Epizoda 423 - Kapitola končí

[Dawsonův pokoj. Dawson a Joey sedí na posteli a dívají se na první film, který s ní natočil - "Mořská nestvůra z hlubin".]

DAWSON: Víš, je to mnohem horší, než jsem si to pamatoval.

JOEY: Dawsone, mám ti připomenout, že Mořská nestvůra z hlubin získala cenu poroty v juniorské sekci Bostonského filmového festivalu a dostal si za ní královskou částku dvou a půl tisíce dolarů?

DAWSON: Jo, správně. Kterou jsem pak promrhal ve svém dalším úsilí, které bylo označeno -- znovu, jakže se tomu říkalo? Á, správně. Sebestředná snůška hovadin.

JOEY: Bla, bla, bla, bla, bla.

DAWSON: Teď vážně, Jo. Jak jsme se sem dostali? Mám pocit, jako bychom tu v jednu chvíli seděli a dívali se na ET-ho, přemýšleli, co nám přinese druhák a pak... odjíždíme na vysokou.

JOEY: No, někdo dřív než ostatní. Já mám celý léto na to, abych se vyrovnala s tím hrozným strachem, ale ty...

DAWSON: Pozítří. Můj vysokoškolskej život začne pozítří. Víš, začínám mít pocit, že celej tenhle letní program není zrovna dobrej nápad.

JOEY: Dawsone, musíš je soustředit na ty dobrý věci. Dostal ses tam, a nejenže tě tam chtějí, ale chtějí tě tam ještě dřív. To je věc. Možná bys měl začít pomalu balit.

DAWSON: Když si jaksi odmítáš připustit, že tě přijali, nemáš prostě myšlenky na balení.

JOEY: Jasně.

[Uvidí scénu, kde nestvůra stáhne Joey z mola do vody.]

DAWSON: Ozval se ti?

JOEY: Ne. Mořská nestvůra z hlubin zůstává nezvěstná.

DAWSON: To je mi líto. Jsem si jistej, že až bude připravenej, zavolá ti nebo napíše nebo tak něco.

JOEY: Nevím. Cítil ses někdy naprosto neschopnej udržet si vztah?

DAWSON: Myslím, že jsme v tom nastejno.

JOEY: Asi to bude další ze zdánlivě nekonečný řady životních lekcí. Nikdy se nezaplést s monstrem z hlubin moře ať je jakkoliv okouzlující. Prostě... to nemůže fungovat.

DAWSON: Musím říct, že navzdory našemu vzájemnýmu neštěstí jsem v poslední době s tebou strávil moc hezký chvíle.

JOEY: Já taky.

DAWSON: Přál bych si, aby to nemuselo skončit.

JOEY: Všechno končí, Dawsone.

DAWSON: Moc díky, Sylvie Plathová. Přál bych si, aby to tak nebylo, to je vše. Takže...

[Dawson stiskne tlačítko na dálkovém ovládání.]

[Úvodní titulky]

[Ruiny. Joey, Dawson, Jack a Jen všichni leží na zemi a odpočívají.]

JOEY: Dostala jsem Německou chřipku.

DAWSON: Německou chřipku?

JOEY: Moje teta jí přitáhla.

DAWSON: Vážně?

JOEY: Při tom je film jaksi.. víš, černobílej...

JEN: Neměli bychom si všichni hledat něco jako letní práci nebo tak?

JOEY: Někdo z nás už jí má.

DAWSON: Jo. Jsem to jen já, nebo je uniforma v jacht klubu víc a víc sexy?

JOEY: [sarkasticky] Cha cha.

DAWSON: Víte, že je tu vždycky práce v naší restautraci.

VŠICHNI: My víme.

JACK: Poslouchejte. Mám jednu, jo, mám jednu. Připraveni?

DAWSON: Dobře.

JACK: Pracovali byste radši dvě celý směny ve Fresh Fish uplně nahý, nebo jednou spali s ředitelem Peskinem?

[Jen a Joey znechuceně vydechnou.]

JEN: Něco lepšího.

JOEY: Dobře, mám jednu. Sex s Peskinem, nebo bydlet celej příští rok se spolubydlícím, kterej fakt hrozně páchne?

JEN: Jako ňákej hipík protest-proti-deodorantům?

JOEY: Ne, jako francouzskej výměnnej student.

JACK: Je roztomilej?

JEN: Jacku.

JACK: Žert. Jen žertuju.

DAWSON: Mám to. Mám to. Ha ha. Mám "raději byste" tak brilantní ve svý perverzitě--

JOEY: Už se nemůžu dočkat.

JEN: Jo. Víš co? Na tvym místě bych nevkládala do úvodu tvojí náhlé inspirace slovo "brilantní". Něco takovýho všechno předem odsuzuje k nezdaru.

JACK: Můžete ho, vy dvě semetriky, nechat mluvit?

DAWSON: Díky ti. Dobře. Raději byste měli sex s Peskinem, nebo se dívali, jak má Peskin sex s babičkou?

JEN: Dobře, dobře, dobře, dobře. Za prvý, babička by nikdy neměla sex s Peskinem. A za druhý, vyhrál jsi. Je to nechutný.

DAWSON: Mise dokonána. Nyní opouštím město jako úřadující "raději byste" vítěz. Lidi, nevíte, kolik je hodin?

JACK: Jo. Je, uh... je skoro šest.

DAWSON: Zásah. Měl jsem se setkat s tátou asi před půl hodinou.

JEN: Počkej. Pořád platí kino dneska večer?

DAWSON: Uh, jo. Sraz u mě doma v sedum.

