. Nějaký pár přijde ke dveřím a tam je cedulka: "Zavřeno kvůli úmrtí v rodině." Pak následuje sled záběrů z prázdných pokojů v domě Leeryových a nakonec záběr na Dawsona, který v kuchyni zamyšleně kouká z okna.]



[Úvodní titulky - nehraje obvyklá píseň, ale pouze speciálně složená melodie.]



[Pohřební ústav. Dawson má schůzku s majitelem. Scházejí ze schodů a mluví o Mitchovi.]

MAJITEL: Tvá matka... jak se drží?

DAWSON: Hodně pláče.

MAJITEL: Chápu. A ty? Jak je ti?

DAWSON: Lidé se mě na to hodně ptají. Je to divná otázka. Pokaždé, když začnu dávat dlouhou odpověď, což dělám právě teď, těm samým lidem je to najednou nepříjemné. Ale vám ne, co? Asi jste v tomhle profík.

MAJITEL: Tak by se to dalo říct.

DAWSON: Je mi fajn. [odkašle si] Tuhle. [ukáže na jednu z rakví]

MAJITEL: Velmi dobrá volba. Velice vkusná.

DAWSON: Děkuju vám.



[Paceyho loď. Pacey sedí na palubě a čte si nějakou knihu, když se objeví Joey s velmi smutným výrazem ve tváři.]

JOEY: Ahoj.

PACEY: Ahoj. Co to svraštělý čelo? Radši si dej bacha. Uděláš si vrásky.

JOEY: Pacey, mám špatný zprávy.

PACEY: Sakra, proč nevypadáš, že si děláš srandu?

JOEY: Volal mi Doug. Říkal, že se tě pokoušel sehnat. Nechal ti spoustu vzkazů v restauraci.

PACEY: Jo, já vím. Měl jsem mu zavolat zpátky, ale co nadělám?

JOEY: Asi jsi měl.

PACEY: Co se děje?

JOEY: Jde o Mitche. Ehm... zemřel.

PACEY: Co? Jak? [nevěřícně]

JOEY: Měl bouračku.

PACEY: A j-jsou všichni -- chci říct...

JOEY: Jsou v pořádku. Šlo jen o Mitche. Byl sám.

PACEY: Kdy se to stalo, Joey?

JOEY: Před pár dny.

PACEY: Jak je Dawsonovi?

JOEY: No, ne moc dobře. Umřel mu táta.

PACEY: Jasně. Byla to hloupá otázka.

JOEY: V tom nejsi sám, věř mi. V uplynulých pár dnech jsem mu řekla asi tak 800 hloupých věcí, ale, ehm, chceš jet se mnou?

PACEY: Fakt si myslíš, že bych měl?

JOEY: O čem to mluvíš?

PACEY: No, já... možná mě tam nechce, Joey.

JOEY: Dobře, tvůj táta zejtra umře. Jsi na pohřbu. Vzhlédneš a uvidíš Dawsona. Znamenalo by to pro tebe něco? Znamenalo by pro tebe něco vidět jednoho ze svých nejstarších přátel?

PACEY: Jen mi dej pět minut.



[Potterovic motel. Jen a Jack spolu mluví o Mitchově smrti.]

JEN: Nikam nechoď. Můžu ti něco říct?

JACK: Jistě.

JEN: Jsem nervózní.

JACK: Z čeho?

JEN: Vidět ho.

JACK: Proč?

JEN: Protože nevím, co říct.

JACK: Nemyslím si, že od tebe čeká, že uděláš proslov, Jen.

JEN: Nemohla jsem minulou noc spát. Pořád jsem se převracela a pokoušela jsem se přijít na to, co říct, jak se chovat.

JACK: Nikdo nikdy neví, co říct, ale když zemřel Tim, nevěřila bys, co mi některý lidi řekli. Ale jde o to, že nezáleží na tom, co řekneš nebo co uděláš, Dawson je v tom sám, chápeš? V angličtině neexistujou slova nebo věty, který by ho mohly zbavit toho druhu bolesti, se kterou se potýká.

JEN: No, tak co mám dělat?

JACK: Musíš prostě najít vlastní způsob, jak tam pro něj být.

