Úvod Scénáře Spoilery Povídky Obrázky Různé Odkazy

Epizoda 502 - Ztracený víkend

Gina Fattore, překlad: Petr Říhánek


[Pokoj Joey a Audrey. Dawson mluví do svého mobilu, zatímco si Joey za stolem pročítá nějakou knihu.]

DAWSON: Pořád to letí na čas.

JOEY: Sakra.

DAWSON: Co?

JOEY: Dneska je poslední den, kdy se můžu odhlásit z těch přednášek z tvůrčího psaní.

DAWSON: Myslel jsem, že se ti ty přednášky líbí.

JOEY: Líbí. Chci říct, že se mi líbí natolik, nakolik se mi může líbit něco, z čeho dostávám trojky.

DAWSON: No, udělej, co musíš. Já se můžu na hodinku zabavit.

JOEY: Jsi si jistej?

DAWSON: Jo. Jasně, že jsem si jistej.

[Dawson znovu někam telefonuje.]

JOEY: Komu voláš teď?

DAWSON: Sobě... Máte jeden nový vzkaz. Je od tebe, z pátku.

JOEY: Tys nedostal můj vzkaz?

DAWSON: Ne. Zníš trochu opile.

JOEY: Dawsone, to je proto, že jsem opilá. Teď mi dej ten telefon.

DAWSON: Ani náhodou.

JOEY: Opilí lidé by měli mít právo neutralizovat svý vlastní vzkazy.

DAWSON: Ani náhodou. Dobře, ňákej kluk tě balil. Ňákej milej kluk.

JOEY: Jo, tak milej, že se pak vyspal s Audrey. No tak. Dej mi to...

DAWSON: Přestaň, nech mě, ať si to poslechnu [Joey se mu pokusí telefon vzít, ale Dawson jí nenechá.] Jak se zdá, tak mám skvělý načasování.

JOEY: Dawsone... Byla jsem opilá. Dokonce si ani nepamatuju polovinu z toho, co jsem říkala.

DAWSON: No, podstata toho byla sbohem. Což je něco, co bych si fakt přál vědět před tím, než jsem nased do letadla a letěl 3000 mil, abych tě viděl. Kdy jsi měla v plánu mi o tom říct?

JOEY: Proč bych se o tom zmiňovala, když ses o tom nezmínil ty. Určitě to nebyl jeden z mých nejskvělejších momentů. Ne. Měla jsem vztek.

DAWSON: Kvůli čemu?

JOEY: Já nevím. Vztek, že jsi za mnou nepřijel. Vztek, že jsme nic nevyřešili.

DAWSON: Myslel jsem, že jsme vyřešili všechno. Dokud jsem nedostal tenhle vzkaz, myslel jsem, že jsme si u mě v pokoji před třema měsícema řekli všechno, co jsme si museli říct.

JOEY: Bezva! Takže už nemáme nic, co bychom si řekli.

DAWSON: Joey.

[Do pokoje přichází pouze v ručníku Audrey s mokrými vlasy.]

AUDREY: Nazdar, mládeži. Copak máte za problém?

JOEY: No, Dawson je tu poslední den a já jsem mu to tu chtěla ukázat, ale nemám čas, protože se musím jít odhlásit z těch přednášek z tvůrčího psaní.

AUDREY: Hmm, no, z toho se mi úplně zastavilo srdce. Víš, mají tady školní prohlídky. Jsou trochu chabý, ale ne úplně nesnesitelně.

JOEY: To zní jako plán.

DAWSON: Jo. Dokonalý.

JOEY: Bezva. Problém vyřešen.

AUDREY: Ahoj. [Joey kolem nich projde a odchází.] Je to pěkný kvítko tahle holka, co?



[Úvodní titulky]



Jack a Jen se procházejí po Bostonu. Jen říká, že jí Charlie nezavolá, Jack jí přesvědčuje o opaku. Jen namítá, že nemá její telefonní číslo. Jack odvětí, že on už si jí nějak najde. Po chvíli zjišťují, že se ztratili. Vytáhnou mapu a začnou se rozhlížet po okolí. V okně nějaké rádiové stanice spatří Jen Charlieho. Charlie jí pak pozve s Jackem dovnitř.