JOEY: Ahoj.

JEN: Ahoj.

JACK: Uvidíme se.

DAWSON: Uvidíme se pozdějc.

[Počítačový obchod. Mitch a Dawson se dívají na laptopy.]

MITCH: Tenhle kousek dokáže všechno, Dawsone. 850 MHz, P3 procesor, 128 MB RAM, 32 GB-ový hard

disk, DVD, 56k-ový modem. Co víc bys mohl chtít?

DAWSON: Nevím. Třeba Mac?

MITCH: Co?

DAWSON: Pro mě je samozřejmý, že jsi v životě buď Mac-osoba nebo PC-osoba a tahle volba tě definuje.

Přiblížím ti to takhle: Beatles nebo Elvis?

MITCH: Beatles.

DAWSON: Chápeš? Přesně. Není v tom rozdíl.

MITCH: Dawsone, všechny jsem prošel. T21 je podle všeho nejlepší koupě a je to, co vezmem.

DAWSON: Jo, no, v tom případě budu radši, když mi nedáš laptop.

MITCH: Potřebuješ laptop do školy, Dawsone. Dám ti laptop.

DAWSON: Dobře, tati, vážím si, že to pro mě chceš udělat, ale není fér, jestli to chceš udělat jen kvůli sobě.

MITCH: Není fér. Otec chce utratit tisíce dolarů pro svého syna a nějak to není fér.

DAWSON: Proč bys chtěl utratit tisíce dolarů za něco, co ani nechci?

MITCH: Protože je to něco, co potřebuješ. Podívej, je to praktické. Je to funkční. A vydrží ti to na pár let.

DAWSON: A není to, co chci.

[Přichází prodavač.]

PRODAVAČ: Mohu vám pomoci?

MITCH: Ano, vezmeme si T21.

PRODAVAČ: Á, výborná volba. Hned to přinesu.

[Dům babičky. Jen a Jack vejdou a Jack otevře ledničku, aby zjistil, že je prázdná.]

JACK: Páni.

JEN: [povzdechne] Nemůžeme jí nechat ani na hodinu osamotě. Ta ženská je nezastavitelná vyklízecí mašina.

BABIČKA: Dobře. Jste zpátky. Jde mi z toho hlava kolem. Poslední jídlo v roli domácí paní.

[Jack si všimne hrnce na kamnech a zjišťuje, co je uvnitř, když ho babička zastaví.]

BABIČKA: A, a, a.

JACK: Promiňte.

BABIČKA: Předpokládám, že jste se jako obvykle už někde nezdravě najedli.

JEN: Samozřejmě. A tys nám nenechala ani číslo na ledničce.

BABIČKA: Věci se nemají nechávat na poslední chvíli.

JEN: Jo, ale stěhováci přijedou až zejtra.

BABIČKA: V osm ráno, velmi brzy, což znamená, že by si měl někdo vyklidit svůj pokoj. Zvláště, pokud stále plánuje jít večer s Dawsonem do kina.

JEN: Chápu. Tahle radostná nálada je jen pasivně-agresivní pokus donutit mě, abych večer zůstala doma, viď? Mimochodem, ráda zůstanu.

BABIČKA: Nebuď hloupá, drahá. Je to Dawsonova poslední noc. Jdi ven. Bav se.

JEN: Já vím, ale... je to naše poslední noc v tomhle domě. Možná bychom měli udělat něco speciálního, jako slavnostní připomínku.

BABIČKA: Naše poslední noc v tomhle rachititckém starém domě bez obrazů na stěnách a bez jídla v lednici? Upřímně, Jennifer, není důvod být kvůli těmhle věcem sentimentální. Dobrá. Řeknu ti co. Přijď večer domů a dáme si čaj.

JEN: Zabalila jsi konvici.

BABIČKA: Nezapomeň si vzít svetr. Myslím, že dnes bude chladno.

[Před domem Leeryových. Dawson a Mitch vystupují z auta po návratu z obchodu a Mitch nese krabici s laptopem.]

MITCH: Tak si to pustíme.

[Dawson uvidí svou matku a Joey, které spolu mluví na verandě.]

DAWSON: Pozdějc, tati. [Jde k Joey.] Ahoj.

JOEY: Ahoj.

DAWSON: Vypadáš naprosto úžasně. Připravena jít?

JOEY: Ano.

MITCH: Počkej, kam jdeš?

DAWSON: Jdu do kina s Jackem a Jen. Vrátím se pozdějc.

MITCH: Dawsone, je to tvá poslední noc doma.

DAWSON: A?

MITCH: Myslel jsem, že jí strávíme spolu jako rodina.

DAWSON: A já myslel, že bych moh strávit nějakej čas se svými přáteli.

MITCH: Poslouchej, nechci tady nikoho uvést do rozpaků. Promiň, Joey, byl bych rád, kdybys zůstala na večeři.

GALE: Mitchi.

DAWSON: Tati, budu doma pozdějc.

MITCH: No, nech mě to pochopit. Raději bys šel do kina, než strávil krátký čas, který ti zbývá, se mnou, svou matkou a malou sestřičkou?

DAWSON: To není, co jsem řek, tati. Co je tak hroznýho na tom, že si chci vyjít se svými přáteli.

MITCH: Byl jsi se svými přáteli celý měsíc.

DAWSON: Co je s tebou?

MITCH: Nic. Jen zkouším přijít na to, kdy se můj syn stal tak necitlivej.

DAWSON: Pravděpodobně v tu samou chvíli, kdy ses stal panovačnej.