JEN: Dobře.



[Dům Leeryových. Dawson uloží Lily do její postýlky, pak dojde k pokoji Gale, tiše zaklepe na dveře a vidí, že Gale spí. Přikryje jí dekou a vrací se zpět do svého pokoje. Posadí se a následně si lehne na postel. Následuje vzpomínka na jeho 12.narozeniny, když za ním přišel do pokoje Mitch.]

MITCH: Líbí se ti narozeniny?

DAWSON: Jo, rozhodně.

MITCH: Jak se cítíš jako dvanáctiletý?

DAWSON: Dost dobře. Myslím, že jsem připravenej na holku.

MITCH: Vážně?

DAWSON: Jo.

MITCH: No, řekl bych - dej tomu pár let. Máš ještě spoustu času, než ti začnou holky motat hlavu.

DAWSON: Ha ha, dobře.

MITCH: Líbí se ti dárky?

DAWSON: Jo, zbožňuju je, zvlášť videokazetu s 1941.

MITCH: Řeknu ti, že tu nebylo snadný sehnat.

DAWSON: Díky, tati.

MITCH: Zapomeň na to. Víš, mohl bych se mýlit, ale myslím, že na tebe ještě jeden dárek čeká.

DAWSON: Ne ne. Otevřel jsem je všechny.

MITCH: Jsi si jistý?

DAWSON: Dost jistý.

MITCH: Já ti nevím... myslím, že by ses měl možná podívat... do skříně. Jdi. [Dawson jde ke skříni a najde uvnitř velkou brašnu.] No, do toho! Vyndej jí ven. Otevři jí. [Dawson vytáhne z brašny videokameru.] Ten chlápek v obchodě mi říkal, že je opravdu dobrá na natáčení filmů. Skvělé střihačské schopnosti a je k ní i stativ.

DAWSON: Díky, tati. Ha ha.

MITCH: Není zač, Dawsone.

DAWSON: Tati, ta... ta musela bejt fakticky drahá, ale nebudeš toho litovat. Přísahám, že s ní natočím spoustu filmů. Není to jen přechodná záležitost.

MITCH: S tím si nedělej starosti, Dawsone. Prostě si jí užij. Nech věci, které máš rád, být tvým únikem.

[Zaklepání na dveře. Joey, stojící ve dveřích, vytrhuje Dawsona ze vzpomínky.]

JOEY: Dawsone?

DAWSON: Joey... ahoj.

JOEY: Usmíváš se.

DAWSON: Já se usmíval?

JOEY: Jo. [obejme ho, ale on je objetí opravdově neoplatí] Můžu něco udělat?

DAWSON: Ehm...vlastně jo. Víš co? Mohla bys na chvíli pohlídat Lily? Máma usnula. Musím ještě do pohřebního ústavu.

JOEY: Jistě.

DAWSON: Skvělý.

[Dawson sundá ze dveří oblek.]

JOEY: Tohle si oblečeš? Je hezkej.

DAWSON: Uf, ne. Ten je pro tátu. Bude v něm pohřbenej.

JOEY: Promiň.

DAWSON: Joey, to je v pohodě. Nemohla jsi to vědět. Nezdržím se tam dlouho.



[Série záběrů z pohřbu. V jednom vezme Joey Dawsona za ruku a Dawson jí po chvilce odtáhne, aby si něco vyndal ze saka. Pak se přesouváme do domu Leeryových po pohřbu. Všichni se tam shromáždili, aby uctili Mitchův život. Dawson sedí na schodem a chová Lily, když k němu přijde babička Jen.]

BABIČKA: Proč mi ji na chvilku nenecháš pochovat?

DAWSON: Obávám se, že to udělat nemůžu. Lily je skvělý nárazník. Dokud ji chovám, lidé nemají tendenci ke mně chodit a nabízet svý fráze.

BABIČKA: Kde je tvá matka?

DAWSON: Nahoře. Dolů nepřijde. Tak jaká je vaše?

BABIČKA: Má co?

DAWSON: Vaše fráze.

BABIČKA: Obávám se, že žádnou nemám.

DAWSON: Vážně? Byl jsem si jistý, že spustíte o tom, že cesty páně jsou nevyzpytatelné."