[Schodiště ve škole. Joey a profesor Wilder scházejí po schodišti a mluví o jejím odchodu z jeho přednášek.]

WILDER: Nemůžete vypustit nějaké jiné přednášky? Nějaké neužitečné, jako třeba pletení košíků? Nebo podobné ženské záležitosti?

JOEY: Budu předstírat, že jsem to neslyšela.

WILDER: Bože, musím říci, že jsem to vůbec nečekal. Obvykle poznám, kteří studenti odejdou, mají takový provinilý pohled. Ne, že by se mi to tedy stávalo často. Lidé obvykle z mých přednášek neodcházejí. Lidé jsou známi tím, že by zabíjeli, jen aby se na mé přednášky dostali.

JOEY: Já vím.

WILDER: Měla byste se považovat za šťastnou, že jste se na ně dostala. Obvykle neberu prváky. Prváci mají obvykle tendenci pomátnout se, když vidí, kolik to s sebou přináší práce. Toto se vám nestalo, že ne, slečno Potterová? Nepomátla jste se, že ne?

JOEY: Ne... ne tak úplně.

WILDER: Nedokončila jste přepsání té povídky, že? O tom klukovi a polibku.

JOEY: Pokoušela jsem se. Věřte mi, že pokoušela... je to v tuhle chvíli fakt komplikovaný...

WILDER: Ach, chápu. Více komplikované, než to bylo v pátek?

JOEY: Ano.

WILDER: A komplikované je špatné?

JOEY: Ano.

WILDER: Něco se od pátku změnilo?

JOEY: Ano.

WILDER: To vy jste změnila od pátku?

JOEY: Ano, ne. Nic se nezměnilo.

WILDER: Ale všechno je komplikovanější a vy musíte odejít z mých přednášek.

JOEY: Podívejte se, zapsala jsem si příliš přednášek. Nevěděla jsem, co chci studovat, a vaše přednášky vypadaly jako zábava.

WILDER: Ach, je to zábava. Minulý rok dostaly hodnocení 9.4.

JOEY: Dobrá, věřte mi, že to bylo hloupé, dobře? Upozorňoval jste mě na spoustu práce, kterou to s sebou přináší. Spousta lidí mě na to upozorňovala a já jsem si asi myslela, že si s tím poradím.

WILDER: A co vás vede k názoru, že si s tím neporadíte?

JOEY: Protože jsem se z toho očividně pomátla.

WILDER: Dobrý postřeh. Víte, není důležité, kolikrát se to stává, a lhal bych, že se to stává často, stále se cítím jako odkopnutý svou první dívkou. [vezme si její formulář a podepíše ho.] Prožijte hezký život, slečno Potterová.



[Areál školy. Audrey a Dawson se procházejí a mluví spolu.]

AUDREY: Takže, Dawsone, jsi nešťastnej, že jsi v tuhle chvíli odsouzenej bejt se mnou, viď?

DAWSON: Ne, vůbec ne. Víš, je to asi to nejlepší, že jsme v tuhle chvíli s Joey od sebe. Kdybychom v tuhle chvíli strávili celý odpoledne spolu, mohli bychom nejspíš říct něco, čeho bychom litovali.

AUDREY: Jako?

DAWSON: Jako proč nechávám tuhle holku ničit mi život.

AUDREY: Aaach.

DAWSON: Promiň, o tom bych s tebou neměl mluvit.

AUDREY: Ne, hele, nemusíš se mi omlouvat. Já s tou holkou bydlím.

DAWSON: Přemýšlíš někdy, jak někdo tak chytrej, může bejt tak hloupej?

AUDREY: Každej den. Dobře, jsme tady.

DAWSON: Kde tady?

AUDREY: Tady. Tady začínají školní prohlídky.

DAWSON: Nikdo tu není.