MITCH: [usměje se] Pak teda zůstaneš na večeři.

DAWSON: Ne.

MITCH: Ne?

DAWSON: Ne, tati. Podívej, už jsem dost vystresovanej z odjezdu tři tisíce mil odtud bez toho, abych se trápil, že jsem

tě naštval, dobře? Půjdu do kina, vrátím se pozdějc a necítím se vinnej, že chci strávit část svý poslední noci s pár lidma, který pro mě znamenaj svět. Je to tak v pořádku?

MITCH: Dělej si, co chceš.

[Mitch vejde dovnitř a Dawson se obrátí na svou matku.]

DAWSON: Mami?

GALE: Zlato, jdi. Měj se dobře.

JOEY: Dawsone, nemusíme chodit.

DAWSON: Ne, jdeme pryč. Pojď.

[Děkanův člun. Pacey pracuje na palubě, když k němu přijde jeden z posádky.]

CHLÁPEK: [s jamajským přízvukem] Ty, Wittere. Máš problém s rájem, chlape?

PACEY: Ne tak moc, ne.

CHLÁPEK: Tak si dej přestávku. Unavuješ mě.

PACEY: Hele, jaký myslíš, že jsou šance, že tady v ráji někde najdu telefon, páč je tu hovor, kterej potřebuju udělat.

[Chlápek podává Paceymu mobilní telefon.]

CHLÁPEK: Tady, chlape. Zkus to, brácho.

PACEY: Dík.

CHLÁPEK: Až budeš hotovej, najdeš mě dole v baru. Napijem se.

PACEY: Dobrá, potom.

[Namačká číslo, ale telefon na druhé straně jen vyzvání. Pacey si povzdechne.]

[Nábřeží. Jack a Dawson jdou ulicí a mluví spolu.]

JACK: [povzechne] Nemůžu uvěřit, že zejtra odjíždíš, chlape.

DAWSON: Mluv mi o tom.

JACK: L.A. je předaleká galaxie.

DAWSON: Ale jen pět hodin odtud letadlem.

JACK: Nervózní?

DAWSON: Jo, nervózní. Jsem rozrušenej, jsem... jsem rozradostněnej, jsem smutnej. To je dohromady docela dost.

JACK: Jsi si jistej, že se tady nechceš zdržet? Moh bys v létě natírat dům paní Hammacottový.

DAWSON: Ha ha. Udělej to s Joey. Jsem si jistej, že skočí po šanci osvobodit se ze spárů Cruelly DeValentinové.

JACK: Jo. Jo, budeš jí vážně chybět, Dawsone.

DAWSON: Jo, má toho hodně na přemejšlení. Infiltrování Ivy League... celou tu zničující rozchodovou záležitost.

JACK: Ale jdi, chlape. Víš, to je všechno pravda, ale ty a Joey říkající si sbohem, to je dost kolosální událost.

DAWSON: Proč je každej tak odhodlanej zatřást se mnou vytažením mýho malýho zámotku zapírání?

JACK: Protože, jestli si alespoň nepřipustíš obrovitost tohohle okamžiku, probudíš se jednoho dne zalitej studenym potem v nějakym pokoji na USC a jen přidáš ještě jednu věc na svůj seznam celoživotních lítostí.

DAWSON: Moh bys mi prokázat laskavost?

JACK: Jo, cokoli.

DAWSON: Nesedej si dneska v kině vedle mě, chlape. Znervózňuješ mě.

JACK: Ale jdi. Nemůžeš mi říct, že jsi na to alespoň nepomyslel.

DAWSON: Na co?

JACK: Na co? Na příležitost strávit s ní celý léto.

DAWSON: Samozřejmě, že jsem o tom přemejšlel. Přemejšlel jsem o tom tolik, že jsem šílel, protože nechápu, proč na to nemůžu přestat myslet. [povzdechne] Tenhle rok jsem byl zamilovanej do někoho jinýho. Máš ponětí, co to pro mě znamená? Chci říct... tak proč na ní nemůžu přestat myslet?

[Před kinem. Jen a Joey jdou k pokladně a mluví spolu.]

JEN: Bude ti chybět?

JOEY: Tobě?

JEN: Jo, ale v tom je rozdíl.

JOEY: Jakej rozdíl?

JEN: Protože jsem měla celý minulý léto na onemocnění z Dawsona, z jeho návyků a slabostí. Všechny ty malý trápení, který má, způsobují, že ho chceš prostě hodit do řeky.

JOEY: Rád se trápí, co?

JEN: To teda jo.

JOEY: Způsob, jak tě donutí sedět a koukat na celý titulky na konci filmu.

JEN: Ha! Z úcty k filmařům samozřejmě.

JOEY: A nepřetržitý předhazování filmů a zdrcující sebeanalýzi.

JEN: Nemluvě o věci, kterou dělá. Postaví tě na pedestal a udělá tě středem svýho vesmíru. Bože... Když ho požádáš, aby zůstal, zůstane.

JOEY: Co? Vzdát se životní šance na natáčení filmů jen tak kvůli tomu, že se může další léto potloukat po Capeside?

JEN: Ha ha ha. Nemyslím, že by to viděl jako až tak špatnou výměnu.

JOEY: Co tě vede k tomu, že chci, aby zůstal?

JEN: Chceš to vážně vědět?

JOEY: Jo.

JEN: Je to hlásek v mý hlavě, kterej říká: "Líbí se mi barva tvejch vlasů. Jaký je to číslo?"

JOEY: Pořád mě nanávidíš, viď?

JEN: Ne, to není pravda.