BABIČKA: Hmm. Pán a já, my... spolu tento týden nemluvíme.



[Před domem Leeryových. Joey se dívá na okno, kterým léta lezla k Dawsonovi do pokoje. Vzpomíná na den, kdy pro ní Mitch přistavil žebřík, aby už tam nelezla po mřížce na kytky.]

MITCH: Poslouchej, Joey... nechci, abys tam víckrát šplhala po mřížce, dobře? Je to nebezpečný. Mohla by sis ublížit, a kdyby se to stalo, nemyslím si, že by mi můj syn kdy odpustil.

JOEY: Jo, jasně.

MITCH: Dříve či později, Joey, vytáhne svou hlavu z písku. Dojde mu to. Ale nejspíše ne tak brzy, jak bys byla ráda, kluci jsou prostě hloupí.

[Mitch jí políbí na čelo a odchází, Joey se nadále se dívá na to okno.]



[Kuchyně u Leeryových. Dawson hledá v ledničce něco k pití, když do kuchyně vejde Jen.]

JEN: Ahoj.

DAWSON: Ahoj.

JEN: Co to děláš?

DAWSON: Pokouším se rozhodnout mezi sklenicí pomerančovýho džusu a láhví vína. Nějakej nápad?

JEN: No, víno je fajn, ale whisky je rychlejší.

DAWSON: A co narkotika?

JEN: Ještě lepší.

DAWSON: Víš, v takovejhlech časech si fakt přeju, abych jel v drogách, ale já nevím, začít teď mi nepřipadá jako dobrej nápad.

JEN: Jo, k tomu přidej, že v Capeside stejně nic dobrýho neseženeš.

DAWSON: Dobrá poznámka. Tak teda pomerančový džus.

JEN: Víš, pokoušela jsem se přijít na to, co přesně bych ti měla říct. Cítím se strašně, Dawsone, opravdu. Chci říct, že si nedokážu představit, čím procházíš, ale cítím se tak bezmocná. Kdyby šlo o nějakou holku, mohla bych ti nabídnout moudrou radu, ale... tohle je mimo mou ligu. Jediný člověk, o kterýho jsem kdy přišla, byl můj dědeček a to přicházelo dlouho. Takže udělám tohle: obejmu tě a opravdu dlouho se neodtáhnu. Řeknu ti, že tě mám ráda, což je vlastně hrozně moc, protože to znamená, že udělám cokoli budu moct, abych trochu zmenšila tvůj smutek. [Silně ho obejme.]

DAWSON: To zní moc dobře.



[Pokoj Gale. Gale sedí na lavici a kouká z okna, když přichází Joey.]

GALE: Nemůžu uvěřit, že je pryč. Čekám, že uslyším na příjezdový cestě jeho auto, jeho klíče v zámku, kroky na schodech. Tak jak to jde dole?

JOEY: Báječně.

GALE: A jak je našemu hochovi?

JOEY: Skvěle. Všechno to drží pohromadě.

GALE: A přesně to mě trápí.

JOEY: Mě taky.

GALE: Je tvrdošíjný, Joey. Je prostě jako jeho otec.

JOEY: Já vím, že to teď asi moc neznamená, ale on není ve skutečnosti pryč. Protože, jestli někdo kdy byl absolutním odrazem svého otce, tak je to Dawson.

GALE: Myslíš?

JOEY: Víte, dospívání, trávení času s vámi... myslím, že jsem byla moc malá, než abych tomu opravdu rozuměla, ale já-- já vždycky věděla, že je něco zvláštního na způsobu, jakým jste se jeden na druhýho dívali. Jako byste byli zasvěceni do nějakého malého tajemství, které bylo před námi ostatními skryto a které mí rodiče nikdy neměli... dokonce ani v nejlepších časech. Nebudu tady sedět a-- a pokoušet se předstírat, že vím, co mu procházelo hlavou, než zemřel, ale... vím, že váš manžel vás velmi moc miloval.



[Veranda. Pacey vychází z domu, když zahlédne Dawsona, který sedí o samotě na verandě.]

DAWSON: Ahoj.

PACEY: Dawsone. Ahoj, chlape.