AUDREY: Jo, já vím. To se stává často. Abych ti řekla pravdu, školní prohlídky nejsou moc zajímavý. Ale show musí pokračovat, dokonce i když je tu jen jeden člověk. Tak pojďme.

DAWSON: Kam?

AUDREY: Na školní prohlídku.

DAWSON: Ale nikdo tu není.

AUDREY: Rozhlídni se přece. Jsi tu ty a jsem tu já.

DAWSON: Ty jsi školní průvodce.

AUDREY: Bingo. Za převrácení tvýho světa vzhůru nohama mi můžeš poděkovat pozdějc.



Rádiová stanice. Jedná se o univerzitní rádio a Jen se podaří vetřít se k Charliemu do vysílání, kde se pak škorpí kvůli nějaké písničce a celkem očividně spolu flirtují.



Loď, kde přebývá Pacey. S Melanie se baví o nějaké hanbaté fotce s prázdnin, kterou si chce Pacey nechat, a během toho se několikrát políbí. Nakonec Melanie políbí Paceyho na rozloučenou a odchází. Objevuje se Doug. Ptá se Paceyho, co si chce nyní počít se svým životem. Pacey odvětí, že čeká, až ho zase budou potřebovat na nějaké jachtě a pak vyrazí na moře. Doug mu dá vizitku šéfkuchaře, kterého zná v Bostonu, a požádá Paceyho, aby ho navštívil. Pacey nechce v žádném případě pracovat jako kuchař, ale nakonec slíbí, že do té restaurace zajde, jen když mu dá Doug pokoj. Doug z legrace odvětí, ze by ho nic neudělalo šťastnějším.



[Studijní oddělení. Je tam dlouhá fronta, táhnoucí se po schodech až ven z budovy. Joey se zastaví a zeptá se nějakého kluka ve frontě, o co jde.]

JOEY: To je fronta pro odhlášení se z přednášek?

KLUK: Ano, to je.



[Areál školy u jezírka. Audrey a Dawson jdou kolem a povídají si.]

AUDREY: Takže, Dawsone.

DAWSON: Ano?

AUDREY: Odpověz mi na otázku, co každýmu vrtá hlavou. Je USC takovej nářez, jakej sis představoval?

DAWSON: Tohle je otázka, co každýmu vrtá hlavou? Koho tím myslíš?

AUDREY: Ach, Jen, Jacka, Joey.

DAWSON: Aaach.

AUDREY: Víš, můžeš mi říct pravdu. Chci říct, že jsem z LA a nesnáším to tam, takže si nedovedu představit, co si myslí cizinci.

DAWSON: Je to .. není to úplně strašný.

AUDREY: No, to je velká pochvala. Vsadím se, že znáš někoho z mý střední školy.

DAWSON: Koho?

AUDREY: Kirsten Smithovou.

DAWSON: Panebože, ty znáš tuhle holku?

AUDREY: Ano. Pořád pracuje na tom krátkým filmu o oslovování nepříliš známých celebrit ve veřejných prádelnách?

DAWSON: No, už to není krátkej film. Pokouší se z toho udělat celovečerák a změnila si jméno na Kiwi. Bez příjmení. Jen Kiwi.

AUDREY: Ach můj bože.

DAWSON: Věděl jsem, že filmová škola bude plná pomatenců, jenom jsem netušil, že to bude takhle hrozný.

AUDREY: Ale líbí se ti tam? Jako celkově.

DAWSON: Jo... Jo, proč by se mi nelíbilo?

AUDREY: Já nevím, možná jsem šílená, ale obvykle lidé, co to zbožňujou na vysoký, nelítaj přes celou zemi, aby viděli svý starý přátele ze střední školy. V říjnu.

DAWSON: Každýmu se zasteskne po domově.

AUDREY: Jo, až na to, ze tohleto není tvůj domov.

DAWSON: Jsou tu všichni mí přátelé.

AUDREY: Myslíš Joey?