JOEY: Nerozumím tomu, Jen. Jak bych se z toho měla cítit? Jak bych se mohla cítit dobře s vědomím, že mám moc změnit něčí život?

JEN: Nevím. Myslím, že všichni máme moc změnit životy jeden druhýmu. Otázka je... použiješ jí?

[Jen se obrací k pokladně.]

JEN: Ahoj. Čtyři, prosím.

[Přicházejí Jack a Dawson.]

DAWSON: O čem jste mluvily?

JEN: No, víš...

JOEY: Ehm...

JEN: Vlasy, makeup, světovej mír. Obvyklý holčičí věci.

[Jen všem podá lístek.]

JEN: Tady máš.

DAWSON: Díky ti.

JACK: Dík.

JEN: Tak jdeme.

[Jdou do kina. Dávají Americké graffiti.]

[Před kinem.Vyjdou z kina, zastaví se a neví, co dál.]

DAWSON: [povzdechne] Tak kdo má hlad?

JEN: No, měla bych jít domů a zkontrolovat babičku. Cítím se trochu vinná, že jsem odešla. Ale, lidi, jestli chcete jíst, vlastně jídlo -- jídlo zní dobře.

JACK: Mohl bych jíst.

DAWSON: Vlastně víte co? Ještě jsem si nezabalil. Ještě to musim dneska udělat. Jedině kdybysme...

JEN: Jo. Proč nejdete napřed? Jsem si jistá, že toho máte hodně k mluvení. A Jack a já se budeme jen tak procházet.

JACK: Mohl bych se procházet.

JOEY: Jo, cokoli. Není to jako, že můj večer bude neúplnej bez mastný večeře, takže...

JACK: Dobře. Tak pro co jsme se právě rozhodli?

JOEY: Uh, ehm... myslím, že jsme se rozhodli jít domů.

DAWSON: Skvělý. Domů. Uh, kdo je první?

JEN: No, bydlím vedle.

JACK: Uh, mý auto je u ní doma.

JOEY: [odkašlá si] První budu asi já.

[Leeryovic obývák. Gale a Mitch probírají nějaké fotky Lilly.]

GALE: Dobře, jaká se ti víc líbí? Lilly vypadající rozkošně s růžovou mašlí, nebo Lilly vypadající rozkošně se žlutou mašlí? A pak máme samozřejmě tuhle, kde vypadá rozkošně s Dawsonem.

MITCH: Hmm. Mají stejné Leeryovic oči, co?

GALE: Mm-hmm. Sebevědomé se skrytou hloubkou.

MITCH: Stejné Leeryovic lícní kosti.

GALE: Foťák je miluje.

MITCH: Stejný srdečný úsměv, který pravděpodobně skrývá tvrdošíjný prut deset mil dlouhý. Co říkáš, jaký rozdíl bude za osmnáct let? Mohla by Lilly mít skutečně dost rozumu, aby naslouchala svému otci, než se vydá na vysokou? Mohla by chtít strávit nějaký čas se svou rodinou před tím, než se postaví velkému neznámu? Je to velký krok, odejít pryč. A není to vždy jednoduché.

GALE: A ani zůstat vzadu. A nebýt už potřebný.

MITCH: Promiň?

GALE: Velká pozice, kterou si zastával dříve?

MITCH: Zoufalá prosba za rodinnou soudržnost?

GALE: Očividně lapání po dechu umírající diktatury.

MITCH: Ó, legrační slovo, diktatura. Viníš mě.

GALE: Ne. Neviním nikoho.

MITCH: Ano, viníš. Viníš mě.

GALE: Ne. Jen si myslím, že někteří lidé, když se cítí nejistí budoucností, raději začnou hádku na verandě, než by ukázali, že jsou si nejistí budoucností. A zmínila jsem se, že tihle lidé jsou obvykle muži?

MITCH: Proč bych se měl cítit nejistý budoucností? Nejsem ten, jehož život se mění.

GALE: Myslím, že jsme právě odhalili, kde náš syn vzal talent k zapírání.

[Potterovic penzión. Dawson zastaví džíp u domu, všchni jen tiše sedí a nepohodlně se dívají jeden na druhého.]

JACK: No, uh, pozdějc, Joey.

JEN: Hele, zavolej mi zejtra, dobře?

JOEY: Dobře. Tohle asi bude ono, co?

DAWSON: Uh, jo. Doprovodím tě...

JOEY: Skvělý.

[Joey a Dawson jdou k verandě.]

JOEY: No, měla jsem se dneska hezky.

DAWSON: Jo. Já taky.

JOEY: Je to pohodlný, víš?

DAWSON: Co jako?

JOEY: No, koukat na film, kterej jsi už předtím viděl.

DAWSON: Jo. Nemusíš mařit žádnou tvůrčí energii na odhadování, jak to skončí.

JOEY: Bude to zvláští, viď?

DAWSON: Co?

JOEY: Příští rok. Já v Bostonu. Ty v Los Angeles.

DAWSON: Jo.

JOEY: No, uvidíš celebrity nalevo i napravo, víš?

DAWSON: Ha ha ha. Nemyslím, že LA funguje skutečně takhle.

JOEY: Jistěže funguje. Jednoho dne se otočíš ve frontě v nějakym předraženym obchodě s organickou stravou nebo budeš ve frontě do kina na nějaký avenue, protože v LA je spousta avenue, a uvidíš ho, Dawsone.

DAWSON: Koho?

JOEY: Spielberga.

DAWSON: Vlastně jsem právě teď víc v soderberghovské fázi.

JOEY: Na to nekoukej. Co bys mu řek, kdybys ho viděl?