DAWSON: Díky, že jsi přijel.

PACEY: Jasně... ale nemůžu říct, že jsem tě chtěl poprvý zase vidět takhle.

DAWSON: Jo, vím, co myslíš. Jaký jsi měl léto?

PACEY: Vážně dobrý. Vlastně bylo fakt, fakt dobrý. Úplně jsem si pročistil hlavu.

DAWSON: Dobrý.

PACEY: Jak s tebou zacházejí na filmový škole?

DAWSON: Uf... vlastně z ní odcházím.

PACEY: Proč?

DAWSON: [povzdechne si] To je dlouhej příběh.

PACEY: Dobře. Je mi to líto, Dawsone. Přál bych si, abych ti moh říct něco lepšího, než tohle, ale na tohle se to ve skutečnosti scvrklo. Je mi to opravdu, opravdu líto.

DAWSON: Pamatuješ, jak nás načapal, když jsme kouřili?

PACEY: Jo. Jasně, že si to pamatuju. V šestý třídě, že? Nemyslím, že jsem kdy viděl tvýho tátu tak šílenýho. Ale byl to Mitch a tak nám jenom řek, že má o nás starost, což mě trochu překvapilo, protože, kdyby to byl můj otec, byl by to jinej příběh. Vlastně ručím za to, že bych do dneška pořád ještě kouřil jen, abych ho naštval.

DAWSON: [zasměje se] Aach... no... měl bych asi jít dovnitř a být užitečnej nebo tak něco.

PACEY: Dobrá, to funguje.

DAWSON: [povzdechne si] Rád jsem tě zase viděl, Pacey.

PACEY: Jo. [přitáhne si ho k objetí] Pojď sem.



[V domě. Dawson narazí na nějakou starou kamarádku Gale.]

KAMARÁDKA: Dawson. Asi si na mě nepamatuješ, Dawsone, ale já jsem Susan. Jsem stará kamarádka tvé matky z vysoké.

DAWSON: Jasně. Jste neplatící kamarádka mé matky.

KAMARÁDKA: [zasměje se] To je pravda. Pověz mi, vypořádáváš se se svým zármutkem?

DAWSON: Uf... jo, vypořádávám.

KAMARÁDKA: Jak se s ním vypořádáváš?

DAWSON: Ehm, nechci být hrubý, ale já-- já nevím, o čem to mluvíte.

KAMARÁDKA: Kam schováváš všechny své emoce ze smrti svého otce?

DAWSON: Ehm... víte, opět nechci být hrubý, ale opravdu nemám ten čas ani luxus.

[Zazvoní telefon.]

KAMARÁDKA: Musíš si udělat čas, Dawsone.

[Zapíná se záznamník.]

HLAS MITCHE: Ahoj. Dovolali jste se k Leeryovým... kromě Dawsona, toho můžete v těchto dnech zastihnout ve slunné Kalifornii. Pokud máte vzkaz pro Gale, Lily nebo mě, můžete ho zanechat po-

[Dawson se nepřetržitě pokouší záznamník vypnout, a když to nejde, tak ho nakonec vytrhne ze zdi. Všichni se na něj starostlivě dívají a Jack se mu pokusí něco říct, ale Dawson jeho ruku odstrčí.]

JACK: Hej.

DAWSON: Je mi fajn. Je mi... Je mi fajn.



[Molo. Joey přichází na molo, aby se pokusila Dawsona jakýmkoli způsobem utišit.]

DAWSON: [odkašle si] To nebyl jeden z mých nejskvělejších momentů, co?

JOEY: Víš, kdysi dávno -- muselo to být pár měsíců po smrti mý mámi-- probírala jsem se v kuchyni jedním šuplíkem, hledala jsem propisku nebo tak něco a narazila jsem na lístek na nákup, který napsala. Úplně se mi z toho sevřelo srdce. Hodiny jsem brečela jako malá holka. Kdyby se to, co se ti právě stalo, stalo tehdy mě, s křikem bych odběhla pryč.

DAWSON: To já nemůžu.

JOEY: Říká kdo?

DAWSON: Já. Nemůžu. Máma je zničená. Musím to držet pohromadě.