DAWSON: A Jacka a Jen. Abych byl upřímnej, někdy je to prokletí mít takovýhle skvělý přátele ze střední školy. Chci říct, že kdyby všechno, co měl člověk doma, byly čtyři roky neustálý mizérie, po nikom by se mu nestýskalo. Každej, koho by potkal, by byl příjemný překvapení, narozdíl-

AUDREY: Narozdíl od těch strašlivejch zklamáních ve srovnání s lidma, který už znáš. Mám o tebe starost, Dawsone.

DAWSON: Díky, jsem rád, že někdo má.



Restaurace. Po příchodu Paceyho se ho Danny Brecher (ten šéfkuchař, o kterém mluvil Doug) ptá, jestli je ten nový umývač nádobí. Pacey odvětí, že ne, jen se chtěl stavit, aby prokázal bratrovi laskavost. Když Danny uslyší o Dougovi, znovu zopakuje, že v tom případě je Pacey ten nový umývač nádobí. Pacey řekne, že ne, že on je plavčík, který se plavil celé léto na moři a teď čeká na další loď. Danny se ho zeptá, jestli už dělal v kuchyni. Když Pacey odpoví, že ne, a Danny zase zopakuje, že v tom případě je tedy umývač nádobí. Pacey ho nakonec přesvědčí, že tu práci nechce a Danny ho nechává jít.



Charlieho pokoj, kam přišla Jen, aby se přesvědčila, jestli má Charlie opravdu tu nahrávku, o které se bavili v rádiu. Chvíli tlachají o ničem, ale nakonec to skončí vášnivým líbáním.



[Fronta na odhlášení se z přednášek. Joey volá mobilem Dawsonovi..]

JOEY: Ahoj, to jsem já.

DAWSON: Ahoj, právě teď jsme o tobě mluvili.

JOEY: My?

DAWSON: Jo, Audrey a já.

JOEY: Myslela jsem, ze jsi na tý prohlídce.

DAWSON: Taky, že jo.

JOEY: No, koukni, celý to odhlašování bude trvat trochu dýl, než jsem si myslela. Fronta se vymyká kontrole.

[Dawson se otočí k Audrey.]

DAWSON: Říká, že se fronta vymyká kontrole.

AUDREY: Jo, to se stává, dej mi jí. Joey, ahoj, to jsem já, Audrey, my teď zavěsíme.

[Audrey spatří Joey. Jdou k ní, zatímco Joey křičí do telefonu, i když Audrey zavěsila.]

JOEY: Audrey?? Audrey??

AUDREY: Ahoj.

DAWSON: Ahoj.

JOEY: Ahoj. Co jsem zmeškala?

DAWSON: No, šel jsem na tu prohlídku a ukázalo se, že je Audrey průvodce.

JOEY: Audrey je průvodce?

AUDREY: Jo, platí děsně, ale dovoluje mi to kombinovat dvě z mých vášní. Předvést se před malý publikem a nechat do sebe zamilovávat cizince.

JOEY: Audrey, myslíš, že bys mohla...

AUDREY: Podržet ti místo ve frontě? Jasně.

JOEY: Díky.

[Audrey zaujme její místo a Joey a Dawson jdou stranou.]

JOEY: Strávil jsi s ní celý dopoledne?

DAWSON: Jo, líbí se mi. Je bezva. Snadno se s ní mluví.

JOEY: Dawsone, jenom s tebou flirtovala. Flirtuje s každým. Zvířata, rostliny, nerosty...

DAWSON: Jo, já vím. Myslím, že je to skvělý. [Pohlédne směrem k Audrey, která se usměje a zamává mu.]

JOEY: Víš, mrzí mě, že to trvá tak dlouho, možná bys měl jít za Jen a Jackem.

DAWSON: Možná bychom měli dokončit rozhovor, kterej jsme začali ráno.

JOEY: Měli jsme skvělej víkend, proč bychom ho měli kazit...

DAWSON: Čím?

JOEY: Spoustou řečí, která nakonec nic neznamená.

DAWSON: Takže budoucnost našeho vztahu pro tebe nic neznamená?