DAWSON: Spielberga?

JOEY: Jo.

DAWSON: Řekl bych-- já... já nevím.

JOEY: Dawsone, ale jdi. Je to člověk, kterej určil celej tvůj pohled na svět, kterej ulehčil všechny tvý dětský traumata, a kterej udělal dospívání alespoň trochu snesitelnější.

DAWSON: Ehm... v tom případě myslím, že bych mu měl prostě říct... děkuju vám.

JOEY: To ovšem nevypadá jako dost, co?

DAWSON: Ne, nevypadá.

JOEY: Asi tě uvidím na Díkuvzdání.

DAWSON: Vlastně, uh, rodiče mluvili o tom, že vezmou Lilly do LA. Tak...

JOEY: No, pak tedy na Vánoce.

DAWSON: Jo, na vánoce. Rozhodně. Rozhodně. Jo.

[Nepohodlná situace se stává horší, když ani jeden neví, co dělat.]

JOEY: No, hodně štěstí.

DAWSON: Hele, tobě taky.

JOEY: Uvidíme se, Dawsone.

[Po chvilce se Joey otočí  a jde dovnitř. Dawson si povzdechne a je na cestě zpět k autu. Pak se náhle otočí zpět ke dveřím, ale světla na verandě zhasnou, a tak se otočí zase k autu.]

DAWSON: [zašeptá] Uvidíme se, Joey.

[Leeryovic džíp. Dawson zastaví u jeho a Jenina domu a všichni vystoupí z auta.]

JACK: Nebudem to protahovat, co kdybychom mu to dali teď?

JEN: Teď zní dobře.

JACK: Dobrá.

DAWSON: Co?

[Jack sáhne do svého auta, vytáhne mobilní telefon a podá ho Dawsonovi.]

JACK: Ha ha ha.

DAWSON: To jste neudělali.

JEN: No, představovali jsme si, že bys měl jeden v LA mít.

JACK: Bylo to buď tohle nebo BMW.

DAWSON: Lidi, to-- neměli jste to dělat. To je moc.

JACK: Moc se tím nevzrušuj. Můžeme si dovolit jen, kolik, maximalně pětiminutovej hovor?

DAWSON: To je skvělý. Děkuju vám.

JACK: Jistě.

JEN: Dobře, lidi. Ukončeme to. Objetí.

VŠICHNI: Ha ha ha.

DAWSON: Pojďte sem.

JACK: Dobrá, chlape. Měj se v LA dobře, jo? Zůstaň v pohodě.

DAWSON: Nemusíš se bát.

JACK: Neměl by to bejt moc velkej rozdíl.

DAWSON: Proč? Protože jsem nikdy nebyl skutečně v pohodě?

JACK: Tys to řek, ne já.

DAWSON: Ha ha ha.

JACK: Dobrá. Uvidíme se, lidi.

[Jack se otočí a naskočí do svého auta.]

JEN: Uvidíme se.

DAWSON: Ahoj.

[Jack odjíždí.]

JEN: No, myslím, že geografie je osudová, co? Zkejsnul si tady na konci svý úplně poslední noci v

Capeside se mnou.

DAWSON: Vůbec bych neřek "zkejsnul". Myslím... myslím, že celá tahle věc se sousedkou odvedle dopadla nejlíp, jak mohla.

JEN: Jo? Jakto?

DAWSON: Joey, Pacey a já jsme vyrůstali ve smrtelný hrůze z tohohle domu, zvláště kolem Halloweenu. Pokaždý, když tvoje babička vyšla zamést verandu, myslím, že jsme napůl očekávali, že naskočí na svý koště a odletí pryč.

JEN: Ha ha. To zní jako ona.

DAWSON: Ha ha. Pacey jednou nabíd Joey celej dolar, jen když vyběhne a dotkne se předních dveří.

JEN: Ha ha. Udělala to?

DAWSON: Ne, blázníš? Pořád se bojí tvý babičky.

JEN: Podle tohohle scénáře to ze mě dělá Boo Radleye, co?

DAWSON: Skoro. Až na to, že jsi hezčí a máš prsa.

JEN: Vtipný. Líbí se nám tady.

DAWSON: [povzdechne]

JEN: [povzdechne] Pojď sem. [obejmou se] Dobře. Jdi. Vypadni sakra odsud. Jdi přes trávník, měj

skvělej život a už mi znovu nevolej.

DAWSON: Co? Tak můžu potvrdit tvý nejhorší obavy o mužích?

JEN: Jo, přesně. Oh, počkej, zapomněla jsem. Nikdy jsme spolu nespali.

DAWSON: Máš pět minut?

JEN: Pro tebe? Vždycky.

[Otvírají se dveře.]

BABIČKA: Omlouvám se. Já... já neměla jsem v úmyslu vás přerušit.

JEN: Babi, to je dobrý. Myslím, že jsme tu už skončili.

DAWSON: Odsouzeni bejt přátelé navěky.

[Znovu se obejmou.]

JEN: Hm. Strašný, co?

[Dawson se otočí a jde ke svému domu, zatímco ho Jen pozoruje.]

[Leeryovic kuchyně. Dawson vidí na stole nový laptop - Apply Mac Titanium. Jde k němu a Mitch vejde do kuchyně.]

MITCH: Měj na paměti, že to není nejpraktičtější volba, ale přiznávám, že vypadá k sakru dobře.

DAWSON: Líp než T21?