JOEY: Má právo být zničená a ty taky. Uděláme dohodu. Ty se postarej o mámu a já se postarám o tebe.

DAWSON: Musím říct, Joey, že když tvá máma zemřela, soucítil jsem s tebou a fakt jsem se cítil hrozně, ale neměl jsem ani ponětí, že je to takovýhle. Nic není skutečný. Jako bych se dostal do nějakýho alternativního světa, kde chodím celej den mimo svý tělo.

JOEY: Zlepší se to. Slibuju.

DAWSON: To je dobře. Nějaká rada, jak bych si měl poradit se skutečností, že smrt mýho otce byla skoro úplně má chyba?

JOEY: Cože? Jak jsi k tomu došel?

DAWSON: No tak, Joey, zamysli se nad tím. Kdybych se nevrátil a všechno to na něj nenaložil, nic z toho by se nestalo.

JOEY: Dawsone, podívej se na mě. Tvůj otec zemřel při bouračce. Nemoh jsi tomu nijak zabránit.

DAWSON: To není tak úplně pravda, Joey. Chci říct, že kdybych se tu to ráno neobjevil, máma by mi neudělala snídani, což znamená, že by nemuseli shánět mlíko, což znamená, že by táta nemusel ten večer jet do toho krámu, protože by Lily ráno nějaký měla.

JOEY: To je šílený.

DAWSON: Neříkej mi, co je šílený, Joey. Co já vím, tak můj otec řídil ten večer naštvanej, protože měl v hlavě hádku se mnou, což způsobilo, že odvrátil oči ze silnice na dost dlouho, aby-

JOEY: Koukni, tohle si nemůžeš dělat.

DAWSON: [povzdechne si] Víš-- víš, co mi řek naposled, co jsem ho viděl?

JOEY: Hmm?

DAWSON: Řek, že dělám velkou chybu a že jsem ho zklamal.

JOEY: Já vím. Řek si mi to. Pamatuješ, co jsi mi ještě řekl? Řek ti, že tě má moc rád.

DAWSON: Nikdy v životě nebudu pochybovat o tom, že mě měl táta rád, Joey, ale... máš ponětí, jak strašný je vědět, že byl mnou zklamanej v den, kdy zemřel? A měl pravdu. Choval jsem se šíleně jako rozmazlenej fracek, a kdybych mu naslouchal, vez by mě na letiště místo toho, aby si jel pro smrt.



[Venku. Gale je opřená o strom a utírá si slzy, když k ní přijde babička Jen.]

BABIČKA: Jsi v pořádku, drahá?

GALE: Házím si tu oprátku... myslím.

BABIČKA: Víš, 46 let jsem se každou noc modlila, aby si mě náš dobrotivý Bůh vzal první. Nikdy jsem nechtěla žít bez něj. Nemyslela jsem si, že bych toho byla schopná. Ale nějak jsem byla. Nebylo to lehké, ale nevyhnutelně nakonec přišel den, který nebyl tak špatný jako ten před ním.

GALE: A do té doby?

BABIČKA: No, od toho jsou tu lékařské předpisy.

[Obě se tiše zasmějí.]

BABIČKA: Je to divná věc, co děláme.

GALE: Co jako?

BABIČKA: Zamilováváme se. Sdílíš svůj život s jiným člověkem. Dáš mu své srdce i s tím, že ztratit ho by tě mohlo potencionálně zničit. Je to bláznivá věc.

GALE: Máš pravdu. Je to šílené.

BABIČKA: Proč to tedy děláme?

GALE: Co jiného máme?

[Obejmou se.]

BABIČKA: Přála bych si, abych pořád bydlela vedle.

GALE: Já taky.

BABIČKA: Mohla bych tu chvíli zůstat, jestli chceš, a pomoct s Lily.

GALE: To je štědrá nabídka, Evelyn, a já tě mám za ní ráda, ale, ehm... Ne, já-- já myslím, že se tomu musíme s Dawsonem postavit čelem.

BABIČKA: Jsi si jistá?

GALE: [povzdechne si] Jsem si jistá.

BABIČKA: Rozumím, ale neváhejte zvednout telefon, mladá dámo. My veselé vdovy musíme držet při sobě.