JOEY: Budoucnost? Dawsone, za pár hodin nastoupíš do letadla. Všechno, co jsem říkala v tom vzkazu, je přesně to, co jsi ty říkal v červnu. Že se musíme pohnout dál, že musíme jít oddělenými cestami.

DAWSON: Jsi na sto procent připravena to udělat?

JOEY: Ne, měla bych jít.

DAWSON: Jo, měla.

[Joey se vrací k Audrey.]

AUDREY: Ahoj.



Kancelář studijního oddělení. Vyjde najevo, že se profesor Wilder podepsal na formulář Joey jako Oscar Wild - slavný spisovatel, který dávno zemřel. Úřednice řekne Joey, aby přišla, až jí to podepíše někdo živý.



Drahá restaurace. Pacey a Melanie dojídají své jídlo. Pacey poznamená, že tohle nebyla jeho představa o zábavě. Melanie se ho zeptá, co jiného by tedy chtěl dělat. Pacey se v odpověď široce usměje. Melanie odvětí, že teď nemá čas. Nakonec Melanie ze stolu bere účet s tím, že ho zaplatí. Paceymu se to nelíbí, ale Melanie mu připomene, že nemá práci a dokud se nedostane na další loď, bude účty platit ona - její rodiče jsou bohatí.



[Charlieho pokoj. Jen se vzbudí vedle Charlieho, se kterým se vyspala a začíná bláznit.]

JEN: Ach bože. Ne. Ach. Ne.

CHARLIE: Co? Co jsem zmeškal? Hele, co jsem zmeškal?

JEN: Kolik je?

CHARLIE: Ehm, asi pět.

JEN: Ach, sakra, sakra, sakra, sakra. Hele, proč jsi mě nechal usnout?

CHARLIE: Nebyl jsem si vědomej, že bysme měli zůstat vzhůru.

JEN: Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala.

CHARLIE: Udělala co?

JEN: Tohle. Po tom všem, o čem jsme s Jackem mluvili.

CHARLIE: Kdo je Jack?

JEN: Jack je můj nejlepší kamarád - gay. Ty jsi mě vůbec neposlouchal? Ach bože, mý boty. Potřebuju svý boty.

CHARLIE: Dobře, tvý boty jsou dole, ale já ještě nevstávám.

JEN: Koukni, jdu pozdě. Jdu fakt pozdě. Musím jít na večeři s... mám moc nazlobenou babičku. Mám přátele, který přijdou. Potřebuju nějaký boty.

CHARLIE: Tvá babička?

JEN: Ano, má babička. Bydlím se svou babičkou.

CHARLIE: Myslel jsem, že si děláš srandu.

JEN: Ne. Já... můžu si půjčit tvý boty?

[Popadne Charlieho boty, nazuje si je a málem v nich zakopne.]

CHARLIE: Hele, počkej, počkej, počkej. Zastav. Koukni, zastav, prosím tě, nedělej to.

JEN: Co? Nedělej co?

CHARLIE: Nepředstírej, že to, co se právě stalo, se nestalo.

JEN: A co se stalo? Já nevím, co se stalo.

CHARLIE: Něco se stalo. Potkal jsem tě. Líbila ses mi. Já se líbil tobě. Vyspali jsme se spolu. Takže, jestli můžeš vteřinku posečkat, zastav se a oceň to. Protože tohle je pro mě zatraceně úžasnej den. A jestli to cítíš stejně, nechci, abych musel příští pátek začit celej tenhle proces znova s holkou, která se mi nebude líbit ani z poloviny tak, jak se mi líbíš ty.

JEN: Dobře.

CHARLIE: Dobře co?

JEN: Dobře, můžeš mi zavolat.

CHARLIE: Proč bych ti měl volat, jsi přímo tady.

[Políbí jí, pak jdou zpátky do pokoje a zavírají za sebou dveře.]



[Učebna profesora Wildera. Wilder končí přednášku a studenti odcházejí.