MITCH: Těžko. Ale, hele, každému, co jeho jest. Víš, je to zábavný. Věděl jsem, že budu smutnej vidět tě odcházet. Co jsem nečekal byly tyhle pocity, že nechci, abys šel. Synu nebo ne, Dawsone... jsi jeden z mých oblíbených lidí.

[Dawson ho obejme.]

MITCH: Dobře. Ehm.

[Dawson přeruší objetí a sedá si ke stolu, Mitch také.]

MITCH: Podívejme se. Vyčerpal jsem všechno? Ehm... víš, že nemáš mít sex bez kondomu?

DAWSON: Á, tati, prosím. Byl jsem jediný dítě ve školce, který vědělo, kdo to byli Trojané.

MITCH: Správně. Ehm...drogy.

DAWSON: Nemůžu ti přísahat, že nikdy neokusím rozmanitost narkotik, ale můžu ti slíbit, že nikdy nebudu tak vyřízenej, abych ti ukrad televizi.

MITCH: Můžeš mi slíbit... že se nestaneš mnichem?

DAWSON: Tohle ti můžu slíbit.

MITCH: Dobře. Tak mi řekni, jaké to bylo... říci sbohem Joey.

DAWSON: [povzdechne] Bylo to, ehm... bylo to jako většina ostatních věcí, od kterých toho příliš mnoho očekáváš. Víš? Naprosto totálně zdrcující.

MITCH: No, povím ti tohle, a je to poslední otcovská rada, kterou ti udělím, než opustíš hnízdo. Nemůže být konec... dokud není konec.

DAWSON: To je ono? To je tvá rada? Banální a otřepaný klišé?

MITCH: To je vše, co mě napadlo.

DAWSON: Nevýhody staršího, tati.

[Dům babičky. Jen a babička sedí u stolu a nalévají si šálek čaje.]

JEN: [povzdechne] Víš, když jsem se sem poprvý dostala, myslela jsem, že mě potrestali. Že... že mě moje máma poslala pryč, protože mě prostě neměla dost ráda nebo tak něco.

BABIČKA: Jennifer.

JEN: Ale teď si to nemyslím. Myslím, že to tady skutečně milovala. Tenhle dům, zátoku, vždycky... vždycky hledala výmluvu, aby mě sem vzala -- vánoce nebo práce, cokoli.

BABIČKA: Hmm. Byly to dobré časy... ale smutné pro ní.

JEN: Proč to?

BABIČKA: Někteří lidé stráví celý život honěním štěstí, které měli na střední škole... jejich mladých let. Díky bohu, že se ti to nestane.

JEN: Proč to říkáš?

BABIČKA: Ty, dítě, jsi pořád tak tvrdohlavá a ze všeho smutná. Může to být jen lepší, až budeme odtud.

[Někdo zaklepe na dveře.]

BABIČKA: Nebesa, kdo by to mohl být v tuhle hodinu?

[Do domu vejde Jack.]

JACK: Já vím. Dostal jsem se na půl cesty domů a pak jsem se rozhod, že se mi nelíbí myšlenka vás dvou samotných poslední noc v tomhle domě.

JEN: [usměje se] Další sentimentalista.

BABIČKA: Když jsi tady...

[Babička vyndá ze skříňky krabici se sušenkami a podá jí Jackovi.]

JACK: Hezký. Myslel jsem, že jste už všechno zabalila.

BABIČKA: Pořád mám pár es v rukávu.

JEN: Ty opravdu nejsi smutná, že odcházíme?

BABIČKA: Nejsem smutná. Vlastně je to trochu radost nechat tohle všechno za sebou. Víš, my tři

pouštějící se do skvělého dobrodružství.

JEN: Ty a děda jste vždycky bydleli tady?

BABIČKA: Ne. Když jsme se s tvým dědečkěm vzali, chodil pořád na práva, tak jsme chvíli bydleli u jeho rodičů. Nedoporučovala bych to. Pak jsme se přestěhovali do středu města nad jeho právní kancelář.

JEN: To jsem nevěděla.

BABIČKA: Ten byt. V létě tam bylo tak horko. Během letních nocí jsme brali deky na střechu.

JACK: Pod hvězdy.

BABIČKA: Hm. Hvězdy a světla z letních domů. V sobotu večer natáhli jejich majitelé japonské lampiony nad mola a konaly se fantastické večerní tancovačky na trávníku. Nat King Cole, Frank Sinatra znějící přes vodu.

JEN: To zní kouzelně.

BABIČKA: To taky bylo. Tak jsme se tvůj dědeček a já rozhodli, že nejlepší způsob, jak být šťastní, je koupit jeden z těch letních domů a bydlet v něm po celý rok.

JEN: A fungovalo to, ne? Byli jste tu šťastní.

BABIČKA: Jistěže byli... ale v zimě nám vždycky bylo chladno.

[Dawsonův dům. Zazvoní telefon a Dawson ho zvedne.]

DAWSON: Haló?

PACEY: Dawsone, seš to ty?

DAWSON: Pacey?

PACEY: Jo, chlape. Doufám, že není moc pozdě.

DAWSON: N-ne, to je dobrý. Jen-- uh, kde jsi?

PACEY: Ha ha, jsem v ráji, chlape, v ráji.

DAWSON: Ha ha.

PACEY: Hele, ty se směješ, ale je to tak.

DAWSON: A jak všechno jde?

PACEY: Ha ha, řeknu ti, je to ta nejtěžší práce, co jsem kdy v životě dělal, ale, no, je to asi dobrá věc. Alespoň nemám čas moc myslet.

DAWSON: Hmm.

PACEY: Jak se má?