GALE: [mírně se zasměje]



[Sled záběrů z domu Leeryových, který se postupně vylidňuje. Pak následuje střih do Dawsona pokoje. Dawson leží na posteli, když přijde Joey, aby se přesvědčila, že je v pořádku.]

JOEY: Ahoj.

DAWSON: Ahoj.

JOEY: Všichni už odcházejí.

DAWSON: Měj se.

JOEY: Můžu zůstat tak dlouho, jak jen chceš.

DAWSON: To je od tebe milý, Joey.

JOEY: Myslím to vážně.

DAWSON: Já vím, ale musíš se vrátit do školy.

JOEY: Škola právě teď není důležitá, Dawsone.

DAWSON: Budu v pořádku.

JOEY: Dawsone.

DAWSON: Joey, chci být sám. Dobře?

JOEY: Dobře. Zavolej mi, když mě budeš potřebovat. Uděláš to?

DAWSON: Udělám.

JOEY: Ahoj.



[Venku před Potterovic motelem. Joey sedí na verandě, když k ní přijde Pacey.]

PACEY: Víš, nemůžu říct, že bych někdy viděl Potterovic motel takhle nacpanej.

JOEY: Nic tak nepozvedne obchod jako pohřeb.

PACEY: [povzdechne si] Chceš vědět, co je na smrti nejhorší? Má hroznou tendenci dostat každýho do fakt špatný nálady. Až umřu, chci umřít tak, abych každýho rozesmál. Víš, aby bylo jedno, jak náhlý nebo tragický jsou okolnosti, stejně by ses musela rozesmát... jako kdyby mě přijelo auto plný klaunů. To je srandovní, ne? Usmála ses. Mise splněna.

JOEY: Viní sám sebe, víš?

PACEY: Proč?

JOEY: No... chtěl odejít z USC a přestěhovat se do Bostonu a Mitch si myslel, že se zbláznil, a hodně se pohádali.

PACEY: Proč by ze všech lidí zrovna Dawson Leery chtěl odejít z filmový školy? [podívá se na Joey a pak pochopí] Ach. Chápu. To je v pohodě. Můžeš mi to říct, Joey. Nenaštvu se.

JOEY: Pacey, já ho o to nepožádala, jestli myslíš tohle.

PACEY: Já-- ach, koukni. Jestli tady někdo rozumí těm různým odstínům šedi, jsem to já. A já si myslím, že je na čase, abyste vy dva dostali svou šanci... protože, tak jak to vidím já, jste jí nikdy nedostali a tenhle světě potřebuje tolik Romeů a Julií, kolik jen může mít.

JOEY: Koukni, co se jim stalo.



[Pokoj Lillian. Gale nahlédne do pokoje a vzpomíná na den, kdy Mitch sestavoval postýlku.]

MITCH: Tohle bude tip-top, zlato. Neboj se.

GALE: Já se nebojím. Až se propadne dno, tak prostě někoho zavolám, aby to opravil.

MITCH: [směje se] Máš málo víry. Už jsem vás někdy zklamal, paní Leeryová?

GALE: Ne, pane Leery, nezklamal.

MITCH: Jaký si myslíš, že bude?

GALE: Jestli po tobě, tak osina v zadku.

MITCH: Spousta otců chce, aby jejich synové hráli baseball. Já ne. Týmové sporty učí přizpůsobivosti. Já doufám, že bude podivín.

GALE: Podivín?

MITCH: Jo. Podivíni to nikdy nezabalují na střední škole. Nikdy nedospějí, aby rozprodávali majetek, opíjeli se o víkendech a bili své děti.

GALE: No, v tom případě doufejme v podivína.

[Přichází k ní Dawson a vytrhuje jí ze vzpomínky.]

DAWSON: Mami, jsi v pořádku?

GALE: Uf... jo. Na chvíli. Víš, co je nejhorší?

DAWSON: Co?

GALE: Nikdy ani nebude vědět, že existoval.

DAWSON: Bude, pokud s tím budu moc něco udělat. Uslyší o svým otci při každý příležitosti, kterou dostanu.

GALE: [pláče] Jsem hrozná. Promiň, zlato.