WILDER: To bylo trochu jednoduché na známku. [usměje se a vrací nějaké studentce její práci]

[Joey vchází do místnosti, aby si s ním promluvila.]

JOEY: To nebylo zábavný.

WILDER: Trochu ano.

JOEY: Neměl jste žádný právo mi tohle udělat. Celý dopoledne jsem zabila ve frontě.

WILDER: Tím jsem si jistý.

JOEY: A většinu odpoledne. Pokud jste mi nechtěl podepsat ten formulář, měl jste mi to prostě hned říct.

WILDER:: A přijít u tuhle všechnu zábavu? Dobře, nepřijít o žádnou zábavu. Koukněte, pravda je, že když potkám vzácného středoškolského absolventa, který ovládá základy gramatiky, má krev má tendenci trochu vřít, takže ano, udělal jsem si z vás legraci. Ale odpustíte mi, že jsem nechtěl tak snadno ztratit slibnou studentku.

JOEY: To není omluva pro to, co jste mi udělal. Z tohohle se nedostanete.

WILDER:: Rozčílíte se velmi snadno, že slečno Potterová? Máte skoro úžasnou neschopnost přijímat šťouchance.

JOEY: Známkujete mi osobnost?

WILDER: Ne. Jde o to, že vysokoškolské požadavky jsou mnohem větší než středoškolské. Je to mnohem méně nalinkované. A už přestaňme s tím tancováním okolo. Dostala jste, uf, trojku? Správně.

JOEY: Správně.

WILDER: Něco mi říká, že byste se nedostala do těch všech problémů s odchodem z mých přednášek, kdybyste dostala něco jiného než trojku, že?

JOEY: Ne, nejspíš ne.

WILDER: Takže to chápu tak, že jste jedna z těch lidí, co nedělají to, co neumí dělat dobře.

JOEY: Ne, ve skutečnosti dělám spoustu věcí, který nedělám dobře.

WILDER: Jmenujte jednu.

JOEY: Tohle. Nedělám to moc dobře, protože odchod z těhlech přednášek mi zabírá celý den. A ten kluk, co mě neměl přijet navštívit, no, přijel a teď tam venku diskutuje budoucnost našeho vztahu, o kterém jsem už mimochodem rozhodla, že budoucnost nemá, s mou spolubydlící - profesionálním magnetem na kluky. Zatímco já jsem s vámi, jak se zdá, uvězněná v téhle nekončící smičce, takže víte co? Jestli mě nechcete nechat odejít z vašich přednášek, fajn, ale myslím, že si přinejmenším zasloužím přímou odpověď.

WILDER: Tady. [Podává ji papír.]

JOEY: Co je to?

WILDER: Napište to, protože to, co jste právě říkala, nedávalo absolutně žádný smysl, ale jestli tomu můžete dát smysl na papíře, nechám vás honit se za tím vaším klukem.

JOEY: Uvědomujete si, že je to úplně nefér?

WILDER: To si uvědomuji, ano.

[Joey se posadí a začne psát.]



[Nahoře ve školní zvonici. Dawson a Audrey se dívají na areál školy.]

DAWSON: Takže sem fakt přicházejí lidé, aby se zabili?

AUDREY: Jo, obvykle těsně před závěrečkama. Nebo, víš, někdy sem prostě lidé přicházejí, aby se tu pomuchlovali. Chceš?

DAWSON: Ha, ha, ha. Jo!

AUDREY: Ne.

DAWSON: Proč ne?

AUDREY: Protože, přestože by to nejspíš zapírala do posledního dechu ve svým těle, Joey je má kámoška, přinejmenším bude má kámoška. A já si nemyslím, že by se jí to moc líbilo.

DAWSON: Přál bych si, abych si tím moh bejt aspoň z poloviny tak jistej jako ty.

AUDREY: Bože, miluju tohle místo. Podívej se na to. Takhle by měla vysoká vypadat. LA by nemohlo takhle vypadat ani za milión let. Ach jo, zapomněla jsme, tobě se tam líbí.

DAWSON: Ano, líbí.