DAWSON: Ona, no... je na tom stejně jako ty, Pacey. Snaží se něco dělat. [povzdechne] Moc toho neříká, ale... mám pocit, že na tebe myslí snad každejch deset sekund. Vím, že by ocenila, kdybys jí zavolal.

PACEY: No, víš, nemyslím si, že tohle je věc, kterou jsem zrovna teď připravenej udělat, Dawsone.

DAWSON: Jo, tomu rozumím. Kdybys chtěl, moh bych jí něco říct.

PACEY: Ne. Ne, víš ty co? Radši to nedělej, ale... to není, proč jsem ti zavolal. Jen... jen jsem si uvědomil, že jsi jediná osoba v Capeside, se kterou jsem se nerozloučil a opravdu toho lituju, protože, víš, dlouhou dobu, Dawsone, bejt tvym nejlepším kámošem bylo všechno, o co mi v životě šlo. Jen jsem chtěl, abys ode mě slyšel, že přes všechno, co se mezi náma stalo, a míle, co mezi náma teď můžou bejt, pořád myslím na to, jak to bylo dřív.

DAWSON: Na to, když jsme byli ještě zelenáči a rozplývali se, jen když se na nás podívala nějaká holka?

PACEY: Ha ha, mluv za sebe, jasný?

DAWSON: [usměje se] Jo, Pacey, jsem-- jsem opravdu rád, že jsi zavolal, protože nejhorší na tom, že jsi se nerozloučil bylo, že jsem nedostal šanci ti říct něco, co jsem tak hrozně chtěl.

PACEY: Co je to?

DAWSON: Jsem na tebe pyšnej, Pacey.

PACEY: Díky, Dawsone.

DAWSON: Ať tam máš štěstí.

PACEY: Jo. Ty taky.

[Dawsonův pokoj. Dawson zkouší balit, ale můžeme vidět, že jeho mysl tu není. Upřeně hledí na prázdný kufr, pak jde ke skříňce vzít nějaké věci. Povzdechne si. Přestane balit, jde ven a dál k molu ke svému člunu, ale než se tam dostane, přichází k němu od mola Joey.]

JOEY: Ahoj.

DAWSON: Ha. Hele. Co tady děláš?

JOEY: No... myslela jsem, že bych ti pomohla s balením, Dawsone. Nakonec skončíš v LA jen s těmahle věcma na sobě a je možný, že po chvíli začnou trochu zapáchat a nebude způsob, jak udělat dobrej dojem.

DAWSON: Má hygiena ti děkuje za zájem.

JOEY: Jistě. Tak kam jsi měl namířeno?

DAWSON: Motel Potterů.

JOEY: Jaká bude tvá výmluva?

DAWSON: Pracoval jsem na "Ještě jsem neřek sbohem Bessie nebo Bodiemu."

JOEY: To není špatný.

DAWSON: Tak pojď.

[Nahoře v Dawsonově pokoji. Joey a Dawson leží na posteli a koukají na E.T.-ho, když skončí, Joey si utře slzy z očí.]

DAWSON: Myslel sem si to.

JOEY: Žaluj mě. Je to pořád můj oblíbenej film. Vyhrál Oscara, ne?

DAWSON: Bože, kolikrát ti to musím říkat? Byl to Gándhí.

JOEY: Jasně.

DAWSON: [povzdechne] Potřebuju tvojí pomoc.

[Hodí kufr na postel.]

JOEY: [povzdechne] Řekla jsem to předtím, říkám to znovu. Jsi horší než holka, Dawsone Leery.

DAWSON: To je dobrý. Zbav mě mužství. Je to naposled, kdy mě vůbec vidíš. No, do Vánoc, předpokládám.

JOEY: Což je až za šest měsíců, půlka života. Víš, za tu dobu by ses moh oženit s první ženskou, která se namane.

DAWSON: A ty bys mohla bydlet s prvním chlapem, co ti nabídne pivo.

JOEY: Správně. Přeju si, abychom mohli přeskočit čtyři roky a vidět, jak to všechno dopadlo.

DAWSON: To nechci, vážně. Chci říct... čtyři roky na Worthingtonu, budeš čistokrevná profesionálka.

JOEY: A ty?

DAWSON: Budu dělat od půlnoci do rána v Kinku. Zastav se a řekni ahoj.

JOEY: Mm-hmm. [povzdechne] Dawsone...

DAWSON: Jo.

JOEY: Vím, že o tom vždycky žertujem, ale... cítím se jako bych tě už nikdy neměla znovu vidět.

DAWSON: To jsou bláznivý slova, Joey.

JOEY: Já vím. Já-- já vím, že tě zase uvidím, a pravděpodobně to nebude za tak dlouho, víš, o svátcích, nejspíš, ale... budeš jinej.

DAWSON: Budu?

JOEY: No, budeš opálenej. A budeš mít holku.

DAWSON: Budu?

JOEY: Bude neuvěřitelně krásná.

DAWSON: Vážně?

JOEY: Ukážeš mi fotku, budu jí okamžitě nenávidět, a nejhorší je, že hluboko uvnitř budu vědět, že je tak skvělá, jak říkáš, že je, protože... jí máš rád.

DAWSON: Zníš, jako bys to myslela opravdu vážně.

JOEY: No, nemůžeš to skrývat navždy, Dawsone.

DAWSON: Co jako?

JOEY: Jak neuvěřitelnej jsi. [Dívají se jeden na druhého, než si Joey sedne na postel] Dobře, filmový studente... nejoblíbenější film.

DAWSON: Chceš hrát tu hru?

JOEY: Mm-hmm.