DAWSON: Mami, nikdy se neomlouvej.

GALE: Dostaneš svůj život zpátky, slibuju.

DAWSON: Mami, já nikam nejdu. Ne v blízky době. Mý místo je tady s tebou a Lily.

GALE: Zlato, nemusíš být pořád tak silný. Můžeš se zhroutit, kdykoli chceš. Není se za co stydět.

DAWSON: Já se nestydím. Všichni se mě pořád ptají: "Jak je? Jak se cítíš?" Pravda je, že necítím nic. Vůbec nic. Jsem bez citů. Což, abych ti řek pravdu, není ve skutečnosti až tak špatný.

GALE: Ehm, to je skvělé... než se to všechno zhroutí.

DAWSON: No...do tý doby.



[Před domem Leeryových. Pacey zastaví před domem, ohlédne se a spatří u domu nějaké květiny. Začne vzpomínat na den, kdy ho Mitch učil řídit.]

MITCH: Dobře, Pacey, teď... máš nohu na brzdě? Dobře, uvolni jí... a jemně-- aach, aach. Opatrně. Pozor na ty kytky. Ha ha ha. Má žena mě zabije. A zaparkuj. A je to, Pacey. Dokázal jsi to. Umíš řídit. Ne úplně dobře, ale dost dobře, abys prošel u zkoušek.

PACEY: Dík za pomoc, pane Leery.

MITCH: Bylo mi potěšením. Jen mě mrzí, že tvůj táta musel pracovat.

PACEY: [tiše] Jo, mě taky.

MITCH: Nezlob se na něj, Pacey. Není to vždycky legrace být šerifem.

PACEY: Asi bych si jen přál, aby byl se mnou častějc.

MITCH: Poslouchej, kdybys potřeboval trénink, zaklepej na mý dveře. Dobře?

PACEY: Dobře.

[Vzpomínka končí. Pacey přichází k domu, zaklepe na dveře a Dawson je otevře.]

PACEY: Ahoj, chlape. Jak ti dneska je?

DAWSON: Je pořád mrtvej. Je to pořád strašný.

PACEY: Nechceš se se mnou projet?



[Místo na silnici, kde měl Mitch nehodu. Pacey zastaví auto.]

DAWSON: Co tady sakra děláme?

PACEY: Chci ti něco ukázat.

[Pacey vystoupí z auta a Dawson ho následuje.]

PACEY: Podle bráchy jel tvůj otec 45 mil za hodinu. Což trochu překračuje povolenou rychlost, ale není to na tomhle úseku silnice tak neobvyklý. V tu samou chvíli se chlápek jménem Gary Peters dostal z práce a uháněl si to po silnice trochu rychle, právě před tou zatáčkou. Gary Peters je průměrnej chlápek. 35 let, manželka, 2 děti. Pracuje jako nakladač pro aerolinky. A Gary si ten den vzal dvojitou šichtu a musel to bejt fakt záhul, protože když si blížil k tý zatáčce, usnul za volantem.

DAWSON: Proč tohle děláš, Pacey?

PACEY: Proč? Protože chci, abys věděl, že to byl chlápek jménem Gary Peters, co ti zabil otce. Chlápek, co si to měl líp rozmyslet, než si sednul za volant. Chlápek, kterej si po zbytek svýho života bude dávat vinu, že vzal Mitche Leeryho jeho ženě a dvěma dětem. A já chci, abys věděl, ze ten chlápek nejsi ty. Nejsi to ty, Dawsone. Neviň se za to. Chceš se rmoutit? Prosím. Do toho. Ale ani na jedinou chvilku si nemysli, že to byla tvá chyba, protože nebyla. Dostal jsi svýho otce na 18 let... a to je zatraceně víc, než dostanou některý lidi. A tvůj táta odved jednu zatraceně dobrou práci, Dawsone. Udělal z tebe muže. A udělal z tebe muže, na kterým lidem záleží, kterýho obdivujou a respektujou, a co je nejpodstatnější - kterýho mají rádi. Takže, proč tohle dělám? Dělám to, protože jsme ty a já kdysi byli nejlepší kámoši. A to znamená, že když mě potřebuješ, jsem tady. Kdykoli, kdekoli. Navždy. Chápeš to?