AUDREY: No, a vypadá to pro tebe moc dobře. Chci říct, že jsi sehnal tu brigádu u filmový společnosti a seznámil ses s Toddem.

DAWSON: Jo, to jo.

AUDREY: To není na první den tak špatný. A ty se tam nejspíš vrátíš.

DAWSON: Jo, vracím se. Co bych měl udělat? Vykašlat se na USC a přestěhovat se do Bostonu? To by bylo jako překonat výšky hor a skočit z týhle zvonice.

AUDREY: Myslela jsem práci. Vracíš se do práce, že?

DAWSON: Ach, jasně, práce. Ve skutečnosti jsem se musel zapomenout zmínit, že... ve skutečnosti jsem dostal padáka.

AUDREY: Takže to je ta nejposlednější věc, která by tě táhla do LA.

DAWSON: Jo, ta nejposlednější. [Rozhléhne se kolem, neví, co má dělat.]



[Učebna profesora Wildera. Wilder čte práci Joey, kterou právě dopsala.]

WILDER: To není špatné, slečno Potterová. Myslím, že jsme právě objevili největší nesnáz v životě i uměni.

JOEY: A to je?

WILDER: Přílišné přemýšlení. Protože, když to dáte na papír, očividně víte, jak rozlišit, co je důležité a co ne.

[Vezme její formulář a znovu ho podepíše.]

JOEY: Nejspíše si myslíte, že jsem vrtošivá nebo tak něco.

WILDER: To bych neřekl.

JOEY: Prostě, víte, já znám svý hranice. A nechci si zkazit tenhle nový život, který se pokouším začít, pokoušením se dělat všechno najednou. Probouzím se každý den v tomhle novém bizardním prostředí. Jsem poprvý ve svým životě úplně sama. Takže se možná trochu bojím dostávat trojky, ale jestli ano je to kvůli tomu, že se spousta lidí obětovala, abych se sem dostala. Má sestra, mí přátelé, má matka, dokonce i můj otec svým zvoraným protizákonným způsobem. Takže...

WILDER: Víte, to zní jako byste měla spoustu zajímavých příběhů na vyprávění.

[Pokládá její práci na stůl a odchází. Joey ji zvedne a je na ní známka jedna minus. Scéna se přesouvá ven, kde se Joey dívá na formulář a pak ho hodí do koše.]



Restaurace. Pacey přišel požádat Dannyho o práci. Dannymu se líbí jeho smysl pro humor a Pacey mu říká, ze by mohl dělat i jinou práci než jen mít nádobí. Danny odvětí, ze když bude chodit včas a v práci sebou mákne, není důvod, proč by jí nemohl dostat. Po odchodu z restaurace potká Pacey servírku Karen, která venku kouří. Chvíli si povídají a Pacey si posteskne, že před pár týdny byl na moři a teď je odsouzen pracovat tady. Karen mu řekne, ze nezáleží, kde je, ale s kým tam je. Nakonec Paceyho požádá, aby si od ní vzal krabičku cigaret, a až ho o ni zítra požádá, aby jí odmítl.



[Kolej. Když Joey vchází do budovy, narazí na Audrey.]

JOEY: Hele, kde je...

AUDREY: Dawson?

JOEY: Jo.

AUDREY: Je pryč.

JOEY: Pryč? Co tím myslíš, pryč?

AUDREY: Myslím tím, že je pryč. Odjel. Říkal, že je unavenej z tahání vodítku, nebo netahání tak, jak by se mu líbilo. A že byl idiot, když mrhal časem, aby tě navštívil, když jsou na USC milióny nádhernejch holek, který by zabíjely, jen aby si s ním mohly vyjít.

[Joey konečně dojde, že se z ní dělá Audrey legraci.]

JOEY: Jsi sjetá?

AUDREY: Hele, strávila jsem celej den pokoušením se tě hájit. Řekla jsem, že je právo ženy bejt záhadná a složitá. Víš, ty dobrý vždycky jsou. Jak se zdá, tohle máme ty a já společný, ale neposlouchal. Říkal, že poletí do Kalifornie a že se nikdy navrátí zpátky. Nezáleží na tom, kolik patetickejch opileckejch vzkazů mu náhodou necháš na záznamníku.