DAWSON: Čelisti. Ty, nejoblíbenější píseň.

JOEY: Daydream Believer. Nejtrapnější okamžik.

DAWSON: Uh... to by mohlo bejt, když mě celá škola viděla muchlat se s Eve.

JOEY: O čem to mluvíš? To byl zázrak pro tvou pověst.

DAWSON: Dobře. Ty, stejná otázka.

JOEY: Hmm. To je lehký. Právě tady v tomhle pokoji, když jsem ti nabídla sex a tys mě chladně odmít.

DAWSON: J-j-j-jo. Hele, můžeme otevřít kategorii "nejvíce litující okamžik", protože to by moh bejt moc pěkně ten můj.

JOEY: Můj by moh bejt... lhaní ti o spaní s Paceym.

DAWSON: [usměje se]

JOEY: To není sranda.

DAWSON: Ne, to je, že-- já jen-- jsem jedinej, kdo neměl sex. Já-- já si neplánoval maturovat jako panic. Co-- co se stalo?

JOEY: I nejlepší plány selžou...

DAWSON: Ta mýtická holka, co budu mít, bude mít se mnou sex?

JOEY: Mm...ne, promiň. Je prudérní.

DAWSON: Sakra. Dělal jsem si velký naděje, že se poslednímu americkýmu panicovi bude jako

vysokoškolákovi dařit líp. Okamžik nejvíce měnící život.

JOEY: Vůbec?

DAWSON: Vůbec.

JOEY: No... je tu spousta vítězů. [povzdechne] Ale, víš, je tu jeden okamžik, ehm... před pár lety... v tomhle pokoji. Stála jsem tu pod oknem a, uh... a tys mě políbil. Změnilo to všechno. Je to pěkná síla, když se ti v okamžiku splní největší přání. [dlouhá pauza, kdy oba o všem přemýšlejí] Nezapomněla bych na tenhle.

[Joey ukáže na plakát "Turn Away My Sweet" na zdi.]

DAWSON: Ježíš, málem jsem zapomněl.

[Dawson vstává a jde sundat plakát.]

JOEY: Dawsone... chci, abys zůstal.

DAWSON: Promiň?

JOEY: Řekla jsem, že chci, abys zůstal. Tak jsem to řekla.

DAWSON: Nemyslíš, žes měla něco říct, než jsem sbalil?

JOEY: Ne, řekla jsem to a teď chci, abys na to zapomněl.

DAWSON: Zapomněl? Joey, jak můžu na tohle zapomenout?

JOEY: No, je to jen něco, na co jsem myslela, a chtěla jsem, abys věděl, že jsem na to myslela. Víš, prostě jsem chtěla... držet pusu zavřenou a nechat tě jít... ale...[povzdechne] To nejsem já. To je nějakej klišovitej film, kde lidi trpí v tichosti, a ty jsi imponovej jejich ovládáním. Víš... promiň, ale vydrž to. Můj nejlepší přítel na celym světě zejtra odjíždí a moje velká část chce, aby zůstal... tak doufám, že mě nebudeš nenávidět.

DAWSON: Nikdy bych tě nemoh nenávidět, Joey... a za nedostatek snahy taky ne.

JOEY: Posledních pár let to byla jedna velká mýdlová opera. Nevzala bych to zpátky... Nevzala... nevzala bych nic z toho zpátky, ale jsem ráda, že je konec. Protože se mi líbí, jaký je to teď. Můj život je krutej žert, ale teď když je to tak hezký... ty odjíždíš.

DAWSON: Joey... kdybych si na sekundu myslel, že je to správná věc, zůstal bych, ale je čas jít. Pro mě je čas dostat se z tohohle pokoje a pro tebe je čas zjistit, kdo jsi bez nás. Tahle kapitola je skončená, Joey. Cítím to.

JOEY: [se slzami stékajícími jí po tváři] Věříš na kouzla? Já nikdy nevěřila. Chci říct, jak bych mohla? Je ti třináct, tvá matka zemře. Doufáš v kouzlo, něco, co to všechno zlepší. Nikdy to nepřijde a, víš, vidíš svýho otce, neschopnýho překonat všechny svý tragický chyby. Žádný abrakadabra. A pak tu je Pacey... jakýkoli kouzlo tu bylo, zmizelo, ne? Ale, uh, pak jsi tu ty. Důkaz, že někdo tam venku na mě myslí... můj přítel, který se mnou vždycky byl. To je čistý kouzlo. Tohle je asi pěkně dlouhej způsob, jak říct, že, ehm... budeš mi chybět, Dawsone.

DAWSON: Taky mi budeš chybět, Joey.

JOEY: No, myslím, že se připozdilo a potřebuješ si odpočinout, takže... přála bych si, aby byl žebřík pořád venku... udělat klasickej odchod, víš? Zmizet oknem do noci.

DAWSON: Jo. Daleko víc filmový.

[Joey si bere svůj kabát.]

DAWSON: Páni. Tohle bude asi... tohle je skutečně ono, co?

JOEY: Uvidíme se, Dawsone.

DAWSON: Uvidíme se, Joey.

[Obejmou se, pak trochu poodstoupí, ale nenechají jeden druhého odejít.]

JOEY: Tak jaký byl tvůj, mimochodem?

DAWSON: Jakej byl můj co?

JOEY: Tvůj okamžik nejvíce měnící život?

DAWSON: Podle všeho, co vím, by to mohlo být právě teď... daní ti sbohem.

[Pak se začnou líbat a kamera se přesouvá ven z pokoje a my vidíme jejich siluetu v okně Dawsonova pokoje.]