DAWSON: Měli bychom jet.



[Pokoj Joey. Joey si vybaluje, zatímco s ní Audrey mluví.]

AUDREY: Jaký byl?

JOEY: No, byl to táta. Víš, tím nejlepším možným způsobem. Byl srdečnej a starostlivej, prostě ten druh osiny v zadku, kterou tajně chceš, aby tví rodiče byli.

AUDREY: Jak je Dawsonovi?

JOEY: Nevím. Nechtěl se mnou mít co dělat. Myslela jsem, že mu budu schopná pomoct. Myslela jsem, že budu poslední útočiště, protože jsem tam byla, víš? Ale nic ode mě nechtěl. Nechtěl ani sedět v tichosti. Chtěl, abych mu šla z očí.

[Joey se s hlavou v dlaních hroutí na postel. Audrey k ní přistupuje, sedne si a pokouší se jí nešikovně utišit.]



[Kuchyně u Leeryových. Dawson jí u stolu, když Gale vstane a dojde k ledničce.]

GALE: Zlato?

DAWSON: Jo?

GALE: Došlo nám mléko. Mohl bys-- [rozpláče se a upustí krabici]

[Dawson vstane a dá nádobí do dřezu. Pokusí se Gale utišit a pak odchází.]



[Obchod. Dawson kupuje mléko, když s ním začne majitele obchodu mluvit.]

PAN BRENNAN: Nemůžu ani říct, jak moc je mi líto tvé ztráty, Dawsone.

DAWSON: Děkuju vám, pane Brennane. Vážím si toho.

PAN BRENNAN: Byl tady, víš. Ten večer. Tvůj otec.

DAWSON: Já vím. Ptal jsem se ho na vás.

PAN BRENNAN: Říkal, že jsi parádní osina v zadku.

DAWSON: [usměje se] Jo, to jsem.

PAN BRENNAN: Ale byl na tebe pyšný. Jak to vím, že? No, když zmínil tvé jméno, celá tvář se mu rozzářila. Říkal, že jsi odvážněj kluk, ale nemá ponětí, kde se to v tobě vzalo. Říkal, že jsi nevyléčitelný romantik a že je hrdý, že tě zná. Promiň, jestli tě to rozesmutňuje, Dawsone, ale myslel jsem, že když o tobě někdo něco takového řekl, měl bys to vědět. Nezapomeň tu drobné. A určitě vyjádři mou soustrast své matce, mohl bys?

DAWSON: Děkuju vám. Udělám to.

[Dawson jde ven, nasedne do svého džípu a pak se konečně zhroutí a rozpláče.]



[Před domem Leeryových. Vzpomínka na den, kdy se Mitch pokoušel vyfotit s novým foťákem rodinou fotku sebe, Gale, Dawsona a Lillian.]

MITCH: Dobrá! Myslím, že už to je. Dobře, rychle. Pojďme, všichni. Sem. Honem.

DAWSON: Protože to, co tahle rodina opravdu potřebuje, je další fotka.

GALE: Ach, nebuď takový.

MITCH: Jo. Nech si to od cesty, kámo.

DAWSON: Chytrý, tati.

MITCH: Úsměv, lidi.

DAWSON: Dobrá. Skvělý! Bylo to úžasný. Teď jdu pozdě do kina s Joey, Jackem a Jen.

GALE: Bav se, zlato.

MITCH: Neřiď opilý.

DAWSON: Hele, tati, jen abys věděl, jít do kina není kód pro vypadnout a zhulákat se.

MITCH: Jdi, jdi, jdi. Zmiz odtud. Bav se.

DAWSON: Pozdějc, zploditelé.

[Dawson odchází.]

GALE: No, někdo tu má hlad.

MITCH: Potřebuješ pomoc?

GALE: Ne. Zůstaň tu a hraj si se svým foťákem. Kluci a jejich hračky.

MITCH: [zasměje se]

[Mitch se dívá, jak jde Gale dovnitř, pak se začne rozhlížet kolem sebe a má ve tváří velmi šťastný a hrdý výraz.]



[Závěrečné titulky.]