JOEY: Dobře, takže kde je?

AUDREY: Kde asi? Na letišti. Běž!

[Joey vybíhá z koleje.]



[Letiště. Dawson a Joey sedí v hale a při čekání na jeho let spolu mluví.]

JOEY: Takže, dostal ses k tomu, aby ses rozloučil s Jen a Jackem?

DAWSON: Jo, přinejmenším s Jackem. Jen tam nebyla, když jsem se stavil. Páni, to musí bejt hezký.

JOEY: Co?

DAWSON: Mít je všechny pořád kolem sebe.

JOEY: Jo, to je. Ačkoli je to dům někoho jinýho a babička někoho jinýho, je to... asi jako mít pořád záchrannou síť. Nebo... já nevím...

DAWSON: Rodinu.

JOEY: Jo, jako rodinu. Dává to všechno do perspektivy. Pomáhá ti to rozlišit, co je důležitý a co ne.

LETUŠKA: Toto je poslední výzva. Jděte k nástupišti C-3.

[Dawson vstane a pak se znovu obrátí k Joey.]

DAWSON: A co je důležitý?

JOEY: Ty. Proto jsem byla dneska ráno tak rozzlobená, Dawsone. Strávila jsem celej víkend s myšlenkou, že jsi slyšel všechno, co jsem řekla v tom vzkazu a že jsi stejně přijel. Že jsi mi rozuměl.

DAWSON: Joey, tak dlouho, jak budu žít, ti nikdy nebudu rozumět. Chci říct, že jsem měl tenhle fantastickej víkend. Strávil jsem ho s tebou. Strávil jsem ho se svými přáteli. Ptal jsem se sám sebe, zda se vrátit nebo nevrátit do LA, a pak se dneska ráno vzbudím, abych zjistil, že holka, která byla smutná, že jsem nemoh přijet, mě ve skutečnosti v pátek v noci políbila na rozloučenou.

LETUŠKA: Ještě jednou, toto je poslední výzva pro nástupiště C-3.

[Dawson se otočí k nástupišti a pak zpět k Joey.]

JOEY: Dawsone, nikdy jsem neřekla, že to bude jednoduchý.

DAWSON: Tak mi řekni jednu věc, kterou víš.

JOEY: Vím, že jsem tě tam chtěla. Když jsem se na konci dne vrátila do svýho pokoje, chtěla jsem tě tam.

DAWSON: Proč?

JOEY: Já nevím proč. Nevím, co jsem měla na mysli. Já jen vím, že jsem tě tam chtěla.

DAWSON: Joey, jsem tady. Byl jsem tady dva dny a až teď nacházíme způsob, jak mluvit o tom, co je skutečně důležitý. Jako proč jsi zanechala ten vzkaz. A víš, možná, že je tohle konec, jakej bychom měli mít. Možná je všechna ta přitažlivost, co k sobě cítíme, jen strach z pohnutí se dál, strach z dospění.

JOEY: Tohle si opravdu myslíš?

DAWSON: Já nevím. Ale vím, že jestli nasednu do toho letadla, nikdy to nezjistím. Protože se pohneme dál, dospějeme a za čtyři roky se vzbudíme a budeme jeden pro druhýho úplný cizinci. To jediný, co vím jistě, je, že nechci, aby se to stalo. Ty ano?

[Přistupuje k němu letuška a poklepe mu na rameno.]

LETUŠKA: Pane. Nastupujete do letadla, pane?

[Dawson se na ní podívá a pak zpět na Joey.]

DAWSON: Chceš, aby se to stalo?

JOEY: Ne. Samozřejmě, že ne.

[Dawson pokládá tašku na zem a s Joey si sedají zpět na sedačky a pokračují v hovoru, zatímco se kamera vzdaluje.]

[Zatmívačka a závěrečné titulky.]